Znovu Berlín, 1892, šachová partie se postupně s odkapávajícím časem blíží ke konci. Třetí - poslední část je už o něco více dějová. Pod článkem jsou kdyžtak překlady vět, ale myslím, že nebudou tolik potřebné. Příjemné čtení.
11.10.2012 (16:00) • Vogel • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 976×
Nejhlubší zásah se stal následujícího dne, kdy jsem ke svému neštěstí nalezl na rohoži novou bílou obálku. Znamenala pro mě teď předtuchu zlé povinnosti, přesto jsem ji otevřel a se snahou o zachování klidu přečetl vzkaz, který byl totožný s těmi předchozími. Pouze adresa s popisným číslem domu, patro. Zdrceně jsem dosedl na čalouněné křeslo v předsíni s vědomím, že tam znovu přijdu. Kola byla rozpohybována, složitý mechanismus se dal do pohybu.
________________________________________________________________________
Mé následující dny se odvíjely takto: nacházel jsem stále nové a nové obálky, v nichž jsem nacházel každý den tentýž vzkaz. Návštěvy neobydleného domu se mi brzy staly rutinní záležitostí a mé zdrcení se během měsíce proměnilo ve vzrušení, jakému lze podlehnout jen v časem prošetřených záležitostech.
Nepřestával jsem v té době také slídit po mém protihráči, ale štěstí nebylo na mé straně. Několikrát jsem pročkal i celou noc, jen abych spatřil obálku, jak prokluzuje pode dveřmi a pak je hbitě otevřel, nikdy jsem však nevyzrál na šachového společníka ani tímto způsobem. V takových případech se obálka vždy objevila jinde. Není tak divu, že jsem nabýval postupně pocitu, že jsem intenzivně sledován.
Vyžadovalo to velké úsilí, abych se nehmotnému hráči vyrovnal. Jsem si jist, že jeho tahy byly dlouho a pečlivě promýšlené, neboť za těch několik dní setrvával na silných, agresivních tazích; nikdy jsem nevycítil nějaký ústup, slabší tah, leda tak skrytou strategii.
Tahle skutečnost mne s postupem hry přivedla k tomu, abych naši hru zaznamenával na papír a posléze i na vlastní šachovnici doma, sedával jsem za ni často po večerech a rozhodoval se mezi tahy. Čím déle hra trvala, tím divnější a chladnější pocit mne přemáhal, nevěnoval jsem mu však pozornost natolik, abych se od naší hry dokázal odpoutat.
Když se naše už bezmála několikatýdenní partie začala tiše blížit k závěru, když figury vyřazené ze hry už převládaly nad těmi živými na polích, pocítil jsem poprvé za tu dobu strach. Strach zcela přirozený, vkrádal se mi den ode dne do mysli a nabýval na velikosti, přitahoval mne však k závěru hry ještě více. Skončit teď už prakticky nebylo možné, musel jsem přeci vyhrát. Ano, byl to mat, který mne do onoho salónu ještě přitahoval, byla to výhra, na kterou jsem němě čekal. Teprve pak naše hra skončí a já budu od této celé záležitosti odproštěn.
V tu dobu jsem pevně věřil právě v tyto myšlenky a vřava na šachovnici začínala být zuřivější a děsivější. Zbylé figury zběsile jezdily po diagonálách skrz naskrz, kupředu, obratem odebírat figury nepřítele. Večery se staly časem, kdy na světlo přicházely nové taktiky, jak soupeře zahnat do kouta a následně mu triumfálně převrhnout krále, jeho alfu i omegu, a v tom vířivém boji jsem zapomněl se zaobývat i myšlenkou, jaký dopad na obě strany bude mít konec této partie.
Nebyl jsem nikdy tak neuvědomělý a do té doby jsem byl přesvědčen, že by se mně taková unáhlenost v myšlení stát nemohla; přesto jsem byl právě sám sobě svědkem, jak lze obratnými způsoby zmanipulovat i odolného myslitele. Prožil jsem si ty nejhorší dny svého života, byl jsem v krizi. Teprve zpětně jsem si uvědomil, jak bylo špatné, že jsem neměl nikoho, na koho se obrátit - a jsem si jist, že právě tato skutečnost se stala základní příčinou i této celé záležitosti.
Když už jsem měl jednoho dne pro protihráče připravený jeden velmi zajímavý a zcela určitě zkázný tah, přišel mi dopis, kde za obvyklou adresou - ach, shledával jsem ji až urážející - stálo připsáno ještě velkým písmem mat.
Dlouze jsem zíral na malý lístek, až jsem si uvědomil onu zásadní, děsivou věc - prohrál jsem. Ihned jsem nasedl na drožku, vědom si svého zbrklého chování, a vystoupil na mně již dobře známé Karl-Marx Straße.
Dům byl němější jak kdy jindy. Starý nábytek na mne zíral zpod vrstev prachu, mé kroky se po točitém schodišti nesly dutěji. Ve vzduchu jsem cítil cosi opravdu mimořádného, neodvažoval jsem se nyní zastavit. S jemným mrazením jsem se ocitnul v zatuchlém salónu. Šachovnice mi skýtala pohled na mého černého krále, teatrálně spadlého a nehybného. Bylo po boji, prohrál jsem, ale bylo po boji.
Náhle jsem si uvědomil celý řetězec skutečností, poprvé za život jsem se cítil opravdu, do hloubi duše zrazen a ublížen, probodán svými vlastními zbraněmi, a při tom všem jsem nemohl nic jiného, než jako umírající sledovat, jak se mi krev řine z těla. Nenáviděl jsem se za to, že jsem tak hloupě podlehl nevídané situaci, jak jsem si spolu s nepřítelem tkal síť sám pro sebe, do které jsem se zapletl. Nepřepadl mne ani vztek na toho, kdo mi to provedl, jako tak lítost. Ta bezedná, beznadějná lítost nad sebou samým - choval jsem se jak naprostý blázen, jako někdo, koho jsem dokázal analyzovat v literatuře a obracet ho pod mikroskopem z různých úhlů, choval jsem se slepě a nedůstojně, velmi hloupě, velmi nedospěle. Nevycítil jsem totiž nebezpečí.
Několik minut po mém příchodu do bytu jsem uslyšel hlasité kroky, které se během okamžiku proměnily v dupot. Naslouchal jsem párům těžkých bot, které se zcela jistě přibližovaly přímo ke mně.
Hlasitý postup patřil rozhodně mužům, nejspíše strážníci, či přímo členové Berlínské policie. Stál jsem a jednoduše čekal, můj verdikt nadchází, porážka je opravdová.
„Polizei!" Řinčivý hlas strážníka se v domě hluboce rozezněl. Nic z toho, co se tu stalo, se stát nemělo; velmi intenzivně jsem to věděl. Bylo to jako sen, který už zachází do odpornosti, do převrácené pohádky. Stál jsem jako opařený, ničemu jsem nerozuměl. Pevně jsem svíral klobouk v ruce a ohmatával ho vlhkými prsty.
„Ist da wer?1"
Dupot se zpomalil již v patře, slyšel jsem je za dveřmi. Zadýcháni chvíli zaváhali a pak rázně vběhli do bytu, ke mně. Zachmuřil jsem se a zcela nehybně vyčkával. Stál jsem a cítil, jak mi je uvnitř nesnesitelné horko, zatímco ruce a nohy jsem měl úplně ledové.
„Da ist er!2" křikl první. Byli dva, zůstali stát, jakmile mne spatřili. Naše pohledy se střetly.
Slovo "er" mi znělo v uších. Němě jsem sledoval dva muže v tmavomodré uniformě, jejich knír ve stylu Karla Ludvíka. Špičaté přilbice se leskly jako nové.
„Halt! Bleib stehen!3" nařídil druhý. Jako bych někam utíkal...
„Kde je?"
Prudce přede mne přistoupil, jeho tělo, tvrdé a bojovně napjaté, se v uniformě zdálo býti z kamene. O kom to, ksakru, mluví?
„O kom to mluvíte?"
Má otázka se odpovědi nedočkala, jedinou reakcí mi bylo jeho zpražení pohledem. „Odhoďte zbraň!"
„Žádnou nemám," zalhal jsem.
„Kde je?" štěkl zase.
„Nevím, o kom mluvíte." Hlas mi zněl zastřeně. Odkašlal jsem si a snažil se příliš nevnímat jejich křik a prudkost.
„S tím se nedomluvíš, Alfrede."
„So ein Mist!4" vykřikl první. „Stát! Nehýbat se!"
Prsty mi tuhly. Ve vzduchu bylo cítit něco podstatně divného, odporného. Dech se mi rychlil.
Jeden strážník mne hlídal, druhý zběsile pobíhal po bytě a kácel věci. Po chvíli mi došlo, že cosi hledá, v další chvíli jsem si dokázal rozpomenout na jeho poslední věty, totiž - kde je nějaká žena. Hledá snad ji?
„Není tu," vrátil se zpět k nám do salónu. Překročil převrhnutý zdobný sloupek a dlouze se zadíval na nakřivo pověšený obraz. Kopie Degase, nějaké baletky. Potom se jal znovu prohledávat všechny kouty toho nestvůrného salónu.
„Odvedeme ho na stanici a případnou oběť přenecháme jiným," navrhl opatrně strážník, který nečinně pozoroval úzkoprsého a rozrušeného kolegu. „Jdeme."
Druhý policista se však nezastavil. Sálal z něj jakýsi vzdor, hluboké přesvědčení, o něčem věděl. Vzduch se mi zdál těžký jako olovo.
Náhle sebou cukl. Rozmotával pomalu v zadním rohu místnosti smotaný, rudý koberec ve stylu Ludvíka XIV. po dřevěných palubkách.
Když jsem uviděl, co v koberci bylo zamotáno, udělalo se mi nevolno - snad ještě víc jak to. Do hlavy mi prudce stoupla krev, obraz se mi rozostřil. Prudké, bolestivé údery v tepnách. Zařval jsem, neboť to byl obraz, na který jsem nebyl připraven. Mezi dunivými ránami v uších jsem jen matně vnímal křik dvou Polizei oficírů, všechno se ztratilo do zadní kulisy, utlumeno a nevnímáno.
„Um Gottes Willen!5"
„Wie scheußlich!6"
„Zastřelena. Není mrtva déle jak půl hodiny."
„Polizeistation! Jetzt! Beeile dich!7"
Cítil jsem, jak mne táhnou pryč. „Mach schnell! Los!8"
***
Čekárna na policejní stanici. Svíravé ticho. Nábytek nevkusně sladěný, stolek ve klasicistním stylu se tříská s barokními dekoracemi. Na to vše shlíží obraz nějakého slavnějšího berlínského malíře. Strážník si povzdychne a z nehybného stání si snaží ulehčit aspoň jemným klepáním boty o zem.
Profesorovi, usazenému na nepohodlné židli, se již pravda nikdy nezjeví. Tento muž, zapleten obludně do špinavé hry, bude vždy vědět jinou pravdu - jen tu, která mu byla ukázána. Nedozví se o hromadě dopisů, jenž mu za ty léta napsala dívka - nyní již mrtvá - snad trochu rozrušená, trochu studem zmámená.
Tak se stává, že pravá skutečnost je umlčena a světlo ji už nespatří. Strůjcem vraždy, sejmutí nevinného života, byl muž, který ji držel ve svých spárech s nezdravou vytrvalostí a běsněním, a byl to také on, který zajistil, že ani jeden dopis se nedostal do rukou tomu, jemuž náležely. Dopis po dopise potřísněn pár slzami, snad i letmými polibky, s plačtivými žádostmi o odezvu, s hořícími prosbami o odpuštění a o zachránění... Držel ji jako klíště a když u zoufalé dívky nacházel stále silnější odpor a téměř magnetickou sílu, jakou byla poutána k profesoru, trnul vzteky. Popud pro vraždu Valerie se stala její nejhlubší láska; neživá Valerie byla hnusnou odplatou.
***
Obraz před očima se mi zpraví znovu do normálu a s jistou námahou se pohledem opírám o velký květináč se zdobením. Byl jsem svědkem nalezení ohavně ukryté mrtvoly, kterou byla moje dávná snoubenka. Rozumím náhle všemu, jako by svět znovu ozářilo světlo, cítím se, jako když se slepému vrátí zrak.
Rozumím nyní přesně, jaký účel nesly anonymní dopisy, jež se mi s magickou zjevovaly každý den na rohoži pod dveřmi. Opojná šachová partie, které jsem podlehl, oplývala pouze jedinou funkcí, a to být opojná. Šach mat se mému nehmotnému protihráči podařil více než skvěle, neboť nyní nebylo pochyb, že je to zrovna protihráč, který zavraždil - který zavraždil onen překrásný, třpytný půvab života na jejích lících.
„Ticho," sykne po mně strážník. Žaludek se mi stáhne a vzlykám.
„Ticho říkám."
Jak může být člověk tak proklatě hloupý, řvu v duchu. Žaludek se mi prudce zvedne a zvracím. Přes hekot zaslechnu i kletí mého hlídače.
„Magdo, přines kýbl."
Hlava mi trne. Jak odporné je vědomí hluboké viny, cítím se, jako bych sám byl obětí - neboť já jsem byl ona oběť, která na sebe převezme funkci vraha, já jsem byl celý střed vesmíru, jen kvůli mně byl spáchán nejohavnější zločin lidstva. Vražda, vražda, bubnuje mi v hlavě. To slovo zcela pozbývá významu, který má zachycovat.
„Smej to svinstvo."
Přes divně zamlžený výhled spatřím, jak se otevírají jedny ze dveří.
„Ten vrah?" zeptá se muž, který vyšel ze dveří, a kývne na mě.
„Jméno, přeci," napomene mne strážník.
„Stauber," vydechnu. Mé jméno z vlastních úst zní protivně a cize. „Erich Stauber."
Soudní proces netrval dlouho. Žádní svědci, bez alibi. Vzlykám. Valerie! Valerie!! Valerie!!!
__________________________________________________________________________
1 Je tam někdo?
2 Tady je!
3 Nehýbat se! Zůstat stát!
4 Ksakru!
5 Bože můj!
6 Jak ohavné!
7 Policejní stanice! Teď! Pospěš si!
8 Tak dělej! Pohyb!
Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Nehmotný protihráč - část třetí:
Já vím, Vogel, trvalo to dlouho. 
Mně vždycky všechno strašně dlouho trvá. 
Takže jestli chceš vidět ten ukázkově zaprášený profil, jsem tvoje osoba. 
Za vysvětlivky se neomlouvej - za nic se neomlouvej - spíš jde o chybu na mojí straně. To bude totiž lenost. 
Taky nejsem moc fanoušek dělení. Ale jak už jsem jednou řekla (napsala), napsala jsi to skvěle. Víc takových děl od Tebe a budu spokojená. 
Fajnový den - a vlastně i celý týden - i Tobě.
Jé, LoveRain, už jsem ani nedoufala, že na můj zaprášený profil zavítáš .
Děkuju moc za krásný komentář. Vlastně jsem si asi před dvěma týdny právě tenhle díl znovu po sobě přečetla a divila jsem se, protože nějaké části se mi vážně nelíbily – prostě reakce ve stylu jak jsem něco takovýho mohla jen napsat?!
Díky i za tvoje zhodnocení jednotlivých částí. Pravdou je, že to byl dlouhý dokument ve Wordu, do kterého jsem každý den přidávala. Rozdělení na části přišlo až ve chvíli, kdy jsem si řekla, že to dám i sem, ale tohle zpátečné dělení mi nikdy nepřišlo jako dobrý nápad – takže je možné, že to celou povídku trochu pokroutilo – a nebo taky ne, kdo ví.
S těmi vysvětlivkami se omlouvám... Nikdy jsem nepřišla na to, jak to udělat jinak, než pod dlouhý text dolů.
Jinak ještě jednou moc děkuju! Zkusím něco brzo přidat. :)
Měj se nádherně!
Zdravím, Vogel. 
Trvalo mi to delší dobu (co mi ale netrvá, že jo ), ale konečně jsem se i já dopracovala k tomu, kdo že byl onen tajemný pisatel dopisů.
Nejvíc jsem si odnesla asi z první a poslední části - druhá sice přinesla několik dalších odhalení, ale přišla mi tak nějak uspěchaná, ne tak propracovaná jako ty ostatní, jako bys na ni neměla tolik času a prostoru. Oproti tomu mě hodně zaujal popis studenta v jedničce, kvetoucí stromy a báseň, tvůj styl a ten úvod... prostě to nemělo chybu. No a pak ten závěr - jak se sám hlavní hrdina postupně zaplétal do hry, o které nevěděl, že pro něj (a vlastně i pro Valerii) bude mít takové důsledky... povedl se ti velmi dobrý a tajemný příběh, kde nechybělo tajemno, napětí a i nějaký ten šílenec, co zničí pár životů. A i když nejsem velký fanoušek němčiny a přeskakování pod čáru k vysvětlivkám jsem nakonec vzdala, samotný příběh se mi moc líbil.
Snad nevadí, že jsem nekomentovala jednotlivé části a komentář nechám až tady, ale chtěla jsem číst dál a už vědět, kdo hýbe figurkami.
Měj se fajn a moc si ráda si od tebe přečtu ještě něco dalšího. 
on asi naprosto nechápe, že je to jako ve filmu. Když se něco natáčí, musí bejt na scéně, jinak nebude v záběru! 
Vážně? Milé . Ano, říkala jsem si, že bych mohla soucítit profesorem, nebo s tou holkou... chvíli mi byl sympatickej student s deštníkem, taková důležitá osoba
Není zač . Jen ať se zapotí, ať není tlustej
Tobě též
blbec, někam utek' v tu chvíli právě...
Tvůj pohled mě hrozně zaujal a zároveň pobavil :D. Ne, děkuju moc za milý komentář a vůbec. Sice jsem s vrahem moc nesoucítila, ale každý člověk jiná chuť, že :D.
Znovu ti mockrát děkuji a tvůj cizojazyčný pozdrav mě taky zaujal, chudák google už se musí potit .
Pěkný zbytek neděle .
A trol nebude? 
Jejda, to je ale ošklivej protihráč. Teď mě napadá, jestli ty šachy začal hrát proto, že chtěl zabít Valerii, nebo proto, že chtěl hrát šachy a chtěl mít epickej účinek při matu.
Každopádně je to chudák. Nemyslím profesora, ten je hloupej. I když, já bych si taky zahrála, jenže bych sončila už po prvním tahu (výstraha pro případné vrahy - se mnou si nezahrajete)
Myslím vrahouna. Víš, jak musel bejt naštvanej, že mu Valerie nedá? Hrůza. Myslím, že mou nejoblíbenější postavou je právě on. Vždyť musel bejt tak smutnej, naštvanej a všechno? To by jeden prasknul. Ale on neprasknul, protože má doma veliké množství lepící pásky, tou se zalepil a hrál šachy. Co jinýho, že? Přece nebude zalepenej běhat na závodech, to by se mu smáli.
jinak povídka byla naprosto strhujícno úžasnoucná, málem mě tu museli křísit, protože jsem zadržovala dech a tak dále a teď už mmusím, protože rodina neví, že nespím a chci jet k babičce.
Zdar a slávu!
// a abych se připojila do kroužku cizo-zdravících - Szijaparaszt! čte se to sí ja parást
Leylon: Ne, úplně to chápu :D.
Takže ty se učíš španělštinu? Zrovna tenhle jazyk mě vždycky trochu odpuzoval, zároveň přitahoval, ale každopádně jsem mu nikdy nepřišla na chuť natolik, abych se mu učila. Nakonec, my máme na výběr mezi němčinou a francouzštinou, španělština se řadí až jako jazyk třetí...
Jakou věc? Chci to vědět :D!
Ale taky děkuju, pokusím se.
Vogel: som rada, že nie som jediná, ktorá toho má tak veľa - je v tom určitý pocit spolupatričnosti, tak ako sa hovorí, že hladný sýteho nepochopí, tak ani ten kto už doštudoval nepochopí úplne toho, kto si tým všetkým ešte len prechádza (áno, viem, čudné prirovnanie, no čo narobím? )
Nemáš za čo :))
Nemáš sa ani na čo yhovárať - podľa mňa to bolo urobené dobre. nehovorím, že to bolo to najlepšie na svete, to snáď o svojej robote nemôže povedať nikto, ale podľa mňa to bolo super.
to je zo španelčiny - heh, na mojom myslení sa začína už odrážať nový cudzí jazyk a okrem toho, v ten deň som mala písať z toho písomku, takže mi to očividne trochu vliezlo na mozog 
ďakujem, tento víkend nebudem doma, no dúfam, že inšpirácia mi len tak nezaspí, teraz ju poterbujem ako soľ (a nielen na poviedku, dala som sa ešte na jednu vec v mojej Ľudovej škole umenia , ktorú potrebujem dať čo najskôr do pohybu :D :D )
Pekný a pokojný víkend prajem aj tebe, uži si voľno, ako sa len dá 
Leylon: Ale prosím tebe, nemáš se za co omlouvat, to já jsem spíš ohromně potěšená za takový komentář, ostatně jako vždy. A tvoje nestíhání chápu, padání do postele s knihou v ruce (v nejhorším případě do školy) praktikuju asi každý den.
Wow, děkuji pěkně, na to snad nemůžu ani víc říct. Ale musím říct (pěkně si to protiřečím, haha) - musím říct, že tím závěrem jsem si hodně nejistá, ale na jiný způsob řešení jsem nepřišla - teď mluvím o té řeči "vrah je tenhle protože tohle a tohle", prostě - ale vím, že nemám právo se vymlouvat, když už jsem to sem dala.
A děkuji i za milé vyjádření k té Valeriině snaze - tenhle námět mi přišel taky docela příhodný, ale se zpracováním se to určitě celkem rozchází a v rukou zkušenějšího pisatele by to dopadlo lépe, snad i působivěji. Každopádně i tak, znovu a zase, děkuji...
A na závěr (musím zapojit pátrání googlu po tom tvém cizojazyčném heslu), tobě taky příjemný zbytek pátku - a hlavně klidný a snad i múzou políbený víkend. .)
Vogel: No páni!
prepáč, že som sa ozvala až teraz, ale mám toho toľko, že o internete sa mi v niektoré dni môže len snívať - večer v únave padám do postele, maximálne s dobrou knihou v ruke.
Ale teraz k tvojmu dielu - predsa len, pre toto sme tu. :D
Poviem ti narovinu, dosť ma dostalo, ako sa to nakoniec vyvrbilo. Hra ďalej pokračovala, až nabrala smrtonostné obrátky. Erich nakoniec prehral, čo v istom zmysle bolo pochopiteľné, no netušila som, že jeho šachový pád bude mať až také desivé následky. Ako sám povedal, bol hlúpy, no, skôr pochabý, že sa do toho dal tak jednoducho zatiahnuť. Chúďatko Valéria... Skutočný vrah Valérie bol buď desivo geniálny, alebo šialený, tipovala by som z každého rožka troška. To, že Valeriu zastrelil až potom, čo vyhral, bolo takou desivou čerešničkou na torte. ...
Zvláštny spôsobom som rada, že Valeria sa snažila opäť skontaktovať so svojím snúbencom. Dielo malo veľmi tragický podton, čo síce nie je mojím šálkom kávy, ale čítalo sa mi to suprovo, mám rada tvoj štýl písania, si dobrý rozprávač, vieš za vžiť do toho, čo sa deje, no občas vieš rozprávať príbeh s určitým odstupom, chladnou logikou. A preto hovorím, len tak ďalej, teším sa na tvoju ďalšiu prácu 
Hasta luego, prajem príjemný piatkový deň :)))
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!