Obrazy • OurStories.cz ~ naše povídky

Volné pokračování "Doriana".
Jsou to spíše takové lehce šílené snové výjevy, ale snad se i tak bude povídka líbit... :)

07.06.2010 (16:00) • Noctuelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1031×

Natřásla jsem si polštáře a znovu do nich padla. Po prášcích, které mi matka dala na snížení teploty, jsem byla děsně unavená. Nestihla jsem se ani otočit a už jsem se propadala do říše snů. A to doslova.

###

Otevřela jsem oči. Stejný les, stejně temná noc. Cestu k domu jsem již znala. Jako minule se ihned po mém vstupu do domu rozsvítila všechna světla. Tentokrát jsem si pořádně prohlédla své šaty. Tmavě modrá sukně s kvalitně a draze vypadajícími krajkami a vypasovaný korzet ve stejné barvě. Zaposlouchla jsem se do tiché hudby linoucí se z nitra domu. Vydala jsem se dlouhou chodbou a doufala, že na někoho narazím.

Mé kroky se odrážely od stěn, na kterých visely portréty lidí v honosných róbách a výjevy z lovů, a vytvářelo to lehce děsivou atmosféru. Tváře z obrazů mě sledovaly, ženy si na mě ukazovaly tučnými prsty obtěžkanými prsteny, pánové kriticky pokyvovali hlavami.

Za zády jsem vycítila pohyb. Když jsem se otočila, u prázdného plátna v pozlaceném rámu stála malá blonďatá holčička. Ruku měla ještě namalovanou na obraze, ale jinak byla naprosto hmotná. Usmála se na mě a já se bez jediného dalšího ohlédnutí rozběhla pryč chodbou od toho přízraku. Rozrazila jsem dveře do spoře osvětleného pokoje a zády se o ně opřela. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala zděšení.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Na masivním stole stál trojramenný svícen a svíce v něm byly to jediné, co pokoj osvětlovalo. Na stěnách byly temně fialové tapety, ale jednu stěnu zpoloviny zakrýval sametový závěs, zpoza kterého byl vidět roh rámu nějakého obrazu. Jako kdybych už neměla obrazů dost, zvědavě jsem odhrnula látku a pohlédla na jistě velmi cenné plátno.

Zíraly na mě Dorianovy uhrančivé zelené oči. Ale ta tvář... Ta přece nemohla být jeho! Rty v krutém úšklebku, čelo hněvivě nakrčené, téměř jsem mohla znát odporné myšlenky té bytosti na obraze. A i přes vše, co tomu odporovalo, mi bylo jasné, že portrét je Dorianův.

Když obraz začal ožívat, neubránila jsem se zděšenému vyjeknutí. Otočila jsem se zpět ke dveřím. Otevřela jsem je a vzápětí jsem se musla přikrčit k zemi, protože dveřmi do místosti vletělo hejno vran. Hlasitě krákali a mě to rvalo uši. Vrány se obrátily proti mě, jen tak tak jsem si stihla zakrýt hlavu. Jejich ostré zobáky a pařáty mě zraňovaly na všech pro ně dostupných místech a mě se začínala zmocňovat hysterie.

Doriane... Doriane!!! DORIANE!!! Ksakru, co je to za hloupý sen!!!

A pak najednou všechno zmizelo. Stála jsem v pokoji s klavírem, kde jsem byla i minule. Dorian stál u okna a zaujatě si mě prohlížel. Bála jsem se promluvit. Vzpoměla jsem si na obraz zlého Doriana a bezděčně jsem se otřásla odporem, což mu samozřejmě neuniklo.

"Jak se ti to líbí, drahá?" zeptal se Dorian ironicky. Podívala jsem se na něj a snažila se zakrýt zděšení. Najednou už nebyl milý a laskavý, ale nebezpečný. Nebyla jsem ani tak zděšená z něj, ale spíš ze sebe, protože jsem si uvědomila podstatnou věc.

Nezáleží mi na jeho povaze.

Mě by přece neublížil! Nejsem jako Sibyla Vaneová!

Dorian pomalu přešel místnost, zastavil se až těsně přede mnou a položil mi ruku ze zadu na krk. Usmál se a já mu úsměv mírně opětovala.

"Věříš mi?" zašeptal jen pár centimenrů od mých rtů.

"Věřím." Jak jediné slovo může znít tak definitivně? Dorian lehce přitiskl své rty na mé. Zcela přesně jsem mohla zachytit tu chvíli, kdy se ve mě něco zastavilo. Najednou jsem byla jiná. Zmateně jsem se od něj odtáhla. Snažila jsem se soustředit, přijít na to, co je jinak. A pak mi to došlo...

Srdce. Nebije mi srdce!

Dorian mě jemně chytil za ruku a vedl mě ven na chodbu. Procházeli jsme mezi hýbajícími se obrazy, už se mi nesmály, jen tupě zíraly. Úplně na konci chodby byl ve výklenku nový obraz. Dorian zvedl svíci, abych lépe viděla. Dlaní jsem si přikryla ústa.

Obraz ve výklenku byl můj vlastní.

"Už není cesty zpět. Teď budeme navždy spolu, Elisabeth." Dorian se mě pokusil obejmout, ale já ho odstrčila.

"Vždyť je to jen sen! Za chvíli se probudím ve své posteli a budu dál žít svůj stereotypní život!"

"Nic není jen sen," odvětil zcela klidně Dorian a mého vzteku a bezmoci si vůbec nevšímal. Za okny začínalo svítat a já tomu stále odmítala uvěřit.

Snažila jsem se s tím vším smířit. Není tohle to, co jsem vždycky chtěla? Dorian Gray se svou zvrhlostí a krutou naivitou a já po jeho boku stejně neměnná jako on.

Duše uvězněné v portrétech se probouzely do svých všedních životů. I ta má tak činila.

A já zůstala s Dorianem v Říši Snů. Navždy.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Jednodílné