Přines mi v dlaních Slunce • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je TracyHale.

28.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 792×

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Věděla jsem, že tohle je chvíle, kdy se s ním musím definitivně rozloučit, ale bylo to tak nesmírně těžké. Slzy mi tekly jako dva vodopády, ale bylo mi to jedno. Jeho tělo začalo těžknout a víčka se mu zavírala. V tuhle chvíli bych udělala cokoliv, abych ho mohla zachránit. Ale už bylo pozdě. Naposledy jsem spojila naše rty a potom přestalo jeho srdce bít. Moje životní láska zemřela mou vlastní vinou. S tímhle budu žít těžko.Dříve než odvezli jeho tělo, stačila jsem mu vytáhnout z kapsy čouhající papír. Ukázalo se, že je to dopis. Dopis ode mě! Datum jasně ukazovalo, že byl starý 5 let. Proč by u sebe ten dopis celou tu dobu nosil? Nebo si ho snad vzal jen dnes, protože věděl, že se setkáme...? Strčila jsem si ho do kapsy a se slzami odešla, přičemž mi do očí blikaly tisíce fotoaparátů.

1. KAPITOLA (přines mi v dlaních Slunce)

Jared mě pohladil po vlasech a popřál mi hodně štěstí. Srdce mi bušilo jako na poplach a chtělo se mi zvracet, i když jsem dnes nepozřela jediný kus jídla. O tomhle okamžiku, který měl do dvou minut nastat, jsem snila 18 let svého života. Limuzína zpomalovala a slyšela jsem ohlušující křik fanoušků. Poupravila jsem si své nablýskané hollywoodské šaty a když se dveře limuzíny konečně otevřely, vystoupila jsem na červený koberec. Do očí mě bodaly blesky fotoaparátů, lidé ječeli a snažili se ke mně aspoň o píď blíže přiblížit. Železné závory jim v tom naštěstí zabraňovali. Nad hollywoodským kinosálem běžel neonový nápis: "Premiéra filmu Insomniac." Hlasitě jsem polkla a snažila se zářivě usmívat na všechny strany, i když mi ten úsměv na tváři spíše samou nervozitou zamrznul.

Poprvé v životě jsem začala pociťovat chuť slávy. K tomu stačilo ztvárnit hlavní roli v novodobém filmovém trháku Insomniac. Hodněkrát se mě novináři ptali, zda si myslím, že to byl osud. Zcela jistě odpovídám, že to vím. Věřím, že osud je nám dán.

Z mých myšlenek mě vyrušil můj manažer Jared.

"Adrianne, co je s tebou? Za chvíli máš focení... Musíš být plně soustředěná zlato..." Potom mi podal čerstvou koblihu - moc dobře věděl, že poslední dobou nemám vůbec na jídlo čas. Mám naprosto nabitý program.

"Promiň... Jsem v pohodě, kdy už budeme na místě?" zeptala jsem se ho a ukousla si koblihy. Hmm, musím přiznat, že chutnala výtečně.

Jared se posumál a prohlásil: "Už jsme tady."

S rozklepanými koleny jsem vystoupila z auta a rozhlédla se. Fotilo se v přírodě. Příroda? Překvapení. Nechápu, proč jsem se tedy takhle vymódila. Ostatní herci už byli na místě a se zářivým úsměvem mě všichni přivítali. S pár nejoblíbenějšími herci jsem se objala. Poté nám byl představen "štáb". A nakonec ten nejhlavnější - fotograf.

Jakmile jsem ho spatřila, srdce mi poskočilo. Nedalo se proti tomu dělat nic. Byla to jako řetězová reakce v chemickém světě. Musím přiznat, že tohle se mi ještě při pohledu do očí nějakého neznámého muže nestalo. Za svůj život jsem se seznámila se stovkami přenádherných slavných či neslavných mužů. Ale nikdy se nestalo to, co se stalo právě teď.

Byla jsem mu představena jako první z 10 herců účastněných na dnešním focení pro Vanity Fair. Nepotřásl mi rukou, ale rovnou mi hřbet mé ruky políbil. To mě překvapilo - myslela jsem si, že tyhle gentleman způsoby už američtí muži nemívají.

"Těší mě, jsem Thomas," usmál se k tomu všemu na mě.

Prvně jsem zčervenala. A potom sklopila zrak a skoro zašeptala, že se jmenuji Adrianne. Jsem světoznámá celebrita, denně dělám spousty rozhovorů a rozklepou se mi kolena před jedním fotografem?

Poté se představil ostatním hercům a začalo zdlouhavé připravování na focení. Na řadu totiž přišly vizážistky a stylistky. Proměna za dvě hodiny byla neuvěřitelná. Všichni jsme vypadali tak nádherně a svěže. Cítila jsem se jako... motýl.

A potom konečně začalo samotné focení. Jakmile se střetl můj pohled s Thomasovým, podlomila se mi kolena. Nejhorší bylo, když mi ukazoval správné pózy a letmo se mě dotýkal. Tváře mi hořely a málem jsem zapomněla dýchat.

"Ještě pár záběrů a bude po všem, zatím jste úžasní, lidi," říkal a cvakal fotoaparátem tisíckrát za minutu. Naprosto jsem se nemohla soustředit, ale dělala jsem, co jsem mohla.

"Nejsi dnes nějak... mimo?" zeptal se mě můj filmový milenec Mikey mezi focením. Stál totiž po celou dobu těsně vedle mě.

Po očku jsem na něj koukla. Vypadal opravdu zvědavě. "Ne, jsem v pohodě."

"Ten fotograf... je dobrej, viď?" zašeptal. Chvíli jsem vyčkávala - opravdu to řekl? Snad Mikey není... gay? Zřejmě si po chvíli uvědomil, nad čím zrovna přemýšlím a málem vykřikl: "Snad si nemyslíš, že jsem...!" Ale smál se.

Smála jsem se také. To si domyslel jako "ano".

Když focení opravdu skončilo, všichni najednou vypadali unaveně a ne svěže jako na začátku. Postupně začali herci a štáb odjíždět ve svých přepychových autech i limuzínách. Když i pro mě přijel můj manažer Jared, byla jsem celkem smutná. Přece jen Thomase už zřejmě nikdy neuvidím. Rozum mi říkal: "No a? Tak už ho neuvidíš... Jsi megacelebrita, tolik kluků ještě potkáš!..." Ale srdce? Srdce pravilo: "Udělej něco... On je jiný než ostatní..."

"Zlato, jsi v pohodě? Vypadáš unaveně, tady máš kafe. Dvojité, dva cukry a mléko. Jen pij, potřebuješ to. Hlavně mi neusni v autě. Mám pro tebe pár nových scénářů, které si dnes musíš pročíst a odpovědět na ně! Dříve než usneš zlatíčko... Pomůžu ti do auta, chceš? Vypadáš, že se každou chvíli zhroutíš únavou! Měl jsem ti vzít nejméně tři kafe... Jsem pitomec..." brblal Jared dál a dál a dál. Chtěla jsem ho zastavit, ale jeho hlas byl tak líbezný... jako ukolébávka. Tak jsem ho nechala mluvit.

A za chvíli přišla ta chvíle, kdy zbývalo udělat poslední věc: jít se rozloučit s dnešním pracovním týmem. Na konec jsem si nechala Thomase - úžasná třešnička na dortu. Přišla jsem k němu a srdce mi bušilo, až jsem se za své dětinské chování styděla.

"Tak já už taky odjíždím. Dnešní focení bylo velmi vydařené, jsi opravdu úžasný fotograf," pochválila jsem ho s úsměvem na tváři.

Odložil svůj fotoaparát a nahodil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. "Klidně by ses mohla modelingem živit, na co herectví?"

Chvíli se tvářil vážně. Utahuje si snad ze mě? Nebo mi naznačuje, že jsem špatná herečka?

"Dělám si legraci! Jsi úžasná ve všem," mrknul na mě.

Fajn. Po pravdě jsem nevěděla, jak reagovat. Na jednu stranu jsem vypadala jako idiot, který vše bere vážně a na druhou stranu jsem nebyla schopná přijmout od něj kompliment.

Tak jsem se jen znova začervenala (po kolikáté už dnes?) a řekla jsem: "Tak se... měj. A hodně štěstí. Těšilo mě."

"Mě taky těšilo... Fandím ti, Adrianne." Hodila jsem na něj další z mých porcelánových úsměvů a odešla jsem.

Ano, ano - měla jsem sto chutí se rozběhnout zpátky. Ale neudělám ze sebe přece pitomce...

2. KAPITOLA (zastav čas)

Jakmile fotky v časpise vyšly, byla jsem z nich nadšená. Dokonalý photoshoot jsem dlouho neviděla, ale tenhle dokonalý opravdu byl. Dokonce jsem na fotkách vypadala dobře i já a to se zas tak často nestává! Po pravdě se to nestává skoro vůbec...

"Gratuluji k Vanity Fair úspěchu," políbil mě na tvář Jared. Dokonce mi přinesl obrovkou bonboniéru. Wow.

Divila jsem se. "Když jsem byla nominována na Oscara, skoro jsi nehýbl brvou. A teď se mi povedou fotky u Vanity Fair a ty mi nosíš bonboniéru a líbáš mě?" Ale přece jen jsem se musela usmívat jako sluníčko - řekněme si to rovnou, potěšil mě.

"Líbám tě? Nepřeháněj, Adrianne. Kdybych tě líbal, vypadalo by to takhle..." zničehonic si přitáhl můj obličej ke svému, pohladil mě po tváři a políbil. S takovou vášní až jsem málem zapomněla dýchat.

Potom přestal a odtáhl se ode mě. Seděla jsem na posteli, na klíně časopis Vanity Fair a až potom jsem byla schopna se mu podívat do očí. Hleděl přímo na mě. Na tváři měl ruměnec.

"Co to bylo?" zašeptala jsem.

Vstal a usmál se na mě. "Ukázka polibku." Potom si otevřel dveře a odešel. Seděla jsem na posteli ještě hodně dlouho, ale ani tak dlouhá doba mi nepomohla k tomu, abych se z toho šoku vzapamtovala.

O hodinu později téhož dne jsem držela v ruce mobil a přemýšlela, zda mu mám napsat. Taky že jsem se o to pokoušela. Pokus číslo jedna vypadal asi takhle:

Ahoj Jarede... Ten dnešní polibek byl... zvláštní. Proč jsi to vlastně udělal? Tedy ne že by mi to nějak vadilo, ale přece jen jsem v šoku... Nevím, zda něco znamená nebo jestli to je jen žert... Nevím, co si myslet. A po pravdě řečeno ani nevím, jak se k tobě zítra chovat...

Tuhle sms jsem vymazala a napsala jsem pokus číslo dvě:

Ahoj Jarede... Jsem vyšokovaná a rozpolcená... ale ten polibek byl nádherný. Proč jsi to udělal? Přece jen bezdůvodně asi těžko, že... A co zítra... Budeme dělat jakože nic? Nebo ne?...

Nakonec jsem smazala i tuhle sms a rozhodla jsem se odeslat konečnou verzi:

Co to dnes bylo?

Odepsal mi do minuty: Můj splněný sen.

Poslala jsem mu na to tři otazníky.

Jeho další sms byla: Chci, aby to bylo odteď jinak. Teda, pokud mi odpustíš, lásko. Už nejsem dítě, žádný hloupý kluk ani sukničkář. A chci, abys věděla, že celých pět let jsem toho litoval. Už mi není 16 let. Prosím, odpusť mi tu dávnou historii. Miluji Tě.

Jared byl má první velká láska. Tehdy mi bylo 15 let. Byl leden, nejchladnější měsíc roku a já poznala krásného 16-ti letého kluka jménem Jared. Do té doby jsem ani nevěděla, co to je polibek. Právě Jared byl moje první políbení, první doteky, první lásky vyznání. Ovšem po pár měsících začalo vylézat Slunce a s ním i první problémy. Jared se rozhodl, že už ho zřejmě vztah se mnou nebaví a změnil rybníček. Přesně 1. května mě se vším všudy odkopl a našel si jinou. Tenkrát jsem mu brečela na rameni a prosila ho, ať se mnou zůstane. A on mi do očí řekl, ať odejdu, že chce ji. Že ona je mnohem lepší než já, je talentovaná a chytrá... Bylo to nejhorší období mého života. Připadala jsem si jako tělo bez duše a bez srdce. A potom se ke mně strokrát vracel a stokrát mi ubližoval znova... Až na podzim jsem sama sobě řekla STOP a tentokrát jsem si našla nového přítele já. Tímhle naše láska skončila. Po čtyřech letech se objevil znova. Ucházel se o místo mého manažera. Zprvu jsem ho nepoznala, ale potom mi vše došlo - tehdy přišla moje šance. Mohla jsem na něj plivnout a říct mu, ať vypadne, že tak idiotského manažera fakt nechci. Ale nedokázala jsem to udělat. Tak jsem ho z desítky schopných uchazečů přijala. Ani nevím, co přesně mě k tomu rozhodnutí vedlo - třeba vnitřní pocit. Ale jedno vím jistě - nikdy bych neřekla, že mě bude za další 2 roky prosit, ať se k němu vrátím. Kdo by kdy řekl, že mě políbí a napíše mi, že mě miluje?...

Napsala jsem mu: Nebuď hloupý. PROSÍM.

Odepsal za asi 10 sekund. Nebudu, neboj. Ale nedělej teď tu obrovskou chybu, že mě odmítneš. Vzpomeň si na ty nádherné chvíle... Já na ně vzpomínám každý den. A přeji si je vrátit nebo obnovit. Jen chci prostě být s tebou. Lásko moje, pamatuješ? Řekli jsme si, že NAVŽDY...

Má pravdu - řekli jsme si navždy. Ale potom mě sprostě odkopl. Tehdy na podzim jsem si slíbila, že už se k němu nikdy nevrátím. Teď mám šanci mu to řádně se vším všudy oplatit - proč mu tedy hned teď nenapíšu, ať mě nechá být? Že už nic nechci vracet?... Raději jsem mu napsala, že to vyřešíme zítra. Pro jistotu si to nechám projít do zítřka hlavou.

3. KAPITOLA (vypij jed)

Ráno jsem se probudila o tři hodiny dříve, než jsem měla původně vstát. Zdál se mi příšerný sen. Byla jsem v nějakém labyrintu a hledal mě vrah, který rval lidem srdce z těla. Všude byla krev a nakonec jsem zakopla a on mě dostihl...

Bezmyšlenkovitě jsem vzala do ruky papír a pero a rozhodla jsem se napsat Jaredovi klasický dopis. Nemůžu mu říct do očí, co mám na srdci. Chci klasickou formu - psaní mi vždy šlo nejlépe. Trochu se mi klepala ruka (nevím zda z nevyspalosti nebo z nervozity).

Jarede...

Minulost ve mně zanechala kvůli Tobě tolik ran a jizev, které se nikdy dostatečně nezahojí... A ty proplakané noci a dny mi NIKDO nevrátí. Pro tvůj dobrý pocit Ti odpouštím, ale ne natolik aby to stačilo k tomu abych se k Tobě vrátila... Promiň, ale budu opět tvou, až mi v dlaních přineseš Slunce, zastavíš čas a vypiješ jed. Nezačnu tě znova milovat dříve, než když přeplaveš Tichý Oceán, obdaruješ mě celým Vesmírem a vylezeš na Sochu Svobody. Odpustím ti natolik abych se k Tobě i vrátila, jakmile sundáš masku ze své tváře, klekneš si na kolena a vyrveš si srdce z těla. Ale i po tomhle všem ti řeknu, že je POZDĚ! Adrianne.

Dopis jsem mu odjela hodit do schránky. Vím, že kontroluje poštu každé ráno, než jede limuzínou pro mě. Ale to ráno přijel jen řidič bez Jareda. Zanechal mi strohý vzkaz, že odchází. Jakmile mi to Jay (můj řidič) řekl, rozklepala se mi kolena. Odehnala jsem ho od sebe úplně. Slovo navždy teď neznáme spolu, nýbrž bez sebe.

Žádný manažer, s kterým jsem měla pracovní schůzku, mi nikdy nenahradí Jareda. Jared se prostě jakoby do role mého manažera narodil. A jak mám teď za něj hledat náhradu? Bude to těžké, ale vše to byla samozřejmě má volba. Uvědomuji si to.

"No... kde jste působil předtím?" zeptala jsem se posledního uchazeče. Jmenoval se Mark, celkem pohledný.

Hodil na mě další ze svých úsměvů. "Dělal jsem manažera jedné britské kapele... Nejsou moc známí."

"Aha... No, beru vás. Zítra se uvidíme. Nashle," zavřela jsem složky a odešla od stolu. Kývla jsem na Jaye, že můžeme jet. Je deset hodin večer a já bych se ráda dostala ještě dnes do postele. Spánek potřebuji.

Těsně než jsem do limuzíny nastoupila, uslyšela jsem hlas svého nového manažera Marka:

"Počkejte, Adrianne! Máte telefonát!"

Zastavila jsem se a vyčkala, než ke mně Mark doběhl. V ruce držel pracovní mobil, který jsem mu před pěti minutami přidělila a předal mi ho.

"Adrianne. Prosím?" promluvila jsem do telefonu.

"Konečně jsem se ti dovolal... Tady Thomas. Fotili jsme spolu pro Vanity Fair? Pamatuješ?"

Málem jsem se skácela k zemi.Ať už mi volá za jakýmkoliv účelem, volá mi a to je důležité... Myslela jsem, že už ho nikdy neuslyším ani neuvidím (spíše jsem se s tím smířila). A teď? Přijde tohle!

"A-a-ahoj...! Jistě, pamatuju... Co potřebuješ?" vykoktala jsem.

Slyšela jsem jeho nádherný smích. "Co takhle zajít na kafe? Zvu tě."

"Voláš mi na pracovní telefon mého manažera, abys mě mohl pozvat na rande?" divila jsem se s úsměvem na tváři.

Další závan jeho smíchu. "Ano... A beru to jako souhlas! Zítra v pět v Saint Café, co ty na to?"

Souhlasila jsem. A nadšený křik jsem si raději nechala, až budu o samotě doma.

4. KAPITOLA (přeplav Tichý Oceán)

Seděla jsem v kavárně a nervózně koukala na hodiny. Přišla jsem o patnáct minut dříve. To vypadá, jakobych o něj měla zájem. Nevím ani proč, ale zničehonic jsem se rozhodla, že se půjdu ještě na záchody upravit. Ovšem jakmile jsem vstala ze židle, Thomas se objevil.

"Odcházíš?" udělal smutný hlas.

Topila jsem se v jeho pohledu. "Né... Já jen... No víš... Chci si objednat další kafe." Přitom jsem se v duchu modlila, aby si nevšiml, že jsem si již objednaného kafe na stole ani neusrkla.

"Udělám to za tebe, přece tě zvu," mrknul na mě a jen lusknul prsty a servírka u něj byla jako jeho poskok. Objednal dvě kafe a posadil se naproti mě.

Chvíli si mě s úsměvem prohlížel a potom prohlásil: "Stále tak nádherná?" Byla to pouze řečnická otázka.

"Stále takový lichotník?" Výhra na mé straně.

Udělal poraženecké gesto se zvednutými dlaněmi. "Jsi holt nejlepší, Adrianne. Ale víš co? Musím se ti k něčemu přiznat."

Nakrčila jsem čelo, jakože poslouchám.

"Od našeho posledního setkání tě jaksi nemůžu vyhnat z mysli," zašeptal.

Odpověděla jsem mu také šeptem: "Čím to asi je?"

"Že by... okouzlení?" opět zašeptal.

Zasmála jsem se. "Proč šeptáme?" zněla má otázka.

Jen pokrčil rameny a také se zasmál. Od první chvíle mě okouzlil a teď si s ním i skvěle rozumím. Že by... dokonalá partie...?

"Byl to nádherný večer," prohlásil, když se za námi dveře kavárny zavřely.

Nemohla jsem jjinak než souhlasit. Neš York se schyloval ke spánku, ale světla velkoměsta tomu nenaznačovala. Připadala jsem si jako na Mléčné dráze s mléčným princem po boku.

Vtom se zastavil a jemně si mě přitáhl k sobě. "Kdy něco podobného zopakujeme, princezno?" pošeptal mi do ucha, až mi po těle projel mráz nervozity.

"Snad co nejdříve, princi," zašeptala jsem mu zpátky.

Chvíli poté mi věnoval nádherný pohled z očí do očí. Koutky úst sehrály jemnou hru s úsměvem a jeho rty vypadaly dost lákavě. Jeho obličej byl pouze pár centimetrů od toho mého a přesto jsme necítili potřebu se hned a tady vášnivě políbit. Ovšem nakonec se tak přece jen stalo, i když jsme asi ještě minutu vyčkávali. A když se tedy konečně naše rty spojily, byla to neuvěřitelná smršť nádherného polibku. Thomas celý byl sám o sobě neuvěřitelný.

5. KAPITOLA (obdaruj mě celým Vesmírem)

Nenávidím tiskové konference. Nenávidím tiskové konference. Nenávidím tiskové konference.

Koukla jsem po očku na svého manažera Marka. "Zachraň mě," udělala jsem smutný pohled.

"Musíš to přežít, Adrianne... Řekl jsem tisku, že ti může položit pouze 20 otázek. Bude to maximálně dvacet minut," informoval mě.

Dobře, nakonec se z dvaceti minut vyklubala dobrá třičtvrtě hodina. Pořád ty samé otázky dokola a velké obkecávání. Pro příklad abyste věděli, jak se dělají tiskovky ve světě ála Hollywood a hvězdný třpyt...

Teď se jedná o jedinou otázku! Ale kvůli již zmíněnému obkecávání vypadá jako pět otázek dohromady...

Základní otázka novináře: "Co nám řeknete k vašemu vztahu se slavným fotografem pro Vanity Fair, Thomasem?"

Moje základní odpověď: "Jsme šťastní."

Rozvinutá otázka novináře: "Není to těžké? Oba dva jste velmi pracovně zaneprázdnění."

Moje rozvinutá odpověď: "Bydlíme kousek od sebe, zas tak těžké to není. Dvakrát do týdne se vídáme stoprocentně."

Zbytečná otázka novináře: "Jak snášítě zájem médií?"

Moje zbytečná odpověď: "Jsme zvyklí. A naši lásku jen tak někdo nebo něco nezlomí."

Když jsem se za dalších patnáct minut konečně z tiskovky dostala domů, byla jsem nesmírně šťastná. Mohla jsem v klidu odpočívat a co víc? Usnout a spát... Až do zítřejšího rána... Dokonalé.

Nebo také ne. Ve tři ráno mě vzbudil telefon. Rozhodla jsem se dát na stranu vrahů!

"Ano?!" zabručela jsem do telefonu a u toho ještě zívnula.

"Lásko? Co je s tebou? Měla ses mi včera ozvat... Bál jsem se o tebe, princezno moje." Thomas? Ach ne! Volá mi ve tři ráno... Co to má sakra znamenat?

Hlasitě jsem si oddychla. "Měla jsem spousta práce, omlouvám se... Jsem ráda, že můžu spát... Ale ty jsi mě teď vzbudil. Proč mi voláš ve tři ráno?"

"Časový posun. Promiň, puso, vůbec si neuvědomuji, že v New Yorku je jiný čas." Hm, bezva.

Další zívnutí. "Zavolám ti zítra ráno, dobře? Okolo osmi... to mě zrovna Jay poveze na podepsání smlouvy na druhý konec Manhattanu... Teď chci fakt ten spánek dohnat... Jsem vyšťavená, ta sláva mě ničí..." politovala jsem se.

Chvíli mlčel. Slyšela jsem hlášení letů. Francouzsky.

"Dobře, lásko. Já to chápu. Chybíš mi... Tak sladké sny... Miluji tě pusinko. Za dva dny se uvidíme," povzdechl si.
"Jo, miláčku. Taky tě miluju... Snad to bez tebe vydržím... Pa lásko..." a zavěsila jsem.

Do dvou minut jsem opět hluboce usnula.

6. KAPITOLA (vylez na Sochu Svobody)

Připadalo mi, že více úspěchů už zažít nemohu. Celá Amerika mě milovala a teď i Evropa. Stala jsem se slavnou, krásnou a bohatou. O tomhle snad všichni sní - a mě se můj sen jako jedné z mála splnil. Ovšem jak se říká - štěstí ve hře, neštěstí v lásce. Tedy přesněji řečeno - má láska definitivně ztroskotala. Sice až po dvou letech ale myslela jsem, že Thomas je ten pravý. Nakonec musel odletět na rok za prací na Havaj a oběma nám došlo, že pokud chceme dál být úspěšní, nesmíme mít žádné brzdy (lépe řečeno lásku). Tím pádem jsem zůstala sama jako kůl v plotě. Možná si říkáte, že je blbost, aby slavná Adrianne byla sama, ale i když mě obdivovala milion fanoušků, cítila jsem se sama. Jedinými mými společníky byl můj manažer Mark a můj řidič Jay. A jsem jim za to taky náležitě vděčná...

"Usmívej se," procedil skrz zuby nenápadně Mark.

No jistě - červený koberec a já jsem zaujata myšlenkami, které nikam nevedou (leda do pekel). Ihned jsem tedy své porcelánové zuby začala ukazovat na všechny strany a fanoušci pištěli, ječeli, skákali a snažili se ke mně o milimetr přiblížit. Ovšem měli to marné. Ochranka jsou holt fakt gorily.

"Marku, už chci domů," zanaříkala jsem.

Uslyšela jsem jeho smích ála Hollywood (za tu dobu co je mým manažerem se toho hodně naučil). "Jsme na udílení Oscarů, Adrianne. Máš ocenění na 99 % v kapse. A ty chceš odejít?"

"Tak tu hodinu tady vydržím... ale déle ne. Leze mi to vše krkem." Tomu se zřejmě říká pracovní nemoc. Potřebuji odpočinek. Škoda že nad sebou nemám žádného šéfa - ihned bych totiž požádala o výpověď...

Nakonec jsem Oscara konečně vyhrála. Po deseti letech herectví jsem získala to nejlepší ocenění, jaké si může herec přát. Jsem šťastná, ale zároveň se cítím vnitřně unavená. Holt 25 let je věk, který se hodí ke slovu odpočinek. A ten bych si měla po desíti letech věčné práce a psychického či fyzického vypětí dopřát. A taky si ho dopřeju... Ovšem mám před sebou ještě jeden poslední úkol. Zítra mě čeká "poOscarová tiskovka"...

7. KAPITOLA (maska je sundána... na kolenou klečím... a co srdce?...)

JARED

Přejel jsem dlaní po jejím dopisu. Vůně byla ztracena, ale písmo dokonalé Adrianne zachováno. Tohle je to jediné, co mi po ní zbylo. Znal jsem každý řádek toho dopisu nazpaměť - a čím častěji jsem si ho v duchu opakoval, tím více mě bodalo u srdce. Ztratil jsem ji.

Přiznávám - nikdy jsem na ni nezapomněl. Za celých pět let jsem si v Londýně nezvykl. Má práce manažera neměla cenu bez Adrianne. Nepochopila, že je láskou mého života. A nechala mě odstěhovat se... Myslel jsem, že když změním prostředí, změní se i mé city. Ale až teď mi došlo, že nic - ani změna kontinentu - nedokáže učinit to, čemu se říká zapomnění. Nikdy nedokážeme zapomenout na svou lásku. Na jedinou lásku svého života.

Proto jsem dnes nasedl do letadla a nyní stojím v přepichové ulici v západní části Manhattanu. V kapse mám její dopis a opravdu tady na ni čekám. Dovolil jsem si zavolat jejímu manažerovi (nějaký Mark... jsem zvědavý, co je zač...) a vyžádal jsem si datum a místo její tiskovky. Věděl jsem, že po udílení Oscarů bude mít jako jedna z oceněných herců svou tiskovou konferenci.

Právě mi běželo hlavou, zda ji vůbec poznám. Asi do desíti minut by se tady už měla objevit a vejít do dveří, kde se tiskovka konala. Kolem Reven Hall byly již shromážděni paparazzi, připraveni fotit a fotit a fotit ji. Hvězdu mého srdce - Adrianne.

Srdce jsem cítil až někdy v krku. Svíral jsem její dopis v kapse víc a víc - tak nervózní jsem byl.

A potom jsem konečně uviděl vyjet ze zatáčky obrovskou černou limuzínu. Zastavila před Reven Hall. Jako první vystoupil nějaký tmavovlasý muž se sluchátkami na uších, v ruce držel mobil a zápisník. Došlo mi, že on je ten jejií manažer Mark - ten který mě před pěti lety nahradil. A když konečně vystoupila Adrianne, málem se mi zastavil dech. Vypadala ještě nádherněji než před pěti lety. Neusmívala se jako kdysi, když zahlédla paparazzi. Měla smutný výraz a zlobně se rozhlížela kolem. Nevěděl jsem, co mám udělat. Tušil jsem, že za pár sekund zmizí dovnitř a já už potom zřejmě nebudu mít anci ji nikdy vidět. Mám snad na ni zavolat? Stejně by mě neslyšela.

Ale osud to nakonec zařídil sám - tedy ona sama si mě všimla.

Zrovna se chtěla dát do kroku směrem do Reven Hall, ale jakmile mě spatřila, zastavila se. Ztuhla na místě. Vypadala jako nádherná socha anděla. Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale ona by mě přece neslyšela... Poprvé v životě jsem měl slzy v očích.

A potom... usmála se na mě. Srdce mi poskočilo radostí. Teď už jsem byl rozhodnut, že za ní půjdu. Uvnitř mě tak nádherně hřálo... když jsem si představil, že za pár sekund ji budu moct obejmout! Po pěti letech uvítit její tělo na svém, ucítit její vůni, uslyšet její hlas... Má láska byla tady. A já můžu být s ní.

Stačilo, abych udělal pár odhodlaných kroků přes silnici a ihned jsem uslyšet troubení aut. Poté se ozvalo skřípění brzd a nakonec mě oslepily blesky fotoaparátů. Nastalo ticho před bouří a potom? Ohlušující rána. A až po tom všem jsem si uvědomil, že ta ohlušující rána byl náraz auta do mého těla. Do těla, které celých 10 let patřilo jí - dívce jménem Adrianne, která vše viděla.

ADRIANNE

Limuzína přijížděla k místu, kde se měla konat má tiskovka. Už z dálky jsem viděla desítky paparazziů. Zvedl se mi z nich žaludek. Limuzína zastavila, jako první vylezl Mark.

Předtím mi ještě stačil říct: "To zvládneš, neboj."

V duchu jsem se usmála a vystoupila jsem taky. Doufám, že jsem se tvářila dostatečně kysele. Rozhlížela jsem se kolem sebe, skoro jsem nemohla najít Marka. A potom jsem se podívala na protější stranu ulice.

Skoro mi přestalo tlouct srdce.

Jared.

Stál tam. Koukal na mě a vypadal jako nejnádhernější bytost v celém Vesmíru. Ani lidská krása se mu v tu chvíli nebyla schopna vyrovnat.

Tváře mi plály v jednom ohni.

Takhle se pozná ta pravá láska? Určitě ano.

A potom jsem na své tváři vykouzlila úsměv. Tak dlouho jsem se už neusmála! A teď? Stačí jen jediný pohled na něj. Důkaz že tady je... že budu moct být s ním...

CHtěla jsem se za ním rozutíkat, sevřít ho v náručí a říct mu tentokrát já, ať mi odpustí. Ať mi odpustí...

Ovšem potom jsem si všimla, že se na přechod přes silnici vydal on. Stála jsem tam a nemohla se dočkat, až bude státá pár centimetrů ode mě. Ale potom. se ze zatáčky vyřítilo červené auto. Ostatní vozy začaly troubit, lidé křičet. A fotoaparáty cvakaly. Jejich blesky jen dopomohly k oslepění řidičů. Brzdy skřípěly a potom jsem viděla něco, co jsem nikdy vidět neměla. Červené auto narazilo plnou rychlostí do Jareda a smetlo jeho teď už bezvládné tělo doprostřed silnice. Kolem něj se ihned objevil potok krve.

Bylo to jako přirozená reakce - z očí mi ihned vytryskly slzy. Bála jsem se, ale rozutíkala jsem se za ním. Ležel tam v kaluži krve, ještě dýchal a měl napůl otevřené oči. Klekla jsem si na kolena a vzala jeho hlavu do schých dlaní, jeho těla jsem si podepřela o své nohy.

Držela jsem ho a křičela: "Pomoc! Zavolejte pomoc!" Přitom jsem strašlivě naříkala, plakala a nedokázala vnímat svět kolem sebe.

Měla jsem oči jen pro Jareda a mozek přemýšlel nad jakýmkoliv způsobem jeho záchrany. Mezi chodci byla zdravotní sestra. Přiběhla k nám - snažila se společně se mnou zastavit krvácení, ale krve už stačilo vytéct příliš mnoho. Konečně se z dáli začaly ozývat zvuky sanitek.

"Vydrž!" křičela jsem na Jareda... "Vydrž!" dralo se mi z hrudi ven.

"A-a-adrianne..." zašeptal.

Sklonila jsem hlavu k němu, abych slyšela každé jeho slovo. "Ano?"

"Byla jsi jediná láska mého života... A miluji tě... pořád..." šeptal. Oči se mu zavíraly.

"Odpusť mi, prosím! Miluji tě... odpusť mi... budeš naživu... určitě!!" křičela jsem a vzlykala přitom. Sanitka zastavila a viděla jsem, jak urychleně zdravotnící vytahují nosítka a věci k podání první pomoci. Každý včetně mě v tuhle chvíli věděl, že Jared umírá a jakákoliv záchrana je zbytečná. Pukalo mi srdce.

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Věděla jsem, že tohle je chvíle kdy se s ním musím definitivně rozloučit, ale bylo to tak nesmírně těžké. Slzy mi tekly jako dva vodopády, ale bylo mi to jedno. Jeho tělo začalo těžknout a víčka se mu zavírala. V tuhle chvíli bych udělala cokoliv, abych ho mohla zachránit. Ale už bylo pozdě. Naposledy jsem spojila naše rty a potom přestlo jeho srdce bít. Moje životní láska zemřela mou vlastní vinou. S tímhle budu žít těžko.Dříve než odvezli jeho tělo, stačila jsem mu vytáhnout z kapsy čouhající papír. Ukázalo se, že je to dopis. Dopis ode mě! Datum jasně ukazovalo, že byl starý 5 let. Proč by u sebe ten dopis celou tu dobu nosil? Nebo si ho snad vzal jen dnes, protože věděl, že se setkáme...? Strčila jsem si ho do kapsy a se slzami odešla, přičemž mi do očí blikaly tisíce fotoaparátů.

Seděla jsem na chodníku ještě dvě hodiny po tom všem. Stále jsem nenašla odvahu k přečtení toho dopisu. Ale potom jsem to přece jen udělala.

Ruce se mi klepaly, když jsem ho otevřela. A slzy dál tekly proudem.

Jarede...

Podívala jsem se na kaluž krve na silnici - něco co dokazovalo, že jsme se dnes setkali. Něco co dokazovala, že to nebyl pouhý sen a noční můra. Celou tu dobu jsem věděla, že ho miluji. Byl mou první láskou a já jeho. Žili jsme jen pro sebe. A Jared teď pro mě i zemřel... Nikdy jsme se od sebe nedokázali dostatečně odputat, smířit se s tím, že k sobě nepatříme. Celých deset let jsme si patřili. Když jsme si tehdy řekli NAVŽDY, platilo to opravdu NAVŽDY. Žádné lži, žádné zbytečné předpoklady, žádná přetvářka. Jen čistá a hluboká láska. Nádherná a tajemná jako moře. A hluboká taktéž.

Podívala jsem se na své dlaně - byly celé zalité jeho krví. Moje srdce bylo roztrháno na kusy. Mé tělo jen hmota. A má duše? Odešla s jeho duší do nebe. Kdo tedy jsem? Žiji vůbec? Ne, nežiji - bez něj už ne...

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné