Pro větší dobro XIX. • OurStories.cz ~ naše povídky

Hříchy tří bratří... nejen.

15.11.2015 (09:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 990×

XIX. Hříchy tří bratří

„Dnes je den, kdy bude zaznamenáno mé rodinné tajemství a zůstane tak uchováno pro generace příští, aby nikdo nezapomněl na přednosti, tajemství i nebezpečí, které skýtá dědictví rodu našeho.

Byli jsme tři, tři bratři: Antinoch, Cadmus a já, Ignotus, nejmladší. Ovšem dnešních dní jsem se dožil jen já. Sourozenci mí zemřeli mládi a nezanechali po sobě žádných potomků, proto zbývá na mém brku, aby zapsal osud náš, naše dědictví, naše prokletí.

Jsem již stár a s moudrostí, získanou života léty dlouhými, hledím zpět, povznesen nad pošetilost, s níž jsme si tehdy počínali. Všichni tři, cítíce se silní a mocní, jsme se ponořili do tajů nauk zapovězených a temných. Studovali jsme prastaré grimoáry, listiny a svitky, a co jsme se naučili, zneužívali jsme často k účelům nedobrým, jak s politováním dnes přiznávám.

Jednou, když jsme navštívili Dubh Linn (dnešní Dublin, pozn. autora), město Vikingů v zemi Irů za mořem, setkali jsme se s jednou starou ženštinou, která nám prozradila, že velký mág žijící v městě vlastní prý svitek nejcennější, jaký jejich národ má. Obsahem jeho měl býti způsob, jak lze přemoci samu smrt. Jaké pohnutky ji k tomu vedly, dodnes netuším, možná pomsta nekalá, ale nad tím jsme příliš nepřemýšleli. Zatoužili jsme se tomu umění naučit. V noční hodině jsme se vloupali do toho velkého domu a svedli těžký souboj s oním mágem. Byl silný, velmi silný, ale nakonec jsme jej před svítáním přemohli a zabili. Svitek jsme odnesli a prchli zpět domů, když se po nás začali shánět tamější kouzelníci, aby nás před spravedlivý soud postavili.

Doma, v sídle rodinném, jsme pak po několik dlouhých let studovali onen vzácný svitek magií prostoupený. Hledali jsme smyslu v textu psaném písmem a jazykem neznámým, až ke stvoření v něm zmíněných předmětů vzácných jsme mohli přistoupiti. Předmětů, které by nám daly moci tak veliké, že samu smrt bychom mohli obejít a ovládnout. A tak té osudné noci, kdy úplněk zahalila bouře silná, vznikly z vůle magických mocností prastarých, kterými jsme byli nadáni, tři relikvie. Hůlka z dřeva bezového stvořena, kámen, co mrtvé k životu přivádí, a plášť tak mocný, že dokázal kohokoliv před zraky i kouzly cizími skrýt.

Ach, jaké radosti jsme se s bratry oddali, jak silní jsme se cítili, byli jsme přeci pány smrti. Ale běda nám, jakou cestou jsme k onomu vědění došli. Běda nám za to, jak jsme se později zachovali.

Když v bujaré oslavě vínem prosycené došlo na rozhodování, které předměty komu připadnou, vypukla ostrá hádka, neboť každý z nás chtěl všechno pro sebe. Každý z nás jediným chtěl být mocným pánem smrti a každý už jsme sahali po hůlce své, abychom vyřešili spor silou. Tu Antinoch zmocnil se hůlky bezové a obrátil ji proti nám, svým rodným bratrům. Stěží se nám podařilo prchnout před jeho hněvem, ale kámen a plášť se nám přeci jen podařilo odnést, však svitek zůstal a byl zničen v našem rodném domě, který po tak hrozné bitce lehl popelem.

Když ze mě a bratra prostředního opadlo zděšení ze zkázy, které jsme byli svědky, přemýšleli jsme co, vykonáme dále. Dlouho do noci jsme rokovali, až jsme v brzkém ránu usnuli pod nebem hvězdnatým. A když probudilo mě polední slunce, byl Cadmus pryč a s ním i kámen kouzelný.

Želel jsem velmi našeho rozkolu, netuše, že své bratry jsem v té vypjaté chvíli viděl naposledy živé. Ukryl jsem se pod pláštěm a putoval krajem neviděn, neslyšen, ale naslouchaje řečem lidí. Z toho, co jsem zaslechl, co se o nás vyprávělo, byl jsem tak zděšen, že ani živ jsem zůstati nechtěl. Až jednou, daleko od kraje rodného, kde nikdo mě již neznal, potkal jsem dívku, která dokázala mé chmury zahnati a svou milou, nežnou povahou u života udržeti. Jí jsem řekl vše, jí jsem se kál a slzami máčel klín a ona mé tajemství strašné nikomu neprozradila. Ji jsem pak pojal za ženu svou a věrně ji miloval až do její smrti. Ona mi pomohla odčiniti mé těžké hříchy a dala mi tři krásné děti. Však jménem svým jsem ji nemohl pošpiniti, a tak jsem přijal jméno její rodné a dal je i našim dětem. Od té doby se zvu Ignotus Peverell a snažím se tomu jménu dělat jen čest, i když svědomí mě tíží den za dnem více.

Nemohu však opomenouti, alespoň v několika větách, nastínit osud svých bratří rodných, který nemohl býti tak šťastný jako můj, neboť svých hříchů nikdy litovati nedokázali.

Když má dobrá žena odešla v doprovodu smrti z mého života, sžíravý neklid zachvátil mou mysl. Zatoužil jsem své rodné bratry najít a náš dávný spor urovnat. Vypravil jsem se tedy na cestu a vzal svého nejstaršího syna s sebou, aby mohl poznati svět.

Putovali jsme dlouho, předlouho, až jsme došli do vesnice, kde podle zvěstí stařešinů žil můj bratr nejstarší. Našli jsme však jen jeho kosti tlející v hlíně pod polorozpadlou mohylou a několik zkazek o silném, krutém čaroději, který vládl tak mocnou hůlkou, že každý bál se mu postavit, neboť kdo tak učinil, ke smrti se odsoudil. Bezohledně drancoval kraj, až jednoho dne, kdy zpitý mokem omamným a ženami zmožený, usnul v domě svém, podlý zloděj vloupal se tam a podřezal mu hrdlo, hůlku jeho ukradl a prchl. Tak nešťastně skončil příběh bratra mého Antinocha, který doplatil na svou domýšlivost a krutost.

I oplakal jsem bratra a jal se putovati dále, doufaje, že snad prostřední z bratří je ještě živ. Znovu jsme hledali dlouho, až nás cesta zavedla do města na pobřeží, kde se můj bratr usadil. Však byl též mrtev, ale příběh jeho života nebylo těžké dohledati, neboť se jako pohádka často vyprávěl mezi sousedy.

Cadmus se do města přistěhoval jako zámožný pán. Jak ke svému jmění došel, se mi vystopovati nepodařilo, ale v kraji se o něm vyprávělo, že vládl silami temnými. K lidem byl odměřený a chladný, nikdy se s nikým moc nestýkal. Nikdo si ho příliš nevšímal, až jednoho dne prý všechny překvapil, když vystrojil si velikou svatbu. Jaké ale bylo zděšení svatebčanů, když spatřili konečně jeho nevěstu. Byla krásná, to zajisté, ale chladná a smutná, jako by ani živa nebyla. Jediného úsměvu nerozdala kolem a ruka její zábla jako led. Muž její však zdál se býti šťasten. Dlouho však netrvalo jeho štěstí. Všímavý sousedé pozorovali, jak se mění. Už nevykračoval si vzpřímeně, ale ploužil se ulicemi jako tělo bez ducha, s hřbetem ohnutým, a stejně tak jeho krásná žena, která průhledněla a ztrácela se ve svém krutém žalu. Po městě se začalo vyprávět, že ji snad ze světa mrtvých povolal. Nakonec zmizela úplně a bratr ve svém velikém smutku život svůj ukončil oběšením na konopném provaze. Jeho dům pak zůstal prázdný až do dnešních dní, neboť prý za nocí jasných, kdy měsíc dojde k úplňku, slýchají tam lidé zpěv žalostný jeho mrtvé nevěsty a bolestivé kvílení jeho samotného. Tak skončil i můj druhý bratr a já pochopil, co ve své nevědomosti učinil.

Navštívil jsem ten dům, kde vše zůstalo na svém místě prachem a pavučinami pokryto, a vyhledal ten kámen zlořečený, který mocí temnou vábil mrtvé ze záhrobí. Vzdal jsem úctu svému bratru staršímu, a opustiv ten neutěšený dům, navrátil se ke své milované rodině.

Brzy přijde den účtování mého a já nemám, co bych před smrtí skrýval. Své proklaté poklady, plášť neviditelný a kámen, předal jsem již svému nejstaršímu synovi, jehož jsem si zavázal, že tomu nejmoudřejšímu ze svých dětí je později věnuje. Tento text mu též odevzdám, aby věděl o hříchu svého otce a jeho bratrů, pro poučení jeho i generací dalších, aby nikdo z rodu Peverellů neudělal stejné chyby, jako jeho předek.

Dva předměty jsou svatým vlastnictvím našeho rodu a ten třetí, hůlka, je ztracen, a je tomu tak dobře. Nabádám vás, potomci mí, nepoužívejte jich, nepátrejte po poslední, nekonejte s nimi zlého. Nechtějte přelstít a ovládnout smrt, berte ji jako dobrou známou, která není vaším nepřítelem, ale spojencem na cestě životem.

To odkazuji vám, mým potomkům, já, Ignotus Peverell, v noci úplňkové o slunovratu zimním roku 875, co počítá se od narození Krista.“

V místnosti zavládlo ticho, do nějž odezněl Albusův tichý hlas. Gellert, který seděl pohodlně na posteli a poslouchal, jak předčítá z několika pergamenů popsaných jeho zdobným písmem, zhluboka povzdechl. Ticho se prodlužovalo, narušené jen praskáním dřeva v kamnech.

Albus pomalu odložil pergameny na stůl a s petrolejkou za zády sledoval svého společníka. Dnes dokončil překlad první části zašifrované kroniky a podařilo se mu tak potvrdit existencí relikvií smrti, tří kouzelných předmětů a způsobu, jak byly vyrobeny. Jemně sevřel v prstech svou sklenku a napil se, aby zahnal sucho v ústech po dlouhém předčítání, když Gellert konečně tiše promluvil: „Výborně, příteli, skvělá práce.“ Usmál se a zvedl svou sklenku k přípitku.

„Děkuji, ale ještě hodně práce mě čeká, ještě není vše přeloženo,“ oplatil úsměv.

„Ale stejně jste udělal velký pokrok,“ kývl hlavou Gellert a upřel na svého společníka medové oči. „Už mi věříte, že relikvie existují?“

Albus se pousmál a sklonil hlavu. „Zdá se, že text v této knize je dostatečným důkazem. Ano, jsem přesvědčen, že skutečně existovaly. Ale co když byly zničeny?“

„Nevěřím tomu, na to jsou příliš cenné a příliš mocné, ale také vypadají příliš obyčejně. Uvidíte, až přeložíte další části knihy, zajisté tam toho bude víc,“ nepřestával se usmívat Gellert.

„No, uvidíme,“ upil Albus vína a prsty přejel po zdobených deskách. Nepřestávaly ho fascinovat. Jemná černá kůže, stříbrné ornamenty, které odrážely světlo petrolejky. Umně tepaná spona s velkým zasazeným karneolem.

Gellert ho mlčky pozoroval a po chvilce pomalu vstal. Tiše došel ke stolu a zblízka sledoval Albusovy dlouhé prsty, které se s úctou dotýkaly knihy. Pousmál se. „Opravdu se vám líbí, že?“

Mladík sebou trhl a vzhlédl. Netušil, že je tak blízko.

„Ach ano, jistě, je nádherná, nikdy jsem podobnou knihu neviděl,“ usmál se a znovu sklopil oči ke svazku.

„Přiznávám, že mám radši jednodušší nezdobené předměty, ale tato kniha má skutečně něco do sebe. Jak stará asi je? Troufáte si odhadovat?“

„Nevím, ale určitě ne tak stará, jako první záznam v ní. Předpokládám, že jde o přepis, poněvadž všechny záznamy jsou psány stejným písmem a v první části není nikde zmíněno, že by byl text zašifrován,“ vysvětlil Albus a rozepnul zámek, aby mohl knihu otevřít.

„To by znamenalo, že text byl zašifrován až později? Podle čeho tak usuzujete?“ zkoumavě si ho prohlížel Gellert.

„Ano, jsem si téměř jistý, že kniha je mladší. Jednak podle použitého jazyka, ale i podle toho, že kdyby kniha procházela několik set let z ruky do ruky, byla by podstatně více opotřebovaná, což není. Nehledě k tomu, že písmo, ač šifrované, by vykazovalo známky rozdílných rukopisů i různých inkoustů. Nic takového jsem však zatím neshledal. Písmo i inkoust jsou všude stejné,“ pousmál se Albus, a zatímco vysvětloval svůj názor, listoval opatrně stranami.

„Takže myslíte, že vysvětlení najdeme na konci?“

„Ano, předpokládám, že tomu tak skutečně je, ale nespoléhejme na to, nemusí tam být,“ usmál se a vzhlédl na svého společníka.

„A jak myslíte, že je stará?“

„Netroufám si odhadovat, ale dle mých předpokladů a podle knih, které mi prošly rukama v bradavické knihovně, soudím, že byla napsána někdy v 15. až 17. století.“

„To je široké rozmezí,“ usmál se Gellert a upil vína.

„Ano, já vím, ale přesněji ji zatím nedokáži datovat, dokud ji nebudu mít přeloženou celou, nebo dokud ji alespoň zběžně neprojdu.“

„Podle vašich vědomostí soudím, že jste byl častým návštěvníkem bradavické knihovny,“ sklonil plavovlasý mladík hlavu na stranu a sledoval, jak Albus zvedl pohled a lehce kývl.

„Ano, strávil jsem tam hodně času studiem. V oddělení s omezeným přístupem jsou některé velmi vzácné svazky a svitky.“

„Vím, sláva vaší knihovny se donesla až k nám, do daleké zaostalé Evropy,“ zašklebil se.

Albus se rozesmál. „Nemáte moc vysoké mínění o své domovině.“

„Ne, to nemám, ostatně, mé názory znáte,“ ušklíbl se a dolil víno do obou sklenic.

„Proč jste vlastně odešel z Kruvalu?“ zeptal se Albus po chvíli ticha, kdy sledoval, jak rudé víno zaplnilo sklenky.

Gellert se zachmuřil. „Řekněme, že se učitelskému sboru nelíbily moje názory.“

„Názory přeci nemusí ještě nic znamenat,“ zvážněl Albus a zkoumavě pozoroval mladíka, který uhnul pohledem, stiskl zuby a sevřel v ruce svou sklenku.

„Ano, to nemusí, ale přiznávám, pokoušel jsem se je prosazovat dost nevhodně.“

„Jak?“ zeptal se tiše Albus, zatímco se Gellert odmlčel, vytušil ale jeho odpověď. Když se jim podařilo otevřít tu truhlu, překvapilo ho, s jakou jistotou dokázal použít zakázanou kletbu.

„Tehdy jsem si zahrával s černou magií. Trochu moc okatě,“ pronesl tiše s patrnou hořkostí, „ale byl jsem patřičně klepnut přes prsty a nemohl jsem dokončit studium. Poučil jsem se a zjistil, že tudy cesta nevede. A navíc, kdybych zůstal ve škole, nikdy bych vás nepotkal. Možná to lze považovat spíš za štěstí, nemyslíte?“

Albus se usmál, ač ho jeho odpověď zarazila. On nikdy nebyl příznivcem černé magie, a když už ji studoval, tak jen proto, aby se dokázal bránit.

„Tak, a teď o mně víte vše, doufám, že toho nezneužijete,“ ušklíbl se Gellert napůl pobaveně a sledoval svého společníka přes okraj sklenky.

„Jsme na tom stejně, vy o mně také, nemáme si co vytýkat,“ oponoval s úsměvem Albus.

„Opravdu?“ zvedl tázavě obočí Gellert a pevně se zahleděl Albusovi do očí. Založil ruce na hrudi a s neproniknutelným výrazem si ho měřil. Mladík vydržel jeho pohled, i když cítil, jak mu stoupá teplo do tváří. „Máte pravdu, vím vše,“ pousmál se po chvíli a neuniklo mu malé zaváhání, než jeho společník uhnul pohledem a vzal ze stolu svou sklenku. Všiml si lehkého chvění jeho rukou a pro sebe se usmál. Výborně!

Albus seděl u stolu a otíral své optické sklo do měkkého hadříku, aby mohl jednotlivé kusy uklidit do polstrované bedny. Byl zaujatý svou prací a nevšímal si stínů kolem sebe. Neunikly mu ale tiché kroky a známá vůně tabáku, která se kolem rozšířila.

„Zase ty?“ pronesl tiše a dál se věnoval čištění veliké čočky, kterou svíral v prstech. Stiskl zuby a zhluboka vydechl.

„Koho jiného bys čekal?“

Albus po něm šlehl pohledem. „Vlastně nevím, proč se divím. Proč jsi přišel?“

„Nevíš, nebo to jen děláš?“ ušklíbl se.

Albus se syčivě nadechl a vstal, aby se k němu mohl otočit čelem, nasucho polkl, rozechvělými prsty sevřel desku stolu za zády. „Co po mně chceš?“ promluvil tiše.

„Já nic, ale ty něco chceš,“ usmál se nevině a založil ruce na prsou.

„Opakuješ se,“ ušklíbl se Albus.

„Vím, a budu se opakovat, dokud to nepřijmeš. Došel lektvar, že?“

Albus jen zhluboka vydechl, promnul si kořen nosu a pevně zavřel oči.

„To je dobře,“ usmíval se dál Gellert a pozorně sledoval jeho tvář.

„Proč?! Chceš mě zničit?!“ vyštěkl a uhnul pohledem.

„Ne, chci ti něco dát.“

Albus sebou trhl a zvedl oči. Než stihl jakkoliv zareagovat, popadl ho Gellert pevně za košili a přitáhl k sobě. Nestihl se ani nadechnout, když ho vášnivě políbil. Odhodlaně si přivlastnil jeho rty, a on v sobě nenašel sil, aby ho odstrčil, aby se vzepřel. To, co v něm vybuchlo, mu zatemnilo rozum, tvrdě umlčelo všechny protesty, svědomí a soudnost. Pohltila ho ta neuvěřitelná horká vášeň a chtíč. Drtil mu plíce už tak postrádající vzduch, spaloval útroby a podlamoval kolena. Svíral ho ocelovým hadím sevřením a utahoval smyčku po smyčce kolem jeho hrdla. Nezvladatelné, zvrácené šílenství. Merline, proč jen si přeje, aby to nikdy neskončilo?!

Stejně náhle, jako se ho zmocnil, ho zase propustil z horkého sevření a ustoupil o krok.

„Proč mi to děláš?“ zasípěl skrz sevřené zuby Albus, když popadl dech a zničeně sledoval usmívajícího se plavovlasého mladíka.

„Proč se ptáš, když znáš odpověď?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter