OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 50

09.05.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 40×

Následující dopoledne se s opět třeštící hlavou probudil na jednom z gaučů v přijímacím salonku. Po zběžném obhlédnutí místnosti líně pootevřeným okem zjistil, že tentokrát tu naštěstí Stefan neotravuje, nepokouší se ho vyprovokovat svými trapnými poznámkami, nejspíš byl ve škole a hrál si na chápavého soucitného přítele, aby se mohl Eleně znovu vetřít do přízně. Rozervaně zavrčel a pracně se vysoukal do sedu. Shodil nohy na podlahu, lokty se zapřel nad koleny a obličej s rašícím několikadenním strništěm zmučeně zabořil do přistavených dlaní.

Viděl tomu morálně sešněrovanému mopslíkovi až do žaludku, živě si uměl představit, jak na ni upírá ty své lítostivé štěněčí oči a konejšivými řečmi se bývalé přítelkyni nenápadně snaží promlouvat do duše, zatímco se jí zdánlivě neškodně otírá o kotníky tak dlouho, dokud se neskloní a nepodrbe ho za ouškem.

Rozzuřeně zavyl. Naštvaně popadl nedopitou flašku a pořádně se napil, všechny ty zasraný emoce s ním cloumaly jako ten nejsilnější lomcovák, co si kdy namíchal, konkrétně kdysi dávno na jedné divoké swingers párty, kde, vycházeje z matných vzpomínek, vyváděl nepopsatelně perverzní věci.

Nešlo mu na rozum, proč zrovna on, sadistický, nelítostný, zvrácený a arogantní zabiják se musel zamilovat do té nejobětavější a nejlaskavější osoby na celé širé planetě. Osud je podělaná krutá děvka! Kdyby jí tenkrát, jakmile zjistil, že to není Katherine, zlámal ten její skvostný svůdný krček, ušetřil by hromadě lidem kupu trápení, především však sobě. Nic by ho tu nedrželo.

Znovu si poctivě zavdal, nasupeně pootevřel ústa a jazykem si frustrovaně zatlačil do měkké tkáně nad levou horní řadou stoliček, pro svazující úzkost, jež mu od toho otevřeného rozhovoru nemilosrdně svírala útroby, se mu těžce dýchalo.

Poraženecky si odfrkl a odevzdaně zakoulel očima, nemělo cenu si cokoli nalhávat, kurva fix propadl jí ve vteřině, co na něho poprvé promluvila. Byl v tom zabořený víc než ruka veterináře v kravském zadku při otelení, pěkně co nejhloub to šlo, až po ramenní kloub, a nechtěl by to jinak. To, že Elenu potkal, považoval za to nejlepší, co se mu v jeho dlouhém životě mohlo přihodit. Ničeho nelituje, milování někoho takového je vykoupení ne prokletí. Nelituje ani toho všeho, co jí řekl, protože dokud existuje i jen malilinká šance, že Damonovi časem odpustí a přijme ho i se všemi jeho démony, bude se té naděje držet zuby nehty a z tohohle města ho nikdo nedostane. Kdyby tu krizi pořídili překonat, byli by si pak mnohem blíž a tohle utrpení by za to stálo.

Nezbývalo mu nic jiného než čekat a zbožně doufat, že ho miluje tak, jak věřil a jak ho ujišťovala.

Zhluboka se nadechl a odhodlaně se napřímil, odložil lahev na stůl, načež se neohrabaně postavil a zamířil do kuchyně. To, že bude vypadat jako troska a stará vyschlá treska, ničemu nepomůže. Potřebuje fungovat, být schopný tu pro ni být. Vyndal ze skříňky svůj oblíbený naspodu stěží postřehnutelně uštípnutý hrnek, postavil ho na mřížku kávovaru a stisk příslušné tlačítko, pak se se založenými pažemi a v kotnících překříženýma nohama opřel o hranu pracovní desky ostrůvku umístěného uprostřed a zahloubaně se zahleděl z protějšího okna.

Přístroj zapípal, jeho nápoj byl hotový.

Natáhl se pro svěže vonící kávu, krátce ji pofoukal a decentně si usrkl. Nespěchal, vychutnával si každý doušek, protože až to dopije, bude se k té zapovězené komnatě nahoře muset postavit čelem.

Umístil prázdný hrnek do dřezu, utrhl si jeden černý plastový odpadkový pytel a neodkladně se vydal do patra.

Zastavit se přede dveřmi byla chyba, zaváhal, nejdříve nervózně přešlápl na místě, pak na chodbě vystřihl tři neklidná kolečka, načež se znovunabytou vůlí napochodoval před vchod, rezolutně do plic nasál co největší množství vzduchu a neústupně stiskl kliku.

Nadpřirozenou rychlostí vlétl do pokoje, přiskočil k posteli a nepolevujícím tempem z pokrývky a polštářů serval inkriminované povlečení, jež neprodleně nacpal do pytle na odpadky. Stejně postupoval i s prostěradlem a na židli přehozeným ručníkem, do nějž si Elena utírala své bezchybné tělo.

Jakmile bylo vše bezpečně schované, zastavil se a značně posmutněle se zadíval na rozbordelařenou postel, rázem se mu vybavila Rebečina slova; trefila to přesně, nakonec mu zbyly akorát zaschlé fleky jejich smíchaných sekretů.

Zničeně přešel k tomu kusu nábytku, který momentálně nesnášel, a kapitulovaně si hrcnul na obnaženou matraci. Chvíli tam jen tak nehnutě seděl, potom si přitáhl na dosah ruky zanechaný pytel, otevřel ho, tyransky povytáhl část zmuchlaných lůžkovin a bezohledně si přivoněl; vždycky tíhnul spíš k masochismu.

I po téměř čtyřdenní nepřítomnosti byl schopen cítit její jemnou vůni okořeněnou jeho kolínskou a lehkými pozůstatky aroma sprchového gelu. Tu výslednou kombinaci miloval, zmučeně zavřel oči a přičichl si znovu. Jasmín, jahoda s vanilkou, a ještě ona přirozená složka… Bolestivě si zabořil špičák do spodního rtu a hrubě nacpal prádlo zase zpátky, nato vršek pytle pedantsky zauzloval.

Vstal a šel se osprchovat, o vanu radši ani nezavadil pohledem. Ignorovat druhý kartáček, který tomu jeho dělal společnost, šlo u čištění zubů mnohem hůř. Se spodní polovinou těla omotanou v osušce se oholil, naházel na sebe čisté oblečení, povlékl postel a pečlivě ji ustlal. Před odchodem popadl ten zatracený balíček a odnesl ho do garáže, kde ho šikovně ukryl před případnými zvědavci, nechtěl ty věci vyprat nebo vyhodit a tím o ně nadobro přijít, třebaže si byl vědom, jak žalostně se chová, nechal si možnost se k nim v případě potřeby vrátit.

Nasedl do auta a jel dělat něco užitečného.

„To se takhle potká vlkodlak, hybrid a Jack Nicholson,“ spustil nezúčastněně, jakmile budovu radnice opustila žena, na kterou zády ležérně opřený o kulatý nosný sloup, na němž spočívala polovina váhy předsazeného balkónu, přes půl hodiny čekal. Potěšilo ho, že sebou nepatrně škubla, přece jen nervy pracovaly.

„Damone,“ oslovila ho pevným hlasem, v očích se jí však na zlomek vteřiny promítlo znepokojení, měla strach.

„Musím uznat, že si docela troufáš, takhle se promenádovat po veřejných objektech poté, co jste se s parťákem Everettem tak otevřeně vyhranili proti Klausovi. Je dost vztahovačný a na svůj věk poněkud sebestředný, rád se mstí.“ Líně se odlepil od té kamenné opory, rozpojil na prsou založené paže, levou si zasunul do kapsy tmavých kalhot a s hlavou stočenou mírně ke straně na starostku upřel vyčkávavý pohled.

„I ty jsi mě překvapil, očividně jsem tě podcenila. Tvá oddanost je vskutku pozoruhodná.“

Mírně nakrčil nos, takže se jeho oči výrazněji zúžily. Pro lichotky si sem nepřišel.

„Co teď, Carol? Co bude dál?“ zeptal se přímo, neměl náladu na kličkování. „Nevěřím, že seš tak hloupá, abys svůj plán vsadila na jednu jedinou kartu. Kdo další z Rady je do toho zapletený?“

Nadřazeně, pokřiveně se pousmála.

„Rada nad Mystic Falls ztratila kontrolu už dávno. Teď ho řídí lidé na takových postech, na které se bojíš byť jen pomyslet. Tuhle válku nemůžeš vyhrát, Damone. Brzy sem přijdou a začnou konat, a bude to jenom vaše vina. Kdybyste se tady se Stefanem neukázali a nechali Elenu umřít, jak bylo naplánováno, nic z toho by se nestalo. To vy jste je přivedli do města, další upíry a vlkodlaky. Klause, který se tady začal roztahovat a vměšovat se do městských záležitostí. Zašlo to moc daleko, vzali to do vlastních rukou, chtějí celou rasu definitivně vymýtit.“

„Kdo? O kom to mluvíš?“ Tenhle rozhovor se mu zamlouval stále méně.

„Říká ti něco organizace Strana Whigů?“ Zmateně nad tou nečekanou otázkou nakrabatil čelo.

„Jo, v roce čtyřicet dva do ní vstoupil Abraham Lincoln. Proč?“

„Tahle organizace, dříve známá pod názvem Protizednářská, podporovala nadřazenost federálního Kongresu, modernizaci a ekonomický vývoj, její hlavní činností však bylo vykonávat tajné poslání-“

„Zabíjet upíry,“ dodal za ni povzneseně, protáčeje oči v sloup. „Slyšel jsem ty báchorky o dvojím životě oblíbeného prezidenta a udatných bojovnících, kteří ze světa sprovozovali nestvůry krmící se krví.“

„Žádné povídačky, ty příběhy jsou pravdivé. Winfield Scott, můj praprapradědeček, byl členem obdobného spolku lovců, spolupracovaly napříč státy a zbavovaly Zemi šířícího se zla. Existuje spousta jejich zainteresovaných potomků, kteří jdou v jejich šlépějích, a berou svěřený úděl velmi vážně. Jsou si vědomi, co se po zabití původního stane s jeho pokrevní linií, mají spadeno na celou Mikaelsonovu rodinu.“

Na krátký okamžik mezi nimi zavládlo ticho, Damon neměl ponětí, co na to kromě jedné peprné nadávky za druhou jiného říct. Měl dojem, že se posledních pár dní nachází v hodně špatném snu, v němž absolutně pozbyl nadvlády nad vlastním životem. Možná nadešel ten správný čas přestat pít. Nebo naopak začít.

„Proto tvůj vymaštěný synáček sebral kolík z bílého dubu, chce se vykoupit?“ utrousil nevraživě, přičemž k ní s varovně staženými mimickými svaly přistoupil blíž. Byl přesvědčený, že jsou pro jeho záchranu ochotni udělat cokoli, zároveň nepochyboval, že skutečně je nějaký způsob, jak obejít smrt. Vždycky nějaký je.

„Tyler se chce především za každou cenu pomstít Klausovi, to jediné ho momentálně zajímá… Já nevím, kdo jsou ti lidé, zakládají si na anonymitě, neznám jména, vím jen, že zastávají různé vysoké funkce. Nic s tím nezmůžu, věci už se daly do pohybu,“ řekla bezbarvě, najednou vypadala unaveně, sešle. Jako žena, která si ukousla příliš velké sousto.

„Co Elena, hraje v tom jejich vyšším plánu nějakou roli?“ vyzvídal s obavami sevřeným hrdlem. Na to jen neurčitě pokrčila rameny.

„Netuším. Před necelými dvěma lety jsme dostali za úkol narafičit tu nehodu na Wickery Bridge, aby Klaus nemohl zrušit kletbu slunce a měsíce. Nové příkazy jsme neobdrželi, ale hádám, že se jim skutečnost, že si díky její krvi může tvořit armádu hybridů, moc nelíbí.“

Nelibě se zamračil, tohle si opravdu slyšet nepřál. Trochu naivně doufal, že se Elena bude konečně smět volně nadechnout, když Stefan uzavřel s prvním hybridem onu dohodu, jenže přišla další hrozba. Což se momentálně, vzhledem k jejich ošemetné situaci, vůbec nehodilo, tedy ne, že by to někdy jindy přišlo vhod, leč tohle bylo kurevsky špatné načasování.

Jak ji má chránit, když ho nechce ani vidět?

Kdyby na něho nezanevřela, nastěhoval by si ji do ložnice a nadmíru ochotně na ni dohlížel dnem i nocí. Hodlal na ni dávat pozor alespoň zpovzdálí a mezitím odhalit skryté identity členů té sekty chrabrých hochů, protože konkrétní jména už nepůsobí tak děsivě jako nějaký prastarý pokoutný spolek fanatických magorů, jež vznikl ještě před jeho narozením.  

„Fajn, ujasněme si pár věcí, aby náhodou zase nedošlo k nějakému nepříjemnému nedorozumění,“ pronesl vážným hlasem nápadně zavánějícím výhružkou. „Jestli ještě jednou ohrozíš Elenu, nebo na to jenom pomyslíš, zabiju celou tu vaši vykutálenou rodinku, a věř, že je mi naprosto u prdele, kam až ten váš hvězdný rodokmen sahá. Ostatně, nebyli byste jediná famílie, s kterou si vyřizuju účtu, mám svý metody.“

Ďábelsky mu zaplálo v očích a ztvrdly mu rysy, uměl se zatvářit nebezpečně. K jeho neskonalé potěše to mělo náležitý efekt.

„A vyřiď Tylerovi, že chci ten kolík. Zítra do odpoledne, jinak se fakt naštvu, a předem tě upozorňuju, že nemám právě nejlepší období,“ zavrčel zlověstně.

„Nevím, kde je. Jeho mobil je nedostupný, nemám se s ním jak spojit,“ oponovala přesvědčivě, už tak sebejistě nevystupovala.

„Pak by ses nad tím problémem měla líp zamyslet,“ utřel ji bez špetky slitování. „Jo, a pokud mě zamýšlíš prásknout Radě, ještě bych to přehodnotil, ty jsi mě totiž dosadila do jejího čela, lehce bys mohla upadnout v podezření. A paktování s upíry by na starostku města nehodilo dobré světlo.“

„To neudělám, tak pitomá nejsem,“ ujistila ho. Samozřejmě že ne, nepotřebovala, aby i ji někdo vyšetřoval.

„Výborně, pak se uvidíme na příští schůzi.“ Mrkl na ni, přes rty se mu však přehnal mrzký úšklebek.

Naposledy ji významně propíchl očima, pak se otočil a odkráčel k autu.

Neměl chuť jet domů, potřeboval se od těch znepokojujících novinek nějak odreagovat. Zůstal v centru, na křižovatce zahnul doleva a zanedlouho parkoval před Grillem. Dlouho tu nebyl, včera i o víkendu se veřejným místům vyhýbal, pro dobro místních obyvatel dával přednost osamocenému popíjení v ústraní.

Napochodoval k baru, ale na oblíbenou židličku si nesedl, poručil si dvojitého panáka a přemístil se ke kulečníku, nejenže se mu při hře dobře přemýšlelo, rovněž představovala ucházející rozptýlení od neopadajícího nutkání někoho zabít.

Již po pár šťouchách zaznamenal, že má společnost. Dámskou. Dost vyzývavě oblečená holka na Damona upírala podbízivý, nemravný pohled, přitom si na ukazováček afektovaně pozvolna namotávala pramen dlouhých blond vlasů. Nadále si jejích nepřehlédnutelných signálů nevšímal, leč slečinku to neodradilo, odhodlaně pohodila hustou hřívou a s ladným pohupováním v bocích k němu takřka dotančila.

„Můžu ti koupit něco k pití?“ zatrylkovala svůdně, přitom lepě poukázala na jeho prázdnou skleničku. Němě zavrtěl hlavou a kapánek omluvně se zapitvořil.

Byla hezká, nadto úplný opak Eleny, světlovláska, modré oči, výrazné rty, velká prsa, ta by se určitě nechtěla vázat.

„Ne, díky.“

Pouhou řečí těla vyslaná nabídka k sexu ho absolutně nezajímala. Obrátil pozornost zpět k hracímu plátnu, tím to pro něj bylo vyřízené.

„Ale mě snad neodmítneš,“ ozvalo se za ním přátelsky.

„Záleží, co máš,“ odpověděl, aniž by se otočil, setrval v předklonu a dobře mířeným úderem poslal plnou kouli do díry.

„To nejlepší. Asi tak stokrát jsem ti volal,“ vyčinil mu stylem opomíjené přítelkyně. Nedalo mu to a pobaveně se ušklíbl. Posunul se kousek doleva, do lepší palebné pozice.

„Mobil dostal v horách slušně na frak, nemluví se mnou, pořád se sám od sebe vypíná,“ vysvětlil mu během dalšího skórování.

„Proč si nekoupíš novej? Co kdyby volala Elena?“ To bylo podlé. Tentokrát minul, nespokojeně se zaškaredil, pak se narovnal a natřel si špičku tága modrou křídou.

„Nezavolá,“ odtušil polohlasně, znovu se nahnul nad stůl a zahrál půlku do rohu. Ric si usrkl ze své dosud netknuté sklenky, načež se napůl žerdi usadil na dřevěný okraj kulečníku.

„Máš pravdu, v nejbližší době asi ne. Jak to snášíš?“ otázal se zúčastněně.

„Je mi skvěle, dík za optání,“ řekl se znatelnou ironií.

Potlačovaná frustrace se prokazatelně odrazila i v upírově šťouchu, dal moc silnou ránu, vystřelená bílá koule se mírně vychýlila z dráhy, tmavě modrou dvanáctku pouze lízla, čímž ji místo do díry nepříhodně vyslala na mantinel, od něhož se odrazila a rozhodila seskupení koulí v levé části stolu.

„Jo, to vidím. Nechceš mi říct, co se stalo?“ Ticho. Minutu. Dvě…

„Přesně to, co všichni čekali, že se stane. Posral jsem to,“ procedil skrz zuby poraženecky, jako by jiná možnost ani nebyla nasnadě.

„Jakým způsobem, špatně jsi odháněl fanynky? Mrzí mě to,“ dodal podstatně ukázněněji, jakmile seznal, že Damon na jakékoli vtípky, které by odlehčily jeho bezvýchodnosti, nemá náladu.

„Hm,“ zamručel nepohnutě. Následovaly dva chabé pokusy trefit se do příslušného otvoru, vždy to o několik milimetrů nevyšlo.

„Tak? Budeš mluvit, nebo to z tebe mám páčit?“ dotíral jeho věrný spolupijan neúnavně dál.

Damon po něm rozvážně zašilhal, pak se přestal zaobírat bídnou hrou, napřímil se a, zatímco se ledabyle opíral o tágo, táhle si povzdechl.

„Všechno bylo zalitý sluncem, dokud jsme nevlezli do toho kreténského upířího baru, kde jsme natrefili na jednu mou starou známou z takovýho spešl bordelu, kde ti ochotně vyplnili každý zvrhlý přání.“ Věnoval mu významný pohled, na nějž dějepisář zareagoval chápavým přikývnutím, nedělal si o protřelém svůdníkovi falešné iluze. „Automaticky dospěla k závěru, že mám Elenu na pobavení, tak se s ní neváhala podělit o své bohaté zkušenosti, celkem výstižně jí popsala průběh mých návštěv. Asi si to umíš představit.“ Následovalo další pokývání hlavou, už mu bylo jasné, v čem to vězí. „Mlela a mlela, chrlila na ni všechny ty prasárny a já tam jen tak stál a zařezaně mlčel, nezastavil jsem ji, najednou jsem absolutně netušil, co mám dělat. Byl jsem jako v transu, probral jsem se až tehdy, když Elena totálně vážně odsouhlasila, že si dáme trojku.“

Pro Ricovo do závratných výšin spontánně vystřelené obočí měl porozumění, dosud si její přijetí té chlípné nabídky nedokázal zcela vysvětlit. Patrně se jednalo o takový němý výkřik do prázdna, prosbu, aby tomu konečně učinil přítrž. Jenomže už bylo pozdě.

„Rázně jsem to zatrhl, jenže ona odtamtud vypálila ven, a když jsem ji dohonil, řekla mi, ať si za tou kurvou klidně jdu a já… Nechal jsem ji odejít, Ricu, a vrátil se dovnitř, naštvalo mě to.“ Oslovený se nad vývojem příběhu nešťastně zamračil. „Ale jen co jsem překročil práh, došlo mi, že tohle nechci. Nechci nikoho jinýho,“ přiznal Damon bez zastírání či jakékoli přetvářky. Za své city k Eleně se nestyděl. Mírně svěsil hlavu a zbědovaně jí zavrtěl, pak ji zase zvedl, hlasitě nosem vyfoukl zadržovaný vzduch a na jeden zátah vypil kamarádem donesený bourbon.

„Tak jí to řekni,“ poradil mu trpělivý posluchač prostě.

„To jsem udělal,“ připustil sklesle. „Pojď na bar, povím ti zbytek, až si dáme repete.“ Přemístili se na svá obvykle okupovaná místa a Damon objednal rozpitou lahev. Nalil oběma uspokojující množství a svou dávku do sebe hned oklopil, záhy si vypitý obsah opět doplnil.

„Takže?“ pobídl ho Alaric k pokračování.

„Takže jsem za ní šel do hotelu, ale už se stihla odhlásit, vydal jsem se ji hledat. Našel jsem ji na nádraží a snažil se ji přesvědčit, že mi nic z toho nechybí.“ Učitelův formující poťouchle spokojený úsměv raději nekomentoval.

„Nevěřila mi. A pak to řekla. Podívala se na mě a řekla, že mě vlastně vůbec nezná,“ postěžoval si s patrnou lítostí v hlase, unaveně si promnul pravou polovinu obličeje, nato sáhl po panáku a jedním douškem polkl veškerou tekutinu. „Jaksi neuvážlivě jsem jí nabídl, ať se mě zeptá na cokoli chce, že jí odpovím pravdu… Tak se ptala, a znáš Elenu. Umí pokládat ty správné otázky.“

„Co tě to popadlo? To ses dočista zbláznil?“ podivil se bývalý lovec nevěřícně. „Vždyť ti muselo bejt jasný, že to je cesta do pekel.“

Jistěže bylo, ve vteřině, co to vypustil z pusy, mu došlo, že to nebyl právě nejchytřejší tah. Jenže Elena zněla tak zklamaně, tak vzdáleně. Důvěra pro ni byla důležitá a Damon nehodlal nic předstírat, nemínil na ni v chronologickém sledu událostí vybalit celou svou temnou minulost, zároveň však odmítal lhát a trapně se vykrucovat z odpovědí, na to si jí příliš vážil.

„Nevím, zpanikařil jsem,“ přiznal nehraně, zadumaně při tom ukazováčkem kroužil po hrdle štamprlete s širokým dnem, jež mělo předcházet snadnému převrhnutí. „Nechci vztah založený na tajemstvích. Asi jsme to oba potřebovali…“

„Hele, vsadím se, že tohle asi slyšet nechceš, ale nenapadlo tě třeba jen na chviličku, že by jí bez tebe bylo líp?“ zabrousil obstojný znalec historie do nebezpečných vod. Hodnou minutu se nic nedělo, století a půl starý upír tam nečinně seděl a přepadle hleděl na poškrábanou desku baru.

„Je to hned druhá věc, na kterou nejčastěji myslím,“ promluvil nakonec sotva slyšitelně.

„A jaká je ta první?“

„Jak je mi bez ní mizerně.“ Následovala další pauza na pití. Cítil, že na něho jeho společník koutkem oka upřel zamyšlený pohled.

„Elena je ta pravá, Ricu. Je všechno, co jsem v životě hledal a já nejsem připravený se toho vzdát. Ne, dokud mi to sama neřekne. A to zatím neudělala.“ Konečně se otočil a nezlomně mu zpříma pohlédl do očí.

„Mno, hned to všechno dává větší smysl,“ pronesl pracovník školního vzdělávacího systému po chvíli ticha, kterou si dopřál na sesumírování obdržených informací. „Co jsem tak náhodou pochytil ze včerejšího telefonátu s Bonnie, je pro Elenu těžké se s tím vyrovnat, říkala, že se jí zdají sny o různých známých i neznámých holkách, tak už chápu, proč se bojí, že z toho zmagoří.“

Perfektní, k tomu všemu jí ještě v noci straší výjevy, jak si to rozdává s kdekým! Vytočeně do sebe hodil čtvrtou rundu a nakrátko k sobě pevně semknul víčka.

„Řeší něco, co už dávno není aktuální,“ poznamenal Damon lehce rozmrzele, pro něj to byla uzavřená kapitola. Tečka.

„Bohužel přesně takhle ženský myšlení funguje, ony prostě neumí udělat tlustou čáru, pokud to teda nejsou chladnokrevný mrchy s vypnutými emocemi.“ Podle pochmurného tónu pochopil, že naráží na fiasko s Isobel, která ho tak bezcitně opustila. Vzhledem k tomu, že to byl on, kdo ji přeměnil, moc mu Ricova poznámka nepomohla. Nevrle zaskřípal zuby, sáhl pro panáka a už už se ho chystal vyzunknout, leč zničehonic se kousek před rty zastavil.

Nakvašeně zavrčel, načež ho odhodlaně postavil zpět na bar.

„Do hajzlu,“ zaklel polohlasně, pak se drobet mátožně začal štrachat na nohy, koneckonců už měl za dnešek slušně vypito.

„Co děláš? Kam jdeš?“ vyzvídal dějepisář mírně znepokojeně.

„Za Elenou, musím s ní mluvit,“ odpověděl během lovení peněz po kapsách.

„Nemyslím si, že teď je na to ta správná doba,“ upozornil staršího Salvatora jeho lidský přítel nebojácně. Plně si uvědomoval, že během pouhé milisekundy může skončit na zemi se zlomeným vazem, přesto se ho od toho spontánního rozhodnutí pokusil odradit.

„Naopak to nepočká,“ oponoval mu tvrdohlavě Damon, vedle lahve pohodil příslušnou bankovku a měl se k odchodu.

„Co jí chceš říct?“

„Nemám páru,“ přiznal, demonstrativně krče rameny, „po cestě na něco přijdu.“ Trochu hrubě mu stiskl rameno, potom rázně zamířil ke dveřím.

Nasedl do auta a s oním nedočkavým chvěním v dutině břišní se rozjel k jejich bílému domu s vkusně zařízenou terasou. Nikdy nebyl na sladké řečičky, nějak mu to nešlo přes pusu, vlastně se bez nich dosud celkem slušně obešel. Zatímco dumal nad vhodnými slovy, ze zvyku zapnul rádio, to panující ticho bylo depresivní. Jakmile zaslechl, že hrají jeho oblíbenou skladbu od Rainbow, posměšně se ušklíbl, na výstižnější písničku snad ani narazit nemohl.

„Since you been gone
Since you been gone
I'm out of my head can't take it
Could I be wrong
But since you been gone
You cast your spell so break it
Oh oh, oh oh, oh oh
Since you been gone"

Na jednu stranu ho deptalo, že nad ním má nějaká osmnáctiletá holka takovou moc a že se kvůli ní cítí tak bídně, ale nedokázal tomu vzdorovat. Ne, tohle nebyla kdejaká holka, tohle byla Elena, žena jeho života. Jeho Nemesis, jež nad ním již brzy vyřkne ortel.

Prudce zpomalil a přirazil k obrubníku, ihned však nevystoupil, zadíval se do zpětného zrcátka a v odrazu si upravil vlasy na spánku i kolem pravého ucha. Vypadal dobře. Nervózně si poposunul bundu, takže mu nyní padla úplně perfektně, teprve pak opustil vůz.

Odhodlaným krokem přešel betonový chodníček a jediným skokem překonal těch pár schůdků. Další dva rychlé kroky a stanul před prahem.

Bez velkého rozmýšlení zaklepal.

Pro všechny ty nepokojné pocity dočista zapomněl, že si pořád není stoprocentně jistý, co jí řekne.

Právě vystřízlivěl v rekordním čase.

Než ho zcela pohltila tréma, ozvaly se kroky a někdo otevřel dveře.

„Čau,“ pozdravil ho Jeremy nenadšeně. Třebaže ho identifikoval již podle stylu chůze, překvapením krátce strnul.

„Čau?“ vysoukal ze sebe nakonec.

„Elena tady není,“ informoval ho mladík iniciativně, „a nevím, kdy přijede.“ Tolik se soustředil na to, co jí poví, že absolutně nezvážil možnost, že třeba nebude doma. Podezřívavě se citlivými sluchovody zaměřil na zvuky v útrobách stavení, ale nezaznamenal nic, co by prozrazovalo její přítomnost. Ten malej paznecht mluvil pravdu.

„Oh, aha,“ vyžblebtl zmateně, zatímco se snažil příliš nepřemýšlet nad tím, kde by se takhle odpoledne mohla nacházet. Asi tak nějak automaticky čekal, že bude v pokoji truchlit. Co když ji nějaký cucák ze školy pozval na rande? Nebo je se Stefanem?

Ztraceně postával na prahu a tvářil se zaraženě, Jeremy ho s lehce povytaženým obočím vyčkávavě pozoroval.

„Em, zrovna jsem se chystal jít si zahrát. Chceš se přidat?“ prolomil to podivné ticho.

Výtečně, Damone, právě se nad tebou slitoval emočně narušený a většinou vše ignorující puberťák! počastoval se v duchu nechvalně. Zachovej si aspoň ždibíček hrdosti a vypadni odsud!

„Hm, proč ne.“ Toť k podpoře své strach vzbuzující a mráz nahánějící pověsti.

Jakmile vstoupil do chodby a zavřel za sebou, samovolně sklouzl očima ke schodišti, jež vedlo jak do horního patra, tak především do Elenina pokoje. Z rázu ho přepadl zvláštní úzkostný pocit, něco mezi předtuchou a obavou, že by to třeba dnes mohlo být naposledy, co mu bylo dovoleno vejít. Pokud ho Elena pošle k šípku, nebude již mít důvod sem chodit.

„Dojdu si pro pití, chceš taky něco?“ houkl na upíra cestou do kuchyně příležitostný uživatel omamných látek. Flaška bourbonu by se hodila.

„AB+, protřepat, nemíchat. Lehce ohřát,“ zavolal nazpět, sedl si na pohovku a pustil se do studování vedle pohozeného obalu nedávno vydané střílečky.

„Nejprodávanější novinka loňského roku, doufám, že to bude dávat grafika,“ podělil se s ním Jeremy o hrozící zádrhel, přitom mu před obličej přistrčil plechovku Coly, identickou držel i ve druhé ruce.

„Krev došla.“

„Nevadí, pořád seš tady ty,“ odpověděl pohotově.

„Ha ha,“ utrousil ten skrček znuděně, nadto u toho afektovaně zakroutil očima. Nebál se ho, byl si moc dobře vědom, že mu nezkřiví ani vlásek.

Nicméně Damon si byl téměř jistý, že by se tak choval, i kdyby pro Elenu tolik neznamenal; možná navenek působil jako drzý spratek, co neuznává autority, bylo v něm však mnohem víc, disponoval obdobnou vnitřní silou jako jeho sestra, jen tak něčeho se nezaleknul. Dobrovolně by to nepřiznal, ale měl toho smrada docela rád.

Odložil donesený přeslazený nápoj, tyhle sračky rozhodně pít nebude, a chopil se ovladače. Úvodní příběh, který je měl uvést do děje, byl vskutku zajímavý, propracovaný, vývojáři si očividně dali záležet. Prostředí z konce druhé světové vály Damonovi nebylo cizí, jejich mladý vojáček, jenž byl ze zálohy přeřazen k elitní jednotce v přední linii to nebude mít vůbec jednoduché, obzvlášť když se Třetí říše ve snaze vybudovat nesmrtelnou armádu vytasila s krvežíznivými zombíky.

Nejdřív si dali hru proti sobě, aby si trochu osahali ovládání, zbraně i schopnosti postav, což se samozřejmě neobešlo bez obvyklého popichování.

„Si děláš srandu? Jsem myslel, že ti došly náboje,“ durdil se nechápavě Jeremy poté, co to jeho voják opět schytal a členové čety mu museli zavolat zdravotníka.

„Došly, sejmul jsem tě nožem,“ vysvětlil mu starší Salvatore s mstivým zábleskem v očích, stále mu dlužil za tu bravurně nastraženou minu.

„Hm. Kruci, na ten jsem zapomněl,“ postěžoval si, přičemž nad svou školáckou chybou nešťastně zakroutil hlavou. Ještě chvíli mezi sebou soupeřili a naháněli se po městě, na které letectvo opakovaně vrhalo bomby, pak to Jeremy přepnul na Co-op režim a byli nuceni spolupracovat.

„Běž, Gilbertíku, kryju ti záda,“ pobídl ho Damon, když se potřebovali přesunout z jedné budovy do druhé.

„Do hajzlu, koupil jsem to! Někde tam musí být ještě jeden.“

„Kde ten parchant ale je? Počkej, já ho dostanu.“

„Támhle! Střílí z tamtoho okna!“ zvolal jeho parťák nabuzeně.

„He he, a snajpr to má za sebou,“ uchechtl se po úspěšném zasažení cíle, po němž následovalo týmové plácnutí rukama. Musel uznat, že jim to spolu celkem šlo, skvěle se doplňovali. Splnili první misi.

„Takže… s penězi už jste v pohodě?“ zeptal se Damon nenuceně u další probíhající ukázky, během níž si poněkud rezignovaně načínal dosud přehlíženou Colu.

„Jo, svěřenecký fond už zase funguje, ale Alaric říkal, že to vůbec nebylo jednoduchý. Pořád děsně řeší, že není náš příbuzný. Podle nich to není ani blízká osoba a nemá na opatrovnictví nárok. Chtějí náš případ znovu posuzovat,“ sdělil mu u vylepšování výzbroje nevzrušeně.

„No jo, systém týhle země řídí banda kreténů,“ podotkl na to nesouhlasně. Asi bude muset zakročit a ovlivnit pár lidí, aby jim konečně dali pokoj.

„Jo, Elena říkala něco podobného. Jé, hele, dostali jsme tuhle pěknou bazuku. Hned ji vyzkouším, sestřelím ten svinskej vrtulník.“

„Dobrá trefa. A… jak se má?“ položil po nepatrném zaváhání onu inkriminovanou otázku.

„Normálka,“ odpověděl Jeremy neutrálně.

Nevrle zaskřípal zuby. To ten pitomec nemůže bejt konkrétnější? Už se na nic neptej! nakázal si nekompromisně. Vyměnil si Glock 17 za pušku M14 zasazenou do hliníkového šasi, skryl se za pytle do vhodné palebné pozice a přepnul na mód odstřelovače.

„Stefan tady náhodou nebyl?“ Tolik k vlastní sebekontrole, byl marnej.

„To nevím,“ pohřbil Jeremy jeho křehkou naději ledabyle, „viděl jsem akorát Caroline. Hustej zásah!“

„Počkej, zůstaň, kde jsi. Támhle vlevo je další,“ varoval ho, následně zacílil a jedinou střelou je umně zbavil nepřítelova střelce.

„To byla slušná dálka, začínáš se vyplácet. Dáme přesun, čistý vzduch.“ Sotva to dořekl, prolétající stíhačka na ně nečekaně shodila bombu a vzápětí se obě poloviny obrazovky začervenaly, to znamenalo konec hry.

„A jéje, kurva. Dostali nás.“

Stejně už neměl náladu pokračovat, po jakémsi krátkém záseku, kdy jen nehnutě seděl a zadumaně hleděl do prázdna, odložil ovladač a zvedl se.

„Už půjdu, ať se může ségra vrátit domů,“ řekl bezbarvě, načež se poněkud sklesle vydal ke vchodu.

„Hele, chceš radu?“ překvapil ho svým nenadálým dotazem.

S rukou na klice se na něho nevěřícně otočil, přitom se neubránil samovolnému pochybovačnému povyskočení obočí.

„Jako od tebe?“ zeptal se pobaveně. „Hodláš mi poradit, jak sbalit někoho na druhý straně? Dík, ale viděl jsem Ducha.“ Fajn, to od něho nebylo úplně taktní. Jeremy se taky ihned urazil, dotčeně našpulil pusu a zatvářil se nepřístupně.

„Jak myslíš. Zjevně to zvládáš skvěle,“ opáčil s pomstychtivou škodolibostí trefně. Damon své prostořekosti okamžitě zalitoval, popravdě by uvítal jakoukoli pomoc, což se pochopitelně zdráhal přiznat.

„Dobře, tak jsem to trochu přehnal. Spokojenej?“ Z jeho otráveného výrazu bylo zřejmé, že není. Odevzdaně si povzdechl.

„Fajn, byl bys, prosím tě, tak laskav a poradil mi?“ vysoukal ze sebe s notným sebezapřením, současně nad celou touhle situací protočil oči v sloup.

„Že seš to ty…“ Ten pacholek si tenhle vývoj evidentně užíval. „Nikoho nezabij.“ Na to se Damon jen pokřiveně ušklíbl. Ostatně, něco takového měl čekat. Zamýšlel ho nějak setřít, ale poté, co zvedl hlavu a podíval se na něj, došlo mu, že se nejedná o vtip. Myslel to vážně. O dost uvolněněji přikývl a obrátil se zpět ke dveřím, otevřel je a překročil práh.

„Dík za hru, seržo,“ pronesl přes rameno, aniž by se otočil.

Došel k autu, nasedl do něj a odjel. Potřeboval to divný odpoledne zapít, a spláchnout tu hnusnou chuť Coly.

***

Se zavřenýma očima a hlavou temenem vyčerpaně odloženou na vrchní opěrce sedadla jsem už takřka čtyřicet minut seděla v autě a zbaběle čekala, až budu smět domů.

Když jsem vjela do naší ulice a zaznamenala u obrubníku zaparkované Damonovo Camaro, zpanikařila jsem. Poněkud zbytečně jsem se za volantem přikrčila, minula příjezdovou cestu a zahnula za roh, kde jsem zaparkovala za sousedovým živým plotem, natolik vysokým, aby našemu autíčku poskytl dokonalé maskování.

Až po tomto nedůstojném manévru jsem plně pochopila, proč mi zhruba před třemi hodinami volal Alaric a nápadně nenápadně vyzvídal, kde jsem a co dělám. Nejspíš mi chtěl dát echo, že se k nám starší Salvatore chystá… Poté, co jsem mu řekla, že podepisuji smlouvu v rychlém občerstvení v centru, jsme od skutečného důvodu hovoru odbočili, neboť mě docela překvapil svým nesouhlasným přístupem, zastával názor, že na smažení hranolek a obracení hambáčů je mě škoda. Tak jasný, nebyla to činnost, kterou bych si přála dělat až do smrti, měla mě jen dočasně zaměstnat, abych se z toho všeho dočista nezbláznila, což jsem mu samozřejmě neřekla, pravděpodobně by tomu nerozuměl.

Zmučeně jsem si povzdechla a křečovitě sevřela volant.

Co tam sakra vyvádí tak dlouho?!

Celou tu dobu, co jsem tu trčela, jsem si nadávala za nedostatek odvahy, ale při představě, že upírovi budu stát tváří v tvář, jsem se prostě nedokopala k vystoupení. Zatím jsem na to setkání nebyla připravená.

Z oněch pochmurných myšlenek mě vytrhlo zaťukání na boční okénko. Samým úlekem jsem vyloženě nadskočila. Polekaně jsem si přiložila ruku na srdce a neprodleně rozlepila těžká víčka. Od té doby, co jsem je zavřela, se dost zešeřilo. K mé neskonalé úlevě na silnici vedle vozu stála paní Robinsová s usmívající se Morgan. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a teprve pak se pustila do stahování okénka.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem, nestačila jsem to však ani pořádně doříct a dívka mi skočila do řeči.

„Ahoj, Eleno. Co tady děláš?“ vybafla na mě spontánně.

„Mno, já… čekám na jeden důležitý hovor,“ zalhala jsem provinile.

Nerada jsem je tahala za nos, leč vytasit se s pravdou se mi líbilo mnohem míň. Co bych taky měla říct? To víte, schovávám se tady před svým přítelem, který je mimochodem upír, protože nedokážu překousnout fakt, že měl během jediného roku víc žen než Jeremy zameškaných hodin.

„Omlouvám se, že jsme tě tak přepadly, ale chtěla jsem se zeptat, respektive tě o něco požádat,“ ujala se slova velmi vyčerpaně se jevící žena.

„Jistě, o cokoli,“ povzbudila jsem ji lehkým úsměvem k vyslovení prosby.

„Morgan stále básní o té nabídce, že by u tebe mohla přespat a… Manžel je v pátek objednaný do nemocnice na nějaké testy, chtějí si ho tam nechat přes noc a já bych ráda byla s ním, tak mě napadlo, jestli by…“

„Jestli by u nás Morgan mohla zůstat přes noc?“ dokončila jsem větu za ni. Přikývla a vděčně se pousmála.

„Ovšem, beze všeho, ráda se o ni postarám,“ ujistila jsem ji, že mi to v nejmenším nevadí, přitom jsem na tlumeně jásající dívenku spiklenecky mrkla. „Musím jen po škole na chvíli do práce, nastoupila jsem dnes do Popeyes, ale mají tam luxusní dětský koutek, klidně tam může být se mnou. Zkusila bych si vyjednat, abych mohla skončit dřív.“

„To nebude nutné, Morgan má po vyučování step a pak hodinu klavíru. Řeknu bratrovi, aby ji vyzvedl a dovezl ji za tebou. Na šestou může být?“

„To bude ideální,“ přitakala jsem vřele.

„Výborně, jsme tedy domluvené. Samozřejmě ti všechny hodiny zaplatím jako za běžné hlídání.“

„Ne, to vážně nemusíte, ráda s ní strávím čas. Uděláme si holčičí večer a užijeme si spoustu srandy,“ obrátila jsem se s programem přímo na mladičkou sousedku, která samým nadšením ztřeštěně poskakovala.

„Dobře. Moc ti děkuju, Eleno.“

Žoviálně jsem její vděk odmávla rukou a s oběma se srdečně rozloučila. Počkala jsem, až zajdou do domu naproti, pak jsem vystoupila a skrz vršky tújí obhlédla situaci před tím naším.

No hurá, Damonovo auto bylo pryč.

Zaplula jsem zpět za volant, nastartovala a přejela těch pár metrů, které mi zbývaly do cíle. Popadla jsem školní tašku i nabouchaný papírový pytlík a rychlým tempem zamířila ke vchodu.

„No, to je dost. Kde jsi byla takovou dobu?“ hulákal na mě Jeremy z kuchyně. To jako fakt? On si tady s Damonem, o němž ví, že ho nechci vidět, dělá bůhvíco, a ještě mě bude plísnit za pozdní příchod?!

„Kde asi? Venku,“ odsekla jsem nabroušeně během procházení obývákem.

„Co to mělo znamenat, máš novýho kámoše?“ osočila jsem se na bratra, jakmile jsem ho spatřila postávat u linky, kde si mazal sendviče burákovým máslem. Poťouchle se uchechtl, zjevně mu to přišlo vtipný.

„Hledal tě tady a vypadal dost povadle, když jsem mu řekl, že nejsi doma, tak jsem mu nabídl, jestli si nechce zahrát. Krapet se to protáhlo.“

„Perfektní, příště si můžete dát pivo a poklábosit o životě. Tady máš večeři, studenou.“

Demonstrativně jsem na pracovní plochu hodila zarolovaný balíček a rozladěně otevřela ledničku.

„Tys mi koupila kuřecí sendvič v bulce?“ otázal se namlsaně.

„Ne, udělala. Dnes jsem podepsala smlouvu a manažer mi zrovna dal možnost si to vyzkoušet,“ informovala jsem ho o nejžhavějších novinkách úsečně.

„Tak proto smrdíš jako spálený hranolky, už to dává smysl.“

„Jo, proto,“ utrousila jsem nenadšeně a, aniž bych si z ní něco vzala, ledničku zase zabouchla, neměla jsem chuť k jídlu.

„Jdu k sobě, musím se ještě učit.“

„Fajn. A dík za ten burger.“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 50: