OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro XXXI.

08.12.2015 (10:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1524×

XXXI. Návrat

„Vidíš, říkal jsem ti to,“ ušklíbl se Aberforth a hodil Albusovi přes stůl noviny. Ten se na něj zamračil. Od té doby, co před dvěma měsíci našli v novinách článek z Bradavic, nedal mu Aberforth pokoj. Neustále si ho dobíral a teď evidentně našel onen očekávaný inzerát. Stáhl obočí a otevřel Denního věštce. Pod oznámením, že se ministerským kouzelníkům konečně podařilo vyřešit problém s odchodem stávajícího ředitele a nástupem nového, který bude slavnostně jmenován na konci června, byla zveřejněna informace, že škola hledá nového učitele přeměňování. Zavrtěl hlavou a odložil noviny stranou. Bratrovi by to nikdy nepřiznal, ale občas nad touto variantou přemýšlel. Mohl by se tak vrátit do milovaných Bradavic, měl by šanci začít znovu, od začátku, s čistým štítem, a zároveň by byl v ústraní, bez nebezpečných lákadel, která by jej dozajista čekala na ministerstvu. Byl ale moc mladý, nepředpokládal, že by jej ředitel přijal. Většina učitelského sboru byla dvakrát i třikrát tak stará jak on. Aberforth ho pozoroval přimhouřenýma očima. „Chceš si najít práci, nebo ne?“

Albus jen zvedl pohled a ušklíbl se. „Nehloupni, co bych je asi měl učit? Je mi sotva dvacet.“

„Kdyžs mi dokázal natlouct do hlavy podstatu zaklínadel a základy optiky, aniž bych se to naučit chtěl, tak u těch škvrňat to dokážeš taky, ne?“

Albus jen protočil oči v sloup a vstal od stolu. „Radši běž podojit kozu, tam budeš užitečnější,“ ušklíbl se a začal sklízet ze stolu.

„Provedu, pane...“

„Zmiz už!“ zavrčel Albus a vytáhl hůlku. „Ještě slovo a udělám z tebe pulce!“

„Pravda, měl bys trénovat, ale ne na mně,“ zašklebil se a uhnul před kouzlem, které roztříštilo prázdné vědro na vodu. Vyplázl na Albuse jazyk a zmizel za dveřmi.

„Zatracenej trotl,“ zavrtěl Albus hlavou a mávnutím hůlky spravil rozbitou nádobu.

Venku už byla tma, když Albus otevřel okno ve své ložnici a nadechl voňavý chladný vzduch. Květen se loučil záplavou květů, které rozhodil do větví stromů i do trávy v zahradě. Vzpomínal na Arianu. Jak se uměla radovat z každé květiny, každé housenky, kterou na zahradě našla, z každého motýla, kterého chránila v dlaních. Nechal vzpomínky volně plynout, ač ho bolely. Co by mu asi řekla? Jakou radu by mu dala? Její citlivá povaha mu tolik chyběla. Bylo toho moc, co nedokázal říct, i když se z něj Aberforth snažil vypáčit odpovědi. Ariana se nemusela ptát. Její neskutečný dar rozumět lidem a číst v duších mu ulehčil mnohé. Jenže Ariana byla pryč. Byla pryč jeho vinou. Povzdechl a promnul si kořen nosu. Věděl, že si to neodpustí. Svou vinu mohl jedině odčinit. Jen nevěděl jak.

Ještě chvíli pozoroval ztemnělý svět za oknem, než se otočil, mávnutím hůlky rozsvítil petrolejku a usedl ke stolu. V zásuvce našel čistý pergamen a novou lahvičku s inkoustem, protože ta stará v kalamáři už dávno vyschla, a dřív než si to stihl rozmyslet, napsal stručnou odpověď na inzerát. Složil ho a klepnutím hůlky zapečetil obálku, kterou nadepsal jménem nového ředitele Bradavic. Pak nastavil ruku své sově, která seděla na bidýlku v kleci, pohladil ji po hlavě, předal jí dopis a zašeptal pár slov. Ještě nebylo tak pozdě, a kdyby čekal do zítra, nejspíš by své odhodlání opět ztratil. Když vylétla otevřeným oknem, pousmál se, zavrtěl hlavou a s myšlenkou, že se asi zbláznil, se začal chystat ke spánku.

„Albusi, máš dopis,“ zavolal do patra Aberforth a prohlédl si obálku s Albusovým jménem, kterou právě přinesla sova. Na pečeti zahlédl znak Bradavic a pousmál se. Tak přeci jen. Když jeho bratr seběhl po schodech dolů, podal mu psaní. Jen ho mlčky převzal a chtěl se vrátit, když na něj Aberforth ještě houkl: „Hodně štěstí v Bradavicích, pane profesore!“

Albus se na něj zamračil. „Dej už s tím pokoj, kruci, ještě ani nevím, jestli mě přijmou!“

Aberforth se jen zasmál a zmizel dřív, než mu bratr stihl cokoliv provést.

Albus zavrtěl hlavou. Spěšně vyběhl po schodech a zabouchl za sebou dveře své ložnice. Chvějícími se prsty roztrhl obálku a rychle vytáhl list pergamenu. Rozbalil ho a začetl se do krátkého vzkazu:

Pane Brumbále,

děkuji za Váš zájem o místo učitele. Prosím, zatavte se u mě v kabinetě přeměňování v Bradavicích, 10. června o páté hodině odpolední.

S pozdravem Armando Dippet

Albus se pousmál. To, že si jej ředitel pozval na pohovor, ho potěšilo. Na jednu stranu čekal, že ho odmítne rovnou. Povzdechl a zamyslel se. Desátého bylo za pár dní. Měl by se dát do pořádku. Přešel k toaletnímu stolku a pomalu, opatrně otočil zrcadlo, které schoval po Arianině pohřbu, aby se na sebe nemusel dívat. To, co v něm uviděl, ho přinejmenším překvapilo, celou dobu se úzkostlivě vyhýbal pohledu sám na sebe. Zaraženě si prohlížel svůj zjev. Vypadal mnohem starší, než si pamatoval. Byl zarostlý a vlasy, které mu neuměle ostříhal Aberforth, když se vrátil domů, mu spadaly do čela. Lícní kosti mu vystupovaly víc, než byl zvyklý, a tváře měl propadlé. Alespoň že díky častému pobytu venku nebyl nezdravě bledý. Na kráse mu nepřidal ani křivý nos, který tak zůstal od srážky s Aberforthovou pěstí na Arianině pohřbu. Možná, že by ho ještě dokázal spravit a byl by zase fešák. Ale proč? Neměl důvod. Takhle aspoň nezapomene. Jeho oči byly stále jasně modré, jen... jiné. Jako by do nich někdo zapsal bolest, zmatek, vnitřní boj, šílenství, strach.

Povzdechl a podrbal se ve vousech na bradě. Takhle do Bradavic nemůže, vypadá jako tulák. Ve stole vyhrabal nůžky a dal se do úpravy vousů. Nechtěl se oholit úplně. Pečlivě zastříhal neudržovaný porost na délku, se kterou byl spokojen. Prohlédl se v zrcadle a stáhl obočí. Prohrábl si vlasy a zamračil se. S nimi toho moc nesvede, snad mu pomůže Bathilda. Holiče si momentálně nemůže dovolit. Ještě se vykoupe, pečlivě si vydrhne ruce a bude zase vypadat k světu.

Několika dlouhými kroky přešel ke skříni a otevřel ji. Černý sváteční kabátec, kalhoty a světlá vesta byly na svém místě. O svůj oblíbený fialový přišel při tom nešťastném souboji, ale na tom teď nezáleželo. Vytáhl kabátec a oblékl si ho. Byl mu trochu volný, hodně zhubl, přesto ale vypadal uspokojivě. Ušklíbl se a vrátil ho do skříně. V prádelníku měl, jak si pamatoval, několikero složených košil a vázanek. Ještě si musí vyčistit boty, a snad se nebude muset za sebe stydět.

„No vidíš, úplně jinej člověk,“ zašklebil se na Albuse Aberforth a opřel se loktem o rám dveří do jeho ložnice. Albus si právě rovnal vázanku, ruce se mu ale třásly nervozitou. Šlehl po bratrovi pohledem a zamračil se.

„Nemáš nic jiného na práci?!“ zavrčel.

„Ne,“ usmál se bezelstně Aberforth.

Albus povzdechl a oblékl si kabátec. Prohrábl si vlasy ostříhané na krátko a zamračil se, když mu ofina spadla do čela. Bathilda ho sice ostříhala relativně dobře, ale nebyl zvyklý na krátké vlasy. Chtěl si je zase nechat dorůst, jakmile to bude možné. Naposledy se prohlédl v zrcadle, srovnal si klopu, z ramena smetl smítko prachu a zhluboka vydechl. Aberforth měl pravdu. Muž, který se na něj teď díval ze zrcadla, se diametrálně lišil od toho, kterého tam uviděl před pár dny, i od toho, kterého tam vídal kdysi. Ze stolu sebral svou hůlku, zastrčil ji do vnitřní kapsy kabátce a vykročil ke dveřím.

„Tak zlom vaz,“ ušklíbl se Aberforth, „poplival bych tě, ale to by se ti asi nelíbilo.“

„Díky, Abe,“ pousmál se nervózně na bratra a stiskl mu rameno.

„No jo, tak už jdi, ať nepřijdeš pozdě,“ mrkl na něj Aberforth a byl na sebe nesmírně pyšný. I na něj. Byl přesvědčený, že to místo dostane. Přál mu to. Uhnul ze dveří a sledoval, jak seběhl po schodech a vyšel dveřmi ven, kde se s prásknutím přemístil.

Svěží letní vítr se Albusovi opřel do tváře. Zhluboka se nadechl a snažil se zahnat nervozitu, která svírala jeho útroby. Příliš mu to nepomohlo, a když ho podmračeně uvítal školník, který mu otevřel bradavickou bránu, musel polknout, jinak by se snad zalkl. Svižným krokem vykročil k hradu. Nečekal na shrbeného muže. Cestu velmi dobře znal.

Rozhlédl se po školních pozemcích. Kolem jezera posedávali studenti, kteří se učili na nadcházející zkoušky, a někteří si ho zvědavě prohlíželi. Uvědomil si, že ti starší si jej ještě musí pamatovat. Kývnutím odpověděl na několik pozdravů a vyběhl schody ke vstupní síni. Široká vrata byla otevřená a v paprscích slunce se leskly barevné drahé kameny ve velkých přesýpacích hodinách. Vypadalo to, že Nebelvír je těsně před Zmijozelem, vypadalo to, že letos vyhrají školní pohár. Nemubránil se lehkému, nejistému úsměvu.

Nezdržoval se v hale, prošel kolem otevřených dveří Velké síně, kde šuměly hlasy studentů, a vystoupal po monumentálních schodech. Věděl dobře, kde je profesorův kabinet.

Když konečně stanul před mohutnými okovanými dveřmi, měl ještě chvíli čas, proto se opřel zády o chladnou kamennou zeď vedle vchodu a zavřel oči. Snažil se v sobě přemoci nervozitu, chvění kolem žaludku a třas rukou. Vždyť jde jen žádat o práci, kruci, o nic nejde! Snažil se marně zahnat strach. Tušil ale, že výsledek jeho dnešního jednání ovlivní jeho budoucí osud velmi razantně. Zhluboka nadechl chladný vzduch, odlepil se od stěny a bez dalšího rozmýšlení zaklepal na dveře.

Když ho profesor vyzval, aby vstoupil, pomalu vešel dovnitř. „Dobré odpoledne, pane řediteli,“ pozdravil přiškrceně a pousmál se, než dveře opatrně zavřel.

„Dobré odpoledne, pane Brumbále, posaďte se, prosím, smím vám nabídnout čaj a nějaké občerstvení?“ uvítal ho světlovlasý muž, jehož licousy již šedivěly, a zkoumavě ho pozoroval zpoza velkého psacího stolu, než vstal a stisk si s ním ruku.

„Děkuji, pane, bohatě stačí šálek čaje,“ sklonil Albus hlavu ve zdvořilé úkloně a posadil se do nabízeného křesla.

Ředitel se usmál, když si všiml jeho rozpaků. Zavolal skřítku a nechal donést konvici čaje, dva šálky a sladké pečivo.

„Málem bych vás nepoznal, mladý muži,“ odmlčel se profesor. Když na to Albus odpověděl pouze pokývnutím, pokračoval dál: „Nuže, přistoupíme rovnou k věci. Vaše žádost mě přinejmenším překvapila. Od člověka, jako jste vy, bych čekal zájem o jiné zaměstnání, než je řehole učitele.“ Sklonil hlavu na stranu a nespouštěl pohled z mladíka před sebou. Hodně se změnil od té doby, co ho viděl naposledy. Nejen vnějším vzhledem. Seděl před ním jiný člověk, než kterého pamatoval. Chyběla jeho dřívější sebejistota. Sebevědomý ambiciozní mladík, se kterým se před dvěma lety rozloučil, byl nahrazen pokorným mužem.

Albus sklopil pohled. Věděl, na co naráží. Každý mu předpovídal strmou ministerskou kariéru. I on si ji tehdy přál, dokud... dokud se tvrdě nepoučil. Zadíval se zpříma na svého bývalého profesora. „Priority se mění, pane,“ promluvil tiše.

Muž pokýval hlavou a zachmuřil se. „Jste mladý, ještě byste mohl ledasco dokázat, a povolání učitele vám neumožní jít si za svými cíli. Rozmyslel jste si to dobře? Pokud složíte přísahu, nebudete moct couvnout. Víte, co to znamená?“ zkoumavě pozoroval mladíka před sebou. Ten zamyšleně stáhl obočí.

„Vím, že to není přechodné zaměstnání, a přesto bych rád pracoval zde. Nemám cíle, za kterými bych chtěl jít.“

Ředitel se opět zachmuřil, opřel se lokty o desku stolu a prsty spojil do stříšky. „Něco byste měl vědět. Přísaha učitele Bradavic neumožňuje založit rodinu, uzavřít manželský svazek. Ten, kdo ji složí, je povinen se cele obětovat škole a studentům a sloužit jim, dokud je schopen. Jste mladý, Albusi, ještě máte celý život před sebou. Opravdu se chcete zavázat do konce života a zůstat sám?“

Albus se na chvilku zarazil, tohle netušil. Ale jak by mohl on založit rodinu, když... Polkl a pokýval hlavou. „Ano, pane,“ opětoval profesorův pohled.

„Ale vaše mládí, pane Brumbále...“ povzdechl ředitel, promnul si čelo a odmlčel se.

„Chápu, nemám mnoho co nabídnout,“ sklonil hlavu Albus, „předpokládal jsem, že můj věk bude překážkou. Pak tedy...“ chtěl se zvednout z křesla a rozloučit se, ale profesor ho gestem zadržel.

„Sedněte si. O to nejde. Vy toho nabízíte více, než si patrně myslíte. Nemnohý profesor rád přizná, že ho jeho žák v nadání a vědomostech předčí. Já nyní musím se sebezapřením konstatovat, že vám se to podařilo. A jako ředitel musím myslet především na studenty. Přiznávám, rád bych vás měl ve svém kolektivu. Potřebuji mladé profesory, novou krev, a přísaha učitele mi značně svazuje ruce. Málokdo z mladých lidí podstoupí takovou oběť. Rád bych vás přijal, ale mám obavy, abyste svého rozhodnutí později nelitoval.“

Albus zamrkal a překvapeně se zadíval na muže za stolem. „Děkuji, pane. Mohu vás ujistit, že jsou věci, kterých lituji mnohem více, než rozhodnutí stát se učitelem.“

„Nu dobrá,“ pousmál se muž po chvíli mlčení, kdy si zkoumavě prohlížel mladíka před sebou. Co se s ním asi stalo? Jaké zkušenosti nasbíral, že se rozhodl tak, jak se rozhodl? Povzdechl a pevně pokračoval: „Jsem ochoten vás přijmout, ale rozmyslete si to dobře, pane Brumbále, a do konce července mi pošlete sovu, jak jste se rozhodl. Pokud se vaše preference nezmění, pak vás budu očekávat prvního září v brzkých odpoledních hodinách.“

„Spolehněte se, pane,“ vydechl Albus překvapeně. „Děkuji.“

„No, uvidíme,“ promnul si profesor bradu, než se usmál a pokynul k připravenému občerstvení. „Dejte si čaj, ať nevychladne,“ pobídl svého hosta.

„Děkuji, pane,“ sevřel Albus v prstech šálek a upil. Pak se zachmuřil. „Předpokládám, že si mě budete chtít vyzkoušet.“

„Myslím, že momentálně to není nutné. Sám jsem vás učil, znám vás a vím, co ve vás je. Jen mě na začátku školního roku očekávejte v hodinách. Přijdu se podívat, jak vám to jde se studenty. Přísahu pak složíte v předvečer všech svatých.“

„Děkuji za důvěru, pane, vynasnažím se nezklamat.“

Muž pokýval hlavou a upil ze svého šálku. Opřel se do vysokého křesla a usmál se. „Dost už řečí o zaměstnání, rozvrhy a potřebné dokumenty vám pošlu po sově v půli srpna, až mi dáte vědět své rozhodnutí, a organizační záležitosti probereme prvního září, pokud nastoupíte,“ zamrkal a odložil šálek. „Předpokládám, že jste se nedávno vrátil z vaší zahraniční cesty do Evropy.“

„Ne, pane, bohužel,“ zachmuřil se Albus, „byl jsem nucen z rodinných důvodů zůstat doma, v Anglii.“

„Ach tak, to je nemilé,“ zkoumavě ho pozoroval muž. Pousmál se a odmlčel, než znovu promluvil: „A jak se daří vašemu bratrovi? Opustil školu náhle, bez sebemenší omluvy, bývalého ředitele to velmi pobouřilo.“

„Má se dobře, pane. Nechtěl se vrátit ani do šestého ročníku,“ sklopil pohled Albus a skousl si ret. Pak pokračoval: „Po svátcích slunovratu jsem mu umožnil, aby zůstal doma.“

„Ach ano, myslím, že to bylo rozumné rozhodnutí. Trápil se tu. Pozdravujte ho.“

„Děkuji, vaše pozdravy vyřídím,“ usmál se Albus a dopil svůj čaj. „Budu se muset rozloučit, pane, děkuji za vaši vstřícnost,“ odložil šálek a vstal z křesla. Nechtěl být nezdvořilý, ale zároveň nechtěl, aby se ho ředitel vyptával na další otázky.

„Dobrá tedy,“ pokýval muž hlavou a stiskl si s mladým mužem ruku. „Šťastnou cestu, Albusi.“

Albus vyšel ze dveří na chodbu a zhluboka vydechl. Stále mu ještě nedocházelo, že to zaměstnání získal, že z něj doopravdy bude učitel. Měl neodbytný pocit, že sem patří, tady je jeho místo, a nedokázal si ho racionálně vysvětlit. Pousmál se a rozhlédl se po chodbě. Až teď, když se zbavil nervozity, si uvědomil, jak mu Bradavice chyběly. Nadechl vůni školních chodeb, a než se stihl vzpamatovat, vrazil do něj asi třináctiletý chlapec.

„Pa-pa-pane, omlouvám se,“ zakoktal se, když vyděšeně vzhlédl.

Albus potlačil úšklebek, přísně si hocha změřil, ale když se mu zadíval do vystrašených očí, neubránil se úsměvu. „Příště koukej, kam jdeš. Ať tě někdo nemusí sbírat po zemi,“ doporučil chlapci a spiklenecky na něj mrkl.

„Ano, pane, hezký večer,“ usmál se student a odběhl dál chodbou. Albus zavrtěl hlavou a pomalým krokem pokračoval ven z hradu.

Poznámka:

Co se týká přísahy učitele, jsem si dobře vědoma, že v kánonu učitelé žádnou přísahu skládat nemuseli (nebo alespoň nebyla zmíněna). Ve svém vyprávění jsem ji postavila trochu jako symbol zastaralého, přežitého systému, který učitele nutí k téměř kněžskému životu. Jako pozůstatek staré doby. Předpokládala jsem, že přijetí mezi profesorskou „elitu“ nebylo jednoduché a mělo svá úskalí, a podle toho také učitelský sbor vypadal.

V mém podání se Albus krátce po svém nástupu na místo ředitele zasadil o to, že byla zrušena, aby mohl omladit učitelský sbor a umožnit svým profesorům osobní život. Sám se také podílel na vyhledání její kouzelné podstaty a jejím rozklíčování kvůli případnému sejmutí z profesorů. Posledním vyučujícím, který tuto přísahu skládal, byla Minerva McGonagallová, která se jí ovšem z vlastní vůle nezbavila. To už je ale jiný příběh. Albus sám se své přísahy také nikdy nevzdal.

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro XXXI.: