OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Pomsta nebo odměna?



Smrtící živly - Pomsta nebo odměna?Led, chladná náruč blaha,
led, nazývá tě drahá,
led, vždy ti z nudy pomůže,
ale všechno zase nezmůže.

Led, přítel, jehož od malička znáš,
led, kterého nade všechno ráda máš,
led, kterého jsi práve zradila,
pomsta nebo odměna? Možná, že ti patřila.

Pomsta nebo odměna?

 

 „Tak pojďte,“ zakřičím na kamarády, kteří sedí na zamrzlé zemi a dívají se okolo a klábosí. Přijdu k nim a založím ruce v bok. „Slíbili jste, že to uděláte. Uvidíte, bude to sranda,“ přesvědčuju je a stále se na ně dívám svým ostrým pohledem.

„Ty, Mary, myslím, že to není dobrý nápad. Možná bychom měli zůstat tady a raději to nezkoušet. Všude před tím teď varují. Slyšelas to, ne?“ Já se na ně zamračím a pokroutím hlavou.

„Takže sliby už neplníte, jo? Já se ale nebojím a nenechám se odradit.“ Moje radost je tohle všechno a já je nemůžu nechat, ať mi to vezmou. Zima je jenom jednou za rok a mrazák ani zdaleka nestačí. Sedám si vedle nich a zavazuju si brusle na nohy. Musím pořádně utáhnout, jinak se vyklají.

Postavím se na led a cítím tu sílu, která proudí mými žilami. Vždycky mi ji dodává a já už bez ní žít nedokážu. Prsty mě svědí o toho, jak toužím si ho aspoň trochu ohmatat a cítit tu mrazivost, která je tak známá. Na bruslích už jsem jako doma, protože to podkluzování nohou, které vás donese dál, než normální kroky, je nepředstavitelné. Jako sedmimílové boty, které mi dodávají sebevědomí.

Naposledy se na ně podívám. „Takže vážně nikdo nechce? Je mi to už vlastně jedno. Aspoň více místa pro mě.“ Zvědavě po sobě pokukují a potom se zvedne Max. Jak jsem očekávala. On se vždycky přidá na mou stranu a tohle není výjimka.

„Možná by tě měl někdo pohlídat. Nejsem si jistý, že tě to udrží. Mary, no tak, rozmysli si to. Tohle není pro tebe.“

Ostře se na něho podívám, i když si to možná nezaslouží. „Jak můžeš vědět, co je pro mě dobré?“

Povzdechne si a přejede si rukou po vlasech. „Tak jsem to nemyslel. Spíš, je to nebezpečné, ty nikdy neriskuješ. Vím, že si to chceš užít, ale tohle je hazard, jako ruská ruleta. Taky nevíš, kdy na tebe vyjde kulka.“

Trpce se uchechtnu. „Ty ses dal kdy na básně? Používáš tu metafory a to pro tebe taky není typické, ale nezabije tě to. Led mi nic neudělá. Jsme navzájem propojeni,“ zasním se a slyším jeho hlas, jak mě volá. Ledové krystalky spojené v jednu širokou plochu září na slunci, které trochu vykukuje z podmraků. Dávají mi signály a domlouvají se se mnou morseovkou a já jim rozumím jako jediná. Volají mě, abych se projela, ale mí spolužáci jsou hluší. Já mu ale dokážu jeho prosbu splnit. Co pro svého kamaráda neudělám?

„Hele, tohle není potřeba. Zase tak hnusný nejsem, jenom se o tebe bojím. Příště tě klidně nechám umřít,“ zamračí se na mě a jen máchnu rukou a teatrálně si povzdechnu.

„Takže jestli jdeš, tak se obouvej, jinak jdu sama,“ popoháním ho a zatím se rozcvičuju. Jezdím pozadu, kroužím dokola a přitom si protahuju ruce.

„Jsem hotovej.“

„Tak pojeď, jestli mi stačíš,“ zasměju a šťastně se rozjedu vstříc ledové náruči. Ještě udělám hvězdu a jedu dál. Spolužáci na břehu mi tleskají a já se směju. Ráda předvádím své dovednosti a ještě raději mám, když mě vidí obecenstvo, kterému se to líbí. Otočím se k nim čelem a dál jedu pozadu a ukláním se jim. Max mě dohání. Vypláznu na něj jazyk a jedu dál.

Pohyby provádím už automaticky a jen si užívám krajinu okolo sebe, ale hlavně křupající led pod bruslemi. Ten zvuk je pro mě jako rajská hudba.

Teď venku mrzne, a tak se raději více zachumlám do svého kožešinového kabátku a jedu dál. Dělám kroužky a nesmyslné tvary, zkouším různá salta a přemety a jízdu po jedné noze… Všechno jsem se naučila jako malá, když mě máma nutila chodit na kluziště skoro každý den a trénovat. V té době jsem to moc nemusela, ale čím víc jsem rostla, tím více se pro mě stával led životem. Trávila jsem tam většinu času, dokonce jsem se při jízdě zvládala i učit, protože jsem stadion znala zpaměti a nepotřebovala jsem se dívat na cestu. Taky nikdy jindy nebyl čas, protože led mě volal každou chvíli a já mu nedokázala odolat. Možná by někdo řekl, že jsem se měla jít léčit, ale co na tom bylo špatného?

„Maxi, stejně ji nedoženeš, je na tebe moc rychlá a trénovaná!“ smějí se mu spolužáci a já se jenom potutelně usmívám. Jo, jestli budu chtít, klidně ho nechám vyhrát.

Záměrně zpomalím a naoko si nevšímám jeho hlasitých kroků za mnou. Ne, že není v bruslení dobrý, jenom já cvičím delší dobu a mám s ledem kontakt, který mě ještě zrychluje a dodává mi sílu.

Předvedu holubičku a užívám si pocit větru ve vlasech a mávám roztaženýma rukama jako křídly. Teď stačí jenom vzlétnout a letět do země, kde je stále jenom led a nemusím si sundávat brusle, ať můžu chodit.

Narovnám se, ale paže nechávám roztažené. Tvář nastavuju slunci a zavírám oči, když před sebou vidím ještě kus volného prostoru.

„Udělali jste chybu!“ křičím na ně a směju se z plna hrdla.

Po chvíli mě Max chytí a obejme kolem pasu. „Chytil jsem tě,“ zašeptá mi do ucha a nechce mě pustit.

„Tak se mnou drž krok,“ zašeptám nazpátek a chvíli spolu bruslíme. Jedna noha střídá druhou a já ho začínám podezřívat, že už konečně slyší jeho slova. Zrovna teď mluví o nás dvou a raduje se, že má konečně své uživatele. Já se jenom nahlas směju a nemůžu odpovědět.

„Co je tady směšného,“ zeptá se.

„Led se raduje, že jezdíme, tetelí se radostí,“ usměju se radostně a vyprostím se z jeho náruče, i když ho stále držím za ruce, a otočím se k němu čelem. Takže jeho slovům nerozumí. Ale určitě k tomu nemá daleko.

„Veď mě, spoléhám na tebe,“ zašeptám a prostě jedu dál.

Hlas spolužáků skoro nejde slyšet, jak se od nich stále vzdalujeme, a já se dívám do jeho očí.

„Takže ty mi věříš,“ usměje se a já mu kývnu v odpověď. Přitáhne si mě blíž a políbí na rty. Já jsem tak zaskočená, že chvíli konsternovaně stojím na místě a brusle se mi dohromady zamotají a já padám. Ruce mi vyklouznou z těch jeho a nic už nezdrží můj pád.

Dopadnu tvrdě a odřu si přitom ruce. Když setrvačnost konečně zastaví odpor povrchů a já se zastavím, ruce mi krvácejí a bolí.

„Cos to udělal?!“ vzlyknu. Hlasy ledu mizí a jenom hlasitě syčí v protestu.

„Co? Tobě se to nelíbilo.“

„Ne… Jo, líbilo, ale proč tady? Vždyť to bylo tak skvělé, bavili jsme se. Ale proč tady, na ledě? Já… zradila jsem ho, chápeš? Už ho neslyším!“ začnu po něm křičet.

Po břehu se blíží zbytek spolužáků a už zdálky na mě křičí, jestli jsme v pořádku. Pomalu se zvedám a z očí mi stéká první slza smutku a hanby. Dopadá na led a prosí ho o odpuštění. Po chvíli mrzne a přidává se k zástupu ledových diamantů, jejichž řady se právě rozrostly. Aspoň jsem teď součástí mého nejmilejšího přítele, kterého jsem právě zradila. Sama vím, jak trpce chutná zrada a já mu udělám to stejné. Nikdy si to neodpustím. Vysílám proto další a další posly, kteří ho prosí o milost a klečí před ním na kolenou. Všichni ovšem končí v jeho spárech jako oběti a já se jenom v duchu ptám, kdy jich dostane dostatečné množství.

„Měla by ses jít vážně léčit. Myslel jsem, že je to jenom nějaké přechodné období a že tě to přejde. Vždyť je to ujeté. A jestli slyšíš hlasy, tuplem bys měla psychiatrii navštívit.“

Moje oči přestanou ronit slzy a místo litování sama sebe, dokazuju svému kamarádovi, že se za něj umím postavit, protože mi na něm záleží. Kdy někdo uráží, že ho slyším, uráží tím i jeho.

Zamračím se na něj a jeho výraz se mírně změní z naštvaného na čekající nebezpečí, aby mohl utéct. „Tak to pozor, já nejsem blázen. Já ho slyším. Teda, teď už ne, ale to jenom kvůli tobě!“ Zabodnu mu prst do hrudi.

„Takže jsem tě zbavil halucinací?“ usměje se výsměšně.

Stáhnu ruku zpátky a zatínám a povoluji ruce v pěst znovu a znovu, ať se uklidním a nepraštím ho do toho jeho výsměšného obličeje. „Takže, co měl znamenat ten polibek? Jakási předehra před urážením? To sis rovnou mohl odpustit. Vlastně ne, počkej, to bys potom nevynalezl nový druh polibku a vyznání lásky.“

„Ne, myslel jsem, že jsi normální.“

„Tak vypadni,“ zašeptám vražedně a raději se dívám k nohám, ať ho nepraštím.

„Proč? Je to snad tvoje kluziště? Nepatří nikomu. Ale víš co? Jo, jdu pryč. Ne kvůli tobě, ale protože mě to už nebaví a je to nebezpečné a nerad bych přišel o život.“ Otáčí se a bruslí k břehu za spolužáky. Já si jenom odfrknu a jedu dál. Snažím se uvolnit, ale po tom zážitku to nejde. Nohy se mi pletou a já vím, že to je tím, že jsem ztratila spojení s ledem.

Bruslím pomalu a všechny svoje akrobatické kousky nechávám stranou. Brečím jako malé dítě a počítám slzy, které roní oči. Když se pomalu vracím k místu, kde se to cele stalo, zrychlím a jedu, jak nejrychleji dokážu. Ruce už přestávají krvácet, ale já vím, že je to trest za zradu. Za ni se musí platit vlastní krví, protože jinak to nemá smysl. Chvíli se na ně dívám a vzpomínám, kdy se mi to stalo naposledy.

Nikdy, vždycky to dopadlo dobře a já odešla maximálně s odřeninami.

Najednou slyším křupání a propadám se do země. Když si ale vzpomenu, že nejsem na zemi, ale na zamrzlém jezeře, vím, že je to dokonání mého očistce. Zradila jsem a ublížila a led mi to teď vrací.

Doteď jsem se dokázala zahřát jenom díky pohybu, ačkoli vládne venku zima, ale chlad mě objímá jako náruč mámy právě narozené miminko.

Propadám se do ledové vody, jejíž hladina se nade mnou uzavírá a dusí mě. Snažím se máchat rukama kolem sebe, ať se dostanu nahoru a můžu se nadechnout, ale všechno to oblečení je nacucáno vodou a táhne mě dolů.

Slyším křičící hlasy spolužáků, které zmatkují a zoufale se ozývají někde nade mnou, ale jenom z dálky.

Kolem sebe vidím modrou vodu a zelené řasy. Jaké to asi je umírat sama?

Jenže já nejsem sama, led mě obklopuje ze všech stran a kolébá mě. Odpustil mi a teď, jako hodný kamarád, se snaží mi všechno ulehčit. Moje ruce mrznou a začínají pálit, jako kdybych právě procházela peklem. A přesto je obklopuje jenom voda a led.

Stále máchám rukama a nadechuju se. Do úst se mi dostává hnusná voda a já se začínám dusit. Z náhlého popudu se snažím dostat se nad hladinu ještě víc a ruce a nohy se snaží ještě víc. Prsty jsou zmrzlé a už se nehýbají, jenom v rukou si ještě udržuju jakési takési teplo.

Konečně se mi to povede a já se vynořím nad hladinou. Rty musím mít určitě naprosto fialové, zuby se rytmicky klepou o sebe a já začínám vykašlávat tu hnusnou vodu, která se mi dostala do plic. Snažím se nadechnout, ale jak je známo, vydechovat vodu a zároveň se nadechovat vzduchu je nemožné, a tak se chvíli dusím. Rukama mezitím šmátrám po kraji ledu. „Ne, prosím, prosím, ne. Já tě už nikdy nezradím,“ šeptám úpěnlivě a doufám, že mě vyslyší.

„Mary, drž se, už jsme skoro u tebe,“ křičí na ni Max.

V tom uslyším slova ledu a vím, že je pozdě. I když doběhnou hned teď, led už se rozhodl. Než aby mě nechal na tomhle světě a musel se se mnou dělit s tím lidským klukem, vezme si mě k sobě. Stejný sobec jako já.

Na vlasech se mi vytvářejí omrzliny a já dostávám podobu ledové královny.

„Maxi, promiň!“ křiknu ještě nahlas a potom mi ruce začínají klouzat po ledu. Zmrzly už dávno a já s nimi už skoro nemůžu hýbat, nehledě na to, že ještě před chvílí byly citlivé samy o sobě, když mi z nich tekla krev. Zatnu nehty do ledu a ještě chvíli se tam držím. Rozhlížím se chvíli dokola, ačkoli to jde těžko přes zamrznuté řasy. Vidím stromy, které se v mrazivém větru pohybují a mávají mi na rozloučenou, jeden ze skupinky mých spolužáků zůstává na břehu a drží telefon v ruce, ale ostatní se opatrně blíží ke mně. Hlavně Max. Ten se žene se všech nejrychleji. Vítr mu fouká do vlasů a jeho oči se na mě se strachem dívají. To tam je jeho pohrdání mou osobou a já si uvědomuju, že to všechno jenom hrál, ať ho nemůžu zranit ještě víc po tom odmítnutém polibku.

Usměju se na něho a oči mi smutkem slzí, ale slzy ihned zamrzají a vytváří tak další neprostupnou skleněnou zeď, díky které nevidím. Ruce mi povolí a já i přes zatrnuté nehty kloužu a nechávám za sebou deset specifických rýh. Aspoň nějaká památka. „Je to můj trest, tak se netrap!“ snažím se křičet, ale vyjde ze mě sotva šepot. Přesto to Max nějak zaslechne.

Naposledy se nadechnu, ačkoli vím, že si tak akorát prodloužím trápení a než naposledy vydechnu, uchovám si jenom o pár sekund víc. Kloužu zase zpátky pod hladinu a než se nade mnou znovu zavře, slyším Maxův hlas: „Ne!“

Jenže já už nemám sílu se na ledě udržet a nevím ani jak. Je to sobec, což máme společné, a nechce se už víckrát dělit. Pomáhá mi do vody a chlácholí mě, ať se nebojím, že to rychle přejde.

Věci mě táhnou dolů a já už jenom silou vůle přesvědčuju končetiny, ať se přestanou snažit. Když si můj kamarád něco usmyslí, vždycky se to stane. Dívám se stále nad sebe do světla, ale oči mě začínají štípat. Jenže zavřít je taky nemůžu.

Nade mnou září duha díky světlu, které se láme přes krystalky ledu, a já už nemám čas tu podívanou sledovat. Naposledy vydechnu a nadechnu se. Do úst se mi navalí voda, kterou jsem prve tak vykašlávala, a já se začínám dusit. Kašlu, ačkoli to spíš připomíná dávení naprázdno, neboť nemůžu vykašlávat vodu do vody.

Loučím se s mým kamarádem a v jeho náruči zůstávám napořád. Nakonec přece jenom neumírám sama, ale za konejšivých slov ledu. Možná, že když umíráte s přáteli, není to tak hrozné. Klesám ke dnu a tma se snáší všude okolo. Poslední zbytky mého tepla si bere ledová voda a já dopadám na dno, až úplně dolů…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Pomsta nebo odměna?:

2. Aniretak přispěvatel
27.04.2012 [21:17]

AniretakMoc se mi to líbilo. Krásný příběh ale od začátku už jsem si říkala no jo asi zase umře :), když jsem se postupně proplouvala příběhem ke konci, tak jsem si řekla: Nebo přežije?? I když nepřežila moc se mi to líbilo bylo to poutavé. :)Děkuji ti za krásný příběh. :) Emoticon

1. LiliDarknight webmaster
15.04.2012 [13:14]

LiliDarknightPokračujem v tradícii! Emoticon Emoticon
Opäť pripomínam, že príbeh bol krásne napísaný a plný emócii. Niečo vo mne zanechal, niečo naozaj veľké. Ja vlastne ani neviem, čo napísať, aby som sa neustále neopakovala. Tak to zabalím s konštatovaním, že je to super a teším sa na ďalší príbeh z tvojej dielničky, dvojčátko.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!