OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Divná? Ne



Divná? NeAutorkou je AgátaEritra.

Jdu. Jdu dlouhou černou chodbou. Ale zas tak černá není, na každém mém kroku se rozžehne pochdeň. Nebojím se. Mám jen takový velice zvláští pocit. Takový, že dnes už na to určitě příjdu. A vím jistě, že to bude stát za to.

Snažím se na to teď nemyslet, zrovna teď jde jen o to jak to se mnou dopadne. Pokračuji dál tou chodbou. Až jsem dorazila k obrovským pokovaným dveřím. No dveřím spíš vratům. Nadherná vrata. Jsem okouzlená jak krásně a přitom vznešeně vypadají. Ale vždyť to jsou jen dveře.

Ačkoli jsem vysoká, musela jsem se postavit na špičky, abych dosáhla na kliku. Stisku a s mohutným zavrzáním se dveře otevřeli a já málem upadla pod tou tíhou a rychlostí. Vyklopítala jsem ven a narazila do stromu.

„Kruci!“, zavčela jsem.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale po dveřích nikde ani památka. To už mi hrabe? No nic. Koukla jsem se po tom kde to vlastně jsem. Bezva v lese.

V lese jsem se vždycky bála. Ani nevím proč. Pokaždé ze mě i jen myšlenka na jakýkoli les budil šílený respekt. A to se téměř ničeho nebojím. Nechci tím říct, že jsem kdovíjaký hrdina, ale přesto.

Začala jsem pomalu šílet, když jsem pomyslela, že jsem tu sama.

„Klídek. Nepanikař.“

Má nutkavá touha být pryč mě donutila abych se rozešla. Typický les. Všude stromy, jehličí a zdálky doléhalo vití zdivočelých psů, nebo vlků, co na tom teď záleží?

Začal mnou proudit nový pocit. Jako kdybych něco provedla. Jako kdyby mi byla zase deset a já se vracela pozdě domů, jako bych doma viděla mámu s tím jejím káravým pohledem a s výčitkou na jazyku. Začala se mě zmocňovat panika nad tím, že nevím proč tak divný pocit mám. Trochu jsem se přikrčila abych se ochránila kdyby mi něco chtělo skočit na záda, ale ta myšlenka mě pobavila. Kdyby na mě skočilo nějaké zvíře asi by mi to bylo už jedno. A ze školy vím, že zvířata málokdy zautočí. Musí se cítit ohrožená. Já zas taková hrozba nejsem.

Pak jsem si zase vzpoměla na ten pocit strachu. Přemýšlím. Co jsem mohla udělat, že mám tak strašně moc špatnej pocit? Co jsem to mohla udělat? Co? Co? Co? Vždyť jsem úplně obyčejná učitelka. No zas tak obyčejná ne. Mám jednu takovou úchylku, ale teď na ní nechci ani pomyslet.

Ale přesto jsem pomyslela. Že by to souviselo? Ta má malá vyšinutost?

Skloním hlavu. Vytřeštím oči.

„Co to má sakra...?“ ujelo mi.

Mám na sobě něco příšernýho. Sakra jak je to možný, když jsem si ráno brala něco úplně jinýho? Teď mám na sobě dlouhý hnědý hábit a kolem pasu provaz s křížem a příšený sandály, které mám bolestivě omotáné kolem nohou. No to snad není možný. Sáhnu si na hlavu. Kapuce? A vlasy? Vlasy mám ostříhané na ježka, ale už podle doteku soudím, že ne moc kvalitně. Až najdu toho šmejda co to udělal tak mu zakroutím krkem. To si teda za rámeček nedá.

Zase nový pocit. Tentokrát je to ponížení a s tím ještě jeden. Ale jak bych to popsala? Ty tři pocity semnou mávali až se mi dělalo trošku špatně. Je to jako bych něco provedla, ale uklidňoval mě pocit, že budu potrestaná a ty vlasy jsou taky trest. Proboha, co jsem mohla udělat, že jsem si zasložila tak špatný účes? Děsný.

Stromy začínají řídnout a já už neměla takový strach z lesa. Les se pomalu rozestupuje a já vidím velký dům. No dům. Spíš něco jako chrám nebo kostel. Najednou dostávám takový strach, že se začínám třást. Pomalými kroky se dostává blíže a blíže. A čím jsem blíž tím větší mám strach. Nejradši bych to otočila a rozběhla se zpátky do lesa, tam bych se teď momentálně cítila bezpečněji, než před tím chrámem. Vyvolává ve mně najednou pocit bezpečí. Skřivila jsem pusu, když mě to napadlo. Chtěla jsem se usmát, ale tvář mám tak ochromenou strachem, že jsem schopná se jen zašklebit.

Došla jsem k tomu chrámu naprosto omámená strachem. Ale měla jsem pocit, že kdybych sem nepřišla stalo by se něco horšího. Koukám na veliké dveře a je mi ouzko. Takhle rozpolcená jsem snad nikdy ve svém životě nebyla. Strach, oddanost, pokora. Je to tak zvláštní.

Přišla jsem ke dveřím a byla ochromenější než předtím. Musím to udělat, jinak můj problém bude větší. Nevím jak to vím. Prostě jen vím, že to vím. Pomalu sahám po klice. Velice, velice pomalu. Myslím, že můj pohyb se velice podobá lenochodovi. Už mám ruku skoro u ní. Připadám si tak oddaná téhle budově, nějaké představě co je v té budově.

Stiskla jsem klidu a pomalu zatlačila do dveří. Ocitla jsem se ve skromě zařízené síni. Bílé zdi, černá podlaha, všude samé kříže s Ježíšem, obrazy s motivem ukřižování. Jde z toho strach. Ale zároveň taky cítím jak mě prostupuje ta šílená touha abych byla ukřižovaná stejně jako můj milostivý Pán na kříži. Tak moc toužím kráčet za ním. Abych mému pánovi pomohla od bolesti. Je to tak svazující pocit. Někde v koutku hlavy přemýšlím jestli jsem ještě normální, když takhle přemýšlím. Tohle je vážně zvláštní. Přistihla jsem se jak se dívám s otevřenou pusou a rychle jsem ji zavřela.

„Kde jsi tak dlouho?“, zařval někdo za mnou. Šíleně silným hlasem, plným autority. Až ve mně zatrnulo. Myslím, že jsem i trochu nadskočila.

„HEJ! Jsi hluchá?! Proč ti to tak strašně dlouho trvalo?!“, zahřměl znovu ten hlas.

Pomalu se otáčím abych viděla toho kdo má takový hlas. Jak se dalo předpokládat. Je veliký, mohutný, s pevnými rysy v obličeji, pevnými a tvrdými. Tím pohledem, kterým se na mě dívá, by rozlomil skálu. Zachvěla jsem se. Byl tak mohutný, autorita z něj málem odkapávala. Kdyby mě popadl do rukou tak by mě rozdrtil jako nic. Byla bych v jeho rukách jako povolené máslo.

„Tak už mi laskavě odpovíš!!!“

„Já... já...“, zasekávala jsem naprosto ochromená strachem. „Já jsem... Promiňte...“

To mu evidentně stačilo. Přišel ke mně, popadl mě za ruku a vláčel mě po schodech. Sotva jsem dýchala. Jako omámená jsem přemýšlím kam mě to táhne. Ale rozhodně z toho nekouká nic dobrýho.

Vyběhl se mnou schody do patra a šel k nějakým dveřím. Došel se mnou ke dveřím a otevřel dveře. Z toho pokoje šla hrůza. Bílé stěny zacákané čímsy co dělalo odlesky od hnědé do černé. Co by to mohlo být?

„Teď dostaneš co si zasloužíš. Víš, že nemáš chodit pozdě. Snad tě to odnaučí. Abys mohla vést život jako náš Pán. Taky trpěl nezapomínej. A čím více budeš trpět tím blíže budeš našemu Pánu. A modli se abys u toho umřela, protože pak budeš našemu pánu nejblíže.“ zařval.

„Ano, budu.“ řekla jsem a byla překvapená kde se ve mně vzala ta troufalost mu odpovědět.

Položil mě na lavici na břicho a přivázal mi ruce a nohy k lavici. Dělal to s takovou pečlivostí, že jsem se ani nemohla hnout. Bolelo mě být už jen přivázaná. Tak jakou horší bolest si pro mě ještě schovává? Ta bolest, která svírala mé končetiny byla k nevydržení. Co by potom mohlo být horší?

Odstoupil ode mě a šel si pro něco co jsem zatím neviděla. Pak jsem to zahlédla. V ruce měl velký kožený bič. S mohutnou rukojetí, nezdobenou jen tak obyčejnou. Ale samotné tělo biče budilo ohromující respekt. Bylo dlouhé a dělené do několika pružných částí.

A pak mi to došlo. Jsem členkou nějaké zatracené sekty. Nějakých tak vyšinutých lidí co se museli mlátit aby se dostali do nebe ke svému Pánovi. A tenhle muž, který ve mně budil stach a respekt, je můj bijce. No to snad není možný. Za co? Proč? Jak jsem se k nim vůbec dostala a proč se mě snaží umlátit k smrti? Co nebo kdo tak vyšinutý mě sem mohl dostat? Nebo ty bylo z mojí vůle?

Došel ke mně s tím nástrojem, kterým to bude příšerně bolet. Řekl krátkou modlitbu. Rozpřáhl se a udeřil. Byla jsem tak zasažená tou děsivou bolestí, že jsem ani nemohla zakřičet. Rozmáchl se znovu a znovu a znovu. Byla to příšerná bolest až jsem z ní omdlela.

Najednou mi to všechno začalo docházet. To já jsem se k té sektě dostala ze svobodné vůle. To byla moje volba a taky mi začalo docházet jak jsem se k tomuhle rozhodnutí dostala.

Stalo se to před dvěma lety. Měla jsem všechno na světě, matku, otce a bratra. Ale pak přišla ta děsná válka a já přišla o bratra a můj otec o nohy. Děsným způsobem jsem truchlila. Ale i když byl otec beznohý nic nám nechybělo, měl velilé štěstí, že se jeho lodě vracely nepoškozené.

Asi rok po bratrově smrti jsem se bláznivě zamilovala do toho nejmilejšího muže na světě. Byl mladý, krásný a taky velice mocný co se týče vyšší vrstvy. Zatím jsme svůj vztah tajili a šlo nám to báječně. Dělali jsme spoustu zajímavých věcí. Utíkala jsem za ním večer co večer. Běhali jsme po nocích a bylo nám spolu báječně. Kdyby se to dozvěděli rodiče nebo někdo z našeho okolí byl by to ten největší skandál všech dob, ale nám se to dařilo dokonale tajit. Připadala jsem si jako v pohádce. Nejšťastnější člověk na světě, dalo by se říct. Jako bych se dotýkala Boha.

Ale pak se to stalo. Otec pročítal noviny a narazil na to náhodou. Bylo to svatební oznámení. A nebylo jen tak ledajaké. Bylo to oznámení mé velké lásky a mé nejlepší přítelkyně. Otec tomu ještě nasadil korunu tím, že se mě zeptal jestli si náhodou také nemyslím na nějakého muže. Ale já nebyla schopná slova. Šla jsem ven na naše oblíbené místo a byl tam.

„Nechtěl jsem ti to říkat. Musím si jí vzít. Byl bych s tebou. Miluji Tě“

„Tak semnou zůstaň“ zašeptala jsem.

„To nejde. Musím si jí vzít. Můj otec mě s ní zasnoubil, když jsme byli ještě malí. A já se tomu nemůžu postavit. Zničil bych svoji rodinu a ty by jsi zničila tu svoji rodinu. Mysli na ni. Už tak jsou tvoji rodiče na pokraji zhroucení. Přišla jsi o bratra. A nechtěj rodičům ještě více ublížit.“

„Ale já chci zůstat s tebou. Prosím neodháněj mě od sebe. Jsem s tebou tak šťastná“

„To já jsem s tebou také velice šťastný a moc tě miluji, ale už spolu nemůžeme být dál. Sbohem.“

A pak odešel. Nechal mě tam stát, tak zlomenou jako nikdy dřív. Upoutala jsem se na něj jako na svého bratra. Jako na nikoho ve svém životě. Už jsem myslela, že nikdy nebudu tak štasťná jako teď. Už jsem myslela, že mám všechno abych byla šťastná do konce svých dní. A teď tohle.

Stála jsem tam. Z očí mi tekly slzy. Byl pryč.

A tak jsem šla. Až jsem došla k tomuhle místu. K tomu chrámu plném násilí a hledala útěchu. Dělalo mi dobře, že jsem bitá. Bylo to mnohem lepší než moje vnitřní bolest a smrt mi připadala jako vysvobození z tohoto světa. Bylo to tak vysvobozující. Ta bolest.

Začala jsem se probouzet. Příšerně mě bolí záda. Nedá se to vydržet. Už nejsem ani připoutaná. Pomalu jsem se začala zvedat a usykávala bolestí při každém pohybu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi to všechno. Trpím tady kvůli muži a nemůžu odejít. Jednou tu zemřu umlácená k smrti. Tak tohle jsem si tedy vybrala naprosto sama. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Všimla jsem si stěny okolo mě. Teď tam mezi těmi hnědými a černými cákanci byli taky rudé. To byla moje krev. Starší a teď i ta čerstvá, která mi ještě stéká po zádech. Dala jsem se do pláče. Plakala jsem pro svou hloupost.

„To už by stačilo.“ řekl klidný hlas. Znovu jsem sebou trhla a zasyčela bolestí.

„Zhluboka se nadechněte a vydechněte. Už je to v pořádku. Nikdo už vám ubližovat nebude.“

Bylo to tak uklidňující. Ten hlas plný lásky, že jsem ho poslechla. Byla jsem hned klidnější.

„Až napočítám do tří tak se probudíte“. Probudím? Co to mele?

„Raz, dva, tři.“

Otevřela jsem oči. Byla jsem v místnosti, která mi byla velice příjemná. Kousek ode mě seděla velice příjemně vypadající žena.

No jo, jsem u psycholožky. Podstoupila jsem hypnózu. Abych to vysvětlila. No já nejsem tak úplně obyčejná učitelka.

Dala jsem doktorce šek a odešla.

Vyšla na ulici a bylo mi moc příjemě. Konečně to do sebe zapadalo. Šla jsem na domluvenou schůzku s báječnou náladou.

Vešla jsem do bytu, který mám pronajatý k těmto účelům. Rozpustila si vlasy a převlékla se do koženého oblečku určeného těmto účelům. Přejela rty rudou rtěnkou a čekala.

Zvonek. Šla jem otevřít.

„Jdeš pozdě,“ zavrčela jsem.

„Promiňte má paní.“ řekl muž pokorně.

No tak dem na to, pomyslela jsem si. Pustila jsem ho dovnitř. Přivázala k posteli a šla si pro bičík.

Abyste pochopili, vyžívám se v týrání mužů. Vždycky jsem si myslela, že jsem vadná. Ale ta dnešní hypnóza mi dala odpověď na moje otázky. A je to normální, teď už to vím.

Ve svém minulém životě jsem trpěla kvůli mužům, teď je trápím já. Ale jen tak aby se jim to líbilo. To je ten rozdíl od mužů z mého života před tímto. Ráda jim dělám bolest a oni ji rádi přijímají. Prostě jako bych se snažila pomstít, ale jen v rámci možností. Ne tak jak mi to dělali oni.

Začínám být sama se sebou spokojená a moc se mi to líbí. Jsem normální jen se trochu mstím. Tak mi to dopřejte, prosím...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Divná? Ne:

7. furiosa přispěvatel
13.10.2010 [16:19]

furiosaJsem trochu rozpačitá. Emoticon Nápad není špatný, ale abych pravdu řekla, u povídky mne vždycky odradí ty příšerné pravopisné chyby.

6. Gloris
22.03.2010 [18:27]

Až na to pletení časů skvělý... Jsi jedna z mála tady, která umí opravdu psát. A za to dík, fakt super. EmoticonEmoticonEmoticon

5. uuuzaaa přispěvatel
10.02.2010 [20:31]

uuuzaaaNějaké ty čárky, chybějící tečky a uvozovky by se daly přehlédnout, ale pletou se ti časy. Převážně přítomný a minulý. Př: \'Snažím se na to nemyslet...\' a vzápětí \'Až jsem dorazila k obrovským dveřím...\' Na druhou stranu zápletka je bombastická a konec překvapivýEmoticonEmoticon Podle mě až na gramatické chyby celkem vydařené dílkoEmoticon

4. Petr
20.01.2010 [1:20]

geniální, zvláště konec... Emoticon

3. AnnieC
13.11.2009 [20:36]

EmoticonEmoticonEmoticon

2. Poisson admin
09.11.2009 [11:43]

Poissonteda, celkem si mi vyrazila dech... Docela morbidní, kruté a překvapivé... Přesně něco pro mě! Tohle je vážně super!!! EmoticonEmoticonEmoticon

1. Deine
06.11.2009 [16:55]

superEmoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!