OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Písnička už skončila...

02.05.2012 (11:00) • Eris • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1132×

28. duben 2012

Miluje mě. Chce se mnou bejt. A já nevim, jestli můžu jeho city opětovat tak hluboce, jako on. Nevim, jestli to dokážu, jestli můžu, jestli mu tim ještě víc neublížím. Ale vim jedno. Jsem sobec. Potřebuju někoho vedle sebe, někoho o koho bych se mohla opřít. Ale nejsem si jista, jestli on je ten pravej… Jestli on má bejt ten, kdo si mě přečte, nebo se o to aspoň bude snažit…

Nejsem schopna mu říct něco víc.

Jsem složitá. Komplikovaná. Nevim, jak být dobrá dcera, jak být dobrá sestra nebo přítelkyně. Co když něco zkazím a jeho to bude bolet? Řekneš: ‚Jo, asi jo.‘ a on se usměje, jenže vim, že to není dobrý. Jak se mám ku*va zachovat? …bojím se…

A pak je tu on. Ten, který má moje srdce. Ten, který je pro mě něčím mnohem, mnohem víc, než jen dobrým kamarádem… Ten, který je neobyčejný ve všem, i když tvrdí, že není. I když si myslí, že není. Je krásný. Je krásný zevnitř, jeho city. Je… jedinečný…

A já jsem jeho kamarádka.

Připadám si, jako bych zrazovala. Jako bych byla nevěrná, přestože nikomu nepatřím. Přestože nikdo nepatří mně.

Nevím co… Nevím jak… Nevím proč…

Lidi se prý vrací na svět v dalších životech a hledají druhého člověka, ke kterému jsou duševně připoutáni. A vracejí se zpět, dokud jej nenajdou.

Nevim, kolikrát jsem se vrátila, ale našla jsem ho. Nečekaně to ale není lehký. On se nepoutá ke mně, ale k někomu jinými, koho stále hledá. A ten pocit, že nebude se mnou, ale s někým jiným, mě až neuvěřitelně bolí…

A já ho musím nechat jít. Musím ho nechat být, aby byl šťastný s tím druhým.

Trpět pro druhého, aby mohl být šťastný. A já pak vlastně budu taky šťastná, když bude on… Ha, možná mě vezmou i do Nebe…

…nechat ho jít… vysvětlete to někdo mému srdci.

-a teraz nemůžu najít sluchátka. Dobré, mám je. Zajímavý, co hudba dokáže udělat s člověkem…

Nechat ho jít. Vzdát se ho, jeho a veškerých svých snů, které jednou mohly být realitou. Jak bláhové a naivní…

Nechat ho jít, když jsem ho konečně našla. Nechat ho, aby mohl být šťasten s někým, kdo by mu byl hoden.

A proč vlastně ne? Jaký já mám práva ho mít? …absurdní… Žádný…

Klepou se mi ruce, klepu se celá. Do hlavy mi řve Say Goodnight a slzy stékají přes líce až k bradě, odkud kanou na tyhle listy papíru… inkoust se rozpíjí… slova jsou nečitelná…

A nyní nastává spánek…

…bohužel ne na vždy…

¤¤¤

Bezcitná mrcha, bohužel s city. Takže jenom mrcha. Kristovy rány… I když jsem udělala dobře, připadá mi, že ne. Ne proto, že bych ho chtěla, ale proto, že on bude smutný. Ale já nemohla. Moje srdce by krvácelo…

Písnička už skončila, tak proč hraje dál? Slova psaná černým inkoustem se rozpíjela, nepršelo. Jen slané slzy dopadaly na popsané listy a rozpíjely je.

Otočená zády k oknu, nevšimla si, že slunce už zašlo. Pokoj potemněl, dětský křik ustal. Mrcho! A ona jen seděla a dívala se na rozpitý inkoust. Seděla a modlila se, aby šrámy na srdci už vybledly, a přestalo to krvácet.

Shrnutí

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Písnička už skončila...: