OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro XI.

21.10.2015 (11:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 943×

XI. Ariana

Nástupiště devět a tři čtvrtě halila pára a kouř, které matně prosvěcovalo slunce, blížící se k polednímu vrcholu své cesty. V roztříštěném světle působily všechny přítomné postavy přízračně, topíce se v kotoučích bílého oparu, pocházejícího z komínu a pístů velké červené lokomotivy. Hemžilo se to tu dětmi a mladými lidmi různého věku. Matky se loučily se svými ratolestmi posledním objetím, posledním polibkem. Otcové to vše sledovali s poklidným úsměvem, objímali své holčičky a poplácávali své syny po ramenou.

Dva mladíci mlčky prošli bránou. Ten mladší, který tlačil vozík s velkým kufrem, nezvedl oči k lokomotivě, která zapískala na znamení brzkého odjezdu, ač si ji v dřívějších letech vždy rád prohlížel. Tvářil se odevzdaně a nešťastně. Jeho starší bratr kráčel pomalu vedle něj. Tvář měl nepřístupnou, bezvýraznou, unavenou, ale pečlivý pozorovatel by si mohl povšimnout bolesti a smutku, které se mu zračily v modrých očích. Nepřítomně pozdravil několik známých, o dění na nástupišti se ale nezajímal.

Když došli ke dveřím do vagónu, zvedl mladší chlapec ještě naposledy oči a s tichou prosbou se zahleděl staršímu bratru do tváře. Ten ale jen uhnul pohledem a s pomocí hůlky dopravil jeho kufr do úzké chodbičky. Aberforth sklopil hlavu a vyskočil na schůdky. Albus ho s odstupem následoval a společně hledali volné kupé. Když byli konečně úspěšní, uložil kufr do přihrádky a chlapec se posadil. Bezvýrazný obličej otočil k oknu a pohled zapíchl do hemžícího se davu na nástupišti.

Albus vytáhl malý balíček s jídlem a podal ho chlapci, ten ho ale ignoroval a dál nepohnutě zíral skrz okno. Po chvilce to Albus vzdal a balíček položil na stolek u okna. Vedle něj položil hůlku.

„Abe, ty víš, že je to pro tvé dobro,“ promluvil tiše a jemně stiskl Aberforthovi rameno. Ten ale nezvedl pohled a trhnutím setřásl bratrovu ruku. Albus stiskl zuby a sklopil oči k podlaze. Bolelo to. Příšerně to bolelo. „Sbohem, hodně štěstí,“ popřál ještě Aberforthovi, než se otočil a pomalu vyšel z kupé.

Chlapec se za ním s trhnutím ohlédl. Uviděl už jen na zlomek vteřiny jeho záda ve švestkově fialovém kabátci. Na opálenou tvář se mu vykutálela osamělá slza. Ihned ji ale nedbalým pohybem setřel.

Albus stál na nástupišti a sledoval Aberfotha za oknem vlaku. Chlapec seděl nehnutě a upíral oči kamsi do dálky. Ani jedinkrát o něj nezavadil pohledem. Oči ho pálily od kouře, páry a deroucích se slz. Takhle to nechtěl, takhle ne! Promnul si kořen nosu. Snažil se zahnat napětí v hrudi a spolknout knedlík, který se mu zákeřně usadil v krku. Když lokomotiva naposledy zapískala a s hlasitým zafuněním se rozjela, zvedl ruku na pozdrav. Aberforth se ale nepohnul, stále stejně strnulý. Spustil ji tedy znovu podél těla a sklopil hlavu mezi ramena. Bylo mu mizerně, ale stále byl přesvědčen, že je to tak lepší, že to dělá pro něj.

Kouř už se rozptýlil, nástupiště se pomalu vylidňovalo, ale Albus tam stále stál, stále se nemohl odhodlat odejít.

„Albusi!“ uslyšel známý dívčí hlas a bolestně zavřel oči. Pak zvedl hlavu a pokusil se nasadit nepřesvědčivý úsměv.

„Aileen, zdravím tě. Kde se tu bereš?“

„Byla jsem vyprovodit kmotřenku, letos jede poprvé, tak to byla událost,“ usmívala se zářivě dívka. Když si ho ale prohlédla, zvážněla a starostlivě se zeptala: „Co se děje? Vypadáš hrozně.“

Albus stiskl zuby a úsměv zmizel z jeho tváře, jako když slunce přikryje mrak.

„Děkuji za kompliment! Nic se neděje, je přeci krásný den,“ zavrčel dřív, než se stihl ovládnout. Hned si ale skousl ret a sklopil hlavu.

„Albusi, co se stalo?“ zopakovala otázku Aileen a zkoumavě ho pozorovala. Byl bledý, pod očima měl hluboké stíny a v očích se mu zračil smutek.

„Promiň, nechtěl jsem být hrubý, já...“ odmlčel se a zvedl oči, aby se dívce podíval do tváře, hned je ale zase sklopil, „poslední dobou je toho na mě trochu moc.“

„To nic, to je v pořádku. Byl jsi vyprovodit Aberfortha?“ snažila se navázat hovor. On ale jen neznatelně kývl a pomalu se rozešel k bráně. Aileen se k němu tiše přidala. Vytušila, co se asi stalo, a bylo jí to líto. „Nechceš zajít někam na jídlo? Bude čas oběda,“ navrhla váhavě po chvíli mlčení.

Albus zvedl pohled a zavrtěl hlavou. „Ne, nezlob se, nemám hlad. Musím ještě něco zařídit na Příčné a Bathilda mě čeká s obědem,“ hořce se pousmál a trhl rameny.

„Ach tak, to je škoda. Můžu se pozítří zastavit?“

Albus se zachmuřil, pak ale kývl na souhlas. „Jistě, zastav se na čaj, Ariana tě ráda uvidí. Pěkný den.“ Otočil se k ní zády a prošel bránou do mudlovského světa.

Aileen ho smutně sledovala a ještě vyslovila tichou otázku, kterou už ale neslyšel: „A ty?“ Sama nevěděla, jestli chce znát odpověď.

Albus mlčky bloumal po městě. Na Příčné si nakoupil zásoby Bezesného spánku a domů se mu ještě nechtělo. Kolem něj se hemžili mudlové, nikdo si ho nevšímal, a to mu vyhovovalo. Ztratil se v anonymním davu a nechal se unášet širokými ulicemi, které křižovaly bryčky a povozy.

Hlava ho bolela, oči ho bolestně pálily. Chladné rozloučení s bratrem nebylo to jediné, co ho trápilo. Stále se mu vracely myšlenky a pocity, které v něm vyvolaly ty podivné živé sny. Ač je úporně zaháněl, stále se mu vkrádaly do mysli a způsobovaly nezvladatelné chvění v podbřišku. Chtěl je vytěsnit, vyhnat z hlavy, ale nedokázal to, nedokázal na to přestat myslet. Nedokázal přestat myslet na něj.

Merline, co jsem komu udělal?! Za co mě trestáš tou zakázanou, nenormální touhou?! Bolestně zavřel oči a marně se snažil zabránit mysli, aby stvořila jeho obraz. Znovu je prudce otevřel a zatřásl hlavou. Aby rozehnal novou vlnu palčivého chvění v hrudníku, zhluboka se nadechl.

Ne, to nejde, to není možné! Snažil se stále chladným rozumem přemoct své nezvladatelné nitro. Potlačit to nezvané, rozpínavé, nebezpečné, co se v něm svíjelo jako klubko hadů a hrozilo, že ho pohltí. Nesmí se nechat svést! Nesmí se nechat strhnout svými pocity! Co by pak byl?! Zrůda?! Vyděděnec?! Dobře věděl, jak společnost trestá vše, co je jiné, co se vymyká. Obzvlášť konzervativní kouzelnická společnost. Jasně si pamatoval na případ takového muže, o kterém četl v novinách. Při té vzpomínce se otřásl. Zavrtěl hlavou, až se po něm kolem procházející mudla tázavě ohlédl.

Ne, to nesmí připustit! Zbaví se těch snů, nenechá se strhnout k něčemu, co nechce! Nesmí!

A Gellert? Má se s ním přestat vídat? Konečně našel někoho, kdo se mu vyrovná, s kým může trávit čas dlouhými rozhovory, kdo ho nenudí a kdo se nenudí s ním. Má se ho vzdát? To by nebylo řešení. Tohle je jeho problém, s tím se musí vypořádat sám.

S nově nabytým odhodláním vstoupil do temné uličky, odkud se přemístil domů.

„Albusi, čekala jsem tě dřív, oběd už skoro vychladl. Jsi v pořádku?“ zkoumavě si ho prohlížela Bathilda, když vstoupil do kuchyně.

„Jistě, Bathildo, omlouvám se, potřeboval jsem ještě něco zařídit,“ pousmál se nepřesvědčivě a usadil se za stolem. Žena si ho jen změřila pohledem a otočila se, aby mu mohla dát jídlo na talíř.

„Vypadáš velmi unaveně, drahoušku, měl by sis odpočinout. Jestli chceš, ještě tu pobudu s Arianou, můžeš si jít odpočinout někam ven.“

„To je v pořádku, už tak jsem vaším dlužníkem,“ usmál se a s chutí se pustil do polévky. Opravdu mu vyhládlo.

„Hmm, potřeboval bys rozptýlení, drahý. Co když sem pošlu Gelleta na čaj? Když teď nemůžeš k nám, jistě se mu bude stýskat. Trávili jste spolu hodně času,“ zašvitořila Bathilda po chvíli ticha a položila před něj talíř s druhým chodem.

„Ale jistě, budu rád za společnost,“ souhlasil s pousmáním a odložil lžíci.

Bathilda se na něj zářivě usmála. „Věděla jsem to.“ Stiskla mu přátelsky rameno, položila před něj ještě talířek s domácím dezertem a vykročila ke dveřím. „Pokud už nic nepotřebuješ, drahoušku,´půjdu. Mám ještě nějakou práci.“

„Jistě Bathildo, moc děkujeme za pomoc,“ pokýval hlavou Albus a strčil si do úst další sousto.

Tmavovlasá žena se na něj dobrotivě usmála a zavřela za sebou dveře kuchyně.

Když vyšel na zahradu, nadechl zhluboka teplý vzduch a nastavil tvář slunci. Na prvního září bylo překvapivě teplo. Pohledem hledal Arianu. Opírala se zády o nedaleký strom a četla knihu. Usmál se pro sebe a vykročil k ní.

„Proč si nesedneš na lavičku, maličká, co když nastydneš?“ oslovil ji něžně a dřepl si proti ní.

„Ale, už jsi doma? Nechce se mi na lavičku. Tráva je mi milejší,“ zvedla oči od knihy a s jemným úsměvem se na něj zahleděla. Pak ale zvážněla. „Bylo to hodně zlé?“ zašeptala.

Věděl, co myslí, a sklopil hlavu. Nedokázal odpovědět.

Ariana se odmlčela a položila rozečtenou knihu do trávy. Pak zvedla jeho tvář a zahleděla se mu do očí. „Má tě moc rád, víš?“

Stiskl zuby a znovu sklopil hlavu na prsa. Přemáhal vzrůstající tlak, který mu tlačil slzy do očí. Ariana mu položila ruce na ramena a začala svým něžným hlasem tiše prozpěvovat dětskou ukolébavku, kterou jim kdysi zpívala matka. Kdysi, než se to všechno zhatilo. Pak už nezpívala.

Albus naprázdno polkl a snažil se zbavit velkého knedlíku v krku, který hrozil, že ho udusí.

„I muži mohou plakat,“ zašeptala mu do ucha Ariana. Jako by na něj s těmi slovy dopadla tíha posledních měsíců, vzrůstající tlak zpřetrhal neviditelné hráze a na tváře mu vyhnal první slzy.

Ariana ho lehkým dotekem donutila, aby jí položil hlavu do klína, a hladila ho po vlasech. Konejšila ho jako malého chlapce a tiše zpívala. Rukama objal její křehký pas a nechal slzy volně plynout. Najednou byl nesmírně šťastný, že ji má.

Bylo pozdní odpoledne a slunce se již chystalo skončit den velkolepým západem, když se nad domovními dveřmi rozklinkal zvonek. Albus v kuchyni nalil do konvice s připraveným čajem vroucí vodu a rychlým krokem vyšel hostu otevřít.

„Gellerte, vítejte u nás,“ přivítal mladíka, který s úsměvem čekal u dveří.

„Albusi, děkuji za pozvání. Je mi ctí,“ pružně vyběhl několik schodů a nechal se zavést do obývacího pokoje.

„Posaďte se, prosím, donesu čaj,“ s lehkou úklonou pokynul hostu ke křeslu a vzdálil se do kuchyně. To, jak mu Ariana svým neuvěřitelně citlivým způsobem pomohla zpracovat nahromaděné emoce, mu ulevilo. Bylo mu teď o mnoho lehčeji. Rychle prošel chodbou a v kuchyni naskládal čajové nádobí na podnos, přidal Bathildin koláč, který zbyl od oběda, a opatrně vše odnášel do pokoje. Ale než vstoupil, strnul a málem podnos upustil. Gellert stál u křesla a s očima vytřeštěnýma překvapením zíral na Arianu, stojící zády ke dveřím. U Merlina, zapomněl jí říct, že přijde! uvědomil si s hrůzou svou chybu.

Viděl, jak se dívka chvěje, viděl její ruce pevně zaťaté. Rychle odložil tác na skříňku na chodbě a tiše promluvil: „Ariano, to je v pořádku, to je přítel.“

„Ať jde pryč,“ zašeptala Ariana a v jejím hlase bylo slyšet zděšení.

Albus byl jedním dlouhým krokem u ní a zezadu ji pevně chytil za ramena. „Ariano, klid, nic se neděje, to je přítel!“

„Ne, ať jde pryč, prosím,“ zašeptala o něco hlasitěji.

Gellert se nepohnul, jen stále strnule zíral na děvče. Ve tváři se mu mísilo nepochopení a nevole.

„Ariano, uklidni se, to je v pořádku,“ snažil se ji uchlácholit Albus, ona se mu ale vytrhla a couvala ke zdi.

„Není přítel, ať jde pryč! Má v očích démona! Jdi PRYČ!“ její hlas nabýval na intenzitě, poslední slova už zavřískla a s nimi se pokojem prohnala vlna magie. Albus viděl, jak se napjala a oči jí potemněly. Všiml si, že Gellert sáhl po hůlce.

„NE! Utečte! Hned!“ zařval, ale jeho slova zanikla v hromové ráně, se kterou praskla velká váza, jež stála vedle křesla, a střepy se rozlétly okolo. Gellert si zakryl obličej, ale letící úlomky porcelánu ho stejně pořezaly na rukou i ve tváři. „Pojďte sem!“ křikl Albus a uhnul ze dveří. Gellert neváhal a vrhl se do chodby. Albus ho strčil za roh a sám opatrně vstoupil do pokoje. Hrdlo mu sevřel strach. Vytáhl svou hůlku a pomalu se blížil k děvčeti.

„Ariano, to jsem já, Albus,“ potichu, konejšivě promluvil. Pomalu se otočila. Její obličej byl stažený v hrůzném úšklebku a potemnělé oči plály děsivým ohněm. Věděl, že ho nepozná, ale přesto to znovu zkusil, „Ariano, maličká, to jsem já, všechno je v pořádku.“ Ještě než jeho slova dozněla poznal, že to bylo zbytečné. Přikrčila se jako šelma a mávla rukou. V tu chvíli explodoval květináč, který stál vedle něj. Zakryl si hlavu rukama a uskočil stranou, když se na něj snesla sprška hlíny a zelených listů. Nečekal už a švihl hůlkou. Viděl, jak rudý paprsek udeřil Arianu do prsou, a ta se zhroutila na zem. Nenáviděl, když musel tohle udělat. Nenáviděl se za tohle podlé kouzlo, ale byl to jediný způsob, jak ji dostat pod kontrolu. Rychle hůlku schoval a několika rychlými kroky byl u ní. „Ariano, odpusť, prosím,“ zašeptal a jemně si přitáhl do náruče její bezvládné tělo. Byla lehounká jako list. Opatrně ji zvedl a nesl pryč.

V chodbě se jeho pohled střetl s Gellertovýma očima rozšířenýma překvapením. V obličeji a na rukou měl několik mělkých krvavých šrámů, jinak byl ale v pořádku. Zhluboka oddechoval a nevěřícně zíral na děvče v Albusově náručí.

„Co... co to, sqan...“ Poprvé od té doby, co ho Albus poznal, nedokázal najít řeč.

„Uložím ji a vysvětlím vám to,“ promluvil tiše Albus, „běžte si, prosím, zatím sednout.“

Gellert prudce kývl a nervózně prošel zpět do pokoje.

Albus opatrně vystoupal po schodech a uložil Arianu do její postele. Odhrnul jí vlasy z čela a pohladil jemný obličej. Vypadala tak křehce, a přesto se v ní skrývala taková síla. Síla, kterou potlačovala. Zhluboka povzdechl a přikryl ji dekou. Od dveří se ještě jednou ohlédl. Pak potichu zavřel a seběhl do pokoje.

Gellert seděl strnule v křesle a nepřítomně zíral do prázdna. Albus povzdechl a donesl dovnitř podnos. „Jste v pořádku?“ zeptal se tiše a položil čaj na stůl.

Gellert sebou trhl a zamžikal očima. „Ano... jistě, já... kdo to byl?“ zeptal se roztřeseně a prohrábl si vlasy.

Albus si rukama unaveně promnul obličej a posadil se do protějšího křesla. „Moje sestra, Ariana, je nemocná,“ zašeptal.

„Nemocná? To takhle probíhá každá návštěva u vás?!“ zatřepal hlavou a s tázavě zvednutým obočím propíchl Albuse pohledem.

„Ne, normálně jen nesnese dotek cizího člověka. Nevím, co se stalo,“ zachraptěl a opětoval jeho pohled.

„Kakvo se opitvate da kazhete?! Dyavolite bolen, ne mozhe da bŭde vyarno! Kakva e tazi glupost?!“ Gellert už nevydržel sedět, rázně vyskočil na nohy a nervózně přecházel po pokoji. Co chvíli si zajel prsty do vlasů.

Albus ho mlčky sledoval a skousl si ret. Mrzelo ho, co se stalo, ale opravdu nečekal, že Ariana dostane záchvat. Chápal jeho rozhořčení, ale nemohl ho na to připravit.

„Tohle není obyčejná nemoc, že, proklet?! Vždyť nás oba málem zabila, sqan!“ rozhodil rukama a přimhouřenýma očima propaloval Albuse. Když se neměl k odpovědi, založil si ruce na prsou a tázavě zvedl obočí. „Můžete mi to laskavě vysvětlit?“

Albus bolestně zavřel oči, nechtěl o tomto jejich rodinném prokletí mluvit, ale zároveň ho nechtěl před Gellertem tajit, když už byl nucen mu čelit. On se mu taky otevřel, řekl mu o sobě hodně, a tušil, že byl jediný, ke komu měl takovou důvěru. Promnul si rukama obličej a útrpně se zahleděl do mladíkova obličeje. „Ano, všechno vám vysvětlím, jen se, prosím, uklidněte,“ požádal ho tiše.

Gellert ještě udělal několik rázných kroků, pak se konečně uvolnil a sklonil hlavu. „Omlouvám se, přestal jsem se ovládat,“ zachraptěl, pak si pomalu sedl a lokty se opřel o kolena. Zkoumavě se zahleděl do Albusova obličeje. Podle jeho výrazu usoudil, že jsou to pro něj bolestivé vzpomínky, proto krotil svou zvědavost a dal mu čas. Zděšení a následný vztek už ho začínal opouštět. Znovu se kontroloval.

Albus si zhluboka povzdechl. „Nemám nalít čaj?“ zeptal se opatrně, když se nepříjemné ticho prodlužovalo. Gellert jen kývl a opřel se do křesla. Albus nalil do šálků zlatavou tekutinu a tázavě se na něj zadíval.

„Nesladím, děkuji,“ přijal šálek a se staženým obočím sledoval, jak si Albus osladil a opatrně upil. Pak vydechl a začal konečně potichu vyprávět.

„Nebyla taková vždycky, až po tom, co se to stalo... Když bylo Arianě pět let, hrála si jednou v létě na zahradě s květy, kouzlila, jak to děti v jejím věku dělají. Byla tam sama. Bohužel. Viděli ji tři mudlovští kluci. Netušili, jak to dělá, nejspíš je i vyděsila. Přelezli plot a chtěli po ní, aby jim to vysvětlila, ale ona nevěděla jak. Nechápali, co jim chce říct, vysmívali se jí a pak ji ztloukli, ošklivě...“ odmlčel se a zadíval se Gellertovi do tváře. Byla bezvýrazná, jak zaujatě naslouchal. „Když jsme uslyšeli křik, bylo pozdě. Našli jsme ji v bezvědomí na trávě. Ti chlapci nejspíš, když si uvědomili, co se stalo, utekli. Otec byl šílený vztekem a bolestí, co udělali jeho holčičce. Matka se ho snažila zadržet, ale vytrhl se jí. Ty kluky si našel a...“ Albus bolestně zavřel oči. Gellert mu tiše naslouchal, vztek už ho úplně opustil a nahradilo ho tiché porozumění. Lítost. Zvláštní, pomyslel si. Netušil, že by ještě mohl někdy někoho litovat.

Albus se zhluboka nadechl a pomalu pokračoval: „Našel je a pomstil se. Jeden to nepřežil a ti další dva mají doživotní následky, zbláznili se. Otce pak chytili a odsoudili na doživotí do Azkabanu. Celý případ byl sledovaný novinami a veřejností. Odsoudil ho nejen Starostolec, ale i celá kouzelnická společnost. On ani matka totiž neprozradili, proč to udělal. Než ho chytili, zavázal si ji neporušitelným slibem., že to nikomu neřekne. Matka se pak zhroutila. Najednou z nás byli vyvrhelové. Rodina nás zapírala. Sousedé se k nám nehlásili, častovali nás urážkami, ač se dříve chovali přátelsky. Otec po několika letech ve vězení zemřel. Nemohli jsme ho ani pohřbít, nebylo to umožněno,“ polkl a prsty si sevřel kořen nosu. Chvíli se odmlčel a pak pokračoval.

„Nakonec to matka nevydržela, zatvrdila se proti celému světu a odstěhovali jsme se sem, kde nás nikdo neznal. Ariana ale zůstala poznamenaná. Po tom, co se stalo, už nikdy nechtěla kouzlit, ač je velmi nadaná a silná čarodějka. Dusí v sobě svou mocnou magii. Když je v klidu, je to normální děvče, ale když ji něco rozruší, její spontánní magie ji ovládne... Proto ji musíme izolovat od okolního světa, potřebuje klid, špatně snáší změny. Nesnese dotek cizího člověka. Nesnese kouzla. Ale kdyby se to dozvědělo široké okolí, chtěli by ji zavřít do nemocnice, protože je velkou hrozbou. Zatímco jsme byli s Aberforthem ve škole, pečovala o ni matka. Pečlivě ji ukrývala a obětavě se o ni starala. Našli se i lidé, kteří matce dokázali porozumět, i přes její vnější chlad si k ní najít cestu, třeba vaše tetička. Ty pak postupně přijala i Ariana a oni věří, že je nemocná. Nikdo neví pravdu. Ale letos na začátku prázdnin nezvládla Arianin záchvat. Nebyla už nejmladší a sestra ji zaskočila. Nepřežila to. Bratr už nestačil zasáhnout,“ sevřel rty a schoval obličej do dlaní. Snažil se polknutím zahnat tlak v krku. Dnes má opravdu špatný den.

Dlouho bylo ticho, než Gellert konečně promluvil: „To je mi líto. Omlouvám se, že jsem tak vybuchl. V životě bych to nečekal, ale vyděsila mě.“ Pousmál se a jak si prohrábl vlasy rozmazal si krev na čele.

„To je v pořádku, chápu to. Nemám vám ošetřit ty rány? Musí být nepříjemné.“

„Vidíte, úplně jsem na ně zapomněl, jsou to jen škrábance, nic vážného. Ale budu vám vděčný,“ prohlédl si Gellert své umazané ruce a ušklíbl se. „Samotnému by mi to asi moc nešlo.“

Albus se pousmál a mávnutím hůlky rozsvítil petrolejku. Postavil ji na stůl a přistoupil k mladému muži v křesle. „Dovolíte?“ zeptal se ještě. Když mladík pokývl a opřel hlavu o polstrování, Albus jemně přejížděl hůlkou kolem škrábanců a ty se pomalu zacelovaly. Když se prsty dotkl kůže na jeho obličeji, musel polknout a vší silou se snažil potlačit vzrůstající napětí. Měl ji drsnou, ošlehanou větrem. Pozorně Albuse sledoval medovýma očima a z jeho výrazu nešlo nic vyčíst.

Albus uhnul pohledem a nastavil ruku. Gellert do ní vložil svou. Albus se musel přemáhat, aby syčivě nevydechl. Vyhojil šrámy na hřbetu ruky a chtěl ji pustit, ale Gellert ho lehce stiskl mozolnatými prsty, odřenými od uzdy. Trhl sebou a zvedl pohled. Jejich oči se střetly a Gellert zvedl koutek rtů v lehkém úsměvu.

Albus zamrkal očima a ihned ruku pustil, jako by se spálil, o krok ustoupil a Gellert ho stále pátravě pozoroval jiskřícíma očima, po tváři se mu rozléval úsměv.

Albus najednou nevěděl, kam s očima a co s rukama. Sevřel tedy pevněji svou hůlku a tiše promluvil: „Ne... nechcete se umýt?“ Hlas se mu nepatrně třásl.

„Rád bych, když dovolíte,“ kývl Gellert a nespouštěl z něj oči.

„Ji... jistě, pojďte, zavedu vás do kuchyně,“ zakoktal se Albus a otočil se zády. Vzal petrolejku a vedl mladíka chodbou. V kuchyni vytáhl velký lavor a nalil do něj vodu. „Nevadí vám studená?“

„Ne, to opravdu ne, děkuji,“ protáhl se kolem něj Gellert, sundal si kabátec a rozepnul košili. Rukama nabral vodu a důkladně se omyl. Albus uhnul pohledem a cítil horkost ve tvářích.

Když byl plavovlasý mladík hotov, hodil si kabátec přes rameno a s úsměvem sledoval Albuse.

„Asi bych měl jít, aby tetička neměla starost. Nechcete zase někdy přijít na šachy?“

Albus polkl a chraplavě odpověděl: „Bohužel, nemohu tu nechat Arianu samotnou, je mi líto.“

„Škoda, ale snad to nějak půjde. Pěkný večer, Albusi, děkuji za čaj,“ stiskl hostiteli rameno a sledoval, jak lehce zakolísal. Vycítil jeho napětí a nervozitu a pochopil je. Zkoumavě ho pozoroval a jeho blízkost v něm vyvolávala příjemné chvění. Usmál se a spustil ruku.

„Není zač, prosím, doprovodím vás,“ pokynul mu Albus do chodby a následoval ho. Vdechoval slabou vůni tabáku, kterou za sebou zanechával, a chloupky na krku se mu naježily, kolena se mu podlamovala.

Když mu Gellert s úsměvem mávl na pozdrav, zavřel dveře a zády se o ně opřel. V podbřišku ho tlačilo známé vzrušení, sesul se po hladkém dřevě a odložil petrolejku. Sevřel obličej v dlaních, zhluboka nadechoval vzduch, ze kterého byla stále cítit ta známá nebezpečná vůně.

„Merline, proč?!“ zachraptěl.

„Kakvo se opitvate da kazhete?! Dyavolite bolen, ne mozhe da bŭde vyarno! Kakva e tazi glupost?! - Co se mi to snažíte namluvit?! Krucinál, nemocná, to snad není pravda! Co to je za hloupost?!

Sqan – kruci

Proklet - krucinál

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro XI. :