OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Fixing - 6. kapitola

11.02.2013 (22:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1320×

Fixing - 6. kapitola

„Tohle nebylo chytré!“ rozčilovala jsem se. Přecházela jsem po místnosti sem a tam a byla jsem naštvaná. Jenomže jsem nebyla jediná.

„To, že jsi lhala, taky ne.“

„Tse! Nemáš tušení, do čeho se pouštíš, Stefane…“

„Ne? Tak to bys mi to mohla vysvětlit, nemyslíš?“ Byl tak protivný! Když jsem byla malá, měla jsem ho radši…

„Jak dlouho ho podle tebe ta větev zdrží, co? Až se probere, přijde sem. A nebude zrovna nadšený.“

„Já taky nejsem zrovna nadšený! Lily, ty nám lžeš, skrýváš bůhví co! Jak ti mám věřit?“

„Věřit co? Já nepotřebuju tvoji důvěru, Stefane. To ty máš potřebu mi věřit. Nijak výrazně se ti do života nepletu, nemám s tebou žádnou tajnou dohodu, žádné tajné plány, které by vyžadovaly mou důvěryhodnost, to si laskavě uvědom!“ Musela jsem být rudá vzteky… O tomhle Katherine mluvila – když nehrajete podle jeho představ, je protivný.

„Než se rozhodneš někoho soudit, začni u sebe…“ promluvila jsem po chvíli ticha. Už jsem byla o něco klidnější.

„Co tím myslíš?“ zeptal se trochu zmateně. Nechápal, jak to souvisí s mou údajnou zradou.

„Tys taky nebyl celý život svatý. Tvoje zabijácké období, bratříčkování s Klausem… Už se sice tak nechováš, ale stalo se a to už nesmažeš.“

„O to tady vůbec nejde! Ty se scházíš s nepřítelem!“

„Nepřítelem? No to si snad děláš legraci, ne?! Mě se vaše rozpory s Elijahem nijak netýkají, na to nezapomínej. Vedla jsem svůj život, stejně jako vy. Našla jsem si vlastní přátele, stejně jako vy. A teď jsem se vrátila domů, stejně jako vy! Tak proč jsem já ta špatná?!“

Zlostně jsme si hleděli do očí a hledali slova, ale já jsem měla pravdu. Jasně, možná jsem jim to neměla tajit, ale nechtěla jsem je ztratit. Nechtěla jsem volit mezi rodinou a přáteli.

„Doufám, že neruším…“ Elijah. Konečně…

„Ale vůbec ne, vlastně bys mohl…“

„Zmlkni, Stefane,“ zarazila jsem jeho blábolení.

„Koukám, že sourozenecké problémy jsou v zásadě všude stejné,“ zasmál se Elijah a pomalu přešel místnost až k nám.

„To jsou,“ souhlasila jsem. „Mohl bys s tím, prosím, něco udělat?“ zeptala jsem se o něco tišeji. Elijah přikývl a ve vteřině byl pryč i se Stefanem.

Neměla jsem z toho radost. Žádala jsem, aby mému vlastnímu bratrovi vymazal vzpomínky na to, co viděl, i na náš rozhovor. Nějakou dobu to bude trvat, sporýš je svině…

K mému štěstí nebyl Damon doma, takže Stefan byl jediný, s kým jsem měla problém. Musím být opatrnější. Hra v téhle spleti tajemství byla chůze po tenkém ledě. Jak dlouho to ještě můžu vydržet? Navíc tady, v tomhle domě… Stefan měl podezření jednou, stane se to zase. Měla bych vypadnout, mít vlastní byt, ale na to je moc brzy…

„Ahoj, vy dva.“ Můj veselý hlas přerušil Damonův a Elenin smích a v okruhu tří metrů se nějak ochladilo. „Máte rande?“

„Ne,“ zakoulela Elena očima a velice nenápadně odtáhla svou ruku z barového pultu, kde byla příliš nablízku Damonova ruka.

„Jo, ale Elena to ještě neví…“

„Jsi k sežrání, bráško,“ usmála jsem se. „Neviděli jste Stefana?“

„Říkal, že si zajde do lesa na lov a do čtyř bude zpátky,“ odpověděla Elena. Takže mě neprozradil, přestože měl namířeno přímo za mnou a Elijahem.

„Aha,“ dělala jsem překvapenou a pak jsem koukla na hodinky. „Ale je půl šesté…“

„Co?“ Elena s nevěřícím výrazem hleděla na hodiny. „Vůbec se mi neozval…“ Vzala telefon a odcházela. Zaujala jsem její místo vedle Damona.

„Hele, co se to tady děje?“ S rošťáckým úsměvem jsem do bráchy šťouchla. „Nekamarádíte se trochu víc, než je zdrávo?“

„Ani ne. Teda, jsme spolu tak nějak víc, ale nestěžuju si – proč bych to taky dělal, že? Stefan je poslední dobou fakt mrzout a ta jeho posedlost pomstou Klausovi je čím dál horší…“ Chvíli jsem mlčky přikyvovala a pak koukla ke dveřím.

„Elena to ví?“ zeptala jsem se zamyšleně.

„Asi si něčeho všimla, ale zatím mu to nerozmlouvala. Stejně by neuspěla, Stefan by se jenom naštval.“

„Ne, já myslela… Ví to o tobě?“

„O mně?“ Damon dovedl být opravdu nechápavý, když se jednalo o témata, kterým se nejradši vyhýbal. Pár vteřin jsem mu hleděla do očí pohledem, který mu vysvětlil, o čem mluvím. Když to konečně pochopil, otočil se k baru a vypil obsah své skleničky.

„Měla by vědět, na čem je.“

„A k čemu by to bylo?“

„Damone…“

„Ne, Lily, vážně… K čemu? Vybrala si Stefana, je se Stefanem a je šťastná. Myslíš, že by se něco změnilo?“ Byl naštvaný, skoro se z něj kouřilo, ale nebyl naštvaný dost. Kdybych s ním nemluvila já, určitě by se sebral a odešel, anebo ještě hůř – nepřiznal by se. Ale byla jsem to já a já to takhle nenechám.

„Popravdě? Ano, myslím.“

„Co?“ Další panák…

„Ty nevidíš, co vidím já… Věř mi, Damone, není to tak jasné, jak se ti zdá.“ Sesedla jsem ze stoličky a nechala ho s tou myšlenkou, která visela ve vzduchu jako jiskřička naděje, kterou musel vstřebat.

„Nebere mi telefon… A není tam schránka,“ drmolila Elena, když jsem ji míjela. Na tváři měla znepokojení, ale bylo jiné, než by být mělo. Přes mé rameno zahlédla Damona a mně bylo jasné, že mám pravdu…

„Třeba se zdržel. Vezmi to tak, jak dlouho může trvat, než se zvířátka rozhodnou emigrovat?“ Můj pokus o vtip měl jen poloviční úspěch.

„Jsi stejná jako Damon,“ řekla tónem, který kupodivu nezněl urážlivě, ale skoro pochvalně. Napravím to, teď jsem si jistá.

„Modré nebo černé?“ Caroline už půl hodiny mávala ramínky, na kterých visely šaty, a nedokázala se rozhodnout.

„Proč se vlastně nekoná ta džungle?“ zajímalo mě.

„Protože si Rebeka usmyslela, že je to hloupost, a ovlivnila spoustu lidí, včetně vedení a dozoru, aby to bylo po jejím… Tak které?“

„Hele, když se nemůžeš rozhodnout mezi dvěma, vyber si možnost číslo tři,“ prohlásila jsem, zvedla jsem se z křesla a namířila si to rovnou k její skříni.

„Možnost číslo tři? Ale nic jiného se nehodí… Tyhle jsou nejlepší, ale musím vědět, které jsou dokonalé.“ Pak bezmocně padla na postel a mračila se do stropu.

„Co je s tebou? Odpoledne jsi zářila štěstím a teď…“ Caroline si jenom povzdechla. Založila jsem si ruce na hrudi a nekompromisně jsem na ni hleděla. „Caroline, co se děje?“ Chvilku bylo ticho a pak jako když vybuchne sopka…

„Víš, kde jsou absolutně dokonalé šaty na dnešní večer? Za tebou na zemi. V té velké bílé krabici s obrovskou mašlí. Ani jsem tu krabici neotevřela a stejně jsem si jistá, že jsou tam.“

„Aha, tak v čem je potom problém?“ nechápala jsem.

„Problém je v tom, že jsou od Klause! Těšila jsem se na jeden normální večer. Na normální zábavu. Sice by to byla jen polovina úspěchu, když tu Tyler není, ale pořád by to bylo lepší než takhle…“ S jejími slovy mě polilo horko a vzápětí mi po zádech přeběhl mráz. Klaus… Je tady. Je zpátky v Mystic Falls. Musela jsem polknout všechnu hořkost v krku i tu vlnu radosti strachu i smutku v jednom, která mě zaplavila. Nedala jsem na sobě vůbec nic znát. Nemohla jsem si to dovolit.

„Hele, nemám dostatek informací, ale podle mě jsi na něj alergická ještě víc než ostatní.“

„To jsem, protože pan Můžu mít všechno na světě si usmyslel, že chce mít i mě, ale s tím je vážně vedle.“ Aha, tak v tom je háček…

„No dobře. Takže Klaus tě, no, balí?“ Sedla jsem si k ní na postel a šaty, které měla na klíně, jsem hodila do křesla.

„Jo… A víš, co je nejhorší? Někdy se mi zdá, že umí být i milý a normální…“ V očích jí plály podivné plamínky obdivu a zlosti. „Ale pak to všechno zkazí tím svým chováním. Tou arogancí a tím vším okolo… Nevím, jak se tomu bránit, je mi to vážně nepříjemné, víš?“

Uběhly přibližně dvě minuty, během kterých jsme se v podstatě nepohnuly a nepromluvily ani slovo. Pak jsem to ticho prolomila.

„Černé, určitě,“ prohlásila jsem rázně, vstala jsem a vzala ramínko s černými šaty do ruky, abych je znovu předvedla v plné kráse. Caroline se usmála.

„Když je teď vidím z jiné perspektivy, myslím, že to bylo jasné celou dobu… Modrá je dobrá spíš pro Elenu…“

„Vidíš,“ mrkla jsem na ni s úsměvem. Byla jsem spokojená, že jsem jí pomohla vyřešit alespoň jedno dilema. V kapse mi zavibroval telefon.

Stefana můžu vrátit. Co si má pamatovat?

Bezva, aspoň tohle budu mít z krku… Rychle jsem napsala odpověď, která se víceméně shodovala s informacemi, které měla i Elena, a pak jsem se zase věnovala otázce šatů.

„Teď budu mít problém zase já… Na tohle jsem zrovna nemyslela,“ povzdechla jsem si. Vlastně jsem opravdu neměla v čem jít – víceméně. Ono by se nakonec určitě něco našlo, ale byla by to spíš z nouze ctnost.

„No jo… Jak jsme mohly při nákupech zapomenout na šaty?“ Ta panika v jejím hlase mě zaskočila. Hleděla jsem na ni a opravdu vypadala, že se z toho zhroutí. Zapomněla na šaty… Pak si mě chvilku měřila a pořád přivírala oči.

„Co je?“ Ten zkoumavý pohled, kterým mě sjížděla od hlavy k patě a zase zpátky, se mi nelíbil. Pak ke mně najednou přiskočila a chytla mě za ramena.

„Postav se…“ Vstala jsem a pořád nechápala, co se děje. „Otoč se…“

„Caroline, co blázníš?“

„Hele, my máme tak stejnou velikost, co?“

„Asi jo… Chceš mi půjčit šaty?“ vykulila jsem na ni oči.

„Vlastně víc než to…“ zajásala a dokonce opravdu zatleskala s úsměvem od ucha k uchu.

„Ale mně modrá nesluší…“ Sotva jsem to dořekla, vrazila mi do rukou tu velkou bílou krabici s obrovskou mašlí. „Caroline, to nejde…“ vydechla jsem. Bylo mi jasné, že ty šaty uvnitř budou překrásné, Klaus má opravdu dobrý vkus.

„Proč by to nešlo? Já je nechci a tobě určitě padnou.“

„Ale dostala jsi je ty.“

„Jenomže já je nechci,“ odsekávala každé slovo, aby dala ještě víc najevo, že ty šaty prostě nechce.

„Ale co když mi nebudou slušet, vždyť ty jsi blond a já mám vlasy tmavé a…“

„A co když jo, hm? Dělej, zkus si je…“

Měla jsem pocit, že kdybych odmítla, narve mě do těch šatů třeba násilím. Přiznávám, na jednu stranu jsem je chtěla. Budou krásné a drahé… Ale dostala je Caroline. Jaké to bude pro Klause zklamání, až (jestli) v nich uvidí mě…

Stála jsem jako solný sloup, a tak Caroline tu krabici otevřela. Šaty uvnitř byly vínově červené se zlatým vzorem. Byly nádherné.

„Vínová… Pche, v tom bych vypadala…“ brblala Caroline, když je vyndávala. Byla tam ještě krabička s náušnicemi a náhrdelníkem. Ani bych se nedivila, kdyby to byly pravé rubíny.

„Caroline… Tohle já vážně nemůžu.“

„Hele, dárky se neodmítají, jasné?“

„Tys ho odmítla,“ oponovala jsem.

„Neodmítla, jen jsem ho darovala znova. Dárky se nemají vracet a já ho nevracím, ale ty se o to pokoušíš,“ zvýšila na mě hlas a dokonce ukázala prstem. To gesto bylo vážně silné. Teď už jsem odporovat prostě nemohla.

Carolinin mobil na nočním stolku zapípal. Zatímco jsem ohromeně zírala na šaty, šla si přečíst zprávu, která jí přišla.

„To je od Eleny, Stefan už se vrátil.“ Výborně. „Máš k tomu boty?“ změnila okamžitě téma.

„Jo, ty, cos mi vybrala k těm růžovým koktejlkám…“

„Rozumím, nemáš k tomu boty…" Ušklíbla se a pak po mně hodila pár černých páskových bot na podpatku. „A teď vlasy,“ prohlásila nadšeně a pustila se do mého účesu.

K doprovodu na ples jsem umluvila Damona. A že se nechal přemlouvat docela dlouho… Souhlasil teprve tehdy, když se dozvěděl, že nebude muset jít za králíka. Vyzvedl mě u Caroline a hned ve dveřích úplně ztuhnul. Když mě uviděl, otevřel pusu a pak se usmál.

„Mám já to ale krásnou sestřičku.“

„Taky nejsi k zahození, bráško,“ uculila jsem se.

Byla jsem šťastná a spokojená. Navzdory tomu, co se nevyhnutelně blížilo, i všem tajemstvím, která jsem musela mít i před Damonem.

Stefan s Elenou už byli v sále, když jsme dorazili. A Caroline měla pravdu, modrá byla prostě pro Elenu.

„Kde ses nám dneska toulal?“ zajímala jsem se. Znala jsem odpověď a bohužel jsem znala i tu pravdivou. Stefan si ale opravdu nic nepamatoval.

„O nic nešlo,“ mávl rukou.

„Ztratil telefon,“ práskla ho Elena s úsměvem.

Zanedlouho dorazila i Caroline s Mattem. Bylo to báječné. Tančila jsem s Damonem, se Stefanem a dokonce i Matt mě požádal o tanec. A nejlepší bylo, že mi ani jeden z nich vůbec nešlapal na nohy. Caroline se zdála trochu nervózní a každou chvíli se rozhlížela. Věděla jsem proč… Taky jsem se občas rozhlédla, ale ten, po kom jsme pátraly, se zatím neukázal.

Zrovna jsem se šla napít punče, když se objevil Alarick. Trochu mě to překvapilo, protože se ode mě celou tu dobu, co jsem tady, držel dál.

„Jsi na tohle dost stará?“ ozval se za mnou jeho hlas.

„Starší než ty, abych pravdu řekla.“ Otočila jsem se. Dneska vypadal jinak. Většinou si mě tak divně měřil a z jeho očí bylo patrné, že ke mně zrovna velké sympatie nechová, ale dnes to bylo jiné.

„Možná přišel čas na vhodnější seznámení…“

„Vhodnější než: „Tamten chlap u baru je můj kámoš Rick. Včera jsem mu o tobě říkal,“? To už snad ani nejde…“ ušklíbla jsem se, ale nebylo to jízlivé, spíš hravé.

„Jo, já… No, Damon ti určitě řekl, že jsem podivín…“

„Řekl,“ přikývla jsem, „a hned za tím následovalo něco o tom, že se ti nelíbím…“

„Mám trochu problémy s důvěrou,“ pokrčil rameny a usmál se. Pak ke mně natáhl ruku. „Jsem Alarick.“

„Lilian,“ odpověděla jsem a stiskla podanou ruku. K mému překvapení už mou ruku nepustil a zatáhl mě na parket.

„Damon říkal, že jsi milá.“

„To je zajímavý způsob, jak zahájit konverzaci…“

„Napadlo mě začít něčím, co máme společné, no, a to je Damon.“

Chtěla jsem na to vymyslet nějakou vtipnou odpověď, ale zničehonic se u nás objevila Bonnie a vypadala dost znepokojeně.

„Viděla jsi, s kým přišla Rebeka?“ zeptala se. Rychle jsem se rozhlédla po sále.

„Asi jo, támhle je s ní Elijah…“

„Ale ona nepřišla s ním…“ odpověděla a já už tušila, co bude následovat. „Přišla s Klausem.“

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Fixing - 6. kapitola: