Ehm, tak tohle měl být prve drabble, ale pak se mi to nějak rozrostlo. Je to o tom, jak můžete díky jednomu člověku a jedné myšlence skončit až na úplném dně. Předem děkuji za jakoukoli reakci a třeba se v nějaké části někdo najde.
Petruss11
25.09.2013 (09:00) • petruss11 • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1301×
„Milane?“ křičím na svého bratra, protože chci, aby si ztlumil podivnou muziku, která mu vychází z pokoje. Po chvilce vážně spatřím jeho blonďatou hlavu.
„Jsi tlustá, já vím,“ řekne a já povytáhnu obočí. Takovéto poznámky od něj slýchám dnes a denně. A vždy přitom předstírám, že se mě to nedotklo, že to nic neznamenalo.
„Ztlum tu muziku!“ zakřičím nazpět a dělám, že jsem jeho předchozí poznámku neslyšela. Ale bohužel, slyšela. Jsem vážně tak tlustá? zeptám se sama sebe a podívám se na nohy. Ještě před pár chvílemi jsem stála u zrcadla a říkala si, že jsem poměrně hubená, ale teď? Připadám si, jako bych měla ty nejtlustší nohy na světě. Mohla bych se někoho zeptat. Ale koho? Nemyslím si, že bych se na to mohla kamarádek ptát. Kluka nemám, nemohlo by to být tím, že jsem tak tlustá? Taťka vždy odpoví, že jsem hubená, jen aby mne potěšil. Mamka by mi možná poradila, ale zase by se mě ptala, kde jsem to zjistila. Nakonec by Milanovi vynadala, a on by zjistil, že mi jeho poznámky vadí. Začal by si vymýšlet další a říkat je častěji. A tak si jen povzdechnu a dál se sama zabývám vlastními problémy. Po chvilce mi padne pohled na zaprášenou váhu, která mi stojí v rohu pokoje. Chvíli o tom všem zapřemýšlím, ale nakonec se rozhodnu, že to mohu zkusit. Je to přeci jen jediný způsob, jak najít sama pravdu. Pomalu vstanu a došoupu se do rohu pokoje, kde váha doopravdy leží. Stoupnu si na ní a čekám, jaká číslíčka mi nakonec ukáže. Šedesát šest, šedesát sedm, šedesát sedm a půl. Přesně na tomhle čísle se vše zastaví a já tiše zírám na výjev před sebou. Půl kila. Přibrala jsem půl kila. Co mám ještě dělat? Sportuju, hodně chodím pěšky a snažím se jíst co nejméně. Nevím, co by mi ještě mohlo pomoct, protože prsty do krku si vážně strkat nechci.
O půl roku později
„Milane, ztlum to!“ křikla jsem znovu na svého mladšího bratra, který se díval na fotbalový zápas. Tentokrát jsem se snažila, abych větu dokončila co nejrychleji a aby on nedostal příležitost mi něco říct. Ale bohužel, on si našel způsob i tak.
„To ti ale zhubnout nepomůže,“ řekl a dál se díval na řvoucí televizi. Věděla jsem, že už se mi do očí hrnou slzy, a nechtěla jsem, aby věděl, že vyhrává. Proto jsem zaběhla zpět do pokoje, který se stal mým jediným útočištěm. Dopadla jsem na postel a nechala mé slzy, aby smáčely celý polštář. Když vtom můj ubrečený pohled padl znovu na starou váhu v rohu pokoje. Pomalu jsem tedy vstala a přešla k ní. Nechtěla jsem se pod sebe dívat, ale jinak to nešlo. Váha totiž začala hlasitě pískat, a tak jsem se pod sebe konečně podívala. Třicet pět. To je zase o kilo více než minule. Přesně po téhle myšlence jsem zase dostala to nutkání zvracet. Ano, už asi čtyři měsíce pravidelně zvracím. Vím, nikdy jsem to takhle nechtěla, ale jinak to nešlo. Protože jsem stále byla moc tlustá.
O další půlrok později
„Neumírej, sestřičko, já jsem nechtěl. Ano, už jsi hubená,“ šeptá mi do ucha ubrečený bratr, ale já už ho moc neslyším. Nemám sílu. Poslední půlrok jsem strávila v nemocnici na různých kapačkách a v různých nemocnicích. Nic mi ale nepomáhá. Nic už mi nemůže pomoct, protože na seznam smrti jsem se dostala, když jsem se poprvé zadívala do zrcadla s myšlenkou, že jsem tlustá.
Jestli to někdo dočetl až sem, tak mu tleskám, protože to muselo být strašné. Jinak všichni, co to přečetli a teď se dívají do zrcadel či si stoupají na váhu, nedělejte to. Jste krásné či krásní takoví, jaci jste, a nic na sobě neměňte :)
Petruss
Autor: petruss11, v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Jsem vážně tak tlustá?:
Krásný styl psaní 
Tohle téma je opravdu dost známé a pořád se o něm mluví dokola. Moc pěkně si toto téma zpracovala.
Jak já říkám. "Nezáleží na tom, jak vypadáme. Záleží na tom, co máme uvnitř."
Pravdivé, pěkné. 
Hezké :) K zamyšlení 
Páči sa mi to. Je to dosť pravdivé na dnešnú dobu.
Ja sama som celkom pri sebe, no niečo také by ma nenapadlo. Našťastie to je aj možno tým, že v okolí mám kamarátov a tí ma vidia prosto takú, aká som.
Avšak poznám zas aj také, ktorá má 45 kíl a povie si, že je tlustá a mala by so sebou niečo robiť.
Najviac sa mi však páči ten záver už pod čiarou, pretože si krásne vystihla aj moje pocity. Načo sa nútene meniť len kvôli okoliu?
Takže odo mňa máš jednoznačne palec hore.
Mrazí mě záda z toho, jak je tahle povídka pravdivá. Kolikrát stačí jen blbá poznámka někoho a mi už se vezeme ve vlaku, který nikde nezastavuje. Nejhorší na tom je, že nám to kolikrát způsobují ti nejbližší a pak brečí. Nejradši bych takové lidi práskla pánví po hlavě. 
Celkově se mi povídka líbí a má něco do sebe, ale nelíbí se mi ta poslední věta toho jejího bratra. Teď už je hubená? Really? Teď je jen kost a kůže... jak jinak člověk může vypadat při 35 kilech...
Skutočne veľmi pekné a dojemné :). Každý máme s niečím problémy: či už je to tá váha, krivý nos, alebo pehy. Musíme sa naučiť mať radi sami seba, aj keď to niekedy nie je najjednoduchšie.
Tlieskam ti za krásnu myšlienku aj jej spracovanie.
Nejenom, že je tato povídka skvěle napsána, ona má v sobě taky kus pravdy. Bohužel. Stačí jedna hloupá poznámka od okolí a i ta může zničit celý život.
Jinak, jak už tady bylo řečeno, tvůj dodatek doopravdy vystihl vše potřebné. 
Je jedno, jestli má někdo 65 kg nebo 80 kg. V každém je něco pěkného a měli bychom se mít rádi,takoví, jací jsme.
PS: Ráda si přečtu další tvou povídku.
Ech, tak co k tomuto napsat? Tvůj styl psaní se mi moc líbí, až budu mít čas juknu i na něco co máš na stmívku. Tak a teď k povídce jako celkové. tohle téma, který jsi zvolila je hodně smutné a citlivé ovšem taky pravdivé. Duležité je, že já osobně jsem si z tohohle příběhu vzala ponaučení. Každý by se měl mít rád ať už vypadá jakkoliv a na kecy druhých nedat. Takže za to ti moc děkuji.
Jinak, ten tvůj dodatek se mi moc líbil.
Ps: Celou dobu jsem doufala, že to skončí dobře, ale ne všechno v životě má šťastný konec.
ze stmivani.eu se mi tve piovidky libi a tadyto se mi libi taky. JEN TAK DÁL!!! :d 
Naozaj úžasné ale ja som tak trocha na happy end-y samozrejme to bolo smutné a tak ale tým tvojim komentárom na konci si ma dostala 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!