OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Na cestě za samotou

22.03.2016 (09:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1266×

Kdysi jsem šel po cestě, ale ta se mi pod nohama začala vytrácet už dávno. Teď už ani nevím, kde jsem. Vím jen to, že musím jít dál, jinak ztratím odvahu a budu se chtít vrátit zpátky. Musím jít už hodně dlouho, protože se noc a den vystřídal tolikrát, že už jsem přestal počítat. Od té doby, co jsem vyšel, jsem se ještě ani jednou nezastavil. Nejím, nespím, nepiju. Jen jdu. Nevím jak, vím jen, že musím.

Oči mám upřené na míhající se špičky mých bot. Nejsou to boty určené k dlouhým vycházkám. Pozoruju, jak se pomalu opotřebovávají. Jednou za čas z nich upadne kousek podrážky, jinak se na nich nic nemění. Pořád jdou. Mění se jen zem pod nimi. Jednou divoká tráva, podruhé písek. Teď jdu po něčem, co napovídá, že bych mohl být blízko hor, ale nemám odvahu zvednout hlavu víc, než je nutné. Dávám pozor jen na to, abych do ničeho nenarazil.

Upadl další kousek boty. Napadá mě, že se možná chtějí jednou vrátit, když nechávají drobečky. Já jsem ale jiného názoru. Už se nikdy nemůžu vrátit. Tahle možnost nepřipadá v úvahu.

Vidím své prsty. Takhle nevypadá zdravá noha. Chodidlo už ztratilo tmavě rudou barvu unavenosti a začalo nabírat fialový nádech kapitulace. Každou chvíli očekávám, že mé nohy vypoví službu a já zůstanu ležet přesně tady. V tom štěrku. Do mé tváře se obtiskne vzor kamínků, které teď ještě pořád zašlapávám do země. Snažím se na to nemyslet, ale je to myšlenka neodbytná a nechce jít pryč. Uvědomím si, že z mých úst vychází melodie. Kdy jsem si začal broukat? Písničku nepoznávám, ale nepřestávám. Uvědomuju si, že mě to uklidňuje. Myslím jen na melodii a rytmus písně se shoduje s rytmem kroků. Chodidla dopadají na zem jako bubny. Trochu kulhám, takže každý krok zní malinko jinak. Bum. Pa. Bum. Pa.

Melodie přešla z pochmurného, unaveného tónu přes pravidelnou rytmickou píseň až do veselého prozpěvování. Na chvilku zapomínám úplně na všechno a zvedám hlavu k nebi. Paprsky poledního slunce se mi opírají do tváře. Zavírám oči a usmívám se. Nádech. Otevírám oči. Výdech. Poprvé od začátku cesty se dívám kolem sebe. Nezastavuju se, ale krajina kolem to málem dokázala. Jdu po úpatí vysoké hory. Její vrcholek se ztrácí v malém bílém mráčku. Příroda kolem mě je až absurdně zelená. Hlavní je ale to, že jen pár kilometrů přede mnou ta příroda končí. Končí zelená. Začíná modrá. Blankytně pohádkově modrá. Není poznat, kde končí obloha a začíná oceán.

Oceán. Dívám se na něj dlouho. Jak dlouho to je si uvědomím, až když se mi noha podvrtne. Překvapila mě pláž. Jdu po písku. Začíná mě pálit do nohou a já pořád jdu směrem k vodě. Už nemůžu jít dál rovně. Musím se rozhodnout, co dál.

Rovně tedy nemůžu. Jaké směry zbývají? Hrabat dolů nebudu. Nahoru letět neumím. Vpravo se pláž stáčí do směru, ze kterého jsem přišel. Zpátky jít nechci. Takže vlevo.

Cesta vlevo vede po pláži jen pár set metrů. Pak se stáčí od oceánu pryč a nahoru. Šlapu tedy neúnavně do kopce. Jako robot. Jen dávám jednu nohu před druhou. Teď už nemyslím na žádnou melodii. Jsem zticha a myslím jen na to, co je asi úplně nahoře.

Kráčím pořád stejným tempem. Když spadnu, hned se zvedám a pokračuju. Nedopřávám si pauzy. Už začínám cítit, jak vzduch řídne a ochlazuje se. Z nohou mám krvavé fialové pahýly, ale jdu pořád dál. Co budu dělat, až budu nahoře?

Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli všichni na dovolenou na horskou chatu tátova kamaráda z práce. Táta vždycky tvrdil, že Pavel je ten nejsrandovnější člověk na světě. Každý den jsme poslouchali nespočet historek o tom, co zase Pavel v práci řekl, udělal nebo vyprávěl. Slýchali jsme neuvěřitelné historky o tom, jak potkával celebrity, provozoval adrenalinové sporty a dělal vůbec všechno, co ostatní nikdy nenapadne, ale skoro každý by to chtěl zažít. Tak jsme se jednou taky dozvěděli, že si Pavel koupil chatu v horách, protože objevil novou vášeň pro horskou turistiku. O údajně prokleté zřícenině hradu se ale nikdo nezmínil ani slovem. Odjeli jsme tedy pětičlenná parta. Já, moji rodiče a Pavel s manželkou. Jednou v noci mě táta s Pavlem vzbudili, že s nimi musím jít nahoru, protože takový typ vycházek se prý dá provozovat jen v noci. Byl jsem rozespalý a nevšiml jsem si jejich spikleneckých úsměvů. Každý jsme si vzali baterku a šli jsme. Byl jsem tehdy ještě malý, takže jsem se zastavil v ten moment, kdy jsem zříceninu spatřil ve světle baterky a dál jsem nechtěl jít ani za nic. Nakonec jsem se dal přemluvit, jenom když se budu moct držet táty za ruku a on mě nepustí. Slíbil to. Slíbil, že mě nepustí.

Do očí mi vhrkly slzy.

Vešli jsme dovnitř. Všude byla taková mlha, že jsme nic neviděli, a ani baterky nepomáhaly. Stiskl jsem tátovou ruku ještě pevněji. Nepustí mě. Slíbil to. V ten moment se mi jeho ruka vytrhla a já jsem ho slyšel naposledy zakřičet. Znělo to, jako by našel něco naprosto úžasného. Rozběhl jsem se tím směrem, ale nastalo ticho. Pak mlha zmizela. Pavel stál opodál, zády ke mně. Nehýbal se. Pomalu jsem šel k němu. Volal jsem na něj, ale on neodpovídal. Přišel jsem až k němu a se slzami v očích ho zatahal za tričko. Prudce se otočil a já začal ječet. Z jeho očí byla vidět jen bělma. Po chvíli se otočil zpátky, jako by tam něco slyšel, a rozběhl se. Běžel. Běžel pořád dál. Křičel jsem na něj, ale on se nezastavil. Běžel. Skočil z útesu. Zůstal jsem stát bez hnutí. Cítil jsem na tvářích takový ten pocit, jako když necháte slzy uschnout. Bez jediné hlásky jsem se vydal zpátky k chatě. Když jsem přišel, máma už někomu volala, aby nás jeli hledat. Říkala, že jsme byli pryč několik hodin. Na hodinách v kuchyni bylo 4:28. Na mých hodinkách se Strážci vesmíru bylo 22:52. Záchranáři ráno našli Pavlovo tělo dole pod útesem. Táta ale beze stopy zmizel.

Dýchám už hodně ztěžka. Zamyslel jsem se na tak dlouho, že už jsem skoro nahoře. Napadlo mě se podívat, kolik je hodin. Moje hodinky se Strážci vesmíru se rozbily už strašně dávno a jiné jsem si nikdy nekoupil. Bílý mráček, který ještě před pár hodinami halil vrcholek hory, byl pryč. Foukal silný vítr a byla mi velká zima, ale došel jsem až nahoru. Zastavil jsem se. Rozhlížím se všude kolem. Na všechny světové strany, ale nikde nevidím náznak života. Takto vypadá nedotčená příroda. Stojím uprostřed velké louky. Nad oceánem zapadá slunce. Koukám na něj, dokud nezapadne úplně. Mrknu.

Všude je tma a já stojím uprostřed zříceniny hradu. Do očí se mi okamžitě hrnou slzy, protože právě prožívám svoji noční můru. To, jak se mi tátova ruka vytrhla, jak zakřičel nadšením. To mě budilo ze spaní dlouhé roky. Teď jsem se doslova mrknutím oka dostal zpátky.

„Spím,“ promluvil jsem poprvé za několik dnů či týdnů. Zkusmo jsem se štípnul a dal si facku. Bolelo to. Nespím. Znova jsem se rozhlédl kolem, ale mlha jako by tvořila stěnu mezi tímto světem a tím druhým. Rozhodl jsem se, že jediná cesta ven je skrz mlhu. Našlapuju opatrně, abych poznal, kde je okraj. Jdu mlhou snad hodiny, nebo aspoň tak mi to připadá.

Když jsem z mlhy konečně venku, stojím před zříceninou hradu.

„NE!“ zaječím na zříceninu, protože to ona za všechno může. Koutkem oka zahlédnu světlo. Trhnu sebou a snažím se to světlo znovu najít, ale zmizelo. Vydám se tím směrem. Opět opatrně, abych nespadnul ze srázu. Světlo se objeví znovu, ale zase jen na chvilku. Pak zaslechnu, jak někdo zakřičí radostí. Je to ten samý zvuk, který vydal táta, než zmizel nadobro. Naskočí mi husí kůže. Na chvilku strnu, ale po chvíli pokračuju v chůzi. Pomalu. Bojím se. Zdá se, jako by se mlha rozestupovala tím směrem, kterým jdu. Jako bych ji odpuzoval. Takhle mi asi dovolí jít jen tam, kam ona chce. Ne, to je nesmysl. Mlha nepřemýšlí.

Vidím postavu, jak se krčí vedle otevřených padacích dveří nad nějakou truhlicí. Když se postava narovná, aby se pokusila zámek na truhlici ukopnout, poznávám, že je to táta. Slzy mi z očí tryskají proudem a husí kůží na rukou bych mohl brousit ocel. Opět stojím strnulý na místě. Postava si mě všimne a usměje se. Běží ke mně. Bojím se tátových očí. Když přiběhne až ke mně, vypadá normálně. Chytne mě za ruku a táhne k truhlici. Jeho ruka je teplá i navzdory zimě, která tady nahoře je. Znovu se pokouší otevřít truhlici. Když se mu to konečně povede, jeho obličej se rozzáří. Truhla je plná blyštivých kamínků nejrůznějších barev. Červených, zelených, modrých, fialových, ale vidím tam i zlaté nuggety.

Pokusím se jeden z nich vzít do ruky. Tátova postava exploduje černým dýmem. Když dým zmizí, už to není táta. Pořád má jeho rysy, ale taky má krvavé oči, obrovskou tlamu plnou zubů a zelenou nahnilou pleť. Táta syčí a drží mě za ruku, která je stále pár centimetrů od truhly. Snažím se stáhnout ruku zpátky, ale táta mě nepustí. Když se mu vytrhnu a ustoupím pár kroků, promění se zpátky a už se zase usmívá tím jeho typicky dětinským úsměvem.

„Pojď, řekneme mamince o tom, co jsme našli,“ povídá vesele táta. Chytí mě za ruku a táhne pryč. „Tak pojď, jinak bude mít maminka strach, kde jsme tak dlouho.“ Táta si skoro poskakuje, jakou má radost. Já se v jeho obličeji snažím najít náznaky toho monstra, kterým ještě před chvílí byl. Všimnu si, že jeho pravá ruka je celá bílá, jak pevně svírá truhlu pod paží.

Po chvíli před námi spatřím chatu. Je to přesně ta samá chata, ve které jsme bydleli. Pavlova chata. Když vejdeme do kuchyně, maminka už tam čeká. S úsměvem.

„Čekala jsem na vás, abych věděla, že dojdete v pořádku, než půjdu spát,“ znovu se usmála a dala tátovi pusu na uvítanou. Když zavřela oči, tátův obličej se znovu proměnil. Nechtěně jsem vyjekl. „Copak se děje?“ zeptala se maminka a objala mě. Na hodinách v kuchyni bylo 22:52. Na mých dětských hodinkách také. Bylo mi zase šest.

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na cestě za samotou: