OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nesnesitelný chlap 2/2



Nesnesitelný chlap 2/2Vánoční firemní večírek mezi novými kolegy a úžasný polibek, na který se nezapomíná. Bohužel, protože dotyčný je ten neprotivnější prevít co kdy potkala... Nebo je to jinak?

 

2. část

 

Roger přejel pohledem po Kate sedící ve své kanceláři. Byla tu vždy mezi prvními.

Došel až k sobě a dosedl na židli. Měl náladu pod psa už druhý den. Tentokrát to nemohl svalit na nikoho než sám na sebe.

Tohle hodně posral. Výstižněji se to říct nedalo. Ta ženská mu během jediného večera zamotala hlavu. Byla jako přelud, co se tam prostě z ničeho nic objevil, spadl mu do náruče a zase zmizel.

Teprve o dva dny později se setkali na poradě. Seděla tam na kraji, aby měla možnost se zorientovat a seznámit s tím, jak to tu probíhá.

Viděl jak tam sedí s pohledem nadšené studentky. Oči jí zářily a na prsou svírala blok, kdyby si chtěla něco poznamenat. Teprve v ten okamžik si všiml toho, co měla na ruce. Pohled na snubní prsten pro něj byl jako studená sprcha.

Pro mnohé by to možná překážka nebyla, ale pro něj ano. Dávná zkušenost pro něj byla dost hořkou lekcí, aby se někdy pouštěl do vztahu se zadanou ženou. Ale ona se sakra rozhodně ten večer nechovala, jako by byla zadaná! Rozhodně ho tak nelíbala. Ještě teď si jasně vybavoval, jak se mu opírala dlaněmi o hruď. Mohla ho odstrčit, cokoliv říct... Místo toho se k němu jen tiskla a odpovídala mu stejně vášnivě jako on líbal ji.

Považoval ji za jednu z těch, co si bezohledně užívají a nehledí na následky nebo city jiných... Rád si namlouval, že je to potvora s krásnou nevinnou tváří. Jenže i přes to se nemohl ubránit tomu, aby na ni nemyslel a nenápadně ji nepozoroval.

Měl zvrácenou radost pokaždé, když musela zůstat déle v práci, aby nemohla být s ním...

Jenže žádný On nikdy nebyl.

To vědomí by mu mělo udělat radost. Jenže nedělalo. To, že nebyla zadaná a na večírku mezi nimi přeskočila jiskra, úplně zanikalo v tom, jak se k ní choval poslední týdny. Najednou se mu přehrávalo v mysli všechno, co jí řekl, jak se k ní choval. Přejel si dlaní po tváři. Tohle pohnojil a nebyla šance to napravit.

* * *

Kate se vracela do práce skoro po týdnu, který strávila v Londýně s Nikem a jeho okouzlující snoubenkou. Byla to temperamentní rusovláska, kterou si zamilovala na první pohled.

Netrávila s nimi tolik času jak by si přála. Neměla zatím nárok na dovolenou a tak se domluvila na práci na dálku. Vlastně nevěřila, ze jí to dovolí, dokud opravdu neseděla v taxíku směr letiště. Roger ji tentokrát nepotopil. Možná byl i rád, že se jí na chvíli zbaví, napadlo ji.



Na stole ji čekala celá kupa složek k vyřízení. Poprosila Ester o kávu a pustila se do toho. Dnes si tu rozhodně pobude dlouho.

„Jak bylo?“

„Úžasně,“ usmála se na Ester a vděčně si od ní vzala kafe. „Něco nového tady?“

„Ne, vůbec,“ povzdechla si trochu zklamaně. „Jen kancelářská rutina. Jo a tohle prý stačí do středy.“ Ukázala na složky.

„Kdo říkal?“

„Roger Whitman.“

„Jsi si jistá?“ Od Rogera by spíše čekala uhánění, ať to má na stole nejlépe ještě dnes. I Ester už zaregistrovala jeho podráždění co se její osoby týkalo.

„Třebas mu chyběla.“ Mrkla na ni

„Jo, neměl svůj boxovací pytel,“ zabručela. Ať ale Ester říkala co chtěla, raději to dodělá ještě dnes...

„Tady jsou ještě poslední grafy.“ Obě se otočily ke dveřím. Stál tam on. A ten konec jejich hovoru mu rozhodně neunikl.

Kate to bylo jedno. Byla to pravda a hůř už se k ní chovat nemohl.

„Děkuji,“ kývla na něj a převzala si papíry. S tím se otočila zpátky k počítači.

Ester se rovnou vypařila a jemu to trvalo jen o chviličku déle. Ulevilo se jí, když se za ním zavřely dveře. Stále v jeho přítomnosti cítila napětí a nemohla se soustředit.

* * *

„Nemuselo to být dneska.“

Trhla sebou a ohlédla ke dveřím. Těch pár slov se prázdným patrem rozeznělo jako rána. Měla chuť dost peprně zaklít a když viděla, kdo tam stojí, měla tu chuť dvojnásobnou.

„Nechtěla jsem to nechávat na poslední chvíli.“

Viděla, jak se zamračil. Klasický výraz, co na ni většinou upíral.

Znovu se zaměřila na svou práci. Aspoň částečně. Koutkem oka i ucha čekala, jestli se s něčím vytasí. Bezdůvodně by se asi na ni koukat nepřišel. On se však otočil a prostě odešel.

Ani se neobtěžoval za sebou zavřít dveře. Hodlala je zavřít, jen co dopíše tenhle soubor...

Nestihla to.

Když vešel podruhé ani se na něj nepodívala. Vnímala jak došel k jejímu stolu a zase vyrazil pryč.

„Zítra neshle.“

Zvedla k němu pohled. Viděla jen jeho záda mizející ve dveřích. Na stole stála káva. Chvíli ji sledovala a nechápala, co tam dělá.

Byla skoro studená, když se po ní konečně natáhla. S mlékem bez cukru. Jak sakra ví, jakou pije?

* * *

Opírala se o kopírku a čekala, než se vytisknou všechny kopie na poradu. Nenápadně při tom pozorovala Rogera.

„Co ti zase řekl?“

Otočila se k Ester, která se s vědoucím pohledem na ni usmívala.

„Nic,“ zamumlala a na čele se jí objevila vráska. „Chová se divně.“

„Jak divně?“

Kate zavrtěla hlavou. Nechtěla se tím zabývat. Teď měla jinou práci, než se zabývat jeho psychickými výkyvy.

* * *

Porada byla tentokrát děs.

„Nevím proč to nesouhlasí, zkontroluji to a přepracuji.“

Jediná žena ve vedení a k tomu nováček. Bylo jasné, že si na ní smlsnou za takovou chybu. Odhodila podrážděně složku na stůl.

Dalších šest se k ní okamžitě přidalo od jejich původních majitelů. Nejraději by zajela pod stůl, hrdě však zůstala jak byla a složky sklepala na jednu hromádku.

Nadšeně vítala vyrušení Ester s tácem kávy. Položila jednu i před ni a věnovala jí zvědavý pohled. Kate jen zavrtěla hlavou. Řekne jí to pak. Stejně se to tu do večera provalí, jak je neschopná...

„Jsou tam špatně výroční hodnoty za poslední čtvrtletí.“

Vzhlédla po hlase. Roger byl jediný, před kým složka zůstala ležet. Na první pohled vypadal, jako by si jen z nudy prohlížel něco na mobilu...

„Je tam skoro poloviční hodnota.“

Odložil mobil na stůl. Ten chybný údaj jsi nám rozposílal ve správě všem mailem. Pohledem přejel na Jeffa.

Jen okrajově vnímala, jak dotyčný znervózněl. Sama hned otevřela složku a začala zkoumat data. Pokud by ten údaj byl opravdu chybně, tak by to vysvětlovalo, proč ten závěr nesouhlasil.

„Zkontroluji to hned po poradě,“ slíbil Jeff přiškrceně. On byl jeden z těch, co se na ni šklebili před chvílí nejhůř.

* * *

Ester se vynořila z kabinky a začala si oplachovat ruce ve vedlejším umyvadle.

„To bylo divný,“ prohlásila s náležitou grimasou. Ani nemusela upřesňovat, co tím myslí.

„Jo, to bylo.“

Kdyby se takhle zachoval k někomu jinému, ani by jí to nepřišlo. Ale to jak se ji vlastně zastal a vytáhl ji z průšvihu před celým vedením... Normálně by ji nechal dusit, aby si na tohle přišla sama a z porady jen potupně odtáhla se sklopenou hlavou.

O co mu sakra jde? Začala do hry zase vracet rozštěpení osobnosti.

* * *

Jeff ji hned po poradě v omluvném mailu poslal správná čísla a ona rovnou správu předělala. Většině ji ji poslala po Ester. Kromě jedné...

„Tady je ta opravená verze.“ Podala složku Rogerovi. „A děkuji.“

„Rádo se stalo.“

Vzal si ji a položil na stůl. Bylo to vyřízené. A zároveň nebylo.

„Proč jste to udělal?“ Otočila se k němu. Prostě to potřebovala vědět.

„Protože tam byla chyba v předaných údajích.“

Koutek se mu pobaveně zvedl nad zjevnou odpovědí.

„Jestli mi chcete poděkovat, můžeme někdy zajít na kávu,“ nadhodil.

„Proč se chováte takhle?“ Ignorovala jeho návrh. Štval ji. Tímhle chováním snad více, než tím předchozím.

Pochopil, na co se ptá. Pobavení z jeho tváře zmizelo. Sledoval ji. Viděla, jak nad něčím váhá. Nad odpovědí nebo jestli jí vůbec odpovědět?

„Myslel jsem, že jste vdaná.“

„To sem nepatří. Chci vědět...“

Její rozhořčené domáhání se odpovědi přerušilo zazvonění telefonu. Sledoval ji a nechal ho zvonit.

„Tak nic,“ hlesla. „Měl by jste to vzít.“

Vyrazila z jeho kanceláře pryč. Odpověď neměla. Jen se zbytečně vytočila.

* * *

Dosedla do své židle. Ten chlap ji nehorázně rozčiloval. To jak se mu střídaly nálady. Chtěla tomu konečně přijít na kloub, co proti ní má. A on se vytasí s tím, že není vdaná. Co to má probůh za souvislost. A kde na takovou pitomost vlastně přišel?

Raději se pustila do práce. Prsty se jí míhaly po klávesnici. Přesto se nedokázala tak úplně soustředit na to, co dělala...

Prsten! Ta myšlenka jí projela myslí o hodnou chvíli později a grafy v tu chvíli byly zapomenuty úplně. Zaskočeně zůstala hledět na své vlastní ruce nad klávesnicí. Nosila maminčin prsten. Vlastně si občas s Nikym dělali srandu, že tím solidně dokáže odehnat dotěry v baru...

Proto si myslel, že je vdaná.

Zároveň si začala velmi dobře uvědomovat, kdy se k ní začal chovat jinak.

To odpoledne po návštěvě Nikyho byl hodně podrážděný, alespoň do doby, než mu vysvětlila jak to s tím prstenem je.

Opřela se do židle. V hlavě jí to šrotovalo a to jediné, co jí z toho chumlu zmatených myšlenek vycházelo, bylo příliš šílené.

* * *

Musela na to myslet celý zbytek dne a když na něj při odchodu narazila na chodbě, zůstala na něj prostě hledět. Ani si neuvědomila, že se zastavila na místě a zamračila se v soustředěném pohledu.

„Už pro dnešek končíte?“ zeptal se docela zbytečně.

„Ano.“

Vlastně se tu zase zdržela. Chtěla pokračovat k výtahu, ale nenechal ji.

„Ještě jste mi neodpověděla,“ upozornil ji, sotva se minuli.

„Na co?“ Ohlédla se na něj s nechápavým výrazem.

„Jestli zajdeme na kávu.“

„V práci jí vypiju víc než dost.“

Přikývl. Tentokrát to byl on, kdo se otočil a vyrazil pryč. Přesto jí neunikl jeho pohled. Jako by to pro něj byla odpověď na nevyřčenou otázku. Odpověď, ve kterou rozhodně nedoufal.

„Ale na večeři bych šla.“

Řekla to dřív, než nad tím vůbec uvažovala.

„Dnes?“

Na tváři se mu objevil úsměv. Ztěžka polkla. Velmi dobře si pamatovala, kdy se na ni takhle usmíval naposled. Bylo to už par týdnů.

Najednou ji ta vzpomínka v paměti ožila, až jí vyschlo v krku.

Jen přikývla. Vždyť přece o nich nejde, ne? Ujišťovala samu sebe. Ne moc přesvědčivě.

„Zajdu si pro věci.“

Hleděla za ním a jen nejasně si uvědomila, co se tu děje. Byl to hodně špatný nápad, ale zároveň si nemohla pomoct...

„Můžeme?“

Ohlédla se. Stál hned vedle ní. Musela zaklonit hlavu. Zapomněla, jak je zblízka vysoký.

Chvíli se ani nepohnula. Měla poslední možnost si to rozmyslet a vyblekotat nějakou výmluvu.

Tohle nedopadne dobře. Vlastně už tahle jeho blízkost jí najednou začala rozklepávat kolena a když se sklonil... Vnímala, jak je jeho tvař blíž, ale ucuknout bylo najednou to poslední, co by chtěla udělat.

Políbil ji a ona jen vzdechla. Jako by se první okamžiky jen ujišťovali, jestli se ten druhý neodtáhne. To se ale nestalo a váhavý polibek postupně přešel v hladový. Cítila, jak si ji k sobě přitiskl a ona se mu prsty zachytila za šíji, aby si ho přitáhla ještě blíž.

Všechno se v ní svíralo a nutilo chtít víc. Když ji tedy zatlačil do své kanceláře, vůbec se nevzmohla na protest. Stejně jako při tom, jak ji vysadil na svůj stůl. Naopak toho využila, aby mu sjela dlaněmi pod rozepnuté sako. Přejížděl jí po páteři až dolů na zadek a ona vnímala hru svalů pod jeho košilí.

Pak byla najednou pryč. Ani netušila čí to byla práce ale spokojeně si užívala dotek po jeho horké kůži.

Chtěla ho. To jediné v ten okamžik rezonovalo její myslí. Všechno ostatní bylo zatlačeno do pozadí.

Objímala ho stehny okolo boků a užívala si jeho doteky a rty sjíždějící jí do výstřihu. Postupné rozepínání knoflíčků svoji halenky...

Jeho rty na prsou ji donutily zavzdychat a prohnout se v bedrech. Sevřela ho nedočkavě stehny a natáhla se po zapínání jeho kalhot...



Měl ještě dlaně na jejím zadku a prudce oddechoval. Ona sama jen obtížně nabírala dech potom, co se právě stalo a srdce jí divoce bušilo.

S odlivem touhy a vzrušení jí zase začal fungovat i ten horní orgán na krku a hlasitě jí nadával.

Odtáhl se.

Trochu rozpačitě se jí zahleděl do tváře. Ta její byla zachmuřená. Ani trochu se jí nelíbilo, co se stalo. Vlastně líbilo, ale...

„Promiň,“ přerušil její myšlenkové litanie.

„Tak to bych se musela omluvit taky.“ A to se jí moc nechtělo. Prohlásila by tak, že je jí tohodle líto a to jí rozhodně nebylo. A to ji štvalo ještě víc.

Sklouzla z jeho stolu na zem. Jen koutkem oka zahlédla, jak na něm má všechno rozházené a shrnuté na zem.

Stáhla si sukni přes stehna dolů a oblékla znovu halenku.

„Ta večeře?“ ozval se. Jak se sakra stihl tak rychle upravit? Problesklo jí hlavou. Jako by se ani nic pravě nestalo.

„Vlastně ani nemám moc hlad,“ přiznala. „Jen jsem doufala v příjemný večer.“

Rty se mu zvlnily. Nedokázal si pomoct. Tohle by on rozhodně jako příjemný večer hodnotil.

Skousla si ret. Netušila co má chuť víc udělat. Poslat ho do háje nebo se usmívat taky.

* * *

V noci špatně spala. Nemohla přestat myslet na ten sex u něj v kanceláři. Bylo to to nejúžasnější, co kdy zažila. Jenže zároveň se nemohla ubránit strachu, co bude teď.

Užili si a tím to pro něj skončilo? Nebo se prostě občas sejdou, aby si to zopakovali? Jí se rozhodně tyhle varianty nelíbily. Nebyla na tyhle společně rychlovky. To byl styl jejího bratra. Ne její.

Včera ji odvezl domů a rozloučení bylo trochu rozpačité. Vlastně vyrazila z auta pryč než stihl cokoliv říct. Nebyla si jistá, jestli to chce vůbec slyšet.

Nebylo ani divu, že ráno dorazila do kanceláře mezi prvními a ne v moc dobré náladě.

Ta se jí ale změnila hned co otevřela dveře dovnitř. Na jejím stole stála váza s kyticí.

„Před chvílí ji donesl poslíček,“ ozvala se jí za zády Ester a hlas se ji chvěl zvědavostí.

„Dones mi prosím silnou kávu.“

„S radostí,“ zazpívala a zmizela. Nemohla se dočkat, až ji donese a bude moct začít uvnitř kanceláře vyzvídat.

Kate vešla a zavřela za sebou.

Už napůl cesty ke stolu zahlédla cedulku.

S bušícím srdcem ji otevřela.

Večeře, dnes večer? Druhý pokus?

Ester o pár minut později vešla a našla ji, jak se zářivě usmívá a stále tam ještě stojí s kartičkou v ruce.





********************************************************************************************

Ležel a užíval si poslední minuty než budou muset vstávat. Přejel pohledem po ní. Hlavou mu ležela na rameni a tělem tiskla k jeho boku. Odhrnul jí vlasy, aby mu nic nepřekáželo v kochání se tím pohledem.

Ještě před měsícem si bláhově trvala na tom, aby jezdili do práce každý zvlášť. Přitom to věděli snad už všichni. Dalo mu docela dost přemlouvání, aby od toho ustoupila. Docela příjemného přemlouvání. Chtěl, aby všichni věděli, že ona je jeho. Tak dlouho se mučil představou, že patří jinému. Teď byla jen jeho a on chtěl, aby to věděl každý.

Zavrtěla se. Dlaní mu přejela po hrudi. Najednou ho napadlo, jak prázdné jsou teď její prsty bez toho prstenu a pocítil silnou chuť to napravit.

Ta představa se mu neskutečně líbila. Probouzet se vedle ní takhle po zbytek života.

Přetočil se a políbil ji. Ještě v polospánku mu omotala paže okolo krku a políbila ho také.

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nesnesitelný chlap 2/2:

1. Witmy
02.08.2022 [15:51]

Super jednohubka Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!