OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 25. kapitola - Je tady

22.09.2011 (13:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 17× • zobrazeno 3230×

25. kapitola – Je tady

„Sakra, sakra, sakra,“ klela jsem a málem se přerazila na schodech. Jeho paže mě zachytily v poslední možnou chvíli a nenechaly mě spadnout. „Pusť mě, idiote,“ zavrčela jsem na něj, „přijdu pozdě.“

„Ty se kvůli škole chceš zabít?“ opáčil a nepouštěl mě.

Pleskla jsem ho přes prsty, které mi vjely pod tričko. „Nechci přijít pozdě, pane Otravný,“ zopakovala jsem.

Povzdechl si. „Chováš se jako jeptiška,“ prohlásil a pustil mě.

„Nemysli si, že se nechám vytočit,“ řekla jsem přezíravě. „Začínám být vůči tobě naprosto imunní.“

Přitiskl svoje rty na moje a ve mně všechno explodovalo; srdce uhánělo jako o život. „Vážně?“ zeptal se potutelně.

Nadechla jsem se a snažila se odehnat tu horkost, která mi stoupla do tváří. „Jistěže, pane Musímmítvevšempravdu,“ vypálila jsem na něj a seskočila poslední dva schody.

„Slečna Skvělá zase promluvila,“ zašklebil se na mě.

„Uvidíme se odpoledne,“ usmála jsem se na něj a vyrazila ven k autu, vážně jsem měla málo času.

Sáhla jsem si do kapsy u kalhot a klíče byly v tahu. „Nehledáš náhodou něco?“ ozval se Damonův hlas.

Obrátila jsem se čelem k němu a natáhla před sebe rozevřenou dlaň. „Čekám.“

Měl je pověšené na prstě a ve vzduchu s nimi zatočil. „Co když se mi nechce?“

„Přestaň mě štvát!“ zasyčela jsem podrážděně a zatoužila ho přetáhnout něčím těžkým po hlavě.

„Dělám to celý život, nebudu to měnit,“ pousmál se sladce.

„A já tě celý život nesnáším, taky to nebudu měnit,“ odsekla jsem a hmátla po klíčích v jeho ruce.

Ale on byl rychlejší, za pár setin vteřiny jsem měla svoji ruku za zády, držel mě pevně, neměla jsem šanci se mu vykroutit, a naše obličeje dělilo jen pár centimetrů. „Opravdu mě hrozně nenávidíš,“ šeptal smířlivým tónem. „Asi tak jako já tebe.“

Z jeho blízkosti se mi podlamovala kolena a on to moc dobře věděl. „Přijdu pozdě,“ hlesla jsem téměř neslyšně.

„Až mi ukážeš, jak moc mě nesnášíš, pustím tě,“ culil se na mě.

S nespokojeným zamručením jsem ho volnou rukou chytla za triko a přišpendlila svoje rty k těm jeho. „Takhle, blbečku,“ zavrčela jsem do polibku.

Vtisknul mi klíče do dlaně a konečně mě propustil.

Samozřejmě, že jsem přišla pozdě. Vpadla jsem do Rickovy hodiny a horečnatě se omlouvala. Káravě se na mě podíval a já zaplula do lavice.

Jeremy se na mě zaksichtil. Vyplázla jsem na něj jazyk.

Proč nemůžu být neviditelná, když chci?

Zatraceně, zaklela jsem v duchu. Jak jsem se do toho parchanta mohla zamilovat? Vytáčel mě a vytáčí mě pořád. Proč je to teď jiné? Proč, proč a ještě jednou proč?

„Slečna Gilbertová by nám mohla říct, kdy vypukla Velká francouzská revoluce,“ vyrušil mě z úvah Alaric a já musela zrudnout.

„No, víte…“ začala jsem mumlat.

„Právě, že nevím. Měla byste dávat pozor,“ uzemnil mě. Já vím, že mi nemůže nadržovat, ale někdy by výjimku udělat mohl! Probodla jsem ho pohledem a on se ušklíbl.

„Čtrnáctého července sedmnáct set osmdesát devět,“ ucedila jsem a založila si ruce na prsou.

„Vidíte, že to umíte, když se vám chce,“ prohlásil a pak už mě konečně nechal být.

„Když se mi chce,“ zašeptala jsem si pro sebe a radši, místo na něj, jsem zírala na lavici.

A všechny moje myšlenky se zase stočily k panu Dokonalému. Má vůbec cenu se tomu bránit?

Poprvé za celou dobu, co ho znám, jsem si přiznala, že se vážně těším, až ho uvidím. Až ho praštím, zašklebím se na něj, urazím… a přece to bude jiné, protože jsem… jo, jsem do něj zamilovaná. Sakra práce.

***

Držela mě za paže, abych se nemohla pohnout. Vlastní matka mě přiměla, abych se dívala na jejich konec. Elena se zhroutila na chodník a mně se podlomily nohy. Katherinin krutý úsměv se mi vryl do paměti. „Udělala si chybu, ma chérie,“ doneslo se ke mně z dálky. A potom jsem vykřikla, když Kat popadla moji sestru a přiblížila svoje rty k její šíji.

Probudila jsem se a okamžitě se posadila. Třásla jsem se po celém těle a nechtělo to přestat.

„Pane Bože, pane Bože,“ dralo se mi ze rtů.

Někdo mě objal. „Kathy, ššš, byla to jen ošklivá noční můra.“

„Udělala jsem špatnou věc, Damone,“ drmolila jsem mu do ramene a jeho objetí zesílilo, postupně se mi splašený tlukot srdce uklidňoval.

„Nic špatného jsi neudělala. Bylo správné nám to říct, Katie.“

„Ale oni zabili všechny, které miluju… Elenu, Jeremyho, Jennu…“

„I Stefana? Toho snad ne, Katie!“ podivil se naoko vyděšeně, ale slyšela jsem ten pobavený podtón jeho hlasu.

„Stefana, Bonnie…“ pokračovala jsem a kousla se do rtu, protože chtě nechtě se mi na tváři objevil úsměv.

„Asi se urazím,“ přehrával.

„Co chceš slyšet, hm? Že jsi umřel první, poslední? Bolestivou smrtí…?“ osopila jsem se na něj.

Políbil mě na čelo. „Znáš mě, nerad si špiním oblečení krví. A zvlášť tou svojí.“

„Já mám strach, pane Rádobyvtipný,“ zamračila jsem se na něj. „Bojím se, že se to dozví. A že to dopadne přesně takhle.“

„Co kdyby sis přestala teď dělat starosti?“ oponoval mi něžně. „Měla bys spát, odpočinout si a nechat to být.“

„Jak myslíš,“ zavrčela jsem na něj a uraženě sebou flákla do peřin.

„Dobrou noc,“ popřál mi stejně jako před několika hodinami.

„Jdi se vycpat,“ zahuhlala jsem.

…

Objevila jsem se v zahradě jakéhosi domu. Zatočila jsem se kolem dokola a nechápavě svraštila obočí. Někdo se lehce dotkl mého ramene.

Damon.

Byl stejný a přece jiný. Ale to mě momentálně moc nezajímalo. Zase si hraje s mým vědomím a je mu jedno, kolikrát jsem mu to zakázala.

„Zase jsi mi sundal náramek,“ obvinila jsem ho.

Jen se usmál. „Baví mě, když tě můžu otravovat i při spaní.“

„Proč dneska?“ zeptala jsem se přísně.

„Chci ti ukázat, jaké by to bylo, kdybys žila v době ve které já. Všechno by bývalo snazší.“

Povzdechla jsem si. Chtěl mě uchránit od další noční můry. Jako pokaždé.

Rezignovala jsem.

Prstem jsem mu cvrnkla do neposedného pramínku vlasů, který se mu kroutil do obličeje. „Jsi roztomilejší,“ ušklíbla jsem se.

„Ale no tak,“ pohoršoval se. „Teď bys měla být spokojená, jaký jsem doopravdy.“

„Já neřekla, že se mi nelíbíš,“ bránila jsem se.

Políbil mě, aby mě umlčel. „I tahle pochvala stačí.“

„Ty se v tom zvedání ega vyžíváš, že jo, pane Dokonalý?“ opáčila jsem.

„Vždycky víš, co máš čekat,“ povzdechl si naoko smutně. Pak mě vzal za ruku. „Bude se ti špatně chodit, musíš pomalu.“

Už jsem se nadechovala, že se zeptám proč, když jsem zalapala po dechu, jak mi hrudník sevřel korzet a místo svého obyčejného oblečení jsem na sobě měla těžkou sukni. „To sis mohl odpustit,“ zaškaredila jsem se na něj.

„To teda nemohl. Když už já musím být tím, kým jsem býval, ty svému trestu taky neujdeš,“ zašklebil se. „A navíc, můj otec by se asi divil.“

„Nedivil, kdybys mu to zakázal. A nemůžu já? Je to můj sen!“

„Vlastně není tvůj, je můj,“ prohlásil vesele.

„Je v mojí hlavě,“ odsekla jsem.

„Ale to já jsem tady ten, koho miluješ.“

„Víš, že to není fér,“ zavrčela jsem na něj.

Odpovědí mi bylo další políbení. „Já vím, že není.“

Pomalým krokem jsme se přibližovali k rozložitému dubu. Rozeznávala jsem tváře. „Katherine!“ vyjekla jsem polohlasem.

Šlehla po mně pohledem. „Katie, ona tě slyší. Je upírka,“ sděloval mi Damon.

„A co ty? Teď a tady?“

„Jsem to já, to ti musí stačit.“

„Ale, Damon a Kate, to je mi překvapení,“ usmál se na nás postarší muž.

„Pane Salvatore, ráda vás vidím,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Damon mi něco říkal o vašich plánech, je to pravda?“

„Cože?“ sykla jsem směrem k Damonovi.

„Otče,“ vložil se do toho, „ještě nebyla vhodná doba.“

Katherine, na rozdíl ode mě, věděla, co se tu děje. Zlostně se na mě podívala. Stefan jí cosi zašeptal do ucha a ona ho obdařila láskyplným pohledem.

„Takhle to tu vypadalo?“ šeptla jsem.

„Podobně. Je to jen jedna upravená vzpomínka, Katie,“ sděloval mi stejně tiše, „možná taková, jakou bych si ji přál prožít.“

„Omlouvám se, má drahá slečno,“ krátce se pan Salvatore uklonil. „Necháme vás s Damonem o samotě, připojte se k nám pak na šálek čaje.“

„Velmi ráda.“

Vzdálili se a já sledovala úplně jiného Stefana, který Katherine obletoval – nadbíhal jí. Viděla jsem to stejnýma očima, jakýma to viděl Damon. Kdysi.

„Líbí se ti tu?“ zajímal se.

„Doopravdy to tak vážně bylo? Kat, Stefan… a ty?“ odpověděla jsem otázkou.

„Minulost,“ řekl jednoduše.

Smutně jsem se pousmála. „Měl bys mnou opovrhovat. Lhala jsem o upírech, o Isobel, o kobce, o Katherine…“ sypala jsem ze sebe zoufalá slova. Minulost se totiž nás dvou dotýkala mnohem víc. Nemohli jsme před ní utéct. Ale… díky ní jsme si uvědomili, že spolu by nám mohlo být líp. Trvalo mi to. A stejně jsem tomu nemohla stále uvěřit.

„Každý děláme chyby, Kate. Lžeme dennodenně,“ mluvil ke mně uklidňujícím hlasem. „Udělal jsem toho tolik špatného za to století a půl, že by se to ani na váhu v nebi nevešlo. Poslali by mě do toho největšího očistce.“

„Největšího očistce?“ zopakovala jsem po něm.

„Sledovat někoho, koho miluješ, jak se trápí, a nemůžeš mu pomoci. To je ten největší trest na tomhle světě, Katie,“ šeptal a pohladil mě po tváři.

„Netrápím se, Damone,“ pousmála jsem se. „A ty mi pomáháš. Nevidíš to moc jasně, víš?“

„Kéž bys měla pravdu.“

„Možná znám i další hroznou věc,“ kousla jsem se do rtu.

„Jakou?“ zamračil se.

„Zradit svoje sourozence. Elena mi to nikdy neodpustí, i když se moc snaží,“ zamumlala jsem, „pořád to bude v ní. Vím to.“

„Stefana jsem zničil tolikrát a přece mě vždycky rád vidí,“ zašklebil se.

„Stefan ti to několikrát vrátil,“ opáčila jsem.

„Au,“ zazubil se.

„Můžu tu Kat nakopat?“ zajímala jsem se dychtivě.

Pan Dokonalý se rozesmál. „Vlastně je to tvůj sen, jistěže můžeš.“

Popadla jsem ho za ruku. „Tak jdeme.“

***

Domem se rozezněl zvonek. „Kdo to může být?“ zeptala jsem se Damona. Ten jen pokrčil rameny. „Jenna je ve škole, Jeremy dneska vůbec nebyl doma a Elena je u vás se Stefanem,“ mračila jsem se a vstala od snídaně.

Než jsem stihla dojít ke dveřím, zvonek znovu někdo netrpělivě zmáčkl. „Vždyť už jsem tady,“ brblala jsem a otevřela.

„Kate,“ vyhrkla moje sestra a omluvně se usmála.

„Eleno?“ zamračila jsem se. „Co tu děláš? Měly jsme se sejít před školou. Děje se něco?“

„Zapomněla jsem si klíče,“ protočila oči k nebi, „fakt nechápu, jak můžu být tak zapomnětlivá.“

Plácla jsem se do čela. „Ježiš, promiň. Prosím tě-“ Zarazila jsem se v půlce věty. Zírala jsem na svoji sestřičku a pak mi rázem vyschlo v krku. Nervózně jsem polkla.

Tohle nebyla Elena. Byla to Katherine.

A já ji právě málem pozvala dovnitř.

„Katie,“ pronesla sladce.

„Ne,“ vypadlo ze mě.

A v tu nejhorší možnou dobu se objevil za mými zády Damon. „Proč tu stojíte mezi dveřmi?“ zeptal se nezúčastněně.

Ani jedna z nás mu neodpověděla. Ale Katherine mě zničehonic probodla pohledem. „Tak takhle to teď je?“ pronesla posměšně.

„Jdi pryč,“ vyrazila jsem ze sebe.

„Tentokrát ještě půjdu. Ale brzy se vrátím,“ pousmála se a půvabně sešla schody. Za pár minut se ztratila mezi domy.

Zabouchla jsem dveře a otočila se na pana Dokonalého. „Je tady,“ šeptla jsem slabě a udělalo se mi hrozně zle.

Zlatíčka, omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale nechtěla jsem to odbýt. =)

Děkuju Vám za komentáře, tolik z Vás to čte? Jsem z toho úplně nadšená! =)

Děkuju, děkuju, děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 25. kapitola - Je tady: