Odstřelovač 2: Mudlovská mise - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Posunou se Snapeovi konečně ve svém pátrání a prolomí se mezi nimi ledy?

08.05.2026 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 32×

Vzbudil se brzy ráno po rozbřesku. Byl celkem rozlámaný. Pohovka byla sice pohodlná, ale celkem úzká a on se rád rozvaloval. Proto měl taky doma pěkně širokou postel. Tady se musel uskromnit. Samozřejmě kdyby spal v ložnici, tak tam by to bylo lepší. Manželská postel byla rozměrná, ale bohužel ji vyhrála ta malá Nebelvírka. Musel vymyslet, jak to udělat, aby ji dostal na gauč a sám si ustlal v krásné a velké posteli. Zašel do koupelny a dopřál si pěkně studenou sprchu. Neměl vedra moc rád. Byl spokojený ve svém sklepení na hradě nebo ve starém viktoriánském sídle, kde byly zdi ještě poctivé a horko se do něj pořádně nedostalo. Navíc otužování tužilo charakter. Když vyšel z koupelny, jeho hodinky ukazovaly šest hodin ráno. Snídaně ještě nebyly a dveře ložnice byly stále zavřené. Oblékl si tričko a joggery a potichu se vydal ztichlým penzionem ven. Procházel městečkem, a přemýšlel. Na konci se otočil a vydal se zpět. Bylo půl osmé, když se vrátil. Rovnou zavítal do restaurace. Hermiona už seděla u stolu a popíjela kávu. Před sebou měla talířek s pečivem. Sedl si naproti ní.

„Dobré ráno,“ pozdravil.

„Dobré,“ odvětila mu brunetka bez zájmu. „Kde jsi byl?“ zeptala se ho.

„Projít se. Byl jsem brzo vzhůru.“

„Aha,“ odtušila a položila hrneček s kávou na stůl.

„Měl jsem tě snad budit?“ pozvedl obočí v otázce. „Příště to s největší radostí udělám,“ a probodl ji pohledem.

„Stačilo nechat vzkaz. Psát jsi snad nezapomněl,“ a zakousla se do žitné bulky. Severus se nadechl, aby jí něco peprného odvětil, ale nakonec ústa znovu zavřel.

„Co máš dnes v plánu?“ zeptal se jí nakonec.

„Nevím, a ty?“

„Říkal jsem si, že dám na tvé rady a zkusím si objednat ten zábal. A pak jsem chtěl do solné jeskyně… a porozhlédnout se kolem, mimo jiné,“ dokončil nakonec větu.

„Hmm, to by šlo,“ kývla na souhlas.

„A po obědě bychom se mohli jít projít,“ řekl nakonec potichu. Hermiona přestala žvýkat svou snídani a se zaujetím se na něj zahleděla.

„Co jsi říkal?“ zahuhlala.

„Neslyšela jsi?“ zavrčel podrážděně.

„Slyšela, ale asi nerozuměla. Ty se se mnou chceš jít projít?“ a šibalsky se usmála.

„Nepokoušej mě nebo změním názor.“

„To u tebe není nic neobvyklého,“ pokrčila rameny. Severus se zapřel do opěradla židle a založil si ruce na prsou. „No dobře, už mlčím,“ polkla sousto a zapila ho kávou.

Po snídani si Severus na recepci objednal parafínový zábal a solnou jeskyni. Hermiona se k němu v obou případech přidala. Naštěstí raději nic nenamítal. Věděl, že by bylo až moc podezřelé, kdyby trávili čas odděleně. Stačil včerejšek. Uražená mužská ješitnost musela jít stranou. Navíc už se i uklidnil. Za život zažil horší nadávky a situace, než byla tahle. A hádky u něj byly na denním pořádku s kýmkoliv. Výměny názorů měl rád, bavily ho slovní přestřelky, ale úplně pořád také být nemusely. Byla pravda, že mu Hermiona lezla na nervy, ale ne vždy. Byla všetečná, občas se chovala jako prezident zeměkoule, ale často mívala pravdu a ve výzkumech se vzájemně doplňovali. Na co nepřišel on, to vymyslela ona a zase naopak. Nebylo to tak dávno, co spolu dokončili NOVLK, vylepšený vlkodlačí lektvar, který jeho uživatele zbavil přeměny se za úplňku ve vlkodlaka. To byl velký úspěch a dokázali spolu naprosto v klidu koexistovat a spolupracovat. Toleroval ji a uznával, dokonce si jí i vážil, a to už u něj bylo co říct. Byl jí i vděčný za to, co pro něj dělala. Svým způsobem měl tu otravnou holku i rád. Jen by si to nikdy nepřiznal. V životě miloval jen svou ženu, své děti, matku a sestru. Uznával svého bratra a trochu si našel cestu i k Harrymu. Hermiona byla součástí Silviuse a patřila do rodiny a jako takovou ji respektoval. Ona se k němu někdy chovala až moc otevřeně. Nelíbilo se mu, že mu narušovala jeho osobní prostor, ale v rámci jeho uzdravování to přešel a zaháněl chutě jí něčím praštit.

Každopádně se zábalem měla tahle všetečka pravdu. Když ležel na lehátku a kosmetička mu opatrně mazala parafínovou pastu po obličeji, musel uznat, že to bylo víc než příjemné. Hermiona si vybrala naopak hydratační bahenní masku s mořskou solí. V pozadí hrála příjemná relaxační hudba a v místnosti se linula nevtíravá okouzlující vůně vavřínu kubébového. V solné jeskyni, vytesané v podzemí, bylo chladno. Na stěnách byla spousta krystalů růžové soli, na zemi její jemný písek. V místnosti vládlo přítmí, lehátka uprostřed přímo vybízela k uložení se k lehkému zdřímnutí. Severus se tu cítil velmi dobře. Byl chládek, rozšiřovaly se mu nozdry, až by prohlásil, že sůl vyloženě cítí v plicích. Oba se uložili na lehátka, Hermiona se přikryla dekou a zavřela oči. Severus ležel nepřikrytý o něco déle, ale i jemu začalo být po chvíli chladno, a tak následoval příkladu své švagrové. Ani nevěděli jak a kúra byla u konce. Doopravdy musel uznat, že to nebylo tak špatné, jak si původně myslel.

„Dáme si skleničku?“ zeptal se, když vstávali z lehátek.

„Možná později,“ odvětila mu Hermiona, „teď bych si zašla ještě na sluníčko k bazénu a trošku si zaplavat, než bude oběd. Ale přidám se k tobě později, nevadí?“ Severus zavrtěl hlavou, aby vyjádřil souhlas a podržel jí dveře. U recepce se rozdělili. Čarodějka se vydala na pokoj a kouzelník k baru. S úsměvem od ucha k uchu se k němu přitočil barman Artur. Aniž by se dotázal, co bude Severus chtít, postavil před něj skleničku a nalil whiskey.

„Máme to dnes ale krásný den, viďte?“ položil otázku místo pozdravu.

„Vskutku,“ odvětil lektvarista bez zájmu a usrkl.

„Kdepak máte manželku?“ pokračoval Artur dál ve svých otázkách. „Stále trable v ráji?“

„Nejste až moc zvědavý?“ zamračil se na něj černovlasý muž.

„Pracovní deformace. Když tohle zaměstnání děláte moc dlouho, poznamená vás. Většina lidí si povídat chce nebo si potřebuje promluvit a nemá s kým,“ a mrkl na něj. Severus přešel jeho vysvětlení mlčením. „Pokud jste spal dnes v noci na pohovce, asi k usmíření nedošlo, že?“ Severus se zastavil v půlce hltu. Polkl a skleničku postavil zpět na pult. Přimhouřil oči a podezíravě si barmana prohlížel.

„Proč si to myslíte?“ Artur pokrčil rameny.

„Mojí náplní práce pro tento penzion není jen obstarávání občerstvení za barem. Občas musím vypomáhat i s úklidovými službami,“ a dál leštil sklenku, kterou před několika okamžiky vytáhl z myčky. Severus se znovu napil, ale nespustil z barmana oči. Propaloval ho pohledem a měl sto chutí použít nitrozpyt. Než ale stačil cokoliv udělat, přisedla si k němu zelenooká zrzka. Zmijozel si povzdechl. Proč nemohl mít aspoň trochu klidu?

„Pěkný den vám přeji,“ zašveholila, „dnes je opravdu krásně, že?“ a roztáhla rty do zubatého úsměvu.

„Rozdává se tady nějaká pilulka štěstí zdarma?“ pozvedl Severus posměšně obočí.

„Co, prosím?“ zeptala se ho žena nechápavě.

„Ale nic,“ mávl Severus rukou a ukázal prstem barmanovi, aby mu dolil.

„A mne nepozvete?“ nedala se odbýt.

„Musím?“ a významně se na ženu zahleděl.

„Mohl byste,“ kývla směrem k lahvi. Artur položil čistou sklenku před ní a také jí z karafy nalil. „Kde máte sestru?“ zeptala se ho po chvilce mlčení.

„Sestru?“ zopakoval po ní nechápavě Severus.

„Včera jste s ní seděl u stolu při večeři,“ odtušila suše. Artur se zakuckal a bleskově se otočil, aby neviděla, jak se začal smát.

„Madam, přijde vám, že jsme si se svou sestrou podobní?“

„No…“

„Bavíš se dobře, drahý?“ přerušil ji Hermionin sladký hlas. Severus vděčně vydechl. Uměl se zbavit kohokoliv by kdy chtěl, ale nechtěl být úplně neurvalý na veřejnosti. Z ostudy kabát již měl několikrát ušitý, a tak se snažil takovým situacím vyhýbat. Otočil se k ní. Hermiona se mu vklínila mezi nohy a opřela se o něj.

„Celkem ano,“ a koutky mu zacukal pobavený úsměv.

„Výborně!“ a pohladila ho po stehně. Přitáhla si ho za zátylek k sobě a zavřela oči. Vzadu v hlavě jí zněl jediný hlásek, který ji přesvědčoval o tom, že se jedná o Silviuse. Když se jejich rty setkaly v polibku a Hermiona vystrčila špičku jazyka, Severus její žádosti vyhověl. Pootevřel rty a nechal si jejím jazykem proniknout do úst. Položil jí ruku na záda a několikrát jí polibek vrátil. Na závěr mu skousla ret a pár vteřin ho držela mezi zuby. Nakonec se od něj odtáhla, a ještě chvilku nechala oči zavřené s bradou vzhůru. Když je otevřela, spatřila medové oči, které téměř svítily. Otřáslo jí. Nebyly černé, nebyl to Silvius. Ale pro danou chvíli to musela přejít. „Jdu tedy k bazénu, lásko, ano? Kdyby sis to rozmyslel, budu tam na tebe čekat,“ a pohladila ho po tváři. Nakonec se otočila k neznámé krásce.

„Těšilo mě,“ a ledově na ni pohlédla. Zrzka nasucho polkla a odvrátila zrak. Hermiona se ještě po Severusovi otočila, když mizela mezi dveřmi.

„Nejsme si podobní, protože nejsme sourozenci. Jsme manželé,“ a škodolibě se usmál.

„Om-omlouvám se,“ zajíkla se žena. „Včera to nevypadalo, že k sobě patříte.“

„Občas bývají trable i v ráji,“ a podíval se na Artura. Ten kývl, že pochopil.

Hermioně se medové oči stále propalovaly do mozku. To, že oba bratři vypadali stejně neznamenalo, že byli stejní a oči byly jedno z jejich poznávacích znamení. Ano, po té záležitosti v Malfoy manor, bylo těch znamení více, ale postupem času nabíral Severusův zjev svých dřívějších rozměrů. A nyní už téměř nebylo poznat, že se mu kdy něco stalo. Kdyby ta zrzavá rajda nejela po jejím manželovi… ne! Po švagrovi, ty huso hloupá! okřikla se v duchu. Musela ale uznat, že líbat profesor uměl. No, co už, zůstalo to v rodině. Jednou už mu pusu vlastně dala. Nehodlala se tím vůbec zabývat. Měla jiných starostí dost. Třeba to, že se stále ještě nesetkali s Barnesem. Smočila se v bazénu a lehla si na lehátko na sluníčko. Pěkně hřálo a určitě i opalovalo.

„Ts,“ ozvalo se nedaleko od ní. „Ts, ts,“ ozvalo se znovu. Hermiona stočila pohled za zvukem a přes sluneční brýle uviděla vyzáblého muže se smetákem v ruce. Zametal drobné listí a nálety na terase. Zrovna se ochomýtal kolem ní. Nenápadně se rozhlížel, zda jsou sami a nikdo je neposlouchá. „Zítra odjíždí šéf dopoledne do města,“ zašeptal potichu, „zdržujte se tady. Dám vám znamení a promluvíme si. Hlavně nenápadně,“ a začal se přesouvat s koštětem dál. Hermiona dělala, jako by nic a dál se opalovala. Musela ještě chvíli vydržet, aby nikdo nepojal podezření. Nakonec ale vstala, byl už čas oběda. Oblékla si své plážové šaty, zašla dovnitř a podívala se k baru. Severus tam už ale neseděl. Polkla. Doufala, že nikam neodešel s tou zrzavou fuchtlí. Artur se na ni mile usmál a dál utíral pult. Svého švagra našla v pokoji. Seděl na pohovce a tvářil se zamyšleně.

„Děje se něco?“ zeptala se ho podezíravě.

„Barman věděl, že jsem spal na gauči,“ odvětil jí. „Tvrdil, že pracuje i jako uklízeč. Něco mi na tom ale nesedí,“ a pokynul jí, aby si sedla vedle něj.

„A co?“ odtušila Hermiona, když si sedala vedle něj.

„Proč by barman pracoval jako uklízeč?“

„Třeba mají opravdu málo lidí,“ pokrčila Hermiona rameny. Severus zavrtěl hlavou. Byl přesvědčen o své pravdě a určitě jí to hodlal dokázat. „Apropos,“ zvedla čarodějka prst, „konečně jsem viděla Barnese.“ Severus se na ni se zájmem podíval. „Zkontaktoval se se mnou u bazénu. Zítra dopoledne Crane odjíždí do města. Najde si nás,“ a vstala, aby se převlékla. Severus jen pokýval hlavou. Každopádně informaci, kterou obdržel od Artura, stále převaloval v hlavě a z jedné malé štěnice se mu v hlavě klubal pořádný brouk.

Podle kusých informací, které obdrželi od Barnese, usoudili, že počkají do zítřejšího dne. V klidu si došli na oběd a poté se šli projít do přilehlého lesa. Nespěchali, dokonce si i povídali. K překvapení obou to nebylo tak strašné, jak se obávali. Probírali možnost výzkumu nových lektvarů a vylepšení těch stávajících. Takového Severuse měla Hermiona ráda. Zapáleného do své práce, uvolněného a relativně příjemného. Stejně tak Severusovi se líbila Hermiona, která nebyla otravná, všetečná, ale chytrá a přicházela s inovativními nápady. Čas jim rychle ubíhal a ani si nevšimli, že nastal čas k večeři. Oba už měli obrovský hlad. S chutí se najedli a poté usedli na terasu do ratanového nábytku. Severus objednal u Artura lahev červeného vína a dvě sklenky. Ten na něj spiklenecky mrkl. Profesor obrátil oči v sloup, jakmile se otočil k barmanovi zády. Připadal mu jako dohazovač, přitom oni byli jen poškorpení manželé. A i kdyby, on by za svou ženou určitě nedolézal. To tak! Navíc už nebyli pohádaní. On se uklidnil a rozhodl se neřešit teď malicherné spory, když bylo v sázce něco úplně jiného. Seděli na terase, oba upíjeli ze svých sklenek a najednou se rozhostil blažený klid a mír. Na pokoj se vrátili až k jedenácté hodině v noci. Hermiona už byla unavená a těšila se do postele. Severus automaticky popadl polštář a přikrývku a ustlal si na pohovce. Čarodějka se s ním se zívnutím rozloučila, převlékla se do noční košilky a uložila se ke spánku. Během několika minut se její dech prohloubil a ona usnula. Severus si ještě chvilku četl, než zhasl a také se uložil do peřin. Nebo si to alespoň myslel. Už poněkolikáté se přetočil a nemohl zabrat ani za boha. Lehl si na záda a založil si ruce za hlavou. Pomalu mrkal a díval se do stropu. Jeho zrak upoutalo malilinkaté červené světýlko.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter