OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 12. kapitola

01.02.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 794×

Objímala ho. Klečel na posteli s nohama pod sebou, ona obkročmo seděla na něm. Odhrnul jí vlasy z ramene a začal ji na něj jemně kousat. Zavřela oči a naklonila hlavu na stranu, aby mu zpřístupnila ještě více ze svého těla. Využil toho a rty jí klouzal po šíji až na čelist. Zvedla hlavu a nechala jeho jazyk, ať ji laská přes hrdlo, než přejel na druhou stranu krku, kde jí opět sjížděl rty směrem k druhému rameni a znovu ji začal kousat. Tiše zasténala. Odtáhl tvář od jejího těla. Rukou jí zajel zespoda do vlasů a přitáhl si její obličej těsně ke svému. Přitiskla se k němu, co nejvíce to šlo. Hladově si uzmul její ústa a jazykem ji trestal. Ba co víc, líbilo se jí to, neméně vášnivě mu to vracela. Prsty měla v jeho vlasech a svírala mu je, až jí klouby bělely. Jeho ruce dospěly k lemu noční košilky na její hrudi. Na nic nečekal a trhl. Ňadra se jí obnažila. Začal je opatrně hnětat, pak se k jednomu sklonil a špičkou jazyka se odvážil začít dráždit jeho bradavku. Tiše vzdychala a nechala si to líbit. Ruce jí dal na záda, aby ji přidržel a položil ji do přikrývek. Užívala si danou chvíli každičkou buňkou svého těla. Nechtěla, aby přestal. Cítila, že už to dlouho nevydrží. Tak už si mě sakra vezmi! Celé její tělo křičelo touhou. Podívala se mu do obličeje, když ucítila jeho ruce na hrdle. Obepínaly ho velmi silně a tiskly čím dál tím víc. Nemohla se nadechnout. Snažila se vyprostit ze sevření, ale marně, síly ji opouštěly.

Oba téměř ve stejnou chvíli, každý ve své posteli, prudce otevřeli oči.

No do prdele! Co to bylo za pitomost? To už hraničí s nemocí. Mráz mu přejel po zádech, až se oklepal. Je třeba si asi přihnout nějakého dobrého pitiva. Lektvar nechtěl, v poslední době to s nimi trochu přeháněl, ale takový výborný čokoládový nápoj, ten mu vždycky udělal dobře na dušičce. Skřítka volat nebude, dlouho už si nic nepřipravil sám, v kuchyni nebyl ani nepamatuje. Hlavně se potřeboval projít. Teď ještě pár vteřin počkat, než se mu určité partie těla zklidní.

Rychle si ohmatala tělo. Košilka byla v celku. Oddechla si. Objala si rukama krk. Nic ji nebolí, je v pořádku. Byl to jen sen. Ulevilo se jí. Uvolněně vydechla a opět zavřela oči. Co to mělo znamenat? Podívala se na hodiny, které ve tmě na stěně lehce světélkovaly. Půl čtvrté ráno. Spala teprve hodinu. Nedařilo se jí celou dobu usnout. A když se jí to konečně povedlo, zdála se jí tahle absurdita. Tady už přestává všechna legrace. Smysly se jí zbláznily. Co smysly, ale co teprv její tělo? To nepříjemně příjemné brnění a chvění. Pff. Teď tedy neusne pěkně dlouho. Trucovitě si založila ruce na prsou a opřela se o stěnu. Ale co bude dělat? Kdyby aspoň věděla, kde je ta zatracená kuchyně. Mohla by si dát aspoň čaj. No co, tak ji zkusí najít. Ložnici černého muže našla taky celkem rychle. Při vzpomínce na něj se zatřásla. Brr. Vstala a oblékla si župánek. Otevřela dveře a vyšla na chodbu. Zamířila jistě ke schodišti.

„Ježiši, ženská, já se tě snad dnes nezbavím!“

Polekaně sebou trhla a zachytila se zábradlí. Za zády jí stál pán domu a zlostně na ni civěl. Párkrát zalapala po dechu, aby měla dostatek času vymyslet výmluvu.

„Máš nějaký radar, kterým bezpečně lokalizuješ mé noční pohyby po domě, nebo co? Jelikož tohle není normální. Kam si vůbec myslíš, že jdeš?“ zeptal se jí rázně.

„No, víte, já vím, že smím být jenom ve své ložnici nebo v obývacím pokoji, ale zdál se mi nepříjemný sen a myslela jsem si, že bych si zašla do kuchyně pro něco na zub.“

Podezíravě se na ni podíval a prohlížel si její obličej.

„A ty snad víš, kde je?“

Mia sklonila hlavu, samozřejmě, že to nevěděla.

„Ne, pane. Chtěla jsem ji zkusit najít.“

„Jasně jsem ti určil pravidla. Neustále je porušuješ. Ještě jednou něco provedeš a půjdeš zpátky dolů, je ti to jasné?!“

„Ano, pane,“ špitla, že ji bylo sotva slyšet. Je pravda, že do žaláře zpátky nechtěla. Tady to bylo rozhodně příjemnější. A když pán domu nebyl přítomný, bylo to perfektní.

„Výtečně. Pojď se mnou.“

Prosmýkl se kolem ní. Schválně do ní narazil ramenem, až zavrávorala. Aby neztratila rovnováhu, opřela se o jeho rameno, když byl již o schod níže než ona. Na další již nesestoupil a pomalu k ní otočil hlavu. Nasadil ten nejledovější výraz, co uměl. Polekaně ruku stáhla zpět.

„O-omlouvám se, kdybych se nezachytila, možná bych spadla.“

Zakřenil se, prohodil něco o tom, že by to žádná škoda nebyla, a svižně seběhl schody. Mia vyrazila za ním. Sešli i schody druhé. Následovala ho do vstupní haly a potom doprava chodbou, která se dále stáčela doleva. Otevřel lítací dveře a vešel jako první, i když Mia stála již za ním. Nepřidržel jí je. Jak vstoupil dovnitř, pustil je. Při vracení se na své původní místo prolétly do protisměru a vrazily do ženy. Tedy ty jsi ale galantní! Rukou strčila do dveří a otevřela je. Stále je přidržovala. Zhluboka dýchala a nasupeně ho propalovala pohledem.

„Chceš něco, nebo tam budeš jenom zírat?“ Opřel se o kuchyňskou linku a posměšně se na ni díval. Kousek od něj objevil ležící ovoce v ošatce. Nabídl si banán. Oloupal ho a s chutí se do něj zakousl. Mia vešla do místnosti a pustila dveře. Dále ale krok neudělala, tudíž jak se dveře znovu vracely, udeřily ji do zad, až se zapotácela. Severus se málem udusil banánem, jak se snažil zamaskovat smích.

„Jsem ráda, že se velmi dobře bavíte!“

Severus byl již schopný nabrat dech.

„Ani nevíš jak. Konečně je mé příkoří a protivenství alespoň trochu vykompenzováno.“

„Egoisto!“ odfrkla Mia.

„Také mne těší,“ otočil se k ní zády, aby mohl připravit nápoj. Nalil mléko do dvou pohárů a nenápadně je ohřál hůlkou, aby si ničeho nevšimla. Aby neřekla, že je až takový nezdvořák. I když mu to vlastně bylo jedno. Naštěstí byla zaneprázdněna zhodnocením místnosti, takže ho nebrala v potaz. Téměř neznatelně kroužil hůlkou nad oběma poháry, až se začal jejich obsah barvit dohněda. Perfektní. Přesně tak to má rád.

Dívala se po místnosti a hodnotila její praktičnost. Musela říct, že byla velmi prostorná, zařízená a elegantní. Tady se jí bude dobře vařit. Jak doufala, neuchýlí se pouze k přípravě štědrovečerní hostiny, ale snad přesvědčí pána domu, aby jí to dovolil častěji. Snad jí uvěří, že ho nebude chtít otrávit. Otočila svůj zrak jeho směrem. Stál k ní zády a s něčím tam čachroval. Zaměřila se na jeho záda. Byly poseté spoustou jizev. Na chvilku ji probodl osten lítosti. Možná proto je z něj taková bezcitná a netýkavá osobnost. Bůh ví, co se mu stalo a co ho trápí. Vlastně to nebyl její problém. Kdyby byl aspoň trošičku milejší a byla si stoprocentně jista, že se jí nic nestane. Vědět nemohla ale jistě nic. Potichu se k němu přiblížila.

Otočil se, aby jí oznámil, že byl tak velkorysý a připravil jí horkou čokoládu. Ona stála těsně za ním. Nečekal to a vrazil do ní. Zapotácela se a máchla rukama, aby se mohla zachytit. Instinktivně chňapl po jejím župánku a přitáhl ji k sobě, aby neupadla. Setrvačností se o něj zastavila. Opřela se o něj celým tělem. Ucho měla v blízkosti jeho srdce. Tlouklo mu tak nepřirozeně pomalu. Ani viditelná kapka emocí, nic. Kdyby věděla, jak v něm všechno křičí. Ještě že jeho sebeovládání bylo tak precizní. Soustředil mysl na jednu jedinou věc. Tu by potom nezamaskoval. Křečovitě držel látku jejího oděvu v ruce. Vlasy jí voněly po kokosovém šamponu, který jí tam nechal skřítkem připravit. Zavřel oči. Dobře, tak chvilku to vydrží, nechá ji, ať si myslí, že je ochoten jí poskytnout na pár vteřin útočiště. Přejela mu ukazováčkem po hluboké jizvě, která se mu táhla od ramene přes hrudník k pupku. Musel se hodně ovládat, aby zadržel sten, který se mu chtěl vydrat z úst. Tak dost, holčičko, to už by stačilo! Rázně ji od sebe odstrčil. Zadívala se mu do očí. Ty nádherné medové oči, co téměř svítily. Otočil se k lince a do rukou uchopil svůj pohár.

„Horký čokoládový nápoj. Prosím,“ a pokynul jí k nádobě s tekutinou. Vděčně ho z linky vzala do dlaní a začala usrkávat.

„Děkuji,“ odvětila mu.

Chvíli tam tak mlčky stáli a popíjeli horkou čokoládu. Po očku se na něj dívala a všímala si drobností, které nikdy neměla možnost postřehnout. Kde má umístěnou jakou jizvu, že má štíhlé dlouhé prsty, ploché břicho, pěkné prsní svaly pokryté jemnými chloupky. Co má udělat, aby ji přijal a uvěřil, že jeho tajemství nevyzradí. Že nemusí mít strach. Přistihla se, že vlastně ani neví, jestli by chtěla, aby ji pustil. Neměla kam jít, leda zpátky na ulici. Tady to bylo sice zvláštní, ale útulné. Měla kde bydlet, co jíst. Byla v teple, nemusela se prakticky o nic starat. A už se vlastně snad ani nebála. Byl sice nesnesitelný, ale tam někde vzadu cítila, že není takový, za jakého se vydává. Možná je sám pouhou obětí. Nějak to s ním přece musí jít. Nikdo není z kamene. Nebo ano? Upřeně se na něj zadívala.

Věděl, že na něj civí, ale nedával nic znát. Když už to trvalo na jeho poměry moc dlouho, vrátil jí pohled.

„Co?“ zeptal se jí.

„Nic, jenom si tak říkám, že neznám nikoho, kdo by byl z kamene. Jenom vás.“

„Tak si zvykni, lepší už to nebude.“

Přikývla. Ale neboj, za nějaký čas změkneš, to ti přísahám.

„Pane, prosím, řekněte mi vaše jméno.“

„Nepotřebuješ ho vědět.“

„Nepotřebuji, ale chci ho znát.“

„Chtít můžeš, to je ale asi tak všechno. Nedozvíš se ho.“

„Ale no tááááák,“ protáhla. „Zítra jsou Vánoce, udělejte mi radost a věnujte mi dárek.“

„Prosím? Nevidím jediný důvod, proč bych ti měl dávat dárek. A nedej bože ti dělat radost. Jsi můj vězeň. Abys nedostala chleba a vodu a útulnou celu v podzemí.“

„No dobře, snad jsem zas tolik neřekla.“

„Nech si něco pěkného zdát, třeba se ho dozvíš ve snech.“

„O snech mi radši ani nemluvte! Nemám zájem o nějaké sny.“

„Potom ti tedy nepomůžu,“ dopil poslední doušek čokolády a postavil pohár na linku, „přeji ti krásnou noc.“ A opustil kuchyň.

„Dobrou,“ řekla do prázdna. Také položila pohár na kuchyňskou desku a odebrala se do svého pokoje.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 12. kapitola: