OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Maska smrti

24.01.2012 (13:00) • Lunabell • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1016×

Červená smrt se po několika staletích vrátila do země princezny Kordélie. Žádná morová rána v historii nebyla tak vražedná a tak obludná. Avšak princezna Kordélie byla šťastná neohrožená a prozíravá. Pozvala svých pár veselých přátel, a uchýlila se s nimi za odlehlé zdi a cimbuří odlehlého kláštera. Na sklonku pátého nebo šestého měsíce tohoto odloučení kdy venku běsnil mor nejzuřivěji, uspořádala princezna Kordélie pro svých pár přátel maškarní večer.

Koukala jsem se na ně jak se baví. To mě nikdy nepotká. Všechna zábava vždy ztichne, když do místnosti vejdu já. Tak se aspoň tajně dívám. Jsem ta, co nahání všem do duší a myslí hrůzu. Ta co prokoukne i tu nejskrývanější pravdu. Ta co zůstává chladnou i v tu nejhrůzostrašnější dobu. Ta co všechny lidi chápe. Ta co přijde v rudých šatech, jako krev a s kosou v ruce. Dobrý večer dámy a pánové jsem smrt.

„Tak přátelé tohle je den D. nařídila jsem proto, aby jste si vzali masky pro zpestření našich dlouhých nudných večerů,“ řekla jsem a zasedla do čela stolu.

Seděli jsme zrovna v hlavní síni s ohromnými mahagonovými hodinami. Ty jsem milovala, byly obestřeny velkým tajemstvím. Stály zde už před velkým požárem, který tu vše spálil na prach. Až na ty hodiny, po požáru nikde neměly ani škrábanec. Prostě mě už odmala fascinovaly.

„Au,“ zavýskla jsem vylekaně a sáhla si na svou ruku, z které mi tekl pramínek krve. „Lucie kolikrát vám mám říkat, že tohle nemáte dělat,“ řekla jsem přeslazeným ale přesto pevným hlasem. Rozhlédla jsem se po stole. Vzala jsem si na talíř kus krocana a k tomu si nalila sklenku portského.

„Takovéhle velkolepé karnevaly s tím nejlepším jídlem jsem jaktěživ zažila málokdy,“ pronesla s plnou pusou naše madame Coco. Vysloužilá herečka, která si o sobě myslí, jaká je hvězda. Vedle ní seděl maloměšťácký pan Novák, který jen horlivě přikyvoval s placatkou v ruce a jejím obsahem v krku. Madame Helena, přitroublá Francouzka s modrou krví, o něčem debatovala s paní Novákovou. Lucie je pořád v těch jejích Tarotech a při tom kouká do věštecké koule.

„Poslouchejte! Stane se něco hrozného. Cítím to. Nezeptáme se duchů zemřelých? Ó počkejte. Něco vidím. Vidím smrt,“ křikla Lucie a koukla se na všechny přihlížející se zastřeným pohledem. „Přijde si pro nás smrt. Dnes. Musíme se zachránit. Duchové nebes zjevte se a řekněte. Moment.  Hodiny ty hodiny. Ty hodiny mě děsí…“ najednou se všude rozprostřelo divné ticho, které se na karneval nesluší. Musí tady být veselo, musím se bavit na úkor ostatních. „Ale Lucie. vždyť mě znáte, mám ráda temné věci, horory…“ „Horory, temnota, to je ono,“ chtěla doříct větu, ale to už jsem prostě musela zakročit. „Lucie, nechte toho! Děsíte mé hosty a vaše přátele. To chcete skončit venku ve městě?“

Lucie sklopila hlavu a už nic neřekla. Konečně jsem tu psychopatku umlčela. Rozhlédla jsem se po sále, kde Coco flirtovala s panem Novákem, paní Nováková na ně nevěřícně koukala, to už to ale nevydržela a začala se hádat s Coco a přitom kárala pana Nováka. Helena zase o něčem horlivě diskutovala s Lucií. Lucie něco vyvěštila Heleně, která prudce vstala a něco jí nenávistně řekla. Já jen tomu pobaveně přihlížela.

Hodiny odbíjely jedenáctou hodinu. Všichni jako by zkameněli. Se strachem v očích se koukali jedním směrem. Koukali se na hodiny. Odbíjení hodin mělo mohutný gongový zvuk, který mrazil až do morku kostí. Všem v hlavě probíhala stejně podivná píseň:

Jedna, dva, tři, čtyři,
strach se tiše plíží.
Ubíjí život v nás,
zbývá nám krátký čas.
Odbíjí pět a šest,
stihne nás krutý trest.
Jedenáctá hodina
život v nás zhasíná.

Mezi tím co odbíjely hodiny jsem se postavila do středu sálu a čekala až hodiny dobijí. Zase jsem musela sprovodit někoho ze světa. Těch lidí mi není líto, ale ani nad nimi nepohrdám. Jenom je chápu. Bojí se mě. A proto si vytvářejí různé masky, zavírají se do nejrozmanitějších ulit, opevňují sídla, podstupují nejrůznější lékařské pokusy a mohla bych toho jmenovat mnohem víc, ale vše dělají jen pro to, aby nezemřeli.

Hodiny dobily.

„Dobrý večer, dámy a pánové,“ přivítala jsem je zdvořile.

„A toto je zas co?“ slyšela jsem odněkud.

„Smrt,“ řekl někdo další.

„Ale mila Lucie, mate chodně fantazii,“ řekla dáma s francouzským přízvukem.

„Ta žena má pravdu. Jsem smrt,“ potvrdila jsem jejich domněnku.

„Čí je to zase vtip. Pane Nováku? Už mám toho fakt dost,“ vybouchla nějaká žena. Zřejmě paní domu.

„Ale ne já tuto ženskou neznám,“ řekl asi pan Novák, značně přiopilý.

„Promiň a ty kto?“ zeptala se Francouzka.

„Jsem smrt a přišla jsem si pro vás,“ řekla jsem trpělivým hlasem.

„Vidíte, já vám to říkala, že si pro nás přijde smrt a nikdo jste mi nevěřil ó boží mlýny melou, melou, melou…“

„Ta paní má pravdu… počkejte… jmenuje se… Lucie. Výstřední, egocentrická dáma se zájmem o mystiku a esoteriku věří v numerologii a v tarotové karty… Poznámka: je hloupá,“ dočetla jsem údajnou Lucii na seznamu. Lucie se naštvala a zakřičela na mě.

„Já že jsem hloupá? Já? Co si to ta smrt vůbec dovoluje! Co jsi, že se mi opovažuješ tohle říct?“

„Jsem smrt a přišla jsem si pro vás,“ zopakovala jsem jí, když to teda chtěla slyšet.

Ona se lekla a zeptala se. „Jako pro mě?“

„Nejenom pro vás, pro všechny,“ opravila jsem její domněnku.

„Promiň… t…“

„Tak to už je fakt moc nechte, nechte mě, ať ji zabiju,“ nedošla ani půl metru ode mě když znehybněla v pohybu.

„Nechte mě! Co to děláte?“ bála se. Všichni nečinně přihlíželi. „Prosím pusťte mě dám vám peníze cokoli jen mě nechte žít. Prosím,“ kdyby mohla, tak by mi padla k nohám a líbala prach, jen pro to aby mohla žít.

Měla jsem ji dokonale v hrsti. Jiný by toho využil, ale já ne. Propustila jsem jí z neviditelného vězení a odkráčela do vedlejšího sálu.

Slyšela jsem běžící kroky mým směrem. Pak i dech. Otočila jsem se a stanula tváří v tvář paní domu. Měla v očích výraz šílence, který je schopný udělat cokoli.

Máchla po mně rukou, ve které se objevila dýka. Chytla jsem tu její ruku. Tam kde jsem jí držela, začala kůže černat. Postupně černota postupovala po celém těle. Začala odbíjet dvanáctá hodina. Černota byla už po celém jejím těle. Začala křičet. Z úst jí začala vytékat krev. Oči se zbarvily do ruda, a postava padla k zemi. Právě zemřela princezna Kordélie.

Hodiny dobily.

A teď každý věděl, že přišla červená smrt. Vkradla se tiše v noci jako zloděj a bujaří hodovníci padali k zemi. A každý zemřel tak, jak právě klesl v hodovních síních zborcených teď krví. Plameny v trojnožkách dohasly a tma a zkáza a červená smrt rozprostřely nade vším svou bezmeznou moc.

Autor: Lunabell (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Maska smrti: