OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Město pod městem



Město pod městemO lidech zasažených morem...

 

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Mor. To bylo jediné, co jsme znali.
Zachvátil už více než půlku z nás.
Nikdo nevěděl, kde se vzal. Cesta pro jeho vyléčení byla dosti vzdálená. Přijít na protilátku bylo nemožné.
Jediné, co jsme věděli a znali, byla jeho krutost.


Horečkami a blouzněním to vždy začínalo. Smrtí končilo…
Já… jako jediný jsem věděl, že je dosti pošetilé, namlouvat si nebo věřit v takový zázrak jako bylo vyléčení se. To by opravdu mohl jen pošetilec.

 

Město Winston bylo díky této epidemii rozděleno na: zdravé lidi ve městě a ty nakažené pod ním.
Všechny nakažené prakticky zavírali do světa, ve kterém každý z nás čekal na svůj jistý konec.

Při pohledu na děti – na nakažené děti – mi bylo jasné, že daň, kterou si tato epidemie stanovila, byla příliš krutá a neznala hranic.

Postihla i mě, ale zatím byla jen v počátečním stádiu.

 

Pro vládu a veškerý dozor, stačilo i sebemenší zakašlání nebo slabá vyrážka a okamžitě to byla vaše vstupenka přesunu k nám dolů. Odpor byl zbytečný…

 

Jídlo, které nám sem nákladní auta vozily, nebylo o nic lepší než jídlo pro vězně.
Ta naše byla ale hůř stravitelnější. Bez chuti, odporná už na pohled.

Vždy nám dali do malé misky kusy připomínající rozmočený papír a k němu krajíc chleba. Vždycky jsem snědl jen ten chleba, na to cosi v misce jsem se neodvažoval.

Vždycky jsem sledoval rodiny, které seděly v kruhu u sebe a jedli tuto těžce konzumovatelnou stravu.

 

Rád bych tady také někoho měl, ale byl jsem tu sám…

Otce ani matku jsem neznal. Znal jsem jen jednu starší paní, která se mě ujala.

Bohužel ale ji i její dva syny mor zasáhl a během minulých dvou měsíců jsem přišel o každého z nich.

Našel jsem si tady ale kamaráda, Sweexe, psa.

Ode dne, co se sem jakousi odpadovou stokou dostal, byl stále semnou. Stali jsme se přáteli, ale jeho i před dvěma týdny mor z kolem nakažených lidí zasáhl a jako ostatní prožil poslední chvíle v křečovitých bolestech.

 

I když bylo mnoho stejných lidí okolo mě, s nikým jsem se nepřátelil. Nejraději jsem na všechny hleděl z ústraní.

 

≈ ≈ ≈


Právě odváželi malého chlapce. Mohlo mu být sotva osm.

Cítil jsem se z něj dosti frustrovaný, protože jsem ještě před nedávnem viděl, jak si s ostatními dětmi hraje a dnes… dnes už má jeho ubohá matka jen oči pro pláč.

 

Jeho matka seděla v kleči a nepřetržitě plakala u jeho bezvládného těla do doby, než chlapce konečně odvezli.

Vždy, když někoho odváželi, moje nitro hořelo zlostí na ty nahoře. Místo toho, aby se snažili přijít na jakýkoli lék, raději nás převáželi pod zem, kde jsme už bez jejich vědomí umírali.
Skryli nás pod světem a dál si v něm žili…

 

Skoro každý den odváželi něčí tělo. Byly to převážně malé děti a staří lidé, kteří měli slabší imunitu než mi ostatní.

 

≈ ≈ ≈


Byl čas oběda. Čtyři nákladní vozy opět přijížděli po známé cestě.

Zástupy lidí se začaly shromažďovat u obvyklého místa. Čtyři muži a jedna žena vystoupili. Dlouze jsem si každého z nich prohlížel, něco se mi dnes na jejich pohledech nezdálo. Byly tak ironické a ne prázdné jako obvykle.
Když nakrmili i posledního z nás, odjeli.

 

Byl večer. Všichni až na mě, spali.

Nevěděl jsem, jestli to bylo tou infekcí, která mé tělo zevnitř sžírala nebo nedostatek spánku, ale… příjezdová brána se otevřela a čtyři vozy jely po mě tak známé cestě.

Co tady chtějí v tuto dobu?


Z aut vystoupili muži v maskách a začali střílet bezhlavě do spících lidí na zemi.

Co se to tu proboha děje?! Proč do nás střílí jako do nějakých zvířat?

Vše kolem se změnilo na jatka.

Uzavřeným prostorem, ve kterém jsme všichni byli, nastal ohromný křik a pláč.

 

Celou tuto krvavou scénu – jakoby z válečného filmu - jsem sledoval schovaný v kamenné propadlině kousek od mrtvých těl. Bylo to strašné. Jakoby jsme se všichni objevili naráz v jedné noční můře.

 

Jakmile vojáci skončili palbu, začali procházet těla, aby se ujistili, že nikdo nepřežil. Pokud by tomu tak nebylo, dodělali by svoji práci průřezem nože do hrtanu.

U pár lidí se tak stalo.

 

Vylezl jsem z kamenné praskliny a začal se plazit kolem mrtvých těl, krvavým prachem. Ze sladké vůně jatek mi bylo na zvracení.

„Hoďte všechny ty těla na hromadu a spalte!“ Přikázal nejspíše jejich velitel.

„Dá si někdo barbecue?“ pronesl tím nejbezcitnějším způsobem jeden ze střelců. Muži se zasmáli.

„Dost řečí,“ okřiknul je opět velitel. „pusťte se do práce!“

 

Taková bezcitnost! Co je to vůbec za lidi, že dokážou tohle udělat a ještě si z toho dělat legraci?!
Musel jsem si v plazení pohnout, jestli jsem chtěl mít nějakou šanci utéct.

Prostor kolem byl ohromný. Díky tomu, že uklízeli nejprve jednu stranu – tu, od které jsem byl nejdál – se moje šance na útěk zvyšovala.

Konečně jsem se dostal přes všechna těla… nepozorovaně kolem vozů… ke kamenné skále několik metrů od vchodu, hned u příjezdové cesty.

Byl jsem od vlastní záchrany tak blízko. Brána byla otevřená… Zbývalo mi už jen několik desítek metrů ke svobodě.

Vstal jsem ze dřepu, ale mělká půda se pod mýma nohama sesunula a pravá noha mi tak uvízla mezi dvěma menšími kameny. Trhl jsem s ní takovou silou, že jeden z kamenů uvolnil ten další skrytý pod ním a ten se začal kutálet po strmější příjezdové cestě.

Odhadujete správě…

Samozřejmě to střelci dole uslyšeli…

„Támhle se snaží někdo utéct!“
„Palte!“ zakřičel velitel a vojáci se dali k útoku.

Pálili po mě jednu střelu za druhou. Tohle byla teprve ta nejhorší noční můra pro mě, že jdou po mně.

Na nic jsem nečekal a rozběhl se kličkovaně mezi střelami k otevřené bráně.

Pár metrů mě dělilo od záchrany, ale trefili mě přesně do ramene. Sice jen slabě, protože střela letěla dál, ale šíleně to zaštípalo.
Postavil jsem se nazpět na nohy a utíkal dál.

 

Přes bránu jsem se dostal do tmavých tunelů.
Vůbec jsem netušil kudy běžet, protože když nás sem vezli, byli jsme zavření v dodávce bez oken.

„Utekl přes bránu, pane…“ zakřičel jeden muž, který přiběhl první mezi honosnou bránu.

Velitel následovaný třemi muži nasedli do dodávek a hnali se písčitou cestou zamnou.

Nerozhodoval jsem se dlouho a vběhl do prvního nejbližšího tunelu.
Vzduch kolem páchl mrtvolami krys. Asi to byl tunel k nějaké stoce.
Měl jsem pravdu.

Prostor kolem se začal zmenšovat, nutilo mě to procházet stále horší cestou.

Už jsem se dostal skoro nakonec k jakému si světlu, když mě něco tupého uhodilo do hlavy.

 

„Tak tady seš ty hajzle!“ řekl jeden z mužů a kopnul muže do břicha. „Co s ním budeme, pane, dělat?“

„Zabít!“ řekl bezcitně toto jediné slovo a otočil se k odchodu bez svých tří mužů.

„Né, prosím…“ zanaléhal jsem, ale to mě už dva muži pevně chytili a nalepili tváří ke slizké stěně.

„Rozluč se se životem,“ řekl jeden z nich a potom už byly slyšet jen 2 silné výstřely.

Pevné sevření, kterým mě oba muži drželi, povolilo.
S prostřelenou hlavou padli oba dva k zemi. Vystrašeně jsem zvednul zrak ke střelci a ten si sundal masku.

Za maskou se skrývalo děvče, mohlo ji být sotva osmnáct. Pomohla mi vstát.

„Rychle, musíme jít!“ zanaléhala a znovu se usmála.

„Dě-děkuju ti,“ souhlasně přikývla. 

Rychle jsme se rozběhli, zabočili do nejbližšího tunelu a pokračovali dál, protože za námi vyběhli dva další střelci.


≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Město pod městem:

4. Lieutenant přispěvatel
27.01.2014 [2:23]

LieutenantSkvělé Emoticon pokračování by nebylo od věci

3. BJaneVolturi
30.05.2012 [6:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Chtělo by to z ní udělat na pokračování...

2. martinexa přispěvatel
29.05.2012 [22:49]

martinexaTo jako necháš takhle nedokončený to mě teda, ale štveš. Co já si jako mám domejšlet konec nebo, co? To teda ne. Pěkně dej pokráčko:D

1. kamčí
29.05.2012 [19:03]

jak jako jednodílná?! já chci pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!