OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » French revolution



French revolutionÚnorová revoluce 1848 v Paříži. Dva rozdílní lidé, které revoluce spojila. Katherine je rebelka, která chce bojovat za každou cenu. Frederic je student medicíny, který se vrátil domů v nesprávný čas. Každý je jiný, a přesto je spojí hrozba blízké smrti.

MuffinSarah

 

22. února 1848

 

Mladá dívka prorývaně dýchala a od úst jí šel slabý obláček páry. Ještě byla tma, ale v Paříží bez ustání duněly výstřely. Ona ale musí jít bojovat. Nemá co ztratit. Je přeci sirotek z ulice.

Roztřesenou rukou si nasadila čepici a zadívala se do zrcadla. Zrzavé vlasy, které si spletla do copu, jí visely na záda zpod čepice. Oblékla si pánský kabát a kalhoty, aby jí šaty nebránily v pohybu po barikádách. Včera se revolucionáři naschromáždili do ulic a zabarikádovali je. Katherine, které bylo teprve minulý měsíc dvacet let, byla odhodlaná bránit čest své země, i kdyby ji to mělo stát život. Vždycky se uměla protloukat. Už když vyrůstala na ulici, i v továrně, kde dostala jakýmsi zázrakem práci. A teď si hodlá vydobít právo a bojovat za vlast. Přinutila se přestat se třást a připnula si ke kabátu kolečko s látkou v barvách francouzské vlajky. Už to musí udělat, cítí se tomu povinna, když tam za lepší život bojují její přátelé. Naposledy se zhluboka nadechla a vykročila ven z temné místnosti.

Musela projít dlouhou chodbou, až se dostala na schodiště prosvětlené několika lampami. Dříve tahle mítnost byla plná nábytku, ale teď je všechen na barikádách. Odhrnula červenou vlajku, která zakrývala vstup do místnosti.

„Katherine, běž pryč!" křiknul po ní Francis, který zuřivě hledal další střelný prach. Na střechu začaly bubnovat kapky deště.

„Houby, nikam nejdu. Dej mi zbraň," řekla a snažila se udržet hlas pod kontrolou. Nasucho polkla.

„Ne."

„Jo." Katherine ho obešla a rozrazila dveře. Automaticky se přikrčila před střelbou. Ledová ruka ji vtáhla zpět do místnosti. Začala se zmítat.

„Ty jsi byla vždycky tvrdohlavá, že jo? Tady máš střelný prach," řekl Francis a vtisknul jí do ruky malý pytlíček. A pak ještě něco malého, třpitivého, co ji studilo do dlaně.

„Co to je?" zašeptala údivně a začala zkoumat předmět. Poznala ho. Francisův zlatý přívěsek, s vyškrabaným obrázkem panenky Marie. „Ne, to nemůžu přijmout."

„Prosím. Pro štěstí," řekl a stisknul její prsty kolem zlatého předmětu. Přikývla, vzala z jeho druhé ruky zbraň. Otočila se čelem ke dveřím, když jí naposledy stisknul rameno. Neotočila se, jen zastavila. „Udělej něco pro mě, prosím."

„Co?" Knedlík v krku byl čím dál horší.

„Nenech se zabít," řekl a pustil ji. Ona odhodlaně vykročila ven. Začalo se rozednívat, ale nebe bylo zatažené. Déšť se zhušťoval a máčel všechno, co bylo poblíž. V nejužším místě ulice stála obrovská barikáda složená z židlí, stolů, skříní a dalších kusů nábytku. Jeden muž, asi pětatřicetiletý, držel rudou vlajku a druhý držel vlajku Francie. Nebylo poznat, jestli někdo pláče, protože všem tekly čůrky dešťové vody po tváři. Někdo ale musel plakat. Kanálkem uprostřed ulice proudil potůček krve padlých a zraněných mužů. Některým bylo sotva osmnáct, někdy ani to ne. Katherine odtrhla oči od krvavého potůčku a vyběhla do ulice mezi ostatní revolucionáře.

 

Toho rána byl Frederic neklidný. Včera se v pařížských ulicích strhnul protest a rozkřiklo se, že lidé staví barikády. Proč si jen zvolil čas na navrácení do Paříže zrovna dnes? Už se ale nemůže otočit. Už je tady. Čím víc se blížil ke svému domu, tím víc sílily zvuky výstřelů, křiku a pláče. Do toho se spustil déšť, jaký Francie ještě nezažila. Teď už byly výstřely tak blízko, že cítil mokrý střelný prach a pod jeho nohami tekl proužek krve. Zamrkal. Musí se dostat domů, slíbil to matce. Zatočil za roh, když zastavil v půli kroku. V jeho ulici stála barikáda. Některé lidi tu znal, jíní mu byli noví. Ucítil prudké poplácání na zádech a vedle něj zastavil mladý muž.

„Dobře, že jsi přišel. Nutná je každá ruka," promluvil neznámý mladík.

„Co? Ne," Frederic ani nedostal šanci mluvit.

„Vezmi si zbraň, na co čekáš?" křiknul ještě mladík a vyběhnul vstříc holé smrti, která sálala z barikády. Frederic rychlým krokem vykročil k místům, kde dříve byla jakási společenská místnost. Dnes tam byly jen holé zdi a malá sbírka zbraní.

„Fredericu! Vrátil ses právě včas," vykřikl nadšeně Francis. Vtáhnul ho dovnitř a od vřavy ho odtrhly dveře, které se za ním zavřely.

„Co se děje, Francisi?"

„Tohle je revoluce, příteli. Už nebudeme žít pod nadvládou monarchie," řekl jeho drahý známý. Frederic to mohl od něj očekávat. Francis vždy miloval boj za spravedlnost a bojoval a pronášel satirické poznámky směrem k monarchii. A teď se stal jedním z těch, co revoluci zkonstruovali. Francis se k němu vrhnul a něco mu přišpendlil na klopu. Látkové kolečko s barvami francouzské vlajky. Pak mu do ruky vtisknul jednu ze zbraní, které ležely připravené na své střelce.

„Počkej, ne! Musím najít matku." Na Francisově tváři se zračila lítost.

„Je mi to líto, příteli. Zabili ji vojáci při průboji k barikádám."

„Ne, proč?" Frederic věděl, že se něco stalo. Měl tak silnou předtuchu, že se stane něco strašného. Nasucho polkl, aby stáhnul knedlík z krku. Začal přemýšlet. V sotva dvaceti letech se z něj stal sirotek. Už nemá co ztratit, když bude bojovat. Pevně stisknul rukojeť přijaté zbraně. Jeho vak, který nesl na zádech, se svezl na zem. „Za co vlastně bojuju?" zašeptal s kamenou tváří.

„Proti nadvládě monarchie. Když budeš křičet hesla, bude to nejlepší. Střílej jenom po uniformách a s rozvahou. Není příliš mnoho střelného prachu." Vtisknul mu do ruky přidělený pytlíček. Frederic se otočil a vykročil mezi ostatní odbojáře. Neudělal ani deset kroků, když před něj padlo mrtvé tělo mladíka. Rudá krev mu propíjela bílou košili a jeho skelný pohled se vpil do toho Fredericova. Vyděšeně ucouvl a pak ho obešel. Ještě se jednou ohlédl za padlým mladíkem, když ucítil prudký náraz do hrudi.

„Koukej na cestu, hlupáku! Tohle je revoluce, a ne promenáda," ozval se vysoký hlas. Frederic sklonil hlavu, aby se mohl podívat, s kým to mluví.

Naproti němu stála Katherine, která právě utíkala na pomoc svým přátelům. Do cesty jí vstoupil on. Nějaký hlupák, který se tu prochází jako na procházce a kouká, kde co lítá. Z toho to v ní přímo vřelo. Jak může jen tak stát a nebojovat? Šťouchla do něj pažbou zbraně.

„Omlouvám se," zablekotal, celý bledý.

„Tak se dej do práce! Pour la France!" vykřikla Katherine heslo a vyběhla k muži, který prorývaně dýchal a nohu měl prostřelenou. Začala dělat, co mohla, ale neznala žádné poučky, jen to, co ji naučila ulice. Snažila se muže udržet při vědomí, ale na nic dalšího jí nezbývaly síly ani čas. Najednou vedle ní klekl někdo cizí a jeho teplé ruce ihned začaly odborně ošetřovat raněného. Zvedla oči. Byl to ten mladík, do kterého narazila. „Co to děláš? Běž nahoru!"

„Studuju medicínu. Potřebuju dlouhý pruh látky," začal ihned dávat pokyny. Kate pohotově sáhla po kusu staré záclony, která visela z barikády, a utrhla z ní dlouhý pruh. Ten ihned podala Fredericovi a ten začal omotávat raněnému nohu. Nakonec přiběhli dva muži a odnesli raněného do volné místnosti. Teď proti sobě Katherine a Frederic seděli v podřepu, mimo dosah střel.

„Tebe neznám," zamračila se Katherine.

„Frederic Lovert." Frederic musel křičet, aby ho slyšela. Podal jí ruku a ona ji stiskla. Na větší formálnosti nebyl čas. Netušil, co dělala žena na barikádách, ale nebylo důležité, proč tu je. Podíval se na ni pořádně. Přes ušmudlanou, zakouřenou tvář byla opravdu pěkná. Měla zelené oči, pihatý obličej a zrzavé vlasy. Na sobě měla mužské oblečení, což bylo svým zvláštním způsobem přitažlivé.

„Já jsem Katherine. Bez příjmení," řekla a naklonila hlavu ke straně, díky čemuž jí zpod čepice vyklouzl uvolněný pramen. Hej, na co tak koukáš?"


 

 

23. února 1848

 

Byla půlnoc a boje na chvíli ustaly. Toho se všichni rozhodli využít, a tak se určila stráž a ostatní šli spát. Frederic začal pomáhat zraněným, čímž se vyhnul přímé střelbě, alespoň na chvíli. Celý den s Katherine ošetřoval postřelené a teď oba byli k smrti unavení. Neměli službu, a tak si sedli do jednoho uzavřeného průjezdu. Katherine se schoulila k němu do náručí a on ji zahříval. Oba měli strach a oba byli příliš hrdí, aby to přiznali.

„Kde jsi studoval?" To byla první věc, kterou Kate řekla.

„Co?" zeptal se nechápavě Frederic.

„Kde jsi studoval medicínu?"

„Ach tak. Já ještě studuju. Chybí mi jeden ročník. Studuju ve Vichy."

„Hmm... Já umím sotva číst. Vsadím se, že až skončí tahle bitka a bude, samozřejmě, republika, dostuduješ s vyznamenáním a bude z tebe uznávaný doktor." Katherine položila dlaň na jeho rozpálenou hruď a vnímala tep jeho srdce. Byla ráda, že je tady s někým, kdo je pořád celý.

„Jistě. A pak se ožením. Nejspíš si vezmu nějakou pařížskou krásku. Možná zrzku," zasmál se tiše. „Ale ne tak drzou, jako jsi ty."

„Myslím že budeš dobrej. Jenom kdybys nebyl tak moc ukecanej," zasmála se a plácla ho. „Stejně si myslím, že jsi přišel právě včas," zašeptala a pak začal její dech zpomalovat a vyrovnávat se do pravidelného oddechování. Usnula. Jenže Frederic nemohl usnout. Hlavou se mu neustále honily myšlenky. Proč vlastně začala revoluce? Patrně proto, že císař byl příliš rozhazovačný, ale přitom chudá vrstva neměla ani na chleba. Proč ale vojáci zabili všechny ženy, včetně jeho matky? Ta by se nikdy nepostavila do cesty vojákovi. Všechno bylo tak zamotané, ale Frederic byl příliš unavený na řešení takových problémů. Brzy i on propadnul světu spánku.

 

„Hele, tady se střílí jak na náměstí a oni si tu spí," probudil je chladný hlas mladíka. Oba prudce otevřeli oči. Opravdu byli tak unavení, že je nevzbudily ani výstřely? Rychle se pustili a vyškrábali na nohy. Oba popadli své zbraně.

„Raději drž jazyk za zuby, drahý Danieli," sykla Katherine a vyběhla ven z temné uličky rovnou do vřavy. Frederic udělal to samé. Teď teprve začaly zuřit boje. Střelba byla tak silná, že nebylo slyšet ani vlastního slova. Dobré znamení bylo, že barikáda stále stála, ale nebylo jisté, na jak dlouho. Všichni kolem pobíhali a odnášeli mrtvé nebo raněné. Katherine smutně sledovala, jak její bývalý přítel mrtvě padá k zemi. To v ní opravdu vyvolalo vztek. Stiskla pažbu zbraně ješte silněji a vyběhla přímo k barikádě. Frederic to chvíli sledoval a pak se vrhnul za ní. Je příliš křehká a mohlo by se jí něco stát. Spustil vlastní střelbu. Občas někteří vojáci padli k zemi, ale netušil, čí zavinění to bylo. Tolik lidí tady střílelo.

„Bež raději pomáhat zraněným, Kate. Tohle není místo pro tebe," zakřičel Frederic směrem k ní. V oblaku kouře ji viděl jen matně.

„Ty běž bryč! Já si můžu bejt, kde chci. Bojuju za Francii!" zakřičela podrážděně. Nesnášela, když jí někdo něco přikazoval, a ještě víc nesnášela, když jí někdo snižoval práva jen proto, že je žena. Chtěla bojovat za pravdu a bylo jí jedno, co si ostatní myslí. Potáhla si cíp pánské košile a znovu vystřelila.

„Jsi příliš zranitelná!" zakřičel k ní a přikrčil se před blízkým výstřelem. Já nechci... nechci, aby se ti něco stalo."

„Když zastřelí mě, bude to stejné, jako když zastřelí někoho jiného. Vy muži si pořád myslíte, že ženy jsou jen křehké dušinky bez mozečku. Možná takové jsou dvorní dámy, ale já vyrostla na ulici. Vím, jak se o sebe postarat, a vím, jak se zbavit takovejch, jako jsi ty." Měla spoustu odvahy a odhodlání. Představa, že by někde jen tak seděla a čekala, jak to dopadne, byla příšerná. To, že vyrostla na ulici, jí dávalo jiné možnosti a rozměry. Frederic se k ní naklonil a zastrčil jí uvolněný pramen za ucho.

„Jen mi slib, že na sebe budeš dávat pozor," řekl Frederic něžně. Bál se o ní, šíleně moc. Zamiloval si její zrzavé vlasy, bledou pihovatou tvář, její ostrý jazyk. Miloval to, jak s každým vymetla podlahu, když se jí nelíbil. Miloval její zápal pro správnou věc. Zamiloval si ji. Když naklonila hlavu ke straně, jeho ruka se svezla z její tváře a zase visela vedle jeho těla. Ona zvedla tu svou a položila mu dlaň na umouněnou tvář. Zamilovala si, jak si o ni dělal starosti. Jak se staral o ostatní a jak s ní mluvil. Zamilovala si jeho tmavé vlasy i ten nepatrný úsměv, když mu teď dala dlaň na tvář.

„Slibuju," odpověděla s úsměvem a otočila se zpět k barikádě. Sešplhala o trochu níž a pomohla vstát jednomu mladíkovi. Frederic se za ní s úsměvem zadíval, když ho do přítomnosti vrátil výstřel téměř u jeho hlavy. Mladík, který se mrtev sklátil k zemi, nemohl dovršit ani osmnácti let. Frederic se vrátil do boje. Katherine mu ukázala, za co doopravdy bojují všichni tady. Za život a za lásku.

 

 

 

24. února 1848

 

Boje vrcholily, mrtvých přibývalo a střelného prachu ubývalo. Chvílemi to vypadalo že revolucionáři vyhrávají, chvílemi, že je to beznadějné. Frederic seděl skrytý na barikádě. Najednou zničehonic všichni vojáci od téhle barikády odstoupili, prostě všichni zmizeli. Všichni očekávali něco strašného, nikdo netušil, co se chystá. Bylo ticho před bouří. Frederic sáhnul do náprstí kapsy a chvíli točil předmětem mezi prsty. Malý zlatý kroužek s perličkou. Dá ho Katherine hned, jak se ukáže. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Za tu chvíli si ji příliš zamiloval.

 

Katherine se mezitím snažila udržet naživu raněné. Když všechny obešla, šla do místnosi, kde se porada strhla téměř v hádku.

„Nemáme střelný prach a vojáci zmizeli. Musíme toho využít!" promluvil jeden a praštil pěstí do stolu.

„Jo, a kam myslíš, že šli? Co když právě na tohle čekají?" křikl k němu Francis.

„Francis má pravdu. Musíme tady zůstat," přitakal jiný.

„Ne, musíme jít pro zásoby," promluvil ten první.

„Jo? A komu byste to tady chtěli nechat? Kdo to tady bude hlídat? Daniel? Nebo snad to Francisovo děvče? Co tady vůbec dělá, Francisi?"

„Katherine do toho nepleť. Co dělá, je její volba," řekl Francis a vysočil na nohy. Katherine si odkašlala.

„Jestli dovolíte, tak nejsem jeho děvče. Je to moje volba a vy o tom nebudete rozhodovat," zavrčela k rozhádaným mužům.

„Má pravdu, Viktore. Ta už Francisovi nepatří. Teď se zapletla s Fredericem," usmál se jízlivě nějaký muž. Kate jen sepjala rty a vražedně se na něj podívala. Neměla mu co říct. Jen se otočila a odešla ven z místnosti. Na ulici bylo opravdu pusto. Ticho bylo až děsivé. A uprostřed té mrtvé ulice seděl Frederic a něco promílal mezi prsty. Šla přímo k němu a posadila se na to, co dříve bývalo židlí.

„Co to máš?" zeptala se tiše a rozpletla si zacuchaný cop. Její dlouhé rudé vlasy začaly vlát ve větru. Občas některý pramen šlehnul Frederica do tváře, ale on si toho nevšímal. Vzal předmět mezi prsty a ukázal jí ho. Malá bílá perlička na zlatém kroužku. Překvapeně vydechla. On mlčky vzal její ruku a navlékl jí prstýnek.

„Pro štěstí," usmál se trochu pochmurně. Chvíli na něj nevěřícně hleděla. Pak zvedla ruku, pohladila ho po tváři a chvíli si hrála s jeho vlasy.

„Je překrásný," zašeptala a její zelené oči se vpily do těch jeho hnědých. Dlouhou chvíli takhle seděli, když se najednou rozezněl dusot nohou. Frederic se vyhoupl na nohy a podíval se přes okraj barikády.

„Všichni sem! Na barikády! Vojáci se vrátili!" zakřičel z plných plic. V ulici v tu ránu zavládl zmatek. Všichni se vyhrnuli ven a začali hledat volné zbraně. Asi minutu na to už všichni stáli na barikádách a nikdo se neodvážil pohnout. Katherine měla namířenou hlaveň na jednoho z vojáků. Obě strany byly strnulé, nikdo se neodvážil pohnout.

„Barikády už jsou zbořené, vzdejte se!" křiknul velitel vojsk.

„Lžete! Nikdy se nevzdáme, do posledního muže!" zakřičel Francis, který stál téměř na vrcholu a v rukou třímal rudou vlajku. Když promluvil, zdvihnul vlajku nad hlavu. Všechny hlavně vojáků se zaměřily na něj. Najednou se ozvala ohlušující rána. Danielova zbraň vystřelila a jeden z vojáků se svezl k zemi.

„Já nechtěl, to ten prach," řekl smutně. Jenže už ho nikdo neslyšel. Vojáci spustili palbu. Francis stál v jejich přímé střelbě. Střely s ním chvíli cukaly, než se svezl na vrchol barikády.

„Francisi!" vykřiknul Frederic a vyběhnul k němu. Střelba nabrala na síle a nikdo si nevšímal toho, co dělá. Jen Katherine sledovala, co dělá. Frederic chytil Francise a pokusil se ho vytáhnout. Měl průstřel břicha, ale stále dýchal. Vyprostil ho z trosek a pokusil se ho předat lidem pod ním. Ti ho položili na dlažbu silnice a Katherine se svezla na kolena vedle něj. Začala ho ošetřovat.

„Budeš žít, budeš žít," šeptala stále dokola. On na chvíli pootevřel oči a jeho ruka zachytila její zápěstí.

„Drž se Frederica, Kate. On tě miluje stejně, jako jsem tě miloval já," zašeptal. Pak jeho víčka klesla a prorývané dýchání ustalo. Tenké proužky slz si začaly razit cestu po její umouněné tváři. Zvedla hlavu. Frederic se krčil na místě, kde před chvílí ležel Francis. Narovnal se, aby mohl sejít pryč, když se jeho rty vyděšeně pootevřely. Vytřeštil oči a jeho tělo se zvláštně prohnulo. Jeho košile začala nasávat jeho krev. Katherine slyšela tichý bolestný sten i přes tu vřavu. Vstala a vyběhla k němu. Jeho tělo se svezlo po barikádě téměř do poloviny, kde se zastavilo o nohu stolu.

„Fredericu, ne," zavzlykala ještě víc. Chytila jeho hlavu do dlaní a začala mu prohrabovat vlasy.

„Kate, neplakej kvůli někomu, jako jsem já," zašeptal. Jeho pohled začal skelnatět. Jen stěží setřel slzu z její tváře. Pak se jeho ruka bezvládně svezla vedle těla. Byl mrtvý. Kvůli téhle revoluci ztratila Katherine dva muže, které měla nadevše ráda. Položila hlavu na hruď mladíka, kterého ještě před pár dny neznala, a teď byl to jediné, za co bojovala. Napřímila se. Tvář měla od krve, sazí a prachu a tím vším si razily cestu další a další slzy. Zmáčkla mezi prsty rudou látku, kterou Frederic bezvládně upustil. Téměř poslepu nahmatala tyč, na kterou byla látka upoutána. Zvedla ji a vyhoupla se na nohy a vzala vlajku do obou rukou. Pomalým krokem vykročila k vrcholu barikády.

„Katherine, ne!" zakřičel Daniel, ale nestačil ji chytit. Katherine se dál vyškrábávala na vrchol. Postavila se na nohy. Její rudé vlasy vlávy v silném větru.

„Tohle je za Francii!" zakřičela z plných plic a zdvihla vlajku nad hlavu. Najednou se prudce ohnula v pase. Ruku si reflexivně přitáhla k bolestivému místu a když jí odtáhla, byla celá od krve. Necítila bolest. Ne tak velikou, jak bolelo její srdce. Zvedla oči k vojákům a silou vůle se napřímila. Znovu zamávala vlajkou před jejich tvářemi. Druhá střela s ní otřásla ještě víc. Nejdřív klesla na kolena a pak se svezla na bok. Červená vlajka překryla její tělo. Poslední slza jí vyklouzla z koutku oka. Naposledy vydechla. Přestala cítit bolest. Už necítila nic. Její bezvládné tělo zůstalo na vrcholu barikády překryté vlajkou jako symbol toho, za co bojovala. Za svobodu. Za lásku. Za život.

 


Doufám, že se vám moje první jednorázovka líbila. Budu ráda, když zanecháte nějaký ten komentář, ať už pochvalný, nebo, jak čekám, spíš kritické. Ale jen do mě. Alespoň se dozvím, co dělám špatně.

Díky za čtení,

MuffinSarah



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek French revolution:

6. Ree přispěvatel
28.09.2016 [9:13]

ReeJá si myslím, že tahle povídka je vážně super. Už se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon A chtěla bych se ještě zeptat, kdy bude povídka o Harley a Jokerovi Emoticon Děkuji za krásnou povídku! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 03.05.2013 [21:35]

Musím Anne opoovat, ale jen v něčem! To že si nepužila francouzká jména mi nevadí, není to pravidlo.Nó bože!tak tam hold máš english jména Emoticon příběh byl plný emocí, a mně osobně se líbil. jestli jde o první jednorázovku, tleskám Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Pokračuj dál, a zkus to s těmi jmény ať jsou ostatní spokojení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Anne Eyre
03.05.2013 [21:09]

To by mě zajímalo, jak jsi hledala. Jsou přímo stránky zaměřené na dívčí/chlapecká/"obojetná" jména v různých jazycích (používám např. babynames.com)

3. MuffinSarah přispěvatel
03.05.2013 [20:52]

MuffinSarahAlespoň někomu se to líbí. Postava Éponine Thénardier mě opravdu inspirovala a je mi líto že to vyznělo jako parodie. Snažila jsem se vyhledat nějaká francouzská jména. Dívčí se mi nevyhledaly. V seznamu mužských jmen jsem opravdu jména Francis a Frederic našla v téhle podobě, tak nevím. Ale děkuju za připomínku, příště se pokusím víc vyhledávat. Emoticon

2. Lenis
03.05.2013 [20:25]

Mě se to moc zalíbilo! Mám moc ráda dějepis, takže oceňuji i téma a děj se mi taky líbil.. :)) Emoticon

1. Anne Eyre
03.05.2013 [16:37]

Ani jsem nedočetla. Obrázek hned na začátku je z nejnovějšího filmu Bídníci (je jich tolik, že musím říct, ze kterého), což navozuje atmosféru roku 1832. Za další, začátek zní jako parodie na Éponine Thénardier, v tu chvíli jsem chtěla přestat číst. A zabilo by tě alespoň použít francouzská jména? Namátkou třeba Katherine – Catherine/Cateline, Frederic – Frédéric, Francis – jde, ale známější verze je François, Daniel – např. Danniell. Stačí pár minut hledat. Ideálně anglicky (XXX name, vyjede většinou Wikipedia, která nabídne různé podoby jména pro různé jazyky, např "Frederic name" a nabídne ti to článek "Frederic (given name)").
Je mi líto, ale kvůli těmto nedostatkům, které na mě přímo řvou, nemohu chválit...

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!