OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Kvůli sušence

24.01.2011 (17:00) • Hannah • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 869×

„Eriko!“ Já nevím, co ti pořád je!“ zakřičela jsem. „Stůj!“

„Co ještě chceš? Už jsi mi vynadala dost.“ Normálně se Erika rychle rozbrečí, teď to v sobě držela nějak dlouho.

„Chci ti, Eriko, ještě říct, že se mnou už nepočítej!“ řekla jsem. Do očí jí vstoupily slzy, ale já jsem nemilosrdcě pokračovala: „Nechápu, jak jsem s tebou mohla kamarádit, jsi strašná! Nenávidím tě, Eriko Mallá!“

Erika se ke mně obrátila zády a rozběhla se k silnici. Rozesmála jsem se. Byla tak -

Moji myšlenku přerušil vysoký křik. Ten krřik jsem znala. Byl to ten stejný, jaký jsem slyšela, když jsem se vloni zřítila do hluboké jámy, spolu s nejlepší kamarádkou.

Erika! Prolétlo mi hlavou. Ne, to nemůže být pravda. To si jenom namlouvám a navíc – neříkala jsem před chvílí, že ji nenávidím?

„Zavolejte někdo sanitku!“ křičel nějaký muž.

Rychle jsem se prodírala davem k místu nehody. Nevnímala jsem ruce, které do mě strkaly. „Pusťe mě! Je to moje... Je to moje známá!“

Prodrala jsem se davem k místu, kde leželo bezvládné tělo. Nemusela jsem se dívat, kdo to je – věděla jsem  dřív, než jsem tam vůbec doběhla.

Musela jsem omlít, protože si pamatuji jen to, že jsem se dívala do Eričiny bledé tváře. Pak jsem otevřela oči – bylo to, jako bych mrkla. Nepoznávala jsem bílé stěny, postele ani nic jiného.

Někdo úlevou vydechl. Otočila jsem hlavou; seděla tam máma. Plakala.

„Mami, co se stalo? Proč pláčeš?“ zeptala jsem se. Je něco se mnou?

„Ne, nic se nestalo, zlato. Jsem jen ráda, že jsi v pořádku,“ vzlykala máma. Pak se nadechla; chystala se mi sdělit něco důležitého, vážného. A hrozného.

„Mami... Vím, co mi asi chceš říct. Co mi je? Jsem nějak nemocná? Jen jsem omdlela,“ zašeptala jsem. Objevili mi něco, co jsem řpedtím zanedbávala? Mám snad nějaký nádor?

„Ty jsi úplně v pořádku,“ usmála se máma. „Justýnko, je mi to moc líto, ale... Erika zemřela.“ Jako bych to nevěděla, Bože. Stejně mě to zasáhlo, jako nůž do srdce. Stejně mě mnohem víc zasáhla matčina slova.

„Lhářko!“ zaječela jsem. „Není ti líto, že je mrtvá! Jsi ráda, že je konečně pryč! Nenáviděla jsi ji, protože byla na tvou dcerušku měla špatný vliv. Kdybys ji trochu poznala, usoudila by jsi, že slušnější a lepší holku by jsi nepoznala!“

„Justýno! Okamžitě mě přestaň takto urážet,“ rozčílila se máma. „Je mi samozřejmě moc líto, že Erika je mrtvá, ale prostě je to tak! Nic jsem proti této dívce neměla, ale -“

„Měla jsi toho proti ní hodně!“ zaječela jsem. „A proč? Moment, už si vzpomínám. Protože byla Romka!“

„Už toho mám dost, Justýno Ariová! Zítra jdeš domů a máš měsíc domácí vězení!“ řekla máma. Byla rudá jako rajče.

„Sbohem,“ zavrčela jsem, když odcházela. Poté jsem si zakryla obličej polštářem a celý ho umáčela. Nebylo mi líto, že jsem byl hubatá na mámu – nemá urážet mou kamarádku.

Plakala jsem, protože to byla moje chyba. To, že byla... Nebyla tu se mnou. Vyčerpaná pláčem jsem usnula.

„Nenávidím tě, Eriko Mallá!“ křičela jsem. „Nenávidím tě!“ „Nenávidím tě!“

„Justýno. Tak ty mě nenávidíš,“ ušklíbla se Erika. „Tak proč pereš polštář?“ Její smích mi chyběl. Tady zněl... divně. Přiškrceně.

„Eriko,“ hlesla jsem.

„Můžeš za to ty, Justýno. Za to, že jsem mrtvá.“ Vmetla mi pravdu do očí. „Nenávidím tě, Justýno Ariová – a já to na rozdíl od tebe, myslím vážně!“

„Justýno! Justýno, vstávej!“

Otevřela jsem oči. Nikde žádná Erika, jenom máma s nemocniční sestřičkou.

„Mami,“ hlesla jsem. „Ona je mrtvá.“ Kvůli mě! Zabila jsem svou nejlepší kamarádku. Lhala jsem, proto je mrtvá.

„Pojď, půjdeme domů, Týno. Neboj, už jsi v bezpečí.“ Máma si mě přitiskla k hrudi. Nebrečela jsem – zabila by mě, kdybych jí unudlala tu novou blůzu.

„Nechci tady být. Všechno mi připomíná Eju,“ zabručela jsem si pod vousy. Byl to pravda. Celý pokoj se skládal z našich společných fotek.

Já blondýna se světlou pletí, ona bruneta s pletí barvy kávy. Dvě rozdílné dívky stejně je osud svedl dohromady. A já jsem to čtyřmi slovy zkazila. Jenom slova a přesto to tak bolelo, že Erika nedávala pozor a...

Poslední, co jsem jí řekla je: „Nenávidím tě.“ Špatná volba slov na rozloučenou.

„Mami?“ zakřičela jsem. „Můžu jít na pohřeb? Vím, že mám domácí vězení, ale chci se s Ejou rozloučit. Prosím.“

„Justýno,“ vzdychla máma, ale povolila mi to. „Budeme muset sehnat nějaké květiny.“

„Mami...“ začala jsem opatrně. „Víš... Já vím, že do toho nemám, co mluvit, ale... Já bych chtěla, aby tam byli jen lidé, kteří Eriku měli opravdu rádi.“ Čekala jsem, že máma přiletí nahoru a vrazí mi facku, ale to nestalo.

„Týno... Já vím, že jsem ti ublížila. Proti Erice jsem nic neměla – a pokud ano, tak to nebylo kvůli tomu, že byla... Ehm, Romka. Já jsen chtěla, abys měla přátele, kteří by byli stejní, jako ty. Omlouvám se, že jsem ti ublížila.“

„Neublížila. Jsem ráda, že znám pravdu,“ zavolala jsem na ni. „Já si s holkama, jako jsem já nikdy nerozuměla. Vlastně mi připadají jako Barbie, když to musím říct. Eja byla jiná a to mě zaujalo. Už proto, že bylo Romka. Byla a já to nehodlám zapírat. Mami, já jen chci,aby jsi věděla, že Eja byla pro mě ta nejlepší kamarádka a nikdy ji nepřestanu mít ráda. Ty jsi ji v lásce neměla – tak nechoď na pohřeb.“ Řekla jsem to tvrdě, ale zároveň jsem se snažila mluvit opravdu jen pravdu.

„Týno, ty jsi hotová řečnice,“ zasmála se máma. Jen malinko jsem se usmála.

Eriko,

byla jsi super kamarádka a -

Papírek jsem rychle zmuchlala a hodila ho na hromadu ostatních papírků.

„Edíku, co mám Eji napsat?“ ptala jsem se zoufale. Zírala jsem na plakát Edwarda Cullena a čekala, že mi odpoví. Neblbni, Justýno!

Rozhodla jsem se, že Erice napíšu dopis a dám ho do rakve, pokud mi to dovolí. Pokud ne, vydupu si to. Strašně jsem ji zklamala. Řekla jsem, že ji nenávidím a ona tomu uvěřila. Ale to nebyla pravda! Řekla jsem to, protože jsem byla rozzuřená...

Naštvala jsem se, protože mi kvůli ní spadla sešenka na zem. Kvůli sušence je teď mrtvá. Kvůli mé sušence. Kvůli mě.

„Týno! Zhasni a spi,“ zavolala máma ze zdola.

„Nemůžu,“ chtěla jsem zavolat. „Musím Erice napsat dopis, abych jí mohla říct to, co jsem nestihla. Abych jí řekla, že ji mám ráda, že jsem lhala, když jsem řekla, že ji nenávidím.“

Místo toho jsem řekla jen: „Dobře, mami. Dobrou.“ Zhasla jsem a vlezla si s baterkou pod peřinu. Ale protože jsem byla vyčerpaná, rychle jsem usnula.

Probudil mě mámin křik. „Týno, Týno, vstávej! Musíš se připravit!“ křičela a třásla se mnou.

„Mami, nemusíš takhle řvát!“ vyjela jsem na ni, ale ona to přešla bez povšimnutí. Věděla, že jsem nervózní, jinak bych to neřekla.

„Justýno, něco pro tebe mám,“ řekla máma a usmála se. Podala mi dlouhé černé šaty. Zalapala jsem po dechu a vyhrkly mi slzy.

„Mami, děkuju!“ Plakala jsem, protože jsem nechtěla nové šaty. Proč mi máma koupila šaty teď? Na tetinu svatbu jsem nešla, protože pro mě neměla šaty a nechtěla žádné koupit a teď...! Nejhorší bylo, že mi připomínaly Eriku. Měla strašně ráda černou a tyhle šaty by se jí moc líbily.

Oblékla jsem si šaty, trochu se namalovala a nastoupila do auto, spolu s Eričinými rodiči.

„Děkujeme, Justýnko.“ Paní Mallá mě objala. „Byla jsi pro naši Eriku skvělou kamarádkou.“ Kdyby věděla, co jsem způsobila, mluvila by jinak.

„Ano, děkujeme,“ přidal se pan Mallý. Oba mě políbili na čelo a společně jsme šli do kostela. Rakev byla otevřená; mohli jsme se na Eriku kouknout. Poprosila jsem paní Mallou, aby tam dala dopis, který jsem nakonec napsala ráno, ale nešla jsem tam. Chtěla jsem si Eriku pamatovat živout, s růžovými tvářemi. Nechtěla jsem, aby moje poslední vzpomínka na ni byla, jak leží v rakvi. Bílá a zcela nehybná.

Eriko, napsala jsem do dopisu.

Když jsi přišla, ihned jsem si o Tobě udělala obrázek. Divná, které nedovolím mezi nás zapadnout. Teď vím, že jsem se mýlila. Byla jsi suprová holka a já se Ti moc omlouvám za všechno, čím jsem Ti ublížila.

Vím, že je to moje chyba, že tu pláču v kostele nad Tvým úmrtím. Ještě, že nemůžeš mluvit, protože kdybys mi to odpustila... Nevím, co bych dělala. Zasloužím si trpět. Byla to moje chyba a nikdo mi to nikdy nevymluví. Budu si to vyčítat do smrti.

Chci, abys věděla, že navždy zůstaneš v našich srdcích. Všichni jsme Tě měli moc rádi. Ten, kdo ne...? Ten je blázen, protože ty jsi svatá.

Pamatuješ, co jsme si slíbili? Eja & Juja navěky. Tak to zůstane, Eri. Nikdy si to neodpustím, nikdy nezapomenu, jak jsi ke mně byla milá, když se na mě ostatní vykašlali.

Nikdy na Tebe nezapomenu, vždy se v mém srdci najdeš. Mám Tě ráda.

Justýna

Celý den jsem probrečela. Alespoň je Erika v bezpečí. Přede mnou.

O čtyři roky později:

Vzala šestnáct růží, smutně poděkovala a odešla. Šla jistým krokem, věděla, kam jít.

Konečně tam dorazila. Na hřbitov. Chodila sem jen dvakrát do roka. Vždy donesla růže. Počet se vždy měnil. Tentokrát jich bylo šestnáct.

Dorazila k hrobu své kamarádky. „Dnes by ti bylo šestnáct. Další tvé narozeniny, které strávíme spolu.“ Malinko se usmála a pokračovala: „Nezapoměla jsem na tebe; slíbila jsem ti to. Chodím sem dvakrát do roka a vím, že to víš. Mám tě ráda. Užij si narozeniny.“

Bylo 17. 6. 2004. Byl to den, kdy měla Erika narozeniny. Jeden ze dvou dnů v roce, kdy si Justýna dovolila chodit na hřbitov.

Druhý den, který měla dovolený byl 5. 11. To Erika zemřela. Justýna jí vždy donesla růže; takový počet, kolik Erice v ten den bylo. Celé dny šetřila, nic si nekupovala, aby mohla koupit růže. Pak byla šťastná – a Erika taky.

Když věříte, že zesnulý se má dobře, opravdu tomu tak je. Justýna tuhle větu znala moc dobře. Milovala ji, protože dala Erice šťastný posmrtný život. To jí ke štěstí stačilo.

• The end •

Autor: Hannah, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kvůli sušence: