OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Baronka Vendy a její příhody - 2. část



Baronka Vendy a její příhody - 2. částAutorkou je Pavla777.

Nicolas a králem?


Ples se blíží a další taneční jsou až po plesu. Přišla jim pozvánka na ples. Pořád se o něm bavili, prý přijde i paní královna. Ta bydlela na tom kopci co byl vidět z každého panství. „Má si vybrat nástupce na trůn, prý to bude její synovec a nebo se říká že to může být Nicolas de raide.“četla noviny teta při vyučování slušného chování. „Cože Nik že má být králem?“vyštěkla nesměle Vendy, teta se na ní podívala s otázkou v očích, ale než se stačila zeptat Vendy ji odpověděla: „To bych si ho nemohla vzít a já bych nemohla být královna.“ „Co píšou v novinách to nemusí být pravda a i kdyby byla … vy si tykáte?“ „ano začala to Elizabeth, ale jen v soukromí.“odpověděla Vendy, omluvila se a odešla do pokoje.

„Copak se děje má paní?“vešla dovnitř její služka Helena. „On má být králem, pokud si ho královna vybere.“odpověděla Vendy otočila se a skočila na postel a brečela do polštáře. „A on vám to řekl osobně? Nebo jste to četla v novinách?“ „Ani jedno ani druhý četla to teta nahlas.“ „To je jedno to je stejné jako byste to četla vy, novinám nemusíte věřit.“ „Jo, to jsem už taky slyšela…Zítra na plese se ho zeptám.“ „No vidíte, ale teď se vraťte učit uvítání královny, protože tam opravdu bude.“ „Cože? Královna? Doopravdická královna?“ „ano“řekla služka a už dobíhala mladou baronku, která hned začala hledat svou tetu, ta byla pořád v salonku a čekala až se její neteř vrátí. Věděla že je důležité aby ji královna uznala za ušlechtilou. Začali ji učit obě dvě, jak baronka tak její komorná.

U oběda bylo ticho a jakmile se dojedlo Vendy odešla do svého pokoje kde si pustila natočené video s názvem „Setkání s královnou“. Bylo to o její mamince a královně zamlada, královna tam byla v černém a byla smutná, nejspíše ji v té době zemřel manžel, myslela si a nevšimla si že to řekla nahlas. „Skoro jste se trefila má paní, zemřel ji manžel i se synem při autonehodě.“ „Já mluvila nahlas? Nejspíš ano že?“ Helen jen přikývla a začala uklízet pokoj. „Mohla bych být princeznou?“ „Proč ne? Tahle královna byla také nejdříve jen baronka a pak princezna až se stala královnou.“ „Neříkej nikomu o téhle úvaze prosím.“ „Ale jistě. Jak si přejete.“


Druhý den brzy ráno přišla do jídelny jako první Vendy a objednala si snídani. Přinesli ji a ona se najedla, i když neměla zrovna chuť k jídlu snědla celý talíř a ještě si objednala i druhý. Přinesli ji ho zrovna když přišli ostatní baronky a usedli ke stolu těm přinesli okamžitě talíře s jídlem a na nic se neptali. Vendy si dojedla i ten druhý talíř. Vstala, omluvila se a odešla do plesového sálu kde si tančila jen tak sama. V tom přišel jeden mladý pán z hlídačů a nabídl ji rámě. Baronka Vendula se uklonila a přijala rámě, začala hrát muzika, Vendy se ohlédla a zahlédla svou komornou Helenu jak pustila rádio. Začali tančit valčík a nepřestali dokud ho baronka neuměla. „A teď jestli poznáte co to je za tanec.“řekla komorná a spustila hudbu. „Waltz?“řekla s nejistotou mladá baronka a podívala se na svého tanečníka, ten se na ni usmál a kývl hlavou. „Správně má paní.“ Vendy se usmála a začali tančit waltz. Takto zopakovali další tance až do oběda.

Při obědě se baronky bavili o plesu, jen Vendy ne, seděla zamyšleně u stolu až zapomněla jíst. „Co je s tebou baronko.“zeptala se baronka Dana. „Co jsi říkala?“zeptala se jako odpověď Vendy a zvedla oči od talíře. „Co ti je? Ty jsi zamilovaná?“ „Cože? A do koho?“odpověděla Vendy a zadívala se znovu do talíře. Pak se zvedla a nechala si odnést jídlo do pokoje. „Omluvte mě.“ A odešla. „Tak tedy je zamilovaná.“řekla jakoby s otázkou Dana a otočila se na svou sestru. „Nejspíše, když jsem jí přečetla článek o tom že může být králem Nicolas de Raide. Ovšem ví to její komorná, ta ji přivedla zpět.“ „Zavolejte Vendinu komornou.“rozkázala Elen a otočila se na svou komornou. Elenina komorná odešla a za chvíli byla zpět se slovy: „Komorná Helena je u slečny Vendy. Přijde pokud ji omluvíte za chvíli, řeší co si vezme slečna Vendy na ples.“ „Aha, dobrá.“odpověděla baronka Elen.

Vendy jedla u svého stolu a prohlížela si fotky s účesy. Když dojedla odstrčila talíř a ukázala na jeden účes. Byl to francouzský cop. „Dobrá má paní a teď jestli mě omluvíte mě volala vaše babička.“ „Ano klidně běžte.“ Komorná odešla i s prázdným talířem a sešla po schodech dolů, pak ji už Vendy neslyšela, pustila si televizi a koukala zrovna na nějaký román, když skončil podívala se na hodiny. Bylo už půl čtvrté, což znamenalo že za hodinu a půl musí být už u hraběte na plese a není ještě ustrojená, zazvonila a začala se strojit. Její komorná přišla, ale vypadala nějak jinak. „Co je s tebou Heleno?“zeptala se hned a podívala se na svou služku. „Jsem vaše…“ „Tak co se stalo povídej a neprodlužuj to, co chtěla moje babička.“ „Chtěla vědět co s vámi je a povýšit mě na vaší chůvu. Budu dělat to co teď a prý radit co už stejně dělám a dostanu vyšší plat.“ „To je bezva“vykřikla Vendy a objala svoji chůvu. Pak ukázala na hodiny a začala se oblékat. Za půl hodiny přišel kadeřník a začal ji upravovat vlasy podle přání to trvalo další tři čtvrtě hodiny a už musela jet. Jeli kočárem s koňmi byl to tu zvyk že na plesy se jezdí pouze v kočáře. Jeli až za tři panství rovně pak zatočili jakoby k hradu na kopci jeli okolo dvou panství a u třetího zatočili na dvůr, tam je vítali sluhové a pomohli jim z kočáru, královna tu ještě není a rodina de Raide také ne. Čekali venku na královnu.

Ani ne za čtvrt hodiny přijeli Raideovi a za nimi hned královna. Vendy se rozzářila když je spatřila vystupovat a za nimi královnu. Šli dovnitř a najednou přijel nějaký mladík na černém hřebci. Major dóm oznámil příjezd prince Viliama II. Mladík vešel a podíval se kdo tu je zahlédl Vendy, která se zrovna bavila s Elizabeth de Raide. Blížil se k nim a najednou se mu do cesty postavil Nicolas de Raide. „Dobrý večer Viliame.“ „Dobrý večer Nicolasy, pustíš mě za svou sestrou nebo se tu budeme prát.“zeptal se rozhořčeně princ. „Nevím proč bych se s tebou pral, běž za ní pokud chceš, já tě chtěl jen pozdravit.“řekl Nicolas a Viliam popošel, pak ještě promluvil Nicolas: „Jo, četl jsi noviny?“ „Ano a je mi to úplně jedno, já králem být nemusím, jen když mi tvá sestra odpustí a budeme zase spolu.“ „No to nevím jestli ti odpustím.“řekla za jeho zády Elizabeth, která hned přišla jak spatřila svého bratra s Viliamem. Vendy si šla zatím sednout ke své rodině a dívala se po sále, byla pravda že mají hezčí a větší sál, ale to bylo jedno. Z jejího myšlení ji probral hlas Nicolase: „Smím požádat o tanec?“ Podívala se na něho, celý se potil a čekal na odpověď. „Ano, dovolíte maminko?“ „Ale jistě, běžte.“ Za ním čekali Viliam s Elizabeth. Nicolas nabídl Vendule rámě a šli za nimi, pak si našli místo na tanečním parketu a začali tančit valčík. Nebyla to Vendy kdo šlapal na nohy, ale byl to Nicolas, strašně se omlouval až mu Vendy poradila její fintu, kterou jí naučil sluha. Tančili rozhodně lépe než Elizabeth s Viliamem. Královna je sledovala a usmála se na Vendy která se na ni podívala, úsměv ji oplatila a koukala jinam. „Vy máte být králem?“zeptala se Vendy nejistě. „A vám by to vadilo?“ „Ano, tedy ne, já nevím.“ „Já se můžu vzdát trůnu…kvůli vám bych to udělal.“ Vendy se na něj usmála a dala mu letmý polibek na tvář. Usmál se a možná i zčervenal, ale to Vendy nepoznala protože udělali otočku a tančili v zákrytu. V tom přišel nějaký mladík a poprosil Nicolase jestli by mu Vendy nepůjčil. Nicolas strnul, ale musel přikývnout ze slušnosti a odešel. „Dobrý večer, smím poprosit o tanec? Můj otec je hostitel, jmenuji se hrabě Janek Martin Landvík.“ „Jistě já jsem baronka Vendula Dana Elen Parkrová.“ „Neobvyklé jméno.“ „Hm.“odpověděla Vendy a začali tančit valčík. Ale mladý pan hrabě nevydržel být zticha a začal znovu mluvit: „My se budeme stěhovat do velkoměsta do reality a ne na nějaký panství.“řekl pyšně jakoby výchlubně a to Vendy urazilo a hledala nějakou výmluvu aby se ho zbavila. „Promiňte musím na toaletu.“ „Doprovodím vás ke stolu.“řekl a nabídl ji rámě. Vendy ho přijala a zamířila ke svým nejdražším. „Děkuji.“ „Ohm prosím, omluvte mě.“řekl a zamířil k další mladé dívce, ta ho ale odmítla a tak zašel někam do houfu lidí. Vendy hledala svého prince nad prince, ale neviděla ho. V tom ji někdo za zády promluvil: „Jdete tančit?“ Ten hlas poznala a hned přikývla, až teď se otočila a viděla Nicolase jak ji nabízí s úsměvem rámě. Vendy jej přijala a odešli na parket kde se setkali s princem a baronkou, jakmile je spatřili přestali tančit a šli k nim. „Jdete s námi na chvíli ven?“zeptal se Nicolas a mrkl na Vendy. „Ano, že ano?“otočil se princ na Elizabeth, ta přikývla a už si to nesla čtveřice ke dveřím. Sluhové jim otevřeli, ale dveře tak zaskřípali že se tam všichni otočili. Královna se tam podívala a usmála se, ale vzápětí se zamračila. Čtveřice to zahlédla a šla zpátky do sálu sedli si ke stolu a začali si povídat. „Tak to se nám nepovedlo.“začal princ a otočil se na ty dveře. „To se opravdu nepovedlo, teď vypadáme jako blbci.“ „Kam se podělo slušný vychování, no tedy.“řekla s úsměvem Vendy a podívala se na ostatní. Všichni se začali smát, ale vyrušilo je slabé zakašlání. Ve čtveřici strnulo, byla to královna. Všichni čtyři vyskočili a poklonili se. „Kam jste chtěli jít, pánové a dámy?“ „Promiňte tetičko, mi se chtěli jen venku provětrat, ale pak nám došlo že je to bez hostitele nevhodné a vrátili jsme se zpět.“začal princ s výmluvou a podíval se na královnu s prosíkem v očích. „Dobrá tedy, tentokrát ti to odpustím, ale příště ne. Jedu na hrad, jedeš s námi princi Viliame?“ „Ano, omluvte mě a děkuji za krásný večer baronko Elizabeth. Uvidíme se na vašem plese baronko Vendulo. Barone Nicolasy.“řekl princ Viliam jako rozloučení a nabídl královně rámě, ta jej přijala a odešli ven.

„Jedeme Vendulo, královna odjela a tak se sluší odjet též, abychom hostitele nezdržovali.“řekla baronka Dana a odjeli domů.

Večer po příjezdu domů z plesu se šla Vendy umýt a lehnout si do postele. Zaznělo zaťukání. „Vstupte.“řekla Vendy a podívala se ke dveřím, v nich se objevila její maminka. „Tady máš zákusek, jablečné pyré se šlehačkou to máš ráda ne?“ „Jo to jo, děkuji mami.“ Dana podala své dceři zákusek a sedla si k ní na postel. „Dneska jsi měla perný den že?“ „Jo to teda měla, mami, vždyť jsi mi říkala že tu nejsou žádní baroni a hrabata mého věku a ono jich tu je až moc.“ „Jo to máš pravdu, ale já o žádném nevěděla. A líbilo se ti tam?“ „Ale jo, ale u nás to musí být hezčí a útulnější. A hlavně nebudu muset tancovat s každým klukem co tu bude jako to dělal ten mrňavý hrabě. Bereš?“ „Jo, stejně tě Nicolas nikomu moc dlouho nenechá, čekal u nás dokud tě hrabě nepřivedl a pak si tě zase odvedl. Co mělo znamenat ten brzký odchod, no?“povídala Dana bez zastavení, aby jí dcera neskočila do řeči. „No mami, ty jedeš jako lokomotiva, nestalo se ti něco?“zavtipkovala Vendy. „Neuhýbej od tématu, na to tě znám moc dlouho. No tak aspoň jak to bylo s tím odchodem, víš že to bylo neslušné.“upozornila jí Dana. „Promiň maminko, mi se chtěli jen venku provětrat, ale pak nám došlo že je to bez hostitele nevhodné a vrátili jsme se zpět.“použila Vendy princovu výmluvu. „Za týden přijede královna sem a tady se nic takového nebude opakovat, ano?“koukla přísně Dana na Vendy, ta přikývla a otočila se na polštáři. „Tak dobrou noc.“ „Dobrou mami.“ Dana se zvedla a odešla, ještě koukla na svou dceru a zavřela dveře. „Ach jo ta láska.“řekla a vešla do své ložnice.

Ráno bolela Vendy hlava a tak zůstala ležet. Chůva ji donesla snídani, Vendy ji snědla a znovu usnula vzbudila se půl hodiny před obědem. Hlava ji už nebolela a tak vstala, upravila se a šla se podívat dolů. „Baronko máme návštěvu Raideovi, rychle se pojďte převléknout jsou tu i na oběd.“ „Tak pojď, rychle. Je tu i …“ „Nicolas tu je právě že taky.“ „Tak děkuji.“

„Dobrý den. Vítám vás u nás.“ „Dobrý den, děkujeme.“odpověděla za celou rodinu Nicolasova babička. „Už je vám lépe?“ „Ano děkuji za optání.“ „Posaď se Vendy.“vybídla ji babička Elen. „Děkuji.“ „Máte ve stáji překvapení.“mrkla na Vendy nejmladší Elizabeth. „Opravdu?“zeptala se Vendy a koukla na babičku, ta přikývla a vybídla je: „Běžte se podívat.“ Zvedl se Nicolas s Elizabeth a Vendy a odešli směrem ke stájím. „Uf bez tebe tam byla nuda.“řekl Nicolas a podíval se s úsměvem na Vendy. „A já která tě tam bránila, že nechceš Vendy jenom abys dostal trůn, já jsem ocet.“ „Cože?“zeptala se Vendy a podívala se z jednoho na druhého. „Ty jsi nečetla noviny?“zeptal se jí Nicolas . „Ne já odrána spím.“odpověděla mu Vendy a tvářila se udiveně. „Napsali tam že si brácha s Vilem hledají chotě aby mohli být králové a hodili tam fotku jak jsme se chtěli jít projít. Vil má zaracha a zákaz vyjížděk.“ „Jak to víš, že má zaracha?“ „Píšeme si SMS.“ „Aha, a jak to je s těma novinami je na tom něčeho pravdy?“ „Ne.“vyštěkl hned Nicolas a dodal mírněji a láskyplně: „Nechci o tebe kvůli novinářům přijít.“ „Máš mobil?“zeptala se ho Vendy. „Ano mám, ty ho máš taky?“ „Jo, co si o mě myslíš, dej mi číslo.“ „Tak jo, ulož si 607 165 098, máš?“ „jo díky, já tě prozvoním.“ „S vámi zamilovanými to je teda nuda.“postěžovala si Elizabeth. „Cože?“vyskočilo z nich najednou. „Jdeme radši do těch stájí.“ „Jo to bude nejlepší.“řekla Elizabeth a rozešla se znovu. „Mohli bychom spolu na nákupy, co ty na to Eli?“zeptala se Vendy. „Jo to by bylo bezva. Ale teď zase zdvořile.“ „Baronko Elizabeth vy víte co je to za překvapení?“zeptala se Vendy. „Přivezli jsme vám toho hřebce co jste chtěla a můj bratr si za něj odveze toho vraníka.“ „Aha.“ „Dobrý den, jdete se podívat na koně?“ „A…“ „Paní baronko k obědu. Má paní máte jít k obědu.“běžela a křičela Vendina chůva. „Chtěli jsme.“

U oběda to bylo úplně jiné než obvykle, muselo se mlčet. Když dojedli přesunuli se do salonku a tam si dali kávu, mládeži přinesli kapucino. Začali se bavit o plesu, ale Vendy s Nicolasem nevnímali a pořád se na sebe dívali, takže neslyšeli vtipnou poznámku o nich od Elizabeth nejmladší. Všichni se na ně podívali, Vendy si toho všimla a hned se na ně podívala s otázkou v očích. Přestali je sledovat a bavili se dál. Vendy si zase začala všímat Nicolase a naznačila mu dveře. „Smím se na chvíli vzdálit? Kde máte prosím toalety?“ „Já vás tam dovedu, omluvte mě prosím.“zařídili si to a odešli. Vendy ho sice vedla, ale do svého pokoje, tam se políbili a Nicolas se podíval z okna. „Večer čekej návštěvu.“ Vendy se na něj podívala, políbila ho a odešli zpět do salonku. O trochu později návštěva odjela.


Ach ty zamilovaný


Do večeře zbyly ještě tři hodiny a tak si Vendy nechala osedlat svého nového koně. Napsala SMS Nicolasovi.

Jedu se projet na mýtinu se

studánkou na svém novém

koni, nechceš tam přijet?

Odeslala ji a šla se převléct do svých jezdeckých kalhot a vzala si jen tílko, byla ji sice vidět nezahojená rána, ale o ní přece Nicolas ví. Bylo venku moc velké vedro. Zavolala si chůvu a oznámila ji že jede pryč. „Mám jet s vámi?“zeptala se a podívala se na ni s otázkou. „Ne, když se nevrátím do večeře, tak mě jeďte hledat na mýtinu, já si udělám takovou vyjížďku. „Dobrá,můžu jít?“ „Ano.“ Sotva chůva odešla, zazvonil mobil. Nicolas odepsal:

Asi za čtvrt hodiny jsem tam.

Jedeš sama? Já ano.

Vendy se smála a po cestě ke stájím mu odepisovala SMS.

Jo, jedu sama. Jestli tam

nepřijedu jeď mi naproti,

nevím jestli mě ten hřebec

neshodí, právě vyjíždím.

Vendy nasedla, poděkovala a vyjela mezi ohradami. Hřebeček ji zkoušel, třeba že zatočil doleva,doprava, zpomalil nebo zrychlil. Po chvíli na rozcestí ji začal poslouchat. Do čtvrt hodiny přijela na mýtinu. Z druhé strany zrovna přiklusal Nicolas. Oba seskočili z koně , ty přivázali co nejrychleji a přitiskli se k sobě. „Nemohl jsem to bez tebe už vydržet.“řekl Nicolas. „Já taky.“odpověděla mu Vendy. „Miluju tě.“vyznal lásku Nicolas. „Já tebe taky.“řekla Vendy a byla šťastná, že on to řekl první. Po těchto slovech se dívali mlčky do očí až se začali líbat. Tiskli se u sebe asi minutu, pak se odtáhli a hladili se. Nicolas byl tak něžný. Vendy vstala a poprosila ho, aby se jeli projet. „Dobře, tvé přání mi je rozkazem.“s úsměvem a nasedl na koně. Vendy ale neodvázala svého a nasedla k němu, trochu ho to překvapilo, ale nic neříkal a jezdili po mýtině do kolečka. Vendy byla v sedmém nebi. Po deseti kolečkách sesedli a Vendy se podívala na mobil na hodiny. „Musím jet, za půl hodiny máme večeři.“řekla Vendy. „Kousek tě vyprovodím, ano?“podíval se na Vendy Nicolas. „To nemusíš, ale jestli chceš.“laškoval a s ním Vendy. „To si piš že chci a jak chci.“řekl s úsměvem Nicolas. Vjeli do lesa a bavili se o Nicolasovym plánu. „Večer tě prozvoním a ty vykoukneš z okna ven.“ „Dobře, ale nemůžeme na sebe křičet přes celý dvůr a přes barák nemůžu, to by bylo podezřelé. Jedině.“ „Co jedině?“ „Jedině bych musela sešplhat po laně.“ „Cože? Ty umíš šplhat po laně?“ „Ano, učili mě to ve škole při tělocviku.“ Vjeli na cestu a tam se rozdělili, Vendy zahnula doleva a Nicolas doprava. Rozloučili se a rozjeli se. Nicolas jenom klusem, ale Vendy to rozpálila do cvalu. V tom její kůň zakopl a ona spadla. Nicolas si toho všiml a ihned otočil svého koně. Vendy ležela nehybně na zemi. Nicolas seskočil z koně, chytil oba koně a sklonil se nad Vendulou. Naložil ji na svého koně, přitom si nasedl k ní a držel jejího koně. Jeli krokem, skoro mu spadla. Dovezl ji na dvůr ke stájím, tam ji hned od něj vzali stájníci a položili na lavičku u stájí. Jeden ze stájníku doběhl pro baronky, s nimi přiběhla i Vendina chůva. Byla z toho trochu mimo až omdlela. Takže tu měli dvě v bezvědomí. Helena se probudila a podívala se na Vendy. „Neměla jsem ji pustit, strašně se omlouvám.“ „To nic Heleno. Ona se probere.“řekla s klidem baronka Elen. Jak to dořekla Vendy se probrala a dívala se na všechny okolo sebe, když zahlédla ustaraného Nicolase vše ji došlo. Zahlédla i svou chůvu strašně bílou v obličeji. „Co se stalo? Já spadla z koně?“ „Ano, děláš tu poplach jako tvoje mamka za mlada.“řekla s úlevou babička Elen a otočila se na barona de Raide: „A ty její zachránce, chcete zůstat na večeři?“ „Rád bych, ale bohužel nemůžu musím domů, jsem rád že jsem pomohl, a teď když je baronka v pořádku jel bych domů.“ „Jistě, děkuji za záchranu.“ „Nemáte zač, tak příště. Paní baronko.“nasedl na koně a odjel po hlavní cestě domů.

Večeři přinesli pro Vendy do její postele. Snědla ji a zazvonil mobil. Přišla ji SMS.

Jak je ti? Tvůj kůň brkl a ty jsi

jela setrvačností dopředu.

Mám se tedy stavit večer?

Nebo nemám? Jak je ti?

Posílám pusu a pac.

Vendy se jí smála a zamyslela se. Z myšlení ji vyrušilo zaklepání. Přišla její babička Elen a sedla si k ní na postel. „Tak co? Jak ses setkala s baronem Nicolasem?“ „Nevím, pamatuji si jak jsem spadla a pak jenom jak jsem se probrala.“vymluvila se Vendy, tak aby ji babička nepoznala že lže. „aha a kde jsi spadla?“ „Někde na mýtině.“ „aha a baron tam jel jen tak okolo?“ „To už nevím, asi jel projet nového koně.“ „aha.“ „Asi už půjdu spát.“ „Dobře, dobrou noc.“ „Dobrou babi.“ Baronka Elen odešla a Vendy hned vyndala mobil a odepsala mladému baronovi:

Je mi už lépe. Stav se jestli

chceš, ale nevím jestli budu

moct šplhat. Miluji tě.

Dobrou noc.

Odložila mobil na noční stolek a zazvonila na svou chůvu. Ta přiběhla co nejrychleji. „Přejete si?“ „Pustíš mi prosím televizi?“ „Ale jistě. Co tam chcete pustit?“ „To je jedno.“ Zazvonil mobil, tentokrát volal. „Ahoj, musím slyšet tvůj hlas.“ „To já taky. Ohm můžeš jít Heleno, děkuji. No můžu mluvit, měla jsem tu chůvu. Jak se máš?“ „Jo tak ty se za mě stydíš?“ „Ne co blázníš, ale nechci být znovu v novinách.“ „Jo tak to ti nebude umožněno. Pokud semnou budeš chodit, tak si to nenechám pro sebe, jinak budu muset mít námluvy, a tam si vybrat svoji ženu.“ „Hm tak to bych se měla připravit na novináře.“ „Takže to znamená souhlas?“ „No to si ještě musím rozmyslet.“ „Miluji tě a ty to víš.“ „Já tebe taky miluji.“ „Takže to je souhlas?“ „Nenaléhej.“ „Já jenom že je tady venku zima.“ „Cože? Ty jsi tady?“ „No tak se koukni z okna.“ „Tak počkej vezmu si župan.“ „Tak ten zrovna nemusíš. Mohl bych tě vidět jenom v pyžamu.“ „Na to je trochu moc brzo ne?“ Vendy si oblékla župan a vykoukla ven, opravdu tam stál na koní s mobilem v ruce a koukal nahoru do okna. „Není ti zima?“křikla na něj Vendy a koukala dolů. „No abych řekl pravdu, je mi zima, není místo u tebe v posteli?“ „Ne to teda není.“ „Co se děje tam venku?“ozval se něčí hlas. Nicolas hned sedl na koně a zajel do zahrady. Vendy zalezla do pokoje a koukala přes závěs. Přišel tam stájník a koukal okolo, nic neviděl a tak odešel. Nicolas se znovu objevil a koukal nahoru. „Dej mi něco na památku.“řekl Nicolas. „Ale já nevím co, třeba růži?“ „Třeba. Házej.“ Tak mu Vendy hodila růži z vázy a on ji s ní zamával. Vendy mu zamávala a Nicolas odjel do lesa.


Druhý den ráno šla Vendy dolů a strašně jí bolela ruka. Zavolala si tedy chůvu. „Dobré ráno chůvo, mě strašně bolí ruka, to jsem na ni včera spadla?“ „Dobré ráno má paní, ano, pan baron vás vezl jako v bavlnce.“odpověděla chůva a poklonila se jí. „Aha a jak to ty víš, vždyť jsi omdlela.“ „Má paní, neprovokujte, prosím.“řekla chůva a odsunula jí židli od stolu, aby se mohla posadit. „Děkuji.“poděkovala Vendy a sedla si na židli. Za chvíli přišla její babička za ní teta a naposledy její maminka. Podávala se snídaně. „Tak co bolí tě něco jiného kromě ruky?“ „Ne, děkuji za optání.“ „Pozvali jsme barona Nicolase na oběd, nevadí ti to?“ „A proč by mělo, když mě přivezl domů.“ „A slíbili mu že si s ním zatančíš na našem plese.“ „To je samozřejmost.“ Bombardovali Vendy jednou otázkou za druhou. „Prý jedeš s baronkou Elizabeth na nákupy, s tou nejmladší. Je to pravda?“optá se Dana. „Ano, ale nevím kdy jedeme.“odpoví Vendy. „Nechceš sebou doprovod?“zeptá se Dana. „Ne jenom nosiče tašek.“odpoví znovu Vendy. „Celá ty Dano.“zasmějí se len s Margot. „Já vím taky to je moje dcera.“zasmála se s nimi i Dana. Všichni dojedli a Vendy měla hodinu slušného chování. Musí umět přivítat hosty. Brzy jí hodina uběhla a měla volno, šla se tedy podívat na své dva koně. Nejdříve přišla k ohradě klisen, Sunny day ji spatřila a přiběhla k ní. Vendy jí pohladila a dala jí mrkev. Chvíli se s ní mazlila, ale pak šla za hřebci. Její tam dováděl psí kusy a nechtěl k ní přijít. Hned co ukázala mrkev přiběhli k ní všichni. Tak dala všem a šla dál. „Dnes jdete pěšky baronko?“ Vendy se otočila a uviděla vrchního stájníka jak vede jedno hříbě. „Nejste trochu nesmělí?“zeptá se dotčeně Vendy. „No možná trochu, ano jsem, no a co má být. Takový jsem byl i k vaší tetě a matce.“ „Aha, můžu?“zeptala se Vendy a koukla se na hříbě. „Ale jistě a prosím nezmrzačit.“ „Kam ho mám odvést?“ „Jen tak na procházku, potřebuje si odvyknout na mámu.“ „Dobře.“ Vendy vzala hříbě a šla s ním mezi ohradami. Šli spolu okolo hříbat a hříbě se na ně koukalo. „Vidíš, tady brzy budeš s nimi skotačit, když nebudeš s maminkou.“ Hříbě se na ní podívalo jako by jí chápalo. Vendy si ten okamžik zapamatovala a rozběhla se s hříbátkem okolo ohrad zpět ke stájím. Hříbě poslušně klusalo vedle ní. „Tak co bude chtít od mámy?“zeptal se hlavní stájník. „Ano, sám mi to slíbil.“odpověděla s úsměvem Vendy. „A teď běžte, sháněla vás tu vaše chůva.“ „Děkuji a nashledanou.“ Vendy se rozešla k domu.

Zasnoubení


„Musíte se převléknout, prý s ním přijede královna.“vydechla udýchaná chůva. „Cože?“Vendy okamžitě vzala mobil a měla tam nepřijatou zprávu.

Dobré ráno. Jak ses vyspala.

Přijede semnou královna.

Chce abych se oženil.

Pac a pusu posílá zachránce.

„Cože?“vydechne Vendy. „Co se děje baronko?“zeptá se hned Helen starostlivě. „On se má ženit a veze sebou královnu aby mě předvedl? Chápu to dobře?“podívala se Vendy s otevřenou pusou na Helen. „To nevím baronko.“odpověděla jí Helen a začala chystat oblečení. „Co si mám vzít na sebe?“zeptala se Vendy a v jejím hlase zněla hysterie. „Já vám něco připravím.“odpověděla jí Helen, opět. „Děkuji, omluvíš mě?“zeptala se ještě Vendy a vzala do ruky mobil. „Ale jistě.“přikývne Helen.Vendy vytočila jeho číslo. „Ahoj.“zaznělo z druhé strany, ale Nicolas to nebyl. „Elizabeth?“zeptala se Vendy nejistě. „Jo, Nicolas tady není a tak si čtu“ „No tak díky, ještě že se do toho neukládají hovory.“ „Cože, vy si i voláte?“ „No a.“ „Já s Viliamem nemůžu.“ „A proč?“ „Protože má princovský povinnosti.“ „Ale tvůj brácha není princ.“ „Ne, to tedy není, ale má na starosti celý naše panství. Je jediný chlap u nás v rodině.“ „My nemáme žádného muže v rodině a taky žijeme.“ „No jo no, to bych asi nemohla.“ „Hele kdy pojedeme na ten nákup?“ „No vidíš já nevím, máš čas dnes odpoledne?“ „Pokud tvůj brácha nic nevymyslí, tak ano.“ „Tak já mu to řeknu, hele on už přišel.“ „Co děláš s mim mobilem?“ozvalo se v telefonu. „Volá ti Vendy.“ „Dej mi jí.“zazněl příjemnější hlas. „Jo tak ahoj odpoledne.“ „Jo, ahoj.“rozloučili se a hned zazněl Nicolasův hlas: „Ahoj. Ségra vypadni.“ „Ale na sourozence se musí opatrně.“řekla Vendy a koutky jí cukali ke smíchu. „Ani ahoj mi neřekneš?“změní téma Nicolas. „Ne, protože k nám přivezeš královnu a já…“ „To nebyl můj nápad. To královna sama.“skočí Vendy do řeči Nicolas. „Cože?“ „No, ona říkala, že se mám oženit a ty že se jí líbíš. Princ se vzdal trůnu a královna mě chce, jinak se bude muset vzdát taky. Moje drahá sestřička do toho prince natlačila.“ „Já jí zaškrtím, já a královna. Koho to napadlo?“zeptala se Vendy. „Mě.“ „Cože?“ „No, já tě miluji a pokud se musím oženit, tak jedině s tebou.“ „To bylo vyznání lásky?“ „To jsem učinil už předtím tohle bylo potvrzení.“ „Ty jeden …“Vendy přemýšlela jak ho nazvat. „Co?“vyzvídal Nicolas. „Králíčku.“ „Cože?“ „Jo zatím jsi malí králíček.“dosvědčila mu Vendy. „Tím pádem i ty.“ „Ne já neusiluji o trůn. Já se mu radši vzdálím.“ „To bys mi udělala?“ „No nevím.“ „Baronko měla byste se už převléknout.“oznámila chůva, která celý hovor slyšela. „Jo tak ahoj za půl hodiny.“ „Asi to bez tebe nevydržím.“ „Nedělej se.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“

„Ten paušál bude drahý.“prohodila chůva, která pomáhala baronce do šatů. „To bude. Ty jsi poslouchala?“zeptala se Vendy. „Promiňte.“omluví se Helen, ale ten rozhovor nešlo neslyšet a to Vendy věděla. „Ne to nevadí.“ „Myslím že byste mohla být královna.“usměje se na ní Helen. „Ale já se neumím chovat jako královna.“ „To by se dalo naučit nemyslíte?“ „Ale já nevím jestli chci být…“ „To byste, ale měla vědět.“ „Já vím.“přiznala si Vendy.

Vendy byla ustrojená a připravená, sešla dolů do salonku, byla tam už její babička, teta a mamka. Čekali na příjezd návštěvy. Vendy byla bledá a přemýšlela. „Co ti je zlatíčko?“optala se Dana. „Co?“zeptala se Vendy, protože nevnímala. „Co ti je?“zopakovala Dana. „Ale jenom přemýšlím.“ Vendy vypila trochu červeného vína pro barvu a sedla si vedle své mamky. „Je tu královna a baron de Raide.“ohlásí major dóm. „Ať vstoupí.“řekla babička a vstala. Vstali všichni v salonku a čekali až přijde královna s baronem. „Vítám vás u nás.“řekla baronka Elen a všichni se uklonili. „Děkuji vám, jsem ráda, že jste nás přijali.“ „To je samozřejmost.“řekla teta a nabídla královně a baronovi židli. Královna s baronem se usadili. „Vy asi víte, že můj synovec princ Viliam II. se vzdal trůnu a další možný dědic trůnu je tady baron Nicolas de Raide. Může být králem jedině tehdy když se ožení.“spustila královna a dívala se přitom na ženy Parkrovi. Baron Nicolas se díval na Vendy, ale ta nevěděla co má dělat a tak koukala z jednoho člověka na druhého. Královna strčila do mladého barona a on zvedl oči a spustil: „Do měsíce si musím sehnat choť. A já si vybral.“ Vendy strnula. „…Vaší baronku Vendulu Danu Elen Parkrovou.“ Vendy se na něj podívala zamilovanýma očima a cítila jak se červená a je jí horko. Baronka Dana se podívala na svou dceru a pak na mladého barona, potom se podívala na královnu. „Nejsou na to ještě mladí?“zeptala se Dana a shlédla všechny v salonku. „Bohužel ministři si to nemyslí a já už ty dva roky do jejich dospělosti nevydržím.“ „Ale já nemůžu být královna.“vylezlo z Vendy ani si toho nevšimla. „A pročpak bys nemohla být královna?“zeptala se pravá královna a podívala se na Vendy. „Protože se neumím chovat, neznám zdejší lidi, nevím co královna musí dělat, ale Nicolase miluji.“ „Vždyť se neznáte.“řekla Margot a podívala se na ty dva zamilovaný. „Známe. Vždycky jsme se sešli i včera, když spadla jsme se zrovna loučili.“prozradil mladý baron a díval se do země. „To mi něco připomíná.“řekla královna a podebrala baronovu hlavu a zvedla jí. „Takhle jsme se scházeli s Ludvíkem a nejen mi jsme se takhle scházeli, že?“podívala se královna na Danu s Margot a usmívala se. „Omluvte mě, potřebuji na toaletu.“řekla Vendy a odešla, této situace využil Nicolas zeptal se Dany: „Baronko Dano, smím požádat vaši dceru baronku Vendulu o ruku?“ „No čekala jsem že to bude až za dva nebo tři roky, ale smíš. Běda jestli jí ublížíš, nechci aby dopadla jako já.“sotva to dořekla, Vendy se vrátila se slovy: „Oběd je připraven.“ Všichni se zvedli a přesunuli se do jídelny. Byl tam jiný stůl než u kterého jedli. Měl tvar obdélníku a po nejdelších stranách tři židle. Vendy usadili doprostřed po její levici posadili Nicolase a po její pravici její matku. Naproti Nicolase seděla královna. Po královniny levici seděla baronka Elen a naproti baronce Daně baronka Margot. Nejdříve jim přinesli misky s vodou na umytí rukou. Potom přinesli polévku. Vendy s Nicolasem neměli chuť k jídlu. Koukali na sebe a nevěděli co dřív. Přinesli jim hlavní jídlo. Vendy ho sice snědla, ale přehrabovala se v něm. Dojedli hlavní jídlo a přišel na řadu moučník. Byl lehký tvarohový dort, každý dostal kousek. Jakmile dojedli šli se projít do zahrady. Královna chtěla vidět stáje. „Dobrý den královno.“řekl hlavní stájník a poklonil se jí. „Dobrý den.“ „Chcete se svést královno?“ „Ó, já ne, ale tady děti by se určitě chtěli projet, tak běžte.“řekla královna a stájník odešel do stájí. „Opravdu můžeme?“zeptal se Nicolas a šáhl si do kapsy, královna to viděla a přikývla: „Ale jistě, běžte.“řekla královna a ukázala na dva již připravené koně. Jeden měl dámské sedlo a druhý normální anglické.

Vendy vyskočila na toho s dámským sedlem a upravila si šaty. „Tak co, jedete pane barone?“řekla Vendy s úsměvem, už se jí vrátila barva. „Jedeme.“řekl a nasedl na koně připraveného pro něj. Rozjeli se po hlavní cestě. „Kam jedeme?“ „Chtěla jsi vidět a znát lidi, tak jedeme.“ „Já tě nechápu, přivedeš k nám královnu, která ví že si mě chceš vzít a chce abych byla královnou. Co když nechci být královnou?“ „Tak bych se vzdal trůnu.“ „Hele támhle je nějaký rybník.“ „Tak jedeme k němu.“řekl Nicolas a zatočil doprava. Vendy ho následovala, teď si připadala jako jeho choť. Nicolas to taky pocítil a využil toho. Nicolas seskočil z koně a uvázal ho k bříze co byla vedle rybníku a přispěchal Vendy na pomoc seskočit z koně. Vendy ale nechtěla seskočit z koně a odmítla jeho pomoc. Nicolas si klekl vedle jejího koně. Vendy se na něj podívala a pochopila o co mu jde. Seskočila z koně a stoupla si před něj. Nicolas ani nestačil říct „vezmeš si mě“ a Vendy mu řekla: „Ano,vezmu si tě i když budu muset být královnou.“ Nicolas se postavil a navlékl Vendy na ruku prsten, měl velký křišťálový kamínek a zevnitř bylo vyryto DE RAIDE. Vendy si ho prohlédla a skočila Nicolasovi kolem krku. Ten ji chytil a přitiskl k sobě. „Jsi to nejlepší co mě kdy potkalo. Udělala jsi ze mě toho nejšťastnějšího muže.“pošeptal ji do ucha Nicolas. Vendy to vstřebala a uvědomila si, že ji to ještě nikdo neřekl. Dala Nicolasovi pusu, ale ne obyčejnou letmou, dala mu pořádnou francouzskou pusu. Nicolas jí hned vrátil a povalil do trávy. Bylo teplé počasí a sluníčko pražilo strašně moc. V tom se v loďce u břehu něco hýblo. „Nicolasy támhle v loďce někdo je.“ „Cože? To by mi ještě sházelo.“ „Jak to myslíš?“ „Chceš být v novinách? Ještě před tím než to řekneš doma?“ „Tak ty se za mě stydíš? To jsi mě neměl žádat o ruku.“Nicolas tohle nechtěl, ale Vendy vstala a nasedla na koně. „Tak jedeš taky? Nebo budeš tady dělat pózu?“ „Takhle tě neznám.“řekl Nicolas a podíval se na zem. Viděl jenom jak kopyta jejího koně odklusali, ale odklusali k vodě. Podíval se kam klusala a zastavila u té loďky. Seskočila z koně a vytáhla z ní fotografa, sebrala mu fotoaparát. Nicolas tam zatím doběhl a jednu mu vrazil. Vendy se na něj podívala. „Kvůli němu jsme se poprvé hádali.“řekl jako výmluvu a pomohl Vendy do sedla, pak si vzal od fotografa vizitku a běžel ke svému koni. Za okamžik oba ujížděli zpět k Vendinu domovu.

„Co se stalo?“ptala se královna když se Vendy s Nicolasem přiřítili cvalem na dvůr. „Vyfotili nás jak…“Nicolas nemohl popadnout dech a tak to Vendy vzala za něj. „Vyfotili nás když mě Nicolas žádal o ruku.“udýchaná Vendy s fotoaparátem v ruce se pomalu soukala z koně dolů, byli oba vyčerpáni a tak jim sluhové pomohli na lavičku do zahrady. „No a, jeho fotoaparát máte tak co.“řekla teta a dívala se upřeně na Vendy. „Nicolas ho uhodil.“ „Cože? To je neslýchané Nicolasi de Raide vy jste se zbláznil. Víte aspoň kdo to byl?“ „Ano, tady je jeho vizitka.“ „Co teď s tím,jestli to bude v novinách lid tě nezvolí za krále.“řekla ducha nepřítomná královna. „Pozveme ho na ples, kde se oficiálně řekne o vašem zasnoubení.“řekla baronka Elen a ukázala na Vendinu ruku, tam se leskl stříbrný prstýnek s kamínkem. „Jo tak vy jste to stihli, než vás vyrušil?“řekla Dana a koukla na svou dceru. Vendy se jen podívala na svou ruku a pak na Nicolase, ten se jen usmál.

Když si vydechli, královna jim nabídla: „Nechcete být do soboty u nás na hradě?“ „Koukla jsem na Nicolase a pak na ostatní. Nicolas nevěděl pokrčil jen rameny. Ostatní nás jen sledovali a nedali znát co si myslí. „My si to ještě rozmyslíme, děkujeme za nabídku. Vždyť doma o tom nic nevědí.“zachránil situaci Nicolas a podíval se na Vendy. Vendy s Nicolasem vstali a omluvili se. „Omluvte nás prosím, my si to jdeme promyslet.“řekla Vendy a Nicolas ji nabídl rámě, Vendy ho přijala a odešli do zahrady. „Moc jim to sluší.“prohodila královna a napila se čaje. „Ano, zatím ano, ale aby ta holka nedopadla jako já.“řekla smutná baronka Dana a prohlídla si ruku, kde ještě nedávno byl prsten skoro stejný, ale menší.

„Promiň.“řekl Nicolas jen co byli za rohem. „Ne ty promiň. Byla jsem rozčílená.“ „Už jsme jako manželé.“zasmál se Nicolas. „No vždyť budeme, pokud si to nerozmyslíš a pokud jsi to u rybníka nemyslel vážně.“řekla a podívala se na něj. „Miluji tě, pořád stejně jako před projížďkou.“ Nicolas zastavil a podíval se Vendule do očí. Ta zamrkala a dívala se mu do očí. Nicolas ji pohladil po tváři. Vendy chytla jeho ruku a dala mu na ní pusu. Nicolas jí přejel druhou rukou po vlasech. Vendy mu dala druhou pusu na ruku a zvedla svou levou ruku. „Je rodinný že?“ „Ano je. U nás doma o mém zasnoubení ví jen má babička, která mi ho dala.“ „Už nemluv.“řekla Vendy něžně a přitom ho pohladila po tváři, přejela po vlasech dozadu a přitáhla si ho. Nicolas udělal to samé. Jejich rty se dotkli, pomalu se začali dotýkat i jazykem, ale v tom někdo zakašlal. Vendy se otočila a uviděla hlavního stájníka. „Promiňte že vás otravuji, ale uteklo mi sem hříbě, ještě jednou promiňte.“ „To nic.“řekl s klidem Nicolas a chytl Vendy za ruku. „Které vám uteklo hříbě?“zeptala se Vendy se zájmem. „To, s kterým jste byla na procházce, uteklo nám od matky, to jsem ještě nezažil.“ „Pomůžeme vám ho najít, že Nicolasi?“ „Ale jistě.“ Všichni se rozeběhli po zahradě. Nikde nebylo a tak se šli podívat jinam. „Už vím kde by mohlo být.“vylezlo z Vendy a zamířila k ohradám. Nicolas ji následoval. Šli mezi ohradami jako Vendy s hříbětem a už ho viděla. Hříbě bylo zaklíněné v prknech u ohrady s hříbaty. Vendy ho vyprostila a Nicolas to malé stvoření vzal do náručí. To malé stvoření mělo dost velkou váhu, ale Nicolas se ani neprolomil. Vendy mu pomohla a držela hříbátku hlavu, ale jen jednou rukou, protože druhou si musela držet šaty. „Můžu ti říkat Niku?“zeptala se Vendy a podívala se na Nicolase. Nicolas se usmál, sklonil se k ní a pošeptal jí: „Můžeš mi říkat jak chceš, ale není lepší Nicolas?“ „No já něco vymyslím manžílku.“ Tomu se zasmáli oba a pohladili hříbě, které jim usnulo v náručí, protože bylo vysílené z toho, jak se snažilo dostat z těch prken pryč. To jim už šel naproti stájník a vzal si od nich hříbě. „Kde bylo?“zeptal se a podíval se na snoubence. „Tam kde jsme byli na procházce, ale zasekl se tam ve dřevě.“řekla s úsměvem Vendy a přitulila se k Nicolasovi. „Děkuji a promiňte, že jsem vás vyrušil.“řekl stájník a koukl se Vendy na ruku a dodal: „Smím vám poblahopřát?“ „Děkujeme.“řekl Nicolas a vzal do náruče Vendy. „Nech toho, pust mě prosím na zem.“prosila Vendy. „A to si piš že tě nepustím. Slib mi věrnost a upřímnost.“ „To si myslíš, já ti to slíbím a ty mi zahneš.“řekla s úsměvem Vendy a podívala se Nicolasovi do očí. „Hele neprovokuj.“ „S tím novinářem je to zařízené.“ Tentokrát ji Nicolas pustil i bez prosíku, protože před nimi stáli všichni co byli v salónku. Vendy se postavila a upravila se. Nicolas se taky upravil a chytil Vendy za ruku. „Nicolasi, tak jak jste se domluvili?“ A je to tady, oni se v tom shánění po hříběti zapomněli domluvit. „No mi ještě nevíme, viď?“ „No mi jsme mysleli, když tak déle. Ne hned dnes, viď?“oba dva se klepali a nevěděli co říct, královninu nabídku nechtějí odmítnout. Najednou přijelo auto, limuzína s nápisem DE RAIDE. Vystoupila nejmladší Elizabeth a princ Viliam. Jakmile zahlédli královnu poklonili se a podívali se na Nicolase a Vendy. „Dobrý den královno. Já myslela že jedeme na nákupy baronko Vendy.“ „ó, tak to nebudu zdržovat, můžete jet i ty Nicolasi a ty Viliame máš ukončení domácího vězení. Jeďte děti.“řekla královna s úsměvem a zamávala jim. Vendy ale neměla peníze, ale to už přiběhla její chůva, uklonila se a podala Vendy její kabelku a pošeptala jí: „Máte tam svou kreditní kartu a její pin kód.“mrkla na ní a odešla zpět do domu. Mládež se rozloučila a nasedli do auta, odjeli směrem k hradu.

„Vy jste zasnoubeni?“všimla si prstýnku Elizabeth a otočila se na Viliama. „Na mě nekoukej, kdybys svolila a byla bys klidně královnou mohli bychom být zasnoubeni mi.“ „Takže ty jsi o tom věděl?“ „No, od dneška, od rána.“ „Královna na mě tlačila.“přiznal se Nicolas. „Takže ty jsi se nechtěl zasnoubit jo?“zeptala se ho Vendy a trochu se bála, že řekne ano. „Ne takhle rychle, ale zatím si nestěžuji.“udělal si srandu baron a podíval se na svou snoubenku, ta mu zákeřně rozepnula sako a začala ho lechtat. Začali se smát všichni. Vendy nechala svého snoubence a on ji za to přitiskl k sobě a dal ji pusu do vlasů. „Johny? Máš tu prosím sekt?“zeptala se Elizabeth. „Promiňte, ale mám zákaz vám od minule podávat alkohol.“odpověděl řidič. „Ale mi máme co oslavovat, smím to říct?“zeptala se Elizabeth snoubenců. „Johny mu ano. Ten nic neprozradil novinářům.“souhlasil Nicolas. „Dobře.“souhlasila Vendy. „Můj milí bráška se zasnoubil s baronkou Vendy.“prozradila Elizabeth. „Tak to blahopřeji.“ Jen to dořekl vyjelo z boku auta čtyři skleničky plné sektu. „Děkujeme.“řekl Viliam a zatáhl černé okno mezi řidičem a nimi.

Vystoupili u velkého nákupního centra a rozdělili se na dvě skupiny. Na dámy a pány. Nešli spolu jako páry,protože je tu moc novinářů a Vendy by mohl ten prstýnek spadnout nebo by ho zahlédli, takhle nebudou vědět s kým je zasnoubená. Když pánové odešli, dámy si začali plánovat kam půjdou. „Prý tu mají i svatební šaty.“ „Co? Není na to moc brzy?“ „No do měsíce se musí můj brácha oženit nebo nemůže být králem.“ „Měsíc, no vidíš to mi vypadlo z hlavy a zapomněla jsem na to.“ „Ticho, ať tě nikdo neslyší. Tak jdeme na nákupy. Jdeš?“ „Jo, jdeme do plesových šatů?“ „Jo můžeme tam zajít.“řekla Elizabeth a zašli do centra. Sotva přišli k plesovým šatům neodvážila tam ani jedna vejít. Byli tam kluci a koukali na šaty pro dámy. „Myslíš že tohle jí bude?“ptal se Viliam a koukl na Nicolase. „Já nevím, neměli bychom se jich zeptat?“odpověděl s klidem Nicolas a podíval se ke dveřím. Viliam hned pochopil co myslel Nicolas a ukázal na ně ať jdou k nim. Dámy tedy vstoupili dovnitř a hned se jim věnovali prodavačky, ani k pánům dojít nedokázali a koukali po šatech na sobotní večer. „Tyto jsou hezké,ale ta cena, ani nevím kolik mám peněz.“stěžovala si Vendy. Nicolas to za ní slyšel a šepotem ji vybídl: „Tak je zkus a uvidíš.“ Vendy se otočila a už mu málem skočila kolem krku. „Smím si je vyzkoušet?“obrátila se k prodavačce. „Ale jistě baronko. Támhle je kabinka.“ Prodavačka ji odvedla do kabinky a podala ji šaty. „Nechceš se jít podívat jak vypadá?“zeptal se Viliam a smál se. „Co blbneš, ještě tě někdo pozná.“řekl se zlobou Nicolas a vzal si na zkoušení společenský oblek i s košilí a kravatou. Vešel do kabinky vedle Vendy a zeptal se: „Sednou ti?“ „Nicolasi?“ „Jo?“ „Sednou, ale asi na ně nemám.“ „Kolik stojí?“ „Pět tisíc.“ „Hm na tady je máš.“ „Co?“Nicolas vešel vedle do kabinky, ale tak aby je nikdo neviděl. Podal jí peníze a zašeptal: „Jsou dárek k zásnubám.“ „Děkuji ti,můj milí.“ „Tak to je ta nová přezdívka?“ „To ještě nevím.“dělala si z něho srandu. Nicolas jí zapnul zip na zádech a šel do své kabinky. Vyšli oba dva najednou a náramně k sobě ladili. Oba si své kostýmy koupili a čekali na ty dva. Ty si šli vyzkoušet zase své kostýmy, koupili si je a zase se rozešli na dvě skupiny. Dámy sešli dolů do prvního patra na spodní prádlo, tam ale kluci jít nechtěli a tak šli kam chtěli oni. Vešli do zlatnictví, teď věděli jakou barvu šatů, mají jejich dívky a tak jim k tomu koupili náhrdelník, náramek a náušnice. Mezitím si dámy koupili spodní prádlo a pánům pro srandu koupili moderní spodní prádlo, nechali si ho zabalit a odešli si do zlatnictví vybrat nějaké dárky. Vendy koupila babičce, tetě a mamince náhrdelníky s náramky a náušnicemi. Nicolasovi koupila prsten z pravého stříbra. Elizabeth koupila to samé, akorát ten prsten měl jiný znak.

Koupili ještě pár drobností a sešli se u auta, samozřejmě tam byli první kluci.

V autě si dali dárky a nastala chvíle překvapení. Elizabeth s Vendy si dali signál a vyndali dárky. Měli krabičky zabalenou v červeným obalu a přetáhnutou zlatou stuhou na které byli navlečené prstýnky. Rozbalili to a nemohli se přestat smát. „Myslíš že mi to bude?“zeptal se Nicolas se smíchem. „No v to doufám.“odpověděla mu Vendy. „Nevím jak si to mám vybavit.“řekl ještě Nicolas a podíval se na Vendy. „Tak se ani nesnaž.“řekla s úsměvem Vendy a strčila do něj. „I přesto ti děkuji.“usmál se Nicolas a zakončil rozhovor pusou. „Kdy máte vy hrdličky svatbu?“zeptala se Elizabeth. „Jo, kdy je svatba, snoubenče?“zeptala se Vendy. „Já nevím proboha, doma ani mamka neví, že jsem zasnoubený.“ „Kde mám zastavit nejdříve?“zeptal se řidič a zastavil. „No kde? Tak u tebe Vendy?“ptala se Elizabeth. „Jo tak u nás.“řekla Vendy a vykoukla z okna. Byli u toho rybníčku, kde Nicolas uhodil toho novináře. „Musím tě představit našim.“řekl Nicolas a podíval se na Vendy. „Jo a jak s tou nabídkou od královny?“zeptala se zase Vendy a podívala se do Nicolasovích očích. Jejich pohledy se střetli. Elizabeth s Viliamem si tam něco šeptali. Auto zastavilo a otevřeli se dveře. Vendy se v autě rozloučila a vystoupila. Vystoupil i Nicolas a dohonil Vendy, která ho neviděla. „Máme jet bez vás pane?“zeptal se řidič a podíval se na Nicolase. „Chvilku počkejte. Vendy jak tedy s tou návštěvou u královny a u našich?“koukl se na Vendy a čekal na odpověď. „Chceš jet na ten hrad? Já klidně pojedu a k vašim to je samozřejmost.“ „Měli bychom tu nabídku přijmout, aspoň na jeden den.“ „Dobře, když tak mi zavolej.“ „Dobře, ahoj.“ „Ahoj.“ Dali si letmí polibek a rozdělili se. Limuzína odjela a Vendy si nechala své tašky donést do svého pokoje. Každému donesla dárek. Všem se náhrdelníky líbili, protože v té barvě šaty měli. Vendy dala dárek i své chůvě. Koupila jí letní šaty s náhrdelníkem. Než to všechno rozdala uběhla půl hodina. Zazvonil jí mobil. „Ahoj miláčku.“zaznělo na druhém konci. „Ahoj Nicolasi.“ „Hele mám prosbu, nepřijela bys s tvojí rodinou k nám na pozdní večeři?“ „Jo tak já se zeptám a brnknu ti.“ „To není třeba já jsem u vás, kde jsi?“ „Ve svém pokoji, proč?“ „Tak z něho vykoukni oknem.“ „Ty jsi tady? Nicolasi!“vykřikla Vendy a zamávala dolů. Nicolas tam stál s růží v ruce. „Hned jdu dolů počkej tam.“ „Pokud mě někdo nevyhodí.“ „To si k tobě nikdo nedovolí.“řekla Vendy a běžela dolů na schodech potkala svou chůvu, která jí šla oznámit, že přijel baron Nicolas de Raide. Vendy jí poděkovala a běžela dál do zahrady Nicolas roztáhl ruce a přivítal ji objetím. „Ale děti vždyť jste byli před půl hodinou spolu.“přišla tam baronka Elen a podívala se na snoubence. „Dobrý den baronko.“ „Dobrý Nicolasi, mohu ti tak říkat?“ „Ale jistě baronko.“souhlasil Nicolas a rovnou se zeptal: „Prosím vás, přišli byste k nám na pozdní večeři?“ „Ale jistě. Přijdeme určitě viď Vendy.“souhlasila Elen. „Já budu muset přijít, babi.“ Nicolas se na ní zkoumavě podíval a začal se smát. Odešli dovnitř. Posadili se v salonku a Nicolas si Vendy k sobě přitáhl. „A jak jste chodili v nákupním centru?“zeptala se teta a podívala se na dva snoubence. „Rozděleni na kluky a holky.“řekl s klidem Nicolas. „Tak to jo já myslela…“ „Teto, mi nejsme blbý a nechceme rozruch.“řekla Vendy a podívala se na tetu jako by ji nechápala. „Ten novinář zítra přijede aby mohl napsat že jsi zasnoubená, ale nenapíše s kým. Prý ho bolí nos.“řekla Dana a podívala se na svou sestru a zakroutila hlavou. Margot přikývla a už se k tomu nevracela.

Vendy se šla převléknout a Nicolas se šel podívat do stájí na koně. Vendy si oblékla večerní černé šaty se šátkem přes ruce, vzala si k nim černé boty na podpatku. Chůva jí načesala vlasy do drdolu. Vendy si nechala zapnout náhrdelník a náramek. Srovnala si svůj zásnubní prsten a usmála se do zrcadla. „Tak co chůvo vypadám dobře?“ „Ano, má paní, vypadáte náramně krásně.“ „Děkuji chůvo. Já to nedokážu, když jsem tam jela poprvé chtěla jsem ulovit Nicolase a teď, když tam jedu jako jeho snoubenka…Já nemůžu.“ „To jste říkala i s tím že budete královna a vidíte, až se vezmete budete mít korunovaci.“ „Toho se bojím.“ Když vyšli ven byla tam limuzína a za ní připraveno auto s přívěs na koně a v něm Nicolasovův vraník a Vendin vraník. Vendy nastoupila a byla tam předposlední, poslední byla její maminka. Vyjeli směrem panství DE RAIDE.

Přivítali je s otevřenou náručí. Major dóm pomohl dámám z auta a Nicolas nabídl Vendy rámě. Vendy ho přijala a vystoupili spolu schody. Ve vnitř jí ukázal přízemí a zavedl celou návštěvu do salonku. Tam čekali všechny tři Elizabethy. Nejmladší Elizabeth byla nervózní a svírala si levou ruku. Vendy si toho všimla a nenápadně ji strčila loktem. Elizabeth na ni mrkla a roztáhla za zády ruku, měla tam prsten. Vendy se usmála a mrkla na ní.

„Večeře je na stole panstvo.“ Byla to slavnostní večeře. Elizabeth nedošlo že bude vidět její prstýnek a normálně jedla. „Elizabeth, nechceš se nám s něčím pochlubit?“zeptala se její babička a ukázala na její ruku. „No sestřičko že bych Viliama rozhoupal?“zeptal se se zájmem Nicolas a podíval se přitom na Vendy a usmál se na ní. „Jo rozhoupal jsi ho i k trůnu chce být zase králem. Je to venku tak mě omluvte prosím.“řekla trošku naštvaně a odešla do svého pokoje. „Elizabeth!“okřikla ji její matka. „Nechte ji jít.“zastala se jí Elen a uklidnila atmosféru. „Tak to budou veliké výdaje.“řekla poklesle Nicolasova babička a podívala se na něj. Ten přikývl a mávl rukou. „Nevadí já na to mám a ať to klidně slyší celý svět já si Vendy vezmu a sestřička si vezme Viliama, když ho miluje. Viliam je princ a má větší právo na trůn než já.“řekl Nicolas vstal od stolu nabídl Vendy rámě a odešli. „Vím že jsem mu řekla že se k sobě hodí, ale nemyslela jsem to do slova. Nemusí se ženit tak mladý, že?“bála se o Nicolase jeho matka.

3. část



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Baronka Vendy a její příhody - 2. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!