Fantasy - Temnota nadcházejícího dne • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou povídky je May.
Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

05.12.2010 (11:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 596×

Temnota nadcházejícího dne

Můj život mi začal připadat jako tetris. Když už do sebe vše zapadá, tak to zmizí. Nechápala jsem to. I když, kdy jsem něco pochopila dříve, než to zmizelo? Asi nikdy. A proto jsem nemohla litovat svého rozhodnutí vrátit se za mámou do svého rodného města, které nese jméno Wyckoff. Toto městečko se krčí v malém státečku u New Yorku, v New Jersey. Jo tehdy jsem netušila, že mi tohle rozhodnutí přenese život do tak nemožného světa.

Ano, do světa, který je trochu přitažený za vlasy.

Před nějakou hodně dlouhou dobou

Procházela jsem se pokojem, obličej celý zamračený od toho přemýšlení, co jsem zapomněla. Zastavila jsem se u zrcadla a sledovala osobu v zrcadle. Měla na svůj věk poněkud dětskou tvář, kolem které se krátké blond vlasy stáčely do zvláštních kudrlinek. Její modré oči byly zarudlé a plné slz, nos měla červený a vypadala velice ztrhaně. Druhá pylová sezóna byla v plném proudu a já jsem trpěla. Trpěla jsem tu, i když jsem brala prášky. Potřebuji někde, kde není tolik pylu. Abych se už v klidu mohla v létě projít po louce aniž by mi začaly rudnout oči, spustily se z nich slzy a začaly nehorázně štípat. Bylo by krásné nemít tu zatracenou alergii, kterou mám snad celý rok kromě zimy.

„Rach! Pospěš si jinak ti to uletí!“ volal na mně táta. No jo, už musím jet. Zašla jsem si pro kufr a už se znovu do zrcadla nepodívala. Co bych uviděla? Odpověď je jasná. Na téměř vše alergickou Rachelle Callovou.

V letadle byla šílená nuda. No jo, najít si zábavu na osm hodin v letadle dá pořádně zabrat. Tak moc, až jsem z toho usnula a probudila se až na letišti v New Yorku. Vydala jsem se tedy hledat mámu. Ale to letiště bylo tak obrovské! Naštěstí jsem mámu našla hned na poprvé. Jinak netuším co bych dělala. Máminy blonďaté kudrny ale nešlo přehlédnout.

„Ahoj Raylí! Moc ráda tě vidím! Ty jsi ale vyrostla!“ vrhla se ke mně hned matka. Raylí mi říkala jen ona.

„Ahoj mami! To se ti jen zdá, pořád mám svých mizerných sto-padesát-čtyři centimetrů!“ zasmála jsem se. Smála se mnou.

Když jsme přijeli domů, čekala tam na mně moje dávná kamarádka – Katherine. Za těch pár let, co jsem ji neviděla se hodně změnila. Vyrostla alespoň o deset centimetrů, vlasy už neměla ostříhané na drasticky krátkou délku, ale mahagonové kudrlinky jí splývaly až pod ramena.

„Kath!“ zaječela jsem a vrhla se k ní.

„Rajče! Jsi to vůbec ty? Kde jsi nechala vlasy?“ ptala se mě s údivem, zatímco jsem ji mačkala v objetí.

„Ano jsem to opravdu já. A vlasy? Jo to ti už nevím,“ zasmála jsem se. Kath mi říkala Rajče od té doby, co se mi jednou podařilo udělat z rajčatového džusu, o kterém jsem si samozřejmě myslela, že je jahodový, rajčatové nanuky. Nakonec to bylo docela dobré…

„Rajče, žiješ?“ vyrušila můj proud myšlenek Kath.

„Jo, ještě bohužel jo…“ usmála jsem se na ní tím nejpřeslazenějším úsměvem, co jsem uměla.

„Raylí, běž si vybalit! Jo, jo Katherine ti může pomoct!“ zavolala na mě mamka z obýváku. Ani jsem si nevšimla, že stále stojím v předsíni a objímám Kath. Přestala jsem ji tedy mačkat a vzala jsem si kufry nahoru. S Kath jsme při vybalování mluvily a mluvily a mluvily…

A bylo to tu. První den školy. A zároveň další velká zátěž na mojí angličtinu. Jo, uměla jsem ten jazyk, ale bylo těžké si hned zvyknout na předměty v tomto jazyce. Ale nepřebíhejme.

„Překvapení!“ zakřičela na mě máma ráno před domem a strhla plachtu z červeného BMW. V něm sedělo maličké štěňátko Bišonka, které když mě uvidělo, tak začalo vrtět ocáskem a pokoušelo se vyskočit. Vyjekla jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi právě darovala auto a psa. Jakmile jsem to trochu vstřebala, začala jsem mamku mačkat v objetí a pištět radostí. Když jsem se trochu utišila, vzala jsem si od ní klíčky, štěně, které se jmenovalo Kamei dala mamce domů a vyjela do školy.

Ve škole to bylo… Zvláštní. Tolik nových lidí, jejichž pohledy visely na mě a mém autě. Bylo jedno z těch nejlepších. Na tom, ale přece nezáleží, ne?

Když jsem vešla do přijímací kanceláře, obklopila mě krásná vanilková vůně. Kancelář byla malá, ale dostačující. Zdi byly sladěné do příjemně žluté a strop byl obložen dřevem. Ze stejného dřeva byl také nábytek. Prostě velice útulná místnost.

„Přejete si?“ zeptala se mě mile vypadající postarší paní, která byla schovaná za velkými brýlemi.

„Ehh… Vlastně ano. Dnes tu mám nastoupit do školy.“

„Oh jistě, Rachelle Callová, že?“ řekla, jakmile se podívala do papírů.

„Ano, to jsem já,“ řekla jsem a ta paní mi dala rozvrh a plánek školy. Poděkovala jsem, a pak se vydala na hodinu španělštiny. Španělštinu jsem ovládala docela dobře. Nebyla jsem nejlepší, ale i tak. Jazyky mi šly.

Na španělštině mi učitelka řekla, ať si stoupnu před třídu a přestavím se. Ve španělštině. No tak dobře, řekla jsem si a spustila.

„Hola, me llamo Raquel. Soy de la Repúbica Checa. Estoy de dieciocho años de edad,“ tohle naštěstí učitelce stačilo. Poslala mě sednout si ke klukovi, který vypadal… Zvláštně. Měl po lícní kosti dlouhé blond vlasy a čokoládové oči. Ano zvláštní kombinace. Z mého přemýšlení mě vytrhl melodický hlas.

„Ahoj. Já jsem Daniel Salvador, ty jsi ta nová, že?“ lišácky se usmál.

„Ahoj. Jo asi jo… Počkej Salvador? Ty jsi ze Španělska?“ usmála jsem se taky.

„No, já jsem z Texasu, ale mám ve Španělsku příbuzné.“

Tak naše konverzace skončila. Potom jsem se vydala na matiku. Ne já nechci! Matematiku jsem z celého srdce nesnášela. A fyziku s tělocvikem, což byly následující předměty taky. Jediné pozitivum na tom všem bylo to, že jsem si našla pár kamarádů. Na obědě jsem si sedla s Meredith, Angie, Evie a Amy. Meredith byla poněkud nenápadná zrzka z příjemnýma zelenýma očima. Zato Angie byla vysoká sebevědomá dívka s vlasy jako havraní křídla a lapisovýma očima. Evie a Amy byly scene dvojčata s vlasy všech barev a vzorů, která se od sebe nehnula ani na krok.

„Musíme zajet do New Yorku koupit nějaký šaty na ten blížící se ples. Nechápu proč je zrovna v říjnu,“ přemýšlela nahlas Angie.

„Souhlasím s tebou ve všem,“ řekla Meredith. Pak se na mě otočila a promluvila: „Rach, jdeš taky na ten ples?“

„Já ti nevím, nikdo mě nepozval.“

„No tak Rachie! Někoho ti najdeme!“ vložila se do toho Evie a Amy přikyvovala.

„Bude to sranda, pojď! A Evie s Amy ti určitě někoho dohodí,“ přidala se k těm dvěma Angie.

„No dobře, když myslíte…“ souhlasila jsem nakonec.

Jakmile jsem přišla domů, zjistila jsem hroznou zprávu Katherine zmizela, ale po chvíli ji našli. Byla mrtvá. Ne! Kath!

O týden později – Den P-L-E-S

Ráno bylo… Jiné. V hlavě se mi mihotaly události minulého týdne. Vzpomínala jsem na chvíli kdy mě Daniel pozval na ples, jak jsme si s holkami vybíraly šaty, jak jsem se dozvěděla o smrti Kath… Bylo toho mnoho co se stalo. Ale to bylo teď jedno. Dnes je ples a úplněk zároveň. Alespoň nám bude pěkně svítit.

Po chvíli jsem zastavila proud myšlenek a nevěděla co mám dělat. Ples byl až za pár hodin a já se začala nudit. Šla jsem tedy na dlouhou procházku s Kamei. Byla takové moje malé sluníčko. Jakmile Kamei krásně spinkala ve svém pelíšku, přišly ke mně holky, protože nevěděly co dělat. Tak jsme se zabavily společně tím, že jsme komentovaly naše partnery na ples. Meredith šla s Jeremym, docela sympatickým klukem z vedlejší třídy. Angie šla se svým klukem Bobem a Evie s Amy šly s Natem a Shanem, což byli další školní scene dvojčata.

„To mi neuvěříte. Včera jsem byla za bábi a ta mi říkala, ať dnes na ples nechodím, prý tam budou vlkodlaci a upíři, jejichž kousnutí je prý pro mě smrtelný. Víte přece jak jsem vám říkala, že jsem čarodějka…“ zasmála se Meredith. No jo její babička lomeno čarodějka.

„Jo už to vidím,“ zasmála se Angie, která tomu věřila nejméně.

Bavily by jsme se tam o různých blbostech až do aleluja, ale už byl čas se začít připravovat. Musely jsme uznat, že nám to nehorázně slušelo.

Ples byl celkem nudný. Jakmile vyhlásili královnu plesu navrhla jsem Danielovi procházku. Chvíli se zdráhal, ale nakonec se podvolil. Po cestě do nevím-kam jsme si povídali. Zdálo se, že večer se bude stále nést v poklidném duchu, ale to by jsme se nesměli jít projít dlouhou loukou, která byla orámovaná hustým lesem. Prošli jsme kolem dívky. Myslím, že se jmenovala Elvira. Elvira měla na noze ranku, ze které ji tekla krev. Podívala jsem se na Daniela a v tu chvíli se najednou stalo tolik věcí. Danielovy oči začínaly nabírat rudý odstín a začala mu otékat pusa. Věděla jsem co to znamená a instinkt mi radil ať se na nic neohlížím a uteču, ale moje nohy se nechtěly pohnout. A v tu chvíli jsem to uviděla. Z lesa k nám kráčel obrovský vlk. Jeho srst byla černá jako noc. Vlk vycenil zuby a vrhl se po nás. Pak už jsem jen cítila obrovskou spalující bolest a Danielův křik. Znělo to spíš jako bolestný ryk. A pak jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se na studené zemi. Byla jsem na tom stejném místě, kde se na nás vrhl ten vlk. Posadila jsem se a rozhlédla se. U lesa stál Daniel a koukal na mě takovým podivným starostlivým pohledem. Něco v lese zašustilo a v tu chvíli byl Daniel pryč. Na druhé straně mýtiny ovšem stál někdo jiný. Byl to muž s dlouhými černými vlasy staženými do ohonu, snědou kůží a černýma očima. Typický indián.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho a hlas mi přeskočil o dvě oktávy výš.

„Neboj se. Vše ti vysvětlím,“ řekl indián.

„Co jsi to se mnou udělal?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy jsem si všimla, že můj krk spaluje žár.

„No, vesměs nic, ale to je jedno. Jsem Diego. Proměnil jsem tě ve vlkodlaka. To pálení v krku je jen hlad. Potřebuješ upíří krev. Jinak tam bude stále,“ usmál se na mě Diego a já ztuhla. Upíří krev?

„Upíří? Proč? A co se stane když-“

„Když se ji nenapiješ? No, tvé hrdlo tě bude spalovat za živa. A radím ti, moc se upírů nedotýkej. Pálí je to…“ zasmál se. Mě do smíchu nebylo.

„Tak co, je libo čerstvá, nebo z mých zásob?“ zeptal se v klidu jako kdyby mluvil o tom, zdali si dám kečup nebo hořčici. Bože můj za co mě tak trestáš?

„No, já bych radši tu ze zásoby…“ zdráhala jsem se. Diego jen potřásl hlavou a zasmál se. Pak mě vzal za ruku a hodil si mě na záda. A letěli jsme. Po chvíli už jsem hltala upíří krev. Byla sladká a tišila plamen v mém krku. To, ale neměnilo nic na tom, že jsem nedokázala přestat myslet na Daniela. Byl to upír. Nyní také můj přirozený nepřítel. Přemýšlela jsem, jestli mě bude ještě někdy chtít vidět. Jsem vlkodlak. Podívala jsem se na Diega.

„Prosím jen mě nech jít…“ řekla jsem jen a pak od něj s brekem utekla. Nechala jsem ho tam jen tak stát.

Ve chvíli jsem doběhla na místo, kde stál Danielův domov. Zaklepala jsem na dřevěné dveře s mosaznou klikou. Po chvíli se dveře otevřely a vykoukla na mě Danielova blonďatá hlava.

„Danieli…“ začala jsem, ale hlas se mi vytratil.

„Ray…Moc mě to mrzí… Kvůli mně je z tebe teď vlkodlak,“ začal se hned omlouvat. Já ho umlčela rukou.

„Ne, ty za to nemůžeš. Můžu si za to sama. Já jen…Já nevím,“ ztratila jsem se ve svých myšlenkách.

„Bojíš se, že se tě budu stranit? Jo kdyby to šlo…“ poslední větu si řekl spíš pro sebe. Pak ovšem ještě dodal: „Nestůj tu tak a pojď dál.“

„Máš to tu krásný,“ řekla jsem, jakmile jsem vešla.

„No... Tohle má na triku moje sestra Inge,“ usmál se.

„Ty máš sestru?“ podivila jsem se.

„No, už jsem jí asi padesát let neviděl.“

„Cože? To už tu takovou dlouhou dobu bydlíš a nikdo si ničeho nevšiml?“

„Ne, nebydlím… Párkrát za čas se tu vrátí. Strašně cestuje…“ objasnil mi situaci.

„Aha…“ usmála jsem se a dál pokračovala ve stále rozvijící se diskusi.

„Je taková škoda, že se tě nemůžu dotknout…“ povzdechl si v jedné chvíli Daniel a pak pokračoval, protože si všimnul mého výrazu. „Nejraději bych tě asi políbil.“

Usmála jsem se a řekla: „Danieli, víš, že jsem právě myslela na to samý?“

Společně jsme se zasmáli a pak si dál povídali. Když tu jsem uslyšela ránu. A další. Otočila jsem se za tím hlukem ve stejnou chvíli jako Daniel. Hlavou mi prolétla myšlenka, že to má na starosti on. Ale netušila jsem, že tahle zbloudilá myšlenka bude pravdivá.

„Diego… Říkala jsem ti, abys mě nechal jít,“ vyčetla jsem mu.

„Ale neřekla jsi, že tě nemůžu jít hledat,“ usmál se na mě Diego.

„Diego, prosím…Běž a nehledej mě. Prostě mě nech a dělej, že jsem nikdy neexistovala,“ poprosila jsem ho. Jakmile jsem ta slova vyslovila, Diegův výraz se změnil na bolestivý.

„Jak chceš… Klidně si ke mně zajdi pro krev až budeš potřebovat. Ale nezapomínej, že o tebe budu bojovat. Dokud tvé srdce nepřestane tlouct,“ řekl a zmizel. Dokud mé srdce nepřestane tlouct? Věděla jsem, že to má jiný význam. Mé srdce sice tlouklo a bude pravděpodobně ještě několik století tlouct, ale vím, že to myslel jinak. A i z té malé chvíle co jsem s ním byla jsem věděla, že se jen tak nevzdá.

Nějakou dobu po tom… Většinou se tomu říká současnost

Věděla jsem to. Věděla jsem, že si pro mě přijde. V náručí jsem držela svou dvouletou dcerunku Brianu. Moji malou Bree. Měla medově blonďaté kudrnaté vlásky a hnědé oči. Briana Katarina Salvadore. Tak znělo celé její jméno. Bree byla napůl upírka a napůl vlkodlak. Ještě se neproměňovala, ale potřebovala krev. Lidskou nebo zvířecí.

„Ale, ale, ale! No co to tu máme! Rodinka se rozrostla!“ smál se Diego. Já se jen schoulila Danielovi do náruče. Ptáte se, jak to, že se ho můžu dotknout? No, stále ho můj dotyk pálí, ale už ho nemůže spálit na popel. Vlastně si na to vytvořil jakousi imunitu. Nejdřív trpěl, když se mě dotkl, ale pak pomaloučku, polehoučku a už to bylo v pohodě. Sice ještě občas sykne bolestí, když se neočekávaně dotkneme, ale jinak už nic. Je docela zvláštní rozdíl našich tělesných teplot. Podle mě je studený jako led. No, nic. Konec malé vysvětlení obsáhlé kulturní vložky a hurá zpět k příběhu.

„Diego,“ bylo to jediné slovo, které jsem dokázala vyslovit.

„Copak Rachelle?“ zeptal se mě otravně sladkým hlasem.

„Diego, proč mi to děláš? Proč tě musím zase vyhnat?“ Diego se na mne podíval a sklopil hlavu.

„Zabij mě tedy!“ šeptl přiškrceným hlasem.

„Proč?“ padla jediná otázka, na niž byla pouze jediná odpověď.

„Prostě mě zabij!“

„Tak tedy… Bye, bye Diego!“ ozval se najednou vysoký ženský hlas. Najednou měl Diego něčí ruku pod krkem, která se ho chystala zabít. Žena, která ho držela, měla dlouhé rovné medově blond vlasy a hnědé oči. Mohla to být jedině Inge. Danielova sestra.

„Jé, ahoj bratříčku, že ses mi nepochlubil, že máš rodinku!“ zasmála se zvonivým smíchem.

„Inge,“ procedil skrz zuby Daniel. Věděla jsem, že se s Inge nemají moc v lásce…

V tu chvíli se ozvalo hlasité křupnutí a já uviděla jen Diegovo bezvládné hroutící se tělo. Podala jsem Bree Danielovi a rozběhla se k němu. Diega jsem měla upřímně ráda. Ale jako bratra. Ale já hloupá jsem si to uvědomila až postupem času. A teď byl mrtvý. Začalo to ve mně vřít. Inge se jen začala nehorázně smát.

„A je po miláškovi Diegovi!“ žvatlala mezi záchvěvy smíchu. To, ale byla poslední kapka. Vrhla jsem se na ní a zabodla do jejího srdce kůl, který jsem nosila vždy při sobě, ale nikdy ho nemusela použít. Ta pravá chvíle nastala totiž až teď. Jakmile její tělo leželo vedle toho Dieagova, začalo mi všechno docházet. Svezla jsem se na zem a začala plakat. Inge zabila Diega. A já zabila Inge.

Úryvek z budoucnosti

Sice jsem si nikdy nepřestala vyčítat Diegovu smrt, ale teď jsem kupodivu žila docela obyčejný život. Nikde žádné nebezpečí od Diega nebo Inge. Nic. Prostě vůbec nic.

Tento věčný život byl i přesto úžasný. Daniel a Bree byli šťastní a zdraví, co víc bylo potřeba ke štěstí?

The End

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné