OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Periculosum Minds 1. kapitola

02.06.2015 (10:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 903×

Hůř se snad ani cítit nemůžu! Mám takový dojem, že se mi hlava rozskočí na milión malých kousíčků. Možná by mi to pomohlo! Otevřu oči a první, co vidím, je vysoký bílý strop bradavické ošetřovny. Chci se posadit, ale jakmile udělám rychlý pohyb, zatmí se mi před očima, a tak musím počkat, až to přejde.

Konečně se pohodlně usadím a zády se opřu o čelo postele. Jsem jediný obyvatel téhle obrovské depresivní místnosti se spoustou lůžek. Venku je ještě tma, ale už se pomalu začíná rozednívat. Kouknu na stolek, kde je sklenice vody a dopis. Předem vím, že je od Harryho.

Zaúpím, když si vzpomenu, co se stalo. Zrovna, když jsme našli čtvrtý viteál, se museli v tu pravou chvíli objevit i Smrtijedi. A jako na potvoru tam musela být i Bellatrix Lestrangeová. Automaticky jsem se k ní vrhla, abych od ní udržela Harryho, protože on by chtěl pomstít Siriuse, a znám ho moc dlouho na to, abych věděla, že se nechá unést vztekem a nechá Bellatrix, aby ho zabila dřív, než by něco svedl. Takže jsem se s ní pustila do souboje, vždycky jsem byla dobrá čarodějka, ale Lestrangeová je starší a zná kletby, které bych já nikdy nepoužila ani v případě nouze. Nakonec na mě seslala kletbu Stupefy, kterou ještě nějak vylepšila, ale díky Harrymu jsem to schytala o dost míň, než při úplném zásahu. Stejnak jsem ztratila vědomí a probudila se až tady.

Natáhnu se pro dopis.

Milá Hermiono,

vzhledem k naší situaci jsme se s Ronem vydali hledat čtvrtý viteál, který se okamžitě přemístil, když Voldemort zjistil, že jsme ho našli. Doufám, že se brzy uzdravíš a další viteál už půjdeš hledat s námi.

S pozdravem Harry

Měla jsem chuť si vynadat za to, že kvůli mé blbosti jsme nezničili další viteál. Dopis si přečtu čtyřikrát, než ho odložím zpět na stolek, ale stále mi na něm něco nehraje. Vyměním ho za sklenici vody. Dopřeji si lok studené tekutiny, než se rozhodnu si dopřát dalších pár hodin spánku. Stejnak nemám šanci na nic kloudného přijít. Harry s Ronem se vrátí nejdříve tak za týden. Hledání viteálu se pro nás zdá čím dál tím těžší, a to díky Smrtijedům, už jsme je potkali podruhé, ale poprvé jsme se vyhnuli střetu s nimi.

Přetáhnu si přikrývku přes hlavu, když mě někdo začne budit. „Slečno Grangerová!" prohlásí madam Pomfreyová o trochu naléhavěji než přetím.

Stáhnu si přikrývku a vyčítavě se na ni podívám. „Dobré ráno," zabručím na pozdrav.

„Konečně jste vzhůru! Už jsem si začínala myslet, že se neproberete," řekne s lehkostí v hlase.

Teď až mi to docvakne. „Proč bych se neměla probrat, madame Pomfreyová?" otáži se a po dlouhé době zním rozrušeně. Vzchop se, zasyčí na mě mé podvědomí. Rozhoduji se ho ignorovat.

Usměje se. „Už jsou to dva dny, co vás sem přivedl pan Potter a pan Weasley," objasní mi mou situaci. „A teď, kdybyste dovolila, bych vás prohlédla, slečno Grangerová." Opět nasadí svůj profesionální výraz.

Ani se nedivím, když madame Pomfreyová prohlásí, že se mohu vrátit zpět k normálnímu průběhu výuky. Prý jsem nijak zvlášť velká zranění neutrpěla, ale kletba, kterou na mě Bellatrix seslala, poškodila více můj organismus, což způsobilo mé absolutní vyčerpání.

Ještě než opustím ošetřovnu, zastavím se za madame Pomfreyovou. „Mockrát vám děkuji, madame Pomfreyová."

Vzhlédne od nějakých papírů a věnuje mi svůj malý úsměv. „Není za co, ale nezapomeň, že jakmile by ses cítila nějak unaveně nebo by bolest hlavy zesílila, musíš okamžitě přijít!" přikazuje mi starostlivým hlasem, který tak často používala na Harryho, když tu skončil po zápase nebo za jiných okolností. „Teď už ale jdi, ať neprošvihneš snídani." Propustí mě ze své péče.

Nejdříve zamířím do Nebelvírské věže, kde se převleču do školního hábitu, a pak upaluji do Velké síně, kde už jsou všichni studenti. Přisednu si k Ginny, která je zabraná do rozhovoru s nějakým klukem. Podle toho, jak na ni kouká, soudím, že se mu líbí. Ale jakmile si mě všimne, ztratí její pozornost.

Vřele mě obejme. „Konečně ses probrala."

„Taky tě ráda vidím, Ginny," procedím skrz zaťaté zuby.

Zhluboka se nadechnu, když mě Ginny pustí. Na to, jak je drobná, má docela sílu. „Jak se cítíš?" zeptá se a v očích jí projede záblesk starosti.

Věnuji jí uklidňující úsměv, který říká neboj-cítím-se-jako-rybička. „Už je to lepší, když mi madame Pomfreyová dala nějaký lektvar proti bolesti."

Dále už jí nevěnuji celou pozornost, protože se pouštím do plnění mého žaludku. Nandám si ovesnou kaši s jahodami a pustím se do jezení. Většinou ráno snídám jen napůl, ale dnes sním celou misku a jsem ráda, že jsem vše tak rychle stihla. Ještě si chci dojít pro učebnice, když zahlédnu Malfoye.

Vypadá hrozně. Ve tváři má nepřítomný výraz, oči zarudlé, jako by tři dny nespal, a jeho uhlazený styl je ta tam. Ale co mě nejvíce udivuje, je, že nesedí s ostatními Zmijozely, nýbrž v koutě dál od nich. Jakmile vzhlédne, odtrhnu od něj pohled. Když se vrátím, abych si ho znovu pořádně prohlédla, je pryč.

Zakroutím nad tím hlavou a dále té blonďaté hlavě nevěnuji pozornost. Raději se zvednu a vyrazím zpět do komnat, abych si připravila potřebné učebnice na dnešní výuku.

XXXX

Zaskočeně se podívám na profesorku McGonagallovou, která mě zastavila před dveřmi. „Musím vás, slečno Grangerová, požádat, abyste šla za panem ředitelem Brumbálem."

Nejraději bych někam zmizela. Obzvlášť nyní, když vím, že za nepovedenou akcii můžu já. Nesnáším, když mě někdo kárá nebo napomíná! Proto se většinou snažím ve všem vynikat, až na lítání na koštěti, to mi nikdy nešlo a asi nikdy nepůjde.

Znovu se zadívám na profesorku McGonagallovou, která mě pořád pronikavě sleduje. Myslí, že raději zajdu za Brumbálem. „Tak já raději půjdu," usoudím a raději zmizím z jejího dohledu.

„Slečno Grangerová, kam se tak ženete? Vy snad znáte heslo?" ozve se pronikavý hlas.

Ach jo! Dneska mám zřejmě den blbec. Proč zrovna dneska má můj mozek vypnuto, ještě že zde není Ron s Harrym, ti by si ze mě akorát utahovali, že slavná Hermiona Grangerová někde zapomněla hlavu.

O něco málo rychlejším krokem se došourám k starší ženě, která mě pozoruje s obavami. „Promiňte, jsem ještě trochu zmatená, ale jistě budu zas v pořádku," přiznám se na rovinu.

„Ale jistě," odmlčí se a pak dodá: „Heslo zní cukrkandl," řekne a odkráčí do učebny.

Na další instrukce nečekám a vydám se směrem k pracovně profesora Brumbála. Cesta netrvá nijak zvlášť dlouho, ale můj žaludek se pomalu začíná scvrkávat. Tak si to konečně přiznej, byla to tvá chyba! zasyčí na mě ten protivný hlásek.

Ještě než stačím říci heslo, obrovské dveře se samy otevřou, když z nich vyleze mračící se Snape, který mi jako obvykle věnuje svůj úšklebek.

„Pojďte dále, slečno Grangerová," ozval se z pracovny ředitelův hluboký hlas.

Okamžitě uposlechnu. „Dobrý den," pozdravím a sklopím zrak k zemi. Nemám odvahu pohlédnout mu do očí.

Slyším jen kroky, než se zastaví a promluví: „Doufám, že se cítíte lépe, ale kvůli tomu zde nejste," spustí. „Chtěl jsem se vás zeptat, jestli si nepamatujete, jaká kletba na vás byla seslána, Hermiono."

Konečně seberu dostatek odvahy a zabodnu do něj hnědé oči. „Jsem si jistá, že to byla kletba Stupefy, ale ta by způsobila jen silnější omráčení," usoudím nahlas.

Najednou se po jeho pravém boku objeví myslánka a on do ní vpraví další myšlenku. Stihnu si povšimnout, že jeho choroba se o dost zhoršila. „Ano, musím s vámi souhlasit, slečno Grangerová, jako vždy máte naprostou pravdu."

JO! No vidíš, že ti to myslí, když chceš! Už začínám být alergická na mé všechno-vím-všechno-znám já.

„Zajisté ho Lestrangeová něčím vylepšila," ozvu se znovu a dumám nad tím neverbálním kouzlem.

„Opět s vámi souhlasí," podotkne uznale. „Někdy mám pocit, že mě ani nepotřebujete, ale teď k té pro vás méně dobré zprávě." CO? Brumbál je samé překvapení, ale nic už mě nezaskočí, tak jako když naší trojici oznámil, že musíme začít pátrat po viteálech. „Pan Potter a pan Weasley už se do Bradavic nevrátí. Jak jistě víte, má nemoc se rychle zhoršuje, a nejsem si jist, jak dlouho zde ještě pobudu, a proto nechci, aby se sem Harry vracel, nemá cenu riskovat, že padne do rukou Lorda Voldemorta…" Tak tohle jsem vážně nečekala.

V hlavě se mi vynořilo hned několik otázek. Zvládnou to ti dva? Umí aspoň jeden z nich pořádně používat zabezpečovací kouzla? Bude vůbec Ron schopen ochránit Harryho sám? Jak to vůbec zvládnou bez dohledu? Mají vůbec ponětí, jak používat hůlky? Jasně, že umí používat hůlku, Hermiono, nejsou to malé děti!

„… a proto chci, abyste okamžitě opustila Bradavice." Myslím, že mám bradu až někde na podlaze. „Až nastane má poslední hodina," upřesní mi, když vidí můj nechápavý výraz.

Zastrčím si pramínek vlasů za ucho, i když vím, že to nemá cenu, protože zkrotit mou nepoddajnou hřívu by se považovalo za vrchol umění. „Rozumím."

Stejnak si nejsem jistá, co po mně doopravdy chce, poněvadž jsem druhou část výkladu zaspala otázkami, jak to Ron s Harrym zvládnou. Jediné, čím si jsem jistá, je, že až Brumbál zemře, musím okamžitě utéct. Pokavaď by mě zde Voldemort našel, byla bych první kouzelník, který by byl na seznamu ZABÍT.

„Už vás nebudu nadále zdržovat, děkuji za vaši pozornost, slečno Grangerová." A nasměruje mě ke dveřím.  To už je dnes třetí člověk, který mě dnes propouští!

„Pane profesore Brumbále," kývnu na něj hlavou a rychle opustím jeho pracovnu a zamířím na hodinu profesorky McGonagallové.

Mířím širokou chodbou kolem Snapeova kabinetu, když uslyším, jak na sebe Snape a ještě někdo tlumeně vrčí… 

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Periculosum Minds 1. kapitola :