Těžká zkouška 58 1/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena, byť dost neochotně, plní slib a jde s Caroline oslavit poslední bídný den vůbec nejchaotičtějšího roku svého života. Koho v Grillu potká?

13.02.2026 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 46×

Natáhla jsem se k vrchní polici regálu pro ohmataně se jevící skripta, když na mě zezadu někdo promluvil. Polekalo mě to natolik, že mi vyklouzla z ruky a se znělým plesknutím se otevřená vázáním nahoru rozplácla na podlahu.

„Promiň, už bych tě měl vážně přestat děsit,“ poznamenal jakýmsi provinile pobaveným tónem, vzápětí se sehnul a upuštěný materiál přičinlivě sebral.

„Jel jsem kolem a zahlédl před budovou tvoje auto, tak jsem si řekl, že tě zajdu pozdravit. Dlouho jsem tě neviděl,“ vysvětloval, jak se tu octnul. Malinko nuceně jsem se na Stefana usmála, nevybral si právě nejvhodnější den na pokec.

„Snažím se připravit se na přijímačky, nechci nic podcenit,“ objasnila jsem mu, proč se asi jako jediný blázen ze školy v době prázdnin nacházím v knihovně, v oddělení s naučnou literaturou.

„To je chvályhodné,“ okomentoval mé počínání nehraně. „Slyšel jsem, že berou jen ty nejlepší, každoročně mají stovky uchazečů.“

„Proto jsem tady,“ podotkla jsem po chvilce ticha, nějak jsem neměla zdání, co jiného na to říct. Na mizivý okamžik se mi zahleděl do tváře a se zvláštním, nečitelným výrazem po ní zkoumavě zatěkal.

„Kdybys chtěla, můžu ti pomoct projít seznam četby a vybrat ty nejužitečnější tituly, nemáš šanci se prokousat všemi,“ nabídl mi své služby s vřelým poloúsměvem, poukazuje na štos knih, jež jsem si pro jejich velký počet již poněkud křečovitě tiskla k hrudi.

„Nechci tě zdržovat, určitě máš lepší věci na práci…“ Nebyla jsem si zcela jistá, jestli o jeho společnost stojím.

„Vlastně bys mě tím zachránila, umírám nudou,“ přiznal nefalšovaně. Na zlomek vteřiny jsem zaváhala, pak jsem však souhlasně přikývla.

„Tak jo, rady a tipy věčného studenta přijdou vždycky vhod,“ prohodila jsem v žertu. Rozverně se uchechtl, načež mě poslušně následoval k blízkému stolečku, kde jsme se usadili a pustili se do procházení jednotlivých svazků.

„Vypadáš unaveně. Pořád nemůžeš spát?“ zeptal se po nějaké době opatrně, pravděpodobně si jen dělal starosti, neměl v úmyslu vyzvídat.

„Jo. Teda ne kvůli… Jeremy v noci přišel opilej,“ dodala jsem rychle, vyhýbajíc se původní příčině mých kruhů pod očima.

„Oh,“ vydechl soucitně, nejlíp ze všech věděl, jak těžko jsem tyhle bratrovy stavy nesla.

„Co se stalo? Mám s ním zkusit promluvit?“ Němým zavrtěním hlavou jsem jeho štědrou nabídku odmítla. „Už jsme si to vyříkali.“ Popravdě se mi to s ním nechtělo rozebírat, neměla jsem sílu na to projít si tím znovu. Chápavě přitakal.

„To je dobře,“ pronesl jemně, pak se nanovo sklonil nad text.

„A co ty? Nelituješ, že nemáte žádné sousedy, s kterými bys mohl soutěžit o největším počtem vánočních světýlek vyzdobený dům?“ otázala jsem se, abych trochu odlehčila vážným tématem prosycené ovzduší. Taky jsem se bála, že budu zase myslet na to, co mi Jeremy řekl, pakliže si rychle nenajdu nějaké rozptýlení. Byla jsem ráda, že ho to pobavilo.

„Docela jo, jsem totiž dost soutěživej… jak sama dobře víš,“ doplnil po krátké pauze. Jako by naznačoval, že jsem na fakt, že jsem s ním poměrně nedávno chodila, už dočista zapomněla. I když jsem to na sobě nechtěla dát znát, dotklo se mě to. Posmutněle jsem sklopila zrak na ruce, v nichž jsem si pohrávala se zavíráním propisky.

„Damon by to nesnesl, nemá tyhle typicky americké zvyky rád. Ani jeden Vánoce nijak zvlášť neslavíme, není důvod.“ Zmínkou bratrova jména si vysloužil veškerou mou pozornost, tak nějak automaticky jsem zvedla hlavu a horlivě se na něho zadívala, což si mylně vyložil.

„Em, asi bych o něm radši neměl mluvit?“ Bylo to něco mezi zdráhavou otázkou a omluvným přiznáním přešlapu.

„Ne, v pohodě. Jen těžko můžeme předstírat, že neexistuje.“ Vzhledem k tomu, že byl hlavní příčinou toho, že už se Stefanem nejsme spolu. Rozladěně se uškrnul.

„Ne, to teď opravdu není možné,“ utrousil rezervovaně. „Poslední dva dny hraje na kytaru, kterou vyštrachal někde na půdě. Jako by si vzpomněl, že vždycky nebýval jenom cynický parchant, co si libuje v zabíjení a terorizování lidí. Nesporně tvoje zásluha.“ Lehce překvapeně jsem nadzvedla obočí, na obsáhlejší reakci jsem se nezmohla. Nevypadal naštvaně, zadumaně si mě měřil.

„Neříká se mi to lehko, ale musím přiznat, že jsem se spletl,“ začal obšírně, neuniklo mi, že se u toho drobátko nelibě zakabonil, „dávno pro něho nejsi nástrojem pomsty, záleží mu na tobě. Hodně pro něho znamenáš, mnohem víc než kdokoli, koho si k sobě kdy pustil…“

Rozpolceně si bříšky prstů promnul čelo, pak si rezignovaně povzdechl.

„Je do tebe blázen, Eleno. A můžu se té pravdě bránit sebevíc, ale i ty ho miluješ. Miluješ ho jako já tebe, chceš ho jako já tebe.“ Namáhavě jsem polkla. To jsem si předtím myslela, že jsme naťukli citlivé téma. Bylo mi ho líto.

„Nechtěla jsem to tak, prostě se to stalo… Nemůžu si pomoct,“ vyřkla jsem onen obávaný ortel poté, co jsem rozlepila kajícně k sobě semknuté rty, vymýšlení nějakých milosrdných lží by nikomu neprospělo. Tentokrát to byl Stefan, kdo se zatvářil lítostivě.

„Ty vskutku víš, jak si zkomplikovat život,“ poznamenal smířlivě. Dojatě jsem nad jeho postojem protáhla koutek, to vystihl přesně.

Řídíc se Stefanovými doporučeními, půjčila jsem si materiály, o kterých soudil, že by mohly být nejužitečnější. Navzdory proběhnutému rozhovoru neodešel, jak jsem předpokládala, naopak, prošel se mnou celý seznam a pak mi ještě pomohl vrátit nevybrané svazky na původní místa.

O Damonovi už jsme se dál nebavili, ono taky nebylo co víc k tomu dodat. Byla to politováníhodná situace – člověk zamilovaný do upíra se smilnou a krvavou minulostí, která mezi nás postavila hradbu obřích rozměrů. Nemluvě o tom, že se jednalo o dva druhy, které si odnepaměti šly doslova po krku. Jako by si Tom a Jerry usmysleli, že bylo dost hašteření, že budou nerozluční kámoši.

Doma jsem do sebe kopla třetí kafe a pospíchala do práce, kde jsem měla být do devíti – kdyby se jedné stálé zaměstnankyni neudělalo špatně a nemusela odejít dřív a já tím pádem zůstat dýl. Už jsem se ani nenamáhala zakrývat si při zívání rukou ústa, nebylo taky před kým, všichni už měli hotovo a šli se převléknout. Vyndala jsem z myčky poslední kusy nádobí a s úlevným vzdychnutím se rovněž vydala do šatny. To nezvyklé ticho všude kolem bylo zvláštní, nikdy jsem tu až do zavíračky nebyla.

Cestou k zadnímu východu jsem v tašce přes rameno lovila klíče od auta, když jsem z malého kumbálu s věcmi na úklid zaslechla cosi velmi podobnému vzlyknutí. Zastavila jsem se a pozorněji se zaposlouchala.

„Ne, prosím. N-nenuťte mě k tomu,“ zaslechla jsem žalostný dívčí hlas s cizím přízvukem.

„Měl jsem za to, že tvůj bratr říkal, že to místo potřebuješ, prý budeš dělat cokoli. A tohle je taky součást pracovní náplně.“ Podle oplzlého tónu jsem poznala, že druhou osobou v místnosti je Spencer, náš manažer. Sotva slyšitelný vzlyk dozajista patřil Marie, Mexičance, jež předevčírem nastoupila na pozici uklízečky.

„P-prosím, pane, tohle ne.“

„Aha, takže už sis našla někoho jinýho, kdo tvý na smrt nemocný matce zaplatí všechny ty léčebný výlohy? Pak se sbal a vypadni,“ odpověděl tvrdě. Začínalo mi být jasné, co po ní chce.

Aniž bych nějak rozmýšlela nad tím, co udělám, až tam vlezu, stiskla jsem kliku a prudce otevřela dveře. Výjev, který se mi naskytl, potvrdil mé domněnky – Spencer stál s kalhotami staženými na půl žerdi a rukama na temeni vyplašené, před ním na kolenou klečící, dívky si její hlavu násilně cpal k rozkroku.

„Ale, nedobytná křehulka. Copak, chceš se přidat?“ zeptal se s chlípným zajiskřením v očích, přitom se ke mně nestydatě natočil čelem. Odmítala jsem se podívat dolů.

„Nech ji bejt, ty prase,“ přikázala jsem mu pevně. Hrubě se zasmál.

„Nebo co, poběžíš to vyžvanit rodičům?“ Po jeho posměšně vyprsknuté otázce mi ztvrdly rysy, na to slovo jsem byla háklivá, obzvlášť dneska. Vlastně nebylo nic, čím by mě momentálně dokázal vytočit víc.

„Hned ji pusť!“ procedila jsem skrz zuby varovně.

„Buď si to s ní vyměň, nebo vypadni,“ opáčil s povrchním úšklebkem.

Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo, mírně jsem se rozkročila a již sedřenými kloubky pravačky zatnuté v pěst jsem mu ubalila tvrdou ránu pod oko. Notně zavrávoral, nebýt zdi za ním, určitě by se skácel k zemi. Takhle do ní akorát narazil zády.

„Tos posrala!“ zahřměl nepříčetně, jakmile se překvapivě rychle vzpamatoval, asi jsem neměla takovou sílu, jak jsem si přála. Na nic nečekal, vyrazil vpřed, chystal se po mně skočit, jenže se zamotal do ke kotníkům spadlých riflí, což ho rozhodilo natolik, že jsem stihla ucouvnout a zahájit vlastní útok. Udělala jsem jedinou možnou věc – co nejsilněji jsem ho kolenem kopla do odhaleného rozkroku. Bolestivě zavyl a sesul se na všechny čtyři.

„Honem, padáme,“ pobídla jsem vyjukanou Mariu. Naštěstí byla bleskurychle na nohou, prosmýkla se kolem úpícího Spencera a následovala mě na chodbu. Duchapřítomně jsem jí vytrhla z kapsy vykukující klíčenku s malým svazkem klíčů a po úspěšném umístění příslušného klíče do zámku tam toho hajzla uvěznila.

„Otevři, ty děvko!“ zařval, současně bouchl pěstí do dveří.

„Co budeme dělat?“ zeptala se roztřeseně dívka.

„OTEVŘI!“ Po další tvrdé ráně jsme obě automaticky o kousek couvly.

„Zavoláme šerifku, ta se o něj postará,“ oznámila jsem jí u vyndávání telefonu z kapsy.

„Ne, policie ne. Nemůžu o tu práci p-přijít,“ snažila se mě od toho úmyslu odradit krkolomnou angličtinou, přitom na mě upírala zoufalý pohled. Slzy, které jí stále vytékaly, mladé přistěhovalkyni na tvářích zanechávaly rozpité stopy od rozmazané řasenky.

„Nepřijdeš. A pokud ano, najdeš si jinou. Tohle nemáš zapotřebí,“ ujistila jsem ji přesvědčivě. Teprve až u vytáčení čísla jsem si uvědomila, jak moc se mi třesou ruce. A jak ta odřená kůže pálí.

Táhle jsem se nadechla a po asi dnes šedesáté třetí připomínce, že nekráčím na popravu, ale jdu se bavit, jsem se za Caroline protáhla nějakým klukem otevřenými dveřmi, které zřejmě držel buď pro svůj doprovod, nebo pro kámoše, s nimiž se naopak měl v úmyslu prodrat ven. Přestože jsem předpokládala, že poslední večer v kalendářním roce bude v Grillu narváno, počet přítomných lidí mě dost překvapil.

Již o půl deváté tu doslova byla hlava na hlavě.

Pověsily jsme si kabáty na různými svršky přeplněné věšáky a zamířily k baru, kde blondýnka zabrala čerstvě opuštěnou stoličku. Vměstnala jsem se vedle ní, levým bokem se opřela o dřevěné obložení velmi vytížené části podniku a zběžně se rozhlédla po převážně mladých návštěvnících. I když mi upírka několikrát zdůraznila, že tu Damon určitě nebude, prý zaúkolovala Alarica, aby ho vytáhl někam jinam, jejími slovy ´minimálně do vedlejšího státu´, nechtělo se mi sem jít, popravdě se mi nechtělo nikam jít.

Po včerejším incidentu jsem byla unavená a pěkně rozhozená. Jednak jsem ztvrdla přes dvě hodiny na stanici, kde nás Liz Forbesová všechny osobně podrobně vyslechla, jednak jsem si byla jistá, že dostanu padáka; Spencer byl synem jednoho z jednatelů, dost jsem pochybovala, že tatík nechá synáčkovo obvinění ze sexuálního obtěžování a následné umístění do cely předběžného zadržení jen tak.

Zase mě rozbolel žaludek, když jsem si na to vzpomněla. Nešlo mi na rozum, proč mají někteří muži tendenci dokazovat si, jací jsou macho borci na bezbranných ženách, vždyť z toho snad ani nemůžou mít radost. Jistě, v médiích jsem o podobných případech slýchávala denně, nenapadlo mě však, že by se to mohlo dít i v mém okolí, že něčeho tak odporného budu kdy svědkem.

Přestože mě to nejspíš bude stát práci, nelitovala jsem toho, jak jsem se zachovala. Ač celkem reálně hrozilo, že kvůli tomu napadení skončím u soudu za ublížení na zdraví, dozajista mají šikovného rodinného právníka. Caroline mi sice nabídla, že je ovlivní a urovná to, ale to jsem kategoricky odmítla, za své činy musím nést zodpovědnost; coby naivní děvče jsem stále slepě věřila, že spravedlnost zvítězí.

Obrátila jsem pozornost na kamarádku, která do mě drkla loktem, pravděpodobně na mě mluvila, leč žádné reakce se nedočkala, v kožených černých kalhotách a odvážném topu jí to velmi slušelo.

„Co jsi říkala?“ zavolala jsem zvýšeným hlasem jejím směrem poté, co jsem se omluvně zapitvořila. Hudba hrála opravdu nahlas.

„Ptala jsem se, co si dáš,“ přišla identicky hlasitá odpověď, „ale kašli na to, objednám ti.“ Ještě to ani nedořekla, už se nahýbala dopředu, aby „naše“ přání sdělila Mattovi, svižně pendlujícímu za barem, na něhož jsem přátelsky kývla na pozdrav. Srdečně se na mě zazubil, načež odběhl vyřídit požadavek své bývalé přítelkyně.

Odevzdaně jsem čekala, co před nás náš společný ex postaví, vlastně mi bylo vcelku jedno, co budu pít, jelikož jsem Caroline slíbila, že s ní půjdu oslavit příchod nového roku, nezkoušela jsem se vymlouvat, ale upřímně jsem se tu necítila moc dobře. Poslední dobou mi tyhle masové akce vadily, jen za těch pár minut, co jsme čekaly na drinky, do mě někdo třikrát strčil.

Nanovo jsem si připomněla, že jsem tu za účelem povyražení, a zkusila se nějak naladit na panující oslavnou atmosféru. Když přede mnou přistál jakýsi barevný namíchaný koktejl, nepídila jsem se po obsahu, poslušně jsem se ho chopila a s malinko nuceným úsměvem si s kapitánkou roztleskávaček přiťukla. Mělo to říz; bylo to dobrý, ale silný. Možná mi neuškodí se dnes trochu opít. Nebo trochu víc.

Pily jsme a povídaly si, v rámci možností nastavených decibelů, ale přišlo mi, že jsem si na to zakrátko zvykla a tolik mě to neiritovalo. Sem tam jsme hodily řeč se spolužáky, kteří šli kolem nebo se nás cíleně vydali pozdravit, Caroline byla ve škole hodně oblíbená, takže povětšinou byla jejich cílem ona.

Nyní jsem na ukořistěné židličce seděla já – dohodly jsme se, že se budeme spravedlivě střídat, právě jsem vyprávěla na pultě skoro ležícímu Mattovi, jak se ke mně natahoval, jak mě Caroline lstivě přemluvila sem jít, když vtom mě zatahala za k loktům vyhrnutý rukáv do pasu krátké, rozepnuté bundy v designu tmavé riflovky. Pod ní jsem měla rudé tílko se silnějšími ramínky a třemi rafinovanými knoflíky ve výstřihu, jehož spodní lem končil kousek nad kapsami tmavých přiléhavých kalhot, takže jsem zatím neměla potřebu si ji sundat. Vyšší polobotky s nízkým klínkem na zip s ozdobnými tkaničkami a dvěma pásky se sponami na boku jsem stejně jako ostatní doplňky zvolila spíš pohodlné než vyzývavé. Vzhledem k tomu, že jsem prozatím odmítala nosit náhrdelník, který mi dal Stefan, vzala jsem si náušnice i svazek náramků, do nichž jsem si nedávno důmyslně aplikovala sporýš, bez něj už jsem nedala ani ránu.

„Jdeme tancovat, tu mám ráda,“ houkla na mě a už už mě za ruku táhla na parket.

Než jsme se tam dopracovaly, dohrály úvodní tóny písničky, v níž zpěvačka Maty Noyes následně začala pět o tom, že potřebuje nové přátelé, protože její nej kámoška má kluka. Chytila mě i za levačku a, zatímco jsme se ladně pohupovaly v bocích, rukama jsme se rádoby přetahovaly do rytmu. U refrénu, ve kterém se zpívalo o tom, že si myslí, že potřebuje nové kámoše, protože se jí ta její už neozývá, na mě laškovně ukázala namířeným ukazováčkem, patrně tím naznačovala, že jsem se jí v uplynulých pár měsících kvůli jistému komusi dostatečně nevěnovala. Pobaveně jsem nad tím gestem zakoulela očima, čapla ji za vytrčenou horní končetinu a po jemném pobídnutí si ji protočila pod do vzduchu zdviženou paží. Obě jsme se tomu potrhle zachichotaly. Zase jsme se chvíli kroutily na místě a všelijak u toho poklesávaly v kolenou, pak mě pro změnu protočila Caroline. U další sloky si mě za vzájemně propletené prsty přitáhla k tělu, až na hrudník a za synchronizovaného vlnění jsme šly do lehkého podřepu, potom znovu nahoru, a to celé znovu. Rozjařeně jsem zaklonila hlavu dozadu a pobaveně se zasmála. Byla to sranda. Přesně tohle mi chybělo, nemyslet na nic vážného a spontánně si zablbnout. Jakmile skladba skončila, přitočili se k nám tři neznámí kluci, nikdy dřív jsem je tu neviděla, rozhodně nebyli z Mystic Fallské střední.

„My bychom byli rádi vaši noví kamarádi, slečny,“ prohlásil sebevědomě ten nejblíž u mě, jeho dva parťáci horlivě přikyvovali.

Kapku mi to zkazilo složitě nabyté rozpoložení, neměla jsem v úmyslu se s někým seznamovat. Podívala jsem se na Caroline, chystajíc se jí pouhou mimikou naznačit, že mi pánská společnost v podání trojice cizích týpku není úplně po chuti, ale to už jim s rozzářenýma očima odpovídala: „To se uvidí, jestli si naše přátelství zasloužíte.“

Nepozorovaně jsem si rozladěně povzdechla. Rozhodla jsem se to však hned nesabotovat a chovat se přátelsky. Zamýšlela jsem si naše nápadníky podrobněji přeměřit, jenže jsem se dostala akorát k prvnímu, kterého jsem navíc nachytala, jak mě s podivným, nečitelným výrazem lustruje očima. Než jsem stihla nějak zjišťovat, co to má znamenat, DJ pustil do repráků svižnou pecku od Offspringů, takže jsme v hloučku začali tancovat, kluci se automaticky přidali. Byla to rychlá písnička, na kterou jsme převážně poskakovali, bohužel jsem ale nebyla schopná si ji patřičně užít, protože ten, co tak čuměl, se na mě dost vehementně lepil, ke všemu jsem na sobě ojediněle cítila jeho ruce. Byl to letmý dotek na boku či na bedrech, bylo mi to nepříjemné. Možná jsem to tak vnímala kvůli té včerejší události se Spencerem, Caroline se o kousek dál zdála se svými dvěma tanečníky naprosto v pohodě; ještě abych si vinou toho namyšleného kreténa uhnala averzi k chlapům.

Vypalovačku, často používanou scénáristy filmů s náctiletými nadrženými účastníky všemožných bláznivých mejdanů, snažícími se na nich za každou cenu přijít o panictví, nahradila jiná, o něco pomalejší, což mého společníka motivovalo k ještě bližšímu kontaktu. Už mi to fakt vadilo, chtěla jsem taky utéct těch milion mil, jak zpívala předtím populární rocková kapela, nebo aspoň o krok ustoupit, jenže jsem vrazila do třetího člena jejich bandy, obklopili mě. Rozhlédla jsem se po Caroline, opodál se v tom rámusu pokoušela s někým telefonovat. Za účelem nepropadnout panice v duchu jsem si zdůraznila fakta – kolem mě se nacházela asi tak tisícovka dalších lidí, nic mi nehrozilo, navíc jsem tu byla s upírkou, která by v případě potřeby okamžitě zasáhla. Špetku se mi ulevilo, v dutině břišní jsem však stále pociťovala takový zvláštní neklid. Naštěstí se blondýnka brzy vrátila, ovinula mi pravačku kolem krku, čímž mě přiměla přizpůsobit se jejímu bujarému poskakování.

Navazující kousek byl ohlášen jako písnička na přání, nepochybně někoho ženského pohlaví, což se klukům moc nelíbilo, posunky nám naznačili, že dojdou pro pití, ať zůstaneme na parketu. Kývly jsme na souhlas a pokračovaly v křepčení, když vtom mě polilo horko, rázem jsem si připadala jako by pomyslný osvětlovač rozsvítil reflektor a namířil ho přímo na mě. Vyschlo mi v krku a hrdlo se mi stáhlo na průchodnost cév týden na stromě visícího oběšence. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale najednou jsem si připadala, jako bych byla tou nejžádanější ženou ze všech přítomných. Vnímala jsem, jak se mi do tváří samovolně hrne červeň. Přestala jsem tancovat a v tu chvíli se kupodivu zastavila i Caroline, se znepokojivě skousnutým rtem se přes mé rameno s nakvašeně přimhouřenýma očima zadívala k baru.

„Co? Je tady, že jo?“ vyhrkla jsem poplašeně, aniž bych se ohlédla.

Nemusela odpovídat, z jejího nelibě nakrčeného nosu mi došlo, že Damon je tady.