OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 9. kapitola



Ukradený svět II - 9. kapitolaVí, že by neměla, ale bylo to příliš lákavé, aneb Agnesin výlet do vzpomínek Roxany Potterové. Co všechno - a koho - uvidí Agnes v myslánce? Jakou vzpomínku uložila Roxana před svým zmizením do lahvičky s nápisem "DŮLEŽITÉ?" A co se stane, až se Agnesino jednání provalí?

IX.  KAPITOLA DEVÁTÁ: Roxanina minulost

V knihovně z pochopitelných důvodů nikdo nebyl, přesto našlapovala na špičky, když probíhala mezi regály do její zadní části, ke skříním se vzpomínkami. Roxanina dvířka poznala bez potíží díky jejich zdobení; netrvalo dlouho a objevila i malou jamku, do níž zapadal rubín.

Dvířka se zavlnila a zmizela. Agnes roztřesenou rukou vytahovala jednu lahvičku za druhou, než našla tu, na kterou bylo Roxaniným těžko čitelným rukopisem naškrábáno slovo DŮLEŽITÉ. Chvilku bojovala s korkovým víčkem, než se jí ji podařilo otevřít.

Přešla k myslánce. Jestli to Roxana zjistí, zabije mě, pomyslela si. Pokud předtím zabila už tři další, tak proč ne ji. Byl to zatraceně špatný nápad, ale ona zkrátka nemohla jinak. Potřebovala to vědět. Potřebovala vědět, jestli ta ženská, které se střídavě bála a střídavě k ní vzhlížela, skutečně zabila Lee Parsonse. A jestli ano – udělala to kvůli ní? Protože dostal svou chybou Agnes do nebezpečí a Roxana ji chtěla pomstít?

Ta myšlenka byla z nějakého důvodu potěšující. Zvrácená. Ale potěšující. Agnes se nikdy nepovažovala za ten typ ženy, kvůli kterému by byl někdo ochotný zabíjet.

Natáhla ruku s lahvičkou nad myslánku a obrátila ji dnem vzhůru.

Povrch kapaliny v míse zavířil, když do ní dopadly Roxaniny vzpomínky. Agnes se zhluboka nadechla a ponořila hlavu dovnitř.

Chvíli se vznášela světem neurčitých obrysů a siluet. Odkudsi slyšela nějaké hlasy, ale byly příliš vzdálené a zněly s příliš silnou ozvěnou na to, aby jim byla schopná rozumět. Musela zavřít oči, aby se jí nemotala hlava.

Když je znovu otevřela, seděla v bradavickém expresu naproti jedenáctileté verzi Harryho Pottera, který se právě cpal dýňovou paštičkou. Vedle něj seděl Ronald Weasley a mířil hůlkou tak ošuntělou, že z ní skoro čouhalo jádro, na spící krysu na svém klíně.

„Neviděli jste tu náhodou nějakou žábu? Tady Nevillovi se totiž ztratila,“ ozvalo se od dveří do kupé panovačným hlasem. Stála v nich hubená dívka s výrazným nosem, velkými předními zuby a kudrnatými vlasy, které jí trčely do všech stran. V očích neurčitě zelenomodré barvy měla už tehdy přísný pohled, ale rozhodně ne tak pichlavý jako dnes.

„Už jsme mu říkali, že jsme žádnou neviděli,“ prohlásil budoucí ministr kouzel otráveně.

„Hmm, ty děláš nějaká kouzla? Tak to se podívám,“ prohlásilo děvče a pohodilo hlavou. Její uhlově černé kadeře, ještě tmavší než ty Potterovy, se zaleskly.

„Proč ne,“ zavrčel Weasley, odkašlal si a pevněji stiskl rukojeť staré hůlky. „Javor, buk, linda platan – ať je tahle krysa zlatá,“ prohlásil a neurčitě mávnul rukou.

Nestalo se vůbec nic. „Víš určitě, že je to opravdové zaklínadlo?“ zeptala se dívka. „Zaklínadla totiž obvykle vycházejí z latiny, nejsou to jen takové říkanky. Já už jich pár zkoušela, jen tak, abych se pocvičila – a vždycky se mi to povedlo,“ uvědomila je. „Je to báječné, že jedeme do Bradavic, že? Podle tetičky je tam teď ten nejlepší ředitel, jakého jsme mohli mít, Albus Brumbál. Neuvěřitelný člověk a veliký kouzelník, říkala tetička. Já samozřejmě nevím, jaký je doopravdy, ale byl v Nebelvíru, jako tetička, a to je prý nejlepší kolej. Havraspár je taky fajn, ale řeknu vám, že jestli se dostanu do Zmijozelu, tak si rovnou hodím mašli… Ach, už abychom tam byli! Těším se na to celé léto a… teď si uvědomuju, že jsem se zapomněla představit, jsem Roxana Blacková a vy jste kdo?“ vychrlila na ně.

„Já jsem Ronald Weasley,“ zamumlal zrzek.

„A já Harry Potter,“ řekl Harry.

Obraz se zamihotal a vzpomínka zmizela. Agnes opět pár vteřin plula šedočernou mlhou, než svět získal pevnější obrysy. Tentokrát byla ve vstupní chodbě nějakého starého kouzelnického domu, který vypadal, že většinu své existence sloužil jako černokněžnické doupě. „Kdepak je moje oblíbená slečna Blacková?“ smál se nějaký kouzelník a rozpřahoval ruce.

Roxana proběhla kolem Agnes, jako by byla vzduch, a skočila tomu muži do náruče. „Siriusi! Ráda tě zase vidím.“

„Já tebe taky, Roxie, já tebe taky. A teď se rychle pusťme, než začne Harry žárlit, že mu okupuješ kmotra,“ zasmál se čaroděj.

„Ještě chvilku,“ zafuněla mu do vlasů Roxana. „Měla jsem náročný léto a fakt potřebuju obejmout.“

„No dobrá,“ zazubil se Sirius a poplácal ji po zádech. „Tetička ti dává zabrat?“ zeptal se.

„Letos nejen tetička,“ povzdechla si Roxana.

Sirius si ji odtáhl na délku paží a podíval se jí do očí. „Trápí tě, že se ti objevilo to znamení, viď? Nesmíš na to myslet, Roxie. Ty přece nejsi smrtijed. A nikdy nebudeš.“

Vzpomínka se rozplynula, aby ji vzápětí nahradila další. Roxana v tmavě zeleném kouzelnickém hábitu vyšívaném stříbrem, černé vlasy uhlazené a vyčesané do vysokého drdolu. Nebyla o moc starší, než když se před chvílí vítala se Siriusem, ale v obličeji měla podstatně ustaranější výraz a byla velmi bledá.

Teprve když se obraz ustálil, Agnes pochopila, kde se skrývá zdroj těch starostí i bledosti. Roxana se dívala do očí vysokého muže s mrtvolně bílou pletí a rudýma očima se svislými zornicemi. Lord Voldemort ve své plné síle.

„Jsi si tím jistá?“ otázal se právě. Stál u ní tak blízko, že musela cítit jeho dech na své tváři, daleko za hranicí její osobní zóny.

„Naprosto,“ odpověděla Roxana pevně. „Sirius Black je jeho tlakový bod. Použijte ho – a dostanete Pottera přesně tam, kde ho potřebujete mít.“

„Děkuji, Roxano,“ řekl Voldemort. Mluvil překvapivě hebkým, příjemným hlasem. Agnes překvapilo, jak vemlouvavě a skoro přátelsky zní. Vlastně to bylo mnohem děsivější, než kdyby mluvil tak, jak to popisovali pamětníci v hodinách Dějin čar a kouzel – jako chladný, krutý a vypočítavý vůdce. „Byla jsi mi velmi nápomocná. Jestli se to podaří… odměna tě nemine.“ Obrátil se k ní zády a vydal se pomalým krokem pryč.

„Můj pane!“ promluvila ještě jednou Roxana. Černokněžník neochotně zastavil a upřel na ni ošklivé rudé oči. Neuhnula pohledem. Zjevně to nečekal. Viditelně ho to popudilo. „Pane, kromě Pottera… Neublížíte nikomu z nich, že ne?“

„Máš mé slovo,“ odpověděl jí na to nakonec. „Nezkřivím vlásek nikomu z tvých přátel.“

Obraz se postupně rozostřoval, až jediné, co z něj bylo jasně patrné, byla Roxana v dokonale střiženém sametovém hábitu. Pak i ona zmizela.

Další vzpomínka obsahovala Roxanu stojící před vstupem do Brumbálovy pracovny. Nevypadala ani trochu jako před chvílí – možná byla jen stejně bledá. Na obličeji měla tmavé šmouhy, na čele krvavou ránu a černé vlasy jí trčely do všech stran z neuspořádaného copu. Bylo vidět, že brečela. Zřejmě hodně dlouho.

Zlatý orel strážící vstup do ředitelny se skřípavě otočil a zpoza jeho křídel vystoupil Harry Potter. I on vypadal mizerně. Když ho Roxana zmerčila, zanadávala, přitiskla se ke stěně a rychle použila zastírací kouzlo. Právě včas; Harry jen bez povšimnutí prošel kolem ní.

Jakmile byl za rohem, Roxana zrušila kouzlo, trochu si urovnala vlasy, zhluboka se nadechla a vydala se přímo ke vchodu do Brumbálovy pracovny. Ředitel právě vycházel ven. Přeměřil si umouněnou, špinavou Roxanu pohledem. „Slečno Blacková,“ oslovil ji. „Chcete se mnou snad mluvit?“

„Ano, pane profesore,“ odpověděla Roxana. „To chci.“

„Předpokládám, že je to něco důležitého?“ povytáhl Brumbál obočí.

Roxana si otřela opuchlé oči. „Něco jsem zvorala. A už to nejde napravit. Musím… musím se přiznat… dřív, než… Vlastně už teď je dost pozdě. Nejspíš… nejspíš mě pošlete do Azkabanu, jen co vám to řeknu.“

Brumbál ji pár vteřin pozoroval, jako by se snažil odhadnout, na co přesně myslí. Pak naznal, že to zřejmě nezjistí, a trochu si povzdechl. „Tak pojď dál, Roxano,“ pravil unaveným, ale vlídným tónem. „Řekneš mi všechno.“

Svět se znovu zavlnil. Černovláska vrhala kouzla proti dřevěné figuríně, jedno za druhým, každé o něco silnější než to předchozí. Rukávy bílé haleny, v níž trénovala, měla vyhrnuté až k loktům, takže bylo Znamení Zla na její levici dobře patrné. „To je všechno, na co se zmůžeš, co?“ ozval se za ní posměšný, štěkavý ženský hlas. „Masakrovat dřevěného panáka.“

Agnes otočila hlavu za zdrojem zvuku; Roxana udělala totéž. Hlas patřil čarodějce celé v černém, která se ledabyle opírala o stěnu s rukama založenýma na prsou. Byla jistým zvláštním, divokým způsobem krásná, ale v jejích černých očích se zračilo ryzí šílenství. „Zmlkni, Bello,“ osopila se na tu ženu Roxana.

Až teď Agnes došlo, na koho se dívá. Byla to Bellatrix Lestrangeová, nejvěrnější služebnice lorda Voldemorta a podle mnoha lidí jedna z nejnebezpečnějších a nejmocnějších čarodějek své doby.

„Vsadím se,“ pravila Bellatrix. „Že ve skutečném souboji bys neobstála.“

„Obstála bych,“ odtušila Roxana a v očích se jí nebezpečně zablesklo.

„Skutečně?“ naklonila Lestrangeová hlavu na stranu a olízla si rty. „I kdybys bojovala, řekněme…“ Pokrčila rameny. „…Třeba proti mně?“

„Vyzýváš mě na souboj?“ otázala se Roxana.

Bellatrix vytáhla hůlku a zamyšleně po ní přejela prsty. „Přijímáš?“ zeptala se.

„Ovšem,“ zasyčela Roxana.

Lestrangeová se spokojeně zasmála. Ten smích neměl pěkný zvuk, byl štěkavý a ostrý podobně jako ten Roxanin. „Výtečně! Tak do střehu!“ Předvedla jí to. Její hrudník, napasovaný v dokonale padnoucím korzetu, se zdvíhal a zase klesal v rytmu zrychleného dechu. Byla vzrušená, natěšená na boj.

Roxana trochu nesouhlasně stiskla rty a zaujala základní postoj. Ze špičky ošklivé, zahnuté hůlky Bellatrix Lestrangeové už v tu chvíli vyšlehlo kouzlo. Roxana ho odrazila a poslala vlastní. Taktéž bylo odraženo.

Ani jedna z čarodějek neřekla žádné zaklínadlo, používaly výlučně neverbální magii.

Vypadalo to, jako by tančily – obě dvě na lehkých nohou, chvíli blízko, chvíli daleko od sebe. Občas se některá z nich zasmála a Agnes zamrazilo, když si uvědomila, že má problém rozeznat, kdy se směje která. Roxana brala souboj vážněji, u Bellatrix to vypadalo, že si jen tak hraje.

„Jsi nudná,“ poznamenala Lestrangeová a zívla. „Připomínáš mi mého bratránka Siriuse. Taky bojoval jako leklá ryba.“

V tu chvíli se v Roxaniných očích zlostně zablesklo. Ozval se zvuk jako švihnutí bičem a na tváři trochu překvapené Bellatrix se objevila sečná rána. „Neber si jeho jméno do huby,“ zasyčela Roxana.

Bellatrix si setřela krev z obličeje a pomalu si olízla prst od dlaně až po špičku nehtu. „Copak?“ otázala se sladce. „Snad jsem nenarazila na nějaký… tlakový bod?

Roxana rozzuřeně zavyla a vrhla proti Lestrangeové ohnivé laso. Bellatrix ho proměnila v obrovského hada, který se vzápětí vinou Roxanina kouzla rozprskl v prach. Bellatrix zakroužila hůlkou a prach se zformoval v tornádo, které vyrazilo přímo proti Roxaně, ale neškodně se roztříštilo o její štít, jako by to byl jen rarášek a ne skutečná větrná bouře. Roxana vystřelila proti Bellatrix klikatý fialový blesk. Lestrangeová se stihla taktak bránit, ale síla kouzla ji odhodila na zem.

Pouta na tebe!“ zaječela Roxana, která vycítila příležitost. Trefila. Lestrangeová najednou nebyla schopná pohybu. „Nikdy… si… neber… do huby…jméno… Siriuse… Blacka,“ odsekávala Roxana slovo za slovem a blížila se k Bellatrix s hůlkou napřaženou vpřed.

„Nebo co,“ prohlásila Bellatrix, která se už částečně stačila vysvobodit z vlivu znehybňovací kletby, ale Roxana byla příliš vzteklá na to, aby si toho všimla. „Zabiješ mě? Na to nemáš kuráž.“

„Nemáš tušení, na co mám nebo nemám kur…“

CRUCIO!“ zaječela Lestrangeová. Roxana se svezla na zem, škubala sebou v nepopsatelné agónii. Agnes odvrátila zrak. Pohled na mučení jí nedělal dobře. Po pár vteřinách Bellatrix kouzlo ukončila, Roxana však zůstala ležet téměř bez hnutí a tiše vzlykala.

„Jsi slabá,“ prohlásila Voldemortova nejvěrnější směrem k ní. „Vstávej. Život bolí. Musíš si na to začít zvykat, Roxanko,“ oslovila ji výsměšně. „Nebo… že by tomu zvykání pomohlo, kdyby sis tu bolest prožila ještě jednou?“ otázala se konverzačním tónem a znovu na Roxanu zamířila hůlku. „Cruci…“

„Bello,“ ozval se klidný, chladný hlas a do Agnesina zorného pole znovu vstoupil lord Voldemort. „Nech ji už být.“

„Ale…“ zaprotestovala Lestrangeová.

„Řekl jsem, nech ji,“ přikázal černokněžník znovu a přešel k Roxaně, která se ještě pořád sbírala ze země. „Byl to solidní výkon, Roxano,“ pochválil ji téměř otcovsky a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Bellatrix to sledovala nevěřícným pohledem. „Ale musíš ještě hodně cvičit, jestli chceš Bellu doopravdy porazit.“

Roxana stiskla jeho dlaň s dlouhými bílými prsty a nechala se vytáhnout na nohy. „Děkuji, pane. Vynasnažím se,“ řekla chladně, jako by se styděla, že jí pomáhal. Sklonila se, aby shrábla ze země svou hůlku, která jí po Bellatrixině útoku vypadla z ruky, a vydala se pryč.

Vzpomínka se už zase začala rozplývat. To poslední, co z ní Agnes měla, byl zvuk Voldemortova hlasu, jak říkal: „Připomíná mi tebe… když jsi byla mladší.“ A potom zraněný, nejistý pohled Bellatrix Lestrangeové, která najednou vypadala překvapivě křehce.

Svět zavířil a rozplynul se v šedočerné mlze. Agnes slyšela smích, patřil Roxaně, ale zněl podstatně veseleji, bezstarostněji než v předchozí vzpomínce. Mlhy ustoupily a Agnes seznala, že se dostala na jednu z chodeb bradavického hradu, po níž běhala mladá, štíhlá, po čertech atraktivní verze Harryho Pottera a naháněla pištící Roxanu.

„Jen počkej, Rox, až tě chytím!“

„Copak mi provedeš, Pottříku?“ smála se Roxana. Při té větě se k němu otočila, přestala se soustředit na svoje nohy, zavrávorala a zakopla. Ozvalo se těžké žuchnutí, jak se jako pytel hrušek poroučela k zemi.

„Ježiš, Roxie, jsi v pohodě?“ vrhnul se k ní okamžitě Harry. „Nestalo se ti nic?“

Roxana, která se při pádu natáhla na podlahu jak široká, tak dlouhá, se teď jen obrátila na záda, pěkně čelem k němu, a dala si ruce za hlavu. „Nic mi není, pako. Tak co mi provedeš, pane Pottere?“ otázala se. V očích jí hořely laškovné ohníčky. „Sešleš na mě nějakou vypečenou kletbu?“

„Odzbrojím tě,“ pravil Harry s úsměvem a posadil se vedle ní.

„To ty umíš nejlíp,“ souhlasila a stáhla ho k sobě na chladnou kamennou zem. „Když seš poblíž, vždycky jsem totálně bezbranná.“

Naklonil se k ní a přejel jí prsty po tváři, zachytil jeden z pramínků jejích neposlušných vlasů a zastrčil jí ho za ucho. Roxana vypadala, že z Harryho není schopná spustit oči, při tom doteku tajila dech.

Svět kolem nich se už zase rozprsknul do oblaků černošedých par a mlh, jen oni zůstali, schoulení na podlaze bradavického hradu, spojeni v trochu opatrném, ale o nic méně sladkém políbení. Pak se i jejich kontury rozplynuly.

Když se obraz ustálil, Agnes uviděla zahradu – možná park, možná lesík. Bylo přítmí a po trávníku, který teď po západu slunce vypadal jako černý samet, kráčel Voldemort. Vedle něj cupitala útlá postavička s havraními vlasy, na své poměry překvapivě uhlazenými a staženými do vysoko neseného drdolu. I s drdolem však byla Roxana podstatně menší než černokněžník, kterého provázela.

„Slyšel jsem, že sis začala s Harrym Potterem,“ poznamenal Voldemort.

„Neměla jsem moc na výběr,“ řekla Roxana. „Kdybych ho odmítla, nejspíš by se mi vzdálil. Bylo by těžší ho vmanipulovat tam, kam ho potřebujeme.“

„Něco k němu cítíš.“

„Necítím,“ zalhala Roxana tak mizerně, že to poznala i Agnes.

Voldemort se studeně zasmál. Vypadal pobaveně. Roxana k němu stočila pohled. „Zpochybňujete mou loajalitu k vám, pane?“ otázala se.

„Zpochybňuji pouze tvou schopnost racionálního uvažování,“ pravil. „Užij si s Potterem, pro mě za mě. Dokážu si představit, že je pro někoho tvého věku přitažlivý.“

Obvykle bledá Roxana zrůžověla ve tvářích. Voldemort pokračoval, jako by si toho nevšiml; dál plul zahradou jako černý stín, který snad ani nebyl součástí běžného světa. „Ale dávej si pozor na emoce, které v tobě vyvolává.“

„Myslíte si, že jsem se do něj zamilovala?“ ušklíbla se Roxana. „Ve vší úctě, to je nesmysl, pane.“

Ignoroval její námitky. „Láska je hloupá a zbytečná emoce… to ji však nečiní o nic méně nebezpečnou. Spoutá tě, oslabí tě a zakalí tvůj úsudek.“

Odfrkla si. Znělo to jako tiché „pche“. Agnes naprázdno polkla. Kdyby nevěděla, že Roxana přežila válku, měla by o ni v tuhle chvíli vážně strach, protože výraz ve tváři lorda Voldemorta naznačoval, že se mu ani trochu nelíbí její chování. Když však nakonec promluvil, zněl úplně klidně.

„Myslíš si, že tomu nerozumím. Že nevím, o čem mluvím, protože to nedokážu cítit. Je to nesmysl – ovšemže bych byl schopný cítit lásku. Rozhodl jsem se však, že nedovolím, aby něco tak nízkého a lidského kazilo mé plány. Můžeš se rozhodnout pro totéž. Když to uděláš, budeš silnější, než tušíš.“

Černokněžník se na chvíli odmlčel. Roxana, která stále šla těsně vedle něj, se pořád ještě červenala, ale zjevně nenašla odvahu na to, aby cokoliv řekla. „Myslím, že je čas, aby sis poslechla jeden příběh,“ poznamenal Voldemort. „O tvých rodičích.“

Roxana se zastavila uprostřed kroku a překvapeně k němu zvedla oči. Měla v obličeji výraz, jako by jí právě někdo oznámil, že budou letos Vánoce dvakrát. „Pane…! Ale přece jsem ještě… řekl jste, že dokud nepřivedu Pottera, tak…“

Zarazil její řeč gestem ruky; to gesto vypadalo, jako by odháněl obtížný hmyz. „Nedělej si zbytečné naděje, neprozradím ti žádná jména ani nic, co by ti umožnilo je identifikovat. V současné situaci však považuji ten příběh za příliš poučný na to, abys o něj byla ošizena.“

Zatvářila se zklamaně, ale ne příliš – to, co jí sliboval, bylo pořád rozhodně víc než nic.

Tráva pod jejich nohama tiše šustila, jak se po ní smýkaly cípy dvou hábitů – jednoho černého, z lehké vzdušné látky, a druhého zimního, z tmavě modrého sametu s kožešinovým lemem. Agnes si všimla, že zatímco Roxana má vysoké boty, její mistr je bosý. Zřejmě se před chladem nepotřeboval chránit vrstvami oděvu.

„Tvoje matka byla už od mládí vynikající čarodějka,“ promluvil Voldemort. „Talentovaná… mocná… a krásná. Z dobré kouzelnické rodiny.“

„Čistokrevná?“ odvážila se ho přerušit Roxana s nadějí v hlase.

Byl popuzený její drzostí, ale přikývl. „S rodokmenem dohledatelným mnoho staletí zpět. Měla našlápnuto k velikým věcem. Jenže pak potkala tvého otce a úplně ztratila hlavu – jako by přišla o rozum,“ ušklíbl se. „Když zjistila, že je její vyvolený smíšeného původu, navzdory veškeré logice s ním pořád chtěla být, protože ho zkrátka milovala,“ prskl černokněžník posměšně. „Její rodina byla pochopitelně zděšená; rozhodla se tvou matku co nejrychleji provdat za někoho vhodnějšího. Tvoje matka chtěla se svým milencem utéct… ale on ji nakonec přesvědčil k jiné variantě. Naoko se rozešli a ona se vdala za čaroděje z vznešeného kouzelnického rodu, jak to po ní chtěli – a s tvým otcem nadále scházela potají. Otěhotněla a porodila tebe. Její manžel poměrně brzy došel k názoru, že dítě není jeho, a konfrontoval ji.“

Agnes si dovolila trochu přidat do kroku, aby dvojici vzpomínkových obrazů stíhala. „Tvoje matka byla v tu chvíli přesvědčená, že má navrch. Přiznala nevěru, ale řekla svému muži, že pokud by se o její aféře někdo dozvěděl, byl by to on, kdo by byl všem k smíchu jako paroháč. Měla dojem, že je nedotknutelná, ale schopnosti svého manžela značně podcenila…“

„Zabil jejího milence, že?“ přerušila vyprávění Roxana znovu. „Mého otce. Našel ho a zabil?“

Voldemort zavrtěl hlavou. „Ne. Udělal něco mnohem sofistikovanějšího. Rozhodl se zabít její dítě. Jenže, jak se brzy ukázalo, nebyl toho schopný. A tak tě jenom odnesl ke mně, svému pánovi… a dal mi tě jako dar.“

Roxana v tu chvíli sklopila oči k zemi; v obličeji se jí zračila těžko čitelná směsice emocí. Černokněžník pokračoval ve své řeči. „Očekával, že se dobře pobavím při mučení malého děcka, nakonec tě zabiju a on bude mít pokoj... ale zmýlil se. Na rozdíl od něj jsem v tobě neviděl špinavého bastarda, ale čistý, krystalický potenciál,“ prohlásil. Hrál si s každým slovem, které vyslovoval, a po očku pozoroval, jaký má jeho řeč na mladou čarodějku účinek. „I kdybys zdědila jen desetinu talentu své matky – byl by z tebe cenný smrtijed. Jsem pragmatik, Roxano. Tvoje smíšená krev mě netrápí. Několik mých velmi dobrých služebníků je ze smíšených rodin. Jsou to schopnosti, co rozhoduje. A správné přesvědčení.“

Agnes si všimla, že Roxana svírá jednu ruku v pěst, zahleděná někam do dálky. „Když o tebe matka přišla, už nikdy nebyla jako dřív. Takový talent… a promarněný. Kvůli jedné pitomé lásce… k míšenci s polovinou mudlovské krve. Neopakuj její chyby. Udus v sobě tu emoci dřív, než ti přeroste přes hlavu. Tvoje matka to nedokázala a zničilo ji to, stejně jako mnohé před ní. Můžeš se rozhodnout, Roxano.“

„Nemějte o mě strach,“ odpověděla mu na to studeně. „Už jsem se rozhodla.“

Zasmál se. „Věděl jsem, že se v tobě nezklamu,“ řekl a vzal ji kolem ramen, bledou rukou s dlouhými prsty ji přitom pohladil po zádech. Vypadalo to, jako by se jí mezi lopatkami usadil přízračně bílý jedovatý pavouk.

Agnes si byla jistá, že to, co Roxana řekla, pochopil špatně. Nebyl to Harry, koho tou větou opouštěla. „Až zabijeme Pottera, budeš vládnout po mém boku novému světu, který stvořím. Až zabijeme Pottera, Roxano… představíme tě tvé matce. Jistě bude pyšná…“

Bude pyšná, bude pyšná, pyšná… Vzpomínka se zavlnila a rozplynula. Znovu se objevily Bradavice, tentokrát tu však nebyl Potter. Roxana pronásledovala mladší verzi Draca Malfoye, který se jí snažil rychlým krokem zmizet. „Ty to nechceš udělat, Draco!“ křičela na něj.

„Co chci a nechci je naprosto vedlejší, Blacková,“ odtušil Malfoy a zastavil se. „Na rozdíl od tebe nemám na výběr.“

Roxana vytáhla hůlku. „Jak to sakra myslíš, že na rozdíl ode mě nemáš na výběr? Myslíš, že se mi líbí, co dělá? Že s ním souhlasím?“ prskla.

„No, většinu času to nevypadá, že by ti to nějak vadilo,“ zasyčel Malfoy. „Jenže ty máš speciální zacházení – nikdy by nedovolil, aby se k tobě chovali jako ke mně nebo k Leemu. Jsi jeho favoritka. Nejsi první, samozřejmě, dřív to byla moje teta. Nejspíš si tě vybral, protože jsi stejný typ jako ona.“

Špička Roxaniny hůlky se zlostně roztřásla. „Nejsem ničí favoritka. A jestli ještě jednou řekneš, že jsem stejný typ jako Bellatrix, vyškrábu ti oči.“

Malfoy se ušklíbl. „Vždyť jsi viděla, jak zuřil kvůli Lestrangeovi. A ten se tě sotva dotknul. Nárokuje si tě, ať chceš nebo ne, a nic s tím nenaděláš.“ Kývl k její levé ruce. „Dokud máš to Znamení, patříš mu. Stejně jako my všichni.“

Jeho poslední slova zněla myslánkou s mnohonásobnou ozvěnou. Vzpomínka se zase rozplynula, Agnes se už z toho začínala motat hlava. Letěla nekontrolovatelným pádem mezi chuchvalci mlh, odkudsi slyšela Roxanu hlas, jak křičí crucio – pak něčí bolestný výkřik a vzápětí smích, který musel patřit Bellatrix Lestrangeové, a ten její nepříjemný hlas: „Já věděla, že se to jednou naučíš, Roxano… Nakonec to není tak těžké, že…?“

Těžké, těžké, těžké… Pohled na Znamení zla výhružně zářící nad astronomickou věží, obraz se už zase začínal ustalovat… Nakonec z mlh vystoupil obrys hrobky z bílého mramoru a břeh bradavického jezera, u nějž na lavičce seděli Harry Potter a Ronald Weasley.

Roxanu nebylo nikde vidět, což bylo navýsost podivné, vzhledem k tomu, že se jednalo o její vzpomínku. Agnes se chvíli zmateně rozhlížela kolem sebe, dokud neuslyšela tlumené kroky a nevšimla si, že se ve vlhké hlíně objevují stopy, aniž by bylo vidět nohy, které je dělají. Neviditelný plášť, došlo Agnes. No jistě. Roxana přece říkala, že ho Harry měl už na škole.

„Takže ses s ní rozešel?“ otázal se právě Weasley.

Potter zavrtěl hlavou. „Ne. Nabídl jsem jí, že může jít příští rok s námi.“

„Děláš si prdel?!“ vyletělo z Weasleyho. „Vždyť je to smrtijedka, zatraceně. Je na straně Ty-víš-koho! Jestli ji vezmeme s sebou, tak se mu můžeme rovnou jít teď hned ohlásit jako dobrovolné oběti!“

„Je na naší straně,“ odpověděl mu na to Harry. „Brumbál o ní věděl, pracovala pro něj a pro Fénixův řád.“

„Jo, tak proč mu zatraceně neřekla, že Snape peče s Ty-víš-kým? Ta informace by se mu totiž docela dost hodila, vzhledem k tomu, že ho Snape nakonec zabil,“ prohlásil zrzek a založil si ruce na prsou. „Roxaně se nedá věřit.“

„Ale já jí věřím,“ řekl Potter.

„Tak to seš asi úplnej kretén!“ rozhodil Weasley rukama.

„Já vím, já vím!“ souhlasil Harry nešťastně a mimoděk si přejel po jizvě na čele. „Já to vím. Ale prostě… neumím si představit, že bych s ní nebyl, chápeš? Je mi ze mě špatně, když jenom pomyslím na to, co je zač, ale nemůžu ji jen tak pustit k vodě. Nejde to. Jenom ta představa bolí.“

„Tohle je fakt toxickej vztah, Harry,“ poznamenal Weasley. „Ty seš fakt magor a já vůbec nechápu, proč s tebou kamarádím.“

Potter s Ronaldem sledovali, jak se z bradavického jezera vynořilo jedno z dlouhých chapadel olbřímí olihně a s pořádným šplouchnutím zajelo zase zpátky do hlubin.

„Roxana se nám bude hodit,“ povzdechl si Weasley nakonec. Harry se rozzářil, když to řekl. Ronald pokračoval. „Popravdě netuším, jak bychom bez ní vůbec přežili, zná tak třikrát tolik kouzel co my. Máš pravdu, potřebujeme ji. Ale jestli tě udusí polštářem ve spánku… tak já tě varoval, Harry.“

Ve chvíli, kdy to dořekl, mu lavička pod zadkem praskla a Weasley se svezl do bláta. Agnes si byla naprosto jistá, že slyší Roxanino zachichotání. Pak se vzpomínka rozplynula.

To další, co Agnes uviděla, byla Bellatrix Lestrangeová, která se hrozivě tyčila nad Roxanou. Černokněžnice se třásla vzteky a Agnes před ní podvědomě couvla, i když věděla, že je to jen odraz dávno prožité minulosti, a tudíž jí nemůže nijak ublížit.

„Ty! Tys ho zradila, po tom všem, co pro tebe udělal, ty malá, špinavá couro!“ syčela Lestrangeová.

„Neudělal pro mě nic,“ odpověděla jí na to Roxana. „Všechno, co mi kdy navykládal, byly lži, nemám jediný důvod, proč mu být za cokoliv vděčná!“

Plesk! Políček, který jí Bellatrix po těch slovech uštědřila, byl tak silný, že Roxana ztratila rovnováhu a svezla se k zemi. „Když pomyslím, jak moc ti věřil… jak mu záleželo na tom, abys měla veškerý komfort… Máš štěstí, že si tě chce zabít sám, protože kdybych mohla… kdybych mohla, tak to udělám tady a teď.“

Roxana se zašklebila. „Máš štěstí, že nemám hůlku,“ oplatila jí to. „Jinak bych zabila já tebe. Zapomněla jsi snad, kdo vyhrál náš poslední souboj?“

Lestrangeová k ní přešla, hrubě ji popadla za límec a přitáhla si ji k sobě tak, že se svými rty téměř dotýkala Roxanina ucha. „Pán Zla tě chce naživu,“ zopakovala jí. „Ale neřekl nic o tom, v jakém stavu tě mám doručit. Takže se s tebou trochu pobavím, než mu tě pošlu. Crucio!“ křikla.

Blacková zavyla bolestí a Agnes znovu odvrátila pohled. Lestrangeová se smála. „Ach, tohle zaklínadlo už mě nudí. Co vymyslet něco nového? Co ti připomenout, kde je tvoje místo…“

Roxana se užuž sbírala ze země, ale Bellatrix po ní skočila a srazila ji zpátky. Ozval se tupý zvuk, jak Roxanina hlava narazila na podlahu. Byla to rána minimálně na otřes mozku, možná na prasknutí lebky.

Lestrangeová vyhrnula Roxaně levý rukáv a odhalila tak její Znamení. „Aby sis pamatovala, že mu patříš…“ zasyčela a namířila na její ruku svou hůlku.

Agnes s hrůzou v očích sledovala, jak Bellatrix obtahuje špičkou hůlky obrazec na Roxanině předloktí. Tam, kde se hůlka dotkla Roxaniny kůže, zůstávaly po ní krvavé stopy. Bylo to, jako by jí Znamení zla Lestrangeová na předloktí vyřezávala nožem.

Agnes couvala z místnosti pryč, nechtěla to vidět, nechtěla vědět, co všechno Roxaně ta ženská udělala. Na zbytek vzpomínky zavřela oči. Roxanin příšerný bolestný křik však slyšela pořád, i když si strčila prsty do uší.

Až notnou chvíli poté, co zvuky mučení utichly, se odvážila znovu podívat, co se děje. Nacházely se teď s Roxanou v malé kamenné místnosti, do níž malým oknem proudilo ranní slunce. Roxana stála ve stínu, jako by se před těmi neodbytnými paprsky snažila schovat, a dívala se dolů, směrem k podlaze. Vypadala unaveně, na obličeji i halence měla stopy zaschlé krve, těžko říct, zda její vlastní. Rukávy měla vyhrnuté až k loktům; Znamení Zla na jejím předloktí bylo jasně patrné, ale přesto z nějakého důvodu o poznání světlejší než v té vzpomínce, kde bojovala s Bellatrix.

Agnes stočila pohled od Roxanina zevnějšku k podlaze, aby zjistila, kam se vlastně černovláska dívá – a opět reflexně uskočila, když zjistila, že na chladné zemi před nimi leží mrtvola.

Bylo to tělo lorda Voldemorta, scvrklé a vrásčité, s pootevřenými ústy a vytřeštěnýma prázdnýma očima. Prázdná schránka nejnebezpečnějšího černokněžníka všech dob postrádala hrozivost svého majitele.

„Rox?“ ozvalo se ode dveří. Černovláska sebou cukla a instinktivně sáhla po hůlce, ale zarazila se dřív, než se stihla dotknout její rukojeti. Poznala ten hlas, stejně jako ho poznala Agnes.

Ve vstupu do improvizované márnice stála Jean Whiteová. „Myslela jsem, že tě tady najdu,“ poznamenala.

„Jen jsem se chtěla ujistit, že je to skutečné,“ řekla na to Roxana, jako kdyby měla pocit, že musí svou přítomnost v téhle konkrétní místnosti s touhle konkrétní mrtvolou nějak obhájit. „Že je opravdu mrtvý.“

„Je to skutečné,“ odpověděla Jean. Tiše, měkce. Přešla k Roxaně, přičemž prošla skrz Agnesino rameno. „Je mrtvý. Jsme volní. Ty jsi volná.“

„Znamení nezmizelo,“ poznamenala Roxana a trochu se jí přitom třásl hlas.

„Moje taky ne,“ řekla Jean.

„Doufala jsem, že když umře… víš… že už se nebudu muset na tu věc dívat,“ špitla Roxana. „Že budu moct zapomenout.“

„Možná je dobře, že nezapomeneme,“ pravila Jean. „Dokud si budeme pamatovat, co se za války dělo, nedopustíme, aby se to opakovalo.“

Agnes zaznamenala koutkem oka nenápadný pohyb – to Roxanina ruka opatrně sáhla po Jeanině dlani. Whiteová ji chytila, propletla své prsty s jejími a stiskla. „Zůstaneš tu chvíli se mnou?“ zeptala se Roxana. „Já… jen si potřebuju být jistá, že…“

„Že je opravdu po všem,“ doplnila ji Jean. „Chápu.“

Roxana se pousmála a pustila její ruku. Pomalu, trochu váhavě přišla blíž k mrtvole černokněžníka a sklonila se nad jeho hlavou, aby mu zatlačila oči. Mohla to samozřejmě udělat kouzlem, ale vypadalo to, že se potřebuje dotknout té studené svraštělé kůže, aby se ujistila, že se jí to nezdá – že se zítra neprobudí do světa, kde je Pán Zla stále naživu a při síle. Odstoupila od něj a urychleně se vrátila zpátky k Whiteové.

„Teď vypadá skoro lidsky,“ poznamenala Jean. „Myslíš, že v něm někdy něco lidského bylo, Rox?“

„Měl přece duši,“ odpověděla Roxana tiše. „Kdysi.“ Zdálo se to jen Agnes, nebo měla doopravdy trochu stažené hrdlo, když to říkala?

Vzpomínka se zavlnila a kamenné zdi bradavického hradu nahradila ocelová šeď stěn centrály. Roxana se výhružně tyčila nad nějakým hubeným kouzelníkem v ošoupaném hábitu. Měl řídké oříškově hnědé vlasy, které mu sahaly asi k ramenům, vypoulené oči, díky nimž vypadal trvale velmi překvapeně, a mimořádně vystouplé klouby na rukou. Ty teď zvedal téměř nad hlavu v instinktivním obranném gestu.

„To, že ti věří oni, ještě neznamená, že ti věřím i já, Parsonsi,“ zasyčela zrovna Roxana. Oči jí nebezpečně svítily. „Jestli zklameš odboj podruhé, bude to pro tebe velmi… nepříjemné.“

„J-já… já nikoho nezklamu, Rox… poučil jsem se, vážně,“ zakoktal kouzelník poděšeně. Byl to Lee Parsons a Agnes už teď věděla, že to, co říká, není pravda. „Tenkrát… tenkrát to byla jen chyba…“

„Málem jsi způsobil odhalení celého odboje,“ připomněla mu a naklonila se k němu ještě blíž. „Málem jsi nás všechny zabil.“

„Ale vyřešil jsem to! N-nikoho jsem neprozradil, Rox!“ bránil se usilovně. Silně se mu klepal hlas a, jak Agnes zjistila při bližším pohledu, taky kolena.

„Jestli uděláš jedinou chybu,“ pravila Roxana a zabodla mu prst do hrudi. „Jen jedinou malou chybičku, Lee… tak se postarám, aby to byla poslední věc, kterou jsi kdy udělal, rozumíš?“

Parsons se nadechoval k odpovědi – Agnes se však už nedozvěděla, co vlastně Roxaně řekl, protože ji někdo zezadu popadl za límec a vytáhl ji z myslánky takovou silou, až přepadla dozadu a kecla si na zadek. Tekutina, kterou byla myslánka naplněná, jí při tom prudkém zásahu vnikla do nosu a úst. Rozkašlala se.

„Co tady děláš, Agnes?“ otázal se kdosi. Cítila, jak jí naskakuje husí kůže.

Ten člověk, který ji vytáhl z myslánky, byla Roxana Potterová osobně – současná a bolestně skutečná.

„Nic,“ zalhala Agnes naprosto nepřesvědčivě. Roxana si všimla prázdné lahvičky, která stála na okraji myslánky. Vzala ji do ruky a otočila ji popiskem k sobě. Nevěřícný výraz v jejích očích se změnil v ryzí hněv, když se otočila směrem k Agnes pořád ještě sedící na zemi.

„Jak jsi… proč jsi… dala jsem ti ten prsten…! Důvěřovala jsem ti, že…“

„Rox, já vím, že to vypadá hloupě,“ řekla Agnes v celkem marném pokusu o obhajobu toho, co právě udělala. „Ale viděla jsem tě v poslední vzpomínce před tím, než jste pro mě s Harrym šli, jak něco ukládáš do téhle lahvičky, a potom tě Malfoy obvinil z vraždy a já jsem chtěla… chtěla jsem jen vědět, jak to bylo a…“

„Jak to bylo, ví jenom zatracenej Pánbůh,“ zasyčela Potterová. „Můžeš se ho zeptat – za pár vteřin se s ním totiž potkáš,“ prohlásila a napřáhla proti Agnes hůlku. Její špička se výhružně rozzářila zeleným světlem.

Agnes slyšela, jak se k nim blíží spěšné kroky provázené skřípěním dřeva. Jejich dusot zněl na koberci, který vystýlal podlahu knihovny, značně tlumeně, ale přesto byly už velmi blízko… jenže špička Roxaniny hůlky zrovna tak.

„Roxano, NE!“ křikl Potter a strhl Roxanu stranou pomocí jedné ze svých berlí; to ty berle skřípěly, když se k nim hnal knihovnou. Zavrávoral a málem upadl, ale nakonec se na nohou udržel. „Děláš si srandu? Chtěla jsi ji zabít, nebo co?“ otázal se šokovaně.

V Roxaniných pichlavých očích se leskly slzy. „Ona… se hrabala… v mojí hlavě. Procházela si tady moje vzpomínky, protože si myslí, že jsem vrah…“

„Takže ji přesvědčíš, že nejsi vrah tím, že ji zabiješ, geniální,“ zašklebil se na ni Potter. „Agnes, jdeme. Odvedu tě do Útočiště. Okamžitě.“

Agnes nejistě vstala. Potter se mezi regály belhal ke dveřím z knihovny. Rychle ho předešla, aby mu je otevřela. Potter poděkoval, ale místo toho, aby vyšel ven, se zastavil, a ještě jednou se otočil ke své ženě. „Než se vrátím, promysli si, jak přesně vysvětlíš, kde jsi byla Rox,“ poznamenal. „Protože všichni jsou vážně zvědaví, co jsi ty dva dny dělala. Včetně mě.“

Roxana je pomalu následovala s prázdnou lahvičkou od vzpomínek v jedné ruce a s hůlkou v druhé. Probodávala Agnes pohledem tak děsivým, že jí novinářka raději zabouchla dveře před nosem.

„Neměla jsi to dělat,“ poznamenal Potter, když byli z Roxanina doslechu. „Procházet někomu vzpomínky je vážně dost velký zásah do soukromí. Ať už byly tvoje pohnutky jakékoliv.“

„Já vím, omlouvám se,“ zahučela Agnes. „Roxana vyhrožovala Parsonsovi,“ dodala pak, jako by to snad ospravedlňovalo to, co udělala. „Říkala, že kdyby zklamal odboj podruhé, potrestá ho.“

„Beru na vědomí,“ řekl na to Potter chladně. Na to, že se pohyboval o berlích, šel dost rychle. Agnes mu sotva stačila.

„Harry, čím Parsons zklamal odboj poprvé?“ odvážila se zeptat.

Potter si slyšitelně povzdechl a na moment zpomalil. Chvilku to nevypadalo, že jí na to hodlá odpovědět, ale nakonec promluvil. „Nedlouho poté, co se Lee přidal k odboji, dostal práci v tiskárně Denního věštce. Shodou okolností tam po pár týdnech přišla na návštěvu delegace z Ministerstva – včetně samotného ministra kouzel. A Lee – těžko říct, co se mu tehdy honilo hlavou – se pokusil na Ronalda shodit tiskařský lis. Nikomu se nic nestalo, ale bylo z toho vyšetřování, Leeho málem zavřeli, hrozilo, že se celý odboj odhalí… ale nakonec to uzavřeli jako nehodu.“

„Takže proto nedostával žádné větší úkoly? Protože málem zabil ministra Weasleyho?“ vykulila oči Agnes.

„Byl poněkud impulzivní,“ odtušil Harry. „Ale na poražení Rowlingové mu záleželo jako nikomu. A jeho chyby nečiní jeho ztrátu o nic méně tragickou.“

Bylo na něm vidět, že je napjatý a zlobí se. Těžko říct, zda víc na Agnes nebo na Roxanu. Události toho rána s ním každopádně pořádně zamávaly. „Jak je na tom Malfoy?“ zeptala se Agnes polohlasně.

„Málem rozmlátil půl centrály. Zpacifikovali jsme ho a Carpenterová mu dala něco na uklidnění.“

Harry měl pod okem monokl. Přemýšlela, jestli si ho ráno jen nevšimla, nebo byl od Malfoye. „Všechno se teď dost komplikuje,“ poznamenal Potter. „A ty jsi tomu vážně nepřidala. Potřebujeme táhnout za jeden provaz, jestli máme Rowlingovou porazit. A místo toho se štěkáme jako smečka toulavých psů.“

„Omlouvám se,“ hlesla Agnes znovu. Tentokrát podstatně upřímněji než poprvé.

„To nic. Bude to dobrý,“ pravil Potter poloautomaticky. Vedl ji neomylně k vstupní chodbě do centrály, jediného místa, odkud se dalo v rámci centrály přemisťovat, jak jí to vysvětlila Jean. „A jsme tady,“ prohlásil a pomocí hůlky otevřel těžké kamenné dveře. Z chodby za nimi fouknul studený vzduch a Agnes se otřásla; měla pořád jen tu domácí halenku a tenké kalhoty. „Hlavně se mě pořádně drž, poletíme dlouho,“ upozornil ji a natáhl k ní ruku. Naprázdno polkla v očekávání značně nepříjemného zážitku a chytila se ho.

Pak se přemístili.

Objevili se na nějaké písčité pláži. Chtěla se ho pustit, ale Harry silněji stiskl její ruku a přemístil se znovu.

Potom ještě jednou.

A znovu.

Agnes raději pevně stiskla víčka, aby nedostala závrať.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 9. kapitola:

2. TajemnyKvetak přispěvatel
20.04.2021 [12:15]

TajemnyKvetakDěkuji za pochvalu Emoticon Ano, označení "důležité" je čistě pro Roxanu - uložila si sem svoje osobní vzpomínky, které jí přišly zásadní a nechtěla o ně přijít, takže je to hlavně o jejím smrtijedském období, o válce a tak. S odbojem v podstatě souvisí jen ta jedna jediná vzpomínka, která tam byla úplně na konci a kterou tam Roxana uložila těsně před odchodem do akce - ta o Lee Parsonsovi. Proč ovšem byla tak důležitá, že si zasloužila svoje místo mezi těmi ostatními, o tom zatím můžeme jen spekulovat Emoticon
Fluffy, děkuji ještě jednou, že sis na všechny ty komentáře a kapitoly našla čas, moc si toho cením, úplně mi to zlepšilo den Emoticon Budu se těšit u dalších kapitol! Emoticon

1. Fluffy admin
19.04.2021 [22:19]

FluffyVýlet do Roxaniny minulosti a vědomí. Hezky jsi nenásilnou formou představila svoji verzi alternativní reality. Emoticon Bylo zajímavé být na té cestě společně s Agnes. Tak nějak mi přijde, že označení "důležité" nemusí znamenat nic důležitého pro odboj, ale prostě a jednoduše důležité pro Roxanu. Přece jen se nám před očima odehrál naprosto celý její život, kus jí samotné. Emoticon
Jsem zvědavá, jakou dohru to bude mít (taky by se mi nelíbilo, kdyby se mi někdo hrabal ve vzpomínkách, co si budem... Emoticon )
Setká se Agnes s rodinou? Dozví se něco dalšího? Co odboj plánuje? Spousta otázek se mi dere na jazyk a já si ráda počkám na další. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!