OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » I přesto tě miluji, Ariano...

18.04.2011 (17:00) • Scarlett • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1119×

Kráčeli jsme s mým nejlepším kamarádem temnými uličkami města.
„Já tam nechci jít, nepůjdu tam!"
„No tak, musíš jít. Je to jediná šance, jak dostat něco k jídlu. Jednou se nám ale povede líp. Já se vdám za nějakého boháče a budu tě živit i s mým manželem," slibovala jsem, ač jsem tomu sama nevěřila.
„Ale já tam nepůjdu! Za ním nejdu!"
„Prostě jdeme," rozhodla jsem, „neboj se, něco k jídlu nám určitě dají," utěšovala jsem spíše sama sebe než Thomase.
„Já se nebojím, že nám nic nedají. To je jasné, že nám dají, nejmíň pětadvacet přes záda! Víš, já..." Zajímalo by mne, proč nedokončil větu. Vždyť já vím, čeho se bojí. Nemá rád tmu. Já se mu vlastně nedivím, ty temné ulice, všelijak spletené, opravdu nahánějí strach.
„A navíc," pokračoval s rozklepaným hlasem, „jsme sirotci. Ariano, vyženou nás, ani se nenaděješ!"
„Nemluv nesmysly!" okřikla jsem ho, ale věděla jsem, že má pravdu. V tomhle měl Thomas vždycky pravdu. Dál jsme kráčeli temnými - teď už - chodbami, ruku v ruce. Najednou jsem uviděla nějakou věž.
„Hele, tudy se tam dostaneme!" Vrhl na mne tázavý pohled, a pak se mi prosebně díval do očí. Jen jsem protočila panenky.
„Půjdu první..." uklidnila jsem ho. Vlekla jsem Toma po schodech nahoru.
„Nesnáším elfy a ještě víc nesnáším tebe, Ariano, protože jsi mě k tomu donutila!" Zasmála jsem se.
„Taky tě mám ráda, Tome." Opět jsem se zachichotala.
Na konci točitého schodiště stáli dva strážní. S tím jsem nepočítala.

...

„A jak to bylo dál, babi?" zeptala se má vnnučka.
„Když teď hezky usneš, zítra ti to řeknu." Zhasla jsem světla a odešla z pokoje.
„Vyprávěla jsi jí o sobě a Thomasovi? Vždyť Sofie řekla, že si nepřeje, aby to věděla..." říkal mi můj manžel.
„Měla by přeci vědět, že se nejmenuje po té hodné babičce, jakou jsem teď. Že jsem kdysi bývala sirotek, dítě z ulice. Nicka. Ještě že jí Sofie nedala jméno Nill, Ariana je lepší. To jsem ti vlastně nikdy neřekla. Mé druhé jméno je Nill, tos nevěděl, ne?"
„Ne." Připadalo mi to nefér, že jsem mu nikdy neřekla, jak se vlastně jmenuji. Ale já popravdě nevím, jak se jmenuji příjmením. Rozhodla jsem se, že Harrymu převyprávím svůj zbytek příběhu, ale jen stručně.
„Svou matku jsem našla až když umírala. Neřekla mi, jak se jmenovala. Nevím, jaké měla křestní jméno. A otec prý žije někde v jihovýchodní Asii, jak mi stihla říct, než zemřela. Thomas byl můj nejlepší kamarád. Měl kudrnaté, rezaté, neposedné vlasy a kulatý dětský obličej. Podnikali jsme spolu různá tajemná dobrodružství, lidé si o nás šeptali. Byli jsme děti z ulice. Proto jsme taky škemrali o jídlo Nejvyšší úředníky. Ale pak se stala ta věc..."
„Já vím, drahoušku, ale i přesto tě miluji, Ariano, z celého srdce... A proč jsi do toho vlastně připletla elfy? Vždyť víš, že neexistují..." Usmála jsem se na něj. Arianě nikdy nedopovím ten příběh celý Nikdy jí neřeknu, že elfy jsem si jen vymyslela. Nikdy jí neřeknu, že je to všechno (kromě elfů) pravda. Že to byl můj vlastní příběh. Nikdy jí neřeknu o Thomasově smrti.

Autor: Scarlett (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I přesto tě miluji, Ariano...: