OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Navždy a nikdy



Navždy a nikdyStále to bolí. Jsou to muka, kterých se nezbavím, ale na popud mé kamarádky a kamaráda... je to pro Vás. Pro všechny, koho potkalo něco podobného...

 

 

 

Navždy a Nikdy

 

Dát či vzít? Otázkou je, jak moc jsme schopní toho darovat... Jak velkou část srdce je člověk schopen dát? Kdybych si já měla vybrat, co dát, určitě by to byl můj život. Celé to zatracené srdce, které sotva tluče. Vydává jen polomrtvé buch-buch... to je ten život. Můj život.

Bylo to něco tak zbytečného. Já nemůžu být s ním, on nemůže být se mnou...  Tudíž nemám ani důvod žít. Proč tu trpět?

Kdybych si ale měla vybrat, co bych někomu vzít... bylo by to jeho neštěstí. Nechci, aby svět trpěl. Ne tak moc, jako já. Nezaslouží si tu bolest. Určitě vím, že bych tu prázdnotu v srdci nevyměnila za něčí štěstí, protože pak bych byla stejná, jako ti, kteří sedí ve vězení a to já nechci. Je to vážně tak složité? Proč nám to ten někdo dělá? Proč nám nedovoluje být spolu? Co jsem mu udělala?

Možná... kdybych mohla vyměnit svůj život za jeho- za život někoho, koho miluju. Nebylo by to šlechetné? Měla bych alespoň šanci, být nějak užitečná a ne jen stát v cestě... - na tom nezáleží...

Pohrávala jsem si prsty s malým přívěškem na svém krku a po tvářích jsem cítila malé slzičky. Smutnila jsem... pro něj... Rozdíl mezi pláčem a smutkem není tak velký. Jen to, že k díře v hrudi se přidávají ještě slzy... zbytečné slzy, které jsou vzácné...

To, že jsem už víckrát neměla ucítit pod svými prsty jeho hebkou kůži... To, že jsem už nikdy neměla vidět ty krásné hnědé oči, které mi viděly až do duše bylo mučící...

Už nikdy se nesmět dotknout konečkem prstů jeho sladkých rtů... Za co mě tak mučíte!

Lehce jsem se pousmála při těch vzpomínkách...

***

Držel mě okolo pasu na útesu. Slunce zapadalo a osvětlovalo jednotlivé vlnky moře, které se pomalu blížily ke skále, kde se měly rozbít. Ty vlny se pak roztříští na milion kapiček a zmizí zpět v moři. Jako kdyby se to nikdy nestalo.

Smál se. I já se tehdy dokázala od srdce smát. Teď to už bohužel nejde...

,,Nejsi unavená?‘‘ zeptal se tiše, aby nepřehlušil narážení vln do skal.

Tvrdohlavě jsem zavrtěla hlavou a opřela se hlavou o jeho rameno.  ,,Ne, nikam se mi ještě nechce, chci tu zůstat navěky,‘‘ šeptala jsem a sklopila pohled k jeho rukám. Byly tak jiné oproti mým. Hladké, opatrné, něžné a bez jizev. Milovala jsem je. Vzala jsem jednu do dlaní a sledovala, jak jeho- o něco světlejší kůže, než ta moje- odráží světlo. Mezi námi byl takový kontrast... Bylo směšné, jak jsem tím byla fascinovaná. Stejně jako jejich majitelem.

,,Ale to nemůžeš, za chvíli budeš mít hlad a bude ti zima,‘‘ protestoval.

,,Mě není skoro nikdy zima...‘‘ Zavrtěl nevěřícně hlavou a otočil si mě k sobě. Chvíli se mi vpíjel do očí a pak si povzdechl.

,,Pojď, máš už skoro bílé rty.‘‘

Vyšpulila jsem je a pozvedla obočí. ,,Tak mi je zahřej, ať jsme tu ještě chvíli, prosím...‘‘ Odmotal ode mě jednu ruku a přejel mi prsty po nich. Zavřela jsem slastně oči a cítila, jak sklouzl rukou do mých vlasů a pohrával si se stočenými pramínky. Když jsem si je neupravovala, neposedně se mi vlnily okolo obličeje a mě to upřímně štvalo. Zdálo se, že jemu se to naopak líbí...

,,Dobře, ještě pět minut, pak jestli chceš naposledy skočíš do vody a nakonec půjdeme domů, než tě začnou hledat.‘‘  Potěšeně jsem přikývla a otočila se zase zády k němu. Uvelebila jsem se v jeho objetí a vychutnávala si tu krásnou chvíli.

Každá buňka mého těla cítila, že sem patří. Každá buňka mého těla věděla, že tu v tenhle moment, zrovna v tuhle chvíli mám být zde. Na útese, nad rozbouřeným mořem, v objetí krásného, milého cizince... Tady, s naší tajnou láskou, o které nevěděl téměř nikdo. Ukradené doteky, ukradené polibky...

,,Pojď, než mi tu zamrzneš,‘‘ zašeptal mi něžně do ucha a já se na něj otočila. S láskyplným úsměvem mě sledoval a odhrnul neposedný pramen dlouhých vlasů.

,,Můžu si tedy naposledy skočit do vody?‘‘ Kriticky si mě změřil. Měla jsem na sobě tričko s kraťasy, které se jen těžko hodily k plavání v moři, ale on na tom byl stejně.

,,Skočíme spolu,‘‘ usmál se a propletl naše ruce. Přikývla jsem a odpočítala to. Oba jsme se rozeběhli a odrazili se. Během chvilky jsme prorazili hladinu a ponořili se do bezedných hlubin. Otevřela jsem v té vodě oči a hledala jeho tvář. Hned co jsem ji našla si mě přitáhl k sobě a moje plíce se lehce dožadovaly vzduchu. Oba jsme se usmívali. Hloupé, ale krásné...

Přitiskla jsem se k jeho rtům a nechala je splývat. Byli jsme jako skládanka od puzzlí. Patřili jsme k sobě a oba jsme si to uvědomovali. Jako kdyby mě znal celá staletí. Věděl, kdy chci mlčet, kdy zase chci, aby něco říkal, šeptal...

Jednoduchými tempy jsme vyplavali na povrch a až pak se od sebe odtrhli. Smála jsem se v jeho náruči a zaklonila hlavu. Opatrně uvolnil své sevření okolo mě a vzal moje ruce. Zvedla jsem nechápavě hlavu, když jsem si všimla, že obtočil mé paže okolo jeho krku.

Začal plavat směrem ke břehu a já se potutleně usmívala. Kousla jsem ho do zad a slyšela, jak se začal smát. Ani nevím jak mě ze sebe strhl a dál se smál.

,,Tak ty koušeš? Že mi o tom nikdo neřekl!‘‘ Usmála jsem se na něj a odhalila tak vystouplejší řezáky. Zase mě políbil, když jsem slyšela od břehu otravný hlas mého bratrance... ,,Hej! Dělejte! Už je jídlo hotový!‘‘

,,Jdi se najíst, my přijdeme!‘‘ křikl na něj zpátky a v dálce jen snědá ruka mávla a postavička se dala do pohybu. Pryč od nás. Sotva jsem se podívala do jeho tváře, věděla jsem, že už nespěcháme, ale v odrazu očí jsem viděla to vyčítání, že jsem ho neposlechla. To vyčítání se mísilo s radostí, ale to by si jen těžko asi přiznal... Ponořila jsem se do čiré vody a podplavala ho. Mířila jsem směrem k břehu a on mě následoval.

Když jsem se přiblížila k souši, ucítila jsem pod nohama pevnou zem a písek. Pokud bych si stoupla, byla by mi voda po krk. Otočila jsem se za sebe a viděla, jak se pomalu i on blíží ke mě. Usmála jsem se, když se vynořil vedle mě, ale něco mi řeklo, ať se podívám na druhou stranu vedle sebe. Pod vodou plavalo něco fialového... co to je?

Měkké řasy toho něčeho se mi obtočily okolo ruky a pak jsem vypískla. Prudce mě ta věc snad prořízla ruku! Začala jsem vyděšeně pištět a on mě rychle chytl za boky a přitáhl k sobě. Dál od té příšery. Potlačovala jsem slzy, ale jasně jsem cítila pulsující bolest v levé ruce. Skousla jsem si spodní ret a prokousla ho. Jemná pachuť krve mi zůstala na jazyku...

Zvedla jsem ji nad vodu a snažila se nezaskučet, jak mě ten ubohý pohyb zabíjel. Zkurvená potvora!

Rychle mi chytl ruku a jeho oči se úděsem rozšířily.

,,Pojď, musíš hned k doktorovi,‘‘ zamumlal rychle, že jsem mu málem nerozuměla.

,,Co? Proč? Ne! Počkej,‘‘ koktala jsem.

,,Hned na konci té ulice je doktor, umí anglicky, pojď...‘‘

,,Ale-‘‘

Nekompromisně zavrtěl hlavou a vzal do náruče. Překvapeně jsem na něj zírala, jestli se, jak jsme se dostávali stále víc a víc na břeh, nezhroutí pod mou tíhou, ale zdálo se, jako kdyby mu to nevadilo.

Nehodlala jsem se podívat na tu ruku. Věděla jsem, že by mě to nezabilo, ale spíš znechutilo. Z kraťasů a trička mi skapávala stále voda a z něj jakbysmet. ,,Já umím chodit,‘‘ zaprotestovala jsem.

,,Ale já tě stejně nepustím, bolelo by tě běžet.‘‘

,,Jak to víš?‘‘ vydechla jsem překvapeně a chtěla už otočit ruku, abych se na to podívala, ale on mě zarazil.

,,Věř mi,‘‘ zašeptal a ve stejnou chvíli jsme vlezli dovnitř.

Popálení od medúzy- jak bizardní. Tohle mi zkazí všechno! Ležela jsem nasupeně na sedačce, zatímco mě všichni obskakovali. I můj vlastní bratránek. Měla jsem chuť křičet, ať mě nechají na pokoji, ale bylo by to zbytečné. Prostě mě berou jako hadrovou panenku od té doby, co jsem holka- tedy pubertální holka. Jediný, kdo to nijak nebral v potaz, byl můj otec, ale na to jsem byla u něj zvyklá. Totální nezájem o své dítě, jak jinak.

Musela jsem si to neustále mazat krémem, aby zanikly jizvy, ale i tak to bylo mnohem horší, než jsem si to myslela... Celá ruka byla opuchlá, rudá... vroucí. Chapadla té nestvůry byla vyrytá na mé paži a vypadala, jako kdyby mě někdo spálil na těch místech. To, jak to bylo okolo ruky tvořilo dojem náramku. Bolestného náramku, který tepal s každým bouchnutím mého srdce...

Zakázali mi pobyt na sluníčku a honění medúz, ale to mi nezakazovalo být v noci u bazénu a zírat na hvězdy.

S povzdechem jsem si dala zdravou ruku pod hlavu a zanadávala na tu medúzu. Podruhé absolvovat měsíc a půl tady... angličtina byl můj třetí mateřský jazyk...

,,Podělaná mrcha! Až se zase dostanu do vody, najdu si ji, chytím a uvařím! Nenávidím jí! Nenávidím!‘‘

,,Ty jsi schopná nenávisti?‘‘ zasmál se tiše jemný hlas a moje nálada se hned o něco zvýšila. Sotva mě dovedl domů a vysvětlil rodičům, co se stalo- s mírnými úpravami- a taky se musel  ohlásit svým rodičům, že žije. Takže zmizel a já měla pocit prázdnoty a neutichající nudy... Měl na rtech krásný úsměv a v ruce deku.

,,Trošku,‘‘ zamumlala jsem a zase se podívala na hvězdy. Ty se měly. Nikdo je neomezoval...

Došel pomalu ke mě a sedl si na kraj bazénu.

,,Je to všechno moje vina, kdybychom vylezli rovnou na tom útesu, nebo, kdybych ti zakázal, abys skočila, nemuselo se nic stát. Takže... jestli chceš, můžeš mě praštit a shodit do vody.‘‘ ,,Proč bych to dělala?‘‘

,,Ulevilo by se ti? A možná bych pak měl pocit, že za to už nejsem tolik vinen...‘‘ Zakoulela jsem očima.

,,Jsi blázen.‘‘ Zdálo se, že ho tahle slova pobavila.

,,Ano, do tebe.‘‘ Překvapeně jsem se zvedla do sedu a sledovala ho. Ty jeho oči...

,,Víš určitě, že se za to budeš pak cítit méně vinný? Když vím, že ty jsi ten nevinný?‘‘ Znělo to blbě, ale bylo to pravdivé.

Přikývl.

,,Fajn, jak chceš,‘‘ zasmála jsem se a shodila ho jen do vody. Začala jsem se tlumeně smát, když se překvapený vynořil nad hladinu a vyprskal vodu z úst. ,,Promiň! Promiň... Řekl sis ale o tohle!‘‘ obhajovala jsem se hned, když jsem se předklonila, abych mu pomohla ven z vody. Jeho ruce se mi ale obtočily okolo pasu i krku a já se vyděsila. ,,Ne! Do vody ne-‘‘ prudce se odrazil od dna a uvěznil v polibku. Narážel o mé rty a já mu polibek oplácela a snažila se mu pomoct ven. Pomalu se ode mě odtáhl a potutleně usmíval. Vytáhl se sám nahoru a zaklepal hlavou, až voda z něj pršela. Zase jsem se začala smát, ale tiše, abychom nikoho nepřilákali. ,,Myslela sis, že tě stáhnu s sebou do vody?‘‘

Začala jsem přikyvovat.

,,To bych nikdy neudělal- pokud by sis to nepřála.‘‘ Cítila jsem, jak mě zaplavuje horkost. Sklopila jsem hlavu, jako kdybych se snad mohla při tomhle opálení červenat. Přejel konečky prstů po mém krku a lehkým dotekem donutil k němu zvednout zase hlavu.

Natáhla jsem se k němu pro polibek a dalo by se říct, že jsem ho také stáhla s sebou zase dolů do trávy. Opatrně se podepíral jednou rukou, aby mi neublížil, zatímco já jsem mu je obtočila okolo krku. Ukončili jsme polibek a on na mě chvíli koukal. Cítila jsem, jak těsně jsme k sobě byli přitisknutí...

,,Miluju tě...‘‘ zašeptal a já na něj chvíli nedůvěřivě zírala. Nikdy mi to neřekl... doteď ne... nikdo mi to doteď ještě neřekl... ,,Chtěl bych, aby sis mě pamatovala... určitě se nějakou dobu neuvidíme, dokud sem znovu nepřijedeš... a proto chci... chci ti dát malou památku na mě...tedy vlastně dvě, ale...‘‘ zavrtěl hlavou a nesměle se usmál. Posadili jsme se a já nedočkavě sledovala, co dělá.

Z mokré kapsy vytáhl nějaký předmět.

,,Zavři oči...‘‘ Udělala jsem, co chtěl a on mě něžně vzal za ruku a rozevřel dlaň. Hned nato mi v ní něco přistálo...

,,Otevři...‘‘  Sledovala jsem tu věc v mé ruce. Z oka mi skápla slza a skousla jsem si spodní ret. Byla to malá, tmavěmodrá krabička. Nechápavě  jsem ji sledovala a přejížděla po tom prsty. ,,Myslel jsem, že to hned otevřeš...‘‘ pousmál se. Byl nervózní... stejně jako já. Pomalu jsem to otevřela a doslova zírala...

Náhrdelník. Náhrdelník s přívěškem. Byla to malá kapka. Stříbrná kapka posázená malými kamínky.  Bylo to-jak se jen nějak vyjádřit? Nádherné.

Podívala jsem se do jeho tváře a oněměle zavrtěla hlavou... ,,Nelíbí se ti?‘‘ zašeptal tak zklamaně... Okamžitě jsem okolo něj rozhodila ruce a skočila mu okolo krku.

,,Děkuju! Děkuju...‘‘

,,Neuškrť mě...‘‘ smál se a líbl na tvář.  Podala jsem mu ho do dlaní a otočila se k němu zády. Odhrnula jsem si vlasy a on mi ho hned připl na krk. Radostí jsem snad přetékala. Lehce zasypával krk polibky a druhou rukou jsem si všimla, jak bere deku. ,,Je zima a neříkej, že ne,‘‘ zarazil mě hned a přehodil deku přes ramena.

,,Chci být jako ty hvězdy...‘‘ posteskla jsem si. ,,Nikam nemusí spěchat, nemusí pracovat, chodit do školy...‘‘

,,Víš určitě, že ti je čtrnáct?‘‘ zasmál se. ,,Uvažuješ až moc... jako dospělá.‘‘ Pokrčila jsem rameny a cítila, jak se cuká smíchem.

,,Je mi čtrnáct a nemůžu za to, že jsou v dnešní době holky naivní a dětinské,‘‘ obhajovala jsem se. ,,Dobře, řekněme tomu, že ti věřím...‘‘ Šťouchla jsem ho do žeber a dál se usmívala. S ním se nedalo mračit.

Lehl si na záda a já vedle něj. Hlavu jsem si opřela o jeho paži a hruď a poslouchala už jen jeho klidný dech, než jsem usnula. Cítila jsem, jak mi pomaličku jezdil prsty po zádech a vypráví příběh.

***

Tolik věcí jsme si slíbili. Tolik věcí jsem mu přísahala a on mě... Vše se rozplynulo v prach. Vše zaniklo v křiku nenávisti a hádek... Já jsem křičela, on to příjímal bez nejmenších pokusů na obhajobu. Jako kdyby s tím byl smířený.

Nikdy se už nesetkat! Pche! Však my bychom to  dokázali vymyslet! Ještě předešlý den láskou oba posedlí a dnes... bavíme se o tom, že se nikdy neuvidíme. On se vrátí do své vlasti a já také. Oba tak daleko od sebe. Nenáviděla jsem ho za tu myšlenku, že na něj zapomenu! Lhala jsem v nenávisti, kterou jsem k němu údajně cítila a ta vina bude navždy v mém srdci. S tím budu žít a s tím taky zemřu.

Psaní je něco, co mi dává to, co kreslení nemůže. Dává mi moc disponovat se slovy, které bych nemohla nikdy vyřknout. Příběhy, které nikdy nesmím vyprávět... Příhody, na které jsem musela zapomenout, ale to není tak jednoduché. Nemůžu vymazat svou minulost. Navždy tu bude se mnou. Tichý, mlčenlivý stín, který mě jednou dovede zpátky k němu. Smrt číhá všude.

Vzala mi osoby, které jsem milovala a jednu mi doslova vyrvala ze srdce. To jsem, aby se mi neroztříštilo na milion kousků, zabalila do ledového krytu a jedině jeden člověk, který mi pomůže najít cestu z téhle temnoty, ho může vysvobodit.

Musel zemřít. Důvod neznám, ale někdy na něj přijdu. Jediné, co vím, že nad tou kultivovanou, milou maskou mé milované osoby byl kluk, který, aby zapadl do skupiny, musel hrát tvrdého. Právě to ho zabilo.

Pohrávala jsem si s náhrdelníkem, který jsem od té doby nesundala.

Z oka mi vykápla malá slzička- naoko podobná té, která se mi kolébala na krku- když jsem pálila jeho poslední dopis, poslaný kousek předtím, než se ozval osudný telefonát se vzlykající osobou na druhém konci. Jeho kamarádem. Mým bratrancem...

S celou tíhou světa jsem sundala ten dárek a dala ho do krabičky, s kterou mi byl darován.

Navždy tě budu Lásko milovat. Strčila jsem krabičku do kapsy a cítila další prázdnotu. Rvala mě na kusy. Cupovala na maličké drobečky.

Nikdy se to nezmění, ale život jde dál. Jizvy zůstávají, připomínají minulost a to, co bylo- mohlo být, kdyby si s námi osud nezahrával.

,,Tak pojď! Jsi strašně pomalá! Vždyť to nestihneme!‘‘ zasmál se z dálky kamarád a já nasadila falešný úsměv. Jsem dobrá herečka, když to musí být a v mé povaze je pomsta. Touha po spravedlnosti, kterou si nastolím.

Zavřela jsem na moment oči. Věděl, že musí počkat, abych se připravila na bolest, kterou mi život způsobí a akceptoval to. ,Zvládneš to, lásko, jsem tu s tebou... navěky a nikdy...‘ zaslechla jsem jeho hlas.

Přesně, jak to řekl. Navěky a nikdy. Nikdy už spolu nebudeme normálně, ale navždy budu vědět, že je v mém srdci. Tam jeho tvář nikdy nezanikne. Prsty jsem dala do pěstí a vykročila směrem k tomu, jež mi pomohl vyrovnat se se vším.

Život je krutý.  Smrt milosrdná. Bolest neutichající. Vzpomínky věčné. Proč to zapírat? Já budu žít dál. Dokud mi to má mysl dovolí.

Věnováno vzpomínce na něj, jehož jméno nesmím vyřknout. Věnováno kamarádce, která mi dala možnost alespoň trochu zapomenout na tu bolest. Tím, že vyslechla ta muka mi poskytla naději, že ještě ne všichni správní lidé na světě vymřeli a jsem jí za to z celého srdce vděčná.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Navždy a nikdy:

17.08.2010 [14:31]

VeruuuuWow... Nevím, co říct... Asi jen, že mě to neskutečně mrzí, že jsi musela něco takového prožít. Nádherně napsané, procítěné... Usmívala jsem se u vzpomínání na nádherné chvílé s ním, cítila jsem tu zamilovanost... A pak... Pak sem také cítila ten obrovský smutek, když odešel...
Snad je mu teď líp... Vím, že je to ohrané klišé, ale je to jediné, co nám může dopřád aspoň trochu klidu na duši...
Brečím tu teď jako želva, když si vzpomenu, jak je bolestné rozloučit se s někým, kdo odešel...
Mrzí mě to, přeju ti mnoho sil, bolest je dlouhý boj... Emoticon Doufám, že ho vyhraješ...

16. nesii přispěvatel
29.06.2010 [15:48]

nesiiTáto poviedka bola naj., ktorú som zatiaľ čítala. Je to veľmi smutné a nechcela by som prežiť to čo si prežila ty. Neber to v zlom... Smutné a krásne. Emoticon Emoticon

15. Fou přispěvatel
17.05.2010 [23:02]

FouŘíká se, že život je krutý, nelítostný, hnusný, nepřátelský a přesto všechno je to život, který máš prožít s tím vším, co k tomu patří. Bohužel i smrt není výjimkou.
Nebudu tu říkat, že vím, jak se cítíš, jak to bylo, jak ti je, ale přiznám se, že alespoň z malé části vím, jaký to je. Smrt je tu, láska je tu a když se ty dvě věci dají dohromady... Jde to všechno někam.
Vím, jak píšeš, vím, že to je většinou s láskou a zapáleností, kterou do psaní dáváš. Z tohohle jde cítit smutek, bolest... Všechno to hnusný.
A i já, přiznávám se, jsem to nevydržela a upřímně - odrovnalo mě to. Přinutilo k zamyslení nad tím vším, nad celým tím hnusným životem a...
Nevím co říct, jelikož po psychické stránce jsou teď totálně na dně. Jak řekly holky přede mnou, obdivuji tě, že jsi něco takového dokázala napsat a ještě víc tě obdivuji za to, že i přesto se snažíš dělat, že se nic nestalo.
Obdivuju tě a věř, že po dnešku nepřestanu. Máš něco, co má osoba velice postrádá a věř, že to, co nosíš uvnitř sebe, je k nezaplacení...
Už jsem řekla: Je mi to líto (kvůli tobě především...).
Maybe... It will be better next time. Maybe...

14. Sara Sanders
11.04.2010 [0:09]

Nikki, upřímně nevím, co napsat, protože mě tohle zasáhlo tak, jako ještě nic. Je to tak citelně popsané a musím ti oznámit, že za dobu, co čtu FF je tohle jediná věc, která mě dokázala rozplakat a věř mi, že si nepamatuju, kdy jsem naposledy kvůli něčemu brečela (možná, když jsem si jako dítě rozbila koleno). Obdivuji Tě, že jsi to dokázala, dokázala to napsat.

13.
Smazat | Upravit | 26.03.2010 [21:07]

Nechci být netaktní - prostě, jak jsem říkala, máš můj obdiv... Jen abys to nepochopila špatně

12. Niki311 přispěvatel
26.03.2010 [20:42]

Niki311Anno: tohle bylo jedna z nejtěžších věcí na světě. První měsíce jsem myslela jen na to jedno: jak zmizet, jak se zprovodit z tohoto světa a přitom neublížit matce, která je na mě závislá. Ještě teď pláču. Nikdy se nevyrovnám s tím, že nejspíš klukům nosím smrt.
Každý den teď trpím bolestí nad tím, že kluk, který mě ze dna dostal tam, kde jsem, je v ohrožení života. A ano neznáš mě. Neznáš mou povahu v tom, že já se s věcmi peru, že nejsem schopná zapomenout a že nejsem sebevrah.
Snažím se vzpomínat jen na to krásné. Snažím se přežívat a díky pár zázračným osobám se mi to daří. Zatím...

11. Anna43474
26.03.2010 [20:09]

Možná to bude znít divně, ale já tohle znám. Ten pocit. Zažila jsem něco podobného. A nikdo se to nesmí dozvědět. Pokud se to tak dá říct, jsi na tom dobře - samozřejmě ale nemůžu soudit, protože tě neznám. Jenom... jak to takhle popisuješ... Vypadá to, že tě nikdy nenapadlo skončit. Možná to zní krutě, ale... Nevím, neznám tě.
Skládám ti poklonu za to, že jsi to dokázala napsat. Dokázat se vyrovnat s něčím takovým je neuvěřitelně těžké, ale aspoň vím, že to jde. Za to tě obdivuju, protože já jsem něco takového nikdy nedokázala.

10. Pajam
25.03.2010 [22:04]

Niki...
Píšeš prostě nádherně, ale já bych spíš šla k tomu příběhu.
Vím, že slova lítosti nic nespraví... strašně moc si mě ten příběh získal. Dotknul se mého srdce a já téměř plakala.
Když jsem to četla zažívala jsem strašnou zlobu na život, ale i tvé počáteční štěstí. Úplně si mě vtáhla do děje a já se z něho teď nemohu nijak dostat.
Mrzí mě co se ti stalo... Hlavně nezapomeň, že máš u sebe lidi, kteří ti dovedou pomoci a kdybys potřebovala zapomenout máš i mě...

Škoda, že to byl tvůj skutečný zážitek a ne pouhý příběh, ale snad už je to teď mnohem lepší.

9. SwayCullen přispěvatel
10.03.2010 [21:24]

SwayCullenKrásná a smutná povídka. Povedlo se ti toEmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

8. Mimi79
01.03.2010 [22:07]

Krásna poviedka a veľmi smutná o to viac, že je pravdivá. Ale veď sa hovorí, že život píše tie najlepšie príbehy aj keď niekedy so zlým koncom... EmoticonEmoticonEmoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!