Ukradený svět II - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přerušujeme vysílání. Čerstvé zprávy z Británie. Divoce bušící srdce... a jedno rozhodnutí. Zvítězil v Agnes konečně ten nebelvírský lev, schovaný hluboko v jejím srdci?

29.04.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 401×

XI. KAPITOLA JEDENÁCTÁ: Sedm smrtijedů v Příčné

Večerní program se nesl v podobném duchu jako předchozí den. Zahnali děti do postelí, příběh na dobrou noc jim tentokrát vyprávěla Agnes – vybrala si pohádku o jezinkách, protože tu měla Emily nejraději – a potom se sešli dole v obývacím pokoji u vína a sýrů. Olivy toho dne vynechali, protože Tom sebral veškerou odvahu a řekl tetičce, že je nemá rád.

Před jedenáctou zapnuli rádio, ale tentokrát nebylo moc zajímavých zpráv – nějaký kouzelník popisoval, jak pěstovat obří dýně i na malém prostoru, a jakási čarodějka, která vyhrála talentovou soutěž, zpívala v přímém přenosu Kotlík plný lásky. Zatímco Tom diskutoval s Angeline o válce, kterou nezažil a které Angeline nejspíš zažila až příliš, začala Agnes pomalu klimbat. Nejspíš by úplně usnula, kdyby v rádiu nedošlo k náhlé změně programu.

„Pozor, přerušujeme vysílání kvůli zvláštní zprávě. V noci na dnešek došlo k dalším vraždám, po pachatelích se stále pátrá. Těla obětí zanechaná v Příčné ulici byla objevena náhodnými svědky během dnešního rána. Podle našich informací může jít o stejného pachatele jako toho, který řádil v Prasinkách… i zde jsou těla pověšená na lampách, mají uřezané levé rukávy a na předloktích zbytky Znamení Zla… Zdá se, že se v mnohých případech jedná o ostatky osob, které by podle oficiálních zpráv měly být ve vězení nebo dávno po smrti…“

Agnes se na gauči překvapeně vztyčila; nebyla si v tu chvíli jistá, jestli to, co právě slyšela, bylo skutečné, nebo jen výplod její představivosti. Šokované výrazy ve tvářích Angeline i Toma ji ale přesvědčily, že se se to skutečně děje.

„Ministr kouzel Ronald Weasley svolal na dnešní jedenáctou hodinu mimořádnou tiskovou konferenci, na níž hodlá objasnit situaci…“

Jako ve zpomaleném záběru sledovala Angeline, jak pomalu vstává a svým stařeckým krokem se šourá k rádiu, aby na ně poklepala hůlkou a zašeptala jakési zaklínadlo. V momentě, kdy to udělala, se před jejich očima objevil černobílý obraz Příčné ulice. Jindy jedna z nejrušnějších částí kouzelnického světa působila jako paralyzovaná strachem, jako by všichni v šoku sledovali hrůzostrašnou výzdobu, která se objevila na jejích kandelábrech – sedm mrtvých těl, oběšenců, jimž všem chyběly levé rukávy.

„Některé poznávám,“ řekla tiše Angeline.

„Já taky,“ poznamenal Tom. „Táta mě nutil sledovat všechny soudy s bývalými smrtijedy, když jsem byl kluk. Myslel jsem… tihle lidi přece byli ve vězení, ne? To je někdo odtamtud unesl, aby je mohl zabít?“

Agnes vstala z gauče a přešla blíž, aby lépe viděla na to, co se v Příčné ulici vlastně děje. Záběry na mrtvé byly snad ještě syrovější než ty, které byly sotva před osmačtyřiceti hodinami promítány na povrch veliké mléčně bílé koule v centrále odboje. Bílé tváře s vytřeštěnýma očima, hrůzy smrti navždy vtisknuté do nehybných obličejů, uřezané levé rukávy, škaredé černé Znamení na předloktích. I ona samotná některé ze zavražděných poznávala – ten nejblíž ke kameře musel být Rookwood, ti další dva nechvalně proslulá dvojčata Carrowovi. „Támhle je Yaxley a Dolohov – zatraceně, tihle chlápci museli být v Azkabanu!“ slyšela Toma.

„Yaxley, Dolohov, oba Carrowovi, Rookwood, Macnair a Travers,“ zkonstatovala tetička Angeline. Byla v obličeji bílá jako stěna.

„Všichni dostali doživotí,“ zněl odněkud z dálky Tomův hlas. „A měli za co, každý z nich má na krku minimálně desítku vražd… zabíjeli mudly a kouzelníky z mudlovských rodin… táta vždycky říkal, že jsme v tomhle případě měli znovu oprášit trest smrti… ale tohle…“

Agnes v uších bušila krev, cítila srdce až někde v krku. Všechno krom jejího tepu bylo tak divně zpomalené. Zdálo se jí, že se vznáší v nějaké jiné, cizí dimenzi. Takže už je těch vražd deset. Znamenalo to, že je Roxana mimo podezření? Neexistoval přece způsob, jak by se sama dokázala vloupat do Azkabanu a unést odtamtud devět lidí… Neříkali v těch zprávách, že někteří z těch zabitých mají být ve skutečnosti už po smrti? Je možné, že by byli tihle smrtijedi – skuteční vrahové mudlů – z nějakého důvodu součástí Programu na Ochranu Obětí Válečného Režimu (POOVR), i když ve skutečnosti žádnými oběťmi nebyli?

Co všechno Agnes před sedmi lety zachytila na snímcích svého fotoaparátu? Bylo mezi nafocenými stránkami ze záznamů POOVRu i některé z těchto jmen? Pohled jí padl na blednoucí nápis MYSLÍTE, ŽE VÁLKA SKONČILA? na schodech Gringottovy banky, který byl na záběrech vidět v pozadí. Mohl do toho být zapleten Potterovic odboj? Síla působení Mlhy je ovlivnitelná emocemi, mírou soustředění na fakta, která má zakrýt. Rozpoutáním globální paniky a připomenutím války se destabilizuje, což umožní její snazší zničení. Je to poněkud kruté, ale účel někdy světí prostředky… Tak to říkal profesor Gilroy, nebo ne? Vyvolání hysterie je úmyslné… protože pak bude snazší zrušit Mlhu… Mohli by zajít takhle daleko? Protože účel světí prostředky?

Nebo to udělalo Ministerstvo. Weasley měl nepochybně důvod, proč se zbavit Lee Parsonse – vždyť na něj ten chudák chtěl shodit tiskařský lis. A Malfoyovi, kdysi stará a mocná rodina, byli pro změnu velice známí svou nenávistí k Weasleyům, kteří jim poté, co se s koncem války dostali na vrchol, tuto nevraživost opláceli, kde mohli. Ministr kouzel měl jistě volný přístup k azkabanským vězňům. Mohl vytáhnout sedm smrtijedů z basy, zabít je stejným způsobem, jakým byli zavražděni Malfoyovi a Parsons, a těla vystavit v Příčné ulici, aby to následně mohl shodit na odboj a veřejně jej tak označit za extrémistickou skupinu.

Z obou těch představ jí bylo špatně. Udělala na vratkých nohách pár kroků směrem ke kanapi a zvedla z něj Roxanin kabát, který jí tetička Angeline kouzlem upravila na její velikost. Zkontrolovala, že má obě dvě svoje hůlky; v jedné kapse navíc nahmátla čokoládovou tyčinku. Už z ní sice kdosi (zřejmě majitelka kabátu) jednou ukousnul, ale i tak mohla posloužit jako svačinka na cestě, na niž se hodlala vydat. „Agnes…? Agnes, co to děláš?“

Tomův hlas se mísil s divoce bušící krví v jejích uších. Oblekla si kabát a kolem krku omotala půjčený šál. „Agnes, slyšíš mě? Kam chceš jít?“

Domů. Domů? Žádný domov už není. Je jen Příčná ulice a sedm mrtvol na kandelábrech. Zrychlený dech a v každém nádechu kritický nedostatek kyslíku. Bolest na hrudi. Vědomí, že musí odsud. Ovšemže patříte k odboji, Agnes. Proto se tolik děsí možnosti, že by do toho všeho byl Auguronův odboj zapleten. „Půjdu do Příčné ulice," oznámila Agnes. „Já… já musím zjistit, jak…“

„Jak jako půjdeš do Příčné ulice?“ zopakoval po ní Tom. „Co tím jako myslíš, že půjdeš do Příčné ulice? Zbláznila ses?“

„Prostě se tam přemístím,“ odpověděla mu. Trochu bojovala s knoflíky na Roxanině kabátě, třásly se jí ruce, takže se jí zapínaly podstatně hůře než za normálních okolností.

„Přemístíš se? Přes oceán? To přece nejde, je to moc daleko!“

„Ne tak docela,“ vložila se do toho tetička Angeline. „Harry s Roxanou se takhle občas přemisťují… i když je samozřejmě bezpečnější si to rozdělit na fáze a přemisťovat se po kratších úsecích…“

„Máte mapu, tetičko?“ otázala se Agnes.

„Ale jistě… Harry dal dohromady několik tras, vymyslíme, která je pro vás nejvhodnější, abyste se dostala do Británie…“

„Vy ji v tom budete ještě podporovat?!“ prskl Tom. „Agnes, vždyť jsme se o tom přece bavili. Četla jsi ten článek… Nemůžeš se tam vrátit! Musíme zůstat tady, v Útočišti!“

„Sám jsi odsud přece chtěl co nejdřív odejít!“

„Jo, ale rozhodně ne zpátky do Británie!“

„Tady je to,“ zavrněla tetička Angeline a rozložila na televizní stolek mapu světa. Různobarevnými fixami na ní byly zakresleny trasy pro přemisťování. „Dle mého názoru bude nejlepší, když to vezmete po modré, přes Newfoundland, Agnes… mělo by to vycházet asi na osm skoků…“

„Co si jako myslíš, že tam budeš dělat?“

„Nevím,“ hlesla Agnes. „Něco už vymyslím. Tam venku umírají lidé, Tome, a já…“

„A ty budeš jedna z těch mrtvejch, jestli tam půjdeš!“

Neodpovídala mu. Naklonila se nad mapu a snažila se co nejlépe si zapamatovat modrou trasu. „Neexistuje jediný racionální důvod, proč bys tam měla chodit…“ slyšela dál Tomův hlas.

„Dám vědět Roxaně, že jste zpátky v Británii, Agnes… určitě pro vás najdou u odboje využití,“ ujišťovala ji Angeline.

„Zbláznily jste se. Obě jste se zbláznily.“

Agnes stočila mapu do ruličky a schovala ji do vnitřní kapsy kabátu. Začíná válka. Některé věci se musí stát, aby se mohly stát jiné. A někdy je potřeba přestat utíkat. „Dej za mě pusu Emily, Tome,“ řekla a překvapilo ji, jak klidně to znělo.

Přemístila se. To poslední, co z Útočiště viděla, byl Tomův naprosto šokovaný pohled.

„Proč jsi to udělala, Rox?“

Harryho hlas zněl v prázdné bradavické učebně s obviňující ozvěnou. Roxana, která se značně opuchlýma očima seděla na jedné z lavic s rukama v klíně, pokrčila rameny. V obličeji měla prázdný výraz. „Bylo to zoufale snadné, víš?“

„Chtěla jsi mě zabít,“ poznamenal.

„Chtěla jsem vědět, kdo vlastně jsem, Harry,“ řekla mu na to.

„A zjistilas to?“

„Zjistila jsem, kdo být rozhodně nechci.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 11. kapitola:

2. TajemnyKvetak přispěvatel

29.04.2021 [19:39]

...A probuzená lvice vydala bojový pokřik a hurá zpátky do staré dobré Anglie, ano. Emoticon Tom je v tomhle opravdu úplně jiný než Agnes. Není vyloženě posera, ale prostě uvažuje o věcech úplně jinak než ti praštění Nebelvíři - a nedochází mu, že je za dobrou budoucnost třeba opravdu bojovat.
Myslím, že pomoc odborníků snad potřebovat nebudeš. Teda... možná. Nachystala jsem si toho na své čtenáře ještě... dost. A těm infarktovým stavům se zaručeně nevyhneme. Kdyžtak jsem tu, připravena v komentářích asistovat s první pomocí, haha!
A koukám, že na to, jak nerada zabíjím v povídkách postavy, mám u tohohle díla docela solidní killcount Emoticon
Děkuji za pochvalu k této vskutku zlomové kapitole. Ta poslední věta tvého komentáře je nádherná a myslím, že máš naprostou pravdu - nikdo nebojuje s takovým odhodláním, jako milující matka. Ostatně, to nás knihy o HP učily od začátku - od oběti Lily Potterové až k vítězství Molly Weasleyové nad Bellatrix. Emoticon

1. Fluffy admin

27.04.2021 [21:43]

Oh, yes!
Je to tady. Agnes v sobě našla svoji spící lvici a dala jí pořádného budíčka. Emoticon Ačkoliv chápu Tomův postoj - to, že chtěl sbalit svoji rodinu, svoje milované holky, a zmizet a uklidit se - je naprosto pochopitelné a spousta lidí by to tak udělala. Udržela je v bezpečí. Ale na druhou stranu je tu přesně ta sorta lidí, jako je Agnes, kteří si uvědomují, že útěkem se nic pořádného vlastně nevyřeší. Ano, mohli by si zachránit vlastní životy, ale co by to bylo za život? Neustále žít ve strachu a ohlížet se přes rameno. A jestli má Emily mít jednou fajn budoucnost, je nejspíš potřeba, aby o ni teď její máma zabojovala.
A sedm mrtvých lidí v Příčné, to už je skoro jak nějaká brutální severská krimi, ty jo. Emoticon Začíná přituhovat.
Květáčku, co sis to jenom připravila na své čtenářstvo? Nebudu potřebovat pak pomoc odborníků, že ne? Ale i tak si myslím, že mě možná pár infarktových stavů ještě čeká. Tahle kapitola byla super, považuji ji za dost zlomovou - a těším se na odhodlanou Agnes. Přece jen za těch pár let vyspěla a stala se z ní matka. A bojující milující matky jsou těmi nejlepšími, které by si odboj mohl proti Rowle přát. Emoticon