OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 59

Včera (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 39×

Stefan sem nechtěl jít, neměl tyhle zpocenými, rozhýřenými lidmi přeplněné akce rád, býval na nich vystaven pokušením a nepřebernému množství lákadel, jež ho obvykle stála veškerou jeho vůli a sebekontrolu. Když mu odpoledne volala Caroline, aby mu sdělila, že jdou s Elenou do Grillu a že Damona lstivě odklidila na vedlejší kolej, pohrával si s nápadem, že by své rozhodnutí přece jen přehodnotil. Už to bylo pěkně dlouho, co se byl někde bavit. A oslava příchodu nového roku byla ideální příležitost.

Pro všechny případy si skočil na lov, aby jeho bažení nebylo tak neúnosné, pak se osprchoval, oblékl a vyrazil. A tak tu teď seděl na barové stoličce, kterou před chviličkou opustila nějaká už poměrně opilá holka, ještě byla teplá, a rozhlížel se, jestli v davu nezahlédne blonďatou a tmavovlasou kštici. Nemusel pátrat dlouho. Zlomek okamžiku zápasil s rozpolcenými pocity, pak nosem prudce vyfoukl nasátý vzduch a s jakou smířlivou kapitulací se ušklíbl.

Otočil se k baru, aby si objednal, když mu někdo uštědřil herdu do zad.

„Stefane, kde sakra vězíš? Co tě tak zdrželo?“ spustila na něho upírka vyčítavým hlasem okamžitě.

„Hlad. Nejdřív jsem nechtěl jít, ale rozmyslel jsem si to.“ Chápavě přikývla, pak se natáhla pro jeho whisky, bez okolků mu ji čmajzla před nosem a drze ji do sebe obrátila, vypadala rozladěně. Neuniklo mu, jak nenápadně zamžourala očima na prostor určený pro tancování, načež s rozčarovaným znepokojením pohodila do spanilých vln upravenými vlasy, současně nesouhlasně zasupěla. Za jiných okolností by ho její horkokrevnost pobavila víc.

„Stojí to tady za prd. Co zajít na panáka někam, kde není tolik nadržených idiotů?“ zkusila ho kulantně dostat pryč. Tentokrát se pobavenému úsměvu neubránil.

„Já o nich vím, Caroline. Už jsem je viděl,“ řekl jí narovinu, nepotřeboval soucitné zacházení v rukavičkách, naopak, možná bylo na čase to konečně přijmout. Obrátil se do původní pozice, kdy seděl čelem natočený k parketu, a odhodlaně očima vyhledal do rytmu se vlnící pár. Jeho zanícená podpůrkyně, stojící vedle, ho se zklamaným povzdechem napodobila.

„Neříká se mi to lehce, ale musím přiznat, že Damon má fakt styl,“ prohlásila nenadšeně, snad i drobátko závistivě, po nějaké době, kdy do aktivity zabranou dvojici, jenž nevnímala nic okolo, mlčky pozorovali.

„Jo, to měl vždycky. Tancování mu jde, umí se hýbat. A Elena to má taky ráda,“ poznamenal věcně, třebaže ho v levé části hrudníku píchl osten žárlivosti. Způsob, jakým se na sebe dívali, vypovídal za vše. Vždyť tancem to vlastně celé začalo, tak proč by to jím nemohlo i skončit?

„Navíc se mu před chvílí docela povedl slušný kousek,“ dodala tónem, v němž by přísahal, že zaslechl jistou dávku provinilosti. Tázavě pozvedl jedno obočí, ale kapitánka roztleskávaček nad tím zamítavě mávla rukou, asi se jí o tom nechtělo mluvit.

Písnička skončila, tak se oba automaticky znovu zaměřili na dění na parketu. Elena jeho staršího bratra nakonec zjevně neochotně pustila, po nepatrném zaváhání, kdy proti sobě ztraceně postávali, mu něco řekla, on souhlasně přikývl, chytil ji za ruku a sebevědomě ji vedl jejich směrem. Z opěradla židličky o pět míst dál, na které již dávno seděl někdo jiný, si vzal odloženou koženou bundu, nato podél lidí usazených na baru pokračovali v cestě k východu, což znamenalo, že je velmi brzy budou míjet. Stefan se instinktivně malinko vyrovnal v páteři, když vtom mu Caroline do zorného pole strčila nového panáka, vděčně se na ni usmál. Přizvedl rameno a loktem si opřel paži o barovou desku za sebou, ač působil ležérním dojmem, na svíraném štamprlátku upevnil stisk natolik, až mu zbělaly kloubky. Ve vteřině, kdy se nanovo otočil na přibližující se pár, střetl se pohledem s Damonovým. Jestli ho přítomnost sourozence překvapila, nedal to na sobě znát, letmo se ohlédl na Elenu, kterou si díky vzájemně propleteným prstům přidržoval v těsné blízkosti, a odhodlaně kráčel dál. Mohl obejít ten nedaleko zevlující hlouček druhou stranou, ale neudělal to, místo toho zamířil přímo k nim.

„Čau,“ pozdravil Stefana vlažně, jakmile se zastavili.

„Někam jdeš?“ vyzvídala na kamarádce ihned příkře Caroline, čímž ho ušetřila odpovědi. Jejich spojené ruce ji očividně iritovaly víc než jeho.

„Je tady hrozně moc lidí, potřebuju na vzduch,“ dostalo se jí patřičného vysvětlení. Skutečně měla nachovější tváře než běžně, ale bývalý rozparovač si byl jistý, že počet návštěvníků v tom nehraje hlavní roli. Rovněž věděl, že se již nehodlá vrátit, což mu sama Elena následným krokem potvrdila – vyprostila se ze sevření, natáhla k němu pravačku a vřele se usmála.

„Šťastný nový rok, Stefane,“ popřála mu se zvláštně jiskrnýma očima. A to bylo ono, to byla ta chvíle, kdy mu definitivně došlo, že ji navždy ztratil.

„I tobě. Ať se ti v něm splní všechno, co si přeješ,“ odvětil upřímně. Popravdě ho překvapilo, jak vyrovnaně to uvědomění vzal; bolelo to, ale čekal to horší.

„Šťastný nový rok, Care. Miluju tě.“ Navzdory tomu, že upírka kamarádčin odchod s Damonem neschvalovala, taky jí popřála, načež proběhlo dlouhé holčičí obejmutí.

„Budeš v pořádku?“ zajímala se Elena během odtahování.

„Neboj, dohlédnu na ni,“ odpověděl za upírku rozhodně. „Dáme si pár panáků, užijeme si ohňostroj, pak si zase dáme pár panáků a zajdeme na snídani, takže v noci určitě domů nepřijdu.“ Podíval se na Damona, který všemu tiše přihlížel, sotva znatelně přikývl.

„Tak u toho nikoho nesnězte,“ prohodila Elena v žertu, poté vsunula ruku zpět do Damonovy a bez dalších slov se s ním v závěsu vypravila k věšákům, u nichž jí pomohl do kabátu a poté džentlmensky přidržel dveře.

„Co to mělo bejt?“ osočila se na něj Caroline, jakmile osaměli.

„Co myslíš?“ zeptal se nevinně poté, co pil do dna.

„Ta poznámka, že nepřijdeš domů. Takhle jsi jim naservíroval barák na stříbrném podnose. Co si asi myslíš, že budou dělat?!“ Zjevně s takovým jednáním nesouzněla.

„Tak by to šli dělat někam jinam,“ řekl klidně. Vyjeveně na něj vypoulila oči.

„Tobě to nevadí?“ Neurčitě pokrčil rameny, těžce se to vysvětluje.

„Jo. Ne... Já nevím,“ začal nesměrodatně. „Myslel jsem si, že Elenu miluju, jak jen člověk jemu nejdražší osobu milovat může, ale zjistil jsem, ač mě bolí si to připustit, že Damon ji miluje víc.“ Pohrdlivě si odfrkla.

„Ale prosím tě! To snad nemyslíš vážně.“ Byla naprosto konsternovaná. Averze, kterou k Damonovi chovala, ji v tomhle století očividně jen tak neopustí.

„Věř mi, taky jsem to nechtěl vidět, ale je to tak, je to jeho životní láska. Vím, že to bude znít divně, ale… nějaká zvrácená část ve mně jí je vděčná, že jako jediná věřila, věří tomu, že mého bratra může někdo milovat. Připomněla mi, že jsme si vždycky nešli jenom po krku. Kdysi jsem v tu dobrou stránku v něm věřil taky.“

Rezignovaně nad ním zavrtěla hlavou, pak se však nápadně dojatě usmála a zúčastněně Stefanovi položila ruku na rameno, zároveň si zamumlala cosi o tom, že ten parchant si nezaslouží ani jednoho z nich.

„Už mám něco vypito. Je ti doufám jasný, že pokud mě chceš dohnat, budeš se muset víc snažit?“ podotkla nahlas. Nefalšovaně se tomu zasmál.

„Výzva přijata.“

***

Vzhledem k tomu, že mi Damon galantně přidržel dveře, prosmýkla jsem se jimi jako první. Venku byla zima, studený vzduch, který jsem nosem mocně nasála, mi pročistil hlavu, kterou jsem po tom vydatném tanci měla totálně v pejru. Nezastavila jsem se, abych na něj počkala, v obranném gestu jsem si přitáhla cípy kabátu ke krku a se zrychleným dechem jsem vyděšeně vykulila oči. Co to dělám? Co to sakra dělám?! Nadávala jsem si v duchu. Ztraceně jsem si zastrčila vlasy za ucho, zatímco jsem mechanicky kráčela neznámo kam. Co teď? Mám mu říct, ať mě odveze domů? Nebo s ním mám jet na nějaké klidnější místo, dát si drink a pak se nechat odvézt? Měla jsem v hlavě takový maglajz, že bych si asi ani nevšimla, kdybych pochodovala na místě.

Najednou mě Damon naléhavě chytil za nadloktí a s prostým, jemně vysloveným ´počkej´ mě zadržel a mírným zatáhnutím otočil k sobě. Motala se mi hlava a namáhavě jsem dýchala. S hrůzou jsem sledovala, jak pomalu přikročil blíž. Byl těsně u mě, zipy rozepnuté kožené bundy se třely o hrubou látku mého kabátu, zároveň mi jeho neodolatelná vůně vyplnila nosní dutiny a opětovně ochromila nočním vzduchem na chvíli prozřelé myšlení, které mi bohužel nestihlo poskytnout jednoznačnou odpověď.

Takřka plaše jsem pozvedla zrak od knoflíku, jež byl umístěn na krátkém proužku koženky sloužícímu ke spojení obou částí horního lemu bundy, a neuvážlivě ho upřela do upírova hezkého, sotva pár centimetrů vzdáleného obličeje. Tvářil se vážně, důtklivě se do mě vpíjel očima, pozvolna jimi přestal klouzat po mé napjaté tváři a s intenzitou sobě vlastní je upřel do mých doširoka rozevřených.

Naprázdno jsem polkla.

Třebaže mi to zrovna nijak výrazně nemyslelo, věděla jsem, že mě chce políbit. Zatraceně! Sakra, co mám proboha dělat?! Byla jsem si vědoma, že pokud ho to nechám udělat, znovu do toho spadnu. Pak už nebude cesty zpět, rozhodně ten rozjetý vlak nedokážu zastavit, to bylo jednou jistý. Na to je to až příliš příjemné. Musím to zarazit! Musím! rozkázala jsem si přísně. Nepodnikla jsem však nic, co by takovému kroku byť jen nasvědčovalo. Pravdou bylo, že jsem se o to nechtěla ochudit, nechtěla jsem to utnout.

Jakmile se minimalistickým pohybem hlavou sklonil o kousíček níž, dočista jsem zpanikařila, vnímala jsem, jak zběsile mi tluče srdce, z hlubokých nádechů do hrudníku mě vyloženě pálila bránice, i přesto jsem v sobě nenašla sílu couvnout. Na prchlivý okamžik sjel pohledem na mé pootevřené rty, potom jím nanovo zakotvil v čokoládových, nepatrně vytřeštěných očích, současně mi pravou ruku položil na levou stranu beder a neuspěchaným přešlápnutím se trupem přitiskl na můj divoce se nadouvající.

Nervové výběžky se neposlušně rozkmitaly a tím do celého těla pod přívalem dychtivosti vyslaly kratičké, brnivé elektrické impulzy. Nesvedla jsem přesně určit, zda se jednalo o vibrace nebo jsem se jen prachobyčejně třásla. Ve snaze získat aspoň ždibet kontroly nad vlastním tělem, zavřela jsem oči. Nepotřebovala jsem vidět, plně jsem ho vnímala ostatními smysly.

Opatrně, aby mě nevyplašil, pomaloučku zrušil tu miniaturní mezeru mezi námi a v momentě, kdy mě bříšky prstů něžně pohladil na líčku, ucítila jsem jeho hebké rty na svých. Nic víc se nedělo, prostě je tam jen nečinně nechal spočívat, jako by mi dával příležitost to stopnout. Samozřejmě jsem ji nevyužila, místo toho jsem trhaně zalapala po dechu. Měl mě chycenou v pasti.

Podle toho, jak rozechvěle nosem nasál vzduch, jsem usoudila, že na tom je podobně.

Téměř ostýchavě se natáhl ještě blíž, čímž vyvinul o trošku větší tlak a tím se přitiskl celou plochou úst, zase pár vteřin počkal, poté těmi žhavými rty začal jemně pohybovat. Když nasál horní ret a vřele ho špičkou jazyka polaskal, unikl mi tichý, úpěnlivý sten.

Tohle mi nemůže dělat.

Čert vezmi nějaké rozhodování! Instinktivně jsem se k němu přitiskla a na oplátku se přisála k jeho spodnímu. Chutnal přímo božsky, jako zapovězené ovoce. Spokojeně, možná i malinko úlevně zamručel, nato se kapánek odtáhl, ovšem jen tolik, že jsme se nadměrně senzitivní pokožkou stále lehoučce dotýkali, s naprosto smyslným zvukem vydechl zadržovaný horký vzduch, po čemž mi po páteři přejel ledový mráz, a vzápětí s osobitou vervou zahájil další odzbrojující útok. S mírným úklonem hlavy si znovu uzmul vrchní ret, tentokrát se do polibku vložil naplno. A já mu stejně chtivě odpověděla, pootevřela jsem ústa a vpustila ho na dávno za své prohlášené území, kam se jazykem bez zaváhání nadšeně vydal na obhlídku.

Připadala jsem si jako dítě, jež po dvouměsíčním zákazu konzumace sladkostí tajně spořádalo celý vyrabovaný šuplík cukrovinek. Jako závislák, který si po propuštění z odvykačky prvně přičichl k alkoholu. A neodolal. Onu bezradnost, s níž jsem se poslední týdny potýkala, nahradila bezstarostnost, a takový zvláštní pocit vzrušení nabíjející mě energií. Copak něco tak slastného, co ve mně vyvolává takovéhle pocity, může být špatné? Pak ať shniju v pekle!

Zčistajasna jsem si vzpomněla, že taky vlastním ruce, doposud neefektivně spuštěné u těla, zvedla jsem je a zapáleně mu je omotala kolem krku, načež jsem Damonovi zabořila pravačku do vlasů. Přimáčkl mě k sobě tak silně, až jsem se bála, že mi zlomí obratel; v tu chvíli mi to však bylo jedno. Líbali jsme se, jako by to byla jediná příležitost ke kompenzaci oněch protivně mučivých dní v odloučení. Obzvlášť z Damonovy strany byla citelná určitá naléhavost. Když jsem si to uvědomila, zároveň mi došlo, že všechno, co se dneska odehraje, závisí na mně, kam až to nechám zajít. A to byla otázka: Kam až to nechám zajít? Jak se k tomu postavím?

Aniž bych si vůbec stihla vyjmenovat veškeré pro a proti, znala jsem odpověď. Znala jsem ji v momentě, kdy jsem zjistila, že přišel do Grillu. Těžko říct proč, ale tohle prozření smetlo z pomyslného stolu poslední zbytky pochybností a pomohlo mi navrátit ztracený vnitřní klid. Popravdě jsem se, co se týče Damona, teď, když jsem si byla jistá, co pro něj znamenám, cítila nejsebevědoměji, co jsem se kdy cítila. A bylo to neskutečně opojné!

Nemohla jsem si pomoct, rty se mi proti těm jeho automaticky zvlnily do potěšeného úsměvu. Povolil sevření a odtáhl se, aby mi viděl do tváře, kterou zmapoval nevýslovně zářícíma očima. Zbožňovala jsem, když dovolil emocím vyvěrat na povrch, a ještě víc, když se mu stylem drobných jiskřiček odrážely v těch úchvatných očích. Srdce mi nad tím zaplesalo, což se mnohonásobně umocnilo, když mi odzrcadlil obdobně přitroublý škleb, čímž mám pochopitelně na mysli upřímný úsměv, v němž dal na odiv bezchybně bílé zuby, což bylo něco, co mě totálně dostávalo do kolen. Milovala jsem jeho zuby s výraznějšími špičáky. A cítila jsem se nesmírně poctěná, když jsem tohoto úkazu byla příčinou.

Jako by mi četl myšlenky, sťukl své čelo s mým a nerušeně si povzdechl, posléze mi v roztomilém gestu na nos vlípl drobnou pusu. Nejspíš se chystal i něco říct, leč v tom se za námi ozval hlasitý zvuk tříštěného skla. Polekaně jsem sebou trhla. Zatímco Damon se musel otočit, já jsem jenom vykoukla přes jeho rameno, kousek ode dveří postávala partičky kluků, zřejmě se přetahovali o flašku a nějakému šikulovi se podařilo ji upustit na zem.

„Pojď, vypadneme odsud,“ navrhl, jakmile se ke mně opět ocitl čelem. Souhlasně jsem přikývla, sňala z něho končetiny, k dohadující se skupince i do rytmu hudby se otřásajícímu baru se obrátila zády a vykročila směrem k u obrubníku zaparkovaným autům.

Po několika krocích mi docvaklo, že modré Camaro nikde nevidím. Vzhledem k tomu, že mě upír, s dlaní přiloženou na mých bedrech, následoval, usoudila jsem, že přece jen jdeme správně.

„Em, kde máš auto?“ zeptala jsem se lehce zmateně.

„Jsem tady Ricovým,“ oznámil mi naprosto nepohnutě.

„Proč?“ To mě vážně zajímalo.

„Dal si předsevzetí, že bude chodit víc pěšky, tak mu pomáhám, aby ho nelákalo to hned porušit,“ odpověděl se stoickým klidem pohotově.

S prozřetelnou grimasou jsem na staršího Salvatora nepřesvědčeně pohlédla. Nečekal snad, že tomuhle budu věřit, že ne? Nezbedně se uchechtl.

„Je v pohodě, neboj.“ A to bylo patrně vše, co mi k tomu hodlal prozradit. Nestačila jsem se začít strachovat, neboť mě chytil za ruku a zhruba metr a půl od bílého Chevroletu mě jemným zatáhnutím vedl kolem kufru na stranu řidiče.

„Pojď se mnou,“ řekl jen, s obsáhlejším vysvětlováním se nenamáhal. Nemusel, pochopila jsem, co má v úmyslu. A po tom uvědomění se mi z dřeně nadledvin okamžitě uvolnil adrenalin, jež byl krví postupně rozváděn do celé soustavy. Tím se zrychlila srdeční frekvence a zvýšil se krevní tlak, najednou jsem se cítila nezvykle horlivě.

Sledovala jsem, jak Damon odemyká, otevírá dveře a usazuje se za volant. Když mi naznačil, ať se přidám, problesklo mi hlavou, jak nebezpečné to je. Takřka vzápětí tu myšlenku však přebyla jiná – nikdy by mě záměrně neohrozil, nedovolil by, aby se mi cokoli stalo. A jelikož jsem mu stoprocentně věřila, nebojácně jsem přistoupila blíž, natočila se k němu zády a s menší pomocí se upírovi poněkud neohrabaně naštelovala na klín. Seděla jsem bokem vměstnaná mezi statným trupem a volantem, dolní končetiny, lýtky kopírující linii jeho levé nohy, mi směřovaly ke dveřím, které Damon s drobnými obtížemi zabouchl. Zasunul klíč do zámku a nastartoval.

„Kam to bude, milady?“ otázal se měkce. Neprodleně se mi tím dotazem vybavil den, kdy pro mě po návratu z ostrova přijel ke škole. Potom jsme se milovali v autě.

„K tobě,“ zapředla jsem mu kousek od ucha. Krátce na mně spočinul pohledem, záhy však přikývl na srozuměnou, zařadil rychlost a rozjel se ke křižovatce, která nás měla vyvézt z náměstí.

Přehodila jsem mu levou paži přes hlavu a pohodlně si ji předloktím odložila na vršek opěrky jeho sedadla. Během projíždění křižovatkami, vyvádějícími nás z centra, jsem mlčky pozorovala cestu před námi. Aby mohl řídit oběma rukama, musel je mít kolem mého torza, v nejmenším mi to nevadilo.

Jakmile jsme vykličkovali na výpadovku, ucítila jsem Damonovu dlaň na spodní části zad, lehce mi ji umístil těsně nad zadek a mírným tlakem na dané místo si vyžádal mou pozornost. V očekávání jsem se k němu natočila a bedlivě se zahleděla do jeho obličeje, z intenzity v jeho očích se mi odpařily veškeré sliny, namáhavě jsem polkla. Sjela jsem zrakem na jeho vyčkávající ústa, pak jsem mu je však nanovo zaklesla do těch modrých studánek, jež mě němě nabádaly k akci. Malinko jsem zaváhala, na což Damon zareagoval prostým utvrzujícím přikývnutím. A tak jsem šla do toho, pozvolna jsem se sklonila a pomalu přitiskla rty na jeho.

Tentokrát to bylo jiné, tentokrát jsem přesně věděla, co dělám, co chci dělat. Lačně, přesto jemně, cituplně jsem ho políbila. Opakovaně jsem rozevřené rty obemykala kolem jeho horního a zdánlivě lenivým způsobem po něm sklouzla do výchozí pozice, občas jsem dovolila hladké, vlhké tkáni vnitřní strany spodního rtu se zcela odlepit, ihned jsem však přešla znovu do akce. Po takto mizivém odloučení jsem mu jazykem vnikla do úst a rajcovně ho propletla s jeho nadmíru spolupracujícím. V oblasti pupíku se mi vzedmulo ono důvěrně známé vzrušení, které se záhy smísilo s epinefrinem, hormonem produkovaným v náročných a nebezpečných situacích, za což by se jízda osmdesátkou, potmě, po městě, v Ricově autě, jež řídil upír se zavřenýma očima, dala označit. Netušila jsem, jak to trvalo dlouho, plně jsem se soustředila na Damona, to, jak při každém odtažení slyšitelně vydechl, mi nedovolilo přestat.

Měla jsem ráda, když to dělal, bylo to pro mě takové znamení, že si to užívá stejně; což jsem přes kalhoty cítila i na stehně.

Nakonec to byl on, kdo se odtáhl. Omluvně se usmál a bradou letmo pokynul dopředu.

„Měli bychom zpomalit, tahle zatáčka je zákeřná,“ vysvětlil důvod lehce zastřeně. Oblouzněně jsem obrátila pozornost na cestu, nějakým zázrakem jsme se stále drželi v našem pruhu. Nechápavě jsem stěží postřehnutelně zavrtěla hlavou.

„Jak tohle děláš?“ zeptala jsem se obdivným tónem.

„Léta cviku. Fakt, že se při vážnější nehodě nezabiješ, tomu dost napomohl,“ odpověděl maličko samolibě. Již delší dobu jsem věděla, že ho do jisté míry těšilo, když se mu povedlo mě svými upířími schopnostmi ohromit. Byl na ně pyšný a liboval si v nich. Imponovalo mi to.

Zahnuli jsme doprava a projeli další prudší zatáčku a pak už jsme odbočovali na příjezdovou cestu k penzionu. Náhodou jsem zrakem utkvěla na hodinách na palubní desce, ukazovaly půl dvanácté a dvě minuty. Za chvíli bude půlnoc a jejím odbytím tenhle bláznivý rok plný nečekaných zvratů definitivně skončí. Čas začít s čistým štítem.

Jakmile jsme zaparkovali za jeho Camarem, Damon otevřel a pomohl mi vystoupit, bez nějaké výrazné prodlevy taky vylezl, načež jsme společně zamířili k domu. Poté, co jsme prošli do obýváku se dvěma pohovkami, rovnou se vydal do chodby, kde se nacházely dveře do sklepa.

„Nesundávej si kabát, půjdeme zase ven,“ oznámil mi přes rameno. Mírně jsem se pro sebe usmála, měl něco v plánu. Nestihla jsem popřemýšlet nad tím, co by to mohlo být, protože se mi rozezvonil telefon. Volala Bonnie! Nadšeně jsem stiskla ikonu pro přijetí hovoru.

„Salutations, mon très cher ami,“ pozdravila jsem ji francouzsky, přece jen ty hodiny ve škole k něčemu byly.

„Ahoj,“ zahalasila pobaveně, „popravdě jsem trochu doufala, že to nezvedneš. Tipovala jsem totiž, že se Caroline podaří tě někam vytáhnout. Takže jsi do Grillu nešla?“

„Ale jo, byla jsem tam, jen… bylo tam na mě strašně moc lidí,“ prozradila jsem kamarádce pouze polovinu pravdy, tím otřesným zjištěním, na co se kluci chystali, jsem ji nechtěla zbytečně děsit.

„Aha. Seš teda doma?“ vyzvídala dál.

„Mno, to úplně ne,“ přiznala jsem, zvláštně jsem protahovala každé slovo, zatímco jsem se snažila přijít na to, jak z toho výslechu přijatelně vybruslit. K mému neskonalému údivu se v mikrofonu ozvalo vědoucné uchichtnutí.

„Tak tě přece uhnal,“ konfrontovala mě s doznívajícím smíchem. „Seš s Damonem, že jo? Podle ticha v pozadí nejspíš v penzionu.“ Ve slabé chvilce se mi mihlo hlavou, jestli mě nesleduje v nějaké křišťálové kouli. Ztraceně jsem otevřela pusu, ale nebylo mi dopřáno adekvátně zareagovat.

„Všechno slyším!“ houkl ze schodů do suterénu, neznělo to naštvaně. Potrefeně jsem vyprskla smíchy.

„Říká, že všechno slyší,“ přetlumočila jsem jí upírovu zprávu zvesela.

„Proto to říkám. Třeba si tím uvědomí, jak okázale posedlý tebou je,“ přisadila si neohroženě, zřejmě byla v dobrém rozmaru.

Starší Salvatore, objevivší se v místnosti s jakousi děsně zaprášenou lahví, nad jejím komentářem jenom afektovaně zakoulel očima, přitom mi na trase k ve skříni umístěné vitríně se skleničkami poťukáním ukazováčku na rukáv na vnější straně levého zápěstí naznačil, že není moc prostoru na vybavování.

„Budu muset končit. Šťastný nový rok, Bonnie,“ popřála jsem čarodějce srdečně poté, co jsem chápavě přikývla.

„Tobě taky. Já už to mám za sebou, tady je devět ráno. Pokud budeš chtít někdy navštívit Paříž, rozhodně si vyber konec roku, bylo to to nejhezčí, co jsem kdy viděla. To prostě musíš milovat,“ shrnula ve zkratce nepochybně úchvatný zážitek.

„Budu si to pamatovat. Miluju tě,“ řekla jsem pohnutě. Jestli si někdo zasloužil prožít krásné bezstarostné chvíle, byla to Bonnie.

„Já tebe. Užij si to,“ nechala se slyšet s laškovným nádechem. Nato zavěsila.

Dojatě jsem se podívala na nyní potemnělý mobil, po chvilce jsem pozvedla zrak a spočinula jím na Damonovi, stál naproti mně, v jedné ruce svíral flašku, ve druhé držel nožičkami vzhůru pár šampusových skleniček a v levém podpaží měl zaklesnutou složenou deku.

„Můžeme?“ zeptal se sametově. Mlčky jsem kývla hlavou, uklidila si mobil a následovala ho ven.

Poslušně jsem šla dva kroky za ním podél domu, přitom jsem zadumaně krčila čelo. Kam nás to vede? V momentě, kdy se podíval nahoru, jsem na to kápla. Chystal se mě vzít na střechu! Dnes již poněkolikáté, divoce se mi z toho rozbušilo srdce.

V místě, s kterým byl konečně spokojený, se zastavil, otočil se a bez jakéhokoli objasnění mi podával sklo i lahev, kterou musel předtím někde trochu otřít, už bylo dokonce poznat, že má zelenou barvu.

„Podržíš to? Potřebuju mít volné ruce.“

„Pokusím se,“ odtušila jsem slabým hlasem. Mezi prsty jsem si provlékla úzké šťopičky skleniček, kdežto pravačkou jsem za hrdlo chytila nastavovanou lahev. Damon to nijak neprotahoval, přistoupil ke mně, chytil mě kolem pasu a poté, co jsem mu obě paže i s křehkým břemenem obmotala kolem krku, přivinul si mě na sebe.

„Na tři,“ informoval mě o času přesunu. „Raz, dva, tři.“

Potom se prostě odrazil a vyskočil se mnou do výšin. Instinktivně jsem zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, hleděla jsem do jeho zúčastněné tváře.

„V pořádku?“ zajímal se, zatímco mě propaloval očima. Nejistě jsem přitakala. Aspoň že se mi tím přesunem nepodařilo nic rozbít.

„Teď tě jednou rukou pustím, rozložím deku a pak ti pomůžu si sednout, dobře?“ seznámil mě s nadcházejícími kroky. Třebaže jsme se nacházeli na hřebenu střechy, ani jedinkrát jsme nezavrávorali.

Dodržel předem stanovený postup, tudíž jsem byla usazená za necelou minutu a okouzleně koukala na v dálce osvětlené město. Takhle seshora to vypadalo skvostně. Zaujal místo po mé levici, pročež mi z ruky sebral tekutý proviant a pustil se do odstraňování špuntu.

„Co je to? Vypadá to staře,“ podělila jsem se o svůj bystrý postřeh.

„To je,“ potvrdil mou domněnku sdílně.

„Heidsieck z roku 1907. Bylo určeno pro ruského cara Mikuláše II., ale loď, která ho převážela, v roce 1916 potopila německá ponorka, takže skončilo na dně Baltského moře. V devadesátém sedmém se ho potápěči pokusili vyzvednout, jenže se při tom procesu něco zjeblo a z celého nákladu se dochovaly pouze tři lahve… A dvě z nich jsou v tomhle domě,“ dodal po krátké dramatické pauze, během níž palcem odšpuntoval doslova poklad oceánu. Libě to zasyčelo, načež se z hrdla vzácného vína uvolnil obláček kouře, jež se postupně rozplynul v okolním vzduchu.

„Jak jsi k nim přišel?“ zeptala jsem se fascinovaně.

„Svým osobitým kouzlem a obchodním duchem jsem je získal od Muammara Kaddáfího a šejcha Muhammada, viceprezidenta Spojených arabských emirátů.“ S ohromenou grimasou jsem hlasitě vydechla nosem. Uchváceně jsem pozorovala, jak nám nalévá.

„A co se stalo s tou třetí lahví?“ zajímala jsem se.

„Tu jsem vypil s dcerou Charlese Kocha, která mu ji pro mě ukradla. Ani jsem ji nemusel ovlivňovat, byla do mě blázen,“ prozradil mi s pokřiveným úšklebkem nefalšovaně. Ovšemže, jak taky jinak.

„Ty zbylé jsem si schoval na opravdu výjimečnou příležitost,“ podotkl melodickým, ždibíček tlumeným hlasem, v němž jsem zaznamenala neochvějný respekt a věrnost.

I když se nejednalo o přímé vyznání, sebralo mi to vítr z plachet. Oněměle jsem hleděla na řetízkující bublinky, zatímco jsem s pokrčenýma, do jakési stříšky opřenýma nohama seděla na hřebenových taškách a zaraženě držela skleničky. Pozvolna jsem otevřela pusu, ačkoli jsem netušila, co na to říct, když vtom se ozvala rána a v dáli, nad radniční věží, se rozprskl ohňostroj. Půlnoc dorazila. Oficiálně jsme přežili další nelehký rok. Přes nepatrně nazlátlou tekutinu jsem se kochala neúnavně se opakujícím rozprskáváním barevných jiskřiček. Damon si překážející flašku umístil mezi chodidla, stiskl ji botami, aby nespadla, vzal si svůj nalitý příděl a dlaní pravé ruky se zapřel za mými zády.

„Šťastný nový rok, Eleno,“ přehlušil pravidelné erupce vypouštěné pyrotechniky. Zamyšleně jsem se na něj podívala, procítěně mě lustroval očima.

„Na výjimečné příležitosti,“ pronesla jsem přípitek a pozvedla číši. Zachovávajíce onen oční kontakt, přiťukli jsme si a vzápětí se oba svorně napili. Jakmile jsem si v tom lahodném moku svlažila rty, věděla jsem, že mám tu čest ochutnat vskutku prvotřídní pití. Šampaňské bylo vynikající, úplně se rozplývalo na jazyku.

„Bože, Damone… Nic lepšího jsem nikdy nepila,“ vydechla jsem ohromeně. Nepřeháněla jsem, mé chuťové pohárky zažívaly druhé Vánoce.

„Já taky ne,“ odvětil hovorně. „Poděkujme ideálním podmořským klimatickým podmínkám, které vesměs obyčejné víno proměnily v neobyčejné.“

Mlčky jsem přihlížela, jak se s gurmánsky uspokojeným výrazem znovu napil, přitom jsem ho bedlivě studovala. Aniž bych uhnula očima, napodobila jsem ho a decentně si ucucla, přes hrdla skleniček jsme si vyměnili výmluvný pohled.

„Na nový začátek,“ pronesla jsem další přípitek, tak nějak jsem měla dojem, že jsem na řadě.
Starší Salvatore namáhavě polknul, tvářil se vážně. Oba jsme vnímali ten tajemný význam.

Tentokrát jsme se nenapili, místo toho se vyklonil do strany a dychtivě mě políbil. Volnou ruku jsem mu umístila na zátylek a přičinlivě si ho přitáhla blíž. Líbali jsme se táhle a procítěně, dávali si záležet, abychom z jednotlivých pohybů vydolovali maximum. Drahá a pečlivě připravená show před námi byla rázem zapomenuta, plenění Damonových úst pro mě bylo mnohem lákavější, mnohem víc obohacující. Chutnal po šampusu. Na něm chutnal ještě líp. Všechno na něm chutnalo líp. A to jsem v ochutnávání nebyla zdaleka u konce. Z té představy mě náhle zalil příval horka, pocítila jsem zvláštní druh odhodlání, jako bych právě přijala nějakou výzvu.

Jemně jsem se odtáhla a zkoumavě se zadívala do jeho obličeje. Spiklenecky jsem se zaculila a následně si odložila hlavu na upírovo rameno, potřebovala jsem malinko vychladnout. Přivinul si mě k sobě, načež mi do vlasů zamilovaně vlípl polibek. Seděli jsme tam, mlčky hleděli do dálky a užívali si panující ticho, bujarý ohňostroj dávno skončil.

Nebyla jsem oblečená na nějaké dlouhé vysedávání venku, zanedlouho se do mě dala zima. Narovnala jsem se a dopila zbytek sektu, přitom jsem si všimla, že mi jde od pusy pára.

„Vypadáš zmrzle, přesuneme se dovnitř,“ navrhl pohotově a začal se sbírat.

Absolvovali jsme daný proces v opačném sledu, Damon se zvedl a pomohl mi na nohy. Zatímco mě pravačkou jistil, sehnul se a druhou rukou popadl deku, kterou si následně coby neuspořádaný muchel nacpal do podpaží, načež mi kolem pasu navedl i levou končetinu. Já jsem mu paže pro změnu zahákla za krk, přitom jsem si dávala pozor, abych křehkým sklem nedopatřením neťukla o druhý svíraný předmět a nerozflákala ho.

„Připravená?“

„Kinedryl by nebyl na škodu,“ prohodila jsem slabým hlasem. Čekala jsem, že sestup bude horší, živě jsem si pamatovala, jak se mnou na našem prvním rande seskočil z té kostelní věže; hlavně ať se mi žaludek nezhoupne příliš. Na to se jen pobaveně ušklíbl, a to bylo poslední, co jsem viděla.

Když jsem znovu otevřela oči, byli jsme dole. Trochu se mi klepaly nohy, ale ustála jsem to. A kupodivu nic nerozbila. Třebaže jsme byli opět bezpečně na zemi, nepustil mě a já jeho taky ne. Dlouze, trpělivě jsme se propalovali očima, což mi v břiše zapříčinilo zvláštní napjaté šimrání. Těžko říct, kdo ten krok učinil první, možná jsme vyrazili ve stejnou dobu, prostě jsme se najednou líbali, očividně jsme se svého protějšku nemohli dostatečně nabažit, a vroucně se k sobě tiskli. Bohužel jsme tak nemohli setrvat navždy, za nějaký čas jsem byla volná a s doznívajícím omámením pochodovala za ním do domu.

V obýváku jsem odložila věci na stůl a sundala si kabát, mezitím nám Damon dolil zbytek z lahve. Přijala jsem podávanou skleničku a bez okolků se napila.

„Nemusíš si to šetřit, dojdu pro další,“ řekl mi štědře, jako by šlo o běžné šumivé víno, které je ve vinotékách normálně k dostání.

„Snažíš se mě snad opít?“ reagovala jsem hraně zhrozeně.

Nevinně laškovně se uculil, to už jsem však stála u něho, bez jakéhokoli vysvětlování jsem upírovi vzala skleničku s malým množstvím nedopitého šampusu, demonstrativně ji společně se svou položila zpátky na konferenčák, chytila ho za ruku a po vydatném, seduktivním pohledu jsem Stefanova bratra miniaturním zatáhnutím pobídla, ať jde se mnou. Bez řečí mi vyhověl, nepípl ani na schodech, a dokonce ani po cestě do jeho pokoje, kam jsem ho sebejistou chůzí vedla.

Jakmile jsme vešli dovnitř a zastavila jsem kousek od velké postele se čtyřmi pilíři, zastavil taky. Otočila jsem se k nezvykle zamklému Damonovi čelem a vyvinutým tlakem si ho za ruku přitáhla do svého osobního prostoru, nato jsem mu umístila dlaně na tváře a po navázání očního kontaktu ho chtivě políbila. Identicky zapáleně mi odpověděl, omotal mi paže kolem pasu a s požitkářským povzdechnutím si mou křehkou kostru přimáčkl na vypracovaný trup. Nic odvážnějšího ale nepodnikl, jak jsem si myslela, nechával to plně v mé režii, bylo to sladký. Krátce, zahloubaně jsem se na něho podívala, pak jsem se k těm návykovým rtům přisála znovu a vášnivě si je uzmula.

Nevadilo mi být iniciativní. Bylo to zvláštně vzpružující, být pánem situace, mít tu moc; rozhodovat o tom, kdy a jak bude křičet blahem. Dodávalo mi to určitý pocit vznešenosti, jedinečnosti, o to zranitelněji tím na mě Damon působil.

Postupně jsem zpomalila, až jsem na jeho ústa přestala útočit úplně, rozněžněle jsem mu vlípla hubičku do koutku a pak jsem mu jimi s odstupem pouhých pár milimetrů stejně lenivým tempem zasypala líčko, což mě dovedlo k uchu, jehož citlivou chrupavku jsem ovanula horkým, korigovaně vypouštěným horkým dechem. S odměnou v podání trhavého nasátí vzduchu do plic jsem byla pro začátek spokojená.

Přesunula jsem své, po kontaktu s jeho pokožkou lačné, rty na krk a dráždivými tahy s přispěním jazyka ho přiměla ke zrychlujícímu se hlasitějšímu vydechování. Levačku, kterou jsem měla stále na upírově tváři, i druhou ruku, zabořenou v oněch božských vlasech, jsem mu položila na chladivou černou kůži v oblasti klíčních kostí, posléze jsem jimi sevřela cípy té švihácké bundy a pomalu mu ji přetáhla přes ramena. Sesunula jsem mu ji k loketním jamkám, odkud, po přičinlivé pomoci majitele ve formě svěšených paží, mu krásně sklouzla dolů, v poslední chvíli jsem zachycením rukávu zbrzdila její pád, takže jen lehce žuchla vedle nás na podlahu. Nyní volné ruce jsem mu umístila na boky a vzápětí jimi vnikla pod tričko, pod jehož hebkou látkou jsem je po ještě hebčí pokožce převelela na bedra, tam jsem mu dlaněmi opsala několik kroužků, načež jsem je vrátila zpět na kostěné výčnělky na horních koncích obou stehenních kostí, které byly vzhledem k jeho vyrýsované postavě patrné na dotek.

Podél kontury mužné čelisti jsem mu rty přejela těsně pod bradu a nato na ohryzek, kde jsem pokračovala v laskání napnuté pokožky, jíž mi lehkým přizvednutím hlavy poskytl na hraní. Rozpálenýma rukama mi rejdil na zádech, tu a tam jimi zabrousil na pozadí a smyslně ho stiskl, jakýkoli náznak toho, že by mi chtěl něco sundat, však neproběhl. Přijít o oblečení ale momentálně nebyl můj záměr. Šnečím tempem jsem horními končetinami vyrazila vzhůru a tím rolovala přes zápěstí spadající tričko k podpaží, kde jsem ho nakonec chytla a rázným zatáhnutím ho spolupracujícímu Damonovi přetáhla přes hlavu. Netečně jsem ho zahodila a ihned mu natěšeně přilepila dlaně na prsní svaly. Chvíli jsem ho omakávala a hladila po celé úctyhodné ploše bezchybného trupu, po stranách jsem rukama vyjela nahoru a následně jimi přes hrudník a břicho dráždivě sestoupila až pod pupík.

Jakmile jsem ukazováčkem narazila na vrchní lem riflí, klekla jsem si před něj, bříškem prstu jsem obtáhla jejich lem, načež jsem se chystala pustit do rozepínání knoflíku, přitom jsem mu vzrušivě dýchala na kůži pod posledním žebrem. V momentě, kdy jsem se dotkla zapínání tmavých kalhot, rázně mě chytil za předloktí a odtáhl mi ruce pryč.

„P-Počkej. Co to dě-láš?“ vyhrkl překotně, jak se snažil shromáždit patrně mizivé zbytky racionálního myšlení.

Nenásilně zatáhl a postavil mě zpět na nohy. Zamyšleně, možná malinko rozladěně jsem si ho přeměřila. Až nyní jsem si všimla, jak namáhavě oddechuje, zatímco se marně snaží zamaskovat totálně roztomilý rozpolcený výraz. Zarazit mě ho nejspíš stálo veškerou sebekontrolu.

„Co se děje, Damone? Ty to nechceš?“ zeptala jsem se s předstíranou nevědomostí. Vydal zvuk, jež byl něco mezi tklivým zaúpěním a pohrdavým uchechtnutím.

„Bože, Eleno, nemáš ani ponětí, jak moc tě chci,“ zaštkal zkroušeně, přitom mi vzrušeně přejížděl dlaněmi po bedrech a lopatkách, zakrátko se však vzchopil a o dost rozhodněji dodal: „Slíbil jsem si, že pokud se stane nějaký neuvěřitelný zázrak a skončíme tady, nevyužiju příležitosti. Nechci, aby sis myslela, že mi jde jenom o sex.“ To jsem si teda rozhodně nemyslela!

Už už jsem otevírala pusu k argumentování, jenže mě poměrně nekompromisně přerušil: „Myslím to naprosto vážně. Už jsem se rozhodl.“

Tak naprosto vážně… Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Byl totálně sladkej, což by asi nepřežil, kdybych mu řekla.

Dostala jsem lepší nápad. Pozvedla jsem koutek a nasadila rádoby vypočítavý poloúsměv, pak jsem se naklonila trochu blíž a rajcovním způsobem mu zapředla do ucha: „A co když to já využívám tebe?“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 59: