OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 16



Úkol: Pomsta Pána zla - 16Chození s Nevillem se zdá jako samozřejmost. Sophie má však na práci jiné a důležitější věci k řešení. Harry najde učebnici Prince dvojí krve, ale nakonec se na Sophie moc zlobit nebude. Společně půjdou i na Křiklanův večírek, který se z plánovaného osudného večera vraždy zvrtne v něco mnohem více nečekaného...

16. kapitola

Pokud jsem kdysi pronesla větu v duchu: „Horší už to být nemůže“, omlouvám se, že jsem to neupřesnila. Může. A právě to dosáhlo svého maxima.

Neville každému na potkání křičel do tváře, že je zadaný se Sophie Grantovou. Že se budeme brát, budeme žít v malé chaloupce jako Hagrid – jen já a on a pár malých nožiček -  a každou středu mu budu prát ponožky. Takhle vypadala jeho představa našeho budoucího života.

Takhle si Neville koledoval o držkovou. Takhle jsem si koledovala o největší průser ze strany kouzelníků černé magie s otcem v čele. A se Snapem. Bála jsem se, kdy na mě Neville vytasí prstýnek. Proto jsem utíkala na záchody každou chvíli, kdy hrozilo, že se potkáme. Když už jsme se potkali, najednou jsem děsně pospíchala do třídy nebo si zapomněla v pokoji deodorant. Chudák Neville. Jeho holka mu zahejbá s každým rohem na chodbě.

Mělo to jednu pozitivní věc. Najednou jsem se k tomu roztomilému moulovi měla děsně jen vždy, když byl na dohledu Malfoy. To byl najednou polibek, kterej byl jeden z těch, kdy jste si navzájem vyměňovali DNA a házeli si do plic oxid uhličitý. Několikrát jsem tomu chudákovi zajela i rukou do rozkroku a vystavila ho velkému nebezpečí a trapasu zároveň. Za pohled na Draca mi to stálo za všechny galeony na světě.

Pak to ale mělo i ty horší stránky. Třeba jeho babička. Babča v penzi se zástěrkou kolem objemných boků. Ukazoval mi její fotku, kterou měl jako záložku na knížku. Bylo hezké, že k ní měl dobrý vztah, když to byla vlastně jeho „máma“ – hehe, tu jeho pravou mu zabila otcova štětka Bellatrix. Jenže babičky nejsou jenom ty sladké, milé a příjemné dámy, která vám upečou sušenku a ptají se, jestli máte dost cukříku v čaji. Nevillova babička byla stará semetrika, která děsně nutně potřebovala vědět, kdo je její budoucí snacha.

Dobrovolnice, prosím? Nehlaste se všechny.

Takže když dva dny po jeho dopisu dlouhém jak seznam zákonů kouzlení přišla odpověď, nebyl to obyčejný dopis. Nebyla to ani ta sušenka. Či sada čajového nádobí. Jeho babička poslala Huláka. Nebyl to jeden z těch předních, který vás porazí na zem a z kterého vám vlasy stojí hrůzou na hlavě ještě týden. Její Hulák zařval přes celou síň, že nutně potřebuje vědět jméno, narození, rodiče, rodokmen do šestnáctého století, typ hůlky, vzorek DNA, rentgen zubů a zprávu z gynekologie o ověření panenství. Uvědomte si, že nejhorší nebyl ten seznam věcí. Nejhorší bylo, jak to zařvala po celé síni při snídani. Všichni zmlkli a poslouchali. V hrobovém tichu její ječící hlas zněl skoro jak Bellatrix. Bylo to až směšné. Chtěla jsem brečet smíchy, ale překvapením jsem skoro ze sebe nevydala hlásku. Jakmile její hlas dozněl a v sále se rozlehl mlaskavý zvuk „posílám ti pusu“, vybuchli všichni v salvu smíchu. Celá jídelna dostala grády jen jediným pitomým vzkazem. Profesoři se zdvořile smáli za dlaněmi, Snape schoval svoji tvář za záclonou černých vlasů. Ramena se mu otřásala ve vzlycích smíchu. Neville a já jsme na tom byli nejhůř. Ten chudák asi nejvíc. Nevěděl, kam s očima, ani co má říct. Jeho rudá tvář se ve světle leskla od potu, který mu na čele vyrašil.

Chtěla jsem ho obejmout a na útěchu mu něco říct, protože já naštěstí na trapné situace byla zvyklá a chtěla se tomu zasmát nakonec taky, ale nenašla jsem v sobě tu odvahu. A Neville ani v sobě, aby to jen tak přešel. Utekl ze síně a od ostatních si vysloužil ještě větší výbuch smíchu. Byla bych bývala rozzuřeně zařvala za pomoci hůlky, ale McGonagallová byla rychlejší. Řekla, že se chováme jak pitomci z mudlovských rodin a ne budoucí čarodějnická elita. Souhlasila jsem. Řekla to trefně.

Po trapné snídani jsem se rozešla na hodiny. Od několika idiotů jsem si musela prohlédnout nejnovější posunky debility – ukazovali, jak si hrát na doktora. Jen jsem se usmívala. Stejně pak ani na chodbě pak neměli tušení, že mají kalhoty jasně níž, než by se měly nosit.

Ty hodiny trapných poznámek bych ještě přežila. Dokonce i od Hermiony, které se udělal na nose velký beďar, a dneska by ode mě byla nejlepší poznámka: „Neudělala se ti na tváři nová hlava?“ Ale neměla jsem to zapotřebí. Možná to bylo kvůli náladě, možná kvůli velké zimě a zasněženému počasí.

Mohla jsem být připravená na cokoliv. Nějaký terče od prváčků se sněhovými koulemi, další držkopády, záchodová kalamita, nebo klidně i další Hulák od babči Longbottomový. Rozhodně jsem nebyla připravená na Pottera a jeho rozzuřený výraz.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj, když jsem si všimla, že jde ke mně. Dokonce jsem i pohodila vlasy, aby ocenil moji neodolatelnost.

„Děláš si srandu? Proč jsi to udělala?“

Aha, tak dneska bez neodolatelnosti.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Nemusela jsem předstírat zmatenost, tohle bylo vážný. Potter se nerozzuřil každý den. Vlastně jsem ho s tímhle pohledem ještě nikdy neviděla. Ten dělal možná jenom na tátu. A teď vlastně i na dceru. Fajn, v rodině se to musí dědit, viď, Harry…

„Nechalas mi v pokoji vzkaz, že se mám jít podívat k tobě do ložnice, nejlépe pod matraci v levém rohu postele. A co jsem tam nenašel?“ Zvedl učebnici lektvarů do výšky a k mému nosu. Podle obalu rozpadajícího se v prach bylo jasné, čí to byla učebnice. Do camrálu, jak to našel?

Polkla jsem. Dost hlasitě. A velmi nenápadně. „Harry…“

„Jak jsi mohla, Sophie?“ vystřídal se mu na tváři ublížený pohled. Zprudka dýchal. Bylo jediné štěstí, že jsme byli na chodbě sami. Přitiskla jsem si své učebnice k hrudi, až odletovaly od těla v rytmu bušení mého srdce. Co teď? Co teď?

„Harry…“

„Zklamala jsi mě, Sophie. Proč jsi to udělala? Závisel na tom můj život. Proč bys mi ji brala zrovna ty? Je geniální. Tahle je jedinečná. Má v sobě určité kouzlo, co dokáže člověka udělat tím nejmocnějším ze všech.“ Oči mu svítily mocí. Měl pravdu, ta učebnice byla jiná. Ale nebyla to bible. A on se k tomu tak choval. Copak to má nějakou zázračnou moc? Ne. Byla to jen učebnice Severuse, kterej přišel na to, že i autoři se seknou. A že měl sakra dobrou moc to opravit. Nic na ní nebylo zvláštního. Až na ten poznatek o Severusovi, alias Princi dvojí krve. O tom se Harry nesměl dozvědět. Nesměl vědět, že nějak spolu souvisíme, či aby ještě přišel na to, že mám blízko k Voldemortovi. Byla to směsice hádanek a řetězců a já nehodlala ničeho riskovat. Radši si vymyslím trapnou lež, na kterou mi skočí leda totální debil.

„Ale, Harry, já ti ji nevzala. Proč bych to dělala? Co mě má zajímat nějaká pitomá učebnice lektvarů?“

A bylo to. Lhala jsem, jako kdybych lhala tříletému dítěti. Další argumenty očekávám za tři… dva… jedna…

„Aha,“ vyšlo z něj zaraženě. A já se podruhé za tento den málem znovu rozesmála.

To jako vážně? Pottře, ty jsi tak pitomej? Ještě víc, než se zdá, sakra… Ale dobře. Jestli se ti ta síť líbí, jen pojď, rybičko, k mamince. Dostaneš odměnu…

„Ale co dělala u tebe?“ nechápal a prohlížel si knihu, jako kdyby mu měla dát odpověď. Ještěže mu nemohla odpovědět. Určitě by mu povyprávěla, co jsme spolu zažily za peklo. Včetně toho, jak se zuby nehty bránila, aby neskončila mezi rozžhavenými polínky. Skrýš v podobě Komnaty nejvyšší potřeby se moc nevyplatila. Myslela jsem, že bude pokoj/moje postel bezpečnější. Asi... houbeles?

Pokrčila jsem rameny a zatvářila se překvapeněji než on sám. „Netuším. Absolutně ne. Harry, přeci bys nevěřil, že jsem to byla já, že ne?“ dodala jsem s hlasem naštípnutým pláčem na krajíčku.

„Ne!“ ozval se urychleně a oddechl si. Dokonce se i usmál! „Jasně že ne. Promiň, omlouvám se. Nemyslel jsem to tak, prostě se tam nějak vzala…“

„Musel ji tam někdo nastrčit,“ nahrávala jsem mu dál a Harry jen přikyvoval.

„Jo. Určitě. Díky. No, aspoň jsem ji našel. Uvidíme se později!“ Mávl na mě a odklusal i s učebnicí pryč.

Zmetek.

Ukradl mi knihu.

Teda Severusovi.

I když jsem mu ji ukradla já.

Sakra, to je bordel. A do háje dýňového, kde sebral ten vzkaz? Kdo to byl? Přece to nemohla udělat jedna z mých spolubydlících. Dokonce jsem výjimečně neobviňovala ani šmejdku. Nikdo mě neviděl, když jsem ji ukrývala pod tu matraci. Blbá skrýš! Tak laciná a trapná. Měla jsem ji hodit do toho krbu. A počkat, dokud z ní nebudou atomy popelu. No, teď už je pozdě. Hra o vlastnictví učebnice Severuse Snapea pokračuje.

Když o něm tak mluvíme, asi by nebylo špatné za ním zaskočit. Záhad se nám tu kupí víc, než starosti paní Longbottomové, jestli je její budoucí snacha ještě panna.

Zkus hádat, babčo. Už jsi i prababička.

 

 

„Je to v hazjlu!“ zahlásila jsem nahlas, když mi otevřel ve svém kamrlíku. Na okamžik po mně hodil jeden ze svých tajemných pohledů s bonusem nakrčeného obočí a zatáhl mě jedním jistým pohybem dovnitř. Pak se nade mnou naklonil tak blízko, že jsem si mohla prohlédnout jeho temné oči. Ani jsem v nich neviděla zorničku.

„Co se stalo?“

„Potter má knihu. Tu učebnici.“

„Grantová…“

„No jo, já vím, prosím, nic mi neříkej, ano?“

„Jak jsi to mohla dopustit?“

„Někdo mu dal vzkaz.“

„Cože?“

„Navedl ho na moji skrýš.“

„Skrýš?“

„Byla pod matrací v mém pokoji.“

Protočil oči a dal si přes ně ruku. Myslím, že se tomu výrazu říkalo nově facepalm. Teprve jsem se učila módní trendy od mudlů.

„Sophie…“

„Jo, byla to pěkná hovadina. Ale teď už mu ji asi z ruky nevyrvu, co? Jedině, že bych na něj blýskla zelený světýlko a řekla: ‚Ups. Pardon, já ho zabít nechtěla.‘ To by mi sotva někdo sežral.“

Snape chvíli nic neříkal, načež si promnul obličej a přešel k oknu. Od něj se na mě otočil, takže jsem viděla jen proti světlu tmavou siluetu.

„Jsi dcera Pána zla. A tebe jako skrýš napadne pod matrací?“

Protočila jsem oči. „Řekla jsem, že to nemáš komentovat.“

„Měla jsi mít zkušenosti.“

„A tys mi měl pomoct!“ připomněla jsem mu naštvaně a odhodila na zem věci i s taškou, abych použila svou slavnou gestikulaci. Natáhla jsem ruku neurčitým směrem. „Myslíš, že je to jednoduchý? Trpím tu každým dnem. Stýská se mi po mý dceři. Musím snášet poznámky od tý mudlovský šmejdky, nechat si okukovat prsa tím zrzavým blbečkem, předstírat chození s Longbottomem – nehledě na požadavky jeho babičky – a ještě koukat na toho-“ Rukama jsem naznačila, že nemám ani výraz pro Malfoye „- toho… toho… Prostě Malfoye.“ Blesk mnou projel o síle erupce. Doprdele. Malfoy. „Malfoy to udělal!“

Snapeův výraz se nezměnil. „A?“

„A?“ zopakovala jsem. „Chtěls vědět kdo, tak říkám Malfoy!“

„Nevíš to jistě.“

Ironicky jsem se zasmála. „Tak na to vsázím svého otce.“

„To by tě dřív zabil.“

Tahle věta mi na chvíli vyrazila úplně dech. Dokonce jsem zalapala po vzduchu, ale do svých plic ho nepobrala. „Co tím chceš říct?“ Svůj hlas jsem ani nepoznávala. Mluvil za mě můj strach.

„To, co jsem ti napsal na tom vzkazu,“ odpověděl mumlavě a otočil hlavu z okna. Stála jsem tam ještě pár minut, než jsem se konečně dala do pohybu a vyklopýtala z jeho pracovny.

Měla jsem být ta, co měla tušit víc než jiní. A teď to vypadá, že jsem spíš ta, co nemá tušení, co se jí děje za zády. Co to má, u všech Snapeů, znamenat?

 

Uplynul týden od veškerého dění. Neville už se nechoval tak nadšeně, že jsem jeho holka. Bral to skoro jako samozřejmost. Jednou večer jsem viděla, jak zase píše zákoník kouzlení své babičce. Barvitě tam líčil všechny podrobnosti o mně. Možná mi počítal pihy, počet kýchnutí a mrknutí. No co? Tak si babička počte. Tohle byla mezi všemi ostatními věcmi pro mě úsměvná záležitost.

Další byla parta Pottera. Sledovala jsem je. Dokonce jsem se i vykašlala na učení a sledovala jejich kroky, snažila se je poslouchat a poznamenávala si podezřelé akce, které spolu podnikali. Dokonce jsem se snažila zjistit, kde má Potter ukrytou učebnici lektvarů. Měl ji pořád v ruce. A když neměl, asi si ji schovával v trenkách. Jiný důvod jejího „chvilkového zmizení“ jsem neviděla.

Malfoy vymyslel, jak mi udělat další scénku. Už se netvářil naštvaně nebo uraženě, kdykoliv jsme se potkali a já chytla Nevilla za tlapku. Sám si přitáhl blíž Pansy a věnoval jí ještě nechutnějšího francouzáka. Při prvním setkání jsem málem narazila do sloupu. Pak už jsem se jeho směrem nedívala. Jen jsem měla takový zvláštní svíravý pocit v žaludku.

A jako poslední přišla na řadu nejpřekvapivější událost od doby příjezdu do Bradavic. Profesor Křiklan se rozhodl pořádat večírek na počest pozdější oslavy Vánoc a radosti z nadaných studentů na jeho hodinách lektvarů. Pozval především mě a Harryho. Zdůrazňoval nám datum, místo a čas konání tolikrát, že jsem to uměla víc než Avada Kedavra.

Váhala jsem, jestli přijdu. Na co? Vždyť stejně za chvíli budu celostátně hledaná osoba. Už vidím ten titulek: Sophie Grantová (16, na fotografii) tento rok nastoupila na Školu čar a kouzel v Bradavicích. Podle zdrojů se půl roku přátelila s velice známým mladým kouzelníkem, panem Harrym Potterem (U 16). Právě tato dívka je podezřívána z úmyslné vraždy Harryho Pottera kletbou Avada Kevadra… a shodou okolností by to mohlo být na Křiklanově večírku i díky mé zázračné zaprášené lahvičce, kterou jsem tu dostala jako první dárek.

Tekuté štěstí.

Přehodnotila jsem celé své plány a vytáhla starší černé upnuté šaty, které jsem už skoro ani nenosila. Naposledy jsem je ještě měla před těhotenstvím. Teď jsem byla ráda, že jsem se do nich sotva vešla. Mama kila dělají hodně.

Den před večírkem jsem se procházela v knihovně a hledala nějakou knihu, kterou bych mohla praštit jednoho třeťáka, kterej si dovolil tolik, že mi sáhl na zadek. Ta kniha by musela vážit nejmíň tunu, abych měla potěšení z toho, že jsem mu přelámala všechny kosti v těle.

Místo tunové bichle jsem našla Pottera s Hermionou. O něčem se vášnivě bavili, Harry ze sebe zrovna vydával svůj trapný hihňavý smích. Přikradla jsem se za regálem blíž, až nás oddělovala jen série knih o přesličkách.

„Ne, Harry, kohokoliv jinýho, ale ne ji.“

„Ale Hermiono, už jsme to tolikrát řešili. Je fajn. Je to kamarádka. A navíc ji Křiklan pozval taky!“

Po těhle informacích jsem zbystřila víc. Vážně se baví o mně?

„Asi jsi zapomněl, že ti ukradla učebnici,“ pronesla kousavým tónem a vrazila jednu z knih z náruče do poličky těsně od mého oka. Škubla jsem sebou.

„Ale neukradla…“

„Jo? Jak to víš?“

„Řekla mi to.“

Hermiona se rozesmála. Sarkasticky. Skoro jako já, mrcha.

„Kde ten mozek máš, když ne v hlavě, Harry?“

Vážně se musíš ptát? To je jasné asi komukoliv kromě tebe.

„No, já…“

„Hele, Harry, dělej si, co chceš. Klidně s ní jdi. Jen mi pak nebreč na rameni, že si Grantová odskočila za Malfoyem, ano?“

Ty mrcho jedna…

„Proč za-“ začal Harry, ale přerušil ho jiný hlas.

„Sophie! Co hledáš? Na přesličky jsem odborník!“ zahalekal na mě ze vzdálenějšího konce Neville. V tu chvíli šmejdka rozhrnula knihy mezi námi. Zamračila se.

„Tys poslouchala?!“

„A můžu ti taky něco najít o žaberníku. Harry má s tím zkušenosti,“ zasmál se můj přítel a objal mě rukou kolem ramen. Tak neohrabaně, až jsem se málem sesypala na podlahu.

Harrymu se v očích blýsklo pochopení. Chtěl mě pozvat a takhle to asi nedopadne. Zatracenej Longbottom!

„Jo, vlastně poslouchala,“ ozvala jsem se. „A souhlasím. Harry?“ usmála jsem se na něj a vyvedla z míry všechny kolem sebe. Neville měl jediný štěstí, že nevěděl, co se děje.

„Tak jo,“ oplatil mi úsměv a zrudl. Hermiona se po něm ohlédla a strčila do něj. Využila jsem chvilku nepozornosti a zmizela za roh knihovny. Za sebou jsem slyšela volání Nevilla. Přesto mě lákalo zmizet ve stínu od lamp až z knihovny.

Nakonec jsem to dokázala. Zítra večer zabiju Harryho Pottera.                      

 

Přesně v šest večer jsem stála na chodbě před hlavním vstupem do místnosti, kde se měla pořádat ta slavná divoká party. Všichni měli na ní kostýmy z dvacátých let. Včetně uvaděčů. Skoro jsem litovala, že jsem si nenakulmovala vlasy a neskotačím tu charleston. Křiklan se asi zapomněl zmínit, že to bude party pro důchodce.

A kde je vůbec zatracenej dědek Harry?

„Ahoj, Sophie, jdu pozdě, promiň. Ron mi schoval někam motýlka a… no, nic,“ odmlčel se a uhladil si smoking. Popravdě, vypadal trochu hůř než na vánočním plese. Měl rozcuchané vlasy, které mu zezadu stály, a ani slabý pokus o ulíznutí mu na dojmu vrabčího hnízda moc neubral.

Měla jsem co dělat, abych ze sebe vymáčkla něco srozumitelného. „V pohodě,“ hlesla jsem nakonec a čapla jeho nabízené rámě. Na svých podpatkách jsem byla krapet vyšší. Teď jsem si ale připadala maličká. Čím víc se měla blížit moje hodina zabíjení, tím víc jsem ztrácela odvahy. Zaryla jsem nehty do dlaně.

Křikův večírek byl zrovna v plném proudu. Všichni z jeho klubu se vesele bavili, povídali si se svými partnery nebo ochutnávali všechny pochutiny, co jim přinesli číšníci na stříbrných tácech. „Číšníci.“

„Sophie,“ zabrebtal za mnou hlas Nevilla. Díval se na nás s Harrym jak na zjevení. Viděla jsem tu bolest v očích, kterou dával najevo, jak moc jsem ho zradila i zranila. Dech se mi na chvíli zarazil v plicích a já nedokázala reagovat. Tác mu vypadl z ruky. Z počátečního šoku a chvíle stavu na pláč zatnul zuby, naposledy po nás přejel pohledem a vyběhl ze sálu. Cestou ze sebe škubal bílou vázanku a další části uniformy dobrovolníka.

Tak tohle jsi posrala, Grantová.

„Neville!“ křikla jsem za ním, ale Harry mě zastavil zpátky. Omluvně se na mě usmál.

„Promiň, nevěděl jsem, že vy dva…“

„Je to složitý,“ povzdechla jsem si. Rukou jsem si ulízla nakulmované vlasy a svěsila hlavu. „To je jedno, vysvětlím mu to později,“ usmála jsem se. Bolelo mě to i za Nevilla. Chudák. Vážně jsem mu nechtěla ublížit. Byl jedinej ze všech ostatních, co by si zasloužil hodnou holku, velkou porci čokolády a pořádný objetí. Já mu nedávala ani jedno.

Nevěděla jsem, kam mě Harry táhne, ale v mysli jsem se okřikovala, ať přestanu myslet na Longbottoma a soustředím se. V miniaturní taštičce jsem měla lektvar tekutého štěstí. Jeho účinky nebyly na delší dobu a já potřebovala ihned získat odpovědi. Kdybych si ho vzala před večírkem, už bych tu jedinou dávku dávno vymrhala.

„Pane Pottere, slečno Grantová, moc rád vás vidím. Takže jste šli spolu? To mám velkou radost. Jak se vám daří?“ vyptával se formálně Křiklan a nezapomněl se při tom zašklebit. Nechala jsem Harryho mluvit a rozhlížela se po celé místnosti. Doufala jsem, že Harry nevypráví, jak jsem mezitím dala Longbottomovi kopačky.

Křiklan si naneštěstí mého zoufalého výrazu všiml. „Hledáte něco, slečno?“

„Já– no,“ zakoktala jsem a pak vyhrkla: „Toalety?“

„Tamhle do té chodby a doprava. Je to umývárna. Záchody jsou společné. Nezdržujte se dlouho,“ zasmál se a otočil se na ostatní.

„Chceš doprovodit?“ nabídl mi Harry. Ani jsem si nevšimla, že ho celou dobu svírám za předloktí. Pustila jsem ho, jako kdybych dostala ránu elektrickým proudem.

„Ne, dobrý. Počkej tu na mě. Já hned… přijdu,“ vyšlo ze mě sípavě a rozběhla se určeným směrem na toalety. Doufala jsem, že ještě nebyl šampus, jinak by byly všechny kabinky plné k prasknutí.

Naštěstí se umývárna a záchody nacházely trochu dál od sálu večírku a byly tmavé. Kdyby tu někdo byl, rozhodně by si rozsvítil. Kdyby tu byla Sophie Grantová, samozřejmě by si nerozsvítila. Zavřela jsem za sebou dveře a chvíli v tom tichu doprovázeném v určitých intervalech kapání kapek vody zhluboka dýchala. Ne ten smrad, ale snažila jsem se ustálit svůj přerývaný dech a jasně bušící srdce. Takhle mi táta nepopisoval smrt. Říkal, že je to adrenalin, že mě to donutí sevřít hůlku a honem vyřknout to pitomé zaklínadlo. Ani jeden příznak jsem neměla. Byla jsem neskutečný srab. A kvůli tomu jsem tu hnila půl roku. Výborně…

Nakonec jsem přešla k jednomu z umyvadel. Bylo celkem zaprášené a zátka i malinko plesnivá. Zrcadlo bylo zamlžené, jako kdyby tu chvíli předtím někdo pouštěl horkou vodu. Kapesníčkem jsem mlhu jemně umazala a dívala se na svůj odraz. Nepoznávala jsem se. Co jsem? Kdo jsem? Proč to dělám? O co se snažím? Proč jsem do toho chtěla jít? Proč to nemohl udělat někdo jiný? Co jsem si vlastně o sobě po všech tě prožitých letech myslela?

Otázky mi vířily hlavou jak mozkomorové nad Azkabanem. Opřela jsem se o umyvadlo a znovu začala zhluboka dýchat. Byla jsem už příliš dlouho pryč. Ještě chvíli a půjde mě Harry hledat s otázkou, jestli nemám zácpu.

Sebejistěji jsem vytáhla lahvičku tekutého štěstí. Jemně nažloutlá a pečlivě zazátkovaná. Množství bylo malé. Měla jsem možná jen pár minut na to, abych to z Pottera dostala. Snad už po milionté jsem se nakonec nadechla, otevřela zátku, zavřela oči a přibližovala se lahvičkou k ústům…

Náhle se ozval svištivý zvuk. Jen vteřinu a poznala bych bolest kletby Crucius. Otočila jsem se na toho pachatele, co zasáhl zrcadlo.

„Nedělej to, Grantová,“ zavrčel hrozivě Draco. Měl skoro šílenství v očích. A viděla jsem v nich i svůj strach a bolest. „Nedělej to, prosím.“ Hůlku měl na mě namířenou, ruka se mu třásla. Stáhl obličej v bolestivou grimasu. „Prosím.“

„Ne,“ vyšlo ze mě a v tu chvíli jsem popadla hůlku já a namířila ji na něj. „Petrificus totalus!“

Draco uskočil, takže kletba zasáhla stěnu za ním. Rozeběhla jsem se jeho směrem. Lahvičku jsem měla stále otevřenou v ruce, palcem jsem dělala provizorní zátku. V druhé ruce jsem svírala hůlku a rozhlížela se na všechny světové strany. Zrcadlo mi prozradilo, že Draco je za mnou. „Pouta na tebe!“ vykřikla jsem znovu a Draco sebou smýkl stranou.

Vyslal proti mně další kouzlo, které jsem odrazila. Pak já a odrazil ho on. Bojovali jsme spolu bez jakýchkoliv pravidel.

„Dost! Malfoyi, dost!“ zakřičela jsem plačtivě a odrazila další kouzlo, až vylétly jiskry. „Nenuť mě to udělat. Prosím, Draco!“

Draco se na chvíli zastavil v pohybu. Dýchal přerývaně, po tváři mu tekly slzy. „Nedělej to, Sophie. Nikomu neubližuj. Utečeme spolu.“

„Já musím,“ zašeptala jsem. „Dala jsem slib.“

„Když ho zabije někdo jiný první, přísaha se ruší.“

„Chci to být já. Prosím. Podívej,“ ruku s hůlkou jsem pomalu položila na zem, abych mu naznačila, že se vzdávám. „Udělám to a pak zmizíme. Prosím, Draco, nech mě to dokončit.“

Draco svěsil ruku s hůlkou k tělu. Usmála jsem se.

Evanesco!“ zakřičel na tekuté štěstí v mé dlani, které hned vylétlo a roztříštilo se o stěnu.

„Né!“ vykřikla jsem v běhu k roztříštěné lahvičce a tekutině, která vyhasínala. Malfoy byl překvapením oněmělý. Couvl.

Po kolenou jsem se doplazila k hůlce a sevřela ji. Než jsem však stačila vykřiknout ta slova, která jsem původně dnes chtěla použít na někoho jiného, ozval se za mnou jiný hlas, který svým zaklínadlem Sectum Sempra odhodil Malfoye stranou. Začal hekat bolestí. Na jeho bílé košili se objevovaly krvavé rány. Kolem jeho těla se začala mísit krev s vodou, která předtím zasažená vytekla z umyvadla.

Podívala jsem se za sebe. Harry stál za mnou, ve tváři byl smrtelně bílý a z ruky mu vypadla hůlka.

Neslyšela jsem samu sebe, co říkám, ani co dělám, vím jen, že jsem doběhla (snad i po kolenou) k Malfoyovi a začala hystericky křičet. Cloumala jsem s jeho tělem, zatímco se Draco svíjel v bolestech. „Ne! Draco, prosím. Ne, ne, ne. Miluju tě, ne, prosím…“

V dálce za mnou se ozvaly těžké kroky a čvachtavé zvuky. Někdo mě odstrčil hrubou silou a začal se sklánět nad tělem Draca. Někdo s černým pláštěm a mastnými vlasy. Hůlkou začal mávat nad jeho tělem a mumlat různá zaklínadla. Vzlykala jsem v kaluži vody, zatímco mě zezadu objaly Harryho ruce. Tiskla jsem se k němu pevně a nepřestávala štkát.

Po chvíli zvuky mumlání přestaly a Dracovo tělo se přestalo škubat. Krvavé šmouhy na jeho košili zmizely. Začal dýchat pravidelně. Snape se k nám otočil a namířil na nás hůlkou. Něco musel říct takového, že jsem hned ztichla a dezorientovaně koukala před sebe. Pak mě moje tělo postavilo a samo odvedlo zpět směrem ke Křikově večírku. Uvnitř sebe jsem cítila, že je něco v nepořádku, ale nedokázala jsem to povolat na povrch.

Hluk v sále byl jen kulisou pro hučení v mých uších. Podívala jsem se na Harryho. Tvářil se stejně zmateně jako já. Vedl mě někam stranou. Než jsme se zastavili, už jsem ani neslyšela hluk, ani hučení. Bylo ticho jak v hrobě.

„Stýská se mi po nich. Po matce. Po otci,“ promluvil Harry. Ani jsem nevěděla, proč mi to říká. „Stáli při mně. Tam. Na hřbitově. Když zabíjel Cedrika.“ Zamrkala jsem a význam jeho slov mi docházel. Podívala jsem se na jeho zasněnou tvář. „Byli jak živí. U mě. Pomohli mi. Stáli jen kousek ode mě a já se jich mohl dotknout. Tvrdili, že jsou v mém srdci, ale já je cítil. A když umíral Sirius… on byl u mě taky. Viděl jsem tolik smrti. Ta tvář, když zemřel. Když ho zabili…“

Prostředí kolem nás se začalo vyjasňovat. Seděli jsme na schodech jen chodbu za sálem Křikova večírku. Byl tu klid, tma a sněhové vločky padaly na okno za námi. Měsíc nás svým srpem slabě ozařoval. Plakali jsme spolu. Já a Harry. Jeden druhému opření o rameno. Trvalo to chvíli a možná jen roky. Pohlédli jsme si do tváře. Neznámá síla nás přitáhla k sobě a my se o sebe otřeli rty. Cítila jsem na nich slanou chuť od jeho slz. I on ji musel cítit. Ale nepřestávali jsme. Jen jsme se k sobě přitiskli víc a polibek prohloubili. Možná za nás jednalo zoufalství, neštěstí i omámení, které jsem v sobě cítila. Možná mi srdce říkalo, že je něco špatně, že se něco děje. Ale nedokázali jsme přestat.

Věděla jsem jen jediné. Políbila jsem svou oběť.

Políbila jsem Harryho Pottera.


Tak. Tak trochu nemám slov, možná i jako vy, kteří to čtete :D Tahle kapitola byla pro mě tak zvláštní psát, to mi věřte... Jen, než se strhne lavina otázek a možná i nadávek, počkejte si do příští části. Nakonec to nedopadne tak, jak si někteří z vás myslí :) A snad se jinak kapitola líbila :) Děkujeme za ohlasy a doufáme, že s námi zůstanete do konce. Zbývá jen šest kapitol a epilog :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 16:

5. Ealex
29.01.2016 [18:54]

Emoticon Emoticon Emoticon

4. Trisha přispěvatel
27.01.2016 [20:59]

TrishaCarrol ďakujem za odpoveď :) Chcem len vysvetliť, že Harry odrazu zmenil tému na rodičov,a to bolo troška divné pre mňa. Pretože to, že si na nich spomína mi došlo rovnako, ako mi došlo, a to aj opisujete v príbehu, že Sophi má Nevila ako kamaráta rada. Som rada, že sa vysvetlilo vymazanie spomienok, aspoň mám jasnejšie.
A určite nechcem, aby ste sa držali originálu, pretože ani ja by som sa ho nedržala, kebyže píšem vlastný príbeh na Pottera. Som rada, že píšete túto poviedku, tak ako teraz. Chápem, že opisy sú nuda, to máme spoločné, ja ich tiež nemusím a tiež si spomínam na spoluautorskú prácu a občas to ide riadne na nervy Emoticon takže chápem, že je to náročné. Ja len, že niekedy je aj detail, aspoň jeden potrebný. A je mi ľúto, že končíš, pretože píšeš super. Vy obe. Dúfam, že po nejakom čase zmeníš názor. Emoticon

3. Carol1122 přispěvatel
27.01.2016 [16:06]

Carol1122Mimi: moc děkuju za komentář, potěšil mě! Emoticon Emoticon

Trisha: taky děkuju za komentář. Před tím, než ti tady některé věci vysvětlím, chci, abys věděla, že kapitolu jsem psala já. Ne Eliza. Takže jestli se někde stala chyba, leda tak mojí vinou.
Musím se přiznat, že jsem si ten komentář četla víckrát, abych to pochopila. Asi máš z části pravdu. Je to trochu uspěchané a hrr. Nechtěly jsme to ale zbytečně natahovat. Už jen z důvodu, že na tom pracujeme přes rok a půl a vidíš, že tolik kapitol není. Spoluautorská práce je ta nejhorší ze všeho. Domluva na kapitolách, na celém vývoji, myšlenkách... Určitě mi dáš za pravdu. Psala jsi taky s Perličkou, takže víš, o čem mluvím. Možná jsme to uspěchaly s kapitolami. Ale ohledně děje a tvých otázek (i když mezi češtinou a slovenštinou se dá lehce ztratit):
1) Harry byl po celou dobu přítomen, takže slyšel i to vyznání. Ale Snape jim vymazal jen teď ty vzpomínky krátkodobě z umývárny, aby Harry ještě nic netušil a Sophie nemyslela na Draca.
2) Na rodiče si Harry (ještě) pamatuje. Opravdu to bylo jen chvilkové vymazání.
3) Vztah s Nevillem jako kdyby nebyl. Sophie ho brala jen jako milého kamaráda (z Bradavic ho měla ze všech opravdu nejraději), ale nechtěla mu ublížit a nechtěla, aby Draco viděl, že ve skutečnosti má ráda jeho. Sophie si nechtěla přiznávat jakékoliv city, když měla Úkol, ale ve skutečnosti byl pro ni vždy a jen Malfoy (i přes ty hrůzy, co jí kdy udělal)
4) Ohledně Harryho je to komplikovanější. Nemají mezi sebou žádné city, dala jsem to jako pod vlivem kouzla i nedořešenou otázku. Na tohle ti odpověď dát, bohužel, nemůžu.
5) Harryho na učebnici navedl ve skutečnosti Malfoy. Ale to není tak důležité. To jako "deleted scenes" Emoticon

Celkově se ti tedy omlouvám. I ostatním, pokud to tak berou. Buď si počkáte ještě do konce, abychom vyřešili hlavní pointu, nebo skončíte v této fázi. Rozhodnutí je na vás. My už kapitoly měnit nebudeme. Komu se líbí a chce s námi zůstat, budeme rády. Na detaily jsme se příliš zaměřovat nechtěly. Já sama nesnáším rozvleklé kapitoly s dlouhými popisy o ničem. Ono to později začne čtenáře hodně nudit. I výborný, celosvětově známý autor by to neudělal.
Chtěla jsem ještě připomenout, že naším cílem nebylo "okopírovat" HP. Chtěly jsme to zasadit do stejné doby a prostředí, ale s jiným vývojem. Nemůžeme všechno opisovat a spojovat si to s originálem.
Ještě jednou se omlouvám, kdyby nebylo něco vyřešené, Trish. Zkus se spíš dívat na to jako na celek. Emoticon
Mně bylo líto sem ten příběh nedat, nebo ho i nedokončit. Já po tomhle stejně s psaním končím, tak jsem se chtěla alespoň rozloučit takhle. Ale i tak děkuju za názor Emoticon

2. Trisha přispěvatel
27.01.2016 [15:12]

TrishaTak takto... myslím,že ani slovo chaos nie je výstižné, pretože som sa pri posledných odsekoch doslova stratila. Hlavne keď Harry použil Septu sempru. Vtedy akože hneď zdrhol, alebo ešte počul Sophiino vyznanie? Som zmätená. prispelo k tomu aj to, že keď už vyšla, Harry sa rozhovoril o rodičoch.. Má mima pravdu a Snape im vymazal spomienky alebo ich zaklial nejako inak?
Okrem toho, ten vzťah s Nevilom bol viac ako len prvoplánový, ak nie, tak sorry, ale vzhľadom na túto kapitolu nechápem, na čo to bolo dobré. Viem, na začiatku som bola celkom za, lebo som myslela, že to trocha natiahnete, no teraz... Asi ste mohli vymyslieť niečo iné, aby Sophi na zápase poslala Draca kade ľahšie, pretože do tejto kapitoly to prinieslo veľa riadkov bez pointy. Dobre, beriem, že na Sophi musí byť nátlak, hlavne ak sa blíži koniec, no Nevile, chudáčik, je ešte biednejší než kedy bol.
Navyše,zranenému Dracovi vyznáva lásku a potom bozkáva Harryho. Keď už, dala by som tam opis citov. Aspoň teraz sa tam žiadali, hlavne keď zranil Draca, pretože by to spomalilo dej. Prišlo mi, že nasledujúce veci boli príliš hŕ. A hoci si to viem domyslieť, a je to jasné, predsa len by to chcela aspoň dve vetičky, ako sa jej zbláznili city.
Mimochodom, myslím, že to bola Hermiona s tou knihou. A ak našla aj ostatné veci od Malfoya a fotku Ariadne... tak to bude mať Sophi veľa čo vysvetľovať.
Neviem ako to vnímajú ostatní čitatelia ale... mali ste aj lepšie kapitoly baby... Ako obsahovo super, ako vždy, len škoda, že mi to tak zbehlo... (plus Nevile) Emoticon Ale teším sa ďalej. Snáď sa to vysvetlí.

1. mima33 admin
27.01.2016 [10:11]

mima33No chudák Neville. A Malfoy... Emoticon Takmer som zamdlela po tom, čo mu Sophie povedala Emoticon ale čo im to urobil Snape? Vymazal im spomienky? A ten koniec! Emoticon

Takže do konca už máme len kúsok, tá informácia ma prekvapila a neviem si predstaviť ako z tejto šlamastiky vykorčuľujete - o to viac sa na to teším Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!