OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Za svým snem - 8. část



Za svým snem - 8. část

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce března/marca. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Rozřazování je tady!

Na tmavém nástupišti mě obejmulo chladné povětří. Světla lamp, která nástupiště lemovala, sotva tu tmu pronikala. A i kdyby, zastavila se o příval bílé mlhy, který nás obklopoval jako hradby město. Prostě idylický večer kdesi v Anglii. Byla jsem mezi prvními, kdo se dostal z vlaku, ovšem bylo chybou jen tak lelkovat před vagonem.

„Uhni,“ vrazil do mě kdosi loktem. Následovalo další bolestivé šťouchnutí do zad a popostrkování, až jsem se ocitla pod jednou z lamp. Kruci, kam se všichni tak valí? No, na rozdíl ode mě tušili, kam jít. Nakonec jsem za zády opravdu ucítila chladný sloup. Volně jsem se o něj opřela a sledovala to hemžení. Bylo to jako v mraveništi. Kdybych tu zůstala, všiml by si toho někdo?

„Hele, nejsi ty ta nová studentka?“ najednou vedle mě zaburácel hluboký hlas a já nadskočila. Vyjeveně jsem se ohlédla. Vedle mě stál chlupatý obr. Dobře, jestli byl chlupatý, nemůžu s jistotou říci, jeho ohromné tělo bylo skryté pod kabátem s neskutečně velkým množstvím kapes. Ovšem zarostlý a vlasatý byl dost. Zírala jsem na něj dál s otevřenou pusou. Jemu se to očividně nepozdávalo. „Co na mě tak vejráš? Jo, ty nevíš, kdo sem. Já sem Hagrid. Rubeus Hagrid. Bradavický šafář. Mám na starost prvňáky, ale dnes tu beru ještě tebe a dalšího kluka, co dete poprvý do Bradavic.“ A pak se usmál. Působil komicky. Mohl by pohledem vraždit a přitom se tu na mě něžně usmíval. Sakra, Daphné, prober se!

„Ehm, jistě,“ snažila jsem se dát se dohromady. „A můj kufr?“

„Ten ti přivezou na hrad. Tak už poď,“ mávl Hagrid a sám zamířil po nástupišti. Když jsme dosáhli téměř jeho konce, otočil se zpátky a začal hulákat jako na lesy: „Prváci! Ke mně!! PRVÁCI!!!“

Myslela jsem, že to bude moje smrt. Každopádně jeho burácení mělo svůj účinek. Vlna lidí získala nový tvar, když se jí začaly prodírat malé postavičky naším směrem. Chvíli to trvalo, ale nakonec se kolem nás shluklo zhruba dvacet malých děcek. A jakási vyšší tmavá postava, které jsem neviděla do tváře. Nebude to snad ten druhý, co letos také nově nastupoval do Bradavic? Byla jsem na něj zvědavá, jenže na tu vzdálenost jsem nic bližšího o neznámém nezjistila.

„Tak jdeme,“ zavelel Hagrid a my se dali do sestupování z nástupiště po schodech vystavěných do stráně. Lampy zde nebyly, ale Hagrid odkudsi vytáhl nějakou lucernu. Doufám, že to nebylo z jedné z těch jeho kapes. Každopádně díky své výšce nám celkem osvětloval cestu. I tak jsme nakračovali opatrně.

Chlad sílil a s ním i zvláštní pach. A vlhkost. Jdeme snad k vodě?

Nemýlila jsem se. „Tak, zastavte. Nechci vás lovit z jezera. Tady nasedáme do lodiček,“ znovu se ozval Hagrid.

„My pojedeme lodí? Proč? Ostatní šli do kočárů!“ zaprotestoval jeden pištivý hlásek.

„Nebuď hlupák, všichni prváci jedou lodí. Vidí hrad v celé své kráse,“ ozval se hned jiný a v davu dětí to začalo šumět. Jen jsem protočila oči. Doufám, že jejich dohadování nebude mít dlouhé trvání.

„Nono, tak dost, nastupovat,“ utnul je naštěstí Hagrid a začal je postrkovat do lodiček. Většina z nich byla malá, tak pro čtyři osoby. Jen jedna byla větší, a tam se usadil i sám šafář. Přesto se loďka povážlivě naklonila do vody pod jeho vahou. Možná by si měl vzít nějaké studentíky na vyvážení.

Sama jsem chvíli vyčkávala, než se prťata nahrnula na nestabilní plavidla. Nakonec jsem jednu z posledních lodiček obsadila sama. Nikoho jsem k sobě neočekávala a ani z mrňat se ke mně nikdo nehrnul. Zatímco jsem čekala, než vyrazíme, rozhlížela jsem se po tmavé hladině jezera. Ani jediná vlnka a neskutečné ticho a klid. Děsivé. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu, protože vlhkost vody byla vlezlá.

Zničehonic se má loďka povážlivě rozhoupala. Vztekle jsem se ohlédla, abych zjistila, co se to děje. Jednou nohou na břehu a druhou na okraji plavidla postával povědomý mladík. Černé vlasy, tmavé oči a sebevědomý úsměv. „Vypadá to, Daphné, že poplujeme spolu,“ odhalil mi zářivě bílé zuby, že by Hagrid mohl zhasnout tu svou lucernu.

„To sotva, Gabrieli,“ zasyčela jsem. Copak tu člověk nenajde chvilku klidu? Co se sem vůbec cpe?

Počkat… On je ten další nový student?

„Nasedat, vyplouváme!“ ozval se dál za námi Hagridův hlas.

„No, asi máš, slečinko, smůlu,“ nastoupil Gabriel do lodi a pohodlně se naproti mně rozvalil. Instinktivně jsem přitáhla k sobě nohy, což na jeho tváři vyvolalo ještě širší úsměv. „Hm, pádla chybí,“ podotkl můj spolucestovatel, když se krátce rozhlédl kolem sebe. Mlčela jsem, ale odpovědí mu byla sama loď, která se zničehonic rozpohybovala. Jistě, magie. Bylo by hloupé si myslet, že to při cestě do Bradavické školy bude jinak.

Gabriel a já jsme nastalou situaci nijak nekomentovali, já sledovala, jak loďka rozráží klidnou hladinu, a on? Bylo mi jedno, co dělá on. Ovšem z ostatních lodiček se ozývalo nadšené juchání prvňáků. Po nějaké době veselí přešlo v klábosení, které nakonec vystřídalo obdivné och a ách. To už jsem oči zvedla, abych zjistila, co prcci tak komentují. A i mně došla slova.

Výhled na hrad byl naprosto úchvatný. V šeru naší cesty se proti nám objevil tmavý kolos hradeb, jehož rozsvícená okna působila, jako by byl ozdobený hvězdami. Dobře, asi to nedovedu popsat úplně nejlépe, ale stálo mi to za to, abych úžasem pootevřela ústa.

„Nádhera, co?“ ozval se vedle mě Gabriel. Až příliš blízko vedle mě!

Překvapeně jsem se ohlédla a okamžitě se odtáhla. Vždyť se naše tváře málem dotýkaly!

„No, úplně ideální na to, abych při takovém plavení na jezírku sbalil nějakou holku, ne?“ zachechtal se.

Jen jsem stáhla rty do jedné úzké linky. Netušila jsem, co mu na to říci. Nikdy jsem na tyhle dvojsmyslné řeči nebyla. Vlastně mě přiváděly do rozpaků. Jediné štěstí, že jsem se nečervenala.

Trapné ticho přerušilo až zastavení loďky u mola. „Vystupovat a alou nahoru, už tam na vás čekaj!“ znovu zavelel Hagrid. Tentokrát jsem rozhodně prvákům přednost nedávala a zamířila mezi prvními po dřevěném molu až ke kamennému schodišti. Neohlížela jsem se, ale měla jsem pocit, že celým tunelem, do kterého jsme s loďkami vjeli, se ozýval Gabrielův smích. Ale možná… Možná si to jen vymýšlím.

***

Na vrcholu schodiště už stál mladý muž. Ve tváři měl přátelský úsměv, jeho oči působily vlídně. Byl celkem vysoký, ramenatý. „Vítám vás,“ jeho hlas byl pevný, ale zněl vlídně. „Jsem profesor Longbottom a dnes vás přivedu do Hlavní síně, kde proběhne vaše zařazení do koleje. Pokud to totiž ještě nevíte, naše škola má čtyři koleje podle svých čtyř zakladatelů. Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. V každé koleji jsou studenti, kteří disponují podobnými přednostmi. A i když jsou všichni na svou kolej nesmírně hrdí a vůči ní velmi loajální, soutěživost nás jen posiluje. Naším cílem není, aby mezi vámi, studenty, panovala nevraživost, ale naopak, aby vás vzájemné rozdíly posilovaly.“

Jen tak jsem se ohlédla po těch jedenáctiletých žabácích, jak sice visí profesorovi na rtech, ale sotva mu rozumí. „Samotné zařazení probíhá tak, že si nasadíte Moudrý klobouk a on určí, kam patříte. Poté už půjdete ke svému kolejnímu stolu a postupně se budete seznamovat se svou kolejí. Nápomocní vám budou nejen spolužáci, ale i prefekt, a také kolejní vedoucí z řad profesorů. Například já vedu kolej Nebelvíru,“ usmál se Longbottom. Marně jsem přemýšlela, odkud mi je jeho jméno povědomé. Tušila jsem, že od prarodičů, a určitě to nebylo v dobrém. Tím jediným jsem si byla jista. „Nějaké otázky?“ Nečekala jsem, že by se někdo na něco ptal. Vše bylo jasné. Ale to jsem se pletla. „Ano?“

Nedalo mi to a ohlédla jsem se. Samozřejmě, že to byl on. Gabriel.

„A, prosím vás, je jisté, že se ten klobouk nesplete? Přeci jen, je to klobouk…“ drze se vyptával tmavovlasý vrstevník. Prvňáčci na něj vyjeveně zírali.

Profesor se ovšem nenechal vyvést z míry. Shovívavě se pousmál a odpověděl: „Klobouk se ještě nikdy nespletl. Možná se vám zprvu bude zdát, že se zmýlil, ale věřte mi, on vidí dál, než dohlédneme my. A pro své rozhodnutí má velmi dobré důvody.“ Gabriel zmlkl, ale když jsem se na něho znovu podívala, zdálo se mi, že s odpovědí nebyl spokojený. Longbottom mu ale už další prostor nedal. „Tak tedy pojďme, ať se na nás nečeká.“ Pak už se otočil a vydal se od schodiště širokou chodbou, která ústila do velké haly. My všichni ho následovali, dokud jsme nezastavili před obrovskými dveřmi. „Poprosím vás ještě, seřaďte se podle abecedy s výjimkou slečny Taillefer a pana Davidova. Ti půjdou na závěr. Nejprve pan Davidov a poté slečna Taillefer, abychom dodrželi i u vaší dvojice abecední pořádek.“

Zatímco prvňáčci začali zmateně zjišťovat, jak jde za sebou abeceda, a profesor jim musel pomáhat, já i Gabriel jsme se odebrali na konec vznikající řady. Nebyla jsem nadšená z jeho blízkosti, ale aspoň měl stát přede mnou. Čímž se tedy zrovna řídit nechtěl, když se postavil vedle mě. „Tak tedy spolu, hm,“ mrkl na mě. „Jsi aspoň zvědavá, do jaké koleje půjdeš?“

„Neměl by jsi stát přede mnou?“ odsekla jsem mu bez kloudné odpovědi. Ovšem zvědavá jsem byla. A vlastně jsem se i bála. Tušila jsem, že to bude Zmijozel. Všechno, co jsem načetla o historii Bradavic, tomu napovídalo. S mými předky… Není jiné cesty. Ale jen při vzpomínce na Williama, Serenu a Dianu jsem se otřásla. Jediné dobré na Zmijozelu byl Scorpius.

COŽE? Jak se mohlo stát, že toho Malfoyovic usmrkance považuji za to dobré?!

„Hej, nebuď taková netykavka!“ drkl do mě Gabriel a já se znovu dostala do reality. Nechápavě jsem se po něm ohlédla. „No, mohla bys mi to říct, to je přeci normální konverzace, ne? Ale ty se chováš jak… No, jak nějakej Zmijozel,“ uchechtl se.

„Jdi do háje!“ zasyčela jsem vztekle a odstrčila ho od sebe. Jeho smích jen zesílil, ale poslušně se otočil, zatímco já zlostně skřípala zuby. Snad nebude mít pravdu.

„Jdeme,“ vydechl lehce unaveně Longbottom, když srovnal to hejno prcků před námi. V tu chvíli se otevřely dveře a před námi se objevila opravdu nádherná síň. Vysoké sloupy, čtyři dlouhé stoly, všude světla, plno zvědavých tváří. A nejúžasnější byl strop. Posetý hvězdami, které jsme mohli pozorovat už z loděk. Nádhera.

Zlost ze mě vyprchávala při pohledu na tu krásu, jako omámená jsem kráčela spolu s ostatními uličkou a ani nevnímala pohledy od stolů. Zatrnulo mi, až když jsme zastavili před stolem, za kterým podle všeho seděli profesoři s uprostřed starší a velmi přísně vyhlížející dámou. Před jejich stolem byla malá stolička a na ní odrbaný špičatý klobouk. „Tak to je on?“ šklebil se na mě Gabriel. Mé tiché zavrčení ho donutilo otočit se zpět.

Longbottom podstoupil stranou. Čekala jsem, že zasedne mezi ostatní profesory, kterých bylo zhruba deset. Někteří velmi mladí a někteří opravdu staří. A nechyběl ani Hagrid. Mezi ostatními vypadal poněkud… nepatřičně. A jeho trochu nervózní výraz tomu příliš nepřidával.

To už ale povstala ona stará dáma. Byla poměrně štíhlá a působila velmi důstojně. Vytáhla hůlku a její špičkou se dotkla svého krku. „Moji milí studenti,“ rozezněl se zvučně její hlas celou síní. Šum za námi utichl, takže by bylo slyšet pád i drobného kamínku. „Pro vás, kteří mě neznáte, jsem Minerva McGonagallová, ředitelka této školy. Nadešla hlavní část večera. Zařazení nových studentů do kolejí Bradavic. Jak jste si mohli všimnout, dnešní zařazení bude v něčem zvláštní - budou zařazeni i dva starší studenti, kteří k nám přestupují z jiných škol, a to z Kruvalu a z Krásnohůlek. Protože jejich studentské náležitosti jsou v pořádku, přestupují rovnou do sedmého ročníku.“ Mezi studenty to krátce zašumělo. Raději jsem se ani neotáčela, ale Gabriel… Ten se otočil a se zářivým úsměvem těm za námi zamával. Idiot. Kdosi obdivně vypískl. „Ehm,“ ujala se ředitelka znovu slova. Všichni na povel ztichli. „Přistupme k hlavní části. Profesor Longbottom bude číst jména jednotlivých studentů. Každý z vás se posadí na tuto stoličku a nasadí si na hlavu Moudrý klobouk. Jakmile bude zařazen do své koleje, přidá se ke svým spolužákům. Moudrý klobouk vám ostatně o kolejích poví ještě něco sám,“ pokynula profesorka směrem k tomu odrbanci a sama se usadila. V tu chvíli se rozevřela kloboukova krempa a on… začal zpívat.

 

Zdá se vám, že jsem ošklivý - 
myslete si, co chcete, 
chytřejší klobouk, než jsem já, 
na světě nenajdete. 
Nechte si svoje buřinky 
i své klobouky z plsti – 
jsem moudrý klobouk z Bradavic, 
jenž vám nic neodpustí. 
Každému vidím do duše, 
vím, z jakého je těsta – 
nasaď si mě a řeknu ti, 
kam povede tvá cesta. 
Možná tě čeká Nebelvír, 
kde mají chrabré srdce; 
odvaha, klid a rytířskost 
jdou u nich ruku v ruce. 
Nebo tě čeká Mrzimor: 
máš jejich mravní sílu, 
jsou čestní a vždy ochotní 
přiložit ruku k dílu; 
či moudrý starý Havraspár, 
pokud máš bystrou hlavu, 
tam důvtipní a chápaví 
vždy najdou čest a slávu. 
Nebo to bude Zmijozel, 
kde nastane tvá chvíle – 
ti ničeho se neštítí, 
by došli svého cíle. 
Nasaď si mě a neboj se 
(jen vlastní strach tě leká)! 
Já, moudrý klobouk z Bradavic, 
ti řeknu, co tě čeká! 

 

A pak už to začalo. Longbottom začal číst jedno jméno za druhým a studentík za studentíkem vystoupal ke stoličce, nasadil si odrbaný klobouk na hlavu. Krempa byla stále rozevřená, snad klobouk ke studentovi něco mluvil, kdo ví, každopádně po krátké chvíli vždy zakřičel jednu z kolejí. Pomalu mi to začalo splývat, dokud nepřišel na řadu Gabriel. „Tak se měj, protože já určitě skončím v Nebelvíru,“ zašklebil se na mě a i on vystoupal ke stoličce. Neušlo mi, jak mu ředitelka věnovala upřený pohled. Znala ho snad odněkud?

Nastalo ticho. Přišlo mi delší, než obvykle, ale to se mi možná zdálo, protože předtím jsem to zrovna moc dvakrát nevnímala.

„Nebelvír!“ vykřikl nakonec klobouk. Stůl s vlajkou se zlatým lvem na červeném poli se dal do bujarého jásotu. Gabriel vyskočil, vyhodil klobouk do vzduchu, pak ho opět hravě chytil a uložil zpět na stoličku. Jen jsem zakroutila očima. Byl tak teatrální.

„Daphné Taillefer,“ vyvolal mé jméno profesor Longbottom. Zhluboka jsem se nadechla. Vystoupala jsem ke stoličce, vzala jsem klobouk a nasadila si ho. Čekala jsem jen zlomek vteřiny, když se v mé hlavě ozval hlas.

„Tak Daphné… Ano, ano, to jméno možná není známé zde v Anglii, ale mně nic neunikne. Já vím, co rodina Taillefer dovede. Ostatně ani rodina tvého otce není zrovna prototypem odvahy a dobré morálky.“ Co on může o rodině mého otce vědět? Byl adoptovaný… Vychovali ho jiní lidé, jeho se jako motáka vlastní krev zbavila… „Neposlouchala jsi mě? Mně neunikne nic. Nechci se chlubit, ale vím toho hodně. Možná i všechno.“ Ušklíbla jsem se. Sice mi možná dokázal číst myšlenky, ale všechno...? „Všechno,“ ostře mi odpověděl. „Ale k věci. Vím zcela jistě, kam by ses hodila. Jsi cílevědomá, dovedeš jít i přes mrtvoly, pokud to bude nutné. Jsi vhodná pro Zmijozel.“ Ztichla jsem. Tedy, ticho jsem byla celou dobu, ale nyní… i ve své hlavě.

„Ale, copak, mlčíš? Nic mi k tomu neřekneš? Tedy mlčení je souhlas…“ nahodil mi klobouk poslední udičku. Muselo to tak být. Protože… Já NECHCI do Zmijozelu! Ne. Nebudu jako moji prarodiče. A jejich přátelé… A všichni ti… Ne a ne. „Ale… Tak přeci!“ Měla jsem dojem, že se Klobouk směje. Muselo to trvat už celou věčnost. Zvedla jsem na moment oči, které jsem dosud upírala kamsi na zem. Všichni byli mimořádně napjatí, jak rozhodování klobouku dopadne.

„Víš, budu upřímný. Jsi opravdu ideální pro Zmijozel, ale tvé přání na mě volá, i když mlčíš. No, chápu tvé úmysly, ale… Popravdě si asi prvně ve své existenci nejsem jistý, zda to zvládneš. Bude tu mnoho pokušení a já… Já se nechci mýlit. Ale… Snad to v sobě máš.“

Ticho. Bylo to dlouhé, neskutečně dlouhé.

Zvládnu to. Mám na to.

„Nebelvír!“

Chvíli to trvalo, než se všichni probrali z toho transu. Nebelvírský stůl zajásal. Ohlédla jsem se. Ředitelka se tvářila poněkud nečitelně. Ovšem žádné nadšení z ní zrovna nesršelo. Raději jsem se znovu odvrátila, vrátila klobouk na své místo a zamířila k nebelvírskému stolu. Jakási dívka mě hned začala vítat a nabízela mi místo vedle sebe. Přijala jsem.

„Ahoj, tak tě vítám u nás, teda, to bylo napínavé! Ale někdy to tak bývá,“ smála se od ucha k uchu. Měla světlé vlasy svázané do culíku a postavu hodnou sportovkyně. „Jinak, já jsem Jane,“ podala mi ruku a pevně mi s tou mou potřásla. „Hraješ famfrpál?“ Nejspíš jsem vypadala poněkud vyděšeně, protože hned omluvně zvedla své ruce. „Promiň, chrlím to na tebe moc rychle. Když já musím, jsem kapitánka a rozhodně hledáme novou posilu.“

„Se mnou můžeš počítat,“ zazubil se Gabriel, který prostě musel sedět naproti mně. „A jsem docela překvapený, Daphné, že ty jsi ten klóbrc ukecala.“ Jen jsem semkla rty a odvrátila se.

„Co jí je…?“ slyšela jsem za sebou Jane.

„Taková byla už ve vlaku,“ letmo jsem zahlédla, jak Gabriel jen mávl rukou. „Asi jí někdo šlápl na kuří oko, znáš to,“ zasmál se a Jane s ním.

„Výborně,“ ujala se slova znovu ředitelka. „Jsem ráda, že všichni studenti našli své domovské koleje. Nyní, prosím, přistupme k té části dnešního večera, na kterou se jistě netrpělivě těšíte. Přeji dobrou chuť,“ pak tleskla a v tu chvíli se před námi objevily talíře a mísy a poháry plné všech možných pochutin. Jestli mi někdy přišly hostiny prarodičů poněkud opulentní, kam se na toto hrabaly. Hovor na většině míst ztichl a všichni se pustili s chutí do jídla. Chtě nechtě i mé tělo žádalo nějaké živiny, a tak jsem mu vyhověla. Mohla jsem při tom alespoň po očku sledovat své okolí.

Můj pohled tak mimoděk zabloudil ke Zmijozelskému stolu. Narazila jsem na Scorpia. Měl poněkud zklamaný výraz. Jen jsem pokrčila rameny. Byla to vůle klobouku. Nikdy se nikdo nedozví, jak to opravdu bylo. 

*** 

Opět to trvalo dlouho... Omlouvám se.
A velmi chci poděkovat za umístění v soutěži o Nej povídku měsíce. Díky! Je to ta nejlepší motivace!
I když na druhou stranu přiznávám, že jsem tuto část psala velmi dlouho, což mě nutí k zamyšlení, jestli je mi to psaní vůbec souzené... V hlavě toho mám spousty, ale přenést to na papír je pro mě neskutečně těžké. Asi to souvisí i s tím, že bývám hodně unavená (jo, prcek vyšťavuje...). :D

Každopádně s jistotou nemohu říci, kdy přijde další část. 

A poznámka k písni Moudrého klobouku, kdo by snad nepoznal, ano, zde jsem čerpala přímo z díla JR, vlastní píseň bych opravdu nesložila. :)

Díky za váš čas a za případný komentář, moc to potěší!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Za svým snem - 8. část:

2. Angela přispěvatel
20.04.2018 [11:49]

AngelaE.T.: No, snad Moudrý klobouk ví, co dělá. :D A možná jí chce dát šanci, uvidíme. :)
Jojo, Gabriel je svůj, ale časem ukáže i jinou tvář, alespoň v mých představách to tak je. :)
Já hlavně doufám, že se k nějakému "dál" dokopu!
Moc díky za komentář!

1. E.T.
17.04.2018 [21:41]

Tak do nebelvíru bych ji asi nezařadila. Sice se statečně zastala týraného zvířete, ale jinak je povahově zatím moc zmijozelská. Možná tak Havraspár, protože chytrá ta holka určitě je. Emoticon
Jinak musí říct, že postava Gabriela se mi zatím úplně hnusí. Vyloženě nesnáším tyto typy. Emoticon
No, tak jsem zvědavá, co máš v plánu dál. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!