Poslední dopis mé lásky • OurStories.cz ~ naše povídky

„Dva milostné dopisy se píší nejhůř - první a poslední." - Francesco Petrarca.

28.04.2014 (10:00) • ClaryAdler • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1090×

Bílá ruka držící pero se třásla a kmitala nad ručním papírem ve snaze napsat čitelná písmena ve srozumitelných větách. Slova se seskupovala, vytvářela chaos na bělostném papíře. Inkoust se rozpíjel, vytvářel kaňky, mísil se se slzami, které kanuly z mých očí a tiše dopadaly na nevyslovené myšlenky.

Za oknem se noc pomalu měnila z temně modré na barvu deště a nebe. Poté se do ní vpila bílá, která vytvořila průsvitnou mlhu nad vřesovištěm a zahalila stromy do lehkého pláště. Trávu pokropily kapky rosy a ona náhle se zdála stejně mlhavá jako ranní vzduch. Slunce pomalu stoupalo na oblohu; jen několik tenkých paprsků vstoupilo do mé ložnice.

Nemohla jsem přestat psát. Stále toho bylo tolik, co jsem mu musela říct. Předávala jsem všechno papíru; namáčení pera do kalamáře mě ochuzovalo o čas i slova. Vlasy se uvolňovaly z bílé stuhy, která je měla držet v jednom copu, a vlnily se podél mého obličeje, jejich konečky se dotýkaly modrých slov.

Bylo tak těžké sepsat všechno, co cítím, když jsem někde hluboko uvnitř cítila pochyby, že z jeho strany je něco jinak. Bála jsem se. Nechtěla jsem udělat nic špatně, chtěla jsem jen jednu věc, a tou byl on.

Naše láska se dala přirovnat ke slunci. Vycházelo mezi námi, pomalu, ale jistě. Sílilo, jeho teplo v nás dvou probouzelo hluboké city. Nebyl to jen můj pocit – věděla jsem, že i z jeho strany proudí stejné světlo. Nechtěli jsme, aby všichni věděli, že mezi námi je něco víc, jenomže copak může člověk skrývat city, když jsou opravdové?

Však jeho chování místy bylo matoucí. Ovšemže, o jeho laskavost vůči mě se nedalo pochybovat; byl milý, zdvořilý, slušný, sám sebou, charismatický a okouzlující, ale chvílemi jsem měla pocit, že je nerozhodný, a jeho slova se občas stala protichůdnými. Všímala jsem si toho, ale nikdy jsem v tom neviděla nic zásadního.

Ale až poslední dobou to začínalo být zřetelné. Na veřejnosti ke mně nebyl tak otevřený jako v soukromí. Nechtěl být viděn se mnou po svém boku, kdykoliv se přiblížil někdo ze známých. Jen se na mě díval ze vzdáleného konce místnosti přes taneční parket, v očích něžnost, která mi hnula se srdcem.

Proč se rozhodl skrývat své srdce před světem i přede mnou? Proč mě nechtěl pustit dál, když jemu jsem nechala vždy otevřené dveře? Nemohla jsem jen tak nečinně přihlížet. Musela jsem něco udělat - cokoliv, co by mu ukázalo, že není důvod strachovat se, co si pomyslí ostatní. Pro mě svět už nebyl tak důležitý, než jsem potkala jeho. Má osobnost se změnila k nepoznání, můj svět se soustředil na jediný bod – a tím byl on.

Slova začínala blednout. Doufala jsem, že je přečte svým srdcem a dovolí mi spojit naše životy.

Můj nejdražší,

Odpusťte mi, pokud se jedná jen o výplod mé představivosti, ale prosím Vás o vysvětlení. Nikdy jsem nezpochybňovala Váš cit ke mně. Však nyní se mi zdá, že se Vaše láska stává slabší, než jakou byla v předchozích měsících. Jaksi se nemohu zbavit dojmu, že se obáváte mi jen na veřejnosti podat ruku. Nechci Vás v ničem obviňovat – jen se snažím pochopit smysl tohoto skrývání a zapírání. Hledejte moje srdce, nechala jsem ho u Vás.

Budu čekat na Vaši odpověď.

S láskou

Na poslední řádek jsem napsala své jméno.

Jak byl dopis hotový, mlha se začínala rozplývat. Poslední slzy mi sklouzly z řas, posledních pár pramenů se uvolnilo a stuha se snesla na koberec jako pírko anděla. Složila jsem papír do obálky, kterou jsem zapečetila jako své srdce. On jej dostane a najde odpověď. Naše životy nyní stanuly na rozcestí. Záleželo jen na zítřcích, jakým směrem se vydají.

***

Čekala jsem.

Dlouhé chvíle jsem trávila u okna v naději, že jej uvidím, jak přichází k našemu domu a všechny mé obavy zažene vyznáním, v které jsem v hloubi duše doufala. Vlasy jsem opět měla svázané, jen pár pramínků se vlnilo podél mého obličeje. Dotýkala jsem se hedvábných záclon pokrytých složitým spirálovitým vzorem.

Slunce bylo schované za clonou temných mraků, které se seskupovaly nad Londýnem. Někdy kolem dopoledne se rozevřely a spustily na zem pláč z výšin. Dámy v róbách byly zavěšené do mužů, jež drželi deštníky. Déšť bubnoval na střechy domů, stékal po okenicích. Prstem jsem přejížděla po skle a sledovala cestičku, kterou kapky vytvářely. Připomínaly cesty osudu.

Když se zdálo, že směr cesty bude rovnoměrný a stálý, znenadání se změnil. Každá kapka jednu přijala a druhou nechala opuštěnou mezi čirými cestami.

Stáhla jsem ruku a odstoupila od okna.

Jako bych tak mohla ochránit nejcitlivější místo své duše, zakryla jsem si dlaní hruď, čímž jsem přikryla i medailonek, který se mi houpal ve výstřihu.

***

Na odpověď jsem nemusela dlouho čekat.

Bylo odpoledne, klid se vznášel v obývacím pokoji. Já, můj bratr i mamá jsme seděli v křeslech, ale každý provozoval jinou činnost. Bratr seděl s nohou přes nohu a četl jednu ze svých tlustých knih vázanou v kůži. Mamá vyšívala, ale všimla jsem si, že se na mě po očku dívá. Nechtěla jsem vidět, jak vypadám – musela jsem být bledá jako duch, pod očima namodralé stíny a červené bělmo z neustálého dívání do prázdna.

Zhluboka jsem dýchala, když se mě buď bratr nebo mamá na něco zeptali, odpověděla jsem jedním, nanejvýše dvěma slovy a pak opět přesunula svou pozornost do neexistujícího bodu v místnosti a opět vešla do říše svých myšlenek.

Jen příchod sluhy s jedním dopisem mě přiměl vstát, vzít si zapečetěnou obálku a schovat se do svého pokoje.

Sedla jsem si na postel s baldachýnem, pokrytou vyšívanými květinami. Přitiskla jsem obálku ke svým rtům a políbila pečeť, která mě dělila od slov mého nejdražšího. Nasála jsem vůni papíru a pak obálku otevřela. Uvnitř jsem našla více než jeden dopis.

Zmateně jsem stáhla obočí. Většina z nich byla svázaná stuhou, kterou kdysi vytáhl z mých vlasů, když jsem mu hrála na piáno jednoho večera poté, co byl k nám pozván na večeři. Jen jeden dopis byl samostatný.

Pocítila jsem záchvěv strachu.

Opatrně jsem vzala dopis do rukou, rozevřela ho a začala číst.

Zalapala jsem po dechu a přikryla si dlaní ústa. Jak oči sledovaly řádek po řádku, začaly z nich kapat velké kulaté slzy, které dopadaly na pokrývku postele.

Každé slovo bylo dýkou do mého srdce.

Má drahá madam,

Velice lituji, že v mém chování bylo něco, co vzbudilo Vaši nelibost. Pokud jsem dal podnět k tomu, že jste věřila ve víc, než jsem ve skutečnosti cítil, prosím Vás o odpuštění. Žel bohu, má náklonnost k Vám nepřerostla v silnější cit, ale nic to nemění na mém o Vás vysokém mínění. Vracím Vám nazpět Vaše dopisy.

Navždy Váš

…

Nemohla jsem přečíst jeho jméno. Položila jsem dopis na postel a nechala slzy kanout po tvářích. Doufala jsem, že bolest, kterou cítím, zmizí smutkem, který mi prýští z očí.

Věděl, že ho miluju, a nechal mě si myslet, že miluje mě. Nikdy to přímo nevyslovil, ale všechno, co dělal a říkal, nasvědčovalo tomu, že to tak cítí.

Dopisy, které jsem mu posílala, byly plné čistého citu, těch nejsladších slov, jaká může zamilovaná dívka vyslovit. A on mi je vrací, jako by na nich nebylo nic než inkoust.

Odstrčila jsem okvětní lístky, dopisy i stuhy, a rozplakala se do polštáře. Sál můj smutek, sušil tváře, ale nemohl mě zbavit bolesti, která mi lomcovala tělem.

„Bože,“ naříkala jsem. „Proč? Proč? Prosím… Proč?“

Ale kdopak mi může pomoci?

Snad jen čas...

***

Byla hluboká noc.

Za oknem nebylo nic jiného než temnota posetá tisícovkou třpytivých hvězd. Všude vládlo ticho, vítr ustal ve své cestě bez začátku i konce, vzdal se společníků, kteří jej doprovází dlouhou poutí, a nechal je zakrývat obnažené paže svých matek. I měsíc tou dobou neukázal svou tvář. Odvrátil se, obrátil svou stříbrnou zář tam, kam lidské oko nedohlédne.

Ležela jsem v posteli, tváře smáčené pláčem. Tiskla jsem si dopis k hrudi a snažila se nějak pochopit jeho jednání, jeho myšlenkové pochody.

Všechno jsem si celou tu dobu jen nalhávala.

Byl to klam, lež.

Vstala jsem a usedla k psacímu stolu, abych napsala jeden poslední dopis. Zapálila jsem knot svíčky, která se rozhořela slabým tlumeným světlem. Namočila jsem pero do kalamáře a dlouhou chvíli se dívala na ruční papír. V krku jsem měla sucho. V očích mě pálily další slzy, nakonec jsem cítila, jak mě lechtají na tváři. Třesoucí rukou - bránila se, než se dotkla papíru - jsem napsala tři slova.

Miluji Vás. Sbohem.

Autor: ClaryAdler, v rubrice: Povídky » Jednodílné