OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro XV.



Pro větší dobro XV.

Povídka se umístila v TOP 7 v soutěži o Nej povídku měsíce října/októbra. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Kdo věří pohádkám?

XV. Pohádka

Albus se s chutí zakousl do červeného jablka. Seděl ve větvích staré jabloně a z výšky sledoval, jak Ariana rovná lesklé plody z košíku do nízké bedýnky. Z náhlého bláznivého popudu zakýval nohama a zasmál se. Chvilku si připadal jako malý bezstarostný kluk, když si vzpomněl, jak se ukrýval ve větvích, jak se s Aberforthem honili mezi stromy, když usmívající se matka houpala v látkové kolébce, zavěšené na větvi, maličkou Arianu. Vzpomínal, jak jim zpívala, jak se kolem ní usazovali a zobali čerstvé křížaly, jak je laskavě hubovala při dětských lumpárnách.

Na otce, který pyšně sledoval, jak jeho synové rostou a dcerka se rozvíjí jako poupě bílé růže. Na jeho nadšení, když se u nich objevily první známky magie, jak podporoval a opatroval jejich nadání.

Vzpomínek bylo málo a byly matné a nejasné, ale po prvotní radosti ho naplnily bolestí a přinášely jiné obrazy: zuřícího otce, zlomenou matku, bezmoc, pohrdání a chlad. Bylo mu jedenáct, Aberforthovi devět, když se přestěhovali sem. Změnilo je to všechny, ale nejvíc matku. Zůstala navždy chladná a tvrdá, ale občas, když byl doma a dlouho do noci studoval, slyšel, jak pláče do polštáře, a nebyl nikdo, kdo by ji mohl utěšit. Jednou se o to pokusil. Tvrdě ho odbyla. Opřel hlavu o vrásčitou kůru jabloně a pevně zavřel oči. Často se ptal, proč se to muselo stát. Proč ti nešťastní chlapci prostě neprošli dál kolem jejich plotu jako vždy. Proč nikdo nebyl venku, proč byla venku Ariana. Odpovědi se mu ale nikdy nemohlo dostat.

Ten osudový okamžik převrátil jejich do té doby šťastný život naruby. Srazil je na samé dno. On sám se dokázal od toho dna odrazit. Dokázal ale vytáhnout na denní světlo Aberfortha, matku, Arianu? Měl pocit, že svými úspěchy alespoň trochu ulehčil matčin úděl. Nebyl to ale jen pocit?

Zamrkal a promnul si kořen nosu. Nemělo cenu se trápit minulostí, tu nikdo nezmění.

Všiml si, že ho Ariana zkoumavě pozoruje. Donutil se k úsměvu a slezl na zem. Rázně zahodil ohryzek a převzal od ní prázdný košík, aby mohl znovu vylézt do větví. Byl rád, že už je jí konečně lépe, a nechtěl ji trápit. Už nebyla tak unavená, ale její zvonivý smích, který ho tolik těšil, zazníval ztichlým domem jen málo. Byla neobvykle zamlklá a vážná. Nedařilo se mu ji rozveselit, ač se o to snažil. Snažil se i přes své vlastní rozhárané nitro.

Poznání sebe sama, které na něj dopadlo jako těžký balvan, ho sice zahalilo klidem, ale ten ho dusil možná více než zmatek, který pociťoval dřív. Ovíjel se kolem něj a drtil ho tupou silou jistoty tak, až občas měl pocit, že se ani nemůže nadechnout.

Nenáviděl se za svou zvrácenost, ale už se jí nedokázal bránit. Děsil se každého pohledu do zrcadla, hnusil se sám sobě. Sice přijal svůj ortel, ale nedokázal se s ním vyrovnat. Nemohl. Zhluboka povzdechl a znovu seskočil na zem. Došel k Arianě a společně vyrovnali zbývající jablka do bedýnky.

Když měli hotovo, Ariana vzala košík a uklidila jej do kůlny. Albus srovnal několik bedniček na sebe a s námahou je zvedl, aby je mohl odnést a uložit do sklepa.

Děvče se opřelo o hrubé dveře a sledovalo jeho záda, když vešel do domu. Cítila, že se něco změnilo, něco v jeho postoji, v jeho očích jí to napovědělo. Cítila z něj tichou odevzdanost, a to ji znepokojovalo. Povzdechla a zahleděla se do mraků, které zahalily modrou oblohu. Když první kapky deště dopadly na její bledou tvář, pomalu vykročila ke dveřím.

 

Albus seděl u stolu ve své ložnici a skláněl se nad velikou knihou. Pomalu pročítal starý text a občas nahlédl do ohmatané příručky s významy starých znaků. Svým písmem plným kudrlinek pokryl poslední zbytek pergamenu a odložil jej na hromádku již popsaných na posteli. Ještě doplnil číslo a znovu se vrátil ke stolu. Promnul si unavené oči a pohledem zabloudil k lístku, který mu přišel dnes odpoledne. Pousmál se a téměř proti své vůli přejel prstem po známém písmu.

 

„Albusi,

dnes jsem přišel na něco zajímavého, mohu se večer zastavit? Nezapomenu na láhev dobrého vína.

Gellert“

 

Pak se ale zachmuřil. I přes to, co se stalo posledně, nedokázal návštěvu odmítnout. Ta zvrácená touha být s ním mu to nedovolila. A zároveň jej zajímalo, co nového zjistil. Musel si přiznat, že rozmluvy s ním byly obohacující. Sám sebe přistihl, jak přemýšlí nad jeho plány, sní.

Vstal a vyhlédl z okna. Skrz sklo pokryté kapkami vody sledoval stmívající se oblohu. Ariana už spala. Dnes usnula neobvykle brzy. Strávili celý den venku a sklízeli jablka. I on byl unavený. Poslední dobou špatně spal. Ne kvůli snům, lektvar bral pravidelně. Kvůli nezvaným myšlenkám. Aby je zahnal, věnoval se dlouho do noci překladu. Zapisoval pečlivě zprávy o hůlkách. Když se ale nad textem zamyslel, musel uznat, že na tom, co mu minule řekl Gellert, muselo něco být. Nikdy se dvě mocné hůlky neobjevily současně. Jako by proplouvaly časem, tu se objevila jedna, o méně či více let později další. Souhlasilo by to.

Znovu se zahleděl do knihy, ale pálily ho oči. Rozsvítil petrolejku, vytáhl čistý pergamen a položil jej vedle starých stránek. Pak si promnul unavené oči, opřel se hlavou o složené ruce, a dříve než si to mohl uvědomit, usnul.

 

Gellert kráčel rychlým krokem přes vesnici. V kapse ho tížila lahev vína a pod paží nesl velkou knihu, kterou ošetřil kouzlem proti vlhkosti, protože drobný déšť, který se spustil odpoledne, ještě neustal a máčel mu vlasy i kabátec. Tiše se prosmýkl dřevěnou brankou, a když vyběhl schody, zaklepal na dveře. Nikdo se neozýval, a tak zkusil zabrat za kliku. Bylo zavřeno. Zachmuřil se a vyšel na ulici. Obešel dům a všiml si, že se nahoře svítí. Že by ho Albus neslyšel? Ale určitě o něm ví, psal, že ho bude čekat. Znovu prošel ke dveřím a zaklepal. Odpovědí mu bylo ale jen ticho. Nakonec vytáhl hůlku a klepl do zámku. Dveře se nehlučně otevřely a on vešel. Potichu za sebou zavřel a rozsvítil její špičku.

„Albusi?“ promluvil a chvíli počkal, nakonec váhavě vykročil. V obývacím pokoji byla tma, tak vyběhl po schodech. Dveře do jeho ložnice byly pootevřené a škvírou pronikalo mihotavé světlo. Zhasl hůlku a pomalu otevřel. Když přehlédl známý pokoj pohledem, musel se usmát. Schoval hůlku a tiše vykročil k mladíkovi, který spal s hlavou opřenou na veliké knize. Chvíli si ho zálibně prohlížel. Obličej měl zastřený stínem a ve vlasech mu tančilo světlo petrolejky. Úzké rty zdobil jemný úsměv. Znovu zatoužil se ho dotknout, obejmout, cítit něčí blízkost, teplo cizího těla. Byl teď tak bezbranný. Jeho vlastní touha ho zaskočila a překvapila. Nikdy k nikomu necítil takovou náklonnost. Přitahoval ho, přímo živočišně a tolik možná proto, že své pocity potlačoval, že se jim bránil. Zatnul zuby a zavřel oči. Ještě ne, ještě není ten správný čas. Musí být trpělivý. Byl vždy zvyklý získat, co chce, ženy mu padaly k nohám, ale tohle bylo jiné, tady musel pečlivě přemýšlet, postupovat krůček po krůčku, aby ho nevystrašil a nezhatil tak své plány, do kterých ho až obdivuhodně lehce přijal. Rychle se narovnal a tiše se vrátil o několik kroků ke dveřím. Lehce zaklepal a nahlas si odkašlal.

Albus sebou prudce trhl a narovnal se. Pokusil se zároveň postavit a otočit, ale ztratil rovnováhu a židle, o kterou se chtěl zachytit, se odporoučela na zem. S ní se svalil i Albus a zaklel, když bradou narazil do tvrdého dřeva.

Gellert k němu přiskočil a pomohl mu vstát. Takový efekt věru nečekal. Koutky mu cukly v úsměvu, ale ihned ho potlačil a nasadil vážný výraz.

„Omlouvám se, Albusi, to jsem nechtěl,“ promluvil tiše, když mu pomáhal na nohy. Knihu odložil na zem a oběma rukama ho podepřel.

„To je... ach, jistě... já... usnul jsem a...“ koktal Albus a zmateně zamžoural. Když zaostřil, zblízka hleděl do Gellertova obličeje. Zajíkl se a zalapal po dechu. Mladík ho stále ještě podpíral, ač nemusel, a usmíval se. Zvenku s sebou přinesl vůni podzimního večera. Zvlhlé vlasy mu padaly do tváře a medové oči ho téměř hypnotizovaly. Albus ihned uhnul pohledem a o krok ustoupil. Promnul si obličej a v dlani ucítil teplou, lepkavou krev. Musel si rozrazit ret.

„Ještě jednou se omlouvám, ale klepal jsem, a když mi nikdo neotvíral, měl jsem obavu, zda se něco nestalo.“

„To je v pořádku, čekal jsem vás, ale usnul jsem,“ prohrábl si čistou rukou rozcuchané vlasy a nervózně se ošil. Rozbitá ústa mu začínala tepat bolestí. Rukou si setřel krev z koutku a chtěl něco říct. Ale Gellert ho předešel.

„Jestli dovolíte, pomohu vám to vyhojit, je mi to líto, opravdu. Jako malou protislužbu za vaši dřívější pomoc.“

Albus jen nasucho polkl, a než se stihl nadechnout k odmítavé odpovědi, přistoupil k němu plavovlasý mladík rázným krokem a jemně mu sevřel bradu prsty. Ani si nevšiml, kdy vytáhl hůlku a jejím koncem pomalu přejel po jeho rtu. Bolest ihned ustala a vystřídalo ji vzrušení. Vybuchlo v jeho hrudi jako ničivá exploze. Jejich pohledy se střetly. Gellert nespustil ruku, stále lehce držel Albusovu bradu, a jeho dotek, lehký, ale pevný, vlhký deštěm a prosycený podzimní vůní mísící se s tabákem, mu způsoboval neuvěřitelná palčivá muka. Muka touhy, které nesměl podlehnout. Trvalo to snad věčnost, než Albus zamrkal a vytrhl se prudčeji, než zamýšlel. Sklopil hlavu a rychle ustoupil, až zády narazil na stůl.

„Já... děkuji... se dojdu umýt a přinesu... omluvte mě, prosím,“ vykoktal, prosmýkl se kolem svého hosta a rychlým krokem prošel na chodbu. Gellert ho s úsměvem pozoroval, dokud nezmizel ve tmě.

Albus seběhl do kuchyně, opřel se rukama o stůl a zhluboka dýchal. Gellertovo chování ho zmátlo. To, jak se choval minule, jak se choval teď. Znovu si uvědomil, jak je nevypočitatelný. Nikdy nevěděl, jak se zachová, co udělá, a možná to ho na něm tak lákalo, tak přitahovalo. Imponoval mu.

Rukou si bezmyšlenkovitě setřel krev, která ještě zbyla na jeho rtu, a polkl. Musí se ovládnout, prostě musí! Nesmí se nechat strhnout přízemními pudy! Už se jednou neovládl, a jak to dopadlo?! Teď by to byl jeho konec. Pohlédl na své chvějící se prsty umazané od krve a bezmyšlenkovitě si nalil studenou vodu do lavoru. Pomohla zklidnit jeho myšlenky, když si rozepnul košili a šplíchavě si opláchl obličej. Po paměti si uhladil vlasy a svázal je černou stuhou. Znovu nad sebou získával kontrolu. Znovu ovládal své pocity, svoje tělo. Zapnul si košili a vyšel ven, aby vylil vodu.

Gellert se široce usmíval, osud mu evidentně hraje do karet. Odložil knihu a víno na stůl, pak rozepnul a odložil kabátec, zatímco se rozhlédl po pokoji. Všiml si hromádky pergamenů na posteli a vzal jich několik do ruky. Pomalu přešel ke stolu a položil je do kruhu světla. Začetl se do textu a pokýval hlavou. V zamyšlení si přejel prsty po rtech a stáhl obočí. Zalistoval jimi a zběžně prošel i další dva. Pak je odložil a vrátil se k hromádce na posteli. Nečekal, že toho Albus bude mít hotového tolik. Probíral se popsanými listy a natáčel je ke světlu.

Když uslyšel rychlé kroky a klapnutí dveří, letmo se ohlédl přes rameno. Pak se narovnal a s úsměvem se zahleděl na mladíka před sebou. Byl znovu klidný, aspoň na povrchu se ovládal. Pousmál se, jak rád rozbíjel jeho vnější klid.

„Netušil jsem, kolik jste toho zvládl přeložit, přišel jste na něco zajímavého?“ Sledoval, jak Albus odložil sklenky na stůl.

„Ano, zatím v podstatě všechny dostupné informace potvrzují vaši hypotézu o jediné hůlce.“ Sebral ze stolu pergameny, které tam odložil Gellert, a rozložil je po zemi. Pak vzal hromádku z postele a pokryl zbývající místo v malém pokoji. Dřepl si doprostřed a ukázal na ten, co měl nejblíž. „Například tady, jsme v roce 1376, je tu záznam z anglického ministerstva kouzel, kdy byl Starostolcem souzen jistý Rowlen Sterley za brutální vraždu kouzelníka. Byl odsouzen, ale za podivných okolností utekl, do Azkabanu se nikdy nedostal. Ostatně, utéct odtamtud se ještě nikomu nepodařilo, alespoň podle dostupných informací ne. Autor se zmiňuje o motivu vraždy – údajně v tom byla hůlka, kterou chtěl získat. Nebudu vás zatěžovat popisem okolností, jak se to stalo. Důležité je, že po útěku se nejdříve skrýval a posléze podle dostupných záznamů prchl do zahraničí. Pak už se zprávy z Anglie nevyskytují. To by potvrzovalo vaši domněnku o jedné hůlce, sice se objevuje na různých místech, ale nikdy ne dvě současně,“ zvedl oči a zadíval se na Gellerta, který zaujatě naslouchal a nakonec kývl.

„Ano, předpokládal jsem to, takže hůlka je v zahraničí? Dá se nějak vysledovat, kde je teď? Jediný záznam, který jsem byl schopen rozluštit, byl z roku 1741 z Německa.“

Albus se zachmuřil a zavrtěl hlavou. „Bohužel, nic novějšího jsem prozatím nenašel. Kniha, ač se to nezdá, není řazena chronologicky, ze začátku možná, ale později jsou záznamy dost chaotické. Třeba ještě něco objevím, ale je velmi stará, proto nemohu nic slíbit.“

Gellert se zachmuřil a promnul si dlaní bradu. „Každopádně děkuji, udělal jste obrovský kus práce, sám bych se s tím mořil ještě za sto let.“

„To je v pořádku, překlady mě baví, jen nevím, zda jsem zjistil něco důležitého,“ tázavě se zadíval na svého společníka, opřel se o kolena a zvedl se do stoje.

„Samozřejmě, už potvrzením mojí domněnky jste mi velmi pomohl. Pokud budeme uvažovat o oněch hůlkách jako o jedné, bude podstatně jednodušší ji vystopovat a najít,“ zvedl koutek úst.

Albus se zachmuřil. „Opravdu si myslíte, pokud je tedy pravda, že je jen jedna, že ji najdete?“

„Ano, nepochybuji o tom, už teď, díky vaší pomoci, jsem mnohem blíž, než kdykoliv před tím,“ roztáhla se jeho ústa v zářivém úsměvu.

Albus si promnul kořen nosu a začal pomalu sbírat pergameny. Pak zvedl pohled a vážně se zahleděl na svého společníka.

„A co potom?“

Gellertovi se blýsklo v očích. „Pak nastane čas na změnu, čas, kdy vyvedeme kouzelníky z anonymity.“

Albus se pousmál. „Ach ano, vaše velké plány, myslíte si, že se vám je podaří uskutečnit?“

„Nevěříte mi?“ nepřestával se usmívat Gellert a v očích se mu znovu zablesklo.

„Ne, to ne. Jen je patrně rysem mé povahy pochybovat. Pochybnost mě často uchránila unáhlených přešlapů. I kdybych využil té lákavé příležitosti a připojil se k vám, dva je ještě pořád zoufale málo na tak rozsáhlý převrat.“

„Ano, dva je málo, ale i kamínek může strhnout lavinu. Připojí se další, věřte mi, až poukážeme na úpadek mudlovské společnosti, dokážeme, že to lze i jinak, že se kouzelníci nemusí skrývat, naopak, můžou vést a opatrovat mudly. Jste příliš skromný, Albusi. S vaším nadáním mě to upřímně překvapuje,“ sklonil hlavu na stranu a sledoval, jak odložil pergameny na postel a založil ruce v bok.

„Zato vám sebevědomí nechybí. Nic ve zlém, samozřejmě, takoví lidé jsou potřeba. Ale i kdyby se nám, čistě teoreticky, podařilo získat Bezovou hůlku, co bude dál?“ zkoumavě si prohlížel plavovlasého mladíka, který se rozesmál a prohrábl si vlasy.

„O tom jsem s vámi právě chtěl mluvit. Hůlka není jediným podivuhodným předmětem, který by nám pomohl k dosažení našeho cíle. Je jen součástí tří silných artefaktů, součástí Relikvií smrti.“ Odmlčel se a s úsměvem sledoval, jak se Albus zachmuřil.

„Relikvií smrti?“ zvedl tázavě obočí. Tak trochu měl pocit, jestli si z něj nedělá legraci. Gellert ale zvážněl.

„Upřímně mě udivuje, že jste o nich ještě neslyšel. Jsou to tři mocné předměty – Bezová hůlka, Kámen vzkříšení a Neviditelný plášť. Copak neznáte Bajky barda Beedleho?“

„Samozřejmě znám, každé dítě... počkejte, myslíte Příběh tří bratří? Je to pohádka pro děti,“ nevěřícně si ho měřil Albus.

Gellert se pousmál. „I pohádky mohou mít reálný základ, a navíc, něco jsem zjistil, ale o tom až později. Nemáte náhodou tu knihu?“

„Ano, samozřejmě, je u Ariany, má ráda, když jí z ní předčítám, hned jsem zpátky,“ zachmuřil se a spěšně opustil pokoj.

Gellert mezitím otevřel lahev a nalil jiskřivé víno. Nestihl se ani napít a Albus byl zpět. Podal mu malý ohmataný svazek a posadil se ke stolu. Zavřel velkou knihu a odsunul ji stranou i s listem pergamenu. Tázavě sledoval, jak Gellert se staženým obočím prochází jednotlivé strany a hledá názvy pohádek, pak se zarazil, chvíli si prohlížel jeden zažloutlý list a zářivě se usmál, položil knihu do kruhu světla. Sklonil se přes Albusovo rameno a dlouhými prsty přidržel knížečku otevřenou. Albus se zhluboka nadechl, aby zahnal plíživé vzrušení, a raději pozorně naslouchal, co mu mladík překotně vykládal.

„Nepochybuji, že ten příběh velmi dobře znáte. Pojednává o relikviích, mocných předmětech. Netuším, zda je vyrobila samotná smrt, nebo oni tři bratři. Ale ti muži skutečně žili, a co víc, jsou spojeni s Godrikovým Dolem,“ oči se mu rozzářily nadšením. Když si všiml Albusova nevěřícného výrazu, rozesmál se. „Včera jsem doprovodil tetičku na místní hřbitov, čistě ze slušnosti, bylo to děsivě nudné, dokud jsem neobjevil jeden stařičký hrob a na něm znamení relikvií.“

Albus tázavě zvedl obočí a ze strany se mu zahleděl do tváře. „Znamení relikvií? Jaké znamení?“

„Značku, kterou je označují jejich hledači, značku, která je symbolizuje,“ natáhl levou ruku přes Albusova záda a vzal z kalamáře brk. Letmo se ho při tom dotkl. Albus jen zamrkal, chtěl reagovat, ale Gellert byl rychlejší, opřel se o jeho rameno a nakreslil do knihy k názvu pohádky svislou čáru. „To je Bezová hůlka,“ přidal kruh, „Kámen vzkříšení a Neviditelný plášť,“ vše uzavřel do malého trojúhelníku. Nevšímal si Albusova zalapání po dechu ani zachmuřeného obličeje a dál vysvětloval. „Lidé je hledají již po staletí. V Kruvalu jsem o tom objevil několikeré obsáhlé záznamy. Legenda praví, že kdo ovládne tyto tři relikvie, stane se pánem smrti, nepřemožitelným pánem smrti. A nikdo se nedostal tak daleko, jako dnes já. Nikdo nenašel zmínku, kde vlastně tři bratři žili. Jediné, co šlo v historii vysledovat, byla Bezová hůlka, podle Beedleho bajek usuzovali, že mohli pocházet z Anglie, a to ještě ne úplně jistě. Albusi, já vím, kdo byli tři bratři, sgan!“

Albus se stále nemohl rozhodnout, zda uvěřit pohádce. Odporovalo to jeho přísné logice. Promnul si kořen nosu a zavrtěl hlavou. Gellert si ho ale nevšímal a otevřel knihu, kterou přinesl. Nápis na deskách hlásal Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Odstrčil bajky, položil ji před Albuse a dlouhý mozolnatý ukazovák zabodl do jednoho obsáhlého rodokmenu.

Mladík se zachmuřil a sklonil hlavu, aby viděl drobné písmo. Větší písmena označovala rod, kterému rodokmen náležel – rod Peverellů. Rozsáhlý strom začínal třemi jmény: Antinoch, Cadmus, Ignotus, ale jen od jména nejmladšího muže vedly spojnice k dalším. Podle dat života se zdálo, že oba starší bratři zemřeli mladí a nezanechali po sobě žádné potomky. Ignotusova větev naopak byla velmi bohatá a jeho potomci se v budoucnu spojili s většinou významných kouzelnických rodů současnosti.

Albus se zamyslel, pak váhavě promluvil: „Ano, to by souhlasilo, ale není to jen náhoda? Hříčka záznamů a pohádek?“ zkoumavě se zahleděl na svého hosta a v zádech ho zamrazilo, když se střetl s jeho očima zářícíma vzrušením.

„Nevěřím na náhody, vše se děje tak, jak má. Ten hrob nesl jméno Ignotuse Peverella a u něj bylo znamení, které jsem vám nakreslil. To je jasný důkaz!“

Albus uhnul pohledem a promnul si obličej dlaněmi.

„A ještě něco, kolem toho náhrobku je silné magické pole. Mám pocit, že se tam něco skrývá. Co když jsou tam ukryty další relikvie? Říkejte tomu, jak chcete, intuice nebo bláznovství, ale něco mi říká, že to není jen tak!“

Albus mu znovu pohlédl to tváře a zamyslel se. „Jak je ale možné, že na to nikdo nepřišel už dřív? Proč až vy?“

„Nevím, buď neprohlížel hrob tak podrobně, nebo neuspěl. Kouzla jsou velmi stará a neporušená. Stálo by to za prozkoumání, nemyslíte?“ usmál se, a když se zblízka zahleděl Albusovi do očí, byl si jist vítězstvím. Jeho domněnku potvrdil pozdvižený koutek úst.

„Jste blázen, Gellerte. Musím chtě nechtě připustit, že jste mě prozatím přesvědčil, ale dokud nebudu mít v ruce důkaz, neuvěřím.“

Gellert se nahlas zasmál a probodl Albuse tak palčivým pohledem, až se obával, že mu útroby uhoří. „Pojďte se mnou na ten hřbitov a já vám ho dám!“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro XV.:

2. Mata přispěvatel
04.11.2015 [18:46]

MataNo, tak aby ne.
Díky Emoticon

1. susi23
03.11.2015 [21:28]

Albus a Gellert si ale rozuměj! Emoticon Těch jiskřiček tam! Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!