OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prázdno

25.11.2012 (08:00) • Aliska • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 894×

Jdu pozvolným krokem a nevím kam. Nevím, co je v končinách, jejichž směrem se ubírám. Počítám s tím, že tam není nic až na jednu osobu. Na člověka, který byl Bohem stvořen a osudem mým předurčen. Předurčen k tomu, abychom spolu žili navěky.

Bylo tomu tak až do doby, kdy jsme se pokusili využít naší společné síly a obelstít stvořitele. A od té doby jsme rozděleni. Já na Zemi, Adam v exilu a přitom jsem si naprosto jistá, že já jsem na tom hůř. On žije v prázdnotě, na místě, kde není nic, kde stvořitel neudělal ani kapku, ani stéblo, ani smítko. I v jeho duši je prázdno, naprosté prázdno a mlha. Ovšem věřte mi – je to lepší, než ten tíživý tlak a bolest, kterou prožívám.

A tak jdu bez naděje, že se kdy vrátím. Za jedinou osobou, na které mi záleží. Jsou dvě možnosti, jak jí získat. Jít za ní do exilu – do prázdna, nebo se zmocnit věci, díky které jsme teď miliony světelných let od sebe. Druhou možnost nemohu uskutečnit. Ne sama. A nikdo jiný než Adam, mi v tom nemůže pomoci... A tak jdu. Vstříc nelidskému, nadpozemskému prázdnu.

Nemohu bez něj žít a nemohu bez něj umřít. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého a bylo předurčeno, že budeme doprovázet lidstvo navěky. Jako muž a žena, jako dva, ale zároveň jeden… Že nedopustíme, aby mezi lidmi vyprchala láska. Ale lidstvo je zkažené… Tak hrozně zkažené, že jsme si to chtěli ulehčit. Jako tenkrát jsme se nechali zlákat temnou stranou a šli ukrást nejmocnější věc na tomto zkaženém světě. A jak nás stvořitel potrestal? Nejhůř, jak to jen šlo. Rozdělil nás. Rozdělil symbol lásky, rozdělil prvopočátek soužití.

Rozdělil Adama a Evu…

Pamatuji si na jeho slova. Pamatuji si, jak nám dokola vysvětloval, že se Kamene proroctví nemůžeme zmocnit, ale my jsme ho neposlechli. Ne. Znovu jsme se nechali zlákat. Tenkrát hadem, nyní sami sebou. Navzájem jsme si utěšitelsky opakovali, jak to vyjde, jak budeme žít šťastný, bezstarostný život…

Jak hloupí jsme byli. A jak strašně mi teď chybí.

„Evo, Evo...“ zní v jednom kuse Adamův hlas. Vrývá se mi do srdce a dává mi sílu nezastavit. Pokračovat hlouběji a hlouběji do prázdnoty exilu. Pomalu přestávám cítit, pomalu se mě zmocňuje prázdnota a…

Najednou zastavím.

„Evo.“ Tentokrát to není blud, není to výplod mé fantasie. Není to útěcha pro proplakané noci. Je to On.

Je to Adam.

„Evo, okamžitě se otoč a jdi. Musíš pryč. Jinak se už nikdy nebudeš moci vrátit!“ ozývalo se všude kolem mě naléhavým hlasem.

„Ale Adame, já chci být s tebou! Chci! Musím!“ křičela jsem.

„Utíkej! Evo, utíkej! Prosím!“

„Ne… Ne…“

„Uteč!“ Věděla jsem, že nechci utéct, že chci být s ním, ale zároveň jsem věděla, že má důvod k tomu mě z prázdna vyhánět. Byla jsem slabší, než kdy předtím, nevěděla jsem, jestli dát na něj, nebo na své vlastní uvážení… Ovšem… Vždy jsem to zbabrala já. Vždy jsem ho do všech špatných rozhodnutí nutila já. Už nechci udělat chybu, co by ublížila nám oběma, i když je to tak strašně těžké.

„Dej na mě a utíkej!“ Ale já chci být s ním!

„Adame, já tě miluji!“

„Uteč!“

„Chci tě alespoň vidět!“

„Jakmile mě uvidíš, je už pozdě!“

A tak jsem alespoň jednou udělala správné rozhodnutí. Alespoň jedno za ten můj proklatý život.

Otočila jsem se a utekla. Před prázdnem, ale zároveň, před mou největší láskou…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdno: