OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 2. kapitola



Ukradený svět II - 2. kapitolaPo nepříjemné komplikaci se slídičem se Agnes probouzí v centrále tajného odboje, který Roxana s Harrym vybudovali za účelem boje proti Rowlingové. Přes veškerou novinářskou zvědavost touží po jediném - shledat se s Tomem a svou malou Emily. Podaří se jí to? A kdo - nebo co - je Tlustá Berta?!

II.  KAPITOLA DRUHÁ: Centrála Auguronova odboje

Agnes během přemisťování ztratila vědomí. Nevěděla, že ji hned po příletu Jean osobně v náručí odnesla na ošetřovnu. Nevěděla, kdo jí vyléčil ošklivě krvácející ránu, kdo ji převlékl, uložil do postele a postaral se o to, aby klidně spala. Přišla k sobě až po několika hodinách.

Pokoj, v němž se nacházela, měl bílý strop a zdi obkládané kachličkami stejné barvy. Uvědomila si, že leží na starém nemocničním lůžku, takovém, jaká měli i na ošetřovně v Bradavicích – tam se ale určitě neocitla, protože bradavická ošetřovna měla okna. Tohle místo ne.

„Dobře že jsi vzhůru,“ ozvalo se z rohu místnosti. Byla to Jean. Sakra. Jean. Roxana. Tom a Emily! Agnes se prudce zvedla do sedu. „Ne tak rychle. Napumpovali jsme tě sice všemi možnými dryáky, ale i tak potřebuješ odpočívat,“ umravňovala ji Jean.

„Moje dcera. Můj muž. Kde jsou? Kde je Roxana? Kde jsem já?“ vypravila ze sebe Agnes. V jejím hlase byl patrný strach a zmatek, emoce, které sílily s každým okamžikem, co byla vzhůru.

„Uklidni se,“ řekla Jean. „Jsi na naší centrále. Na naprosto bezpečném místě. Tvoje rodina je v Útočišti. Jistě se s nimi brzy shledáš,“ pravila.

„Oni tu nejsou?“ nechápala Agnes. Cítila, jak jí nitro naplňuje ledový chlad. Její holčička. Kde je její holčička? „Chci za nimi. Hned!“ Mělo to znít rozkazovačně, hrozivě, ale vyšla z toho zoufalá prosba.

Jean se smutně usmála. Ten smutek byl skutečný, zrcadlil se i v jejích pomněnkových očích. „Agnes, ráda bych ti pomohla,“ pravila s účastí v hlase. „Ale pozici Útočiště zná jen Roxana a Harry. A ani jeden z nich se ještě nevrátil,“ řekla tiše.

Agnes měla nutkavou potřebu začít si zase kousat nehty. Nedělala to od konce třetího ročníku v Bradavicích, kdy jí zlomyslné spolužačky vyměnily lak za projímavý lektvar, ale teď by si i přes to dávno utrpěné trauma vážně ráda hryzla… aspoň tu měkkou kůžičku kolem...

Jean si přisunula židli, na které seděla, blíž k Agnes a trochu se naklonila jejím směrem. Vzduchem znovu zavanula ibišková vůně.

„Poslyš, neseznámily jsme se za zrovna nejlepších okolností,“ pravila Jean. „Ráda bych to zkusila napravit. Jsem Jean Whiteová,“ představila se. „V nepřítomnosti Potterů to tady mám celé na povel. Víš, možná je to teď trochu divoké, ale udělala jsi správnou věc. Celé naše společenství je ti vděčné,“ usmála se na ni.

Jean Whiteová. Nemohla mít přiléhavější jméno. Bylo to, jako kdyby se mu úmyslně snažila přizpůsobit. Alabastrová pleť. Bílé vlasy. Světlé oči. Sakra, ani Gandalf to příjmení nenosil s takovou grácií. Agnes bylo to jméno povědomé – a po pár vteřinách jí došlo, odkud ho zná. Slyšela ho od Roxany, před mnoha lety, ve sklepě sídla motácké Královny. „Vy jste jedna z těch, které si Voldemort označil,“ řekla. „Našli vás s Roxanou po jeho zmizení v nějakém smrtijedském doupěti,“ dodala.

„Tykej mi, Agnes, předtím ti to šlo,“ požádala ji Jean. „Ano, tak to bylo. S Roxanou jsme v podstatě vyrůstaly. V Bradavicích jsme pak skončily obě v Havraspáru. Je jako moje mladší sestra…“

Hmm, tak sestra. Nemohly si být víc nepodobné. Agnes ji chvíli mlčky pozorovala, nevěděla, co má říct. V myšlenkách se nemohla odtrhnout od Toma a Emily.

„Harry i Roxana mají tvoji rodinu v obrovské úctě, stejně jako my všichni,“ poznamenala Jean, jako by věděla, na co myslí. „Postarají se o to, abys byla zase s nimi,“ usmála se na ni.

V tu chvíli už se Agnes neudržela. „Mají nás v úctě? Postarají se?! Proč proboha vypustili ten článek, aniž by mě předem varovali? Vždyť museli vědět, co to způsobí, věděli, že jsem podle Rowlingové jediná, kdo ty informace měl!“ zlobila se. V podstatě ji na ni poštvali. Udělali z ní volavku, návnadu, po které samozvaná „Královna“ skočí a oni si mezi tím budou moct dál osnovat svoje plány na pomstu.

Jean si nervózně promnula levé předloktí, když si však všimla, že Agnes to gesto zpozorovala, okamžitě složila ruce do klína a tvářila se jakoby nic. „Je mi to moc líto, Agnes,“ řekla Jean tiše. „Někdo z nás udělal chybu. Ten článek se měl mezi lidi dostat o týden později, tou dobou jste měli být už dávno v bezpečí. Roxana strašně zuřila, když zjistila, co se stalo. Reagovali jsme, jak nejrychleji to šlo,“ pravila omluvně. „Poslyš… Jakmile se tu jeden z Potterů objeví, budeš z toho venku. Schováme tě. Útočiště je pod Fideliovým zaklínadlem, nikdo ho nenajde. Než to celé skončí, zůstanete tam a potom… potom už nebude potřeba se skrývat,“ slíbila jí.

„Co tím myslíš, až to celé skončí?“ zeptala se Agnes. „Co hodláte dělat? Čeho je tohle vůbec centrála?“

Jean se zasmála a v očích se jí vesele zablesklo. „Konečně se probouzí taková Agnes, o jaké mi Roxana vyprávěla,“ mrkla na ni. Až potom pokračovala. „Jsi v centrále Auguronova odboje. Fénixův řád má trochu hořkou pachuť, vzhledem k tomu, že ho většinu času tajně řídila Rowlingová, a navíc půlka současného odboje za války bojovala na opačné straně, takže jsme raději zvolili nový symbol s respektem k tomu starému – ostatně, auguronům se říká irští fénixové,“ vysvětlila Jean.

Agnes matně probleskla hlavou vzpomínka na hodinu Péče o kouzelné tvory a truchlivě vyhlížející supům podobné ptáky s černozeleným peřím. Auguronové měli do fénixů hodně daleko, dovedla si však představit, že se některým… velmi specifickým druhům kouzelníků líbí. Třeba Roxana z nich určitě byla odvařená.

„Hodláme napravit staré křivdy,“ mluvila Jean dál. „Ukázat všem pravdu. Zajistit, aby Rowlingová přišla o veškerou moc nad touhle zemí. Všechno jen díky tobě,“ dodala. „Jsi naše hrdinka,“ mrkla na ni.

Takže jsem nakonec opravdu vyvolala válku, pomyslela si Agnes. Krev. Bolest. Každý nový život se rodí v krvi a bolesti. S pravdou je to stejné. Přemýšlela, jestli Jean ví, za jakých podmínek ji Rowlingová pustila.

„Já přece nejsem žádná hrdinka,“ špitla. „Nevím, co ti o mně Rox navykládala, ale tenkrát jsem se moc nevyznamenala,“ poznamenala.

Jean se pousmála a trochu se na židli naklonila směrem k Agnes. Své pomněnkově modré oči upřela do těch jejích, zcela obyčejně šedých. „Nevyznamenala ses?“ zopakovala její vlastní slova. „Agnes, vždyť to není pravda. Jenom díky tobě jsem dnes tady. Díky tobě mě Roxana s Harrym našli a vrátili mi paměť, vrátili mi život, který mi Rowlingová ukradla. A nejsem jediná. Udělala jsi toho pro nás strašně moc,“ dodala.

„Víš, ono to tehdy nebylo tak úplně košer, já…“ začala Agnes.

Whiteová však její řeč zastavila gestem ruky. „Všichni máme svoji minulost a důvody, proč byla taková, jaká byla. Nemusíš se za ni omlouvat… tady má každý nějakého kostlivce,“ ušklíbla se. „Prospi se. Zítra tě provedu po centrále. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Vstala a vydala se ke dveřím.

Agnes chtěla ještě něco namítnout, ale než to stihla, byla Jean už pryč. Nezbylo jí než se poddat neklidnému spánku. Zdálo se jí o tom, že místo pátrání po původu článku o svatbě Roxany a Pottera psala tenkrát radši článek o rybaření. Byl to moc krásný sen.

***

Probudila se poměrně brzy. Zjistila to při pohledu na hodinky, které ukazovaly něco před šestou ranní. V místnosti bylo šero; jediné osvětlení v místnosti, starý lustr u stropu, jel jen na polovinu výkonu. Pamatovala si, že večer svítil víc. Zřejmě byl očarovaný tak, aby měnil intenzitu světla s postupující denní dobou. Považovala to za zajímavý způsob, jak polidštit podzemní místnost – ani kouzelný lustr však nedokázal zakrýt tísnivý dojem, který z komůrky bez oken čišel.

Agnes se posadila na posteli. Zraněné předloktí ji už nebolelo. Přejela prsty po obvazu, jímž bylo místo, kam se včera zavrtal slídič, pečlivě omotáno. Obvaz byl trochu vlhký, zřejmě napuštěný nějakým léčivým odvarem. Přemýšlela, kam asi dali její oblečení – neměla v úmyslu strávit celý den v erární noční košili. Že by bylo v tom malém stolku u postele, na kterém ležela její hůlka?

Sotva se ke stolku natáhla, aby otevřela jeho zásuvku, ozvalo se zaklepání na dveře. Naznala, že bude lepší nezdržovat a rovnou návštěvníka pozvat dovnitř. „Dále!“ zavolala.

Do místnosti vstoupila Jean. „Dobré ráno, Agnes,“ pozdravila ji a na postel jí položila složené kalhoty a halenku, v níž ji včera Potterovi unesli z klidu rodinného domku v Bexleyheath. „Bylo to od krve, nechala jsem ti to vyčistit,“ usmála se. „Cítíš se dobře?“

Agnes odolala pokušení odpovědět, že by se cítila mnohem líp, kdyby byla hodně daleko odsud, v bezpečí domova s Tomem a Emily. Věděla, že kdyby to bylo možné, Jean už by ji dostala pryč. Myslela to upřímně. Měla pocit, že na rozdíl od Roxany se Jean dalo opravdu věřit. „Celkem ano,“ řekla v odpovědi na její otázku. „Už se vrátila Roxana? Nebo Harry?“ zkusila to.

Jean zavrtěla hlavou. „Bohužel ne,“ odpověděla. Bylo na ní vážně vidět, že ji to mrzí. Způsob, jakým se jí v očích zrcadlily emoce a ta zvláštní něha v každém jejím slově ještě víc kontrastovaly s vyjadřováním a chováním Roxany. Černá a bílá. Jak jinak.

„A víme aspoň, kdy se vrátí?“ otázala se Agnes.

„Je mi to líto, ale ne,“ řekla Jean nešťastně. „Zmizeli při pronásledování těch bystrozorů, co si pro tebe přišli. Když se k té chatce, kde jsem tě zbavovala slídiče, přemístil Draco Malfoy s posilami, byli už pryč,“ vysvětlila jí. Pak ale nasadila široký úsměv. „Ale mám pár nápadů, jak tě rozptýlit, než se tu objeví. Převleč se. Jako novinářku tě to tady bude určitě zajímat,“ mrkla na ni. „Počkám venku,“ zahlaholila a v momentě byla zase u dveří.

Jako novinářku tě to bude určitě zajímat. Sakra, někdy by si ten svůj novinářský nos nejradši usekla, aby ho neměla tendenci strkat do věcí, do nichž jí nic není. Ale na to bylo zřejmě pozdě. Spustila nohy z postele a převlekla se do svého běžného oděvu. Co všechno asi zvládli Potterovi vybudovat za těch sedm let? A koho všeho dostali na svou stranu?

Snažila se ty myšlenky vytlačit z hlavy a soustředit se na to, co bylo důležité – na rodinu. Jenže rodina je v tuhle chvíli nedosažitelná, Agnes. Potřebuje se rozptýlit. Potřebuje myslet na něco jiného. Bude jen dobře, když se trochu projde po centrále Potterovic odboje. Obula si boty, které stály úhledně složené u její postele, a vydala se za Jean.

Bělovlasá čarodějka byla zjevně potěšená, že jí to netrvalo příliš dlouho. Podala Agnes malou krabičku. „Tvůj diktafon,“ řekla Jean. „Ten, který jsi před lety dala Roxaně. Říkala jsem si, že bys ho možná chtěla,“ pravila.

Agnes hleděla na malý diktafon ve své dlani se smíšenými pocity. Byla fascinována tím, co tahle mrňavá mudlovská věcička dokázala odstartovat. Současně ji to děsilo. A současně měla vztek, že se do toho vůbec kdy míchala. Kdyby se do toho dne mohla vrátit, zřejmě by zpřelámala svému tehdejšímu já ruce, aby Roxaně nic nedávalo. „Díky, Jean,“ odpověděla polohlasem.

„Nemáš zač. Ach – ještě ti musím předat tohle,“ řekla a vytáhla z kapsy hůlku. „Měla jsi ji v džínách. Ty vždycky nosíš dvě hůlky?“ zeptala se.

„Pro jistotu,“ zahučela Agnes a vytrhla jí zmíněnou hůlku z ruky. Byla to ta z červeného dubu, její první. Nemínila Jean v tuhle chvíli vysvětlovat, proč ji má pořád u sebe, i když používá jinou. Na to se znaly dost málo.

„To je asi vlastně celkem rozumné,“ zasmála se Jean. „Ale ještě jsem to nikdy u nikoho neviděla. Následuj mě, Agnes,“ požádala ji a vydala se pomalým krokem dál.

Zanedlouho opustily ošetřovnu – to Agnes poznala podle toho, že sterilně bílé kachličkované stěny nahradila vojenská šeď. Vypadalo to jako nějaký velký podzemní bunkr. Přemýšlela, jak obrovské to tady asi je.

„Když jsi předala Potterům ty materiály o POOVRu - tedy tom ministerském Programu na Ochranu Obětí Válečného režimu, pokud si dobře pamatuju význam té zkratky - nějakou dobu trvalo, než přišli na to, jak je využít,“ řekla Jean. „Brzo zjistili, že spousta lidí, které měli za mrtvé, nebo aspoň zmizelé, žije. Spousta těch, kteří by jim mohli pomoct se snahou o probuzení země z tohohle zatraceného snu. V POOVRu byli zařazení lidi z obou stran, bývalí smrtijedi i členové Fénixova řádu. Mnoho z nich skončilo po válce s vymazanou pamětí jen proto, aby nedělali režimu problémy. Samozřejmě, někteří z nich dostali opravdu to, co jim Ministerstvo slíbilo – falešnou identitu a možnost nového začátku – ale výměnou za to, že budou dělat, co se jim řekne. Ty jsme se ani nepokoušeli dostat na svou stranu,“ ušklíbla se Jean.  „Někteří lidi jsou prostě nejšťastnější, když jsou jako ovce v ohrádce.“

Agnes nepřítomně přikývla. Jean zaručeně neví o tom, proč ji Rowlingová nechala jít, jinak by tohle před ní neříkala. Spíše poddajná. Agnes nejspíš patří k těm ovcím. Měla by se za to stydět?

Dorazily na rozcestí. Šedé chodby se táhly daleko, kam jen oko dohlédlo. „Napravo je ubytovací prostor. Mnoho členů odboje tu trvale žije, někteří i s rodinami. Většina z nás už oficiálně neexistuje. Tohle je jediný život, který máme,“ řekla Jean.

Tón jejího hlasu zněl podstatně veseleji, než byl skutečný význam jejích slov. Vyvrženci. Bez života, bez budoucnosti. Agnes přejel mráz po zádech, když si uvědomila, že je dost možná jednou z nich. O co všechno přišla v okamžiku, kdy se Potterovi rozhodli vydat ten článek?

„Ještě je brzo, takže tu není moc živo,“ řekla Jean. „My půjdeme doleva, tam to bude zajímavější.“

Po pár krocích narazily na další odbočku. Tou pokračovaly dále. Začaly potkávat první kouzelníky; Jean se s každým z nich zdravila. Agnes si všimla, že někteří z nich mají zakrytá levá předloktí – koženými nátepníky, dlouhými rukavicemi i obvazy. Bývalí smrtijedi. Nebo děti, které si za své služebníky Voldemort označil ještě dřív, než se mohly naučit mluvit. Jeanin šedý svetr měl dlouhý rukáv, ale Agnes si byla jistá, že i její levačka nese Znamení Zla.

„Tady je knihovna,“ pravila Jean a otevřela jedny dveře. „Kromě běžných knih tu máme i oddělení, kam ukládáme všechny vzpomínky na skutečnou minulost. Ať už ty z našich myslí, nebo ty hmatatelné – jako ten článek, který tě přivedl k Roxaně,“ vysvětlila.

Agnes nahlédla dovnitř. Knihovna byla nesmírně rozsáhlá a měla veliká okna, za nimiž zrovna vycházelo slunce, příliš jasné a dokonalé na to, aby mohlo být skutečné. „To kouzlo jsem dělala já,“ poznamenala Jean. „Mám ráda iluzivní magii,“ svěřila se. „Jsme sice technicky vzato ve válce, ale občas si musíme dopřát něco krásného… jen abychom se ujistili, že jsme pořád ještě lidmi,“ řekla.

„Je to nádhera,“ souhlasila Agnes.

„Děkuju,“ usmála se Jean měkce. Paprsky magického slunce dopadaly na její jemnou tvář, která najednou vypadala mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Ta tvář skrývala bolestný a temný příběh, to Agnes poznala. Její novinářský nos ji v tomhle směru ještě nikdy nezklamal.

Ještě chvíli se kochaly úsvitem, pak ale Jean dveře zavřela a pokračovala dál. Agnes poklusávala za ní.

Po chvíli dorazily k dalším dveřím. „Tyhle vedou do arén,“ pravila Jean. „Tam se chodíme odreagovat a trénujeme bojová kouzla. Chci ti ale ukázat to, na čem ses podílela nejvíc. To, proč jsme doopravdy tady,“ mrkla na ni. „Pojď za mnou.“

Nějakou dobu kráčely chodbami centrály Auguronova odboje v úplném tichu. Agnes si všimla, že se Jean několikrát ostražitě rozhlédla, než zamířila do zdánlivě slepé chodby. Na jejím konci vytáhla hůlku a přiložila její špičku do rozbité spáry mezi cihlami. „Tahle místnost je pro většinu odboje skrytá,“ řekla se zatajeným dechem Jean. „Ale ty si rozhodně zasloužíš ji vidět.“

Tajný vchod se objevil po několika vteřinách. Agnes ucítila podivné mrazení na zátylku. Z toho místa vanula extrémně silná magie. Jean vešla dovnitř a Agnes se opatrně protáhla za ní. Všechno v ní křičelo, že lozit do té místnosti je špatný nápad, ale prostě si nemohla pomoct.

Před ní se otevřela kruhová komnata, v jejímž středu stálo něco, co vypadalo jako bohatě vyřezávaný kmen obrovského stromu. Agnes nemohla za nic na světě rozklíčovat, na co se to vlastně dívá. Čím blíž ovšem té věci byla, tím víc to nepříjemné mrazení sílilo. V jednom bodě se prostě zastavila. Další krok k tomu neudělá, rozhodně ne.

„Strávili jsme měsíce tím, že jsme hledali všechny lži, které Rowlingová vsadila lidem do hlavy – všechno, v čem se liší oficiální verze historie od té skutečné. A roky nám trvalo, než jsme přišli na to, jak to všechno udělala. Teď už jsme ve stavu, kdy víme, že to dokážeme vrátit do normálu,“ řekla Jean, přešla k té podivné dřevěné věci a poplácala ji dlaní.

„Seznam se s Tlustou Bertou, nejsilnějším usměrňovačem magie, jaký kdy kdo stvořil. Původně jsme jí chtěli říkat Hekaté, ale zdá se, že si jméno vybírá hůlka samotná,“ zazubila se Jean. „Na Hekaté nikdy nereagovala, ale jakmile ji někdo oslovil jako Bertu, celé to tu rozzářila červenými jiskrami. Mysleli jsme si, že to dělá proto, že je naštvaná, ale ukázalo se, že byla prostě jen šťastná.“

Agnes naprázdno polkla, neschopná od Tlusté Berty odtrhnout oči. Všímala si zdobení ornamenty, runami a rytinami mýtických stvoření. Na některých místech byly ve dřevě vidět prohlubně ve tvaru lidských dlaní. Čím déle tu věc pozorovala, tím víc měla pocit, že je jí ten pohled oplácen.

Berta je vyrobená z nejlepšího hůlkového dřeva a v jádru má celé dračí srdce, uložené v síti z žíní jednorožců. K jejímu ovládání je potřeba sedm mocných kouzelníků, při nižším počtu vysává z uživatele sílu takovým způsobem, že by ho mohla i zabít. Poprvé jsme ji použili k tomu, abychom detekovali všechna paměťová kouzla, která byla od konce války seslána. Zanalyzovali jsme je a brzy přijde čas spustit Bertu podruhé, abychom je zrušili,“ vysvětlila Jean. „Bude po všem.“

Nejsilnější usměrňovač magie. Kdyby padl do nesprávných rukou, mohl by vyhladit celá města. Zničit celé civilizace. Sedm kouzelníků, kteří rozhodují o osudu světa. A bude po všem, jak řekla Jean. Kdyby ta věc padla do nesprávných rukou, zaručeně by bylo po všem. Ale je vůbec Tlustá Berta ve správných rukou? Jean vypadala jako dobrý člověk; u Roxany si už tak jistá nebyla. „Co myslíš tím po všem?“ zeptala se Agnes tiše, neschopná odtrhnout od podivného stroje oči.

„Přece po válce. Svrhneme falešnou Královnu a osvobodíme zemi,“ odpověděla Jean s úsměvem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Je to opravdu tak jednoduché? Odstavit padoucha od moci a zachránit svět?

„Co uděláte s Rowlingovou? A s Weasleyem? A se všemi, co jsou do toho namočení?“ ptala se Agnes dál. Bála se toho, co uslyší. Bála se, že o osudech všech těch lidí bude rozhodovat někdo jako Roxana. Hlavou jí probleskla vzpomínka na to, s jakou lehkostí byla Potterová schopná seslat na motáckou Královnu kletbu cruciatus.

„To určí soud,“ odpověděla Jean. „Jsme rebelové, ale ne barbaři. Nikoho nepošleme bez soudu do Azkabanu nebo přímo na smrt, toho se neboj.“ Přejela ji zkoumavým pohledem. „Rox říkala, že ti záleží na lidech,“ poznamenala. „To je dobře,“ zkonstatovala.

Agnes nevěděla, co na to má odpovědět. Chvíli mlčky hleděla do Jeaniných jasných modrých očí, jako by čekala, že jí ukážou ta správná slova. Nic takového se ovšem nestalo. „Já…“ začala nejistě. Spíše poddajná. Vzdala to. „Jean, já chci vážně jenom domů. Nechci tady být, nepatřím sem. Děkuji ti, že jsi mi všechno ukázala, ale musím odsud pryč…“

Těžko říct, jestli Jean vypadala víc zklamaně nebo smutně. „Agnes, já bych ti vážně ráda pomohla, ale dokud se nevrátí Potterovi, nemám kam tě poslat,“ zopakovala jí známá fakta. „Kdyby byl způsob, tak…“

„Rox mi dala svůj prsten,“ vzpomněla si. Roxana je sice nevypočitatelná bývalá smrtijedka, ale zřejmě se hodlala postarat o to, aby se Agnes dostala domů. „Ten prsten, který ji vždycky přemístí tam, kde je Harry,“ vysvětlila Whiteové a strčila jí prst, na kterém měla úzký zlatý kroužek s malým rubínem, pod nos. „Můžeme… můžeme se přemístit za Harrym a odvést mě k rodině?“ zeptala se.

Jean při pohledu na prsten viditelně zbledla. „Roxana ti ho… dala?“ ujišťovala se. Agnes přikývla. „Tak… tak to nejspíš můžeme zkusit,“ souhlasila. „Vlastně… vlastně bude mnohem lepší, když ten prsten dáš mně,“ navrhla. „Zajdu pro Harryho a vrátíme se pro tebe,“ řekla a natáhla k ní dlaň.

Agnes o krok ustoupila, ruku s prstenem instinktivně schovala za záda. Nehodlala dát Jean k dispozici svůj jediný trumf, jedinou vstupenku zpátky do normálního života. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Půjdu s tebou přímo za Harrym,“ oznámila jí.

„Nevěříš mi?“ otázala se Jean. Zněla překvapeně a možná i trochu zraněně.

„Promiň,“ odpověděla na to Agnes. „Není to nic proti tobě.“ Od Tlusté Berty, nejsilnějšího usměrňovače magie, zavanul proud studeného vzduchu. Cítila, jak jí raší husí kůže. Ta věc musela reagovat na změnu emocí v místnosti. Agnes si čím dál víc uvědomovala, že chce od slavného usměrňovače pryč, co nejrychleji a co nejdál.

„Dobrá,“ pravila Jean nakonec, modrýma očima provrtávajíc novinářku skrz naskrz. „Půjdeme spolu. Ale počítej s tím, že to nemusí být úplně bezpečné. Roxana ten prsten nikdy nesundává z ruky a jestli ti ho jen tak dala, nejspíš tuší, že se něco stane.“

„To riziko podstoupím,“ řekla Agnes. Mnohem radši se přemístí doprostřed boje, než aby musela trávit několik dalších hodin v nevědomosti, v nejistém čekání na něco, co možná ani nepřijde.

„Fajn,“ přikývla Jean. „Tak tedy jdeme.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 2. kapitola:

2. TajemnyKvetak přispěvatel
23.03.2021 [18:49]

TajemnyKvetakJééé, komentář Emoticon A ještě od tebe Emoticon No tedy, tak prokřupat prsty a odpovídat. Na Jean se určitě můžeš těšit, ještě jí tam bude dost. A ano, nepochybuji, že někteří členové Auguronova odboje do toho fanatismu sklouzávají - a to rozličnými způsoby. Jaké to bude mít následky? Inu, další kapitoly ukážou. Emoticon
Jsem ráda, že mi chválíš popis Agnesiných myšlenkových pochodů - vážně se snažím dávat svým postavám hloubku. U minulého dílu jsem byla sepsuta, že mám ploché postavy (zde ne, u někoho z prvních čtenářů), tak se nad tím snažím od té doby více zamýšlet. Pohled na to, co pro jedince znamená rodina a mateřství, jsem se tu snažila hodně řešit. Vlastně celá ta povídka je prolezlá motivy rodiny a vazbám k ní, schválně, jestli je najdeš všechny
Tlustá Berta je naprosto dokonalé jméno, s tím souhlasím - vymyslel ho můj spolubydlící, který je společně s mým mužem vždycky prvním čtenářem mých povídeček Emoticon. A kde to vzali? Vyrobili. Ale ne sami, pochopitelně. Emoticon Slibuji, že bude vysvětleno, a to prosím důkladně! Emoticon Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
23.03.2021 [17:07]

FluffyHalelůja, že bych konečně skončila s prací dřív než o půlnoci a měla čas své myšlenky ohledně kapitol sesumírovat do komentáře? Vypadá to tak. Emoticon Takže jsem tu. Prokřupnout prsty, narovnat záda, kafe hezky vedle počítače, abych si mohla ospravedlnit, že skoro dodržuju čaj o páté, a jde se na to.
Emoticon
Harry s Rox se dost činili, co? Vybudovat utajený, podzemní komplex se vším všudy (nemluvě zatím o Bertě), to asi nebylo jen tak, ne? To fakt muselo zabrat roky a roky mravenčí práce. Není divu, že lidi, kteří jim v tom pomáhali, třeba jako Jean, jsou na všechno kolem odboje dost fixovaní. Vidím tam v náznacích lehčí fanatismus, ale jak říkám, pochopitelné to je, a jestli někdo věří ve vyšší dobro (ať si ho definuje jakkoliv), dá se oddanost věci více než očekávat. Jsem zvědavá, jak se Jean ještě vybarví. Jak mám možnost sledovat, u tebe nic černobílé rozhodně není. Emoticon
V Agnes se pomalu, ale jistě začíná probouzet cosi, co před lety přimělo Moudrý klobouk ji zařadit do Nebelvíru, a ne že ne. Emoticon Určitě bude hrát stěžejní roli i v samotném odboji, i když se ji teď zatím zdráhá přijmout. Ono je těžké, a naprosto uvěřitelné, že je především matka. Myslím si, že většina žen s příchodem dítěte samu sebe - i byť jen nevědomě, i byť jen trochu - upozadí. (Tím jako tak filozoficky chci prostě říct, že její myšlenkové pochody píšeš bezvadně. Emoticon )
Květáčku, i když už jsem další četla, stejně se těším, až ti ji shrnu. Tak za pár minut zas na viděnou. Emoticon
PS: Je to fakt skvělý, kdyby to z toho, jak tady do toho labužnicky zabředávám, nevyplynulo. Emoticon Emoticon
PPS: Zapomněla jsem na Tlustou Bertu (dokonalý jméno), to mám z toho rozboru. Emoticon Kde, U MERLINA, vzali něco takovýho? Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!