Kandidát pekla • OurStories.cz ~ naše povídky

Jedna z mých jednorázovek. Týká se upírů i když ne přímo Twilightu a proto jí dávám sem. Je o tom, že i když my známe ty hodné upíry, ve světě jsou i zlí. A všichni, žijí věčně...

11.08.2009 (12:00) • KikaV • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1150×

Byla hluboká noc. V ulicích Londýna problikávalo pouliční osvětlení. Občas bylo v dálce slyšet zvuk projíždějícího kočáru a klapot koňských kopyt. To, když se panstvo vracelo z pozdní vyjížďky za zábavou. Psal se rok 1892.
Meggs, mladá služebná, právě pospíchala ztmavlou ulicí. Byla vyděšená. Narovnávala si šálu na ramenou, která jí spěchem padala a mumlala si sama pro sebe: ,,To tak. Ještě někdy se nechám k něčemu takovému přemluvit. Paní musí být šílená, když mě posílá ven takhle pozdě. Teď, když je to všude samý lupič a vrah."
Za zběsilého mumlání konečně dorazila k cíli své cesty. Rozechvěle zaklepala na dřevěnou okenici. Ozval se skřípot a těžká vrata se otevřela. Meggs vstoupila dovnitř. Za dveřmi našla starého dědka, který vypadal, že má smrt na jazyku. Dlouhé bílé vlasy mu spadaly na ramena. Šířil se z něj příšerný zápach. Meggs odporem nakrčila nos a doufala, že jí ta zrůda nezapíchne.
,,Co byste si přála, slečinko?" Dívka sebou trhla. Jeho hlas byl ještě horší, než jeho vzhled. Rychle mu strčila psaní a měla se k odchodu.
Vrata za ní zapadla znovu s tím hrozným skřípotem. Rozběhla se a neustále se ohlížela přes rameno, jestli se za ní neplíží ten dědek.
Zdálo se jí, že zaslechla kroky. Zalapala po dechu a otočila se. Za ní ale nic nebylo. Radši se znovu rozběhla. Kroky se však ozvaly znovu. Byly čím dál blíž. Běžela, v hlavě jí divoce tepalo a celá se chvěla. Slyšela zvuk vlastního dechu a ten jí lekal. Věděla, že už to nebude dlouho trvat a neznámý útočník jí dostihne. Už, už cítila ruku na svém rameni. Ve svém úprku přestala vnímat cestu a zahnula do jakési uličky. Světlo bylo slabě vidět jen na jejím konci. A tam, v tom příšeří, stál muž.

Meggs v něm spatřovala naději na záchranu.
,,Pane, pane! Proboha, pomozte mi prosím. Někdo mě honí. Pane!" křičela a přibližovala se k němu.
Muž stál nehnutě zády k ní. Jeho silueta vypadala hrozivě. Byl mohutný, svalnatý s širokými rameny. Když se služka přiblížila dostatečně blízko, otočil se. Meggs v tu ránu zapomněla na svého pronásledovatele a zastavila se. Nemohla nic víc než stát a neschopna vydat hlásku zírat.
Ten muž…Ne! To stvoření, bylo smrtelně bledé a nadpřirozeně krásné. Měl dokonale řezané rysy. Obličej rámovaly delší světlé vlasy. A ty rty! Byly plné, ale úzké. Roztažené do hrozivého úsměvu, který odhaloval řadu bělostných zubů. Řadu, které vévodily dva ostré dlouhé špičáky. Nejděsivější v jeho obličeji však byly oči. Temně rudé a pronikavé. Oči ďábla.

,,Meggs, Meggs…" zašeptal uklidňujícím hlasem. ,,Nemusíš se přece bát. Ten kdo tě pronásleduje, ti určitě neublíží."
Dívka se probrala z transu a uvědomila si, že musí utéct. Otočila se a chtěla se dát do běhu. Za ni ovšem stál další muž. Děsivě podobný tomu prvnímu. Meggs se pokřižovala.
,,Pane na nebi, pomoz!" zašeptala zlomeným hlasem a začala upadat do mdlob. To už ale u ní byl ten první muž. Chytil jí za ramena, zvrátil jí hlavu a jeho zubě měkce vklouzly do jejího krku.

Jakmile vysál i poslední kapku krve, odhodil dívčinu mrtvolu bez zájmu na zem. Vytáhl ubrousek a otřel si ústa.
,,Ryane, jdeme!" vyštěkl na mladšího muže a ten přikývl.
,,Pane!" s tím slovem ho nechal projít a podřízeně šel za ním. Odcházeli temnými uličkami dál. Hledat novou oběť. A upír přemýšlel o podstatě svého žití. Žít na věčnost, dokud ho někdo silnější neroztrhá na kusy a ty nespálí.

O 110 let později…

Byla hluboká noc. Ulice Londýna byli osvětleny, jako by byl den. Všude svítilo pouliční osvětlení, neonové nápisy zářily, reflektory aut osvětlovaly výlohy obchodů s drahým zbožím a z barů se linula hudba. Přesto se v tomto rušném městě našly tmavé uličky, skrývající nebezpečí.
V jedné takové uličce se právě nacházela mladá dívka. Byla vulgárně oblečená, v koutku úst měla cigaretu a kolem očí šmouhy od řasenky, rozmáčené slzami. Přemýšlela. Pokud tedy existuje bůh, proč jí nezachránil od tohoto života? Proč dovolil, aby jí unesli chlápci, co z ní udělali štětku?

Uslyšela za sebou kroky. Zašlápla nohou zbytek cigarety, zatvářila se profesionálně a otočila se. Za ní ovšem nikdo nešel. Byla zmatená. Měla za to, že je to další zákazník, kterého poslal její pasák.
Pokrčila rameny. Asi se jí něco zdálo. A tak pokračovala v chůzi. Kroky se ozvaly znovu. Otočila se a za ní nikdo nebyl. Žaludek se jí začal svírat strachy. Přidala na tempu chůze. A kroky za ní získaly na intenzitě.
Za chvíli už dívka běžela. Před ní se objevil konec ulice. Svítilo tam slabé světlo. Všimla si muže, stojícího u zdi. Svitla jí naděje, že jí zachrání. Doběhla k němu a udýchaně, ale přesto svůdně promluvila: ,,Nemáš zájem o chvilku rozkoše, zlato?"

,Bože, bože, ať řekne ano! Nebo mě dohoní ten kretén. Určitě je to jeden z pasáků. Asi jsem se zatoulala daleko. Zmlátí mě, až jim přijdu pod ruku.´

,,Jak se jmenuješ?" ozval se neuvěřitelně melodický hlas.
,,Meggs." odpověděla zaskočeně.

V tom se muž otočil a dívka vykřikla zděšením…

,,C..co jste zač?" vzlykla těsně před tím, než se jí jeho zuby zabořily do krku.
Jakmile se dokrmil, odhodil dívčinu mrtvolu.
,,Ryane! Ukliď jí! Nestojím o přílišnou pozornost!"

Upír odcházel a přemýšlel. Meggs. Pamatoval si jinou dívku toho jména. Chutnala podobně jako tahle. Jen v sobě neměla ty drogy.
Ta malá holka se ho ptala, co je zač? On je predátor. Nejnebezpečnější tvor téhle planety. Nesmrtelný, neuvěřitelně rychlý, ledový a v podstatě mrtvý. Je kandidát pekla.