OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sejdeme se přece v nebi...

Krátká povídka o jedné tmavé vánoční noci. Vánoční čas, kdy blízcí jsou si ještě bližší... Meluzína škvírou pod oknem hraje melodii Mozartova Rekviem a zanedlouho osamělá duše nebude sama. Nebo spíš naopak? Psáno víc než před rokem, možná trochu z jiného doušku, ale snad to nebude tak hrozné - příjemné počtení.

01.08.2012 (17:00) • Vogel • Povídky » Jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 1356×

Zkroušený láskou, zasoplen věkem, s pocitem, že do hrobu mám zase o krůček blíže. A čas plyne, jako vždy plynul. Chladně a neústupně.

Seděl jsem ve starém domě, ve tmě, v domě ve tmě, vše zašlé věkem. Houpací křeslo trhaně skřípalo, jak jsem se nadechoval. Pod mým dechem se třepotaly i pavučiny na stropě. Za okny šuměl vichr. 

Meluzína mi skřehotala doprovod. Příroda se učila i od Mozarta, škvírou v okně mi k potěše hořícího srdce hrálo Rekviem. Už nadcházel čas, byl jsem připraven.

V zhaslém, po léta nedotčeném krbu se z chmurných uhlíků vynořila jiskřička. A pak další, další a zase další, až byly staré zbytky uhlí docela rozžhavené - a pak vzplanul oheň, v komíně zahučelo - a byl zase tu.

„Přišel jsi mě zase mučit?" zeptal jsem se, rty se mi chvěly. Poté se rozechvělo i celé mé nitro, když jsem spatřil ten stín - vracel se stále a stále!

„Přišel jsem tě navštívit," odpověděl s temným chladem v hlase.

Ticho ve tmě, ticho ve mně. Meluzína usnula s jeho příchodem. 

„Nepozval jsem tě," ohradil jsem se. Zíral jsem do žhnoucích uhlíků, které uhasínaly s časem.

„Pozvánky sebe samotného jsou nezbytné, myslíš tedy?" Ucítil jsem ho přímo za sebou, cítil jsem jeho vnitřní pulz, jeho dech na mém zátylku. Uhlíky v krbu se zasyčením uhasly a ztichly. Tma v domě, tma ve mně.

„Jsou Vánoce," promluvil zas. „Vánoce, ty hezké svátky, kdy se rodina sbližuje a přátelí…“

Vánoce? Opravdu je už tak pozdě?

„Je tak pozdě, až je brzo," zasmál se, jako by mi četl myšlenky. Shakespeare. 

Vedl dál svůj monolog. „Přejdeme rovnou k věci - anebo ještě ne, hrátky okolo činí celkový dojem velkolepějším, že? Mám pro tebe vlastně dárek… Složil jsem ti báseň. Chceš ji slyšet?"

Nekaž mi náladu…

„Já věděl, že po tom budeš prahnout. Recituji tedy." Modré stíny na stěně nad krbem se zatetelily.

„Hloub a hloub se stále ztrácí;
rozměr věcí se mu zvrací;
sobě sám a všem se hnusí,
z hloubky dýchaje se dusí…

Jen tak mezi řečí, víš, o kom ta báseň vypráví?"

Odmlka. Cítím, jak mi vysychá v krku. Nasucho polknu. Mlč už, ty špíno prokletá…

„Ach, ta vánoční atmosféra, naše plíce ji dýšou jako balzám… Každý rok jsou si blízcí ještě bližší… Pověz mi, znáš vůbec svůj odraz v zrcadle?"

Zatnul jsem zuby, když se mi zjevil před očima. Polévala mne střídavě vlna ledu a horka. Nemohl jsem se jen tak vzhlížet k obrazu sebe samotného… Nemohl jsem…

„Tehdy jsi ji miloval," pravil přízrak.

„Miloval," opakoval jsem. Hlava mi klesla.

„Miloval jsi ji."

„Miloval."

„Miloval jsi ji… proč jsi to tedy udělal?" pokračoval přízrak. Ticho. Jen vítr za okenicemi.

Přízrak se rozchechtal. Triumfální smích se rozléhal celou místností, v tom celém byl jakýsi hluboký, sužující chlad. „Miloval jsi ji a zabil jsi ji!"

„Zabil…“ Cítil jsem se jako ve snu, víčka se mi klížila vypětím, nitro se chvělo, tělo dřevnatělo a těžklo jako z oceli.

Naposledy jsem se zadíval na tu hrůznou podobu sebe samého a pevněji stiskl zelenou ampulku s jedem v mé dlani. Ysobel, sejdeme se přece v nebi!

 

Verše jsou z díla J. W. Goetha, Faust.

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Sejdeme se přece v nebi...:

Lucienne, ani nevíš, jak jsem ráda, že se to líbilo :). A díky .

No páni, tak tím jsi mě vážně dostala. Nádhená jednorázová povídka, ty přímé řeči byly naprosto dokonalé.
Tma v domě, tma ve mně - to se mi strašně líbilo. Bylo to úžasné a ty si zasloužíš můj obdiv a potlesk za toto veledílo

Díky všem!

Eris: Tvůj komentář mě vážně potěšil :). Díky...

martinexa: Ani nevím, co na to říct. Hrozně mě to těší :).

Leylon: Tak a teď bych zase já měla rozdýchat ten Tvůj komentář :D... Vážně si jich vážím...
Upřímně jsem se dost styděla (jako vždy, ehm) to sem přidat, je to vždycky takovej myšlenkovej boj - něco jako "je to trapný" kontra "nebuď srab, na lepší stejně nemáš". .D
No vážně, u Tvých komentářů začínám chápat, co znamená smát se od ucha k uchu . Ani si to nezasloužím.
Proč ji zabil je i z mý strany otázka :D. Ne, snad nevadí, že to je takové v mlze.
Každopádně já Ti ještě jednou vážně děkuju za ty dlouhé komentáře, které obětuješ :). Kdybych se uměla červenat, tak jsem rudá až za ušima. A jestli bych mohla poprosit, tak kdyby Tě napadla jakákoli kritika, výtka, cokoli, budu jedině ráda, když napíšeš :).
Ohledně další tvorby (uops, to zní tak strašně profi .D) - mám rozepsanou první kapitolu, ale je to trochu víc "teenagerské", takže se toho trochu děsím :D.

Ach... no najprv ma nechaj, nech to trochu rozdýcham... nádych... výdych... nádych... fajn, poďme na to, ale prosím, nečuduj sa, ak budú niektoré moje vety zmätené, či také niečo... proste ma to dostalo.

Už dlhšie som očakávala nejakú tvoju ďalšiu tvorbu, hlavne potom, čo si mi napísala, že máš odložených ešte pár ďalších vecí, ktoré si neuverejnila. A ja hovorím - vďaka bohu za to, že si sa odhodlala a pridala to sem.

Keď som čítala prvý riadok, tak sa v mojej hlave rozozvučal rytmus, podľa ktorého som začala tie prvé dva riadky čítať - ani čo by to bola báseň s voľnejším rýmom. Neviem, či je to len pozostatok toho, že som nedávno čítala poeziu (aj keď ja si to nemyslím) no prišlo mi to zaujímavé a veľmi zvláštne. (len tak na okraj. treba si zvyknúť, že mi občas zašibáva :D :D )
Potom sa ten pocit stratil a ja som sa naplno zamerala na dej, proste som sa ho nemohla pustiť - prečítala som si to hneď dvakrát, aby som si ho naplno vychutnala. Bolo to niečo úžasné! Vážne to bolo trochu z iného dúška ako som zvyknutá. To ako si opisovala zúfalstvo toho muža, ako ho mučila vlastná myseľ, ktorá vytvárala prízrak seba samého... k tomu tvoja detailnosť (to ako si sa pohrala s ohňom a s Mozartovým Requiem, ale aj tá veta \"Ticho ve tmě, ticho ve mně,\" pre mňa to bola čerešnička na torte)... no fakt, klobúk dole.
Zaujímalo by ma, prečo však svoju ženu zabil...

Donedávna som veľmi smutné a tragické konce nemusela, ale už im prichádzam na chuť, proste viem, že sú niekde veľmi žiadané, napríklad tu. Svojím spôsobom to bola veľmi krutá jednorázovka a aj preto sa mi páčila. Teším sa na tvoju ďalšiu tvorbu, si proste kompletne iný typ autora ako ostatný...

Hrozné je to perfetní. Moje duše zaplanula nad tou krásou těch slov:)

to je... no... uau! zažrala jsem se do toho a kdyz jsem se ocitla u posledni vety, rikam si "coze? jakoze konec? dalsi!!" .. kazdopadne je to opravdu velice pekne :) skladam poklonu

Přidat komentář:

Nick:

Text: