OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jabloně

27.11.2011 (12:00) • Joele • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 624×

Jistěže jsem musela dát kámen. Všichni dávají jako první kámen. Tak proč proboha dali papír a já se teď musela vydat z chladného úkrytu kamenných zdí na rozpálenou cestu? Blbá, blbá, blbá holka. Z posledních sil jsem do kabely naházela peněženku a telefon, do zadní kapsy šortek zasunula lístek, který nějaká dobrá duše sepsala, a vrhla poslední chabě vzteklý pohled na povalující se skučící siluety lidí. Měla jsem asi hodinu do zavírací doby. Pitomá vesnice. Na zahradě mě udeřilo do obličeje letní parno a já jen přitiskla sluneční brýle blíž ke kořeni nosu, aby se k mému citlivému zraku nedostal ani jediný sluneční paprsek. Asi bych oslepla.

No vážně, čí to byl tentokrát nápad? Kdo přivezl ty pekelné flašky, když včera dorazil vlakem? Kovová konstrukce branky byla celá rozžhavená, když jsem se ji snažila botou přibouchnout, abych si nespálila ruku. Sotva zapadla západka, můj svět se na malý okamžik roztočil ve víru teplých zlatých barev vysušené trávy, která mi unaveně ležela pod nohama. Nad silnicí se zavlnil horký vzduch a já se vydala na své strastiplné putování, za hudebního doprovodu sousedovic štěkajících vořechů, který se mi zarýval hluboko do mozku a se stokrát hlučnější ozvěnou se pořád vracel a vracel. Proč ten pták tolik řve? V tomhle počasí by měl být rád, že se mu nesamovznítí peří.

Snad jsem se vydala správným směrem, nerada bych zjistila, že vytoužený cíl je jenom přelud, fata morgána. Ale to tu přeci není možné, ne? Jak nás to učili ve fyzice… Zrcadlení kvůli teplotní inverzi? Já věděla, že vyučování v pátek od osmi je značně přeceňované. Určitě to bylo někde v rámci optiky, lomení, nějaké indexy lomení? Už tam budu? Ten barák s bazénem tu loni nestál, když jsem šla okolo. Nebo jsem si ho jenom nevšimla, protože tam nepobíhal obézní pán v příliš malých plavkách. Lidi, mějte soucit s mým nervózním žaludkem. Musím si koupit vodu a balíček piškotů, jinak asi domů nedojdu, tedy pokud se vůbec dostanu k tomu plechovému pseudo-drugstoru u místní Route 66, po níž právě šlapu.

Za celou dobu projela kolem jen jedna prorezlá škodovka. Všichni jsou zalezlí někde ve stínu, silnice mi rozpaluje kotníky a okolní vzduch se odmítá pohnout. Ale už jen kousek ke kolejím a budu tam, pochybuji, že by se na tuhle zarostlou opuštěnou trať chtělo nějakému vlaku, ale s mým dnešním štěstím a reflexy, jaké měl Neo v Matrixu, bych asi skončila na malé červené kousky na stometrovém úseku trati.

„To je všechno?“ zavrčela ta ženská, co se přes vlastní břicho pomalu nevešla do chlívečku u kasy, do které zuřivě tloukla ceny, nalepené na jednotlivých potravinách.

„Jo, všechno.“ Dneska bych se sem už nechtěla vracet, ani kdybych zapomněla na lavičce před vchodem všechny rohlíky. Stejně by je snědl ten strakatý pes, co leží ve stínu před vchodem a čeká, až jeho páníček vypije svou dnešní doporučenou denní dávku lahvového piva a típne cigaretu o plechový popelník. Vzala jsem máslo? Jo, určitě, vidím ho hned na vrchu tašky.

„Tři sta osmdesát sedm,“ ozve se příšerně vysoký hlas pokladní a já hrabu v peněžence.

„Chcete těch sedm?“

„Jo.“ Není zač, paní příjemná. Abyste věděla, já taky nemám nejlepší den. Pili jsme až do pěti do rána a vnitřek mojí hlavy dělá hezčí piruety než Jevgenij Pluščenko. A je mi blbě. A je moc horko. A vůbec.

„Díky, nashledanou.“

Dala bych si zmrzlinu, ale čeká mě ještě cesta domů, tak jsem to musela přehodnotit. Pytlík piškotů jsem roztrhla hned na prahu prodejny a s každým krůčkem k domovu jsem uždíbla mikroskopický kousíček a zapila ho kapičkou vody. Nebyla nutnost vyklopit své jediné dnešní jídlo cestou z nákupu do příkopu vedle silnice. Jsou chvíle, kdy jsem vážně vděčná, že se mí drazí rodiče rozhodli své dítě vychovávat v souladu s městem, tudíž mám za normálních okolností obchody všeho druhu do dvou set metrů od domu. Nemluvě o tom, že mají otevřeno v sobotu do večera a v neděli taktéž. Proč jsem jen nedala nůžky? Mohla jsem srkat studenou kolu u televize a ne se tady opalovat v sebelítosti.

Přestože je cesta na zpět z kopce, dost neúměrně se vleče, zajímalo by mne, zda se v tom zlomu u jabloní zase zrychlí, když bude kousek stoupání. Rostou vlastně jablka, nebo je letos sežehnul mráz? Odšroubovala jsem víčko a naklonila se, abych viděla do korun zplanělých jabloní, když jsem se najednou ocitla politá a na zádech v rigolu vedle silnice. Cílila jsem, jak mou holou levou paži objímají nenechavé šlahouny kopřiv a starají se o prevenci revmatu. Tím očividně ve stáří trpět nebudu, pokud se ovšem stáří dožiju.

„Kam proboha koukáš?!“ ozvalo se vztekle z hromady, která se válela přes mou pravou nohu. Usoudila jsem, že nebudu schopna podat dostačující odpověď, vzhledem k tomu, že můj alkoholem oslabený organismus rozhodně nebyl připraven na skoky do křoví a začínal vehementně protestovat.

Hmota vedle mě se pomalu rozpletla na jízdní kolo a hubeného mrzutého kluka. No výborně, ten mi tu vážně chyběl. Asi jsem se na něj tvářila vážně nehezky, protože se sice nadechl, aby mi vynadal, ale rychle sklapnul.

„Jo jsem v pohodě, díky za optání. Vůbec mě právě nesrazil cyklista, co nedával pozor, kam jede, nemám sežehnutou ruku kopřivama a… ale né, vidíš ten loket?“

„Je to jen sedřený,“ prohodil pohrdavě.

„Chtěl jsi mi snad zlomit žebra a vyrazit zuby, kaskadére?“ Vážně, proč dneska potkávám samé protivné lidi? Posunula jsem se nad rigol do dostatečné vzdálenosti od kopřiv a opřela se zády o kmen jabloně. Levá paže mě svědila, loket mě pálil a já se snažila veškerou nespravedlnost světa zahnat pytlíkem piškotů, který se válel kus vedle mě.

„Jsi celá zelená,“ prohlásil smířlivě a položil opatrně kolo do trávy. Bože, ten člověk asi v životě nemluvil se ženskou.

„Díky, že sis všimnul.“

„A taky dost nepříjemná. Stála jsi na špatné straně silnice.“

„Nestála, jsem chodec. Měl ses koukat před sebe.“

„A ty ne?“

„Khkl mhmy jabhkha,“ zahuhlala jsem s pusou plnou piškotů a nabídla mu.

„Co?“ zazubil se poprvé za celou dobu, asi jsem mu přišla vtipná.

„Koukala jsem na ty jablka,“ pronesla jsem trochu zasněně. Dehydratace mě začínala dohánět a můj zamotaný vesmír se točil jen kolem toho zubícího se úsměvu. Pytlík mi v ruce zašustil, jak si nabídnul, než mi podal svou flašku na kolo.

„Na, obávám se, že tvoje voda ti skončila kompletně na tričku.“ No skvěle, výborně, nejen že mám kocovinu, bolí mě hlava, jsem napuchlá a sedřená, ještě navíc mám průhledné tričko a šmíráka vedle sebe.

„Hm, dík,“ vzala jsem si flašku a začala ji ocumlávat jako nemluvně, než jsem zavřela oči a opřela si temeno hlavy o strom. Zdálo se, že sluneční brýle jako jediné přežily mou prozatímní cestu bez ztráty kytičky. Když jsem oči opět otevřela, viděla jsem ho, jak právě dosbíral můj rozsypaný nákup a starostlivě se na mě otočil. Asi vážně vypadám hodně špatně, měla jsem si ráno alespoň rozčesat vlasy a nabarvit si tváře nějakou falešně zdravou barvou. Tuhle v reklamě říkali, že by mi vydržela až třicet šest hodin.

„Kam máš namířeno?“

„Jenom k prvnímu mostu.“

„Tak se zvedej, nevypadáš, že bys tam sama došla a já nemám moc času.“ Pán je očividně gentleman, ha.

„Co tím myslíš?“

„Že tě tam doprovodím, tak šup, dej mi ruku a zvedáme.“ Inu musím ho obdivovat, uzvednout mou mrtvou váhu jednou rukou, asi přeci jen bude mít nějaké svaly. Pomohl mi přeskočit, nebo spíš velmi neelegantně překonat příkop, přichytil tašku s nákupem na kolo, které vedl za řidítka a kterého jsem se z druhé strany přidržovala já.

Šli jsme mlčky a z mé krve postupně vyprchával zbytkový alkohol, který se asi zalekl mého šoku z dopravní nehody. Vypila jsem mu celou láhev vody a začínala jít celkem rovně. Akorát ten loket mě furt pálil a sluníčko se mi snažilo upálit všechny vlasy na hlavě.

Periferně jsem pozorovala jednu z příčin svého trápení, jak si vesele pohazuje jablkem, které musel chlapec sebrat při našem nedobrovolném pikniku. Můj vytoužený cíl cesty už byl na dohled a já s úlevou přejela prsty po pletivu známého plotu.

„Už jsem tady, děkuju za doprovod,“ přebírala jsem si od něj tašku a měla první příležitost si ho prohlédnout přes tmavá skla svých brýlí. V modrých očích mu zablýskly veselé plamínky, když nasedl na kolo a hodil mi jablko se slovy: „Chytej, Sněhurko.“

Stihla jsem mu věnovat jen malý úsměv, než dodal: „Večer se scházíme v místní hospodě, kdybys nebyla příliš zdevastovaná, zastav se.“

Sledovala jsem omámeně jeho vzdalující se záda a cítila, jak se mi do žil vrací krev. Možná to bude lepší léto, než jsem si myslela.

Autor: Joele, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jabloně: