OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Navěky s ním



Smrtící živly - Navěky s nímVítr, vždy je věrný kamarád,
Vítr, jako nikoho má tě rád.
Vítr, vždy tě pohladí,
tvou duši omladí.

Vítr, jedna velká rodina,
Vítr, s ním vše nové začíná,
Vítr, pro něj nejsi jen stín,
vát budeš navěky s ním.

Navěky s ním

 

Třískla jsem za sebou dveřmi a ani se neobtěžovala vzít si kabát. Venku sice ještě nebylo nejtepleji, ale já na to v tom rozpoložení nemyslela. Znova mě rozčílil, znova to udělal. On se už asi nezmění, a já, jak se zdá, také ne.

Moje tváře hořely zlobou a já se snažila vydýchat. Dokonce ani ten chlad jsem necítila. Šla jsem kolem sloupu, a kdybych nevěděla, co si můžu způsobit za bolest, praštila bych do něj. Potřebovala jsem se na něčem vybít, něčím se odreagovat.

Kolem tváře mi zafoukal jemný vítr a mně se na tváři vykouzlil lehký úsměv. Byl tady, znova mi pomáhal vše zvládnout. Roztáhla jsem ruce a čekala, kdy mě pohladí znovu.

To už on neuměl. Na začátku našeho vztahu jsem toužila po jeho dotecích, toužila jsem, aby se mě dotýkal. Dnes to bylo naopak, skoro jsem se na něj nemohla podívat, abych si nevzpomněla na všechny ty hádky; většinou o ničem.

Například dnes jsme se znova rafli kvůli tomu, že jsem z práce znova jela autem. Jemu se zdálo, že je to kousek na to, abych čerpala benzín. Mně se to zdálo zase moc daleko na to, abych po celodenní fušce jela tramvají nebo dokonce šla pěšky. Kvůli takovému nesmyslu znova začala hádka, která pokračovala přes vzájemné urážení a obviňování toho druhého z neschopnosti, až k bolestivému připomenutí mého vztahu s rodinou. On věděl, že je to pro mě citlivé téma, věděl, že to nerada řeším, ale musel si rýpnout, aby vyhrál.

A docílil akorát toho, že jsem raději z jeho přítomnosti odešla, abychom se ze vzteku nepozabíjeli. Kdy už to trápení skončí? Nejednou jsem přemýšlela nad rozchodem. Oběma by se určitě ulevilo a nemuseli bychom být věčně naštvaní nebo nervózní, kdy přijde další hádka.

Jakmile mě vítr svou náručí obtočil kolem dokola, znova jsem se cítila volná a aspoň na chvíli spokojená. Čekala jsem však jen jednu věc, která na sebe nedala čekat dlouho.

Když mi v kapse od kalhot zazvonil mobil, dlouho jsem váhala, jestli to vzít. Rozhodla jsem se, že tentokrát se pokusím nám nechat více času na rozmyšlenou. Ne se hned nechat uchlácholit jeho hlasem a sliby.

Když však brnění neustávalo a po tom, co skončilo, se ozvalo ještě několikrát znovu, rozhodla jsem se, že to přece jenom zvednu. Zdál se neodbytný a tvrdohlavý.

„Ano?“

„Ahoj,“ zaznělo z telefonu vystrašeným tónem. „Stalo se ti něco?“

„Ne, proč?“

Slyšela jsem úlevný výdech. „Protože jsi mi to dlouho nezvedala.“

Přemýšlela jsem, zda mu říct pravdu či nikoli. Ale jelikož jsme se hádali neustále o naprostých nesmyslech, jednou by to mohla být i závažná věc. „Nechtělo se mi. Chtěla jsem nám nechat nějaký čas.“

„Čas na co?“ zeptal se udiveně.

„Na co asi? Na uklidnění!“ Znova mě začínal dopalovat. Přitom při našem prvním setkání jsem se nemohla nabažit jeho hlasu, obličeje, čehokoli, co se ho týkalo. A po nějaké době to došlo až sem. Jak rychle se city lidí mění!

„Aha,“ vyznělo do ztracena a zřejmě netušil, co mi říct. Vždy začal tím svým: „Promiň, že jsme se znova pohádali, chtěl bych se ti omluvit.“ Pak přidal ještě nějaké ty sliby a já jako idiot vždy podlehla. Vzpomínala jsem, jak to mezi námi kdysi bylo hezké, chtěla jsem ty časy vrátit, jenže to se zřejmě už nedalo.

Chvíli byl telefon hluchý, ale nakonec se z něj přece jenom ozvala ta stará a ohraná písnička.

„Já se ti vážně moc omlouvám za ten dnešek. Trochu jsem ulítl. A to s tou tvou rodinou mě mrzí, vím, jak to máš těžké a jaké to všechno pro tebe bylo. Polepším se, vážně. A co takhle, kdybychom si někam zašli?“

Musela jsem jej zastavit. „Ne!“

Slyšela jsem, jak ho to zaskočilo. Ztrácela jsem odvahu pro to, co jsem se rozhodla říct, ale jakmile mi kolem tváře opět jemně zafoukal vítr, aby mě uklidnil, nabyla jsem znova ztracené kuráže.

„Cože?“

„Vidličky a nože,“ zašeptala jsem si pro sebe, ale možná to slyšel i on. „Jak cože? Copak nerozumíš, co to říkám?“

Po chvíli přemýšlení odpověděl: „Ne, asi ti vážně nerozumím.“

„A to je ten problém,“ chytila jsem se toho. „Už si nerozumíme, nevíme, jak se k sobě chovat hezky. Vždy se chytneme kvůli blbostem a snažíme se na toho druhého vytáhnout špínu. Oběma nám to ubližuje a to já nechci. Už ti nechci ubližovat, aspoň ne vzhledem ke vzpomínce na to, co mezi náma kdysi bylo hezkého.“

„Jak to myslíš?“

Povzdechla jsem si. Možná si to nechce přiznat, možná mu to vážně nedochází. „Myslím to tak, že to už dále takhle nejde. Možná by bylo lepší nechat toho druhého jít a počkat, co hezkého přinese život dále.“ Kolem mého těla se znova a znova obtáčel vítr a dodával mi odvahu na tento hovor.

„Počkej, takže se se mnou rozcházíš?“

„Vypadá to tak,“ dodala jsem nejistě. Vlastně už jsem si bez něho nedokázala představit život. Hádali jsme se, vlastně každý den, ale přesto jsem si zvykla na blízkost někoho, kdo mě zná. A přesto mi ubližuje právě tam, kde mě to bolí, ačkoli o tom ví. Jsem asi blázen.

„Ale proč? Vždyť to můžeme dát ještě do pořádku.“

Jedním koutkem jsem se smutně usmála. „Bohužel nemůžeme. I když se oba snažíme, vždy se opakuje ta stejná písnička. A vždy to skončí tak, že mi připomínáš mou minulost s rodinou.“

„Za to jsem se ti už omluvil.“

„Jenže ne všechno se dá spravit omluvou, copak to nechápeš? Já nevím, jestli unesu ještě další ponižování a další přesvědčování, že za můj vztah s rodinou můžu jenom já. Ty víš, jak to všechno bylo, přesto mi to stále připomínáš. A to dost nepříjemným způsobem.“

Chvíli bylo v telefonu ticho, potom hluboké nádechy. To dělal vždy, když si chtěl nechat chvilku na rozmyšlenou, nebo se musel uklidnit. Přesně jsem nevěděla, která z těch variant se odehrává právě teď.

„Ale můžeme se ještě pokusit. Poslední šance.“

„Těch bylo až až.“

„Jak myslíš!“ ozvalo se z telefonu tak nepřátelským a naštvaným hlasem, až jsem se zastavila v polovině kroku. Vítr zesílil, aby mě mohl utěšovat, protože tohle začínal být těžký kalibr i na mě. Nikdy jeho hlas nezněl až takhle nepřátelsky.

„Cože?“

„Teď zase nedoslýcháš ty?“ vrátil mi. „Vypadá to, že ty jediná se o náš vztah nestaráš, a na to jsou potřeba dva. Já se vlastně ani nedivím. To, jak skvěle umíš udržovat vztahy, jsi už dokázala dávno se svou rodinou!“ Na slovo skvěle dal ironický důraz. „Proč se ti asi nikdo neozývá, nikdo ti nevolá, mají vymazané tvé jméno z telefonního seznamu. Vždycky jsi byla jejich černá ovce, přesně jak říkala tvá matka, ale já jim nechtěl věřit. Líbila ses mi, měl jsem tě moc rád. Teď ale vidím, že to nemělo vůbec smysl. Vztah s takovým člověkem nikdy nikam nevede. Možná se nějakou tu dobu tváří perspektivně, ale jinak je k ničemu.“

„Trošku dost složité slovo na tebe, ne?“ zastavila jsem jej ostře, ačkoli mi bylo do breku. S rodinou jsem se rozhádala, protože nedokázali unést to, že od nich nechci mít nalajnovaný život. Šla jsem si za svým a měla své vlastní myšlenky. Jenže on to vždy dokázal překroutit tak, že jsem z toho vyšla jako ta nejhorší já. A jak se zdálo, tentokrát se vážně překonal.

„Cože?“

„Slovo perspektivně je trochu složité a dlouhé na tebe, ne?“ nenechala jsem si líbit.

„Takže znova vystrkuješ růžky?“ zachechtal se.

„Myslela jsem, že to půjde v klidu, ale bohužel to s tebou jinak nejde. Sbohem.“

Než jsem mu to típla, ještě jsem slyšela naštvané: „To tě bude mrzet.“

Vlastně mě to mrzelo už teď. Ztratila jsem s ním nějaká ta léta svého života. Práce nebyla nic moc, ale uživit mě dokázala, proto jsem se nemusela spoléhat na jeho peníze. Hned, jak se uklidním a přijdu zpátky z této procházky – domov se tomu nedá říkat už hodně dlouho, neboť se tam tak vůbec necítím -, sbalím si věci a pojedu do hotelu. Tam zůstanu nějakou tu dobu, dokud si nenajdu něco mého. Možná zavolám kolegyni, jestli by mě u sebe chvíli nenechala.

Když jsem o tom přemýšlela déle a déle, musela jsem si sednout na nejbližší lavičku. Nohy se mi podlomily a já na ni spadla jako balvan.

Přemýšlela jsem a zjistila, že náš vztah skončil asi v době, kdy jsem si začala zvykat na jeho neustálé výkyvy nálad a nesmyslné záminky k hádkám. Stále jsem ho měla ráda, ale už tehdy jsem podvědomě věděla, že to nebude klapat. Bylo mi jedno, jestli přijde z práce unavený, naštvaný, v dobré náladě, nervózní… Nedělala jsem si s tím hlavu. Jediné, co mě vždy zasáhlo, byla zmínka o rodině.

Rozpustila jsem si vlasy a vítr si s nimi začal hrát, jako by mi v nich prohraboval prsty a konejšil mě.

„Děkuju,“ zašeptala jsem jeho směrem, ačkoli to bylo všude. Jako ozvěnou a odpovědí mi bylo slabé šustění listí, které hlásalo, že mě slyšel a rozumí mi. Díky tomu se mi na tváři objevil úsměv. Po tak dlouhé době zase upřímný a pravý. Jen vítr vždy věděl, jak mě ukonejšit.

Seděla jsem na lavičce dlouho. Mnoho lidí prošlo kolem mě a divilo se, co tam vlastně dělám. Musela jsem jim připadat jako blázen. Všichni někam spěchali, ale já si seděla na lavičce, vlasy rozevláté okolo hlavy a s úsměvem na tváři. Lidi jsem však absolutně neřešila. Konečně jsem se mohla cítit doma.

Vítr začal vát silněji a větve se při jeho moci začaly kývat. Listí ze země se zvedlo v malém větrném víru a potom zase kleslo. Noviny, které někdo nezastrčil pořádně do popelnice, se přede mnou prohnaly, jako by uháněly na nějakou schůzku. Trochu jsem se divila, že najednou tak zesílil, ale jinak mě to netrápilo.

Sledovala jsem krajinu kolem sebe a viděla, jak se pomalu začalo šeřit. Možná bych už mohla jít domů, ačkoli se mi tam vůbec nechtělo. Nečekalo mě tam nic dobrého. Naštvaný přítel, kterého jsem pustila k vodě, mnoho a mnoho balení, abych se mohla odstěhovat. A abych nezapomněla, měla bych zavolat té kolegyni, jestli bych u ní mohla přespat.

Raději jsem se zvedla, abych to všechno měla co nejrychleji za sebou. A také jsem se nechtěla po ulicích promenádovat v úplné tmě. Je pravdou, že se mi vůbec nechtělo opouštět vítr, ale co jiného jsem měla dělat? Zůstat venku navěky stejně nemůžu.

Vítr stále sílil a já si v duchu říkala kvůli čemu. Žádnou bouřku nehlásili, takže vítr svou práci musí mít jinde.

Šla jsem pomalu. Proti té vichřici se ani nic jiného dělat nedalo. Jako by se mě snažil zastavit, abych nikam nechodila. Věděla jsem, že mě doma, teda teď už to není můj domov, čeká pouze trápení a nadávky, ale abych se mohla posunout dál, bylo to nezbytné zlo, kterým jsem musela projít.

Listí mi létalo do obličeje i vlasů, ulice se naprosto vylidnily. Nebylo divu, tohle opravdu přesahovalo mez. Nebála jsem se, že by tady začalo řádit tornádo. V těchhle oblastech se nikdy nevyskytovalo, přesto jsem začala mít strach i já.

Je to jenom vítr, problesklo mi hlavou. A byla to pravda. Vítr jsem milovala a neviděla jsem, že by někomu ublížil.

A i kdyby, neměla jsem co ztratit. Jediné, pro co jsem žila, skončilo. Rodinu jsem ztratila už dávno a přítele dnes. Čekalo na mě v budoucnu ještě něco? Bylo snad něco víc než jen čekání na další výplatu, aby se můj život mohl ubírat nudnou a osamocenou cestou? Neměla jsem naději, že si snad někoho najdu, neboť kdo mě znal, ten mě opustil. Nebo já jeho, protože jsme si nerozuměli.

Vítr foukal čím dál tím více a já už se skoro nehnula z místa. Tohle už nebyl ten mírný a konejšivý vánek, tohle byla pořádná vichřice. Dopravní značky se kymácely ze strany na stranu, stromy ohýbaly své větve podle směru větru, listí a všechno, co bylo lehké, ale i o něco těžší, mi polétávalo kolem hlavy a těla.

A pak jsem uslyšela to osudné praskání. Zpočátku mě nenapadlo, co by to mohlo být, ale když mě něco silného přimáčklo k zemi a leželo mi to na hrudi, poznala jsem to. Větev, hodně velká větev, ze které na jednom konci čněly úlomky dřeva, mě přitlačila k zemi. A dvě postranní větve se zarazily do mého těla. Nevím, jak velkou škodu napáchaly, ale v tu chvíli mi probleskla hlavou myšlenka, že tohle je zřejmě můj konec. Dýchalo se mi velice špatně a já netušila, zda to je tím, že na mně leží obrovský kus dřeva, nebo jestli větve neporušily něco životně důležité. Bolest však prostupovala mým tělem, až mi z toho brněly ruce i nohy.

Vítr se pomalu zklidňoval a hladil mě po tváři svými jemnými prsty. Když všechno listí a ostatní věci spadaly na zem, rozhlédla jsem se kolem. Některé menší stromy byly vyvrácené, ty větší přišly o pár větví. A stejně, jak ta silná vichřice přišla, tak rychle i odešla. Zmizela a zůstal zde jen milý větřík, který se se mnou loučil. A já si uvědomila, že tohle je můj konec.

Nevadilo mi to, stejně mě v tom životě nic nečekalo. Navíc zemřít rukou někoho, kdo byl vaší spřízněnou duší, dá-li se to tak říct, bylo nádherné vysvobození. Cítila jsem se doma, ačkoli se mi před očima z nedostatku vzduchu začalo zatmívat.

Okolo začaly houkat sirény, když lidé zjistili všechny škody. Mně už ale nikdo nepomůže. Ani bych o to nestála.

Když jsem naposledy spatřila světlo světa, obloha byla krásně šerá, jak se blížila noc, a nad sebou jsem spatřila první hvězdu.

Vítr mě naposledy pohladil po tváři a potom převzal mou duši k sobě. Teď už budu vát po celém světě a budu součástí toho, komu jsem byla vděčná za vše. Budu součástí jedné velké rodiny.

 

 

Tak toto je poslední smrtící živel. Konečně jsem se dokopala k jeho napsaní. Popravdě řečeno, konečně jsem se odhodlala k nějakému psaní. Škola mou múzu ubila a doufám, že to, co jsem z toho prachu oživila, stojí za to. Proto bych byla moc ráda za komentáře.

blotik :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Navěky s ním:

2. Lena
01.06.2014 [19:43]

Máš úžasnou fantazii a umíš nádherně psát! Jsi super!!! Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 28.05.2014 [18:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!