OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 53

23.08.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 86×

„Můžeme?“

Přes rameno jsem v odraze zrcadla, před nímž jsem stála, věnovala Bonnie tázavý pohled, právě vylezla z kabinky toalety a vytočeným palcem pokrčené levačky, jinak sevřené v pěst, poukazovala na dveře.

„Ptám se, jestli už jsi hotová,“ řekla na vysvětlenou lehce pobaveným, kapitulujícím tónem. Nebylo to poprvé, co mě načapala s notně bezduchým výrazem.

S mírně provinilým, omluvným poloúsměvem jsem souhlasně přikývla, zastrčila si pod gumovou čepici na spánku nespolupracující, stále vykukující pramen a následovala ji do umývárny, kde jsme se zběžně osprchovaly.

Byla jsem roztěkaná, pořád jsem v hlavě měla ten vyhrocený incident se Simone, Stefanův zásah, rozhovor s Morgan, a především Damonovy zprávy. Z vědomí, že na mě dohlíží, i když si od něho momentálně udržuji odstup, se mi neskutečně ulevilo. Zahřálo mě to u srdce. Třebaže jsem ho nežádala o pomoc, zajistil nám schválení Alaricova opatrovnictví, a teď mě zbavil té otravné prodejné ženštiny. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem věřila, že ji nezabil, že tu štětku jednoduše poslal pryč, jako by mezi námi ta ošemetná zpověď na nádraží zavedla jakési nepsané pravidlo pravdomluvnosti, jako bychom stvrdili nějakou úmluvu nabádající nás k upřímnosti.

Bylo to zvláštní, ale poté, co mi napsal, ať spím, jsem poměrně rychle usnula, nadto mě netrápila ani žádná noční můra, naopak, zdálo se mi, že jsme s Jeremym na táboře, na tom, na který jsme jezdili nejraději – náš poslední pionýrský tábor. Netušila jsem, jestli to byla Damonova práce, ale tuhle příjemnou změnu jsem uvítala všemi deseti. Spala jsem až do půl osmé, pak jsme se s Morgan nasnídaly, zahrály si náhodně objevenou stolní hru a ukuchtily na přípravu nenáročný oběd. Chvíli po jídle si ji vyzvedla matka, musela jsem jí slíbit, že si to brzy zopakujeme, jinak by ji odsud asi nedostala, a já se vypravila do práce. U společného vaření jsem se snažila povyptat na rodinné vztahy a zjistit nějaké užitečné informace o soudci Waltersovi, jejím dědečkovi, ale moc jsem se toho nedozvěděla, dle všeho se s ním stýkali spíš sporadicky. A se strýcem jakbysmet, prý jsou oba hodně časově vytížení. Ačkoli jsem večer přišla utahaná, tak dobře jako předchozí noc se mi nespalo, opakovaně jsem se budila, civěla do tmy a přemýšlela nad všemi těmi záhadami.

Nedělního rána mě ještě v posteli zastihla textovka od magickými schopnostmi obdarované kamarádky, notně přesvědčivým způsobem mě lákala do veřejného bazénu.

A tak jsem v závěsu za Bonnie s ručníkem v ruce vešla do podlouhlé obdélníkové místnosti s velkým plaveckým bazénem, na jehož vzdálenějším konci, kde byla větší hloubka, se nacházela věž s pružnými prkny, nabízejícími skokanům pro jejich akrobatické kousky dvě výškové úrovně.  

Takhle dopoledne se tu moc lidí nepohybovalo, v bazénu plavalo pouze pár jedinců a kousek od můstku postávala menší skupinka kluků. Radši jsem sklopila hlavu a soustředila se, abych na mokrém povrchu neuklouzla.

„Ale ne, to je Chris Tucker,“ sykla rozhozeně Bonnie, přičemž mě loktem naléhavě dloubla do boku. Překvapeně jsem vzhlédla.

„Kdo?“

„Chris Tucker,“ zopakovala pro mě pološeptem absolutně neznámé jméno. Nad mou zjevnou nechápavostí akorát odevzdaně protočila panenky, vzápětí se ke mně však naklonila blíž.

„Nejnovější posila našeho fotbalového týmu. Útočník. Přistěhoval se s rodiči z Norfolku. Jedináček. Průměr nic moc, ale na hřišti válí. Chceš i číslo jeho bot? Caroline o něm včera básnila minimálně hodinu,“ dodala, jakmile spatřila mé zvídavě povytažené obočí.

„Caroline, jo?“ podotkla jsem s ďábelským zajiskřením v očích laškovně. „Mě neoblafneš. Líbí se ti.“

„Co? Ne,“ hájila se tlumeným hlasem spěšně. „Vždyť víš, že fotbalisti nejsou můj typ,“ dodala poněkud žalostně, patrně o tom víc přesvědčovala sebe než mě.

„Co není, může být,“ prohodila jsem vlídně a spiklenecky na evidentně rozpolcenou brunetku mrkla. Zamítavě zavrtěla hlavou, pak se však zarazila a trošku vyplašeně mě pravačkou čapla za předloktí.

„Sakra, jde sem,“ zaúpěla rádoby vyděšeně. Měla pravdu, skutečně se oddělil od kámošů a nezadržitelně kráčel naproti nám.

I na dálku bylo zjevné, že aktivně sportuje, vyrýsované svaly toho byly jasným důkazem, jak se k nám postupně přibližoval, nabíraly ještě úctyhodnějších rozměrů. Čekala jsem, že nás mine a bude pokračovat do šaten, leč k mému údivu nám s přátelským úsměvem zastoupil cestu.

„Ahoj. Ty jsi Elena, viď?“ zajímal se maličko nakřáplým hlasem, načež na nás nenuceně blýskl rovným bílým chrupem. Vyjeveně jsem zamrkala, neviděla jsem totiž nejmenší důvod, proč by mě měl znát.

„Em… Jo?“ vydolovala jsem ze sebe přitrouble.

„Um, promiň,“ omlouval se za to, že mě uvedl do rozpaků, „jsem Chris. Nový runningback Vlků.“ Vypadal, že je na svůj post v týmu náležitě pyšný.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mírně zaraženě, furt jsem neměla sebemenší tušení, co by mi mohl chtít. Zatímco jsme si zdvořile potřásali rukou, neuniklo mi, že si mě zkoumavě prohlédl. Než to začalo působit neomaleně, přesunul zrak na vedle stojící kamarádku.

„Bonnie,“ představila se nyní mnohem vyrovnaněji. Vstřícně jejím směrem kývl hlavou, čehož jsem využila a nenápadně si ho přeměřila. Byl vysoký, měl delší tmavé vlasy, momentálně stažené do jakéhosi bobku na temeni, oříškové oči a výrazné, plné rty. Nepatrně křivý nos, pravděpodobně zlámaný při zápase, mu na kráse nijak neubíral. Ano, byl zatraceně hezký!

„Matt Donovan se zmínil, že pracuješ v Popeyes, tak mě napadlo, že se nejdřív zeptám na platové podmínky, než se tam pohrnu,“ objasnil nám konečně pravou podstatu svého náhlého přepadení.

„Nevím, jestli bohužel nebo naštěstí, ale jsou lepší než ty hygienické,“ odpověděla jsem pohotově, nefalšovaně ho to pobavilo.

„Jo, to jsem si myslel,“ řekl, sebevědomě si zakládaje ruku v bok. „Má to jednu výhodu, už nemůžeš nic zkazit.“ No, to asi opravdu ne.

„Tak, Chrisi, jak se ti líbí v Mystic Falls?“ položila jsem mu příhodnou otázku, než to panující ticho začalo být nepříjemné.

„Ale jo, čím dál tím víc,“ pronesl tajemně, nato mezi námi významně zatěkal očima. Jen tak tak jsem na jeho okaté chování nenahodila protáhlý obličej. Asi to bude pěkný blb.

„Jsme tady teprve týden, pořád se rozkoukávám,“ připustil zakrátko o něco vážněji. „Když se za rok stěhujete potřetí, tak se adaptujete rychleji. Otec je zasranej sobec a workoholik,“ poznamenal na vysvětlenou s citelnou nevraživostí, prakticky ihned se však navrátil k původnímu, ležérnímu stylu vystupování.

Ať už jeho otec dělal cokoli, tentokrát si nevybral nejbezpečnější město.

„To znám, táta by mě taky nejradši tahal po všech čertech,“ přisadila si zúčastněně Bonnie. Chystal se na to něco říct, leč jeden z kluků ho zavolal zpět.

„Budu muset jít, rád jsem vás poznal, holky,“ nechal se slyšet, znovu na nás vycenil své zářivé zuby, potom se otočil a rozeběhl se k přátelům. Neurčitě jsem pokrčila rameny, když jsme si s Bonnie vyměnily zmatený pohled. Celý to bylo divný.

„Vypadalo to, že po tobě jede,“ podělila se se mnou Bonnie o svůj názor, jakmile jsme zase vyrazily vpřed.

„Nesmysl,“ zavrhla jsem to nekompromisně, „a i kdyby, nemá absolutně žádnou šanci. Jsem zadaná.“  Znělo to přesvědčivě a kategoricky, až mě to samotnou zarazilo.

Sice jsem Damonovi řekla, že ho nechci vidět, oficiálně jsem se s ním ale zatím nerozešla. Nemohla jsem. Nechci. A i kdybych se k tomu nakrásně odhodlala, laťka byla nastavená hodně vysoko.

„Na rozdíl od tebe,“ konstatovala jsem věcně. Počkala jsem, až se na mě podívá, poté jsem bradou pokynula ke skokanskému prknu, nabádajíc ji, aby se předvedla. Chvíli jsme se tlumeně dohadovaly, zda je to dobrý nápad, ale nakonec jsem vyhrála. Se zadostiučiněním jsem sledovala, jak ladně a zkušeně vystřihla salto z vrchního prkna a hladce zaplula pod hladinu. U zjištění, že se hoši dívali, jsem v duchu zaplesala. Následně jsem vystoupala na vyvýšený startovní blok a skočila pouze nudnou šipku.

***

Zpod trysek kávovaru odebral nyní plný hrníček s kouřící a krásně vonící kávou, načež pozvedl zrak a zadumaně nakrčil nos; povědomé cvaknutí, které zaslechl, se totiž nápadně podobalo zapadnutí kovové střelky do protikusu umístěného v zárubni dveří – zjednodušeně, někdo právě zabouchl. S nepatrně zamyšleně svraštěným čelem se otočil na nástěnné hodiny, ukazovaly za pět minut půl jedenácté. Divný, měl za to, že je ve škole a neúnavně do Eleny hustí ty své rozumy.

Poněvadž z přehrávače v salonku, kam se z ložnice po probdělé noci přesunul, vyhrávala skladba Rainmaker od Maidenů, žádný další zvuk, nasvědčující tomu, že by se pohyboval po domě, se k němu nedonesl. Zaručeně slídí. Po letmém pofoukání si usrkl z dnes již třetího kafe a vydal se čelit dotěrným otázkám.

„Policejní databáze?“ udeřil na něj Stefan lehce nevěřícím tónem, jakmile vešel do místnosti.

„Naboural ses do policejních záznamů?“ Stál za křeslem, předloktími v ostrém úhlu ohnutých rukou se opíral o vršek opěradla a v předklonu brejlil do otevřeného, nedávno k tomuto účelu zakoupeného notebooku, který byl odložený na konferenčním stolku a do jehož obrazovky Damon posledních bezmála třináct hodin civěl. Nepohnutě pokrčil rameny, souběžně sáhl po ovladači a vypnul ten kravál.

„Říkal jsem si, že by bylo fajn poslat hlídku, ať Ricovi na školním parkovišti namontují botičku,“ odpověděl první věc, co ho napadla.

„Nemohl bys aspoň pro jednou mluvit vážně?“ napomenul ho Stefan rozmrzele. Hraně si přiložil ukazováček na bradu a chvíli předstíral, že jeho návrh zvažuje, pak ledabyle přizvedl levé rameno, stejně mu to chtěl říct už minule.

„Snažím se najít pár lidí, co po nás údajně jdou. Přesněji řečeno po celé původní rodince, bezesporu si dobře pamatuješ, co to znamená. Jo, dost velkej průser,“ dodal poté, co se jeho bratr zatvářil náležitě znepokojeně.

„A o koho jde, co jsou zač? Lovci?“ zeptal se.

„Říká ti něco Strana Whigů?“

„Moc ne. Vím jen, že to byla politická strana, která podporovala kongres. Někdy v padesátých letech se rozpadli.“

„Zřejmě to tak mělo vypadat,“ potvrdil Damon správnost jeho slov, „o žádným jejich dalším působení se nikde nepíše. Přitom se jen víc zaměřili na likvidaci upírů, jejich tajné poslání. To na rozkaz těchhle dobrotivých strejdů nechala Carol sjet Elenu s rodiči z mostu, předběžné opatření, aby si Klaus nemohl vytvářet hybridy.“ Hlavní hrdina té osudné noci moment přemýšlel, pak se postavil a horní končetiny si založil na prsou.

„Tak je najdeme a zabráníme nejhoršímu,“ vytasil se Stefan s příhodným, leč celkem důležitý faktor opomíjeným řešením.

„Seš hlavička. Ten plán má ale dost podstatný zádrhel, členové si poměrně puritánsky potrpí na anonymitě, pravděpodobně se neznají ani mezi sebou,“ setřel svého mladšího bratra nemilosrdně, usadil se zpět do křesla s na zakázku ručně vyšívaným potahem a odložil si hrnek vedle přenosného počítače, nad který se opakovaně lehce předklonil.

„Hm, to to trochu komplikuje, chápu,“ poznamenal Stefan náležitě pesimisticky, tyhle zjevně nikdy nekončící hrozby už mu asi taky lezly krkem. Sotva jednu odvrátí, hnedle se prakticky odnikud objeví nová. Údernější.

„Jop. Tohle je k ničemu, potřebuju se spíš dostat do státní správy, k údajům z matriky, sociálnímu pojištění a tak…“ dodal roztrpčeně, aniž by se na něj podíval, nekompromisně tak označuje svou několikahodinovou mravenčí práci za zbytečnou. „Lidi na vysokých postech jsou s poldama jedna ruka, určitě mají předplacený slušný krytí. Imunitu.“

„Jde ti o dohledání potomků bývalých členů? To už může být klidně čtvrtá generace,“ vytasil se Stefan bystře s Damonovi dobře známým faktem.

„Nepovídej, strýčku Sýčku, ještěže jsi mi to přišel spočítat,“ utrousil od monitoru sarkasticky, na což jeho mladší sourozenec zareagoval uraženým semknutím rtů.

„Pokouším se pomoct, tak by sis tu kousavost mohl odpustit,“ napomenul ho dotčeně.

„Aha, to jsem nepoznal, moje chyba,“ pronesl přehnaně dramaticky, vzápětí svým typickým ironickým stylem pokračoval: „Víš, čím bys mi pomohl? Kdybys sem dotáhl nějakýho šikovnýho hackera, jako měl John ve Smrtonosný pasti, to by to dost usnadnilo.“ Na to Stefan cosi rezignovaně zavrčel, ale onen nabroušený projev se ztratil v hlasitém vyzvánění jeho telefonu. Vyndal ho z kapsy, krátce omrkl jméno volajícího, pročež hovor okamžitě přijal a teatrálně si přístroj přiložil k uchu.

„Čau,“ pozdravil osobu na druhém konci neurčitě.

„Můžeš mi laskavě říct, kde seš?“ spustil na bratra rozčarovaný ženský hlas, v němž opodál se nacházející Damon neomylně rozeznal Caroline.

„Doma. Právě jsem se vrátil z nyní poněkud bezúčelné schůzky s Rebekou, konečně uvolila se setkat,“ řekl na svou obhajobu trpělivě, během toho se přesunul ke stolu s pitím, kde si nalil panáka na uklidnění.

„Proč bezúčelné? Nesouhlasila s tím návrhem?“ zajímala se podstatně mírněji.

„Tak napůl, ale to je teď stejně jedno. Pak ti to vysvětlím,“ přislíbil jí předání převratných informací, které před pouhou chvilkou obdržel od Damona. „Děje se něco?“

„No, to se teda děje!“ vyštěkla, šmahem se navracejíc k původnímu ofenzivnímu stylu řeči.

„Ty si lítáš Bůh ví kde a Elenu tady balí nová zářná posila našeho fotbalového týmu, už dobrých pět minut do ní něco hustí na chodbě. Myslela jsem, že dneska přijdeš a pozveš ji na ten ples,“ osočila se na Stefana s nepřeslechnutelnou vyčítavostí. Ten se malinko profláknutě ošil a následně nejistě zašilhal po starším Salvatorovi, jenž nepohnutě předstíral, že se ho nic z toho netýká, přitom vzteky nepozorovaně skřípal zuby. Solidně to v něm vřelo.

„Tohle je ideální příležitost, jak ji získat zpátky, Stefane,“ mlela neúnavně dál. V tu chvíli měl sto chutí vyskočit, vytrhnout bývalému rozparovači mobil z ruky a hrubě na bloncku zařvat, ať se do toho kurva neplete!

„Já vím, máš pravdu,“ přitakal ten zvířátkomil pokorně, „dorazím, co nejdřív to půjde. Zatím se měj.“ Zavěsil a, okázale se vyhýbaje Damonovu plamennému pohledu, který na něho tentokrát zlostně upíral, oklopil do sebe pro kapánek nepříjemný rozhovor opomíjené pití.

Pak si patrně vzpomněl, že stále vlastní koule, protože se na temnou aurou obklopeného upíra neohroženě otočil, než však stihl cokoli říct, bratr na něho bez prodlení velmi mrazivou intonací prskl: „Tak na co čekáš, bratře, leť. Vlaj jako vítr.“ S nadmíru pohrdavým výrazem levačkou demonstrativně mávl do vzduchu a tím ukončil jakoukoli další možnou spolupráci.

V duchu se modlil, aby ho Stefan poslechl a urychleně vypadl, jinak za sebe neručí.

Jakmile se jeho sok beze slova ztratil ve dveřích, nasupeně zaklapl laptop, vstal a začal nervózně pochodovat po pokoji. Hodlá ji pozvat na nějaký jejich debilní ples! Nepříčetně si levačkou vjel do vlasů. Ta skličující bezmoc, která se mu neomaleně rozpínala v hrudníku, ho srala tak nehorázným způsobem, že mu činilo potíže se ovládat. Nejradši by někoho zabil, pomalu a bolestivě, jednoho po druhém by sápal lidi na kusy, dokud by se mu neulevilo a nezbavil se toho svinsky otravného pocitu. Dopochodoval do kuchyně, kde ze židle serval odloženou koženou bundu tak neurvale, až nebohý kus nábytku převrátil, nicméně mu to bylo jedno, vytočeně si ji oblékl a rovněž opustil dům.

Ve značně podnapilém stavu seděl na baru a škarohlídsky se mračil na oprýskanou plochu před sebou, na níž stál prázdný panák a skoro vypitá lahev průměrného bourbonu. Dneska mu bylo fuk, po čem se opije. Dění kolem okázale ignoroval, takže ho nechávalo naprosto chladným, když si na vedlejší stoličku někdo přisedl.

„Utápíš se v žalu, příteli?“ promluvil na něj známý mužský hlas hovorně. Táhle se nadechl a zpruzele protočil oči v sloup, na tohle fakt neměl náladu.

„Co tady chceš, Klausi? Nemáš náhodou někde na západě terorizovat jiný město?“ počastoval ho nepřátelským přivítáním, zatímco si doléval již dávno nepočítanou rundu.

„Přijel jsem se podívat, jak se tu daří mým ovečkám, a co se nedozvím – zase jsi skončil na druhý koleji. Tak to vypadá, že je to tvůj životní úděl, můj nešťastný kamaráde,“ prohodil bez špetky soucitu Původní družně. Jeho mizérií se očividně náramně bavil.

„No jo, zjevně mám pech. Věčně ve stínu mladšího bratra,“ poznamenal Damon netypicky poraženecky, mimoto u toho konstatování schlíple pozvedl ruku s nalitým panákem, který do sebe následně nenadšeně oklopil.

„Co takhle se na to tady vyprdnout a trošku se projet po světě? Už jsi mi dokázal, že nejsi úplně nejhorší parťák,“ předložil mu stvořitel jejich pokrevní linie zajímavou nabídku. Pravdou bylo, že o tom nejedenkrát uvažoval, že by upustil město a nadobro se od minulosti se jménem Elena Gilbertová odstřihl. Ať to znělo jakkoli lákavě, nedokopal se k tomu, to uskutečnit. Nemohl to udělat. Ne, dokud existovala byť i jen miniaturní naděje, že mu nakonec odpustí, že mu dá šanci to vysvětlit. Proč ji ovlivnil. Do té doby se odsud nikam nehne.

„Nemám zájem,“ odmítl ho netečně. Nad jeho odpovědí nejmocnější upír na světě jen odepsaně zavrtěl hlavou.

„Jak hluboko chceš ještě klesnout, Damone?“

„Až na dno těch nejhorších sraček,“ odtušil bezbarvě, nezáleželo mu na tom, co si o něm kdo myslí. A už vůbec ne maniak Klausova kalibru.

„Smutné,“ ohodnotil jeho počínání první hybrid.

„To záleží na úhlu pohledu. Ale dost už o mně, spíš mi řekni, co víš o Straně Whigů.“

„Dost. Přijde na to, co konkrétně tě zajímá,“ pravil klidně, současně prostým posunkem dal pokyn obsluze. Zmínka o tom tajemném spolku s ním absolutně nehnula.

„Prej náš druh moc nemusej. Slyšel jsem, že jdou po celý vaší rodince, a hodlají to vzít jedním vrzem. Jako u šachů, padne král, padne i celá jeho armáda.“ Sáhl po flašce a nalil si až po okraj.

„Byly časy, kdy se o to opravdu poměrně urputně snažili, ale to už je dávno. Dnes pro nás žádné riziko nepředstavují, mám je pod palcem. Kdo si myslíš, že sponzoruje sbírku drahých aut doktora Fishera?“

„Toho plastického chirurga?“ podivil se Damon.

„Řezání do celebrit sice vynáší, ale ne tolik, aby si mohl dovolit mít uprostřed obýváku Rolls-Royce Sweptail.“ Na to akorát lehce povytáhl obočí a uznale pokýval hlavou.

„Bývalá státní prokurátorka Aberová by bez mé nemalé finanční pomoci taky nepořídila zamáznout všechny ty dluhy, které nasekal její na kokainu a automatech závislý synáček. To by byl skandál,“ pokračoval Klaus ve výčtu podplacených vlivných osob.

„Znáš i další jména?“ vyzvídal starší Salvatore zaujatě.

„Rektor Virginské univerzity; to díky mým sponzorským darům je školní areál považován za jeden z nejkrásnějších univerzitních kampusů v zemi. Velitel FBI, Wes Mitchell, má zase takovou hodně nákladnou úchylku, kterou si hradí z mých peněz. To je kouzlo dnešní doby, můžeš si koupit naprosto kohokoli. Každý má svou cenu,“ dodal poté, co po Damonově vzoru pozvedl donesené štamprle do úrovně očí, na okamžik se na něj zamyšleně zahleděl, potom ho do sebe spokojeně obrátil.

„Jak říkával náš disciplinovaný, Konfederaci oddaný otec, krátký sestřih a vysoké holínky a zvládneš všechno,“ okomentoval to Damon povzneseně, přestože musel připustit, že na něj rozsah Klausova pokrytí udělal celkem dojem. Nevraživý pohled, kterým po něm střelil, byl jen takovou bonusovou třešničkou na dortu. Potlačil potěšený úšklebek, jež se mu téměř formoval ve tváři a opět zvážněl.

„Co nějaký Soudce, ten na tvý listině dotovaných není? Nejsem si ale jistý, jestli je to post nebo jen přezdívka.“

„Ne, nikoho takovýho neznám,“ pohřbil po krátkém přemýšlení jeho naděje.

„Hm,“ zamručel zklamaně, nalévaje si zbytek z lahve. „Hele, nechci si hrát na proroka, ale bejt tebou, připomenu těm prodejným figurkám, že jsou ti zavázaní. Tylerův dementní strýček Everett tu rozpoutal docela rozruch a přitáhl pozornost ne právě upíry tolerujících lidí. Vzhledem k tomu, že na tvých stycích tak trochu závisí můj život, neskonale bych ocenil, kdyby sis pojistil, že se na vaší dohodě nic nezmění.“

„Míra tvé drzosti mě nikdy nepřestane překvapovat,“ uzemnil ho nelibým, možná až varovným tónem.

„Tak to jsme dva.“

Pondělí bylo očividně dnem zkoušky jeho trpělivosti. Sotva se Klaus konečně uráčil vypadnout – ne tedy zrovna dobrovolně, volal mu totiž jeden z jeho hybridů, že jakási zásilka přišla poškozená nebo co, tak se to urychleně vydal vyřídit – vyskytla se další svízel, vlastně dvě najednou. Přestože to v baru šumělo překrývajícími se hlasy zákazníků, tenhle otravně štěbetavý si neprodleně spojil s jeho ještě otravnější majitelkou.

„Nakonec se mi ten nápad s foto koutkem ve stylu divokého západu vcelku líbí, Studentská rada to odhlasovala, tak to tak nechám,“ chrlila organizací posedlá bloncka na čarodějku neúnavně nějaké svoje postřehy.

„Lepší než ta šílenost s mimozemšťany.“

Jakmile po zběžném, spěšném ohlédnutí zjistil, že s nimi Elena není, víc si jich nevšímal. Byl by se dál nerušeně věnoval svému pití, to by však koutkem oka nesměl postřehnout, jak Caroline do kamarádky významně ducla loktem a bradou pokynula jeho směrem.

„Tak proto sem Elena přestala chodit,“ poznamenala předpojatě.

„Jo, říkala, že ho nechce vidět. Pořád je z toho hotová. A evidentně není jediná, kdo se cítí sešle,“ řekla jí Bonnie během svlékání kabátu, jež si vzápětí přehodila přes opěradlo židle.

„Hm, fascinuje mě, jak ho dokážu litovat a zároveň nenávidět, v němčině pro to určitě mají nějaký adekvátní výraz.“

„Potřebuju s ním mluvit, tak ať to máme za sebou,“ prohlásila odevzdaně tmavovláska poté, co si nenadšeně povzdechla.

„O čem?“ sondovala jeho přední odpůrkyně zaskočeně, to už ale Damon zaznamenal, že se k němu blíží rázné kroky následované jedněmi menšími, cupitavějšími. Zmučeně k sobě stiskl víčka a tiše, sprostě zaklel.

„Výborně, můj den je konečně kompletní,“ utrousil rozmrzele, když se Emilyina vnučka opráskle opřela o vedlejší stoličku.

„Příště můžeš zůstat radši doma,“ poradila mu Stefanova skalní fanynka číslo jedna, jež se jí s nepřístupně na prsou založenýma rukama postavila po boku. Nenávistně po ní šlehl očima.

„Vím, o co ti jde. Máš to marný, můžeš si poslat kohokoli, pro mě za mě i miss world, ale já Elenu nikdy nepodvedu.“ A to myslel smrtelně vážně. I kdyby se s ním definitivně rozešla a nejbližších pár století by byl odkázaný pouze na svou levačku, vidina nezávazného sexu s kýmkoli jiným ho již nějakou dobu absolutně neinteresovala.
 
„To ani nemusíš, i tak jí seš odpornej,“ opáčila pohotově, čímž si vysloužila ultra vražedný pohled. Tak nějak automaticky se začal pomalu zvedat ze sedátka, hodlal jí přimáčknout a pořádně jí sevřít ten její krček.

„Nechte toho, oba dva,“ napomenula je Bonnie autoritativně. A tak si zase nakvašeně sednul.

„Hele, taky z toho neskáču dva metry vysoko, ale potřebuju s tebou něco… probrat.“ Zprvu je zpražila očima oba, nýbrž pak se zaměřila výhradně na Damona. Tvářila se důležitě, s nějakou banalitou by za ním nepřišla. Kapitulujícím pozvednutím ruky ji vybídl, ať mluví.

„Poslední dva týdny se mi opakovaně zdá stejný sen,“ svěřila mu tu mega tajnou informaci, kvůli který dělala takový divadlo. Pohrdlivě si odfrkl, přičemž se u toho nezapomněl náležitě znuděně zapitvořit.

„A co já s tím? Mám ti nad postel pověsit lapač? Nebo ti přijít zahrát na tibetskou mísu?“

„Ten sen je o Eleně, někdo ji v něm mění na upíra,“ přešla stroze rovnou k věci, správně odhadla, že tímhle jeho sarkastickým poznámkám učiní přítrž.

„Umh.“ Maličko zmateně pozvedl jedno obočí a tázavě se na ni podíval, přece jen toho v uplynulých třech hodinách požil požehnaně. Úplně mu nedocházelo, co tím naznačuje.

„Počkej… Chceš mi tím říct, že navzdory tomu, že vím, jaký názor má Elena na nesmrtelný život, plánuju ji proti její vůli přeměnit a přinutit, aby se mnou byla navěky?“ zeptal se přímo. Nemusela odpovídat, poznal, že určitý pochyby v tomhle směru měla, ale nijak zvlášť jim nevěřila.

„Zas až takovej zoufalec nejsem,“ oznámil jim vztahovačně. Z blondýnčiny grimasy bylo zřejmé, že si myslí opak.

„To netvrdím. Jen mě napadlo, jestli třeba nevíš, kdo by to mohl chtít udělat,“ uvedla to uživatelka magie na pravou míru.

„Ne, to fakt nevím,“ prohlásil přesvědčivě. Ve skutečnosti to nebyla tak úplně pravda. Sice se zbavil Simone, ale stále tu byli tací, kteří by ji rádi viděli mrtvou.

Klausovo skálopevné přesvědčení, že je všechno růžové, nesdílel; nemohl si pomoct, ale lidem, kteří se dají tak snadno podplatit, nevěřil. To, že našli zmiňovanou prokurátorku nedávno mrtvou ve vlastní posteli, mu na klidu nepřidalo. Navíc měl neblahé tušení, že o tom „soudci“ neslyší zdaleka naposledy. Nesporným faktem rovněž bylo, že několik tisíc let starý kříženec měl pro svou nedotknutelnost mnohdy tendenci své nepřátelé podceňovat, což Damon zásadně nedělal. Třebaže mu Elenina přeměna nedávala nijak zvlášť smysl, nadobro ji z jejich možných záměrů vyloučit nemohl.

Chvíli se mlčky měřili zpytavými pohledy.

„Fajn,“ přerušila panující ticho nakonec Bonnie, „jen jsem myslela, že bys to měl vědět.“

„Tak potom dík za info.“ Na to pouze nepatrně přikývla. Nejspíš k tomu už neměla co dodat, tak se spolu s Caroline přemístily zpět ke svému stolu a zanechaly ho tam se znepokojeně nakrčeným nosem.

Už neměl chuť tady nečinně vysedávat, dopil, zaplatil a odešel.

***

Zaparkovala jsem asi na třikrát tak větší k tomuto účelu určené ploše, než jsme měli před školou v Mystic Falls, vystoupila z auta a notně zaraženě se zahleděla na různě poskládané budovy univerzitního kampusu. Vypadalo to tu jako pěkné bludiště. Opřela jsem se o dveře auta a čekala, jestli si nevšimnu někoho, kdo by se podezřele nápadně rozhlížel. Nikoho takového jsem bohužel neviděla. Setrvala jsem tam ještě dalších deset minut, pak jsem se rozhodla jít zkusit štěstí a pátrat na vlastní pěst. Po vysvětlení situace a vyzpovídání několika studentů jsem s pocitem úlevy vešla do části s dívčími kolejemi. Ve druhém patře jsem slavila úspěch, neboť jsem natrefila na dveře s tabulkou, na které bylo různými druhy písma napsáno Nora a Parker. U prvního jména byl přilepený papírek s červeně kostrbatě načmáranou číslicí šest. Levou rukou jsem si zastrčila vlasy za ucho, kdežto kloubky pravačky jsem směle zaklepala. Z útrob pokoje se zanedlouho ozvala dutá rána následovaná hlasitým zaklením, pak se dveře otevřely a na prahu stanula vysoká, štíhlá tmavovláska s krátkým sestřihem a bolestivým výrazem ve tváři. Ten se však záhy změnil ve zděšený.

„Oh, Proboha, ty musíš být Elena!“ zvolala s nefalšovanou panikou v hlase. „To už je tolik? Kruci, úplně jsem zapomněla na čas.“ Sebekriticky zavrtěla hlavou, k tomu se ještě dlaní plácla do čela.

„Ne, já… asi jsem to stihla dřív, nebyl až takový provoz, jak jsem čekala,“ řekla jsem zdráhavě, nechtěla jsem, aby se kvůli tomu, že mě nepřišla vyzvednout na parkoviště, cítila špatně.

„Fakt? Aha. Uf, to je dobře,“ oddychla si nehraně.

Stála jsem na chodbě a vyčkávavě pozorovala, jak se roztržitě podrbala v uličnicky rozčepýřených vlasech, zároveň mi neuniklo, že má potetovanou celou pravou ruku, která jí vykukovala z volného trička, z jehož výstřihu jí lezlo příslušné rameno. Trošku nejistě jsem přešlápla, po té dlouhé cestě jsem už celkem akutně potřebovala na záchod.

„Pojď dál,“ pobídla mě a už už se chystala ustoupit stranou, abych mohla projít, najednou se však zarazila, bleskově vystřelila ruku vzhůru a rozčarovaně strhla onen papírek s rudou číslicí.

„Kreténi,“ poznamenala nevybíravě, zmuchlala ten canc a ledabyle ho odhodila na chodbu, pak se znovu otočila na mě. „To sem dali kluci ze Sigmy. Mají stupnici od jedné do deseti, kterou hodnotí holky, a pak jim to lepí na dveře. Toho si nevšímej. Jo, jsem Nora, ale to už asi víš, když jsi mě našla.“ Vystřihla rychlou otočku a ladnou chůzí vešla do místnosti, kde začala zběžně poklízet všude po nábytku pohozené oblečení. Vstoupila jsem za ní dovnitř a zavřela za sebou.

„Docela mi bodlo, že jsi se přijela podívat, jinak bych musela být na přednášce až do půl čtvrtý,“ oznámila mi během cpaní klubka zmuchlaného šatstva do skříně.

„Jo, bylo to takový narychlo, známý tvého taťky, Brian Walters, mi včera večer poslal zprávu, že mám na dnešek domluvenou prohlídku,“ vysvětlila jsem jí, jak se to seběhlo. Samotnou mě to překvapilo, vybarvovala jsem v přidělené třídě pro Caroline nějaké plakáty, když mi zapípala esemeska se stručnými pokyny.

„Spíš s ním?“ zaskočila mě tou podivnou otázkou na tělo.

„Co? Proboha, ne. Ne, vlastně ho skoro neznám... Viděla jsem ho jednou, přivezl mi neteř na hlídání,“ vyhrkla jsem zaskočeně.

„Tak s tím ani nezačínej, je to prase,“ poradila mi stylem, z něhož jsem usoudila, že mluví z vlastní zkušenosti. Souhlasně, lehce vykolejeně jsem přikývla, nevěděla jsem, co na to říct.

„Omlouvám se za ten nepořádek, nestihla jsem uklidit. Parker, moje spolubydlící, je v nemocnici, musela na plánovanou operaci s kolenem, tak mi nikdo nenadává, že tady mám svinčík,“ řekla poté, co do koše hodila na stole mezi učebnicemi nejspíš nějakou dobu odložené nakousané jablko a smetla drobečky z načatých sušenek.

„V pohodě, mám mladšího bráchu, tak jsem zvyklá.“

„Jo? To se máš, já jsem jedináček,“ posteskla si upřímně. „Vždycky jsem chtěla ségru, proto jsem na koleji, i když bych mohla v klidu dojíždět, mám to sem dvacet minut autem. Někdy mi to tu už leze krkem, ale ta svoboda, ta je k nezaplacení.“ Chápavě jsem se usmála. Jakožto dcera uznávaného lékaře občas se mihnuvšího v médiích se musela náležitě chovat a patrně dodržovat určitá pravidla, která se tady nejspíš dala snadno obejít.

„Tak tohle je náš pokoj, není to pětihvězdičkový hotel, ale ujde,“ demonstrativně máchla rukou do prostoru. „Támhle je koupelna, jestli se chceš mrknout.“

Poté, co jsem si odskočila, Nora mi objasnila, jak to tu funguje, pak jsme se přemístily do hlavní budovy, kde mi ukázala třídy a studovny a pečlivě mě všude provedla. Po exkurzi jsme šly do jídelny, u kafe mi popsala praxi v nemocnici a vše okolo, co pozice začínajícího medika obnáší.

Byla bezprostřední, a tak trochu potrhlá, ale takovým tím sympatickým způsobem, kdy vám to přijde úsměvné. S ničím se moc nemazala, co na srdci, to na jazyku, což se mi na ní líbilo, hned jsme si rozuměly.

„Hele, večer pořádají kluci ze spolku večírek, co kdybys tady přespala a šly jsme zapařit?“ navrhla s okamžitým zápalem v očích.

„Takhle uprostřed týdne?“ vypadlo ze mě neuváženě.

„Tady se něco děje pořád.“

„No, já nevím. Musím zítra do školy, mám hodně zameškaných hodin,“ přiznala jsem s maličko omluvným úsměvem. Sice to byla pravda, ale momentálně jsem to použila jako příhodnou výmluvu, nijak zvlášť se mi tam nechtělo.

„To neřeš, zavolám tátovi a ten ti zařídí omluvenku,“ vytasila se neprodleně s pravděpodobně často využívanou metodou. „Váš říďa s ním chodí na golf.“

„Nemám ani nic na sebe,“ zkusila jsem další fungující argument, neboť mi s tím nečekaným plánem udělala čáru přes rozpočet.

„Můžeš si půjčit něco ode mě, ale myslím, že to není nutný, vypadáš v pohodě, zapadneš.“

„No tak, Eleno, co by to bylo za návštěvu univerzity bez toho, aniž by ses zúčastnila mejdanu s vysokoškolákama,“ lanařila mě, když jsem se dál tvářila nerozhodně. „Můžeš machrovat před kámoškama.“ Při představě, jak se Caroline zaujatě vyptává na detaily, jsem se musela pousmát.

„Vidíš? Začíná tě to lákat. Můžeš mi předvést, jak paříte v… z jaké díry, že to vlastně seš?“

„Z Mystic Falls,“ připomněla jsem jí pobaveně.

„Jo, jasný. Můžeš mi předvést, jak se bavíte v Mystic Falls.“

No, to by se asi pěkně divila, kdybych jí vyprávěla o životě dvojnice, o upírech, vlkodlacích, hybridech a čarodějnicích. Možná mi neuškodí, když si od toho všeho na chvilku odpočinu a vypnu.

„Dobře. Proč ne,“ souhlasila jsem nakonec.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 53: