Blázínku... • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh je o dívce, která žije v malé vesnici jménem Konoha. Zamiluje se do jednoho chlapce, ale ten po nějaké době vesnici opustí a dívka se s tím jen těžko vyrovnáná. Naštěstí má jednoho velice dobrého přítele, který slibíl, že se o ni postará a rozhodl se přivést toho chlapce zpět. Bohužel se mu to nepodaří. Chlapce zabili ninjove z Konohy, protože se dal k Orochimarovi a tím představoval pro Konohu hrozbu. Tahle událost hluboce zasáhla dívku, která ho milovala z celého srdce a ona už nikdy nebyla stejná. Zbláznila se. Propadla šílenství a otevřela si svůj vlastní svět, ve kterém žije jen ze svých tajných snů a přání. Lidé se jí vyhýbají a bojí se jí.
Povídka je inspirovaná seriálem Naruto. Budu vděčná za každý koment ;)

10.02.2011 (11:00) • AoiMe • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1068×

Jak lehké je propadnout šílenství, když ztratíte všechno, co máte? Jak jednoduché je vzdát se svého života jen proto, abyste získali všechno, co jste ztratili? Jak snadné je otevřít si svůj vlastní svět a žít jen ze svých tajných snů a přání?
Je to tak lehké, že když do toho jednou spadnete, už není cesty zpět.

Stačil jeden zbořený sen, aby se z ochránce stala zbraň. Stačila jedna nebezpečná zbraň, aby se zlomilo jedno srdce. A stačilo jedno zlomené srdce, aby napravilo chybu, která zavinila jeden nesplněný sen.

Když se sluneční paprsky odrážejí od čiré vodní hladiny, když pofukuje mírný větřík a když přitom sfoukává jemné listí z korun zelených stromů, je to idylická představa krásného dne, plného šťastných, spokojených chvil. Lidé tyto dny milují, chválí si je a pořád touží prožívat je znovu a znovu. Ať už při nich sedí pod stromy a relaxují nebo si jen v zaprášených ulicích vesnice při lahodném obědě povídají, dodává jim to energii. Energii, kterou získávají ze společnosti těch, které mají rádi. Těch, které milují. Samota je pro ně pojmem hořkosti a smutku, stejně jako dešťové kapky, snášející se na zem za ocelově šedé oblohy.
Ne ale všichni lidé jsou stejní.

,,Potřeboval jste něco?"
,,Ano... jednu velice delikátní věc."
...
,,Poslouchám."
,,Náš malý problém se kapánek rozrostl. Je teď pro všechny nebezpečný, takže ho budeš muset odstranit."
,,Chtěl jste říct pro vás. Pro vás je nebezpečný."
,,Co prosím?"
,,Nic."
,,Dobrá. Zbavíš mě toho problému dřív, než se nám to vymkne z rukou."
,,Z rukou se vám to vymklo už dávno."
,,Říkal jsi něco?"
,,Ne."
,,Uděláš, co jsem ti řekl. Nebo nebude ta šílenost jediná věc, která tu bude odstraněna."
,,Rozumím."

Mýtinka. Poklidné místo na severozápadě vesnice. Nikdo tam ale nechodil. Ne, nikdo. Kvůli ní.
Přišel na kraj jen trávou porostlé země a hlasitě si povzdechl. Už to bylo hodně let, co ji viděl. Vyhýbal se tomuhle místu stejně jako se vyhýbal vzpomínkám na ni. Měla být definitivně odstraněna z jeho života jako bylo vymazáno její jméno z týmových papírů.
Tohle nebyl úkol pro něj. Dělali mu to naschvál... tahle... mise, nebo co to vlastně mělo být. Jenom ho to ničilo. A ji to bude ničit taky, až se jí podívá do očí.
Udělal pár kroků do středu mýtinky, aby zjistil, kde právě teď jeho cíl je. Všude kolem ale byla jen zelená tráva.
,,Třeba to i jí samotné došlo... třeba... třeba..." spíš prosil, než konstatoval, přičemž stále hledal očima po travnatém plácku. A pak ji spatřil.
Skákala z jednoho místa na druhé, jako neposedná laňka. Hlasitě se smála a výskala, když se rukama snažila pochytit letící motýlky.
,,Ne, nedošlo... od té doby...se nezměnilo vůbec nic." Rozešel se k místu, kde tak radostně poskakovala, a snažil se přijít na pár slov, který by jí mohl říct, aby ji nevyděsil. Aby nevyděsil sám sebe.
Točila se do kola, s rukama zdviženýma k nebi. V očích jí zářily jiskřičky štěstí a bezstarosti, která ji teď celou obklopovala.
Ovšem... ne na dlouho.
Zastavila se, když za sebou uslyšela kroky. Srdce ji pořád hlasitě bušilo, hrudník se nadzvedával a zase padal dolů. Ďolíčky od úsměvu na jejích lících přinášely dojem jemné roztomilosti, která ji obalovala jako neviditelná, pozitivní energie. Stále s rozradostnělým výrazem ve tváři se podívala na nově příchozího. A svět jako by se zastavil.

Díval se na ni, jak sedí skrčená pod stromem a rukama si pevně objímá vyzáblé nohy. Tvář měla opřenou o odřená kolena a roztěkaným, vystrašeným pohledem neustále pokukovala po tajemném návštěvníkovi.
Zatnul ruku v pěst.
Tohle se stát nemělo! Něco mu slíbil... a nedokázal to splnit. Už tehdy to porušil. Ale co dělá teď? To není jen obyčejné porušení slibu, tohle je zrada.
Nechápajíc své konání jen nesouhlasně zakroutil hlavou.
,,hmmm... hmmm... hmmm"
Prudce se na ni otočil. Něco si pro sebe nesrozumitelně mumlala, nedokázal z jejího nemelodického bláznivého zpívání pochytit ani slovo.
Přišel blíž a přičupnul si k ní. Ani se nehnula. Jen, jakoby v transu, sledovala trávu před sebou a pořád si něco zpívala.
Tentokrát ji však slyšel.

,,Když jsme tam stáli
jak pomoc, co šla dál,
když nám do děr v pláštích
ledový vítr vál."

Sedl si na zem vedle ní a jen tiše poslouchal. Nevěděl, co znamená to, co říká. Co ale věděl jistě bylo, že to nějaký význam určitě mít bude.

,,Když řekli jsme ten večer,
že toho máme dost,
když naše mysli zaplnila
pouze čirá zlost."

Polkl. Její slova... začala mu dávat smysl. Jak mluvila, jak falešně prozpěvovala neznámou melodii, spíš připomínající bláznivě vyznívající řeči, a do ní zasazené verše, pochopil.
,,Přestaň..." zašeptal.

,,Když pomohli nám odtam,
kde chtěli jsme teď být,
když vzali nám to místo,
kde vždy jsme chtěli žít."

,,Přestaň," přidal tentokrát na hlase.

,,Když řekli, že je konec,
že dál už není nic,
když zakázali mi jít
s vámi do bezhranic."

,,Nech už toho!" rozkřikl se. Chytil ji za ramena a otočil ji čelem k sobě. Podíval se jí do tváře, do prázdných očí, očí bez života.
Vráska na jeho čele zmizela, když mu došlo, že přesně tohle byla ta věc, kterou po něm chtěli. Aby jí ublížil... takhle ublížil. Ona ale potřebovala pomoc. To, že se k ní lidé chovali jinak, než by se chovat měli...dělo se to. Ovšem těch lidí bylo až příliš mnoho. Tak proč by měl mezi ně patřit i on?
Jednou slíbil, že na ni dá pozor. Jednou to porušil. A jednou... to dodrží.
Její oči byly jako sklo. Jako mrtvé moře. Chtělo se mu brečet. To kvůli němu... to kvůli němu se to všechno... ne, nechtěl na to myslet.
Přitáhnul si její poddajné tělo k tomu svému a položil si svoji hlavu na tu její. Potřeboval teď cítit její blízkost. Tlukot jejího srdce. Aby se ujistil, že tu s ním ještě pořád je. A že není pozdě udělat věci, které chtěl udělat už dávno.

,,Když nechali mě ležet
v té husté bílé tmě,
když naivně jsem myslela,
že samota pomine."

Znovu začala. Nebrala ohledy na něj, ale ani na sebe. Pořád povídala, mumlala, prozpěvovala.
Nedivil se jí. Zažít to, co ona, být jako ona.
Nedokázal si představit, jak se teď musela cítit, jak jí muselo být. Co to s ní dělalo, když mu tu vykládala všechno co zažila. Když mu to ukazovala...po svém.

,,Když už nebyl způsob,
jak bych mohla k vám,
když vzali mi tu myšlenku,
ve který byl můj plán."

,,Prosím... vzpamatuj se," šeptal jí do ucha, zatímco se pomalu kolíbala dopředu a dozadu, stále si držíc obě kolena co nejblíže u sebe. Rty měla mírně pootevřené a v očích ten typický, bezduchý výraz. Ten, kterého se všichni báli. Ten, kvůli kterému se jí vyhýbali. Ten, který byl přesnou definicí toho, co teď vlastně byla.

,,Když ze strany na stranu,
kolíbat se jen,
když celé se to tvářilo
jak šílený sen."

Přitáhl si ji pevněji ke svému tělu, aby už se dál nekolíbala. Aby se vrátila znovu do stavu, v jakém byla, než přišel. Aby byla šťastná... sice bláznivě šťastná, ale pořád šťastná. Aby se v jejích očích odrážel život a sršela z ní energie. Protože to stvoření, které se mu teď krčilo v náručí... to nebyla ta dívka, kterou kdysi znal. To nebylo děvče, kvůli kterému se tak rád smál.
Tohle byla jen prázdná skořápka, která tu po ní zůstala. Po... tom všem.

Sklonil hlavu, aby se na ni znovu podíval.... ale... nebyla tam. Místo toho mu v náručí poletoval jen párek motýlků. Byli barevní... překrásně barevní. A pak... se z nich ta barva vylila. Začala mu stékat na modré kalhoty i zelenou vestu a lepila se mu na ruce. Zem kolem něho už byla celá zaplavená, jak se směsice žluté, zelené a červené barvy, doprovázené oranžovými odstíny, plazila dál a dál.
Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Nechápal to. Jak mohla? V tomhle stavu? To... to bylo prakticky nemožné. Ale ona to přesto dokázala.

,,Když barvy místo černých linek
do plátna se vpily,
když nezůstal tam ani jeden
malý kousek bílý."

Její hlas zněl všude kolem, opět jako falešně přednášená rýmovačka. Hlasivky jí přeskakovaly z nižších tónů do vyšších nezávisle na sobě. Jako bláznivá melodie.
Věděl, co to znamená. Poznala ho, znovu si vzpomněla...a tohle je trest.
Zavřel oči a snažil se trochu zkoncentrovat. Barva, která se mu vylila na oblečení, ho začala pomalu celého obalovat. Nějaká neznámá síla ho donutila oči opět otevřít a dívat se na všechno kolem.
Okolí, tvořené zelenými stromy, se začalo rozpíjet. Azurová modř spolu s jarní zelení se do sebe zaplétaly a utvořily tak šílené pozadí.
Hlava se mu začala točit. Něco nebylo v pořádku. Tohle nebyl ten typ, který čekal. Mělo to být rychlé, kruté, násilné. Ale teď...bylo to pomalé, klidné... jemné. Možná ale, že jejím cílem nebylo zabít ho. Možná... chtěla jen, aby pochopil, jak se cítila. Chtěla mu to ukázat to všechno. Ty barvy, který se do sebe vpíjely... bylo to šílené.
Hlava se mu točila víc a víc, bylo mu špatně. Chtěl, aby to skončilo. Aby ho přestala takhle mučit. Ale co vlastně čekal... po tom, co jí ho sebral.
Nechal je, aby ho zabili. Nechal je, aby ji odvedli. Nechal je, aby z ní udělali to, co byla. A ten největší vtip byl v tom, že ona to být chtěla. Pro něj... pro člověka, kterého zradil.
,,Já už to chápu."

Otevřel oči. Přímo nad ním se skláněla větev přilehlého stromu, o který se před vstoupením do jejího genjutsu opíral. Krátce zamžoural, načež se rychle posadil a rozhlížel se kolem sebe. Hlava ho pořád nesnesitelně bolela, ale to teď nebyla jeho hlavní priorita. Potřeboval zjistit, kde je. Potřeboval ji vidět. Potřeboval....dostat ji někam pryč, než bude pozdě.
Stoupl si, aby měl větší rozhled. A spatřil ji...znova. Tentokrát však netancovala v pomyslném závěji rozptýlených barev, nesnažila se polapit létající motýlky ani se nesmála. Stála a dívala se na něj. S očima střízlivýma, pořád v nich však viděl jen tu bláznovskou sentimentální touhu po tom, co zkrátka mít nemohla.
,,Je pryč. Nemůžeš tu na něj věčně čekat."
Rozešla se k němu. Jemným, ladným krokem našlapovala na zelenou trávu. Skoro to vypadalo, jako by se vznášela.
,,Vzpomněla sis... prosím... musíš to pochopit. Tady... už prostě být nemůžeš!"
Jako by ignorovala jeho slova. Stále se stejným výrazem v tváři udělala ten poslední krok, který je od sebe dělil.
,,Prosím..."
Podívala se mu do očí. Zahlédl v nich pichlavou lhostejnost. Tu, kterou se na něj dívala, když ji odváděli. Tu, kterou do něj svým pohledem vpravovala, když ho nezachránil. Tu, kterou mu teď dávala najevo, že je konec. Že ona se svého mrtvého snu nevzdá.
Stoupla si na špičky a přiblížila svá ústa k jeho uchu. Jazykem si olízla rty a jemně se nadechla.

,,Když staly se ty věci,
který já v hlavě mám,
ty, který ti neřeknu,
ty, který nedám..."

Autor: AoiMe, v rubrice: Povídky » Jednodílné