OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 55

30.11.2025 (11:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 116×

Zahnula jsem na známou příjezdovou cestu a s žaludkem na vodě zaparkovala kousek před vchodem do honosného sídla, jež mi stále papírově říkalo pane. V otevřené garáži stálo malé, červené sportovní Porsche, jinak tu žádné další auto nebylo. Třebaže jsem od Alarica věděla, že Damon není doma, znatelně se mi ulevilo.

Vystoupila jsem, zabouchla dveře a s nově nabytým odhodláním se vydala ke dveřím, na které jsem směle zaklepala. Rozhodně jsem se vytáhla v páteři a instinktivně si zastrčila vlasy za ucho. Zakrátko jsem zaznamenala blížící se kroky, potom se ozvalo cvaknutí mechanismu a takřka neprodleně jsem hleděla do Stefanovy nepatrně zaskočené tváře.

„Ahoj,“ pozdravila jsem přátelsky.

„Ahoj,“ odpověděl automaticky, „em, Damon tady není, asi před hodinou někam odjel.“

Zatímco on stál zaraženě ve dveřích, já jsem maličko nepokojně přešlápla z jedné nohy na druhou.

„Jo, já vím, Alaric říkal, že jedou prověřit nějakou stopu, či co, ale víc mi k tomu odmítl sdělit,“ přiznala jsem nesouhlasným tónem. Pokud se něco dělo, měla jsem přece právo to vědět! Zase mě obcházeli.

Mladší Salvatore, očividně potěšený, že tu nehledám jeho bratra, ustoupil stranou, načež mi pokynul, ať jdu dovnitř. Poté, co jsem překročila práh, zavřel a následoval mě do rozlehlého salonku se dvěma pohovkami.

„Taky nejsem úplně v obraze, moc se spolu teď nebavíme, jediný, co vím, je, že pátrá po lidech z nějaké rádoby sekty, kteří mají údajně spadeno na celou původní rodinu. Ale osobně si myslím, že to kapánek přehání, včera jsem mluvil s Rebekou a ta o žádných členech Strany Whigů nikdy neslyšela,“ podělil se se mnou během cesty do útrob domu o informace.

Poněkud rázně jsem se na něho otočila.

„To je sice fajn, nezapomeň ale na to, že převážnou část svého života strávila uspaná v rakvi a po probuzení ji nezajímalo nic jiného, než aby byla oblečená podle poslední módy a měla nejmodernější telefon. Dost pochybuju, že si místo toho, jak si efektivně oholit nohy, zpětně zjišťovala zameškané politické události,“ připomněla jsem mu věcně.

Jaksi samovolně jsem si uvědomila, že se tím vlastně zastávám Damonova postupu. Pravdou bylo, že jeho úsudku jsem pořád stoprocentně věřila. Pokud měl dojem, že jim něco hrozí, nepochybně to tak skutečně bylo, na tyhle věci měl čuch, což mi zapříčinilo úzkostlivé stažení útrob.

Moc dobře jsem chápala, co by vyhlazení Mikaelsonových znamenalo.

„Hm, na tom něco bude, nejnovějšími kolekcemi je vyloženě posedlá,“ připustil zadumaně. Na to jsem jen s přesvědčivým výrazem obeznámeně kývla hlavou. Poté se rozhlehlá místnost ponořila do ne zrovna komfortního ticha.

„Co pro tebe teda můžu udělat?“ zeptal se mile.

Nyní přišla ta náročnější část. Neustále jsem měla na paměti jeho úterní pozvání na ples, které jsem s těžkým srdcem musela odmítnout. Velmi živě jsem si vybavovala jeho zklamaný obličej, když jsem se mu snažila vysvětlit, že se té akce nechci účastnit vůbec. Na zpáteční cestě z Whitmoru jsem dospěla k závěru, že bude nejlepší si dát od všeho dočasně oraz a nadobro na nějakou dobu odjet. Jen, co to tu vyřídím, měla jsem v plánu si sbalit a uchýlit se k domu u jezera.

Spolu se Stefanovým nadějeplným pohledem mi v hlavě zazněla jeho poslední slova: „Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě najdeš.“ Pravděpodobně si myslel, že jsem tu kvůli tomu. Tlumeným odkašláním jsem si pročistila sevřené hrdlo.

„Potřebovala bych si zajít nahoru, do… do D-Damonova pokoje. Něco jsem si tam zapomněla,“ pronesla jsem nekompromisně po mírném zadrhnutí, nějak mi činilo potíže vyslovit upírovo jméno. Znovu mezi námi na několik dlouhých chvil zavládlo ticho.

Navzdory dokola omílanému předsevzetí jsem se cítila strašně. Zaprvé, zjevně jsem tím konstatováním pohřbila veškeré jeho zbývající naděje, což se mu promítlo ve tváří; zadruhé, ukázala jsem se jako ten největší zbabělec na světě, který přijde, když ví, že člověk, s kterým se nechce setkat, není doma.

„Oh, aha,“ vydral ze sebe nakonec, takový vývoj asi vskutku nečekal. „Jasně, klidně běž, vezmi si, co potřebuješ.“

Zdrženlivě jsem přitakala, schlíple stáhla hlavu mezi ramena a se splašeně tlukoucím srdcem se vypravila do patra. Neuspěchaně jsem vystoupala schody, a ještě pomaleji dokráčela k pouze ledabyle přivřeným dveřím. Těsně před prahem jsem se zastavila, zhluboka se nadechla a s jakýmsi nesklepatelným respektem si dlaní levačky, přiloženou na chladivém dřevu, otevřela.

Damonova ložnice vypadala skoro stejně, jako když jsem v ní byla naposledy, možná o trochu uklizeněji. Peřiny, nyní povlečené do tmavě hnědých lůžkovin ze stoprocentní česané bavlny, byly pečlivě ustlané, díky roztaženým závěsům do pokoje skrz záclony proudily o sklo se lámající sluneční paprsky, jež se po podlaze téměř ostýchavě plazily až k vyčištěnému krbu. Neměla jsem tušení, co s tou knížkou Damon udělal, naivně jsem doufala, že mu při stlaní třeba omylem zapadla pod postel, pod níž jsem se už už chystala nahlédnout, leč vzápětí jsem si všimla, že bez žádné viditelné újmy leží na nočním stolku.

Jako by tu na mě celou tu dobu čekala.

Přešla jsem k nábytku a zvedla tu zatracenou Farmu zvířat, zběžně jsem obhlédla již poněkud křehkou vazbu, zdála se v pořádku. Původně jsem zamýšlela ji najít a co nejrychleji vyklidit pole, ale nějak jsem se nedokázala dokopat k odchodu. Rezignovaně jsem si sedla na postel, ve které jsme bezmála před třemi týdny strávili tak krásné chvíle, a smutně rukou přejela po tom božském materiálu ložního prádla. Bylo mi z toho všeho do breku. Odložila jsem výtisk, jež mi jediný chyběl na seznamu splněné povinné četby, popadla jsem polštář a truchlivě si ho přitáhla do náruče, kde jsem ho pevně stiskla. Následně jsem do něj zabořila obličej, stažený do bolestné grimasy, a poctivým douškem nasátého vzduchu si sadisticky přičichla. Okamžitě mnou prostoupila Damonova unikátní vůně obohacená o příměs oné dřevité kolínské, kterou jsem s ním měla bezprostředně spojenou. Přidušeně jsem zaúpěla a zanořila nos ještě hlouběji.

Najednou toho na mě bylo moc, nesmlouvavě jsem se odtrhla a ledabyle polštář hodila zpět, pak jsem se postavila, rukávem si utřela uniknuvší slzy, bafla alegorický román, hlavní důvod, proč jsem se sem takhle vkradla, a bez ohlédnutí vystřelila z pokoje. Stejně překotně jsem seběhla schody a svižnou chůzí zamířila ke vchodu, když jsem po zaslechnutí Stefanova vlídného hlasu, jímž na mě promluvil ze vzdálenějšího křesla, málem vyletěla z kůže.

„Našla jsi, co jsi potřebovala?“ vyzvídal se zájmem.

Polekaně jsem sebou trhla a otočila hlavu tak prudce, až mi louplo za krkem. Útrpně jsem semkla rty a spěšně zamrkala, abych zaplašila slzy, jež mi tentokrát vyhrkly tou nenadálou bolestí. Volnou rukou jsem se ihned chytila za postižené místo.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl při zvedání do stoje upřímně. Podle skleničky, kterou s mizivým zbytkem alkoholu dřímal v pravačce, jsem seznala, že čekal, až sejdu dolů. Sakra, neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem se tam zdržela. Snad ne moc, aby to bylo podezřelé.

„J-jo, Orwellovu Farmu zvířat, poslední titul na listině povinné literatury,“ odpověděla jsem, zároveň jsem zmíněnou knihu demonstrativně přizvedla do úrovně očí. Stefan se nejprve zatvářil zmateně, chvíli na předváděný předmět zadumaně koukal, potom si poněkud záhadně nevěřícně odfrkl a jemně zavrtěl hlavou. Dopil zbývající obsah panáku, načež vytrčeným malíčkem poukázal na populární satirické dílo.

„Taky to četl. Damon,“ dodal, když jsem se nechápavě zakabonila, „dva dny byl zavřený v pokoji. Když jsem se ho pak ptal, co tam dělal, řekl mi, že si četl, ale tehdy jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu.“

Němě jsem na něho zírala, absolutně jsem neměla páru, co na to říct. Přerývavě jsem se nadechla.

„Já…“ Rozhozeně jsem přešlápla na místě. „Už bych měla jít. Díky za ochotu,“ vypotila jsem ze sebe nakonec pracně.

„Kdykoli. Tak zítra ve škole,“ odtušil sklesle, zatímco mě vyprovázel pohledem.

Nepověděla jsem mu, že se chystám odjet a již teď vím, že nepřijdu. Jak Nora slíbila, její otec mi zařídil omluvenku, věřila jsem, že razítko se jménem největší kapacity na operace mozku bude mít takovou váhu, že jeden den navíc nikdo řešit nebude. S protichůdnými pocity jsem nasedla do auta a rozjela se k domovu, kde jsem halabala do cestovky naházela různé věci, rozloučila se s Jeremym a vymlouvajíc se na nedostatek klidu, vyrazila směrem k jezeru. Modlila jsem se, aby se mi poté, co popustím uzdu rozbouřeným emocím a řádně se vybrečím, citelně ulevilo.

***

Rozladěně, neboť se ona těžce objevená stopa prokázala coby totální propadák, vstoupil do domu, kde neprodleně zamířil k baru. Nalil si minimálně dvojitou dávku bourbonu, rázně ji do sebe celou obrátil, pročež daný proces zopakoval.

„Čau, jak to šlo?“ dovolával se o jakékoli informace Stefan, jenž se znenadání odkudsi vynořil.

„Na hovno,“ zabručel Damon nevrle.

„Takže nic novýho?“

„Ne,“ utrousil otráveně.

„To já bych jednu novinku měl. Možná by tě zajímalo, že tu byla Elena,“ oznámil mu tajemně, aniž by zvedl zrak od pošty, kterou se nezúčastněně probíral.

Starší Salvatore spěšně spolkl všechno, co si právě nalil do pusy, jenže se mu část tekutiny dostala do špatné trubice, díky čemuž se notně zakuckal. Štípalo to jako čert, ale toho absolutně nedbal.

„K-kdy?“ vydral ze sebe namáhavě.

„Asi před dvěma hodinami. Neraduj se však předčasně, nepřišla za tebou, stavila se pro knížku,“ setřel ho vítězoslavně. Damon se povážlivě zamračil.

„Jestli to je nějaká forma provokace, tak sis na to nevybral nepříhodnější dobu,“ varoval ho nízko posazeným hlasem.

„Proč se nepřesvědčíš sám?“ navrhl mu, zatímco se dobýval do jakési tučně se jevící obálky. Tak to mu rozhodně nemusel říkat dvakrát.

Nemohl si pomoct, bratr nebratr, k přesunu do vlastní ložnice použil upíří rychlost. Nemusel nijak složitě pátrat po důkazech, jakmile se zastavil uprostřed pokoje, cítil to. Vůni Elenina parfému. Skutečně tu byla. Kromě toho, že noční stolek zel nyní prázdnotou, povšiml si ještě jiného úkazu. Přešel k posteli a shlédl na rozválenou pokrývku, ze záhybů na povlečení svedl přesně určit, v kterých místech seděla. Seděla na jeho posteli a muchlala polštář. Těžce polkl, když mu oči zabloudily k zaschlé skvrně zhruba uprostřed.

„Kurva fix!“ zaklel sprostě poté, co liknavou chůzí v prostoru před nábytkem vystřihl nervózní kolečko, nato se otočil na patě a rázně se vydal zpět do přízemí, odkud hodlal pokračovat k autu.

„Někam jdeš?“ vyzvídal Stefan, jenž se s broušenou skleničkou v ruce bedry opíral o zadní čelo bližšího gauče. Hotovej Sherlock!

„Za Elenou. Už toho mám dost, musím s ní hned mluvit,“ pronesl nezviklatelně u procházení obývákem.

„Považuješ to za dobrý nápad?“ dotíral dál. Damon se neochotně zastavil, ale neotočil se, čekal, co z něho vypadne.

„To asi nebyla náhoda, že sem přišla právě v době, kdy jsi nebyl doma,“ poznamenal jeho mladší sourozenec kulantně, čímž poukazoval na fakt, že se s ním Elena nechtěla potkat.

„To asi opravdu nebyla,“ uznal iritovaným hlasem vědoucně, samozřejmě že mu to došlo. „A víš ty co? Seru na to.“

Bez jediného ohlédnutí znovu odhodlaně vykročil ke dveřím, které za sebou jen laxně zabouchl. Nasedl do auta a rozjel se natolik prudce, že kola Chevroletu na drobné šotolině hlasitě zahrabala.

Měl v úmyslu na ni naléhat tak dlouho, dokud ho nevyslechne.

Tentokrát to bylo jiné než posledně, věděl, co Eleně řekne; poví jí, jak moc ji miluje, že je to nejlepší, co ho v životě potkalo a že do hajzlu neexistuje ani nejmenší šance, že by se mu někdy omrzela. Klidně jí detailně popíše, co to s ním dělá, když jsou spolu, jak jeho tělo reaguje na pouhý dotek, jak celý taje a měkne, tedy až na to jedno místo, tam to má naprosto opačný efekt. Především brunetce však vysvětlí, proč ji ovlivnil. Byl ochotný zodpovědět všechno, cokoli, na co se ho zeptá.

Po vjezdu do známé ulice ho vyděsila světla blikaček sanitního vozu, která v nastupujícím šeru ozařovala okolní domy. V panice sešlápl plyn, leč záhy z něho nohu zase s neskonalou úlevou sundal, záchranka nestála na jejich straně silnice. Zastavil nedaleko, vystoupil a s nevídaně se potícíma rukama zamířil ke vchodovým dveřím, u nichž energicky stiskl zvonek. Bylo to tady.

***

„Počkej, někdo zvoní,“ řekl Jeremy do mikrofonu svému online spoluhráči. Stiskl pauzu a, zatímco se neochotně zvedal z gauče, sesunul si bezdrátová sluchátka z uší, takže mu nyní volně visela kolem krku.

„Čus,“ pozdravil, když na prahu zmerčil poněkud dychtivě stepujícího Damona. „Elena není doma.“ Daná informace upíra evidentně nepotěšila.

„Tahle deska už začíná bejt dost ohraná,“ odpověděl mu nabroušeně. To u ostříleného hráče stříleček vyvolalo pobavené odfrknutí.

„Já nekecám, klidně si prohledej dům, když mi nevěříš,“ odsekl mu naježeně, což Damona přimělo se trochu uklidnit.

„A kde teda je?“ zeptal se kontrolovaně.

„To ti nemůžu říct. Odjela, protože chtěla být sama.“

„To ani nemusíš. Není tak složitý to uhodnout, jela k domu u jezera,“ vpálil mu pohotově.

Nenamáhal se čekat na potvrzení své domněnky, chystal se otočit a jet ji hledat tam, jenže Jeremy ho překvapivě zadržel.

„Být tebou, tak to nedělám,“ pronesl prostě. To se Damonovi přirozeně nelíbilo, počastoval ho hodně vzpurným výrazem. „Hele, jestli o své sestře něco vím, tak to, že je děsně tvrdohlavá. Pokud tě teď nechce vidět, nebude s tebou mluvit. Akorát se ještě víc sekne.“

„Na to kašlu. Nemůže se mi vyhýbat věčně,“ prskl po mladém Gilbertovi rozohněně.

„Počkej, Damone,“ zastavil ho vyslovením jeho jména, k čemuž se často neuchyloval, „chápu tě, vážně. Ale v tomhle bys mi měl věřit. Dej jí ještě čas, jsem si stoprocentně jistý, že se ti brzy ozve. Elena není z těch lidí, kteří nechávají věci nedořešené.“

Přísahal by, že úplně vidí, jak se to v upírovi pere. Rozpolceně postával na verandě a zadumaně se mračil.

„Pomysli pak na to udobřování, až si to všechno vyříkáte,“ dodal vemlouvavým tónem.

Postřehl, jak se mu ve tváři mihnul náznak pokřiveného úsměvu.

„Aby na nějaký vůbec došlo. V opačným případě si mě budeš muset udobřit ty,“ poznamenal v žertu, přičemž mu věnoval neškodný, leč výmluvný pohled. Tomu se Jeremy pobaveně zasmál. Možná byl Damon sebestředný kokot, vyjímaje vztahu k jeho sestře, ale měl rád jeho humor.

„Co se to tam děje?“ otázal se ho, poukazuje bradou k sanitce.

„Panu Robinsovi se asi zase přitížilo, byli tam i v úterý,“ objasnil mu závažnou situaci u sousedů, přitom se mírně vyklonil ze dveří, aby lépe viděl.

Oba se zahleděli na malou holčičku, která v tričku s krátkým rukávem a bačkorách v chladný prosincový večer osamoceně stála na trávníku, a tak usedavě brečela, až se jí nadzvedávala ramena.

„Hej, co to děláš? Kam jdeš?“ houkl za upírem tlumeně Jeremy, když se bez jediného slova rozešel šikmo přes ulici.

Nevybíravě zanadával a spěšně se za starším Salvatorem rozutíkal. Klusaje dva metry za ním, přece jen měl Damon trochu náskok, navíc si vykračoval poměrně rázně, sledoval, jak neohroženě míjí jejich poštovní schránku a přes neposečenou předzahrádku si to rázuje přímo do auta ambulance. Ve chvíli, kdy vlezl dovnitř, Jeremy stanul po boku mladé dívenky, po krátkém zaváhání jí útěšně umístil ruku na vzdálenější rameno.

„Damon tatínkovi pomůže, viď?“ prolomila nastalé ticho zastřeně. Překvapeně se podíval do její uplakané tváře. Roztřeseně si ke rtům tiskla spojené ruce, levou dlaní pevně svírala v pěst zatnutou pravačku, současně upřeně koukala na dveře záchranky, v nichž Damon zmizel.
Nějak jí nebyl s to odpovědět. Stál na zanedbaném trávníku a napjatě hypnotizoval vůz první pomoci, zatímco mu od pusy s každým výdechem šlo miniaturní množství páry.
Třebaže to netrvalo dlouho, Jeremymu to přišlo jako věčnost.

Neubránil se potěšenému, úlevnému úsměvu, když ze zadní části auta náhle značně prkenně vystoupil zdravě a vitálně se jevící otec rodiny.

„Tati! Tatínku!“ zvolala hlasitě Morgan, načež se za hrobníkovi z lopaty sebraným pacientem splašeně rozeběhla. Za mužem se na scéně objevila jeho šťastně se křenící manželka, jež se okamžitě přidala k dojemnému rodinnému objetí. V závěsu za ní vystoupili dva doktoři, z jejichž rozhovoru pochytil cosi o zázračném uzdravení. Zvědavě se rozhlédl, ale Damon již nebyl nikde k vidění.

Přezíravě se ušklíbl. Dosud měl jisté drobné pochyby, ale teď věděl, jak to dopadne; tohle Elenu zaručeně dostane do kolen. Musel připustit, že tohle gesto se mu fakticky povedlo, parchantovi jednomu.

***

Bylo to zvláštní, být tu takhle sama. Doposud jsem zde vždycky byla s někým, s rodiči, nebo Jennou, a později se Stefanem, nikdy však ne úplně sama. Po příjezdu jsem nahodila pojistky a zatopila v krbu, pro dlouhou nepřítomnost byla chalupa pěkně prochladlá. Potom jsem si uvařila čaj a, stále oblečená v teplé bundě, přesunula se s kouřícím nápojem do obývací části. Jakmile jsem postavila hrníček na konferenční stolek před gaučem, zaregistrovala jsem, že se na jeho ploše od posledně usadilo neskutečné množství prachu. A tak jsem se pustila do gruntování. Vysála jsem a setřela podlahu, taky jsem utřela prach a vydrbala kuchyňskou linku. Aspoň jsem nemrzla, než se v místnosti zvedla teplota natolik, že jsem se dokonce mohla svléknout do trička s dlouhým rukávem.

Seděla jsem v křesle a vypisovala si témata, na která bych se měla zaměřit při přípravě na přijímačky, když vtom venku zatroubilo auto. Znělo to jasně a hlasitě, někdo musel přijet až před vchod. Rázem mě zachvátila panika. Co jestli je to Damon? Mozek šrotoval na plné obrátky, jak mi v hlavě automaticky začaly naskakovat možnosti, kterak se tomu nechtěnému setkání vyhnout. Bohužel byly všechny dost chabé, neexistovala nejmenší šance, že bych se odsud dokázala dostat nepozorovaně, byla jsem v pasti. Náhle jsem si uvědomila, že vlastně není pozvaný; ještě tady nebyl. Třebaže jsem zatím nepořídila vyhodnotit, co by to ve výsledku znamenalo, ohromně se mi z toho zjištění ulevilo.

Vyděšeně jsem vyskočila na nohy, neboť kdosi zaklepal na dveře, současně se ke mně však donesl známý hlas.

„Eleno? To jsme my.“ Patřil Caroline.

Překvapeně jsem vykulila oči, nicméně jsem přiměla dolní končetiny k akci a vydala se odemknout. Na dřevěné mini terase se choulily a netrpělivě přešlapovaly, dost totiž foukalo, mé dvě nejlepší kamarádky.

„Překvápko! To koukáš, co?“ zvolala upírka, jakmile jsem jim otevřela, nato se kolem mě s ohromnou taškou v náručí nahrnula dovnitř. Obrátila jsem se tedy se svým tázavým výrazem na Bonnie, která na rozdíl od blondýnky měla vychování, a počkala, až ji vpustím.

„Počkat, jak to, že jsi mohla vejít?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jeremy mi po telefonu trochu nedobrovolně udělil svolení poté, co z něho Bonnie vytáhla, kam ses zdejchla. Pořád pro ni má slabost,“ objasnila mi obě záhady najednou.

„Promiň, ale dělaly jsme si starosti,“ dodala s omluvným úsměvem brunetka.

„Stefan říkal, že jsi odmítla jeho pozvání na ples. Tvrdil, že tam vůbec nepůjdeš,“ osočila se na mě nesouhlasným tónem Caroline.

„Jo, to je pravda. Nechce se mi tam,“ řekla jsem pevně, přitom jsem si zastrčila vlasy za ucho a s deskami s poznámkami si demonstrativně zase sedla na původní místo.

„A proto jsme tady, přijely jsme tě osobně přemluvit. K tomu nám pomůže šampaňské na uvolnění,“ vyndala zmiňovanou lahev a postavila ji na stůl, „přesvědčivý kamarád Jack Daniels s medovou příchutí,“ i tuhle flašku umístila na stolek, „a spousta nezdravých věcí na zub.“

Jak s osobitým zápalem kupila čokolády a různé druhy brambůrků na hromadu, shodila na zem na rohu odloženou Farmu zvířat, jež jsem za zdejší pobyt měla v plánu přečíst a vypracovat na ni rozbor. Nenadšeně jsem se zamračila, nechtělo se mi o tom s nimi přít.

„Kde jsou nějaký skleničky?“ otázala se, potom se ale, aniž by čekala na odpověď, stejně vydala rabovat do skříněk.

„Hele, něco ti z toho vypadlo,“ oznámila mi Bonnie, když se pro nebohou, pádem rozevřenou knihu ohnula, aby ji sebrala. Odtrhla jsem pozornost od Caroline a nechápavě zabrejlila na přehnutý list papíru, který držela v ruce. Neurčitě jsem pokrčila rameny, nic jsem si tam nedávala. Nadaná čarodějka papír narovnala a zběžně přelétla očima, asi se tam nacházel nějaký text, protože jimi pomalu začala klouzat po řádcích.

„Od koho tu knížku máš? Ten, kdo ti ji půjčil, ti nejspíš dost ušetřil práci. Je to stručný shrnutí,“ uvedla mě do obrazu po chvilce čtení, „i když tohle by naši úču stoprocentně odrovnalo, to musel psát nějaký cynik.“

Vnímala jsem, jak se mi z tváří pozvolna vytrácí barva.

„Damon,“ řekla jsem přiškrceně, znenadání jsem měla příšerně sucho v ústech.

„Zapomněla jsem si ji u něj, než jsme odjeli. Dneska odpoledne, když nebyl doma, jsem si pro ni byla, Stefan říkal, že ji četl,“ poskytla jsem jí vysvětlení.

„Hm, má hezký písmo,“ poznamenala po hodné minutě zkoumání posudku, následně přikročila blíž a papír mi podala. Poněkud nejistě jsem si ho od ní převzala, jako bych se bála, že pouhý pohled na jeho rukopis snad nějak ovlivní mé rozhodnutí.

Měla pravdu, písmo bylo úhledné a dobře čitelné, na leváka. Líbilo se mi, jak u velkého d dělal takovou zajímavou kličku, působilo to honosně. Uvědomila jsem si, že vidím poprvé, jak píše, nikdy předtím jsem od něho nic nečetla – Stefanovo písmo jsem znala z jeho deníků, ale Damona s tužkou v ruce jsem viděla akorát, když se podepisoval u přepisování domu na mě. Tehdy jsem zaznamenala, že má pěkný podpis.

„To asi vypiloval zapisováním jmen ženských, který vojel,“ podotkla kousavě Caroline přicházející se třemi úzkými skleničkami energicky z kuchyně.

Neunikl mi významný, napomínavý pohled, který k ní Bonnie na dálku okamžitě vyslala. Poměrně barvitě jsem si jejich rozhovor v autě ohledně vytyčených mezí dokázala představit.

„Co? Tolik jsem snad zase neřekla,“ bránila se ihned ukřivděně.

„Když už jsme u toho zapovězeného tématu… neviděly jste ho teď někdy?“ zeptala jsem se s opravdu malou dušičkou v hrudním koši, nemohla jsem si pomoct. Z napětí, které se náhle rozlilo celým mým tělem, jsem si špičákem nejistě skousla dolní ret a za stehny pokrčených nohou si vyčkávavě žmoulala prsty druhé ruky.

„Jo, někdy zkraje týdne, vychlastával si v Grillu, a vypadal, že mu vůbec nic nechybí,“ řekla odměřeně upírka poté, co bouchla lahev šampusu, jež záhy rozlila do třech skleniček. Patrně nechtěla ztrácet čas opakovaným doplňováním. Tentokrát nad jejím výrokem brunetka odevzdaně protočila oči v sloup.

„Bylo to v pondělí, a dle mého působil dost přepadle,“ uvedla to na pravou míru, otočila se na mě, načež mi věnovala jakési soucitné protažení koutků. Na to blondýnka jen nepohnutě pokrčila rameny.

„Budiž. Dost už o něm.“ Drze mi vytrhla svíraný papír a rázně ho pohodila za sebe, místo něj mi vrazila tu nejplnější skleničku. „Pijeme!“ zvolala se svou obvyklou rozjařeností, současně pozvedla tu svou. „Na nás. Na nové příležitosti,“ pronesla přípitek, po němž si s námi neprodleně přiťukla, možná se bála, že bychom k tomu mohly něco namítnout.

Ve skutečnosti to bylo dost výstižné, přijetí a nástup na Whitmore jsem brala jako šanci na nový začátek, v jiném městě, daleko od Mystic Falls, od minulosti… Tak nějak jsem si vsugerovala, že potřebuju změnu.

Pro to, aby mě vzali, jsem hodlala udělat všechno. Všechno, co bude v mých silách. Nehledě na to, co bude po maturitě.

Pily jsme, tancovaly, zpívaly a blbly. Caroline se mě očividně snažila opít, protože mě pořád pobízela, ať už to dopiju a neúnavně se vyptávala, jestli mám prázdno. Předváděly jsme různé šílené kreace a vzájemně se u toho fotily. Pak došlo i na společná selfíčka, kde jsme dělaly všemožné ksichty. Bylo to fajn, chovaly jsme se jako potrhlé puberťačky, kterými jsme vlastně byly, jen jsme na to pro všechny ty devastující události zapomínaly.

Smála jsem se a dělala vše pro to, abych nekazila zábavu, ale pravdou bylo, že jsem se k tomu musela trochu nutit. I přes veškeré vynakládané úsilí mi myšlenky ustavičně utíkaly k Damonovi a nekonečné omílání, že to, že četl tu pitomou knížku, a napsal k ní rozbor, přece nic neznamená, absolutně nepomáhalo.

„Když tam nechceš jít ty, Eleno, tak já na ten ples taky nepůjdu,“ prohlásila Bonnie po jedné takové bláznivé momentce, po jejímž pořízení jsme se všechny tři zhroutily na gauč; křepčení a pózování bylo vyčerpávající.

„Napíšu Chrisovi, že jsem si to rozmyslela,“ dodala během pracného lovení telefonu ze zadní kapsy kalhot, což v sedě nebyl lehký úkol. Netušila jsem, jak k tomu došlo, ale kamarádka, jíž v žilách kolovala krev významného čarodějnického rodu, z nás byla nejnamazanější.

„Cože?“ zareagovala pohotově Caroline, coby upírka měla výdrž, které jsme se my, smrtelnice, nemohly rovnat. „Tebe pozval Chris Tucker?“ Znělo to závistivě.

Nekontrolovaně potrefeně jsem se uchechtla, okamžitě jsem to však poměrně přesvědčivě zamaskovala zakašláním. To ještě nevěděla, že původně pozval mě. Když jsem se mu omluvila a řekla, že nejdu, maliličko jsem ho nenápadně popostrčila, aby se zkusil zeptat Bonnie. A vida, chlapec to opravdu udělal. Měla jsem z toho radost.

„Um, dneska ráno,“ přiznala mírně ostýchavě.

Na rozdíl od Caroline pro ni nebylo snadné připustit si někoho k tělu, ještě ke všemu obletovaného fotbalistu, na kterého má zálusk minimálně polovina školy. Byla nedůvěřivá a nechtěla si projít dalším zklamáním. Ale život není o schovávání a vyhledávání bezpečných ušlapaných cestiček, obvykle to, co za něco stojí, vyžaduje zmírnění ochranných opatření, neřídit se pouze rozumem, jít do rizika a dát všanc vlastní srdce. Třebaže pravděpodobnost, že skončí zlomené, je velmi vysoká. Namáhavě jsem polkla, znenadání se mi stáhlo hrdlo na průchodnost cévy letitého kuřáka cigaret vyráběných v zemích třetího světa.
Ač jsem měla za sebou příšerný měsíc, nelitovala jsem, že jsem Damona vpustila do svého nejstřeženějšího místa a oddala se mu. Umanutě jsem si to odmítala přiznat, ale strašně se mi po něm stýskalo. Tolik, že mi to až působilo fyzickou bolest na hrudi.

„Hele, nebyla jsi to náhodou ty, kdo nás nabádal, abychom se otevřely příležitostem?“ Bonniina pádná připomínka se k mému oblouzněnému mozku propracovala opravdu hodně neprůbojně. Tak jsem byla zabraná do možných negativních následků randění, že jsem pravděpodobně přeslechla část rozhovoru.

„Ano, tím jsem ale nemyslela klofnout hned nejžhavějšího kluka z ročníku,“ řekla se špatně potlačovanou vyčítavostí v hlase, „vždycky jsi o fotbalistech říkala, že to jsou upocení pitomci.“

„Kromě Matta,“ dodala jsem jaksi automaticky.

„Jo, já vím,“ připustila Bonnie po krátké pauze rezignovaně. Bezradně pokrčila rameny a táhle si povzdechla. „Z Chrise takový pocit nemám, přijde mi… normální. Uznávám, je trochu namyšlený, ale nenaparuje se jako ostatní.“

Souhlasně jsem přikývla, párkrát jsem s ním mluvila na chodbě, od té doby, co jsme se potkali na bazénu, se k nám hlásil, a rovněž jsem u něho nezaznamenala nějak výrazný rys chování typický pro hvězdu týmu. Byl milej. A sympaťák. Sympaťák se zdravým sebevědomím. A zdálo se, že by s ním mohla být sranda.

„Fajn, to je jen dobře. Vážně, jsem ráda, že s někým jdeš, nechtěla jsem ho hanit… prostě mě to překvapilo,“ pronesla blondýnka podstatně upřímněji.

„A s kým jdeš ty?“ zeptala jsem se, abych trošku odlehčila vyhrocenou atmosféru.

„S Duncanem,“ odpověděla méně nadšeně, než bych očekávala, patrně jí kamarádčin doprovod stále ležel v žaludku. Nejspíš si malovala, že Chris pozve ji.

„S Duncanem Sparksem?“ Chodil s námi na informatiku. Často také přispíval do školních novin.

„Uhm. Jeho táta vytvořil nějaký mega hustý bezpečnostní počítačový program, prý ho používá i FBI,“ podělila se s námi o doplňující informace.

„To je pravda, viděla jsem s ním rozhovor v televizi,“ potvrdila to Bonnie.

„Tyler se vůbec neozval?“ zabrousila jsem jemně na citlivé téma. Na to pouze nešťastně zavrtěla hlavou. Co ho Klaus proměnil na hybrida, jejich vztah šel z kopce. Tak nějak postupně vyšuměl.

„Víte co? Taky tam nepůjdu, bez mých sester by to stejně nebylo ono,“ prohlásila odhodlaně.

„Nesmysl,“ zavrhla jsem to rázně, „půjdete obě, krásně se obléknete, ať vyrazíte klukům dech, a parádně si to užijete.“ Jelikož jsem se nacházela uprostřed, vstřícně jsem je objala kolem ramen. „Slibte mi to.“

„A co ty?“

„Já budu tady. Přečtu tu blbou knížku, napíšu na ni rozbor a připravím si podklady k přijímačkám. Potřebuju se teď zaměřit na učení. Plesů bude ještě hodně, ale šance dostat se na Whitmore je jenom jedna. A já ji nemíním promarnit,“ pravila jsem nekompromisně.

„Na společný pokoj na koleji,“ pronesla Caroline další přípitek, na který jsem si přiťukla srovnatelně zaníceně.

Vzhledem k tomu, že jsem se večer držela a nepila tolik jako holky, vstala jsem první. Poklidila jsem nepořádek, uvařila konvici kafe a udělala snídani.

Když se po desáté vyštrachala Bonnie a s dlaní přitisknutou na čele opatrně sešla schody, seděla jsem u stolu a četla si. Podle toho, jak při každém kroku stáhla obličej do bolestivé grimasy, usoudila jsem, že jí solidně třeští hlava. Soucitně jsem se na kamarádku zapitvořila, tohle jsem jí teda opravdu nezáviděla, zúčastněně jsem sledovala, jak si u dřezu namáčí hadr na nádobí a bez okolků si ho místo ruky připlácává na čelo. 

„Kafe?“ zeptala jsem se vnímavě poté, co se zhroutila na židli vedle.

„Prosím.“ Nalila jsem jí plný hrnek.

„Budeš jíst?“ zajímala jsem se coby zodpovědná hostitelka.

„Bože, ne,“ zaúpěla znechuceně. I když mi jí bylo líto, neubránila jsem se pobavenému uchechtnutí.

„Jak to, že tobě nic není?“ postěžovala si nespravedlivě, zatímco si mě měřila zastřenýma, přimhouřenýma očima. Omluvně jsem pokrčila rameny. Po půlnoci už jsem se Jackovi vyhýbala, míchat ho s šampaňským mi od začátku nepřišlo jako dobrý nápad.

„Chceš prášek?“

„Asi se to bez něj neobejde,“ zaskuhrala, přitom si bříšky prstů pravačky jemně ohmatávala tepající spánek. Zvedla jsem se a šla se podívat do skříňky, jestli tam vůbec nějaký je.

„Brý ránko,“ pozdravila nás na úpatí schodiště se objevivší Caroline.

„Jak pro koho,“ zahuhlala brunetka mdle.

„Co je, je ti blbě?“ položila jí upírka u nalévání kávy poměrně zbytečný dotaz, bylo to zjevné.

„To je znamení, že nemám nikam chodit,“ prohodila Bonnie tlumeně, odepsaně.

„Ale houby, prostě jsi to trochu přehnala. To se srovná. Můžu ti dát krev,“ navrhla blondýnka štědře, po čemž na ní čarodějka ulpěla nesouhlasným pohledem. Byla jsem si jistá, že by na to nepřistoupila, i kdyby se jí měla hlava rozskočit.

„Vložily jsme důvěru do aspirinu,“ oznámila jsem jí, načež jsem před kamarádku postavila sklenici s vodou a do přistavené dlaně jí vyloupla hned dvě pilulky.

„A co ty, nerozmyslela sis to?“ obrátila pozornost na mě. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Nerozmyslela.“

Ještě chvilku mě přemlouvala, ale nedala jsem se zviklat. Lehce po poledni, kdy se Bonnie konečně udělalo o dost líp a byla schopná dokonce i něco sníst, jsme se rozloučily, protože holky čekaly náročné přípravy na ples. Poté, co jsem musela několikrát slíbit, že příští události už se zúčastním, odjely zpět do Mystic Falls.

Uvařila jsem si čaj a s knížkou se usadila v křesle, kde jsem strávila převážnou část odpoledne a kus večera. Naštěstí to bylo docela čtivé, takže stránky rychle ubíhaly.

Něco po deváté mi zavolal Jeremy.

„Čau, poustevníku. Tak co, nebojíš se tam?“

„Ne,“ odpověděla jsem pobaveně. „A ty? Počkat, netvrdil jsi, že na ten ples nakonec půjdeš?“ Došlo mi, že touhle dobou musí být zábava v plném proudu, a v telefonu žádná hudba v pozadí slyšet nebyla.

„Odpískal jsem to. Nechtělo se mi. Staví se kámoš a budeme hrát. Jo, nejspíš tady přespí,“ informoval mě jen tak mimoděk, po čemž jsem podezřívavě svraštila čelo.

„Nepodpalte barák. Žádnou trávu, Jeremy,“ apelovala jsem na něj autoritativně.

„Hele, klídek. Vážně ti nevolám proto, abys mi dávala kázání,“ utnul mé snahy otráveně.

„A proč teda? Stalo se něco?“ Samozřejmě mě okamžitě napadaly ty nejhorší scénáře, to by na mě nejspíš ale namísto toho remcání vybafl ihned.

„Vlastně jo, ale neplaš, je to dobrá zpráva. Je to hotovej zázrak letošních Vánoc,“ řekl s určitou dávkou ironie tajemně. Zmateně jsem se zamračila, v nejmenším jsem nechápala, co tím naznačuje. Už už jsem se chystala otevřít pusu, když se jal pokračovat.

„Pan Robins se uzdravil,“ sdělil mi přímočaře.

„Cože?“ Jeremy nebyl ten typ, který by si z něčeho takového utahoval, na druhou stranu to bylo hodně nepravděpodobné, nedávalo to smysl.

„Nemá cenu to před tebou tajit, stejně by ses to dozvěděla, až bys přijela a viděla ho venku, asi před hodinou sekl zahradu.“

„Co? Vždyť už je tma. A prosinec,“ dodala jsem vyjeveně. Bylo to čím dál divnější.

„Nejspíš se mu nelíbilo, jak je zpustlá,“ podotkl naprosto vyrovnaně. Zřejmě jsem byla pořád opilá, protože jsem tomu vůbec nerozuměla.

„Em, Jere, já abso-“

„Damon mu dal krev,“ vybalil to, aniž by mě nechal domluvit.

„C-cože?“ vykoktala jsem po menším záseku.

„Včera odpoledne tě tady hledal,“ pustil se do vysvětlování, „u Robinsových zrovna stála sanitka. Už podruhý tenhle týden. Když jsme viděli, že Morgan je před domem a brečí, prostě se tam vydal, vlezl do záchranky a postavil ho zase na nohy. Po chvíli skutečně vyšel po svých, jako by mu nic nebylo.“ Neměla jsem nejmenší tušení, co na to mám říct. Nenacházela jsem slova.

„Um, Eleno? Seš tam?“ zeptal se bratr, když to ticho trvalo už fakt dlouho.

Přistihla jsem se, že s ohromeně otevřenou pusou a vykulenýma očima civím před sebe. Urychleně jsem ji zavřela a zatřepala hlavou, pak jsem si na ústa přiložila ruku, abych si jí vzápětí rozhozeně vjela do vlasů.

„J-jo, jsem,“ pípla jsem nepřítomně. Nějak jsem to nemohla rozdýchat.

„Seš v pohodě? Možná jsem ti to přece jen neměl říkat…“

„Ne. Ne, dobrý. Já jen… Páni, Morgan musela být štěstím bez sebe,“ vydrala jsem ze sebe aspoň něco smysluplného.

„To teda rozhodně byla. Stál jsem vedle ní, když vystoupili z auta.“

„To je dobře,“ podotkla jsem roztřeseně. Do očí se mi samovolně nahrnuly slzy, nešlo to zastavit. Přerývavě jsem se nadechla.

„Díky, Jere. Už budu muset končit, měj se.“ Típla jsem trochu zbrkle ukončený hovor a nepokrytě se rozbrečela. Tak tohle se Damonovi povedlo.

Přestože jsem se usilovně snažila se soustředit na to, co čtu, bojovala jsem předem prohranou bitvu. Stěží jsem vnímala text, natož abych v ději hledala metafory a skryté náznaky, jimiž autor kritizuje komunismus a Sovětský svaz. Za nic na světě jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Nemusela jsem sáhodlouze dumat nad tím, co ho k tomu vedlo. Věděla jsem, že to udělal kvůli mně, také jsem si ale byla jistá, že v tom byla obrovská dávka nezištnosti, že to udělal pro Morgan. Možná je Damon děvkař, co si libuje v zabíjení, zároveň má talent na velké skutky.

Přemýšlela jsem nad tím celou noc, nad vším, i většinu dopoledne, kdy jsem se opět marně pokoušela dočíst tu debilní knížku.

Po dost odbytém obědě jsem to vzdala, sbalila jsem si věci, zabezpečila chatu a duchem naprosto mimo se vrátila domů. Kvůli té zatracené roztěkanosti jsem se málem vybourala, neboť jsem přehlédla značku a nedala přednost. Naštěstí jsem to na poslední chvíli dobrzdila.

Třebaže jsem přijela celá rozklepaná, ten otravný hlásek v hlavě ne a ne sklapnout. Vešla jsem do pokoje, hodila tašku na postel a vytáhla z kapsy mobil. Najela jsem na zprávy a napsala: Jestli si pořád chceš promluvit, tak jsem zrovna přijela domů. Bez dalšího rozmýšlení jsem stiskla ikonu pro odeslání a poslala to stručné sdělení Damonovi. Už jsem to dál nemohla odkládat, potřebovala jsem znát pravdu.

Pustila jsem se do poklízení pokoje a vybalování, když mi zhruba po dvaceti minutách zapípal telefon. Damon odpověděl: Za chvíli jsem tam.

Prudce jsem zvedla hlavu a s vyplašeně vytřeštěnýma očima se zadívala na okno. Je to tady.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 55: