OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Květinová smrt

08.01.2016 (17:00) • Yperit • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1195×

Byl jsem v půli Eagles Street v samém centru Tampy. Slunce mě hřálo a nepříjemně svítilo do očí. Můj pohled projížděl celou ulicí a po chvilce se zastavil u jedné z laviček na okraji silnice. Seděl na ní muž v roztrhaném triku a hnědých kalhotách. Vedle sebe měl pár igelitových tašek plných různé veteše a levných potravin.

Takže přišel, jak jsem předpokládal. Čekal na mě o pár laviček dál, než jsme se domluvili. V okamžiku, kdy mne zahlédl, se mu na tváři roztáhl už tak široký úsměv plný zažloutlých zubů a černých děr, kde před nějakou dobou ještě zuby byly. Bylo to velice zvláštní vidět bezdomovce na pokraji psychického kolapsu se usmívat. Odsunul tašky kousek dál a uvolnil místo pro mě. Sedl jsem si na místo a nabídl muži cigaretu.

„Dobré odpoledne, jsem rád, že jste přišel“ řekl jsem mu zahajovacím tónem. Muž jen mlčky přikývl. „Moje nabídka, kterou jsem vám naznačil včera, stále ještě platí, ostatně, jsem tu pro to, abych vám upřesnil, v čem spočívá. Myslím, že je prospěšná pro nás oba.“ A už na mě zvědavě pokukoval, což byl můj záměr. Zapálil jsem mu cigaretu a začal vysvětlovat: „Jde o to, že… Vy nemáte zrovna radost ze života, nemám pravdu?“ Byla to zcela zbytečná otázka, pán od pohledu žil jen z donucení.

„Víš, když se dostaneš na ulici, to už pak není život, jak ho znáš. Zjistíš, že lidi jsou pěkný svině, co si před tebou jen odplivnou a jdou dál. Co já bych dal za to, abych tu nemusel pořád vysedávat.“

„Úplně vás chápu, pane. Vlastně ještě nevím, jak se jmenujete. Já jsem Tommy McNabb, těší mě.“

„No, já se jmenuju Kyle, stačí?“ opáčil mi muž.

„Jasně, nemám v úmyslu tahat z vás osobní věci. Teď už ale k věci. Měl bych pro vás elegantní řešení, výhodné pro obě strany. Potřeboval bych po vás jednu službu.“

„No počkat, na tom jsme se nedo…“

„Ne, nejde o to, abyste pracoval. Nemusíte to brát moc vážně, stačí jen, abyste vypadal, jako že tu službu děláte. Zaplatím vám za to.“

„Kolik?“ vyhrkl ze sebe bezdomovec.

„No, bude to víc, než si zasloužíte. Nechci na vás nic vydělat, jen pomoct sobě a vám. O co jde, hned detailně vysvětlím, je to trochu delší příběh.“

„No, dobře.“

„Tak mě hezky poslouchejte.“ Zapálil jsem si cigaretu a přemýšlel, jak začít. „Před pár rokama jsme si s přáteli otevřeli zahrádku. Prostě jen tak pro radost, aby se lidi chodili koukat, jak ji máme pěknou. Zasadili jsme tolik kytek, co jsme jen dokázali sehnat. Zanedlouho byla plná všemožných okrasných výrostků a pozorovatelů. Měli jsme z toho dobrý pocit, jenže ten netrval věčně. Všechno totiž nejde jako po másle. Nedávno, po dvou špatných letech, jsem si uvědomil, co se s ní děje, a proto tu teď my dva sedíme vedle sebe.“

„Nechápu.“

„Zatím nemáte ani co chápat. Víte, ze začátku, když něco nového podnikáte, máte určitý zápal a dáváte tomu všechno, co v sobě najdete. A zanedlouho se většinou dostaví první úspěch. Ten se nám dostavil, my z něho byli blahem bez sebe. Naši zahrádku navštěvovaly den co den davy, že ty květiny skoro ušlapaly. Pak přišlo jedno osudové léto. Toho roku, kdy nás navždycky opustil Carl, prožívala naše veřejná zahrádka ty nejlepší momenty své existence. Už dávno nám počasí neumožňovalo tak krásně vyšperkovat zahrádku novými kousky, často velice vzácnými květinami z dalekých koutů světa. Nově se tu vyhřívaly neobvyklé tulipány, krokusy, růže všech barev, a na odlehlejším plácku i pár sběratelských kaktusů. S těmi jsme zrovna začínali. Byl to právě Carlův nápad. Jeden z jeho posledních. Také návštěvnost příjemně gradovala, zamilovaných párů procházejících záhonky bylo nepočítaně a úsměvů na tvářích dvakrát tolik. Už by to mohlo vypadat, že nám konečně svítá na lepší časy. Ten někdo, kdo je nahoře, se na nás možná usmál. Možná… ve skutečnosti se na nás usmál naposled.“

Zašlápl jsem špačka a nemohl jsem chvíli mluvit. Vzpomněl jsem si na ty doby a pak na to, k čemu jsem se dohrabal. Pán se tvářil podobně zatrpkle, jako jsem se v tu chvíli musel tvářit já. Asi taky neměl nejpříjemnější vzpomínky.

„Carla náhle polkla zem jedné sobotní noci. Příčina smrti neznámá, podle lékařů pravděpodobně udušení. Věděli jsme, že už nebyl nejmladší a dost často dostával záchvaty kašle. Přesto jeho rychlý konec nemohl nikdo vůbec očekávat, navíc z tak banálních důvodů. Zbytečná smrt. Po ní jsme na údržbu zbyli jen tři – Ryan, Mike a já. Dlouho jsme se dohadovali, jestli vůbec máme pokračovat dál. Nakonec jsme se shodli, že Carl by to tak chtěl. Zahrádka dostala nové přivlastňovací zájmeno do svého názvu – Carlova. On si to zasloužil a my to věděli. Od té doby jsme to dělali jen pro něj a rádi. Koneckonců, on to celé vymyslel. Příštího léta práce na Carlově zahrádce nešly tak hladce. Plácek s kaktusy chytil jakousi zvláštní nemoc, proti které jsme nedokázali bojovat. Ryan sice zkoušel všelijaké poprašky, ovšem bez vetšího úspěchu. Nemoc si žila vlastním životem. Květiny na tom nebyly o moc lépe. Růže, které Carl udržoval, zbledly a stěží se držely na vlastním stonku. Taktéž jeho opuncie pomalu, ale jistě odcházely. Museli jsme je jednu po druhé pohřbívat. Kaktusy měly svoji dobu velmi brzo za sebou. Po čase nezbyl v zahradě žádný Carlův odkaz.“

Bezdomovec na mě koukal jako na blázna a pokusil se zvednout a odejít pryč. Já ho usadil zpět na místo. Neochotně mě poslechl. „Počkejte si, je to sice složité, ale vaše chvíle přijde. A jestli na to přistoupíte, nebudete litovat.“ Pak jsem zapomněl, kde jsem skončil. Naštěstí jsem rychle zase začal vyprávět. „Přes veškeré snahy už naše zahrádka nikdy neměla takový půvab, jako kdysi za Carlových časů. Vypadalo to, jako by úspěch umřel s ním. A on vlastně doopravdy umřel. Návštěvníků ubývalo, z neznámých důvodů už k nám neměli chuť chodit. Děvčata se svými milými jsme vídala jen výjimečně. Až do momentu, kdy jsme se konečně odhodlali zasadit nové rostliny. S tím přišel Ryan. Vyhodili ho v práci a neměl jiného koníčka, než zahradničinu. Zakrátko sehnal několik desítek raritních květin z Jižní Ameriky a ihned je s láskou zasadil. Já s Mikem jsme byli tenkrát tak naivní, že jsme si hned mysleli, že se všechno vrátí do původních kolejí. Pár dní jsme skutečně sklízeli pozitivní ohlasy. To ovšem netrvalo dlouho. Jednoho srpnového dne většina drahých rostlin ze dne na den zvadla. Toho dne totiž zemřel Ryan na infarkt. Stejně náhle jako vyhasl Carlův plamen, dohořel i ten jeho. Pak jsme s Mikem zůstali poslední. S Carlovou zahrádkou jsme definitivně skončili. Vlastně, já jsem s ní skončil. Mike si to asi po měsíci rozmyslel. A co myslíte, že se stalo další sezónu?“

„Já nevím, pusť mě, ty jseš magor, nic po mně nechceš, ale říkáš, že jo, jen abys mi mohl vykládat ty svoje báchorky. Nedal bych nic za to, že sis to všechno vymyslel a nemáš to komu říct!“ vyhrkl najednou. Ale seděl dál s hlavou otočenou.

„Poslouchejte mě, uznávám, že mě máte za blázna, ale brzy pochopíte, že to s vámi myslím dobře. Za chvilku vysvětlím, co od vás očekávám, teda jestli na mou nabídku přistoupíte, nutit vás nebudu, ale být vámi, neváhal bych. Takže se ptám znovu: Co myslíte, že se stalo loni Mikovi?“

„Je mi to úplně jedno, určitě taky zhebnul.“

„Velice správně, bohužel. Už jsem se konečně dostal k závěru. Nejdřív Carl, pak Ryan a Mike. A nakonec moje pochopení. Na naše zaměstnance byla totiž seslána kletba. Pokud jste mě dobře poslouchal, musí vám být naprosto jasné, co se stane rok co rok člověku, který pracuje u nás. Prostě ho ten prokletej kompost zabije! Nejdříve si ho přitáhne k sobě do půdy a pak udeří! Proto jsem se ze zvědavosti zajímal o to, zda vás baví žít. Jste si jistý, že nikoli?“

„Nechat se okrádat, spát na ulici, nemít co jíst a ještě se otravovat s lidmi, jako jseš ty? Ne. Zabít se nedokážu, ale toho zkaženýho života bych se nejradši zbavil.“

Zajásal jsem, to jsem přesně plánoval. Bezdomovec, co nemá chuť žít a nevyrazil mě, jako to udělali předchozí vágusové. „Pane Kyle, v tom případě se určitě domluvíme a budeme spokojeni oba.“

„Co to zas meleš?“

„Vám to nedošlo? Všechny vaše potíže zmizí a ještě dostanete zaplaceno. Zbývá mi ještě jedna otázka, jste starší než já?“

„Nevím, je mi okolo pětašedesáti. A vůbec, co ti je do toho. Začínáš mě pěkně rozčilovat!“ Staříka zase chytnul amok, vstal z lavičky a naoko odcházel pryč. Pak si ale opět sednul, protože jsem mu nabídl další cigaretu.

„Pane Kyle, dostanete nemalý peníz.“

„A co za to, proboha, chceš? Abych se tu svlíknul a udělal stojku?“

„Ne, nic takového. Moje nabídka zní: Stanete se zahradníkem na mojí zahradě na dobu jednoho dne.“

„Kolik?“

„Řekněme padesát dolarů?“

Kyle potáhl z cigarety a dlouho přemýšlel. Pak tichým hlasem, jako by se styděl, pronesl: „Tak jo.“

„Bezva, konečně mluvíte rozumně, děláte mi radost. Takže zítra se sejdeme tady ve tři odpoledne, pak vás odvedu na zahradu a zasadíte tam pár kytek, které sám nakoupíte. Peníze vám na to samozřejmě dám. Platí?“

„Tak platí.“

Následujícího dne jsem se zahradě radši vyhýbal oklikou. Nejprve jsem si zajistil otevírací dobu květeny a potom se vydal na cestu pro bezdomovce. Pro jistotu jsem ještě pročesal okolí a přesvědčil se, že při našem setkání nebude široko daleko v okolí žádný strážník ani nikdo, kdo by mě podezíral z mého podivného chování. Byl jsem připraven.

Stařík tam už čekal, dokonce i pozdravil. Dal jsem mu celý balíček cigaret a vedl ho směrem k obchodu. Pečlivě jsem mu vysvětlil, co má za darované peníze nakoupit. Nezvoral to. Teď už mu zbývalo jen rostliny zasadit. Kyle si vyžádal peníze předem a já mu je bez obav dal. Pak se vrhnul do zahradničení. Při pohledu na něj mi ho bylo líto. Pokud jsem správně počítal, neměl by tu být dlouho. Týden nato zemřel na rakovinu plic. Přísahal jsem si, že se těch jeho zvadlých kytek ani nedotknu.

Je mi blivno při pomyšlení, že jsem byl na řadě já a místo sebe jsem obětoval nevinného bezdomovce z ulice, využil jeho tristní situace a nízké inteligence. Pak se mi udělalo dobře, přehodnotil jsem svůj pohled na věc. Vyřešil jsem to nejlépe, jak to bylo možné vyřešit. Zachránil jsem si kejhák a ještě pomohl bezdomovci. Můj plán vyšel na výbornou, protože jsem nebyl nejstarší údržbář zahrady, kterého si každý rok vezme k sobě pod zem. Jenže teď jím už zase jsem. Budu muset ukořistit dalšího ubožáka, jinak mi zbývá pouze jeden rok života.

Autor: Yperit, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Květinová smrt: