OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Můj dopis otci

25.08.2011 (13:00) • Salamonka • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1219×

Na světě je mnoho otázek, ale na většinu z nich odpověď nikdy nenajdeme. Proč tomu tak je? Abychom se nemuseli dozvědět krutou pravdu? Máme strach najít odpověď?  Nebo je to ten nejjednodušší způsob jak odejít?

Je velice zvláštní psát ti dopis, když ani nevím, jak tě mám oslovit. Stokrát za den jsem se přistihla, jak myslím na to, až se znovu uvidíme. A pokaždé jsem si uvědomila, že nevím, co bych ti řekla. Bylo mi deset, když se s tebou máma rozvedla a tys odešel.

Nikdy nezapomenu na pohled tvých očí, když jsi mizel ze dveří. Tak krutý a studený, jako bychom pro tebe nic neznamenaly. Nikdy nezapomenu na slova, která jsi nám říkal na rozloučenou, ani to, jak jsi při nich ruce zatínal v pěst, jako bys nám chtěl uštědřit svou poslední ránu, místo obyčejného „sbohem“. Neobjals mě ani ses na mě naposledy neusmál a já pochopila, že za těch deset nesnesitelných let ani více čekat nemůžu.

I přestože jsi nás denně bil a já se před tebou schovávala pod postel, necítila jsem k tobě zlost. Byla jsem malá, nechápala jsem nic. Vždycky jsem si myslela, že to tak má být. Dnes je mi sedmnáct a vím, že moje představa o vztahu otce a dcery byla mylná. Tvé hrozby jsem brala jako slova náklonnosti a tvé rány jako pohlazení, i když mi při nich tekly slzy po tvářích.

Jan Werich kdysi řekl: „Člověk, který nikdy neplakal, nežil opravdový život.“ Věř mi, že bych raději žila svůj život jen polovičně, než abych prolila slzy za otce, který o mě nikdy nestál. Nemáš ani ponětí, kolik bolesti jsi mi způsobil a kolik šrámů na duši jsi mi svým jednáním zanechal. Kolik strachu jsi mě nutil zakusit, jak tvrdá tvá duše vypadala.

Možná si teď myslíš, že tenhle dopis píšu, abych tě přiměla litovat tvých činů. Nebo abys pro mě prolil stejné množství slz jako já pro tebe. Ujišťuji tě, že nic z toho nemám v úmyslu. Chtěla jsem ti pouze říct, co jsi mi vzal a co mi tvá existence naopak dala. Vzal jsi mi spoustu věcí.

Víš, jak mi bylo, když jsme se ve třídě bavili o svých rodičích?

Kamarádky vždycky říkaly, že by chtěly mít kluka, jako je jejich otec. Při těchto slovech jsem si vzpomněla na tebe a rudou červení se mi zalily líce.

Vzal jsi mi jistotu a důvěru.

Nikdy si nejsem jistá sama sebou, a proto si nemohu být jistá ani ostatními. Ve tvářích svých kamarádů a kluků vidím tebe a tvou pýchu. V jejich očích vidím tvou krutost a v mohutných rukou tvou paličatost. Dokážu je milovat pouze láskou, jakou jsem milovala tebe, ale žádnou jinou. V jejich vyřknutých slovech hledám skryté významy a pokaždé čekám, kdy se jim ústa zkřiví zlostí a začnou mi nadávat. Za jejich úsměvy vidím zlost a za každým pohlazením tvrdou ránu.

Neustále se schovávám před světem, proto se nemůžu divit, že mě svět obchází.

Daleko více věcí si vzal mé mamce. Jen málokdy ji vidím se smát. Myslí si, že vše, co se stalo, je pouze její vina.

Ona ti věřila, ona tě měla ráda, ona si tě vzala, jen ona s tebou měla dítě.

Zvadlé tváře se už nerozjasní jako slunce, rozpraskané ruce se znovu nevyhladí, úsměv už nikdy nebude tak upřímný jako dříve, ani jizvy po tvých rozhodnutích nezmizí. Možná jsi zmizel z našich životů, ale důsledky tvé přítomnosti zůstaly s námi.

Přemýšlíš nyní nad tím, cos mi dal?

Dal jsi mi lásku, ať už byla jakákoli. Prve jsem řekla, že bych slzy, které jsem pro tebe prolila, raději smazala, ale tebe nikdy. Je lepší zažít jen nepatrnou lásku, než vůbec žádnou. Je lepší mít otce, který mě nemá rád, než ho nemít nebo ho nikdy nepoznat!

Dal jsi mi zkušenost do života, i když přišla příliš brzo. Správný čas si člověk nikdy nevybere a na tohle ani správný čas neexistuje.

Častokrát od různých lidí slýchávám názory na to, jaký by měl být ten správný vztah otce s dcerou. Otec má hrát roli ochránce svých oveček. Má jít příkladem a v rodině zavést pořádek. V těžkých situacích ulehčovat napětí, stát si za svým názorem, ale umět přijmout také názory ostatních. V dětech budit respekt, ale také lásku k životu. Vždyť i pod tvrdou slupkou se nachází měkká dužina.

Pokud jde o můj pohled na celou věc, tak si myslím, že ideální táta neexistuje, ale je mnoho způsobů, jak se jím stát.

Píšu tento dopis a při tom se dívám otevřeným oknem ven. Přede mnou se rozprostírá bohatý horizont lesů plný nejrůznějších odstínů zelených barev. Každou chvíli čekám, kdy se vyšplháš na jeden z kopců a zamáváš mi. I když bych tě na tu dálku nikdy vidět nemohla, věř, že já bych tě spatřila. Jelikož taková chvíle stojí za povšimnutí a vryje se hluboko do paměti. Se svými myšlenkami se blížím ke konci a jsem šťastná za odvahu, kterou jsem našla. Ale těžší než se odhodlat ti napsat, bylo vrátit se do minulosti a vyjádřit ji těmi správnými slovy.

Další potíž byla v tom, že neznám tvou adresu. Za celých sedm let jsi nenašel čas, aby sis sedl ke stolu a napsal nám alespoň pohled k Vánocům. Proto jsem se rozhodla, že dopis zapečetím do lahve a tu pošlu po řece.

Bude plout po proudu a voda ji bude jemně točit.

Ty budeš sedět na břehu, pít pivo a chytat ryby.

Náhle se tvůj pohled na něco zaměří.

Kousek od místa, kde sedíš, se z ničeho nic objeví láhev s nápisem: „Pro toho, jenž mi nedal adresu!“

Skočíš do vody a vylovíš ji.

Nezajímá tě prut, který jsi upustil do vody, ani láhev piva, kterou jsi převrhl.

Jednoduše odděláš zátku a usměješ se.

Takový byl můj plán, ale jednoho dne u nás kdosi zazvonil a předal lístek. Bylo tam napsáno, že jsi umřel. Podrobnosti jsme se dozvěděly později a máma považovala za slušnost zajít ti na pohřeb. Slzy mi stékají po tvářích, že ani nevidím na slova, která píši.

Na hrob jsem ti položila růži a zůstala u něj stát sama. Nemám ponětí, jaká slova se používají, pokud se chci definitivně rozloučit. Ale tíha situace mi je přivedla do rukou a ruce je předaly mému peru.

Pevně věřím, že bys je chtěl slyšet a dokonce je i přijal. Mohu jen napsat: „Sbohem, tati, věř, že na tebe nebudu ve zlém vzpomínat. Ačkoli jsi mi ublížil, já ti odpouštím! Jednoho dne se opět setkáme, proto mi slib, že až se tak stane, obejmeš mě jako nikdy dřív.“

Autor: Salamonka, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můj dopis otci: