OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 65. kapitola



Odstřelovač - 65. kapitolaNěkdy bývá nejlepší to, co nečekáte.

Hermiona se převalovala na lehátku a nemohla usnout. Harry měl hlídku před stanem. Viděla jeho siluetu, která se odrážela v ohni, jak bez hnutí objímá svá kolena, zabalen v dece. Ještě párkrát se otočila, než si s prudkým výdechem sedla a spustila nohy na zem. Rozškrkla zip stanu a usadila se vedle svého kamaráda. Oba mlčky hleděli do tmy a svorně mlčeli. Co odešel Ron, cítila se smutněji. Věděla, že jeho chování bylo způsobené medailonem, který se střídali nosit, a proto ji to velmi mrzelo. Ať pobral méně rozumu než ona, stále ho měla ráda a byl nejlepším přítelem, kterého si mohli přát. Povzdechla si. Opět pomyslela na Silviuse a na to, jak jí strašně chybí. Položila Harrymu dlaň na hřbet ruky a povzbudivě se na něj usmála. Opřela si hlavu o jeho rameno a přitulila se k němu. Přehodil přes ni deku, aby jí nebyla zima. Občas si říkal, jaké by to bylo, kdyby Hermiona byla víc než jenom kamarádka, ale v tomhle směru se přistihl, že k ní nic necítí. Asi byla na jeho vkus moc upjatá a on potřeboval trochu více živočišného přístupu. Neměl ani tušení o tom, co před pár měsíci vymyslela na svého zastupujícího profesora lektvarů. Kdyby o tom věděl, jistě by se na ni díval jinak. Ona ale měla stejně oči pouze pro jednoho. Stále ji ten cit neopouštěl. Zavřela oči a vnímala teplo sálající z ohně a z Harryho. Chvíli tak setrvala, než v dálce uslyšela prasknutí větvičky. Prudce otevřela oči, ale nepohla se. Dál pozorně naslouchala. Harry nic nezaregistroval. Po chvilce uslyšela další zašustění listí. Srdce jí začalo tlouct. Někdo byl v jejich blízkosti. Opět se napřímila a mžourala do tmy. Nic ale neviděla. Nechtěla zbytečně plašit, mohlo to být jenom nějaké zvíře.

„Půjdu se trošku protáhnout,“ oznámila tiše Harrymu a s námahou vstala.

„To je dobrý nápad,“ odvětil jí chlapec a také se zvedl. „Trochu to tu obejdu a zkontroluju.“ Hermiona kývla na souhlas a vydala se za zvukem, který před několika okamžiky zaslechla. Harry vyrazil na druhou stranu. Našlapovala opatrně, aby nezašustil jediný lísteček. Všude byly stromy, a i když sněžilo, u nich velké nánosy nebyly. Nemusela se tedy bát, že by jí křupal sníh pod nohama. Ochranná kouzla vyrobila kvalitní, ale přece jenom už ze zvyku byla opatrná. Dorazila k bariéře a postupovala podél ní. Hypnotizovala okolí, ale neměla šanci něco zahlédnout. A najednou se to stalo. Z houští, několik metrů od ní, vyskočila svítivě bílá laň a ozářila okolní les. Vytřeštila oči a překvapením otevřela ústa, ze kterých se jí vydral přidušený výkřik. Poznala, že se jedná o patrona, i přes to se vyděsila. Bleskově si přiložila ruku na pusu a v duchu si zanadávala za svoji neopatrnost. Laň ladnými skoky odběhla mezi stromy. Hermiona se za ní dívala. Když stočila pohled zpět, aby zrakem znovu prohledala chroští, ze kterého zvíře vyskočilo, jen několik centimetrů od ní stála vysoká černá postava. Úlekem ustoupila několik kroků dozadu a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Muž se díval někam za ni. Nemohl ji vidět, byla za ochrannou bariérou. Krve by se v ní nedořezal. Byl to on. Stál jenom několik kroků od ní. Jak jenom to bylo možné?

„Silviusi,“ zašeptala. Byla celá zkoprnělá, nevěděla, jak má reagovat. Pomalu a nejistě došla na místo, kde před chvílí stála. On se stále rozhlížel, nepohnul se ani o milimetr. Dívala se na něj, na jeho ošlehanou tvář, která nedala znát jediný náznak emoce. Nevydržela to. Udělala tři svižné kroky k němu a skočila mu kolem krku. Silvius nic takového nečekal. Překvapením zavrávoral a naznak upadl na zem. Instinktivně ji chytil a přitiskl si ji k sobě. „Miláčku!“ vyjekla Hermiona a začala mu posévat tvář drobnými polibky.

 

Silvius se přemístil na místo, které mu bratr ukázal na mapě. Ocitl se u zamrzlé říčky, která se vinula uprostřed lesa mezi stromy. Byť tu nebylo příliš mnoho sněhu, mrzlo, až praštělo. Byl rád, že si na sebe oblékl dlouhý kabát s kožešinou kolem krku, pod který i celkem snadno schoval svěřený meč. Světlo se od něj odráželo a mohl by celkem vzbudit nechtěnou pozornost. Začal obhlížet terén a vymýšlet, kam by meč mohl umístit, aby ho Potter našel. Když už prošel snad celý les, opět se vrátil k zamrzlému vodnímu toku. Podíval se pod led a najednou se mu rozsvítilo. Vyštrachal hůlku v rukávu a mávl. Led se rozestoupil a on do vody vložil meč, který vytáhl zpod kabátu. Znovu led uzavřel a zamaskoval stopy. Nepochyboval, že tady někde Harry s Hermionou jsou, jenom mu bylo nad slunce jasné, že použili ochranná kouzla a tudíž jsou schovaní za kouzelnou bariérou. Potichu poodešel, když mu pod nohou praskla větvička. Zastavil se na místě, pevně sevřel oči a zašklebil se.

„Do háje,“ ulevil si. Nechtěl, aby byl vůbec slyšet. Dál si počínal obezřetněji, i když kabátem prosvištěl ještě pár lístků. Sám ale šelestivý zvuk nezaregistroval, na rozdíl od jisté brunetky. Zašil se do přilehlého roští a po chvíli vykouzlil svého patrona. Trvalo to pouhých několik vteřin, kdy zaslechl ten téměř neslyšitelný zvuk. Výkřik. Ale někde velmi daleko. Vyhrabal se z křoví a sešel pár kroků dolů z mírného svahu. Zastavil se a rozhlížel se kolem sebe. Naslouchal zvuku lesa, ponořeného do noci, ale nic již neuslyšel. Začínal přesvědčovat sám sebe, že už trpí slyšinami a jenom se mu to zdálo. Najednou ale proti němu někdo vyskočil odnikud. Něco podobného nečekal. Zavrávoral a spadl na hřbet, až si prakticky vyrazil dech. Automaticky ale položil ruce dotyčnému na záda a utlumil tím náraz jeho těla. To splašené individuum ho začalo líbat po tváři. Najednou si uvědomil, že cítí tu známou vůni. A že to je její hlas, který ho tak příjemně oslovil. A to její rty ho teď sjíždějí od vrchu dolů. Uvolnil své sevření a položil jí ruce na tváře. Zvedl jí obličej a v chabém světle se jí podíval do smějících se očí, které se jí začala zalévat slzami štěstí. Natáhl k ní hlavu a přisál se na její rty. Vášnivě se líbali, jako kdyby to mělo být naposledy v jejich životě. Když se chystal k dalšímu nádechu, položil hlavu na zem, až ho to studilo do temene. Přehodil svůj rozhalený kabát, který si ještě nezapl, když z něj vytahoval Nebelvírův meč, přes tělo Hermiony, aby jí nebyla zima. I když rozumnější by bylo vstát a nenastydnout.

„Lásko moje, co tu děláš?“ špitla dívka a stále se dívala svému milenci do očí. Nebyla schopná se odtrhnout. Topila se v nich a nehodlala se jich jenom tak vzdát. Bylo to tak nečekané a vzácné. Nejradši by tu ležela do konce života.

„Taky tě rád vidím,“ zavrčel Silvius tiše. Byl trochu zklamaný jejím přivítáním. Tedy tím slovním.

„To víš, že tě ráda vidím!“ zaúpěla zoufale. „Já… já… já nevím, jaký pocit má ve mně převládat víc. Jestli překvapení, zmatení, radost. Pane Bože, já vůbec nečekala, že bych tě v nejbližší době měla možnost vidět! Nepouštěj mě,“ zakňourala a přitiskla se k němu ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.

„Víš, zlato, já tě možná hřeju odspoda, ale mě tedy pěkně studí zadek,“ rýpl si kousavě. Hermiona si uvědomila, že jí v návalu euforie nedošlo, že Silvius leží na ledové zemi. Rychle se z něj vyškrábala na nohy a pomohla černovlasému kouzelníkovi vstát. Ten se oprášil a nadechl se, aby mohl promluvit. Když najednou uviděl něco ryšavého mezi stromy. Chytil Hermionu za ramena a přitlačil jí na ně. „K zemi!“ zašeptal důrazně a stáhl ji s sebou dolů.

„Co to zas děláš?“ štěkla po něm tiše. „Teď jsi chtěl, abych vstala.“ Odpovědí jí bylo ale jenom kývnutí jeho hlavou směrem k říčce. „To je Ron!“ a chtěla se postavit. Jeho pevná ruka jí to ale nedovolila. V dálce zahlédla i Harryho, jak následuje laň, která se po něm ohlížela. Oba mlčky sledovali výjev před nimi. Jak Harry skáče do ledové tříště, jak je tam až příliš dlouho, jak mu Ron zachraňuje život, a vytahuje ho i s mečem z řeky. Jak se medailon brání zničení a ukazuje scénu mezi Ronem a Hermionou. V tom okamžiku se dívka přitulila k muži vedle sebe a významně mu stiskla ruku. „Nic z toho není pravda, věř mi to,“ zašeptala mu do ucha.

„Já vím, viteál ukazuje jenom to, co si myslí, že ti ublíží,“ řekl bez jediného zaváhání v hlase. Hermiona si ale jeho pohnutím jistá nebyla. Nakonec Ron medailon mečem zničil a s podchlazeným Harrym se odebrali do tábora. V lese opět zavládlo ticho. Silvius se po chvíli postavil zpět na nohy a zahleděl se do neznáma. Byl nesmírně šťastný, že mohl Hermionu vidět a dotknout se jí, ale obraz, který viděl před chvíli, mu to všechno znechutil. Vidět ji v náruči někoho jiného pro něj bylo těžší, než by si byl opravdu schopný přiznat. Hermiona mu položila jemně ruku na paži.

„Věř mi, Silviusi. Mezi Ronem a mnou opravdu nikdy k ničemu nedošlo. Miluju tebe,“ a povzbudivě se na něj usmála. Muž si povzdechl a zadíval se jí do očí. Ne, ty její oříškové oči nemohly lhát. Přivinul si ji k sobě a objal ji. Zabořila mu tvář do hrudi a objala ho kolem zad.

„Byl jsi tady jenom kvůli tomu meči, že ano?“ špitla zklamaně.

„Ano,“ přitakal jí.

„Děkuji ti,“ a odstoupila od něj. Chytila ho za ruku a znovu se mu zadívala do očí. Políbila ho a chtěla odejít. Měla už nataženou ruku, on ji ale nepouštěl.

„Kam jdeš?“ zeptal se s pozvednutým obočím.

„Zpátky do tábora. Ty už taky musíš přece jít.“ Bravurně se ovládala, aby nebylo znát, jak je nešťastná z toho, že ho opět ztrácí.

„A já myslel, že bys se mnou chtěla strávit trochu času.“

„A jak, aby si toho kluci nevšimli? Za chvíli jim dojde, že tam nejsem, a začnou mě hledat.“

„Chceš si udělat příjemný Štědrý den?“ zašeptal jí do ucha, když si ji přitáhl zpět k sobě. Hermionu to zaskočilo. Vždyť už bylo dávno po půlnoci.

„Co tím myslíš? Vždyť už je po něm,“ konstatovala suše a odtáhla se od něj, aby se na něj mohla podívat.

„Řekněme, že si ho můžeme zopakovat,“ a významně pohnul obočím. Zadoloval pod košilí a vytáhl kulatý zlatý předmět s dlouhým řetízkem.

„Kde jsi ho vzal?“ vydechla úžasem Hermiona.

„Řekněme, že jsem ho našel,“ a záhadně se na ni usmál. Opětovala jeho úsměv. Nepotřebovala přece znát podrobnosti. Hlavní bylo, že ho mohli použít a být alespoň chvilku spolu. Když dnes unikli ze spárů Voldemortova hada, nenapadlo by ji, že by mohla mít opravdu šťastný Štědrý den. „Říkala jsi, že bys chtěla vzít do mého dřevěného doupátka. Teď se naskýtá taková příležitost,“ a povytáhl obočí v otázce. Hermiona kývla.

„Ano, to bych moc ráda.“ Silvius jí přehodil řetízek přes hlavu a několikrát otočil kolečkem v obraceči. Kolem nich se jenom hýbaly lístky, sníh, noc vystřídala den a opět nastala noc. Získali si den k dobru, který hodlali prožít spolu. A zrovna ten nejdůležitější, vánoční. Chytila se ho za předloktí a asistovaně se s ním přemístila do lesa Cannock Chase, do blízkosti jeho chráněného obydlí.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 65. kapitola:

2. AndysekAndysek přispěvatel
21.05.2017 [9:02]

AndysekAndysekDekuji :-) jsem rada, ze se libi oba chlapi :-). Zivot neni ruzovy, to je pravda a ve svete HP to plati dvojnasob Emoticon

1. R
21.05.2017 [6:43]

Krasne napsane. Obema bratrum drzim peste aby meli na konci stasny a hlavne zivy. I kdyz zivot neni ruzovy, tak bratrum fandim.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!