OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » I walk alone!

19.10.2010 (20:00) • Eris • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 937×

Ležel jsem v lese na zemi a díval se na hvězdy. Po tvářích mi tekly slzy a já je skoro nevnímal. Byl jsem plný smutku a bolesti, není se čemu divit. Gordthaiové mi vyvraždili rodinu, jediný já sem přežil. Štvalo mě to. Proč nemohli zabít i mě? Jasně, utekl jsem jim. Ale oni jsou přece silnější a rychlejší než obyčejní lidé. Tak proč?

Takhle jsem tam přemýšlel, dokud se neozval první, smutný zpěv ptáka. Setřel jsem si slzy a vyskočil na nohy.

„Pomstím svoje rodiče a bratra! Všechny je pomstím!“ slíbil jsem a poslední větu jsem zakřičel do ticha lesa.

Vím, kde se budu učit, znám Učitele. Ale jak se k němu dostat? Je na konci druhé vesnice, abych šel po silnici, Gordthaiové by mě našli a zabili. A proč ne? Už nemám pro co žít. S touto myšlenkou jsem se vydal za Učitelem.

Ušel jsem však sotva deset kroků, chňaply mě něčí ruce a já byl vtažen násilím do lesa. Muž mi dal ruku přes pusu a naznačil, ať jsem zticha. Poslech jsem ho. Asi za dvacet vteřin, jsem uslyšel dusot nohou a po chvíli jsem je i uviděl. Gordthaiové. Měl jsem sto chutí je všechny zabít, ale byl jsem si vědom, že nejsem schopný jim dát ani pěstí.

Kolem nás prošly dva tucty, naštěstí si nás nevšimli. Když odběhli pryč, muž ještě chvíli počkal, než mi sundal ruku z pusy.

„Můžeš mi říct, co to vyvádíš? Mohli tě klidně zabít! Copak si je neslyšel?“ mluvil na mě muž.

„Já… ne neslyšel. Můžete mi říct, kdo jste?“ odpověděl jsem a rovnou se ho zeptal.

„Jsem Deret a ty jsi Anurin. Gordthaiové ti zabili rodinu, že? Mě taky, ale to je už dávno. Znal jsem Učitele a-“

„Vy znáte Učitele?“ skočil mu do řeči Anurin.

„Ano, a nepřerušuj mě, prosím!“ řekl podrážděně. „Znal jsem ho a Učitel mi řekl, že se mám o tebe postarat a vycvičit. Kolik je ti let?“ zeptal se Deret.

„Je mi šestnáct, proč?“

„Myslel jsem si to,“ povzdechl si. „A naučili tě něco?“

„Co, mě měli naučit? Kdo? Sakra člověče! O čem to tu mluvíte?“ zeptal se podrážděně Anurin.

„Nic. Pojď se mnou,“ řekl a vyšel.

„Co se stalo s Učitelem?“ zeptal se. Deret se otočil, tvář kamennou, ale v očích mu byl vidět smutek.

„Zabili ho. Gordthaiové si neberou servítky.“

„Jak mohli zabít Učitele?“

„Byl nepřipravený. Udeřili v noci. Stráže pobili, nezbyla tam živá duše. Celý chrám na západě vypálili.“

„Myslel jsem, že Učitel byl teď ve druhé vesnici?“

„Nebyl,“ řekl stručně. „Pojď. Musíme tam být do poledne.“ A s těmito slovy vyrazili na cestu. Anurin se už na nic neptal. Jen tiše šel vedle Dereta. Šli nejrůznějšími cestami, až narazili na malou osadu. Tam si Deret odložil vak s věcmi a šel pro dříví. Anurin šel s ním a pomohl mu. Když ho měli dost, donesli ho na osadu a rozdělali oheň. Vyndal několik věcí z vaku a Anuriana poslal s konvicí pro vodu. Našel potůček a nabral vodu.

Zaslechl, jak někde za ním křupla větvička. Rychle se otočil. Uviděl mladou dívku, jak ho pozoruje. Byla krásná. Postavil konvici na trávu a vstal. Na dívce bylo vidět, že se ho bojí.

„Neboj, já ti neublížím. Jsem přítel,“ řekl a roztáhl ruce v přátelském gestu. Na dívce bylo vidět, že mu nevěří. „Jestli chceš, dovedu tě do našeho tábora. Je tam oheň, ohřeješ se. Určitě musíš být promrzlá.“ Dívka jen pokývala hlavou. Anurin sebral konvici a vyšel. Čekal, že dívka půjde za ním, aby měla krytá záda, ale ona šla vedle něho. Usmál se na ní a ona mu úsměv oplatila trochu nejistě.

„Jak se jmenuješ? Mě říkají Anurin,“ zeptal se. Dívka se zastavila a koukala na něj nevěřícně. Chvíli váhala, ale pak řekla.

„Ten Anurin? Ten, který má splnit proroctví?“ zeptala se. „Mě říkají Arya.“

„Jaké proroctví?“ zeptal se, ale neodpověděla mu, protože se dostali k osadě. Arya se zastavila a rozhlížela se nedůvěřivě kolem.

„Neboj, nikdo ti neublíží,“ řekl a vyšel. Dívka šla za ním. Došel k Deretovi a položil před něj konvici. Ten něco četl a konvici nechal tam kde je.

„No konečně. Už jsem si myslel, že ses ztratil,“ řekl Deret a až teď si všiml dívky, stojící za Anurinem.

„Aryo?“ zeptal se nevěřícně. Vstal a došel před ní.

„Derete? Myslela jsem, že si mrtví! Celý chrám vypálili, nikdo nepřežil!“

„Já jsem byl hledat Anurina,“ pokynul hlavou, směrem, kde stál. „Poslal mě Učitel.“

„Já jsem byla unesena. Gordthaiové unesli mě a Katrin, však víš kvůli čemu. Musíme s ním něco udělat, nebo ho dostane a bude mrtví a to nesmíme dopustit, ještě by něco prozradil. Musíme ho schovat…“ V zápalu hovoru, který vedli, si nevšimli, že se Anurin vydal na „procházku“ do lesa.

Šel několik minut a pak narazil na malou chatu. Bez přemýšlení vešel dovnitř a nevšiml si, že ho sledují dva Gordthaiové. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se kolem. V krbu plál oheň a na stole bylo několik mís s obrovskými vejci. Uslyšel kroky, ale už se nestihl schovat.

Chytli ho Gordthaiové. Těm neměl šanci utéct. Nechal sebou vláčet několik minut, než ho odhodili na zem, jako kus špinavé hlíny. Nad sebou uslyšel hlasy mluvící Gordtaiským jazykem. Nerozuměl jim ani slovo. Když domluvili, jeden ho zvedl a hodil ho na kamennou podlahu. Krásně chladila, to bylo jediné, na co dokázal pomyslet, než uslyšel, jak někdo řekl jediné slovo, které rozhodlo o jeho osudu.

„Zabít.“

Jako poslední, na co pomyslel, než mu čepel meče sťala hlavu, bylo, že se na svět vrátí a slib, který dal rodině, dodrží.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I walk alone!: