OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 13. kapitola: Rozloučení

05.10.2017 (14:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 864×

Každou noc po celý další týden. Každou chvíli mě pronásledovala ta vzpomínka, jak zemřel můj muž. Únavou jsem už nemohla držet oči otevřené, ale jakmile mě má víčka neposlechla, znovu a znovu jsem viděla výjevy z oné noci. Nedalo se toho zbavit. Možná jsem tomu dobrých dvanáct let utíkala, ale v přítomnosti mozkomora jsem nemohla už utéct nikam.

Navíc mé vězení vylepšili. Od vchodových dveří mě nyní ještě dělila magická mříž. Její modrostříbrné světlo neustále pulzovalo. Ani jsem se jí nemusela pokoušet dotýkat, věděla jsem, že by mě na dobrých deset minut omráčila. Určitá kouzla na mě stále účinkovala. Skřítci mi stále nosili jídlo, ale jako obvykle se mnou nesměli mluvit. Nyní už mi ani nerozsvěceli svíčku, nebylo třeba, protože ona mříž dostatečně osvětlila nehostinný pokoj za mých bezesných nocí.

Znovu se ozval zámek. Byl den, nejspíš krátce po poledni. Ztrácela jsem pomalu přehled a zatím se ze mě nestal uvědomělý vězeň, který by si vlastními nehty škrábal čárky za uplynulé dny ve svém vězení.

Dovnitř vstoupily tři osoby. Ministerský sekretář, ten obrýlenec, kterého jsem poznala v Prasinkách, a s ním sám ministr kouzel, Popletal. Za nimi následovala urostlá postava plavovlasého čaroděje s orlím nosem. Lucius. Jeho přítomnost ve mně vybičovala poslední zbytky energie, takže jsem se postavila na nohy. Před ním se hrbit nebudu.

„Theodora McGregorová, hm, hm, nikdy jsem o vás neslyšel a vůbec nechápu, proč vás Brumbál zaměstnal,“ začal svůj proslov Popletal.

„Na to byste se měl zeptat jeho,“ odsekla jsem a dál hleděla do vysmívavé tváře Malfoye.

„Jistě, to bych rád. Jaká škoda, že je zrovna na cestách. Ale stejně, bez referencí, bez doporučení, bez řádného životopisu,“ pokračoval Popletal a s rukama za zády překračoval podél světélkující mříže. „Nechápu, nechápu. Nemyslete si, že Ministerstvo neví, co se na anglické kouzelnické škole děje. Máme o všem přehled. Já mám o všem přehled!“ zdůraznil Popletal a konečně svou chůzi zastavil. Bedlivě si mě prohlížel, ale jemu jsem se skoro vůbec nevěnovala.

„Však víte, pane ministře, že Brumbál byl v tomto ohledu vždy svéhlavý,“ sladce navázal Lucius. „Hodlá si Bradavice vést po svém a především k vaší nevůli. To byste mu neměl tolerovat,“ vemlouvavě pokračoval.

„Ano, ano, máte pravdu,“ přisvědčil snadno zmanipulovatelný ministr. „A tak tedy, vážená slečno McGregorová, vzhledem k vašemu pochybnému původu a nezjistitelným pohnutkám a podle vůle vašich kolegů budete zítra přepravena do Azkabanu, kde se bude konat soudní řízení.“ Jeho výraz mluvil za vše - byl na sebe nesmírně pyšný, jak se mnou, potažmo s Brumbálem, zametl.

„Do Azkabanu? Ne na Ministerstvo?“ Tentokrát jsem už nebyla schopná zachovat kamenný výraz. Byla jsem opravdu zaskočena. Doufala jsem, že díky soudu na Ministerstvu se to celé pozdrží. Ale takto jako by mě chtěli co nejdříve odklidit všem z očí.

„Ale, ale… Snad se, slečno, nebojíte?“ jízlivě se Lucius pousmál. Věděla jsem, že mě poznal, jeho výraz mluvil za vše. „Malé dítě není problém proklít, ale čelit hrůzám vlastní mysli v Azkabanu, to je horší.“

Chtěla jsem mu něco peprného odpovědět, ale Popletal to utnul dřív. „Myslím, že slečna McGregorová si je vědoma důsledků svých činů, i když je její minulost více než nejasná. Ostatně i to se osvětlí na soudu, že, slečno?“ Pak už jen Popletal lehce zdvihl buřinku. „Má práce zde skončila, poroučím se.“ Kývnul na sekretáře, který dosud mlčel a znovu se tvářil ustrašeně. Vtipné, ani jsem neměla hůlku. Možná se ale bál Malfoye. Tomu bych i věřila.

Ti dva nechali otevřené dveře, Lucius však zůstal. Jeho vítězoslavný úsměv nemizel z tváře. „Já vím, McGregorová, moc dobře, odkud tě znám. Možná sis myslela, že zapomenu, ale nemůžu zapomenout na ty, kteří mě málem porazili. Ale jen málem.“

„Kdyby ti za zadkem nestál Voldemort, sotva by ses na něco zmohl,“ odsekla jsem. Tak ráda bych se mu pomstila. Jestli jsem se dosud cítila bezmocně, teď mě tento pocit úplně zachvátil. Tiše jsem zuřila a on si to neskrytě užíval.

„Jak se opovažuješ,“ odplivl si. „Pro tebe, mudlovská šmejdko, je to jen Pán zla. Takoví jako ty, vy všichni, jste měli v té válce umřít. Jste poskvrnou kouzelnického světa!“ Musela jsem si posměšně odfrknout, jak se Lucius rozpálil, a to doslova. Jindy bledé tváře mu nyní vztekem lehce znachověly. Nestál mi za to, abych obhajovala svůj původ. Jen minimum lidí vědělo, kdo doopravdy byla moje matka. Asi by se hodně divil. I když Lucius pohrdal kdekým, věděla jsem, že Minervy se bál. „Stejně mi je divné, jak jsi vůbec mohla přežít,“ zkoumavě si mě prohlédl.

Všimla jsem si jeho nedbalého pohybu a znovu jsem se ušklíbla.  „Jsem neozbrojená, tak se nemusíš tak snažit.“

Lucius se také ušklíbl a vytáhl svou hůlku. „Nejspíš bych měl dokončit, co jsem začal.“

„Jestli ti to udělá dobře,“ podotkla jsem naoko nezaujatě, ale bedlivě jsem sledovala každý jeho pohyb. „Vlastně mě to ani nepřekvapuje,“ dodala jsem a krátce se odmlčela. Lucius však mlčel, proto jsem pokračovala: „Jako typický smrtijed, zákeřně a ve výhodě. Čelem se nikomu nepostavíte, pokud nemáte nad sebou ochrannou ruku.“

Viděla jsem, že jsem ho opět rozvášnila. V mžiku švihl rukou, ale jeho paže zůstala ve vzduchu.

„To by nebyl nejlepší nápad,“ ozval se Snape, který se náhle objevil mezi dveřmi. Lucius pevně semkl rty, ale jeho ruka jen lehce klesla. Nebyla jsem si však jistá, že je to ten nejlepší vývoj. Pochybovala jsem, že by Snape měl jakýkoliv důvod, proč Malfoye zastavovat. Nebo mě snad chtěl ještě mučit?Severus popošel více do nitra místnosti, až se najednou postavil mezi mě a Luciuse. Ten překvapeně zamrkal. I já jsem stěží skrývala šok. On mě chtěl chránit? „Tady nemáš co dělat, Luciusi,“ suše konstatoval profesor lektvarů.

Lucius si jen odfrkl. „Odkdy ty chráníš takové… jako je ona? Copak ty nevíš, co je zač? Musíš si ji pamatovat!“ Jeho hlas byl plný zlosti a ke konci vztekle ukazoval hůlkou mým směrem, až z její špičky vzlétlo pár jiskérek. Nikdy se tolik neuměl ovládat, pokud šlo o pomstu.

„Pamatuji si, to se neboj,“ namítl ledabyle Snape. „Ale to není tvá věc. Stačí, co jsi zařídil se skřítkem.“ Nechápala jsem, jak ten skřítek souvisel s Malfoyem, ale mlčela jsem. Teď nebyla nejvhodnější doba se vyptávat.

„Ach… Takhle to myslíš,“ najednou se Lucius stáhl. „No, dobře… Však my se ještě uvidíme, McGregorová. Na mozkomorův polibek pro tebe se přijdu rád podívat,“ věnoval mi poslední posměšný pohled, než odešel.

Snape ještě chvíli stál zády ke mně. Nebyla jsem si jistá tím, co se stalo. Opravdu mě zachránil? Nebo spíš lépe řečeno ochránil mé tajemství? Lucius netušil, jeho hnala jen pomsta, ale Snape byl chytřejší.

„Proč jste to udělal? Odkdy jsem vašemu srdci tak drahá?“ trochu jsem si rýpla.

„To sotva,“ ledově mě odbyl a lehce se ke mně otočil. „Nejsem hlupák, ale Malfoy by na to přijít neměl.“ Takže jsem se nemýlila, došlo mu to. Nebo aspoň něco z toho. Jen jsem němě přikývla. Možná bych mu měla poděkovat, ale na to jsem byla příliš hrdá. Po chvíli mlčení mě znovu pohledem vyhledal. „Tohle se třeba bude hodit, až budete mluvit s Lupinem,“ stáhl si rukavice a podal mi je.

„Dračí kůže, že?“  Jen přikývl a stále mi je nabízel, ruku prostrčenou magickou mříží. „Jak jste na to přišel?“ upřímně mě zajímalo.

Snape se zamračila a pak trochu pohrdlivě ušklíbl. „Zabývám se lektvary, jestli vám, McGregorová, neušlo, takže mi nejsou cizí ani přísady. Drak odolává všemožným kouzlům, podobně jako obr. Stáhnout z kůže obra by bylo trochu komplikované. Možná by stačila Hagridova kůže…“ Jen jsem protočila oči a on se pobaveně zasmál, když to viděl. „Vezměte si je.“

Mlčky jsem je přijala, ale pak mi to nedalo. „Díky.“ Severus jen něco zahuhlal a pak krátce zavřel oči.

„Mám pocit, že dorazil ředitel.“

„Opravdu?“ vyhrkla jsem.

„Řeknu mu, aby vás ihned vyhledal,“ dodal ještě Severus a spěšně odešel. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale jeho zmizení bylo tak rychlé, že jsem sotva otevřela ústa.

*** 

Nezbývalo mi, než čekat. Ztěžka jsem dosedla na tvrdou postel a dlaně i s rukavicemi složila v klíně. Těžko říci, kolik času uběhlo, když se dveře znovu otevřely. Snape je nechal odemčené. Nejspíš tušil, že nikam neuteču, navíc magická mříž mě držela dostatečně v šachu. Pořád existovala magie, která mě mohla spoutat. A s mozkomorem za zády se těžko konají hrdinské činy. Vaše duše je naplněna beznadějí, že se sotva přemluvíte, abyste dýchali.

„Theodoro,“ oslovil mě milý hlas. Vzhlédla jsem. Ano, byl to on, bradavický ředitel. Můj pohled byl nejspíš celkem vyčítavý, protože hned přispěchal, jedním tahem hůlky zrušil kouzelnou překážku a posadil se vedle mě. „Přijel bych dřív, ale nemohl jsem.“

„Nic se neděje,“ zalhala jsem. On jen zavrtěl hlavou.

„Řekni mi všechno.“ Jeho pohled byl neodbytný, a přesto plný dobroty a pochopení, i když ještě nevěděl, co se mu chystám sdělit. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jako by se protrhla hráz a já mu vypověděla všechno. Ani jednou mě nepřerušil. A mně se opravdu ulevilo. A také se mi v hlavě urodil plán.

„Nemusíš se bát, Theodoro. Zařídím to. Popletal se bojí, bojí se všeho, co není zcela běžné, proto se tě chce tak rychle zbavit.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Víte, Brumbále, je v tom asi víc. Nevím, co mu Malfoy navykládal, ale… Asi je načase, abyste věděl vše.“ Brumbál trochu překvapeně povytáhl obočí, ale opět mi jen pokynem ruky naznačil, ať mluvím. A tak se dozvěděl druhý příběh, ten, ve kterém jsem se poprvé a naposledy setkala s Voldemortem. Tentokrát se Brumbál mračil.

„Tušil jsem to. Tušil, ale neměl jsem důkazy. Takže Potterovi udělali strážcem tajemstvím Petra. Ale proč?“

„To já nevím,“ tiše jsem podotkla. „Důležité je, že Sirius je nevinný. Musíme ho osvobodit.“

„Popletal nám neuvěří. Ta verze s Blackem jako vrahem je tak zažitá… Musíme na to jinak.“

„To máte pravdu. A já vím jak. Nevyhnu se Azkabanu.“ Brumbál se na mě trochu nechápavě podíval. „Je to jediná cesta. Musím se dostat k Siriusovi. Dlužím mu to. Dlužím to všem, kteří ho měli a mají rádi.“ Především Remusovi, to na něj jsem při tom myslela.

„Myslíš, že ho odtamtud dostaneš?“

„Se svými schopnostmi ano.“

„Sirius se dovede proměnit ve velkého černého psa.“

„To se bude hodit,“ usmála jsem se.

Brumbál se ještě na chvíli odmlčel a zkoumavě si mě prohlížel. „Vážně to chceš, Theodoro, udělat? Jsi si tím jistá? Ty sama se už z Azkabanu nemusíš dostat. A jak vidím, někdo se tady snažil už tvůj problém vyřešit.“ Jeho pohled padl na rukavice z dračí kůže.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vždy jsem přemýšlela, jak splatit svůj dluh. To, že jsem mlčela, mě tížilo dlouhé roky. Tak dlouho jsem byla zbabělá.“

„Nemusíš se trestat. To nikdo po tobě nechce. A vůbec, co Remus? Měla bys mu to říci,“ starostlivě podotkl bradavický ředitel.

Chvíli jsem váhala. „Ano… řeknu.“

Brumbál přikývl a zvedl se. „Dobrá, jsme domluveni. Nebudu Popletalovi stát v cestě. A budu očekávat nějaký psí přírůstek na svých pozemcích,“ usmál se šedovlasý muž a poté odešel. Ani se nenamáhal znovu vyčarovat magickou mříž. Až teď mi došlo, že při jeho přítomnosti se mozkomor vzdálil od okna. Snad nějaká aura, kdoví. Brumbál byl plný tajemství.

Teď už zbývalo jen jediné. Rozloučit se s Remusem. V hlavě jsem si rychle srovnala, jak to udělám.

***

Kolem nás skučel vítr. Loďka, která vypadala velmi chatrně, však plula bezchybně za svým cílem. Seděla jsem s dalšími dvěma muži, jeden přede mnou a jeden za mnou, oba ramenatí hromotluci. Měli vytažené hůlky a udržovali kolem naší lodi ochranný prostor, takže vítr se o nás jen zlehka otíral a kapky deště stékaly po magické kupoli. Bylo to svým způsobem zajímavé, ale příliš jsem si ten pohled neužívala. S nastupující tmou jsem neustále musela mžourat, abych konečně zahlédla cíl naší cesty. Starý hrad, který se zdál napůl opuštěný a který byl ve dne v noci obklopený těmi nejstrašnějšími přízraky. Mozkomory.

Popletal dodržel své slovo a opravdu hodlal soudní stání odbýt zrovna zde. Příliš jsem jeho odvaze v tomto ohledu nevěřila. Ale kdo ví, jestli se dostaví osobně.

Oblohu rozčísl blesk a já se mohla pokochat nekonečnou šíří Severního moře. A konečně na obzoru se vlny tříštily o na pohled opuštěnou pevnost. Zprvu se zdálo, že je obestřena tmavou mlhou, která se zvláštně pohybovala sem a tam, než člověk rozeznal jednotlivé mozkomory.

Snad jsem se měla otřást hrůzou, ale nestalo se. Měla jsem v hlavě jasný plán, o kterém věděl Brumbál. Jen Brumbál.

Remus… se dozvěděl jen to potřebné. Dobře jsem si vzpomínala na náš poslední rozhovor.

Přišel za mnou, ve tváři zkroušený výraz. Měla jsem jen jednu obavu. „Jak se cítíš?“ Potřebovala jsem to vědět, i když kdo ví, co si teď o mně myslel.

„Jsem v pořádku,“ tiše odpověděl a přiblížil se na dosah. Neoddělovalo nás nic, Brumbál magickou mříž znovu nevytvořil a od té doby tu nikdo nebyl. A já neměla, proč bych utíkala. Dál jsem klidně seděla na tvrdém kavalci. Jen jsem němě přikývla.

„Ředitel říkal, že tě zítra odvezou,“ začal hovor znovu Remus.

„Ano, to je pravda,“ přitakala jsem, i když pro mě to byla nová informace. Netušila jsem, kdy se můj převoz chystá. Teď byla řada na mně: „Jsem ráda, že jsi přišel.“ Lehce jsem se pousmála, ale on můj úsměv neoplácel. Co jsem ostatně mohla čekat? Co si vůbec myslel…?„Mrzí mě, co se všechno stalo, ale… musíš mi věřit.“

„Rád bych,“ hlesl unaveně. Pokynula jsem mu, aby se posadil. Po chvíli váhání si opravdu sedl, lokty se opřel o nohy a znavenou tvář složil do dlaní. Bolel mě ten pohled, ale teď jsem tomu konečně mohla učinit přítrž.

„To s Mirabel… Opravdu to není moje práce. Přeci víš, že bych studentovi neublížila,“ naléhala jsem. Remus přikývl, ale dál sledoval zem před sebou. Krátce jsem si povzdechla. „A to ostatní… To je bohužel moje práce.“ Nyní konečně obrátil svůj pohled na mě. Byl překvapený a šokovaný. „Ale nechtěla jsem ti ublížit, opravdu ne,“ vztáhla jsem k němu ruce, ale dala jsem si pozor, abych se ho nedotkla. Ani se nezdálo, že by o to stál.Paže mi proto klesly do klína a já pokračovala: „Nemůžu ti říci vše, například jak se to stalo. Ale…“ Vypověděla jsem mu alespoň část příběhu. Jak jsem s mým manželem byla přepadena smrtijedy, jak jsme měli ochranné amulety, které ale zvláštně selhaly, což způsobilo mé prokletí. Remus mě nepřerušoval, a tak jsem pokračovala dál, abych mu vykreslila své zoufalství a život, který jsem vedla, než jsem přišla do Bradavic. Nezabíhala jsem do podrobností, nechtěla jsem ho utápět ve své vlastní sebelítosti. Navíc právě díky němu jsem se v tom přestala plácat.„Brumbál mi nabídl, že bych se toto své prokletí mohla naučit ovládat, a Snape… ten mi dal toto,“ dodala jsem nakonec a ukázala Remusovi rukavice z dračí kůže. Nechápavě se na ně a poté na mě podíval, proto jsem si rukavice nasadila a pak svou dlaň přiblížila velmi pomalu k jeho tváři. Remus zavřel oči a téměř se mi zdálo, že jeho tvář se stáhla v očekávání bolesti. Když jsem se ho ale dotkla, nic se nestalo. Úlevně jsem vydechla a on také. Překvapeně oči otevřel, zatímco já jsem ho pomalu pohladila po tváři. „Škoda, že Snape neměl i nějakou masku. I když polibek v ní by asi za moc nestál,“ pokusila jsem se zažertovat a naštěstí se Remus uvolněně usmál.

„To máš pravdu.“ Na chvíli jsme ztichli. Dál jsem měla svou dlaň na jeho tváři a cítila jeho teplo. Usmíval se a druhou ruku mi vzal do svých. „Jednu věc ale nechápu. Proč jdeš do Azkabanu? Brumbál by ti pomohl, jistě by zařídil tvé osvobození!“ Nyní naléhal on. „A pak… Pak bychom našli pro tebe lék. Vždy existuje řešení.“

Sklopila jsem oči. Teď přišlo to nejtěžší. Nemohla jsem mu to říct. Chtěla jsem v jeho očích zůstat jako přítel. Jsem zbabělá, ale tato vzpomínka mě bude hřát, a snad mi ji ani jeden z mozkomorů nevezme.

„Musím něco zařídit,“ zašeptala jsem. „A ty si pamatuj jedno,“ podívala jsem se mu zpříma do očí. „Až se objeví tvůj přítel, věř mu. Sirius je nevinný.“

„Jak... Co ty o tom…?“ zmateně koktal Remus.

Jemně jsem ho ukazováčkem utnula, když jsem mu prst položila přes rty. Líbilo se mi dotýkat se ho. Proč mi, ksakru, Snape ty rukavice nedal dřív?

„Prostě mi věř.“ Remus jen přikývl.

A já mohla zůstat zbabělcem. Beznadějnost mého života jako by se odrážela v tom nekonečném Severním moři. V mém srdci ale zůstala hřejivá vzpomínka - pro Remuse jsem zůstala přítelkyní a ne tím, kdo selhal a dostal jeho přátele na onen svět nebo do vězení. Aspoň zčásti jsem mu jeho lásku mohla splatit.

***

***

A je to tady. Konec. Moje první dokončená povídečka. :) Vím, že nejde o bůhvíjaký zázrak, ale pro mě je to velmi důležitý moment. A vím, že to možná neskončilo tak, jak si někteří představovali. Ale ani jsem neměla v plánu šťastný konec.

A taky jsem si vědoma toho, že to časově příliš nesedí do dějů podle knih JR, ale vem to čert, vždyť je to fanfiknce, ne? :)

Každopádně bych chtěla poděkovat každému, kdo si mé dílko přečetl, každému, koho naštvalo nebo rozesmálo, protože každá reakce je důležitá a lepší, než reakce žádná! Jsem nesmírně vděčná za každičký komentář a opravdu mě dojalo, že jsem se dokonce i jednou umístila v hlasování o nej povídku. To jsem vážně nečekala! :) Je to ta nejlepší motivace - tvůj, čtenáři, zájem!

PS: Omlouvám se za nadužívání slova "každý" v posledním odstavci. :)

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 13. kapitola: Rozloučení: