OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 5. kapitola

01.04.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 428×

V.  KAPITOLA PÁTÁ: Setkání na ošetřovně

Bez Jean bylo poměrně náročné se v centrále orientovat; Agnes však naštěstí nezapomínala na to, k čemu nosí hůlku a používala kouzla k tomu, aby si našla tu správnou cestu. Nechala se dovést zpátky k jídelně, kde se jí podařilo ulovit kávu a pár sušenek; potom zabrousila zpátky do knihovny – byla plná členů odboje, kteří se na Agnes trochu podezřívavě dívali, takže se ani nepokoušela dostat k myslánce a místo toho si vypůjčila několik čísel Denního věštce z roku 1998.

Zaujal ji článek o soudních procesech s usvědčenými smrtijedy – jednalo se zejména o Yaxleyho, Dolohova, Traverse, dvojčata Carrowovy, Rookwooda a Narcissu, Luciuse a Draca Malfoyovy. Kromě těchto známých jmen, z nichž snad kromě poslední trojice většina skončila na doživotí v Azkabanu, zaznamenala i krátkou zmínku o zatčení a odsouzení jistého Leroye Parsonse, pravděpodobně téhož, který vydal kompromitující článek o POOVRu příliš brzy a následně zmizel neznámo kam.

Poté, co všechny vypůjčené texty přečetla (což netrvalo příliš dlouho, protože Agnes byla náruživá čtenářka), se chvíli bavila tím, že noviny skládala do dokonalého komínku na noční stolek. Teprve, když všechny hrany lícovaly, byla se sebou spokojená.

Pořád ještě měla hromadu času. Napadlo ji, že by mohla zajít na ošetřovnu a zkusit zjistit, jak je na tom Harry. Cestu si pamatovala – přece jenom už šla chodbou s bílými kachličkami vícekrát, než by chtěla.

Hlavní vchod do nemocničního křídla centrály byl z nějakého důvodu zavřený, když k němu dorazila. Přemýšlela, jestli má zaklepat na posuvné dveře, nebo raději najít někoho, kdo jí poradí. Než se stihla rozmyslet, co udělá, kdosi na ni promluvil. „Hledáte někoho?“

Agnes se otočila. Stanula tváří v tvář drobné čarodějce v nachovém hábitu se znakem červeného kříže na hrudi. Vypadala přísně, ale nezdálo se, že odtud hodlá Agnes přímo vyhodit. „Moment,“ pokračovala čarodějka. „Vás už jsem léčila. Rána po slídiči, že?“

„Ano, na předloktí,“ přisvědčila Agnes. „Moc vám za to děkuji.“

Léčitelka naklonila hlavu na stranu. „Kvůli poděkování jste ale asi nepřišla,“ poznamenala.

„To ne… totiž, ne původně,“ řekla Agnes. „Před pár hodinami jsme sem s Jean Whiteovou přinesly Harryho Pottera. Chtěla jsem vědět, jak na tom je.“

Čarodějka v červeném nakrčila nos a založila si ruce na prsou. „Informace o stavu pacientů mohu poskytovat pouze rodinným příslušníkům nebo pověřeným osobám,“ pravila nepřístupně.

Agnes trochu zvadla. Léčitelka si ji zkoumavě prohlédla. „Vy jste Agnes Gebauerová, viďte? Ta novinářka, která přišla na všechny ty paměťová kouzla.“

„Byla to náhoda,“ poznamenala Agnes trochu nejistě. „Ale ano.“

„Pak jste součást rodiny,“ řekla léčitelka a pokynula rukou k posuvným dveřím. „Pojďte se mnou.“

Rodina. Při tom slovu ji píchlo u srdce. Skutečná Agnesina rodina je bůhvíkde. Přesto, když ono slovo ta neznámá léčitelka vyslovila, poprvé pocítila jistou pýchu na to, co před mnoha lety udělala. Možná vážně dokázala něco velkého. Změnila životy. Začala válku. Možná je to dobrá válka? Může být válka dobrá?

Čarodějka v nachovém hábitu ji vedla přes něco, co vypadalo jako malý operační sál, ale vybavený po kouzelnickém způsobu – se spoustou různých podivných nástrojů a sbírkou lahviček s kouzelnými lektvary zamčenou v prosklené skříňce.

„Jsem doktorka Penny Carpenterová,“ představila se jí její průvodkyně konečně. „Můžete mi říkat jen Carpenterová, nepotrpím si na tituly,“ dodala. „Pracuji pro odboj jako léčitelka už od jeho počátků. Harry byl v hrozném stavu, když jste ho přinesly. Ale to kouzlo úplného spoutání bylo chytré – měl zlomených několik obratlů, zabránila jste poškození míchy. Ne, že by se to nedalo spravit… ale ušetřila jste mi spoustu práce.“

To uznání ji potěšilo. Carpenterová šla rychlým krokem, Agnes jí taktak stačila. Teď procházely další chodbou s bílými kachličkami, kolem mnoha dveří, které pravděpodobně vedly do podobných pokojů, v jakém Agnes strávila svou první noc v centrále poté, co jí Jean vytáhla z ruky slídiče.

„Už je Harry při vědomí?“ zeptala se léčitelky.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Carpenterová. „Fyzická zranění jsou již téměř vyléčena, ale zřejmě ho zasáhla i nějaká kletba… a protilék působí pomalu. Už jsme tady,“ poznamenala a otevřela jedny ze dveří.

Agnes se protáhla dovnitř. Na úzkém nemocničním lůžku ležel Potter, ale moc z něho vidět nebylo; měl hlavu omotanou fáčem a levou ruku i nohu v sádře. Úzká hadička mu přiváděla do žíly nějakou hustou, zelenavou tekutinu z infúze – zřejmě protilék, o němž mluvila Carpenterová.

„Za jak dlouho bude v pořádku?“ zeptala se Agnes a udělala pár kroků k lůžku. Harryho tvář byla pořád hodně bledá, ale rozhodně nevypadala tak mrtvolně bíle, jako když ho s Jean našly. „Bude v pořádku, že?“

„Ovšemže bude,“ ujistila ji Carpenterová trochu nevrle. „Za pár dní ho postavíme na nohy. Je to Harry Potter, přežil horší kletby. Víc ho ohrozila ta ztráta krve, ale všimla jsem si, že o tu jste se také postarala.“

Agnes v tu chvíli zmateně zamrkala. „Postarala…?“

„Někdo mu kouzlem zastavil krvácení,“ vysvětlila jí léčitelka. „To jste nebyla vy? Pak jedině Jean… ale ta byla v úplném šoku ještě ve chvíli, kdy jste ho sem přinesly – musela to udělat nějak instinktivně, bez uvažování…“

„Jean to taky nebyla,“ pravila Agnes přesvědčeně. „Od chvíle, co jsme ho našly, na hůlku nesáhla, byla tak vyděšená, že skoro nemohla chodit.“ Střelila pohledem k Harryho potlučené tváři. Takže měla pravdu – někdo mu pomohl přežít a nechal ho tam. „Myslíte, že to kouzlo mohl udělat Harry sám? Před tím, než upadl do bezvědomí?“

Carpenterová se zachmuřila. „To sotva, ve chvíli, kdy propadl tou skleněnou střechou, už na něj musela působit ta kletba. Zvláštní… skutečně zvláštní.“

„Zvláštní,“ zopakovala po ní Agnes. „Můžu tu s ním chvíli zůstat?“ zeptala se pak. „Já… vím, že mě neslyší, ale přesto bych chtěla…“

„Máte třicet minut,“ řekla Carpenterová. „Naopak, myslím, že vás bude částečně vnímat. Pomůže mu to. Nechám vás tu o samotě – bohužel mám i jiné pacienty, o které se musím starat.“

„Děkuju,“ sklonila trochu hlavu Agnes. Těžko říct, zda ji v tu chvíli léčitelka slyšela, protože z ní byl vidět pouze cíp jejího červeného hábitu, zbytek už mizel za dveřmi.

Agnes přešla k židli postavené v rohu pokoje, aby si ji mohla přitáhnout k Harryho lůžku. V okamžiku, kdy sahala po jejím opěradle, najednou ucítila prudký závan vzduchu, jako by se ze židle někdo urychleně zvedal a uhýbal před její rukou.

Ustoupila a preventivně tasila hůlku. „Je tu někdo?“ otázala se.

Nikdo jí neodpověděl, ale měla pocit, že vidí těžko patrný obrys lidské postavy pohybující se velmi pomalu směrem ke dveřím. Kdosi tu byl, zřejmě schovaný zastíracím kouzlem. „Revelio!“ vypálila Agnes zaklínadlo. „Colloportus,“ přidala ještě druhé, aby zamkla dveře a zabránila tak neznámému v útěku.

Obrys kouzelníka potichu zaklel, když postupně během pár vteřin nabral na barevnosti a detailech. Čaroděj se otočil tváří k Agnes. Byl to vysoký blondýn, jehož tvář okamžitě poznala – šlo o Malfoye, toho kouzelníka, který ji odnesl z Bexleyheath, a taky jednoho z mála smrtijedů, který se podle Denního věštce z roku 1998 vyhnul Azkabanu. „Gebauerová,“ kývl na ni Malfoy způsobem, který se s trochou dobré vůle dal považovat za pozdrav. „Jak se má vaše ruka?“

Nebyl jí ani trochu sympatický a nemluvil zrovna dvakrát příjemným tónem. „Jak se má vaše obočí?“ odpověděla mu na to sladce v připomínce kouzla, kterým ho předtím zranila.

Ušklíbl se. „Má se dobře,“ řekl kysele. „Poslyšte, nemám tady vůbec být, takže bude lepší, když se nikomu nebudete zmiňovat o tom, že jste mě tu viděla.“

Pořád na něj ještě mířila hůlkou. „A co konkrétně že tu děláte, Malfoyi?“ otázala se.

Strčil obě ruce do kapes a pokrčil rameny. „Přišel jsem navštívit Pottera, toť vše,“ kývl k nemocniční posteli. „Carpenterová by mě sem nepustila.“

„Víte, že to vypadá dost podezřele, že ano?“

„Je mi jedno, jak to vypadá. Kdybych někdy doopravdy chtěl Potterovi ublížit, tak už je po něm, to mi věřte,“ zavrčel na ni. „Skloňte tu hůlku a slibte mi, že mě neprozradíte Carpenterové ani nikomu jinému. Nebo vám vymažu paměť, Gebauerová.“

Vypadal odhodlaně, ale taky na rozdíl od ní neměl v ruce hůlku, takže si byla celkem jistá, že by měla čas se před případnou kletbou bránit. „Jestli nemáte co skrývat, proč o vás nesmí nikdo vědět?“ otázala se Agnes.

„Protože by to uškodilo mé osobní hrdosti,“ zašklebil se Malfoy. „A ta je popravdě to jediné, co mi zbylo z rodinného kapitálu, takže když dovolíte, rád bych si ji ponechal. Spoléhat na mlčenlivost bulvární novinářky je, pravda, poněkud nekonvenční, ale k paměťovým kouzlům nemám stejně jako většina členů odboje zrovna pozitivní vztah, takže mě k tomu nenuťte.“

„Slibuji vám, že se budu tvářit, jako bych vás tu nikdy neviděla,“ řekla Agnes a konečně dala hůlku dolů. Malfoyovi se očividně ulevilo. „Ale pod jednou podmínkou,“ dodala, což bylo kvitováno otráveným povzdechem. „Dovolíte mi s vámi udělat rozhovor,“ řekla.

„Vy jste vážně otravná, víte to?“ řekl Malfoy. „Ale dobrá. Můžete se mnou udělat pitomé interview… až na to bude čas.“ Vytáhl jednu ruku z kapsy – ukázalo se, že v ní celou dobu zřejmě svíral hůlku – a líným švihnutím beze slova odemkl dveře. Pak se otočil zpátky k Agnes. „Jak jste ho vůbec našla? Pottera? No netvařte se tak překvapeně, celá centrála ví, že jste ho sem donesla vy a Jean.“

Chvilku přemýšlela, jestli mu má lhát. „Pomocí Roxanina prstene,“ odpověděla nakonec popravdě. „Půjčila mi ho. Je očarovaný, aby svého nositele vždycky přemístil k Harrymu.“

Malfoy se uchechtl. „Jak patetické,“ prohlásil. Potom se znovu zneviditelnil pomocí zastíracího kouzla a bleskurychle se odporoučel pryč.

Agnes si konečně přitáhla židli k nemocničnímu lůžku. „Tak to vidíš, Harry,“ oslovila Pottera. „Dneska se u tebe dveře zkrátka netrhnou.“

Opatrně se dotkla jeho ruky – té, do které vedla hadička s protilékem; na tu v sádře se raději neodvažovala sahat. „Zjistím, co se stalo,“ slíbila mu. „A nemysli si, že jsem nevděčná,“ požádala ho. „Jsem ráda, že jste si pro nás přišli. A vím, že to, co děláte, je hrozně těžké. Jen na to asi nemám, víš? Být do toho zase zapletená. Tak nějak jsem doufala… že se mě to prostě nebude týkat.“

Potter jí na to z pochopitelných důvodů nijak neodpověděl, a tak ho už jen mlčky pozorovala.

Roxana uložila nějakou vzpomínku do lahvičky s nápisem DŮLEŽITÉ. A Harrymu někdo zastavil krvácení, ale už ho neodnesl na centrálu. Několik členů odboje se pohřešuje; článek o POOVRu vyšel o týden dřív, než měl, a chování toho Malfoye bylo vyloženě podivné. Něco se určitě děje, na to mohla vzít jed. Nechtěla se do toho zaplést, ale nebyla schopná to nechat být. Musela vědět, o co tu běží. Měla nepříjemný pocit, že se to dozví dřív, než na to bude připravená.

***

Když ji po půlhodinové návštěvě Carpenterová vyvedla z nemocniční části centrály, vrátila se Agnes na svůj pokoj. Vycházelo to taktak – musela přidat do kroku, aby se zpátky dostala na smluvený čas. Jean už i přesto stála u dveří. „Kdepak jsi byla?“ zeptala se, když uviděla Agnes přicházet.

„U Harryho,“ odpověděla jí na to. „Chtěla jsem vědět, jak na tom je.“

Jean povytáhla obočí. „Major tě za ním pustila?“ zeptala se.

Tentokrát povytáhla obočí i Agnes. „Major?“ zopakovala trochu zmateně.

„Carpenterová,“ vysvětlila jí Jean. „My jí tak říkáme, protože vede ošetřovnu jako vojsko. Všemu velí. A málokoho nechá se tam jen tak toulat.“

„Nejdřív mi řekla, že informace o pacientech dává jen rodinným příslušníkům,“ poznamenala Agnes. „Ale pak prohlásila, že já jsem součást rodiny a vzala mě za ním.“

Jean se usmála. „Zřejmě ani Carpenterová není imunní vůči tvému kultu. A jak je tedy Harrymu? Mluvil s tebou?“

„Vůči mému čemu?“ vykulila oči Agnes. Vážně Jean právě řekla v souvislosti s jejím jménem slovo kult?

„Asi to není správné slovo,“ pokrčila Whiteová rameny. „Ale všichni v odboji tě znají jménem, Agnes. Vědí, že kdyby nebylo tebe, dnes tady nejsou. Považujeme tě za jednu z nás, i když se tak nejspíš necítíš.“

„To necítím,“ přiznala Agnes. „Moc si toho vážím, Jean. Jen… nevím, jestli jsem toho hodna,“ povzdechla si. Musela jí to říct. Měla pocit, že hůlka z červeného dubu, která ležela na nočním stolku dokonale rovnoběžně ke štosu novin půjčených z knihovny, se jí zlomyslně směje. „Asi bys měla něco vědět. Když tehdy Potterovy a mě zajala Rowlingová, neutekla jsem jí. Ona mě pustila – výměnou za slib, že ji neprozradím. Nevěděla, že mám u sebe ten diktafon a foťák, takže mi obojí zůstalo.“

„A ty jsi to předala Roxaně s Harrym,“ zkonstatovala Jean. „Takže ses rozhodla ten slib nedodržet. Blafovala jsi, aby tě nechala odejít. To bylo chytré.“

„Neblafovala jsem, Jean,“ sklopila oči Agnes k zemi. Cítila, jak se začíná červenat. „Harry s Roxanou tehdy skočili z útesu do moře, myslela jsem, že jsou mrtví a Rowlingová mě přesvědčila, že za jejich smrt můžu já. Nechtěla jsem ten slib porušit, chápeš? Nechtěla jsem, aby umřel kdokoliv další. Nic jsem nedokázala. Kdyby tenkrát opravdu umřeli, žádný Auguronův odboj by nevznikl. Nic z tohohle není moje zásluha. Jen jejich.“

Na chvilku přestala mluvit. Neměla odvahu podívat se na Jean, bála se, jaké emoce uvidí v jejím obličeji. Znechucení? Opovržení? Vztek? Kdo ví. Místo toho radši hleděla na podlahu. Podlaha byla neutrálně šedá jako obvykle. Agnes pokračovala v řeči.

„Všichni si tady myslíte, že jsem nějaká hrdinka. Ale já jsem jenom zvědavá novinářka, která měla jednou štěstí na příběh. A která vysrabí, jakmile jde do tuhého. Nejsem jedná z vás. Nejsem… součást rodiny.“

Ucítila na svém rameni Jeaninu ruku. Mělo ji to nejspíš uklidnit, dodat odvahu, ale ona se cítila jen o to víc provinile. „Agnes,“ oslovila ji Jean. Při zvuku svého jména se konečně rozhodla podívat se vzhůru; setkala se s pohledem Jeaniných bledě modrých očí. Byly o něco vážnější než obvykle, ale dívaly se snad ještě laskavěji než kdy dřív. „Čelit někomu jako je Rowlingová, není snadné. Vidí do lidí jako do otevřené knihy a je schopná perfektně odhadnout, kde jsou naše slabosti, zaměřit se na ně a využít je. Ty nejsi žádný zbabělec.“

„Vážně?“ ušklíbla se na ni Agnes. „Jak to můžeš vědět? Znáš mě dva dny,“ připomněla jí.

Jean se na ni pousmála a trochu stiskla její rameno. „Protože kdybys byla zbabělec, Agnes, tak ten diktafon zničíš, jakmile přijdeš domů.“ Pustila ji. „Ale ty sis ho nechala. A když tě Potterovi zkontaktovali, neváhala jsi. Ne každý bojovník vrhá kouzla na všechny strany. Někdy stačí dělat malé věci, Agnes. Je v pořádku mít strach. A občas chtít prostě jen utéct co nejdál.“

„Takže… tobě nevadí, že jsem věděla o Rowlingové – a nic jsem neudělala?“ ujišťovala se. Nějak se jí nechtělo věřit, že by to Jean jen tak přešla, zvlášť když měla na Rowlingovou tak ostrý názor; Agnes měla pocit, že ještě teď trochu cítí pach spáleného starého dřeva z toho cvičného terče, který Jean v arénách zapálila.

„Nebuď na sebe tak tvrdá,“ řekla Jean mírně. „Podle mě jsi udělala dost. Tak,“ narovnala se a její úsměv se rozšířil do obvyklých rozměrů, „jsi připravená jít? Domluvila jsem si setkání se dvěma moc zajímavými členy odboje.“

Agnes spolkla všechny námitky, které ji ještě napadaly, a jen krátce přikývla. „Jen si skočím pro diktafon,“ pravila.

„Počkám na tebe tady,“ odpověděla jí na to Jean a opřela se zády o stěnu vedle vstupu do Agnesina pokoje. Nemohla si tu chvíli vychutnávat příliš dlouho, protože Agnes byla v podstatě hned zpátky.

Vydaly se spolu znovu do útrob centrály, za těmi dvěma kouzelníky, které Jean vytipovala jako vhodné pro rozhovor.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 5. kapitola: