OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 5. kapitola (2/2)

29.08.2021 (15:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 226×

 KAPITOLA PÁTÁ: Tohle v plánu nebylo (2/2)

Do kabinky se dostali až asi po deseti minutách čekání. Malfoy zmáčkl tlačítko s nápisem Přízemí – východ z Ministerstva a výtah se pomalu rozjel směrem nahoru. Agnes viděla, že Roxana opět tiskne v ruce svou hůlku, kterou měla schovanou v kapse hábitu, a rozhodla se udělat totéž.

Konečně se objevilo denní světlo a stará počmáraná telefonní budka, ve které byl návštěvnický vchod na Ministerstvo kouzel ukrytý. Harry otevřel dvířka budky a vyšel ven jako první, Agnes těsně za ním.

Takže se přece jen nic nestalo, pomyslela si, když udělala prvních pár kroků zanedbanou uličkou. Nejspíš už je jen tak předrážděná, že i v pitomých náhodách se zaseknutými výtahy hledá nějakou konspiraci.

A potom zakokrhal kohout. Agnes za tím zvukem zmateně otočila hlavu – kohout, tady, uprostřed Londýna? – než ale stačila zjistit zdroj toho zakokrhání, čísi hlas zaječel zaklínadlo a obrovský kovový kontejner na odpadky těsně vedle Agnes vybuchl.

„Gebauerová, pozor!“ křikl Malfoy a strhl ji stranou. Pastorka ovšem varovat nestihl – Agnes viděla, jak se mohutný čaroděj svezl k zemi poté, co ho část zničeného kontejneru trefila do hlavy. Najednou se ocitli uprostřed křížové palby. Agnes tasila hůlku a naslepo vrhla omračovací zaklínadlo, nezdálo se však, že by mělo jakýkoliv účinek. „Kryjte se, jsou tady!“ ječel Malfoy vedle ní a křečovitě ji držel za rukáv.

Agnes periferním zrakem viděla Harryho, jak se postavil před Roxanu a chránil ji před zaklínadly vlastním tělem. Roxana nadávala a pod jeho rukama sesílala kouzla do všech stran.

„CONFRINGO!“ křikl tentýž hlas jako ten, který Agnes slyšela těsně po tom zakokrhání. Kouzelník, který kletbu vyřkl, mířil na odstavené auto těsně za Roxanou – a to vybuchlo. Roxana taktak stihla vyčarovat štítové kouzlo, kterým sebe i Harryho ochránila před letícími troskami.

„Mdloby na tebe!“ zkusila Agnes znovu seslat zaklínadlo na onoho kouzelníka se slabostí pro výbuchy, ale z její hůlky nevyšel žádný očekávaný rudý záblesk. Zmateně se na ni podívala.

Při tom pohledu se jí málem zastavilo srdce. Špička její hůlky z červeného dubu úplně chyběla, jednorožčí žíně z ní plandala jako by hůlka samotná vyvěsila bílou vlajku. Muselo se to stát hned při tom prvním výbuchu.

„Moje hůlka!“ vyjekla Agnes, pořád neschopná od své zničené zbraně odtrhnout pohled. Ne, to se přece nemohlo stát! „Mám rozbitou hůlku!“

„Je tu Farrell, vidím Farrella!“ křičel Malfoy, který vůbec nezaznamenal, co Agnes říkala, a vrhl se dopředu. „Dostanu ho! DOSTANU HO!“

„Draco, počkej!“ zavolal Harry a hnal se mu na pomoc. Roxanu přitom nechal daleko za sebou, ta ale opravdu nevypadala, že by jí to vadilo. Zrovna vyřídila jednoho kouzelníka kouzlem úplného spoutání a teď běžela směrem k vyděšené a naprosto bezbranné Agnes, kterou chytila za ruku a stáhla za zbytky doutnajícího kontejneru.

„Na, půjč si to,“ řekla a podala jí svou hůlku, tu od Gregoroviče, hlohovou s vlasem polednice, jak říkal ten úředník na Ministerstvu. „Mám tu dvě.“

„Nebude mě poslouchat,“ protestovala Agnes.

„Pořád je to lepší než nic, tak ber!“ prskla Roxana.

Agnes viděla, jak se k nim zpoza rohu řítí nějaká čarodějka s vlasy ostříhanými na ježka a zlověstným úsměvem na rtu. Pud sebezáchovy zafungoval. Vytrhla Roxaně hůlku z ruky a máchla s ní proti té čarodějce. „Impedimenta!“

„Mdloby na tebe!“ dorazila zmíněnou Roxana. „Poslyš, pokusím se dostat ke Kingsleymu a přemístím se s ním na centrálu,“ oznámila jí. „Ty odsud co nejrychleji zmiz, rozumíš?“

„Budu tě krýt,“ řekla Agnes místo odpovědi. Nehodlala nikam odcházet. Roxana se zasmála, když to pochopila. „Tak do toho, Agnes! Za odboj!“ křikla, vyskočila zpoza popelnice a rozběhla se k bezvládnému Pastorkovi na zemi.

Agnes ze svého místa za popelnicí vrhala kouzla proti dvěma odpadlíkům, kteří se snažili trefit Roxanu. Ta však už chytila Pastorka za paži a společně s ním se přemístila pryč.

„Kde jsi!“ slyšela odněkud Agnes Malfoyův hlas. „Ty zatracenej srabe Farrelle, vylez! On se snad přemístil! Přemístil se!“

Agnes se podařilo vyřídit jednoho ze dvou kouzelníků, kteří předtím zaútočili na Roxanu; ten druhý ale vyslal další výbušné kouzlo směrem k její skrýši. „PROTEGO!“ vykřikla Agnes. Cítila, jak se její štít tříští, jako by byl ze skla, když do něj naráží hořící odpadky a kusy kovu, které výbuch rozmetal po okolí.

Nebyla si jistá, co přesně trefilo následující výbušné kouzlo, ale měla pocit, že ta rána jí musela protrhnout oba ušní bubínky. Najednou vůbec nic neslyšela, válela se na zemi a v uších jí hučelo, pištělo a bušilo. Kdosi ji chytil za ruku; nevěděla, jestli je to přítel či nepřítel. Ani se nestihla nadechnout, než se svět rozplynul do tmy a ten člověk se s ní přemístil.

***

Objevili se ve veliké tmavé hale s hladkou podlahou a nábytkem pozakrývaným zaprášenými prostěradly a kusy igelitu. Při jejich dopadu se z dlažby vzneslo do vzduchu mračno prachu, což ještě víc zkomplikovalo Agnesiny výbuchem už tak poškozené rozlišovací schopnosti. Naslepo vrhla proti svému doprovodu překážecí kouzlo. Odrazil ho a potom rozsvítil špičku své hůlky.

Před očima se jí v tu ránu zjevila blonďatá hlava Draca Malfoye. „To jsem já, Gebauerová, nešilte,“ řekl. „Jste v pořádku?“

Přes všechno to hučení v uších ho sotva vnímala. „MYSLÍM, ŽE MÁM NĚCO SE SLUCHEM,“ oznámila mu rozhodně mnohem hlasitěji, než bylo třeba. „VŮBEC NEVÍM, CO MI ŘÍKÁTE.“

„Tak počkejte,“ řekla a znovu mávnul hůlkou. Agnes cítila, jak jí v obou uších luplo a hučení ustalo. „Lepší?“ otázal se Malfoy. Teď už ho slyšela s obvyklou intenzitou.

„Jo,“ přikývla. „Děkuju.“

„Ten blbec Bristlecone zřejmě trefil uzávěr plynu, nebo tak něco,“ vysvětlil jí Malfoy. „Výbušná kouzla jsou to jediné, co pořádně umí. Jste v pořádku? Nic jiného vám není?“

„Doufám, že ne,“ odpověděla Agnes. Netušila, kdo je Bristlecone, ale předpokládala, že to bude někdo z bývalých členů odboje, kteří se přidali k Farrellovi.

„Až se vrátíme na centrálu, zajdete si pro jistotu za Majorem, ať vás vyšetří,“ řekl.

To Agnes přišlo rozumné, takže znovu kývla hlavou. „Kde to jsme?“ zeptala se, zatímco se po místnosti zvědavě rozhlížela. Z nějakého důvodu jí to tady bylo povědomé, jako by tu už kdysi byla, jen si nemohla vybavit, kdy přesně to bylo.

„V domě mých rodičů,“ řekl Malfoy. „Při tom výbuchu jsem trochu zpanikařil a při přemisťování jsem myslel na to, že se chci dostat domů. No, zdá se, že jsem stále nějak vnitřně přesvědčen, že je domov tady,“ ušklíbl se.

„Aha,“ zamračila se trochu Agnes. Že by to tu poznávala, protože to viděla v Suziiných vzpomínkách? Ale to je přece nesmysl – domek, do kterého tehdy vrazil Farrell, když hledal Lee Parsonse, by se do téhle jediné místnosti pravděpodobně vešel celý. Museli být v původním domě Malfoyových, v tom velikém sídle, kde Draco vyrůstal.

„No, dost bylo nostalgie, pojďte sem – přemístíme se na centrálu, určitě se po nás už shánějí,“ řekl Malfoy a natáhl k ní ruku.

„Vylez, Blacková, víme, že tu jsi!“ zaječel v tu chvíli kdosi z vyššího patra vily. „A ani se nezkoušej přemístit, o to jsme se už postarali. Takhle snadno z toho nevyjdeš!“

Malfoy s Agnes si vzájemně vyměnili vyděšený pohled. Malfoy si zvedl prst k ústům, aby jí naznačil, že má mlčet, a pak si bleskově klekl na všechny čtyři. Chvíli lozil po podlaze sem a tam, na což se Agnes dívala se zmatkem v očích – pak se tlumeně zaradoval a přitiskl na dlaň k zemi.

Do vzduchu se znovu zvedl oblak prachu, jak se v podlaze otevřely skryté dveře. „Sem!“ naznačil jí Malfoy bezhlasně. Agnes poslechla; vlezla do otvoru a po žebříku slezla dolů do tajné místnosti. Malfoy ještě zvedl hůlku a zahladil po nich stopy – potom sestoupil k ní a dveře zavřel.

„Jak nás našli?“ sykla k němu Agnes. „Vždyť přemisťování se přece nedá vysledovat!“

Malfoy zavrtěl hlavou, nevěděl, co na to odpovědět. „A proč si myslí, že je tu Roxana…?“ vznesla Agnes další, podobně zbytečnou otázku.

„Ró-xá-nóó, Ro-xáááá-nó,“ trylkoval nějaký hlas zpěvavě a nad jejich hlavami se ozvaly kroky. „Tak už vylez, Blacková. Nebo na to jméno už neslyšíš? Chceš, abychom ti říkali Potterová?“

„To je Farrell,“ zašeptal Malfoy.

„Cítím tady tvoji magii,“ bylo slyšet seshora. „Vědělas, že má každá hůlka svůj otisk? Dá se podle toho docela solidně hledat lidi, kteří se ti snaží zdrhnout,“ prohlásil Farrell.

V Agnes by se v tu chvíli krve nedořezal. Tak takhle je našli! Protože použila na Malfoye překážecí kouzlo – a udělala ho Roxaninou hůlkou. Farrell nevěděl, že jí Roxana tu hůlku dala; v té době totiž bojoval s Malfoyem a Harrym, a neviděl ani, jak se Roxana přemisťovala pryč se zraněným Pastorkem.

Farrell zabušil na skryté dveře a Agnes se neubránila vyděšenému výkřiku. Malfoy ji chytil a zakryl jí ústa dlaní. „Seš tam dole!“ zasmál se Farrell. „Schováváš se, co? Ale počkej, já se k tobě dostanu…“

„Nedostane, nebojte,“ řekl Malfoy, ale pořád Agnes nepouštěl. „Výpravy z Ministerstva tenhle dům několikrát prohledávaly, ale do téhle otcovy skrýše se nikdy nedokázaly dostat. Je dobře chráněná. Už nekřičte, ano? Nemusíme ho dráždit.“

A s tím stáhl ruku z Agnesiných rtů. Bylo slyšet, jak Farrell přechází po podlaze sem a tam a hledá, kudy by se do tajné místnosti dostal. „Musíme dát zprávu odboji,“ poznamenal Malfoy.

Agnes, která konečně překonala šok, zvedla Roxaninu hůlku a zamumlala kouzlo proti odposlouchávání. „Teď se aspoň můžeme domlouvat, aniž bychom u toho museli šeptat,“ řekla.

„Chytré,“ odpověděl na to. „Řekl bych, že nejlepší, co teď můžeme udělat, je zkontaktovat odboj a potom prostě čekat. Nemůžeme se odsud přemístit a nemůžeme ani vyjít ven, protože je tam Farrell.“

„Mohli bychom ho zkusit chytit,“ navrhla Agnes. Už ve chvíli, kdy to řekla, jí to nepřipadalo jako moc dobrý nápad, a i Malfoy ho smetl ze stolu mávnutím ruky.

„Nejspíš by po nás vypálil vražednou kletbu hned, jak by se dveře otevřely. Je nad námi, což mu poskytuje výhodu. Vážně rád bych toho hajzla předal spravedlnosti… ale zabít se kvůli němu nenechám,“ řekl.

Potom si odkašlal, zvedl hůlku a vyslal svého patrona se vzkazem do centrály. Agnes sledovala, jak stříbřitý páv prolétl stropem jejich úkrytu a zmizel. Při tom pohledu znovu pocítila drobný osten závisti.

Malfoy poklepal hůlkou na lampu, která visela ze stropu, a ta se rozžala. Skrýš pod podlahou náhle zaplnilo příjemné žluté světlo, které umožnilo se konečně pořádně rozhlédnout po okolí.

Místnost to byla dlouhá a úzká; připomínala sklep nebo spíž s mnoha dřevěnými policemi, na kterých však místo zavařenin ležely podivné artefakty, z nichž podle Agnes čišela temná magie. Malfoy se protáhl kolem ní a odkudsi vytáhl dvě nízká štokrlátka. To první nabídl Agnes, na druhé se posadil a s vyčkávavým pohledem se zahleděl ke stropu.

Bylo ticho rušené jen tlumenými zvuky zaklínadel, kterými se Farrell snažil přimět podlahu, aby mu odhalila vstup do skrýše – zatím však neměl štěstí.

Agnes vycítila příležitost pro pokračování ve své novinářské kariéře; poposedla si na štokrleti kousek blíž k Malfoyovi a zvedla k němu oči. „Kdysi jste mi slíbil interview,“ poznamenala. „Až na to bude čas.“

„Hmmm,“ odpověděl neurčitě.

„Řekla bych, že zrovna máme spoustu času,“ pravila.

Uchechtl se. „Vy jste ale vážně novinářka srdcem i duší, viďte, Gebauerová?“

„Můžete mi říkat Agnes,“ navrhla mu. „Nikdo v odboji mi neříká příjmením.“

Malfoy k ní stočil pohled. „A to teď jako čekáte, že vám nabídnu, ať mě taky oslovujete jménem?“ zeptal se povýšeneckým tónem. Věnovala mu všeříkající úsměv. Hraně si povzdechl, ale v očích se mu vesele zablesklo. Natáhl k ní ruku. „Tak fajn, jsem Draco.“

„Agnes, moc mě těší,“ zazubila se na něj a ruku stiskla. „Takže si se mnou přece jen popovídáte?“

„Ale jen proto, že tu s sebou nemáte ten svůj zatracený diktafon,“ odpověděl.

Agnes s sebou svůj diktafon samozřejmě měla; to byl taky ten důvod, proč si velmi nenápadně položila svou zvětšovací kabelku na kolena a trochu ji zmáčkla. „Jak se člověk jako vy dostane k odboji?“ zeptala se.

„Co tím myslíte?“ nechápal. „Půlka odboje jsou přece jako já – myslím bývalí smrtijedi. Teď už teda asi míň než půlka, když se trhl Farrell a jeho lidi.“

Agnes na jeho slova zavrtěla hlavou. Pochopitelně věděla, jaká je skladba členů Auguronova odboje, na to se neptala. „Chci říct, že jste nesnášel Harryho. A řekla bych, že Roxanu nesnášíte pořád,“ pravila.

„Tak to pozor,“ zvedl Malfoy varovně prst. „Proti Harrymu vůbec nic nemám. Naopak, hned od prvního ročníku jsem se s ním chtěl kamarádit. Ale pro velikého a vznešeného pana Pottera jsem nikdy nebyl dost dobrý, což vedlo k jisté… postupně budované zášti,“ ušklíbl se. „A co se Roxany týče… ta je nejspíš pro všechny těžko stravitelná.“

S tím musela Agnes souhlasit, i ona si na Roxanu musela zvykat. „Ale to jsme nejspíš trochu odběhli od vaší původní otázky, Gebau… totiž Agnes,“ pokračoval Draco. „K odboji jsem se přidal, protože jsem nesnášel Weasleyho. V rámci vyrovnání válečných křivd mojí rodině sebral v podstatě všechno, co jsme měli v trezoru u Gringottových, tenhle dům a… no, zkrátka hodně věcí.“

„Včetně vaší přítelkyně?“ přerušila ho. „Hermiony Grangerové?“

Malfoyovy bledé tváře poněkud zrůžověly. „Tak k tomuhle se vám opravdu vyjadřovat nebudu,“ řekl, čímž Agnesin odhad definitivně potvrdil. Neodpověděla, čekala, jestli z něj náhodou ještě něco nevypadne. Dost často se stávalo, že když u jistých typů vydržela nevstupovat do jejich řeči, dostala z nich mnohem víc informací, než jí původně byli ochotní dát.

„Ten blbec Weasley si ji ani trochu nezaslouží,“ prohlásil Draco po chvíli mlčení. „Doufám, že jsou aspoň jejich děti po ní.“

Neubránila se širokému úsměvu. „No vida,“ prohodila.

Draco se nejdřív zatvářil trochu pobouřeně, ale pak se i on trochu pousmál. „Řekl bych, že nám tu dochází kyslík, nebo tak něco, protože moc mluvím,“ poznamenal. „Nebo jste na mě seslala nějaké novinářské zaklínadlo?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Přimět lidi, aby se mi svěřovali, je taková moje přirozená superschopnost,“ prohlásila. „Byl to jeden z důvodů, proč jsem začala s novinařinou.“

„Tak proto vás chtěla mít Blacková u výslechu,“ poznamenal Draco kysele. „Dostanete z každého všechno i bez veritaséra.“

„Proč jí říkáte Blacková?“ otázala se Agnes. „Vždyť už se tak dávno nejmenuje.“

„Zvyk, blbej zvyk,“ odpověděl Malfoy a opřel se hlavou o stěnu sklepní skrýše. „Nějak se nemůžu přimět uvěřit, že už není jeden Potter, ale dva – totiž Potter a Potterová, chápete.“ Zavřel oči; vypadalo to, že pomalu usíná. Možná tu vážně bylo málo kyslíku. Možná jim ho kradly všechny ty podivné magické artefakty v policích.

Místnost úplně ztichla. Agnes přemýšlela, zda by se měla odvážit zeptat na něco, co jí vrtalo hlavou už pěkně dlouho. „Draco?“ zkusila ho opatrně oslovit.

„Hmmm?“ dal najevo, že ji vnímá a otevřel jedno oko.

„Draco, co jste dělal na té ošetřovně… však víte, když jsme se tam potkali a já z vás vymámila slib toho interview,“ řekla.

„Šel jsem navštívit Pottera,“ zopakoval, co jí odpověděl už tenkrát. „Major by mě k němu nepustila, protože nejsem ani člen rodiny, ani pověřená osoba.“

„Ale proč jste za ním šel?“

Chviličku si myslela, že jí neodpoví. „Měl jsem pocit, že můžu za to, co se mu stalo,“ povzdechl si Draco po pár vteřinách mlčení. „Pro vás jsme přece šli ve třech. A on mě pak poslal pro posily, jenže než jsem se s nimi vrátil, byl už s Roxanou i těmi bystrozory pryč. Potter mi kdysi zachránil život. Pořád se mu to snažím splatit – a tehdy, tehdy jsem se vážně bál, že to nestihnu. Že umře. Protože jsem ho nehledal. Protože jsem nepřivedl posily včas. Protože mě nenapadlo, že ho tam Blacková nechá.“

Malfoy se odmlčel. „Dluhy jsou hrozná věc, Agnes. Časem narůstají. Musíte na ně pořád myslet. Potter mě nesnášel, ale stejně mě vytáhl zprostředka zložáru, i když ho to mohlo zabít. A já mu tu posranou nebelvírskou ušlechtilost prostě musím vrátit, protože si jinak bude myslet, že jsem nevděčný zmijozelský hovado.“

„To rozhodně nejste,“ řekla Agnes. „Myslím… jakože nejste nevděčný. Ani hovado.“

Nejspíš to nevyznělo tak hezky, jak si to představovala. Zasmál se a znovu zavřel oči. Pozorovala ho. Draco Malfoy byl podle ní jeden z nejzajímavějších členů odboje – a ani po tomhle rozhovoru neměla pocit, že by o něm věděla dost na to, aby si na něj udělala správný názor. Svým způsobem jí připomínal Roxanu; možná to bylo tím, že oba v mládí patřili ke smrtijedům. Nejspíš si prožili svoje, byť každý jiným způsobem.

V tu chvíli jí konečně došlo, kde viděla tu místnost, z níž se dostali do téhle skrýše. Určitě to bylo to ve vzpomínkách – ale ne v Suziiných. Jednoznačně šlo o ten sál, kde se Roxana snažila léčit oběti Voldemortova mučení, a odkud ji potom Snape proti její vůli odtáhl, aby ji zachránil před Voldemortovým hadem Naginim.

Právě teď jsem v domě, kde se scházeli smrtijedi, uvědomila si. Tohle místo bylo za války Voldemortovo sídlo! To náhlé poznání bylo jako blesk z čistého nebe. Jako by si najednou její mozek přiznal, že je celá ta historie skutečná, že Voldemort kdysi skutečně chodil po té podlaze jen pár desítek centimetrů nad jejich hlavami, že tady žil a zabíjel.

Nejspíš to byla zahrada právě tohohle domu, po které se procházel s Roxanou, když jí vyprávěl ten pravděpodobně smyšlený příběh o jejím původu. Tady mu prozradila, že pokud chce získat Harryho, má na něj jít přes Siriuse.

„Draco?“ řekla tiše.

„Ano, Agnes? Pořád jsem tady a není moc jiných míst, kde bych mohl být,“ odpověděl. Zněl jako obvykle trochu popuzeně a kysele, ale Agnes se nezalekla.

„Když jste říkal o Roxaně, že byla favoritka Vy-víte-koho, co jste tím myslel?“ zeptala se.

„To že jsem říkal?“ povytáhl Draco obočí.

„Slyšela jsem to,“ pokrčila rameny Agnes. „V Roxaniných vzpomínkách,“ přiznala lehce neochotně. „Které jsem nejspíš neměla vidět,“ dodala nakonec a do tváří se jí přitom nahrnula krev.

Malfoy se znovu ušklíbl – těžko však říct, zda kvůli Agnesinu ruměnci. Nejspíš ne, protože se na ni v tu chvíli vůbec nedíval. Když promluvil, hleděl před sebe, pohled zakotvený na nějakém podivném artefaktu na jedné z polic, který připomínal svraštělou mumifikovanou lidskou ruku. „Byla jeho oblíbenkyně,“ řekl Draco. „Kupoval jí drahé dárky, osobně ji učil kouzla, nechával ji sedět blízko sebe. Nikdo z nás ostatních – myslím mladou generaci smrtijedů – takové výhody neměl. Teta Bella z toho šílela.“

„Teta?“ vykulila Agnes oči.

„Moje matka a Bellatrix Lestrangeová byly sestry,“ vysvětlil. To Agnes samozřejmě věděla, protože to určitě někde četla, když se snažila dovzdělat v moderní kouzelnické historii, ale nikdy jí nedošlo, co to znamená konkrétně pro Draca. Když viděla Bellatrix v Roxaniných vzpomínkách, nikdy by ji nenapadlo, že ji někdo mohl oslovovat jako „tetu Bellu“.

„To mi nedošlo,“ přiznala Agnes. „A Bellatrix… vaše teta,“ zopakovala ten podivně znějící fakt. „Je pravda, že byla milenkou Vy-víte-koho?“

„Nejspíš,“ odpověděl. „Ale nevím to jistě. Já se o milostný život svých tetiček nikdy moc nezajímal,“ řekl.

„Myslíte, že měl něco i s Roxanou?“ vypálila Agnes. Dávalo by to smysl, vlastně by to mnohé vysvětlovalo – přesto se za tu otázku zastyděla už v okamžiku, kdy ji řekla nahlas. I kdyby to tak bylo, Roxana určitě o jeho pozornost nestála. Ten dotaz je další zásah do jejího soukromí, přesně takový, jaké nesnášela a kvůli kterým Agnes nevěřila.

„Vím jen, že si na Roxanu jednou dovoloval Lestrange, když se opil,“ řekl Draco. „Vy-víte-kdo ho potom mučil několik hodin v kuse, skoro do zešílení. Ale poslyšte, Agnes, tohle už je vážně pro bulvár, ne pro seriózní tisk,“ poznamenal.

„Jen mě to zajímalo,“ opáčila, ale zněla u toho trochu zahanbeně. „Snažím se… snažím se jen Roxanu pochopit, víte?“

Zachechtal se. „Tak to hodně štěstí.“

Agnes vytáhla z kapsy hábitu Roxaninu hůlku, právě tu, která je právě dostala do potíží a donutila je skrývat se v tomhle sklepě, a položila si ji na kolena. Nikdy dřív neměla příležitost si ji takhle zblízka prohlédnout. Takže hloh – a vlas z polednice, tak to říkal ten úředník, ne? Musí se někdy Tima zeptat, jak se takové věci shánějí.

Otáčela s tou hůlkou v prstech. Skutečně půvabná věcička. Od držadla až po špičku se táhla zdobná spirála, která hůlku obtáčela jako šlahoun břečťanu plazícího se po telegrafním sloupu. Zkusmo s ní švihla – a potom překvapeně vyjekla, když zjistila, že to, co považovala za spirálu, je ve skutečnosti malý dřevěný had, jehož hlava spočívá na držadle hůlky. Rozeklaný jazýček měl povytažený a černé oči svítily jako dva korálky. Vypadal skoro jako živý.

A její patron je taky had, zmije. Vzpomněla si na to, co Roxana říkala Jean o své a Harryho lásce. Co když to ve skutečnosti bylo naopak? Co když se Roxana zamilovala do Harryho, protože v něm bylo něco z Voldemorta?

„Asklépius,“ řekl Draco a Agnes s sebou cukla. „Bůh lékařství. Tu hůlku dělal Gregorovič Roxaně na zakázku, aby připomínala Asklépiovu hůl,“ vysvětlil a kývl k onomu podivnému hadímu zdobení, nad nímž se Agnes pozastavila.

„Ach tak,“ odpověděla trochu nejistě. Takže ten symbol pochopila úplně jinak, než byl původně zamýšlen? „Poslyšte, Draco, ale přece jen – její patron…“ zkusila to, ale nebylo jí dopřáno, aby tu větu dokončila; shora se totiž v tu chvíli ozvaly nějaké zvuky.

„Zrušte to kouzlo proti odposlouchávání!“ přikázal Draco. Rychle chytila Roxaninu hůlku – dávala při tom pozor, aby se nedotkla hadí hlavy, která ji přece jen trochu děsila – a mávla s ní.

Zvuky byly najednou mnohem zřetelnější. Slyšeli dusot mnoha párů nohou, svistot sesílaných kouzel a křik. „Haló?“ ozval se pak jeden velmi konkrétní hlas, trochu chraplavý, a na to, že patřil ženě, docela drsný. „Agnes, Malfoyi, jste tu?“

„Tady, pod podlahou,“ zavolala Agnes.

„Vylezte ven,“ odpověděla Roxana. „Je po všem, chytili jsme je.“

Agnes se užuž vrhala k žebříku, ale Draco ji strhl zpátky. „Může to být past,“ zasyčel na ni. „Hej, Blacková!“ zavolal pak nahlas. „Co jsem ti řekl, když ses mě v šestým ročníku snažila zastavit?“

Chvilku bylo ticho. „Že dokud mám to Znamení, tak mu patřím. Stejně jako vy všichni,“ odpověděla Roxana nad nimi a i přesto, že byl její hlas přes dveře jejich úkrytu trochu tlumený, Agnes slyšela, jak se trochu zachvěl. „Je to tak?“

Malfoy pustil Agnes a dovolil jí, aby otevřela dveře ve stropě skrýše. „Rox!“ vypískla Agnes, když ji viděla, a rychle vylezla po žebříku ven. „Jste všichni v pořádku? Co Pastorek?“

„Dostal škaredou šlupku, ale bude v pohodě,“ mávla rukou Roxana, v obličeji trochu očouzená od kouzel. Pak pár kroky překonala vzdálenost mezi nimi a Agnes k jejímu nesmírnému překvapení objala. „Promiň, promiň! Měla jsem ti dát tu druhou hůlku, tu Farrell neznal…“

„To je v pohodě,“ zahučela Agnes do Roxaniných černých vlasů. „Nic se nestalo.“

„Takže ho máte?“ otázal se Draco, který taky už vylezl z úkrytu. „Opravdu jste chytili Farrella?“

„Jo,“ odpověděla Roxana. „Měl jsi vidět, jak by překvapenej, když jsem se mu objevila za zády. Harry s Lenkou ho vezou rovnou na Ministerstvo. A máme i většinu těch ostatních, myslím, že utekla jenom Lisa… byla příšerně rychlá. Zřejmě se toho na útěku dost přiučili, kletby jim šly jedna báseň. Na to, že se prohlašovali za lovce smrtijedů, si s černou magií rozuměli moc pěkně.“

„Vezou ho rovnou na Ministerstvo?“ zopakoval po ní Draco zklamaně.

„Zřejmě chtějí trochu urovnat vztahy odboje s paní Grangerovou,“ ušklíbla se.

„Mě by zajímalo, jak Farrellovi odpadlíci zjistili, že jsme na Ministerstvu kouzel,“ poznamenala Agnes. „Vždyť oni tam na nás vyloženě čekali.“

„Úplně jednoduše,“ odpověděla Roxana a hodila po ní výtisk novin. „Přečetli si to. Denní věštec o nás z nějakého důvodu věděl dřív, než stihlo Ministerstvo vydat nějaké oficiální prohlášení.“

Agnes se zahoupala půda pod nohama. Věděla, který redaktor slyšel, že jdou zástupci Auguronova odboje na schůzku s ministryní. „Já ho zabiju,“ prohlásila. „Já ho prostě normálně zabiju.“

„To bych nedoporučovala,“ odtušila Roxana. „Ale příště si musíme před Tomem dávat větší pozor na jazyk.“ 

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 5. kapitola (2/2):